Průvodce po katedrálním chrámu svatého Gorazda v Olomouci
CHRÁM 7
Chrám je střediskem církevního života 7
Do chrámu vstupujeme s úctou 7
Pozdravíme se navzájem úklonou 8
VSTUPUJEME DO SVATÉHO CHRÁMU 12
Proč jsou pravoslavné chrámy obráceny k východu 12
IKONOSTAS 12
Boční přilehlé oltářní prostory 15
OBRAZY V CHRÁMOVÉ LODI NAD IKONOSTASEM 15
Poslední večeře nad ikonostasem 15
Vzkříšení 15
ŽIVOTY ČTYŘ SVATÝCH EVANGELISTŮ 16
Svatý Matouš 16
Svatý Marek 16
Svatý Lukáš 17
Svatý Jan 17
ŽIVOTY SVATÝCH APOŠTOLŮ PÁNĚ 17
Svatý Petr 17
Svatý Ondřej 18
Svatý Filip 18
Svatý Tomáš 18
Svatý Juda 19
BIBLICKÉ OBRAZY V PŘEDNÍ ČASTI CHRÁMOVÉ LODI 19
Zvěstování Přesvaté Bohorodice 19
Zjevení Páně – Křest v Jordáně 21
Zesnutí přesvaté Bohorodice 23
OBRAZY SVĚTCŮ A SVĚTIC V CHRÁMOVÉ LODI U VCHODU 24
Světci ruští 24
Sv. Olga 25
Sv. Vladimír 25
PŘILEHLÁ KAPLE NA SEVERNÍ STRANĚ 37
Sv. Sáva 40
Sv. Ludmila 41
Sv. Václav 42
SKUPINA SVĚTCŮ SRBSKÝCH NA JIŽNÍ STĚNĚ 46
Sv. Arsenij 46
SKUPINA VELKÝCH PRAVOSLAVNÝCH BISKUPŮ 48
IKONY NA JIŽNÍ STĚNĚ CHRÁMU 52
Sv. Václav 54
Sv. Žofie, Věra, Naděžda a Ljubov 58
Sv. Irena 59
Sv. Barbora 59
Sv. Kateřina 60
NÁPISY V ZADNÍ ČÁSTI CHRÁMU 60
Narození přesvaté Bohorodice 61
Uvedení přesvaté Bohorodice do chrámu 61
BISKUP GORAZD
PRŮVODCE
PO KATEDRÁLNÍM CHRÁMU
SVATÉHO GORAZDA
V OLOMOUCI
V OLOMOUCI L. P. 1987
Vydáno s požehnáním přeosvíceného biskupa olomoucko-brněnského
NIKANORA
k připomínce 45. výročí mučednické smrti autora, biskupa českého a moravskoslezského
GORAZDA,
při příležitosti ukončení generální opravy a znovuposvěcení
památného katedrálního chrámu sv. Gorazda
v L. P. 1987
Ikona Spasitele z ikonostasu katedrálního
chrámu sv. Gorazda
Chrám je zasvěcen sv. Gorazdu, což je hned venku označeno malou ikonou tohoto světce nad chrámovými dveřmi. Ještě výše je umístěna větší ikona přesvaté Bohorodice, aby bylo všem lidem jasno, že pravoslavná církev uctívá svaté Boží a z nich na prvním místě Pannu Marii, Matku Páně, a že nejsou pravdivá tvrzení opačná, rozšiřovaná někdy snad z nevědomosti, obyčejně však ze zlé vůle.
Chrám je střediskem církevního života
Chrám má být střediskem všech složek života místní církevní obce, jak bylo v dobách prvokřesťanských.
Když pravoslavný křesťan vstoupí do chrámu, na okamžik se zastaví tváří obrácen k oltáři. Učiní znamení kříže a pokloní se neviditelnému Bohu, všemohoucímu a svatému Hospodinu. Vzdá současně úctu jeho svatým Darům, tj. tělu a krvi Pána Ježíše, jež se pod způsobami chleba a vína uchovávají v oltáři na svatém prestole. Jsou tam uloženy v darochranitelnici, čili svatostánku, aby je mohl kněz zanést a podat lidem nemocným a starým, neschopným přijít do chrámu.
Znamením kříže se žehnáme tak, že spojíme na pravé ruce palec, ukazováček a prostřední prst. Ostatní dva prsty přitiskneme k dlani. Tři spojené prsty klademe na čelo. na prsa, na pravé rameno a pak na levé rameno. Říkáme při tom: „Ve jménu Otce i Syna i Svatého Ducha. Amen“, a tak vyznáváme svou pravoslavnou víru v trojjediného Boha, Nato spustíme pravou ruku, ukloníme se mírně vrchní částí těla, tj. hlavou a trupem.
Tak se žehnali a takovou poklonu činili křesťané v celé křesťanské církvi, tedy i v latinské, až do 13. století. První vysvítá ze slov papeže Inocence III. (byl papežem v letech 1199–1216), v jeho knize „De sacro altaris ministerio“ (O svaté službě oltáře) část II, hlava 45 se praví: „Znamení kříže se má činit třemi prsty tak, aby se pohybovaly shora dolů a z pravé strany na levou.“ O pokloně při vstupu do chrámu napsal dominikán P. Em. Soukup: .,Až do 12. století zůstávali věřící při eucharistické úctě v mezích projevů lidské úcty vznešeným osobnostem, nepoklekali před Eucharistií, pouze se ukláněli." (Časopis „Na hlubinu“, roč. X, str. 339). Pravoslavná církev se tedy drží původní formy těchto úkonů. Týž dominikán v uvedeném časopise na str. 209 poznamenává, že též v latinské církvi věřící přijímali svatou Eucharistii původně stoje, jak se dosud děje v církvi pravoslavné. (Dnes po II. vatikánském koncilu latinská církev se opět vrátila k přijímám svaté Eucharistie ve stoje.) Žehnajíce se křížem, hlásíme se ke Kristu jako jeho učedníci. Nechceme se přidružovat k těm, kteří se ze slabošského, ba otrockého studu bojí projevit svou víru, a tím ji vlastně zapírají; o nich platí slova Pána Ježíše: „Kdo by mne zapřel před lidmi, toho též já zapřu před Otcem svým, kterýž je v nebesích.“ (Mt 10, 32 a 33, srv. Mk 8, 38 a L 9, 26) – Znamení kříže nechceme nikdy dělat ledabyle a povrchně, nýbrž vážně, jak je to zvykem u pravoslavných křesťanů, aby každý hned podle toho poznal, jaké jsme víry.
Pozdravíme se navzájem úklonou
Když takto vzdal po vstupu do chrámu úctu Hospodinu Bohu, pozdraví se pravoslavný křesťan mlčky s ostatními věřícími, a to úklonou napravo i nalevo.
Ikonami se v pravoslavné církvi nazývají církevní obrazy. V 8. století došlo v křesťanské církvi k velkým sporům o to, zda malování a užívání ikon v církevním životě není zakukleným modlářstvím.
Možná, že nedorozumění vyvolalo nesprávné chování některých lidí, kteří se po vítězství křesťanské víry houfně přidružovali ke křesťanství a vnášeli do něho dřívější zvyky zatížené pohanstvím. Během těchto sporů se probrala věc ze všech stran, objasnily se pojmy, které s otázkou souvisely, a výsledek byl ten, že ikony zvítězily.
Ikony nejsou modlami. Chováme se k nim uctivě, poněvadž nám připomínají Boha a jeho svaté. Úcta projevovaná k ikonám se vztahuje na toho, koho představují. Díváme-li se zbožně na ikonu, povznášíme svou mysl k Bohu a jeho svatým. Ikony jsou výbornými pomůckami duchovního soustředění a rozjímání. Když křesťan stojí vnímavě před ikonou, oddává se mimoděk rozjímání a modlitbě. Předmětem rozjímání není sama malba, nýbrž myšlenka, kterou umělec na ikoně viditelně vyjádřil. Pohled věřícího křesťana na ikonu působí na něho podobně, jako když se věřícíma a zbožnýma očima dívá na krásu přírody. Za viditelným obrazem jeví se nám neviditelné hodnoty Božího světa. Proto se ikonami a úctou k nim nijak neporušuje duchovnost a čistota křesťanské víry.
Jedním z předních zastánců úcty k ikonám byl velký pravoslavný bohoslovec svatý Jan Damašský a je zajímavé, Že svatý Cyril (Konstantin), učitel a apoštol Slovanů, v jehož době spor o ikony byl zásadně sice už skončen, ale ještě se tu a tam někteří lidé vyslovovali proti ikonám, energicky vystoupil ve prospěch ikon.
Pravoslavný chrám v Olomouci byl postaven v r. 1939 a zasvěcen památce svatého Gorazda, jak už bylo řečeno. Byl to syn našeho národa a učedník svatých Cyrila a Metoděje.
Nabyl vzdělání ve škole, kterou tito učitelé a apoštolově našich předku zřídili pro náš domácí kněžský dorost. Když ukončil studia, stal se mnichem, aby se cele mohl věnovat misionářské práci. Měl tak vynikající vlastnosti, že jej svatý Metoděj před svou smrtí ustanovil za souhlasu všeho lidu svým nástupcem v biskupské službě. Avšak svatému Gorazdu nebylo popřáno pracovat v jeho vlasti, neboť římský papež Stepán VI. (885–891) poslal velkomoravskému králi Svatoplukovi list, kterým nařídil, aby učedníci Metodějovi byli z Moravy vypuzeni. V tomto listě stanovil Štěpán VI. několik věcí:
Dekretoval pro moravskou církev dogma, že Duch svatý pochází od Otce i od Syna, kdežto svatý Metoděj v souhlase s celou pravoslavnou církví toto učení zavrhoval a věřil, že Duch svatý pochází z Otce, jak podle evangelia svatého Jana (hl. 15, verš 26) vyjádřil v r. 381 druhý všeobecný církevní sněm.
Nařídil, aby na Moravě byl zaveden postní řád římské církve a zakázal postní řád východní církve, zavedený svatým Cyrilem a Metodějem. Ustanovil Vichinga vrchním pastýřem moravské církve. Vyslovil se odsuzujícím způsobem o svatém Metoději, že prý se nesnažil o vzdělání a pokoj, ale pěstoval pověru a rozbroje. Zakázal pod trestem vyloučení z církve slovanskou bohoslužbu. Přikázal, aby všichni, kdo s tím, co je v jeho listě stanoveno, nebude souhlasit, byli jako „rozsévači plevele z církve vyobcováni a za hranice Velké Moravy vyvedeni, aby žádná prašivá ovce nenakazila celé stádo“.
Na základě tohoto papežova listu dal král Svatopluk, dobrý sice válečník, ale povrchní křesťan a špatný státník, všechny slovanské kněze (jichž bylo už 200} v čele se svatým Gorazdem z Moravy vypudit, neboť žádný z nich se přes všechny hrozby, žalářování a bití nechtěl papežovu rozhodnutí podrobit. Většina vypuzených se odebrala k jižním Slovanům, kde působila blahodárně.
Rok zesnutí svatého Gorazda není znám. Gorazd je však prvním světcem vzešlým z našeho národa. Teprve po něm následovala svatá Ludmila a svatý Václav. Při způsobu, jak bylo naloženo s cyrilometodějskými učedníky, je pochopitelné, že jejich památka byla v našem národě potlačena. I jméno Gorazd (Horazd), ačkoliv je domácího původu (máme např. městečko Horažďovice v Čechách), přišlo úplně v zapomenutí a jest mnohými, ovšem neprávem, považováno za slovo cizí. Svátek sv. Gorazda se slaví společně s ostatními učedníky sv. Cyrila a Metoděje, a to se svatými Klimentem, Angelárem, Naumem a Sávou dne 27. července.
Teprve více než po tisíci letech uslyšela česká veřejnost znovu toto jméno, když byl v roce 1921 pro obnovenou pravoslavnou církev v našem národě svěcen biskup a když tomuto novému biskupu srbská církev dala jméno Gorazd jako symbol jeho poslání, – aby pokračoval v práci, která před tisíci lety byla svatému Gorazdu znemožněna. Biskup Gorazd II., spolusvětitel olomouckého pravoslavného chrámu, byl odsouzen a popraven nacisty 4. 9. 1942 za účast při ukrývání mstitelů nad katem českého národa R. Heydrichem v podzemí pražského chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze, v Resslově ulici. Biskup Gorazd byl věrným následovníkem sv. Gorazda I. v lásce k církvi а k vlasti i mučednictvím. – (Pozn. redakce.)
Vznešeným úkolem všech českých pravoslavných chrámů je, aby bylo u nás obnovováno dílo svatých Cyrila a Metoděje. Proto, než přistoupíme k jednotlivým ikonám, je naší povinností promluvit o těchto učitelích a apoštolech Slovanů.
Svatí Cyril a Metoděj byli rodní bratři a pocházeli z řeckého města Soluně (Thessalonike), kde jejich otec byl v první polovině 9. století vysokým hodnostářem byzantského (východořímského) císařství.
Metoděj se věnoval původně úřednickému povolání, ale pak se ho neočekávaně zřekl a stal se prostým mnichem. Cyril si zvolil duchovní stav hned po skončení studií a byl rukopoložen neboli vysvěcen na kněze.
Z jejich výborné znalosti slovanského jazyka se soudí, že jejich matka byla slovanského původu a v nejnovější době bulharští učenci dokazují, že též otec těchto našich apoštolů byl Slovan. Vzdělání nabyli oba bratři na řeckých školách.
Na žádost moravského knížete Rostislava byli byzantským císařem Michalem III. a patriarchou cařihradským svatým Fotijem posláni jako misionáři na Moravu. k tomuto úkolu se napřed dobře připravili. Sestavili abecedu (azbuku) pro slovanský jazyk, přeložili do něho části Písma svatého, které se čtou při bohoslužbách východního obřadu, a přeložili také všechny obřadní knihy: Svatou Liturgii, Večerní, Jitřní, Povečeří, Půlnočnici, Hodinky, Osmihlasník, Velikonoční, Postní a Sváteční bohoslužby, Trebník (pro udílení svatých tajin čili svátostí) a jiné.
Na Moravě, kam přišli v roce 863, měli velký úspěch, protože lid bohoslužbám rozuměl. Latinští kněží sice proti nim sočili, ale marně. Svatí Cyril a Metoděj si vybrali z moravského lidu ihned vhodné mladíky pro duchovenský stav a vzdělávali je, aby národ měl co nejdříve kněžstvo z vlastní krve. V r. 867, když už čekatelé kněžství byli dostatečně vzděláni a vychováni, vydali se s nimi na cestu do Cařihradu, aby tam byli na kněze i biskupy rukopoloženi. Poněvadž cesta přes balkánské hory byla velmi obtížná, rozhodli se jít do Benátek a odtud plout lodí do Cařihradu. V Benátkách byli nuceni se zdržet delší dobu, neboť loď vyčkávála, až přejde bouřlivé počasí. V těch dnech je tam zastihlo pozvání římského patriarchy papeže Mikuláše I., který jim psal, že je touží spatřit. Tomuto pozvání vyhověli a odebrali se do Říma, neboť v setkání s římským patriarchou viděli vhodnou příležitost přesvědčit ho o velkém významu národních bohoslužeb, a podaří-li se ho o tom přesvědčit, zbavit se s jeho pomocí stálých intrik, jež proti jejich práci podnikalo latinské duchovenstvo. Než do Říma došli, Mikuláš I. zemřel a jeho nástupcem se stal Hadrián II. (867–872). Ten potřeboval pomoc byzantského císaře Basila I. (867–876) proti mohamedánům, kteří ohrožovali jižní Itálii i Rím, a vyslovil souhlas se slovanskou bohoslužbou. Mezitím však svatý Cyril, jehož křestní jméno bylo Konstantin, těžce a na dlouhou dobu onemocněl. Když cítil nakonec, že se neuzdraví, požádal představeného řeckého monastýru, v němž oba bratří i se svými učedníky za svého římského pobytu bydleli, aby ho postřihl na mnicha. Jeho žádosti představený monastýru vyhověl. Konstantin přijal mnišské jméno Kyrillos (Cyril). Před smrtí prosil svatého Metoděje, aby neopouštěl misijní práci na Moravě, ale aby dokončil brázdu, kterou dosud společně orali. V den zesnutí modlil se se slzami, aby Bůh zachoval moravské duchovní stádce a nato políbiv bratra i všechny shromážděné návštěvníky, vydechl dne 14. února 869 svou šlechetnou a svatou duši.
V době jeho nemoci byl svatý Metoděj i někteří žáci vysvěceni na kněze. Po zesnutí svatého Cyrila byl pak Metoděj rukopoložen na biskupa a poslán zpět na Moravu s listem, kterým papež Hadrián II. schválil slovanskou bohoslužbu s tou jedinou výhradou, že epištola a evangelium budou při ní čteny ve dvou jazycích, napřed latinsky a pak slovansky. Když se svatý Metoděj vrátil na Moravu, dověděl se, že kníže Rostislav byl přičiněním svého synovce Svatopluka sesazen, zavlečen do ciziny a oslepen. Sám pak byl též zajat a bez ohledu na papežský list latinskými biskupy solnohradským, frizinským a pasovským prohlášen za sesazena a odsouzen do žaláře. Totéž se stalo i jeho učedníkům. Ze žaláře svatého Metoděje propustili až za dva roky, a to na rozkaz papežské stolice, která se tímto počinem jmenovaných tří biskupů cítila velmi uražena.
Svatý Metoděj potom pokračoval na Moravě s velkým úspěchem v práci; domácí duchovenstvo se rozmnožovalo a lid zanechával pohanských bludů. Přistupoval ke křesťanské víře ne z donucení, ale s láskou.
Domácích cyrilometodějských kněží bylo na Moravě už dvě stě, což samo už svědčí o úspěchu Metodějovy systematické a horlivé činností. Do tohoto období patří též pokřtění českého knížete Bořivoje a jeho manželky Ludmily, jakož i cesta Metodějova do Polska, čímž proniklo jeho dílo do Čech i k Polákům. Latinští kněží však stopovali tuto činnost s netajenou nenávistí. Obžalovali svatého Metoděje v Římě u Hadriánova nástupce papeže Jana VIII., že uvádí národ na scestí učením, které se nesrovnává s tím, co římská církev vyznává a že slouží mši svatou v barbarském slovanském jazyku. Jan VIII. vyzval svatého Metoděje, aby se vydal na cestu do Šíma ke zjištění, co je na žalobách pravdy. Poněvadž se nástupce knížete Rostislava Svatopluk, který svatého Metoděje nemiloval pro výtky, jimiž se dotkl jeho nezřízeného života, netajil, že cesta do Říma je nutná, vydal se tam svatý Metoděj bez meškání. Svatopluk však současné poslal do Říma i latinského kněze Vichinga se žádostí, aby byl vysvěcen na biskupa. Svatému Metoději, který byl ve svém smýšlení neoblomný, se podařilo papeže přimět, aby také jako již jeho předchůdce schválil slovanskou bohoslužbu. Ale papež vyhověl i žádosti Svatoplukově, vysvětil Vichinga na biskupa a ustanovil ho pro Nitru. Tato obojakost papežského stolce byla pro cyrilometodějské dílo zlým znamením.
To si ihned uvědomil svatý Metoděj a podnikl cestu do Cařihradu, kdež byl slavnostně přijat císařem Basilem I. a patriarchou svatým Fotijem. Přinesl s sebou opisy slovanských bohoslužebných knih, které daroval císaři, a z učedníků, kteří ho doprovázeli, ponechal v Cařihradě jednoho kněze a jednoho jáhna. Ti pravděpodobně byli určeni, aby se jako misionáři odebrali do Bulharska, nebo, což není vyloučeno, do Ruska, kam patriarcha svatý Fotij v r. 866 poslal prvního biskupa svatého Michaela.
Po návratu na Moravu se svatý Metoděj cele věnoval překladu do slovanského jazyka oněch částí Písma svatého, které dosud nebyly přeloženy. Neustal, až práce byla hotova, neboť chtěl, aby slovanské církev ještě před jeho smrtí byla vybavena vším, čeho bylo potřebí. Když dílo dokončil, postaral se o vhodného nástupce v osobě svatého Gorazda, jednoho z nejvěrnějších svých moravských učedníků. Naposledy se svatý Metoděj zúčastnil bohoslužeb na Květnou neděli, v dubnu r. 885. Tři dny nato, 6. dubna 885 zesnul.
Několik měsíců po jeho zesnutí papež Štěpán VI. (885–891) poslal králi Svatoplukovi list, jehož obsah byl už uveden v životopise svatého Gorazda. List Svatoplukovi odevzdali papežští delegáti: biskup Dominik a kněží Jan a Stepán. Samým delegátům dal papež písemnou direktivu, aby Gorazdovi, – „jehož se Metoděj opovážil designovat jako nástupce“, zakázali konání bohoslužeb do té doby, dokud osobně nepředstoupí před papeže, aby vysvětlil celou věc. Co se stalo s Gorazdem a ostatními slovanskými kněžími, jsme si již řekli. Někteří z nich nešli na Balkán, ale odebrali se do Čech, někteří se uchýlili do lesních samot, kde žili jako poustevníci a konali bohoslužby lidu, který je vyhledával. Cyrilometodějská církev se udržovala v lidových vrstvách ještě dlouho, jako církev lidová a národní, ale úřední církví se stala církev latinská.
Svatí Cyril a Metoděj jsou největšími dobrodinci našich národů. Vždyť získali široké lidové vrstvy láskou pro křesťanskou víru a mimoto učinili slovanský jazyk jazykem bohoslužebným a spisovným. Náš národ měl první ze všech ostatních středoevropských a západoevropských národů svou národní literaturu, zatím co u jiných národů celého tohoto velkého území byly knihy psány v latinském jazyku a byly tudíž pro lidové vrstvy nesrozumitelné a bezvýznamné.
Kníže Svatopluk se domníval, že svůj moravský stát upevní, když se připojí k latinské církvi a když dá – jak to skutečně učinil – svůj stát pod ochranu papežské stolice. Avšak toto jeho rozhodnutí se ukázalo naprosto mylným. Morava se neudržela a těžiště celého národa se přesunulo do Čech, kde se slovanský spisovný jazyk i slovanské bohoslužby ještě nějaký čas udržovaly. Některá česká knížata, jako Oldřich a Vratislav EL, se pokoušela cyrilometodějskou církev učinit církví oficiální, jak o tom svědčí skutečnost, že svatý Prokop v r. 1032 za vlády knížete Oldřicha založil slovanský monastýr (klášter) na Sázavě a též snaha knížete Vratislava II. zavést v celém státě slovanskou bohoslužbu. Ale papež Řehoř VII. (1073–1085) tuto snahu zakázal a také z monastýru sázavského byli slovanští mniši v roce 1097, tedy 65 let po jeho založení, definitivně vyhnáni, třebaže monastýr působil v každém ohledu velmi blahodárně. Místo nich tam byli uvedeni latinští mniši benediktinského řádu. Po této události byly všechny slovanské knihy v českých zemích bezohledně ničeny.
Dědictví cyrilometodějské bylo u nás vyhubeno, udrželo se však u Bulharů, Srbů a Rusů, Ukrajinců a Bělorusů, tedy u slovanských pravoslavných národů. Avšak i pro náš národ, ačkoliv u nás bylo zničeno, mělo svůj veliký význam, neboť tím jsme se přičiněním svatého Cyrila a Metoděje stali křesťany, byli jsme ušetřeni násilného způsobu pokřesťanštění a mimoto jsme nabyli v období cyrilometodějském takového národního sebevědomí, že jsme alespoň z vetší části odolali nebezpečí odnárodnění, jemuž podlehli Polabští Slované. Neštěstím Polabských Slovanů bylo, že vypuzením svatého Gorazda a ostatních cyrilometodějských kneží z Moravy a pak i z Čech bylo znemožněno, aby cyrilskometodějská myšlenka a církevní organizace pronikla do jejich země.
Svátek svatého Cyrila se slaví v pravoslavné církvi odpradávna dne 14. února a svátek svatého Metoděje dne 6. dubna, tedy ve dny jejich zesnutí. Jejich společná slavnost se slaví v pravoslavné církvi dne 11. května.
Latinská církev jen nerada trpěla, když její slovanští příslušníci po vydání listu papeže Štěpána VI. nadále uctívali Soluňské bratry. Papež Jan X. (914–928) v listě z r. 924 zazlíval Chorvatům, že se odvolávají na Metoděje, kterého on papež prý v žádné knize mezi svatými spisovateli nenachází. Papež Alexandr II. (1061–1073) nazval v roce 1069 svatého Metoděje kacířem.
Přišla doba, kdy i v českých zemích i na Slovensku latinská církev památku obou svatých bratří úplně potlačila. V latinských misálech určených pro diecézi olomouckou z let 1499 a 1505 a stejně i v misále pro arcidiecézi pražskou v roce 1522 není o svatém Cyrilu a Metoději už pražádné zmínky. Teprve když v 19. století národní buditelé obnovili jejich památku v našem národe a byla obava, že by to snad mohlo vyvolat hnutí ve prospěch pravoslavné církve a když mimoto se v národě vzmáhal kult Mistra Jana Husa, začala si církev latinská obou světců opět všímat, až konečně papež Lev XIII. okružním listem „Grande munus“ ze 30. září 1880 vyzdvihl – ovšem nevěcně a nevědecky – zásluhy svatých bratří. Tento papež stanovil svátek svatého Cyrila a Metoděje na den 5. července, ačkoliv ten den nijak nesouvisí s jejich životem; stalo se to jedině za tím účelem, aby se jednak církev latinská jevila jako ctitelka svatých Soluňských bratří, jednak též aby byl 6. červenec, den umučení Mistra Jana Husa, zatlačen do pozadí.
Proč jsou pravoslavné chrámy obráceny k východu
Pravoslavné chrámy jsou podle prastarého zvyku stavěny tak, aby oltářní prostor se svatým prestolem byl na straně východní. To proto, aby přítomní při Božích službách stáli tváří obráceni k východu a byli si vědomi, že očekávají milost a posvěcení od Pána Ježíše Krista, který přinesl bloudícímu lidstvu světlo jako slunce, vystupující na obzor od východu.
Při vstupu do pravoslavného chrámu padne každému návštěvníku do očí především ikonostas. Je to řada ikon, stojících mezi chrámovou lodí a oltářním prostorem. Zprvu, když jsme obnovovali po 1. světové válce cyrilometodějské pravoslaví, byl u nás jakýsi strach, ba přímo odpor proti ikonostasu, poněvadž se lidé obávali, že bude znamenat jakousi přehradu mezi knězem a věřícími. Brzy jsme si však uvědomili, že tak se na věc dívat nesmíme. Ikonostas nám ve skutečnosti svým uspořádáním nezakrývá, ale odhaluje duchovní skutečnosti. Vždyť v ikonostasu jsou troje dveře, kterými se z chrámové lodi vstupuje do oltáře: prostřední (hlavní), severní a jižní. Je úplně v pořádku, aby byl oltářní prostor, v němž se na svatém stole, čili prestole koná svatá oběť, okrášlen a oproti chrámové lodi vyvýšen. Vždyť se zde uschovávají též svaté eucharistické Dary a mimoto má kněz v tak zařízeném oltářním prostoru možnost soustředit se před započetím bohoslužeb. Sakristie, čili jak my slovansky říkáme říznice, se tak k vnitřnímu soustředění nehodí, neboť v ní není takový klid jako v oltářním prostoru. Nad to se nám jeví ikonostas jako laskavé, milé a světlé uvítání: „Pojďte blíže a v duchovním společenství křesťanských svatých a světic předstupte před tvář Hospodinovu a buďte si vědomi, že místo, na němž stojíte, je zasvěceno Bohu a je svaté!“
Na hlavních dveřích ikonostasu, které nazýváme svatými dveřmi nebo též královskými, je vždy ikona Zvěstování přesvaté Bohorodice. Je to velmi vhodné, neboť zvěstování archanděla Gabriela Panně Marii znamenalo, že se otevřely dveře, jimiž se Syn Boží, Král náš, chystal přijít mezi lidi, aby je posvětil a spasil.
Po pravé straně svatých dveří je vždy ikona Spasitele. V olomouckém chrámě je Spasitel vyobrazen se slovy: „Pojďte ke mně všichni, kdož pracujete a obtíženi jste, a já Vám odpočinutí dám.“ (Mt 11, 28) Spojení s Pánem Ježíšem a život ve víre v něho otvírá věřícím už zde na zemi Království nebeské. Kristus je naše vzkříšení a náš život.
Ikona Bohorodice z ikonostasu katedrálního
chrámu sv. Gorazda
Po levé straně svatých dveří bývá vždy ikona Bohorodice, neboť ona je svému Synu bližší než andělé a než kterýkoli světec. Matka Boží s Dítětem Ježíšem připomíná věřícím tajemství Vtělení Božího Syna.
Na straně Spasitelově vidíme další ikonu svatého Gorazda. jehož památce je náš chrám zbudován. Na tomto místě bývá vždy ikona světce, podle něhož je chrám nazván, takže už z toho může každý návštěvník poznat, jaké jméno chrám nese.
Na straně ikony přesvaté Bohorodice je ikona svatého Jana Křtitele – Předchůdce Páně. Svatý Jan Křtitel byl synem starozákonního kněze svatého Zachariáše a jeho manželky svaté Alžběty, která byla příbuznou Panny Marie. Narodil se, když už se rodiče vzdávali naděje na potomka. Když dospěl v muže, odešel na poušť, kde žil velmi přísně. Vzbudil tím pozornost lidí, kteří za ním začali chodit a prosili ho o duchovní radu. Počet návštěvníku vzrůstal a svatý Jan k nim začal hovořit po způsobu kázání. Hlavní obsah jeho promluv zněl: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo Království Boží!“
Janův zjev, jeho opravdovost i výmluvnost působily mohutně na posluchače a mnozí činili tak upřímné pokání, že veřejně vyznávali své hříchy. Ty, kteří se z hříchu vyznali, svatý Jan křtil v řece Jordánu.
Mnozí z Janových posluchačů se domnívali, že Jan je zaslíbeným Mesiášem – Kristem a netajili se s tímto názorem. On však prohlásil: „Já nejsem Kristus.“ Když se sám „Ježíš z Nazareta“ přidružil k jeho posluchačům, ukázal na něho Jan slovy: „Ejhle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa, .. Uprostřed Vás stojí ten, jehož vy neznáte... Přišel ke mně, ale jest větší než já... Nejsem hoden ani rozvázat řeménky u obuvi jeho“. Byl velmi překvapen, když ho Pán Ježíš požádal o pokřtění. Pravil: „Já mám být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?“ Jen z poslušnosti vyhověl Ježíšovu přání.
Svatý Jan zakončil svůj pozemský život mučednickou smrtí, byl sťat. Král Herodes odloudil totiž svému nevlastnímu bratru manželku, vzal si ji na svůj dvůr a žil s ní k velkému pohoršení. Když mu to svatý Jan třebas mírným způsobem vytkl, vsadil ho Herodes do žaláře, s úmyslem brzy ho propustit, neboť se bál jeho oblíbenosti u lidu. Ale nakonec z návodu ženy, s níž žil, dal svatého Jana Křtitele štít.
Když potom byl sťat, přišla jeho spravedlivá duše do lůna Abrahamova, kde zvěstovala starozákonním spravedlivcům, že se již uskutečňuje to, po čem toužili, že se plní jejich naděje, pro kterou žili na zemi, neboť v té době již na zemi působil Pán Ježíš.
Celým svým působením se svatý Jan Křtitel jevil jako předchůdce Kristův, o Čemž svědčí mimo jeho kázání i ta skutečnost, že převážná většina jeho četných učedníku se stala křesťany.
Svátek svatého Jana Křtitele slaví pravoslavná církev několikrát v roce. Počet jeho svátků je po svátcích Páně a přesvaté Bohorodici na třetím místě v našem kalendáři. Jsou to tyto svátky: Početí svatého Jana Křtitele svatou Alžbětou dne 23. září, Sbor svatého Jana Křtitele – druhý den svátku Zjevení Páně čili Křtu Páně, kdy splnil svatý Jan své poslání křtitele, dne 7. ledna, Narození dne 24. června, Stětí jeho hlavy dne 29. srpna a Nalezení jeho svaté hlavy dne 24. února a 25. května. Kromě toho je mu zasvěceno úterý v týdnu.
V oltáři olomouckého chrámu jsou na východní straně dvě ikony: uprostřed stěny jest vyobrazen Spasitel. Má před sebou na stole chléb a vino a žehná je pravou rukou. Kolem je staroslovanský nápis všeobecného obsahu: „Az jesm svět miru“ – Já jsem Světlo světa (J 8, 12) a český nápis, vztahující se na svatou tajinu (svátost) přijímám: „To Čiňte na mou památku, nebo kolikrátkoli byste jedli chléb tento a kalich, tento pili, smrt mou zvěstovati a vzkříšení mé vyznávati budete“ (1 k 11, 26).
Nad touto ikonou jest ikona přesvaté Bohorodice s dítětem Ježíšem na klíně. Matka Boží, pozvedající obě ruce v modlitbě, je rychlou přímluvkyní u Boha za každého, kdož se ocitl v tísni.
U žertveníku, bočního stolu, na němž se v oltáři připravuje chléb a víno ke svaté oběti, je ikona Spasitele modlícího se na hoře Olivetské před jeho přehořkým utrpením. Tuto modlitbu ukončil slovy: „Otče, ne má, ale tvá vůle se staň“ (L 22, 42).
Dále jsou po stěně oltářního prostoru rozvěšeny malé ikony vzkříšení Páně a dvanáctera svátků: 1. Narození Páně, 2. Obětování Páně – Setkání se Simeonem, 3. Zjevem Božího – křtu Páně, 4. Proměnění Páně. 5. slavného Vjezdu Páně do Jeruzaléma, 6. Nanebevstoupení Páně, 7. Sestoupení Svatého Ducha na apoštoly a Přesvatá Trojice, 8. Povýšení svatého Kříže, 9. Narození přesvaté Bohorodice, 10. jejího Uvedení do chrámu, 11. Zvěstování a 12. Zesnutí. Každá z těchto ikon je po dobu příslušného svátku vyložena v lodi chrámové na analoji, aby návštěvníci věděli, jaký svátek se koná, a připomněli si událost, která se oslavuje.
Boční přilehlé oltářní prostory
Na jižní straně přiléhá k oltářnímu prostoru říznice, na severní pak poboční menší oltář.
OBRAZY V CHRÁMOVÉ LODI NAD IKONOSTASEM
Poslední večeře nad ikonostasem
Nad ikonostasem mimo oltář vidíme velkou ikonu Poslední večeře Páně. připomínající vše, co se tehdy stalo při této večeři a co se děje při každém svatém přijímání. Nechybí zde ani Jidáš, který byl přítomen při poslední večeři a choval již v srdci odhodlání zradit svého Mistra a Pána. Ta zrada ho zakrátko přivedla k zoufalství a sebevraždě. Tato ikona je opatřena českým zkráceným nápisem z liturgické písně Velkého čtvrtku: „Pojďte, věřící, a požívejme pohostinství Páně na vznešeném místě, a s myslí povznesenou. Pojďme a ochutnejme, poučeni byvše slovem, pocházejícím od Slova.“
Nad ikonou poslední večeře je ikona z mrtvých vstávšího Pána se staroslovanským nápisem: „Christos voskrese iz mertvych, smertiju smerť poprav i suščim vo groběch život darovav“, což česky zní: „Vstal z mrtvých Kristus, smrtí smrt překonal a jsoucím ve hrobech život daroval.“ To jsou slova troparu (liturgické písně) velikonočních svátků, které oslavujeme v neděli po prvním jarním úplňku jako svátky Kristova slavného vzkříšení, které je i naším vzkříšením pro věčný život.
V kopuli chrámu jest namalována holubice, symbol svatého Ducha. Duch svatý – třetí Božská Osoba – se zjevil v podobě bílé holubice při křtu Páně v Jordáně; odtud je holubice symbolem Ducha svatého a znamená duchovní čistotu. Kromě holubice jsou symbolem Ducha sv. též ohnivé jazyky, v nichž sestoupil na apoštoly padesátého dne po Kristově vzkříšení o letnicích. Ohnivé jazyky nám zase symbolizují duchovní sílu (energii). Duch Svatý, Utěšitel, je nám tak dárcem duchovních darů, jichž základem je duchovní čistota a energie. Pod bání je česky i staroslovansky napsáno: „Svatý Bože, svatý Silný, svatý Nesmrtelný, smiluj se nad námi – Svjatyj Bože, svjatyj Krěpkij, svjatyj Bezsmertnyj, pomiluj nás“. To je tak zvaná krátká trojsvatá píseň na počest Přesvaté Trojice, která se často zpívá při pravoslavných bohoslužbách.
Dále jsou pod kopulí ikony čtyř evangelistů s obvyklými znaky: Matouše s andělem (v první hlavě svého evangelia mluví sv. Matouš o zvěstování), Marka se lvem (v první hlavě evangelia sv. Marka se vypravuje o svatém Janu Křtiteli na poušti), Lukáše s obětním dobytčetem (v první hlavě svého evangelia mluví sv. Lukáš o starozákonní obětní službě kněze svatého Zachariáše v jeruzalémském chrámě) a Jana s orlem (poněvadž se v první hlavě svého evangelia sv. Jan povznáší až k tajemství Boží Bytosti).
ŽIVOTY ČTYŘ SVATÝCH EVANGELISTŮ
Svatý Matouš, nazývaný též Lévi, se narodil v Nazaretě z izraelských rodičů. Byl celním úředníkem v městě Kafarnaum. Třebas tito úředníci měli špatnou pověst a byli nazýváni publikány, tj. veřejnými hříšníky, protože bez ostychu vydírali lid, nacházeli se mezi nimi též výjimky. K čestným patřil právě též svatý Matouš. Býval posluchačem Pána Ježíše a nadchl se jeho osobou i učením. Když pak uslyšel z jeho úst výzvu: „Pojď za mnou“, bez otálení všeho zanechal. Vyhověl jí a byl povolán mezi apoštoly. Po svaté Padesátnici působil v Palestině, Arábii, Persii, Indii a Etiopii, kde zemřel mučednickou smrtí. Napsal evangelium pro Židy v jazyku aramejském, kterým tehdy mluvili. Bylo to první evangelium, po němž teprve následovala ostatní od Marka, Lukáše a Jana, napsaná řecky. Svátek sv. Matouše se slaví dne 16. listopadu.
Svatý Marek byl původem Izraelita, jako ostatní první učedníci Páně, a nazýval se Jan, příjmením Marek. Byl jedním ze sedmdesáti učedníků Páně, kteří byli nazváni v širším smyslu apoštoly (L 10, 1–3). Svatý Barnabáš, také jeden ze sedmdesáti, byl jeho strýcem, Markova matka měla v Jeruzalémě dům, v němž se shromažďovali první křesťané (Sk. 12, 12 až 17). Poněvadž apoštol Petr svatého Marka nazývá ve své první epištole (5, 13) svým – duchovním – synem, má se za to, že právě on Marka získal pro křesťanskou víru. Když se Marek seznámil s apoštolem Pavlem, doprovázel ho na jeho apoštolské cestě do maloasijského městečka Perge, kde se rozešli. Marek se vrátil do Jeruzaléma a pak doprovázel svého strýce Barnabáše na ostrov Kypr, nato byl opět u apoštola Petra, s nímž pak odešel do Říma, kde napsal evangelium. Poté působil v Alexandrii v Egyptě, kde byl prvním biskupem. Tam byl také umučen, a to tak, že mu kolem krku uvázali provaz, kterým byl od poštvaného lidu vláčen a smýkán po pouliční dlažbě, až skonal. Jeho svátek se slaví dne 25. dubna.
Svatý evangelista Lukáš se narodil v Antiochii a byl původu pohanského. Příslušel pravděpodobně k těm pohanům, kteří si oblíbili židovské náboženství, poněvadž se jim jevilo nesrovnatelně dokonalejší a lepší než pohanské mnohobožství. Povoláním byl lékař, jak výslovně uvádí v epištole ke Kolosenským svatý Pavel (4, 14). Doprovázel svatého Pavla na mnohých cestách i do Říma. Po jeho mučednické smrti působil v Itálii, Dalmácii, Makedonii, pak v Lybii a v Egyptě, kde skončil mučednickou smrtí; byl oběšen. Napsal třetí evangelium a mimoto knihu „Skutky svatých apoštolů“, v níž popisuje dosti zevrubně život prvních křesťanů i činnnost apoštolů, zvláště Petra a Pavla. Jeho svátek se slaví dne 18. října.
Svatý apoštol a evangelista Jan byl synem rybáře Zebedea a bratrem apoštola Jakuba. Stal se miláčkem Páně. Až do zesnutí přesvaté Bohorodice, kterou do jeho ochrany odporučil sám Spasitel, zůstal svatý Jan v Jeruzalémě. Pak odešel do Efezu, aby tam i v okolních městech Malé Asie hlásal evangelium. Za císaře Domitiana byl vsazen do žaláře, mučen a nakonec vyslán do vyhnanství na ostrov Patmos. V době tohoto vyhnanství popsal zjevení, jimiž ho Bůh obdařil. Kniha Zjevení je součástí Písma svatého a nazývá se Apokalypsa, čili Zjevení svatého Jana. Za císaře Nervy se vrátil sv. Jan do Efezu a zesnul tam klidně v roce 120, za vlády císaře Trajana. Kromě Apokalypsy zanechal po sobě ještě evangelium a tři epištoly. Ve svých spisech zdůrazňoval hlavně dvě věci: božství Pána Ježíše a potřebu lásky. Zachovalo se ústní podání, že když nemohl ve vysokém stáří už kázat, opakoval často slova: „Synáčkové, milujte se vespolek“. Pro bohosloveckou hloubku spisů nazývá pravoslavná církev svatého apoštola a evangelistu Jana Teologem Čili Bohoslovcem. Jeho svátek slavíme dvakrát v roce, a to dne 8. května a dne 26. září.
V souvislosti s evangelisty, z nichž dva byli současně apoštoly, si připomeňme životy všech ostatních devíti apoštolů (bez Jidáše).
Svatý apoštol Petr. původně Šimon, byl bratrem apoštola Ondřeje Prvozvaného a podle věku nejstarším apoštolem. V důsledku toho je v seznamu apoštolů uváděn na prvním místě. On a apoštolé Jakub a Jan měli velkou vážnost ve sboru apoštolském a byli nazýváni sloupy církve (Ga 2, 9). Petr byl znám svou horlivostí a pohotovostí. Je známo, že třikrát zapřel ze strachu svého Mistra, ale tohoto hrozného skutku hořce litoval (L 22, 56–60). Obrátil se, vyznal třikrát svou lásku k němu a mnohé utvrdil ve víře (J 21, 15–17). Jeho apoštolská práce platila převážně Židům (Ga 2, 7–8), třebas on to byl, který dal pokřtít pohanského setníka Kornelia i jeho rodinu, když uvěřili (Sk. 10, 48). Z míst, v nichž Petr působil, jsou v Písmě svatém uvedena: Jeruzalém, Samaří, Lydda, Joppe, Caesarea, Antiochia a Babylón. Podle ústního podání působil též na jižním pobřeží Černého moře, v egyptském městě Alexandrii a nakonec v italském městě Římě, kde byl v pronásledování křesťanů za císaře Nerona odsouzen k smrti ukřižováním. Poněvadž se cítil nehodným, aby byl ukřižován stejným způsobem jako jeho Mistr a Pán, vyžádal si, aby byl přibit na kříži hlavou dolů. Zanechal dvě epištoly. Jeho svátek se slaví společně se svátkem apoštola Pavla dne 29. června. Druhý den 30. června potom slavíme svátek všech dvanácti apoštolů.
Svatý Ondřej pocházel z Betsaidy na břehu jezera Genezaretského a živil se rybářstvím jako jeho bratr Šimon. Patřil mezi učedníky svatého Jana Křtitele a byl svědkem toho, když Jan Křtitel ukázal na Pána Ježíše jako na Beránka Božího. Ještě téhož dne v rozmluvě s Pánem Ježíšem dospěl Ondřej k poznání, že Ježíš je Mesiášem. Když už bydlel v Kafarnaum, vyzval ho Spasitel přede všemi jinými, aby se stal učedníkem. Proto se nazývá Prvozvaným. Svého bratra Šimona přivedl sám ke Kristu (J 1, 36–43). Po sestoupení svatého Ducha jako apoštol prošel Řесkо a krajiny kolem Černého moře a dospěl až k řece Dněpru. Proto je zvláště ctěn v Rusku. Vrátil se pak do Řесkа, kde v městě Patrasu byl ukřižován na kříži, který měl podobu písmene X. Jeho svátek se slaví dne 30. listopadu.
Svatý Jakub Starší byl syn Zebedeův a bratr apoštola Jana, miláčka Páně. Oba dva tyto bratry vyznamenával Spasitel společně s apoštolem Petrem zvláštní důvěrou. Učinil je svědky vzkříšení Jairovy dcery, svého proměnění i svých úzkostí v Getsemanské zahradě. Svatý Jakub byl na rozkaz krále Herodesa Agripy usmrcen (Sk 12, 1–2). Svátek sv. apoštola Jakuba se slaví dne 30. dubna.
Svatý apoštol Filip se narodil v Betsaidě u Genezaretského jezera, v témže městě, z něhož pocházeli apoštolé Šimon (Petr) a Ondřej. Hlásal evangelium v Galilei, Etiopii a Frygii Byl za císaře Domitiána ukřižován v Hierapoli Frygické. Jeho svátek slavíme dne 14. listopadu.
Svatý apoštol Bartoloměj je některými biblisty ztotožňován s Natanaelem, o němž se Pán Ježíš vyslovil, že je pravým Izraelitou, v němž není lsti. Pocházel z Káni Galilejské. Po sestoupení svatého Ducha na apoštoly zvěstoval evangelium společně s apoštolem Filipem v Sýrii a Malé Asii. Oba byli ukřižováni, avšak Filip na kříži umřel, kdežto Bartoloměj, který byl silné tělesné konstrukce, byl jen zdánlivě mrtev a když byl křesťany s kříže sňat, zotavil se z ran i ze ztráty krve. Odebral se do Indie, kde přeložil Matoušovo evangelium do místního indického nářečí a založil několik církevních obcí. Nato odcestoval do Arménie, kde uzdravil dceru krále Polemija, ale králův bratr Astyages, poštván od pohanských kněží. kázal svatého Bartoloměje ve městě Albanopoli ukřižovat. Při tomto druhém ukřižování apoštol zemřel. Jeho svátek se slaví dne 11. června společně se svátkem apoštola ze sedmdesáti Barnabáše.
Svatý Tomáš je jmenován v Písmu svatém řecky též Didymos. tj. Blíženec (Dvojče). Evangelium o něm málo vypravuje, ale pokud o něm činí zmínky, jsou pro něho charakteristické. Měl v povaze úsilí přijít, jak říká, všemu na kloub, o všem se přesvědčit a vše pochopit. On to byl, kdo k vypravování ostatních apoštolů, že viděli Pána z mrtvých vstalého, poznamenal: „Leč uzřím v rukou jeho bodení hřebů a vložím prst svůj v místo hřebů a ruku svou složím v bok jeho, neuvěřím.“ Když však Pán Ježíš po osmi dnech opět přišel za přítomnosti Tomáše a vyzval ho: „Vztáhni prst svůj sem a viz ruce mé a vztáhni ruku svou a vlož v bok můj, a nebuď nevěřící, ale věřící.“, zvolal Tomáš: „Pán můj a Bůh můj!“ Hluboce se mu pak do duše zarylo napomenutí Páně: „Žes mne viděl, Tomáši, uvěřil jsi. Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili“ (20, 24–29). Svatý Tomáš působil v Palestině, v Mezopotámii, v Parthii, Persii a Indii, kde byl ubodán kopím. Jeho svátek slavíme dne 6. října.
Svatý apoštol Jakub Mladší byl synem celníka Alfea z Kafarnaum. Po sestoupení svatého Ducha na apoštoly působil v Judsku, Edese a Egyptě, kde byl ukřižován. Jeho svátek slavíme dne 9. října.
Svatý apoštol Juda byl nevlastním bratrem Pána Ježíše, neboť byl stejně jako svatý Jakub, první biskup Jeruzalémský (jeden ze sedmdesáti, jehož památku slavíme 23. října), synem svatého Josefa, který se jako vdovec zasnoubil s Pannou Marií. Po svaté Padesátnici působil v Galilei, Samařsku, Sýrii, Mezopotámií, Persii a Arménii, kde byl ukřižován a šípy proboden. Zachovala se nám od něho krátká epištola, varující hlavně před nevěrou a nemravností. Svátek svatého apoštola Judy slavíme dne 19. června.
Svatý apoštol Šimon Zélota (Horlivec) pocházel z Káni Galilejské. Je domněnka, že on byl tím ženichem, při jehož svatbě Pán Ježíš učinil svůj zázrak, proměnění vody ve víno. To na svatého Šimona tak zapůsobilo, že se stal učedníkem Páně. Působil v Judsku, Egyptě, Lýbii a Kyrenaice. Jeho svátek slavíme dne 10. května.
(Životopis svatého Matouše a Jana byl uveden mezi evangelisty.)
BIBLICKÉ OBRAZY V PŘEDNÍ ČASTI CHRÁMOVÉ LODI
Na stěnách, kterými je ohraničen přední prostor, si mezi obrazy biblických událostí pod bání všimneme napřed ikon, znázorňujících příběhy, které jsou zaznamenány v Pí smě svatém nebo jsou v nějaké souvislosti s Biblí. Jsou to:
Zvěstování Přesvaté Bohorodice
Když uslyšela Panna Maria od svatého archanděla Gabriela, že je vyvolená za Matku Syna Božího, napřed se jeho pozdravu i zvěsti ulekla. Bylo to totiž pro ni neočekávané a mimořádné vyznamenám, vymykající se přírodnímu řádu, pokud jej Člověk dovede chápat. Nakonec však překonala úlek, překvapení, pochybnosti i bázeň a strach. Když na zvěstování odpověděla: „Ejhle, dívka Páně, staniž mi se podle slova tvého“, byl to velmi důležitý okamžik pro spásu lidstva. Syn Boží skrze Ducha svatého přijal z lůna přesvaté Panny náš lidský život. Svátek Zvěstování přesvaté Bohorodice oslavujeme dne 25. března.
Narození Pána Ježíše nám připomíná velikou lásku Boží a dobrovolnou Spasitelovu chudobu. Nápis na této ikoně zní: „Tajemství divné a nepochopitelné vidím: místo nebe jeskyni, místo cherubínského prestolu Pannu; jesle jsou místem, v němž leží nekonečný Kristus Bůh“, to je píseň z jitřní bohoslužby vánočních svátků, při nichž oslavujeme Kristovo narození. Svátek Kristova narození slavíme dne 25. prosince a druhý den těchto svátků 26. prosince oslavujeme přesvatou Bohorodici vždycky Pannu Marii, která z celého lidstva stála nejblíže tajemství vtělení Božího Syna.
Druhá ikona, která patří také k tajemství vánočních svátků, nám znázorňuje anděla, který zvěstuje pastýřům betlémskou událost, pro celé lidstvo tak radostnou. Anděl jim řekl: „Nebojte se! Zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid: V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel – to je Mesiáš, Pán. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko zavinuté do plenek a ležící v jeslích.“ (L 2, 10–12).
Obraz představuje setkání se Simeonem, při němž svatý Simeon osvícen Duchem svatým prorokoval poslání Božího Syna i jeho přečisté Matky Panny Marie. Simeon jim požehnal a jeho matce Marii prohlásil: „On je určen k pádu а k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat – a tvou vlastní duší pronikne meč – aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí.“ (L 2, 34–35). Při tomto setkání svatý Simeon pln radosti také zvolal: „Nyní propouštíš, Pane, služebníka svého v pokoji, neboť viděly oči mé spasení Tvé, které jsi připravil před obličejem všech lidí“ (L 2, 29–32). Setkání byla přítomna také svatá prorokyně Anna, dcera Fanuelova, která také mluvila o tom dítěti ke všem, kdo očekávali vykoupení. Svátek Obětování Páně oslavujeme dne 2, února. U nás lidově se mu říká Hromnice, protože se v tento svátek světí svíce zvané hromničky na památku toho, že svatý Simeon nazval Božího Syna světlem k zjevení pro pohany а k slávě izraelského lidu".
K ikonám, které nám připomínají dětství Kristovo, dále patří útěk do Egypta, kterým začalo pronásledování a utrpení Spasitele. Začíná se tak vlastně pomalu plnit Simeonovo proroctví. Pán Ježíš se svou matkou přesv. Bohorodicí a svým pěstounem sv. Josefem utíká před Herodem, který chtěl Ježíše zabít, bál se totiž o svou moc a věděl podle proroctví Micheášova (5, 1), že Ježíš má vládnout izraelskému lidu. Pán Ježíš však nepřišel budovat pozemské časné království, ale Boží království, které není z tohoto světa, ale které tento svět proměňuje věčnými hodnotami. 0těk do Egypta se uskutečnil na pokyn Božího anděla, který dal ve snu svatému Josefovi. Do Betléma přišli se také poklonit novorozenému Spasiteli mudrci od východu. Mudrce vedla hvězda od východu do Jeruzaléma. V Jeruzalémě se jim však ztratila a oni se dostali právě ke králi Herodovi. Od mudrců se Herodes dozvěděl o Kristově narození. Herodes žádal mudrce, aby mu na zpáteční cestě přišli podat zprávu o Kristu, aby se mu šel také poklonit. Ve skutečnosti to byla jen léčka. Anděl ve snu mudrcům oznámil, že se mají dát do své vlasti jinou cestou. Když Herodes poznal, že byl od mudrců oklamán, dal pobít v Betlémě i v celém jeho okolí všechny chlapce do dvou let. Tak pro Kristovo jméno byla prolita první nevinná krev svatých betlémských neviňátek. Jejich svátek slavíme dne 29. prosince.
Poslední ikona, náležící ke skrytému životu Páně, který se odehrával v Nazarete do jeho třiceti roků, patří návštěvě dvanáctiletého Ježíše v jeruzalémském chrámě. Tato ikona nás všechny nabádá k radostné a obětavé pravidelné návštěvě chrámu a mládež k pilnému učení. Nápis zní „Žasli pak všichni, kteříž jej slyšeli, nad rozumností a odpověďmi jeho“ (L 2, 47).
Zjevení Páně – Křest v Jordáně
Křest Páně nám svědčí o Spasitelově pokoře, neboť sklonil svou hlavu pod ruku svého předchůdce svatého Jana Křtitele. Při křtu v Jordáne se poprvé jasně a slavnostně zjevuje Přesvatá Trojice. Sám nebeský Otec podává svědectví o Božství Pána Ježíše a Duch svatý v podobě bílé holubice potvrzuje pravdivost Kristova Božství. „Toto je můj milovaný Syn, v němž jsem nalezl zalíbení.“ (Mt 3, 17). Křest Páně v Jordáně se uskutečnil, když bylo Ježíšovi třicet let. Křtem končí jeho skrytý život a začíná tříletá veřejná činnost. Po křtu v Jordáně začíná Pán Ježíš veřejně kázat radostnou zvěst o Božím království a o našem spasení, které říkáme „evangelium“. O zjevení Přesvaté Trojice svědčí také nápis na této ikoně: „Při křtu tvém v Jordáně, ó Pane, zjevila se Trojice, které se klaníme; neb Otcův hlas svědectví vydal o tobě nazývaje tě milým Synem. A Duch v podobě holubice potvrdil pravdu tohoto slova. O, Kriste, jenž jsi se zjevil jako Bůh a svět osvítil, sláva tobě.“ To jsou slova troparu (liturgické písně), svátku Zjevem Páně. Slavnost Zjevení Páně oslavujeme dne 6. ledna jakožto vyvrcholení vánočních svátků. Druhý den svátku Zjevení Páně oslavujeme svatého Jana Křtitele.
Druhá ikona, která nám zobrazuje veřejný život Pána Ježíše, je ikona Krista na lodičce. Tento výjev dokazuje, že Spasitel nevynechal žádné příležitosti, aby poučoval lidi o Otci nebeském a jeho zákonu.
Další ikona nám představuje, jak Pán Ježíš uzdravuje všelikou nemoc v lidu a projevuje tak svou nesmírnou lásku a péči o strádající. Pán Ježíš svou kazatelskou a spasitelskou činnost provázel různými zázraky a tak vlastně zjevoval svým učedníkům a všem lidem, kteří k němu přicházeli s dobrou vůlí, svou božskou moc.
K ikonám, které poukazují na Ježíšovy zázraky, patří také vzkříšení dcery Jairovy. Pán Ježíš dívce vrátil život, když napřed řekl Jairovi: „Neboj se, věř toliko, a zdráva bude“. (L 8, 50). Pán Ježíš tímto zázrakem zjevuje, že má moc nad životem i smrtí.
Proměnění Páně mělo posílit víru učedníků, aby nepoklesli, až uvidí svého Mistra a Pána přibitého na kříži. Místem proměnění Páně je hora Tábor. Pán Ježíš si vzal na tuto horu tři nejvěrnější své učedníky: Jakuba a jeho bratra Jana. Na této hoře jim odhalil svou božskou slávu. „Jeho tvář zazářila jako slunce a jeho šat zbělel jako světlo“ (Mt 17, 2). Na hoře Tábor rozmlouval Pán Ježíš také se starozákonními proroky, svatými Mojžíšem a Eliášem. To nám dokazuje, že veškerá proroctví i zákon se naplňuje na Kristu. Na hoře Tábor podobně jako v řece Jordáně opět nám o Božství Kristově svědčí sám nebeský Otec a toto svědectví potvrzuje Duch svatý v oblaku: „Toto je můj milovaný Syn, v něm jsem nalezl zalíbení; toho poslouchejte!“ (Mt 17, 5). Slavnost Proměnění Páně oslavujeme dne 6. srpna jakožto další slavnost Přesvaté Trojice, která uskutečňuje dílo našeho spasení.
Vzkříšení Lazara se událo těsně před utrpením Páně. Vzkříšení Ježíšova přítele mělo týž účel jako Proměnění Páně. Proto Spasitel pravil, že to, co se stane s Lazarem, stane se k oslavě Syna Božího. (J 11, 4). Skutečně nejen učedníci byli touto událostí posilněni ve víře, ale i mnozí ze Židů, kteří byli svědky vzkříšení svatého Lazara, uvěřili v Pána Ježíše, takže přední židovští kněží a farizeové se ihned sešli k poradě, co mají učinit, aby znemožnili činnost Kristovu a pravili: „Necháme-li ho tak, všichni uvěří v něho“ (J 11, 45, 47 a 48). Svátek vzkříšení svatého Lazara oslavujeme v sobotu před Květnou nedělí (tzv. Lazarova sobota).
Slavný vjezd Páně do Jeruzaléma se udal před jeho utrpením podobně jako vzkříšení Lazarovo. Při něm zástupy jásaly mu vstříc zpívajíce: „Hosanna, Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně, král izraelský!“, (J 12, 13) – aby za čtyři dny nato mnozí z nich poštváni od farizeů volali: „Ukřižuj, ukřižuj ho“ (Mt 27, 22–23) aj.). Slavný vjezd Páně do Jeruzaléma nám zjevuje, že Pán Ježíš jde k svému utrpení zcela dobrovolně, aby naplnil vůli svého nebeského Otce. Jeho utrpení nebylo z důvodů, že by ho farizeové dostali, ani z Jidášovy zrady, ale protože se naplnil čas, aby jeho spasitelné dílo bylo dokonáno. Proto tento slavnostní královský triumf vjezdu do svatého města. Slavné „Hosanna“ také předobrazu je blížící se slávu jeho království, které není z tohoto světa a které je věčné. Svátek slavného vjezdu Páně do Jeruzaléma světíme o Květné neděli, tj. neděli před velikonočními svátky. Říkáme jí „Květná“, protože zástupy lidu nesly palmové ratolesti. Na památku této události se světí o této slavnosti ratolesti. Oslava slavného vjezdu do Jeruzaléma je oslavou Kristovy královské důstojnosti a jeho nepomíjejícího království, pro které nás svou spasitelnou smrtí zachránil.
Ukřižování – jak už jsme si řekli o „Květné neděli“ – vzal Pán Ježíš na sebe zcela dobrovolně, aby spasil naše duše. K tomu se vztahuje liturgický nápis: „Vykoupil jsi nás od kletby zákona krví svou drahocennou, nechav se na kříž přibíti a kopím probodnouti.“ To jsou slova troparu (liturgické písně) Velkého pátku, kdy slavíme Kristovo utrpení a jeho spasitelnou smrt na kříži.
Nanebevstoupení Páně znamená návrat Páně z tohoto světa časného a pomíjejícího do jeho říše duchovní, věčné a nekonečné, v níž vládne s Otcem i s Duchem svatým. Pán Ježíš se zjevil v čtyřicátý den po svém slavném vzkříšení učedníkům, dal jim poslední poučení a příkaz, aby vyčkali na seslání Ducha svatého, Utěšitele, požehnal jim a vznesl se před jejich zraky do nebe. Jeho slavné vzkříšení a nanebevstoupení otevřelo i nám vstup do jeho království slávy. Toto slavnostně vyznáváme ve vyznání víry slovy: „Vstoupil na nebesa, sedí na pravici Otce. A zase přijde se slávou soudit živých i mrtvých, jehož království nebude konce.“ Po slavném Nanebevstoupení Páně setrvávali učedníci Páně se ženami a s Ježíšovou Matkou přesv. Bohorodicí na společných modlitbách po devět dní. Tak se připravovali na slavné sestoupení Ducha svatého. Slavnost Nanebevstoupení Páně oslavujeme ve čtvrtek čtyřicátý den po velikonoční neděli.
Seslání svátého Ducha se událo padesátého dne po slavném vzkříšení Páně, proto tomuto dni také říkáme „den svaté Padesátnice“. Duch svatý – třetí božská Osoba – sestoupil na učedníky v podobě ohnivých jazyků, osvítil je a učinil z nich hrdiny, aby šli do světa a získali lidské duše pro křesťanskou víru. V tento slavný den bylo dílo naší spásy dokonáno. Ze spasitelného díla Kristova a z Ducha svatého se zrodila křesťanská církev, která pokračuje v kázání Kristova učení a v jeho spasitelném díle až do konce času pod vedením svatého Ducha, v kterém zůstává s námi duchovně Kristus přítomen až do svého slavného příchodu. Kristus je hlavou této církve a ona je skrze Ducha svatého jeho tajemným tělem. Duch svatý je její duše či srdce. V den svaté Padesátnice pod vedením Ducha svatého slavili svatí apoštolově první svatou liturgii, poprvé vysluhovali svaté tajiny a poprvé v církvi kázali Boží slovo. Ten den se k nim přidalo na tři tisíce lidí. „Setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách“ (Sk. 2, 42). Veškerá činnost církve zde na zemi je tak pokračováním slavného dne Padesátnice až do druhého příchodu Páně. Skrze Ducha svatého máme v církvi účast na celém spasitelném díle vykonaném skrze Pána Ježíše. Skrze Ducha svatého poznáváme stále hlouběji Boží slovo a učeni Pána Ježíše. Sestoupení svatého Ducha oslavujeme každoročně o svatodušních svátcích, které slavíme padesátého dne po velikonocích. Svatodušní svátky jsou zároveň také slavností Přesvaté Trojice. Těmto svátkům se také říká letnice,
Zesnutí přesvaté Bohorodice se událo, když Matka Boží, přesvatá Bohorodice Panna Maria splnila věrně a cele svůj životní úkol. Vešla v nebeskou radost Syna a Boha svého. Po svaté Padesátnici, jíž byla přítomna jak svědčí Skutky svatých apoštolu, žila v Jeruzalémě podle závěti svého Syna v domě svatého apoštola Jana Bohoslovce, Kolem r. 48 za přítomnosti svatých apoštolu zesnula, byla pohřbena a podle cirk. podáni vzkříšena z mrtvých. Avšak i na zemi se splnila slova jejího chvalozpěvu: „Aj, od této chvíle blahoslaviti mne budou všecka pokolení, neboť veliké věci učinil mi ten, jenž mocný jest a jméno jeho je svaté a milosrdnenství jeho trvá od pokolení do pokolení těm, kteříž se ho bojí“ (L 1, 48-50). Přesvatá Bohorodice je tak první přímluvkyně za nás u prestolu Přesvaté Trojice. Památku jejího zesnutí oslavujeme dne 15. srpna. Svátek její ochrany, tedy její mocné přímluvy za nás křesťany putující tímto světem, slavíme dne 1. října (Záštita přes v. Bohorodice).
Povýšení svatého Kříže – tato událost souvisí úzce s osobou svaté Heleny. Svatá Helena byla první manželkou Konstancia Chlora (zemřel 306), který byl spoluvladařem císaře Diokletiana a Maximiana. Svatá Helena byla matkou císaře svatého Konstantina Velkého. Třebas její manžel zůstal nejen formálně pohanem, ale smýšlel pohansky, což dokázal, že ji z důvodů kariéry od sebe zapudil a uzavřel nový sňatek s nevlastní dcerou císaře Maximiana, svatá Helena se hlásila ke křesťanství a nesla svůj osud statečně. Působila v křesťanském duchu též na syna Konstantina. Vyznamenávala se zbožností, dobročinností a horlivostí pro Boží čest a slávu i pro dobro církve. Měla zásluhu o to, že když se syn Konstantin stal císařem, zastavil pronásledování křesťanů a uzákonil rovnoprávnost křesťanského náboženství s pohanstvím.
Po prvním všeobecném církevním sněmu, který byl konán v r. 325 v Nikei, se svatá Helena bez ohledu na své vysoké stáří odebrala v roce 326 do Palestiny a dala tam svým nákladem provádět vykopávky. Je známo, že město Jeruzalém bylo v době, kdy se židovský národ chtěl zbavit nadvlády Římanů a vzbouřil se proti římské říši, v roce sedmdesátém, tedy asi 36 let po Nanebevstoupení Páně, římským vojskem dobyto a zničeno, takže v něm nezůstal kámen na kameni, jak to Spasitel předpověděl (Luk 19,42–44). Ba pokud to poloha města dovolovala, byla velká jeho část zorána a proměněna v pole. Poněvadž však místo, kde stával Jeruzalém, bylo po každé stránce jako stvořeno k tomu, by bylo střediskem celého kraje, postavil římský císař Hadrián na místě zničeného Jeruzaléma úplně nové město, které nazval Aelia Capitolina. Toto nové město bylo ovšem pohanské, ale záhy se začalo pokřesťanšťovat a bylo obnoveno biskupství, které bývalo v Jeruzalémě.
Při vykopávkách nařízených svatou Helenou byl nalezen kříž. na nějž byl přibit Spasitel, neboť křesťané tento kříž i se dvěma druhými kříži, na nichž byli pověšeni dva lotři, na památku uschovali. Byl také nalezen i hrob, do něhož byl Pán Ježíš položen. Plna radosti uspořádala tehdy svatá Helena za účasti místního biskupa Makarije velikou slavnost nalezení a povýšení svatého Kříže a dala se svým synem císařem Konstantinem nad Božím hrobem postavit nádherný chrám. Následujícího roku 327 blaženě zesnula ve věku 80 let.
Církev nazývá svatou Helenu „apoštolům rovnou“, poněvadž se vyznamenala apoštolskou horlivostí a přičinila se o vítězství křesťanství. Její svátek se slaví společně se svátkem jejího syna svatého Konstantina dne 21. května.
Církev oslavuje však i samo povýšení svatého Kříže, a to dne 14. září. V tento svátek si připomínáme jednak nalezení a povýšení svatého Kříže v r. 326, jednak však ještě jinou událost. Peršané totiž v roce 614 dobyli Jeruzaléma (po úplném vítězství křesťanské víry bylo město Aelia Capitolina opět nazváno Jeruzalémem), zmocnili se svatého kříže a odvezli jej do Persie, aby od křesťanů vylákali velké výkupné. Po 14 letech v roce 623 byzantský císař Heraklios skutečně vysoké výkupné zaplatil a svatý Kříž byl opět přinesen do Jeruzaléma. Byl zde slavnostně povýšen, při čemž jej císař nesl do chrámu Kristova vzkříšení.
OBRAZY SVĚTCŮ A SVĚTIC V CHRÁMOVÉ LODI U VCHODU
A nyní poklonivše se směrem ke svatému prestolu vraťme se do hlavní části chrámu u vchodu, abychom si prohlédli ikony Božích světců a světic a připomenuli si stručně průběh jejich života.
Začneme severní stěnou.
Tam se nám několika ikonami připomíná příchod svatých Cyrila a Metoděje na Moravu, věznění svatého Metoděje a vypuzení učedníků jeho z Moravy. O tom všem už byla řeč.
Další ikona nám staví před oči nejpřednější Metodějovy učedníky: svaté Gorazda, Klimenta, Angelára, Nauma a Sávu. Při pohledu na jejich skupinu si připomeňme, co by byli tito světci, kteří se tak významně zapsali do dějin kulturního vzestupu jižních Slovanů, vykonali v naší vlasti pro náboženské posvěcení a osvětové i národní povznesení českého lidu, kdyby jim bylo dopřáno zůstat na Moravě. Jejich společný svátek slavíme dne 27. července.
Svatý Boris Bulharský byl ještě pohanem, když nastoupil na trůn bulharských panovníků, ale jakmile se seznámil s křesťanstvím, přistoupil k němu a byl pokřtěn. Horlivě usiloval, aby ho celý národ následoval a tím aby i bulharský stát prospíval. Když dosáhl vysokého stáří, odevzdal vládu svému nejstaršímu synu Vladimírovi a uchýlil se do monastýru. Avšak po čtyřech letech Vladimír začal křesťanství pronásledovat. Boris vzal na sebe opět brnění, porazil Vladimíra a ustanovil panovníkem mladšího syna Simeona. Odešel opět do monastýru, v němž v modlitbě, pokání a postu žil až do svého zesnutí, které nastalo v roce 906. Jeho svátek se oslavuje dne 2. května.
Na další straně je kromě biblických ikon ve dvou skupinách zobrazen zástup ruských světců. Z ruského národa vyšel veliký počet světců a světic ve všech stoletích; od doby, kdy přijal křesťanství, až do doby přítomné. Hlásili se k víře neohroženě i v těžkých dobách a mnoho duchovních i laiků bylo umučeno, protože se nechtěli zříci křesťanské víry.
Svatý Antonij Pečerský se narodil r. 983 v Lubiči, v okolí Černigova na Rusi. Když se ještě v chlapeckých letech dověděl, že se na hoře Athos v Řecku usazuje mnoho poustevníků a mnichů, zatoužil po podobném, cele Bohu oddaném životě a podnikl jako mladík dalekou cestu, aby se tam též usadil jako poustevník, Seznámil se blíže s mnišským životem a uvědomil si, jak velký význam mají opravdoví mniši pro náboženský život národa. Rozhodl se vrátit se do vlasti a tam se pokusit o založení monastýru. V roce 1013 vyhledal proto na pravém břehu Dněpru blízko Kyjeva vhodné místo a postavil tam dřevěný chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice a chaloupku pro mnichy. Z těchto malých počátků se vyvinula proslulá Pečerská (jeskynní) lávra, která vykonala nesmírně mnoho pro náboženský i národní život ruského národa, (Název lávra označuje v pravoslavné církvi veliký a proslavený monastýr.)
Svatý Antonij Pečerský se tak stal zakladatelem ruského mnišstva. V roce 1069 se vzdal řízení monastýru, který rychle vzrůstal a vynikal čistým a oduševnělým mnišským životem. Doporučil za igumena (představeného) otce Feodosije a vrátil se do svého rodného kraje k hoře Bodinu u Černigova, kde žil v jeskyni tři léta. Když cítil, že nadchází konec jeho pozemského života, vrátil se do Pečerského monastýra, kde tiše skonal v r. 1073, předpověděv den i hodinu svého zesnutí. Zřízením Pečerské lávry si získal nesmrtelné zásluhy o církev i ruskou zem. Jeho svátek slavíme dne 10. července.
Svatá Olga byla manželkou kyjevského knížete Igora, po jehož smrti spravovala za neplnoletého syna ruskou zemi. Když se syn stal plnoletým, seznámila se blíže s křesťanskou vírou, odebrala se do Cařihradu a požádalo o křest. Po návratu do vlasti se cele věnovala šíření křesťanství mezi Rusy, ne však s velkým úspěchem, neboť i sami členové její rodiny zůstávali stále ještě pohany. Zemřela v roce 969. Svatá snaha kněžny Olgy přinesla plody až za vlády jejího vnuka Vladimíra, který přivedl ke křesťanství celé knížectví. Církev ji nazývá „apoštolům rovnou“ a slaví její svátek dne 11. července.
Svatý Vladimír, vnuk svaté Olgy, byl synem knížete Svatoslava. V mládí býval velmi drsný a bezuzdných mravů. Příklad svaté Olgy na něho nijak nepůsobil. Nastoupil na trůn ještě jako pohan. V té době se seznámil s jedním knězem z Cařihradu, jehož učenost obdivoval a vyžádal si od něho i poučení o křesťanské víře. Přijal v roce 988 křest a stal se horlivým křesťanem. Považoval za svou povinnost vyplenit pohanskou pověru a proto zničil v Kyjevě všechny modly a přiměl veškeré obyvatelstvo k tomu, aby přijalo křesťanskou víru. Po svém obrácení změnil úplně způsob svého života. Stavěl chrámy, pečoval o výchovu národa, zakládal školy, nemocnice, chorobince a útulky pro cestující. Propustil všechny otroky a nejenže zavedl na svém dvoře stravování chudiny, ale kromě toho posílal chudým lidem jídlo až do jejich obydlí. Tato jeho činnost nám připomíná svatého Václava, který si počínal stejně, avšak hned od svých chlapeckých let, protože už byl vychován křesťansky. Svatý Vladimír zemřel v roce 1015, když položil základy budoucí velikosti a moci ruského národa. Také jeho nazývá naše církev „apoštolům rovným“. Jeho svátek oslavujeme dne 15 července.
Svatí Boris a Glěb byli synové svatého Vladimíra. Jejich matka byla bulharského původu a už křesťankou, když se vdávala. Měla určitou zásluhu na tom. že svatý Vladimír vyslovil ochotu vyslechnout učeného křesťanského kněze z Cařihradu. Velkoknížectví odevzdal svatý Vladimír synu Svatoplukovi. Borisi přidělil knížectví rostovské a Glěbovi knížectví muromské. Oba tito mladší synové byli horlivými křesťany a žili a vládli ve stejném duchu jako před devadesáti lety v Čechách svatý Václav. Je zajímavé, že skončili též mučednickou smrtí jako svatý Václav. Rozdíl byl jen ten, že svatého Václava dal zabít mladší Boleslav, zatímco Borisovi a Glěbovi způsobil smrt jejich starší bratr Svatopluk, který byl proto nazván Prokletým.
Oba tito mučedníci jsou na Rusi ctěni jako v českém národe svatý Václav. A jako úcta svatého Václava pronikla velmi rychle na Rus, takže se jeho jméno ujalo i v panovnické rodině, tak pronikla úcta obou svatých ruských mučedníků, bratří Borise a Glěba, do Čech. Je známo, že při svěcení chrámu v Sázavském monastýru byly pod svatý prestol vloženy též ostatky svatých Borise a Glěba. Jejich úcta se však v českém lidu zachovala jenom tak dlouho, pokud se v českých zemích udržela cyrilometodějská církevní myšlenka. Když ta byla potlačena, zapomnělo se i na ruské světce Borise a Glěba a jejich památka se obnovuje teprve nyní, když se k novému životu hlásí u nás pravoslavná církev cyrilometodějská. Církev slaví svátek obou světců dne 24. července.
Svatý Feodesij (Teodos) se narodil ve vsi Vasiljevsku nedaleko Kyjeva, ale záhy se jeho rodiče přestěhovali do Kurska. Už jako hošík prosíval stále otce i matku, aby ho o tom neb onom poučili. Když se naučil brzy číst, byl často pohroužen do četby Písma svatého. Otec zemřel, když Feodosiji bylo čtrnáct let. Ve stáří 24 let opustil tajně domov, pod dojmem slov evangelia, že máme Pána Ježíše více milovat než kohokoliv na světě, a požádal o přijetí v Pečerském monastýru v Kyjevě. Byl přijat a věnoval se s největší svědomitostí poslušenství (noviciátu) a stejně pak mníšským povinnostem. Po čtyřech letech ho nalezla matka, když jako poutnice přišla do tohoto monastýru. Prosila ho slzíc, aby se vrátil domů; on však s ní hovořil tak přesvědčivě, že se i ona rozhodla vstoupit do ženského monastýru svatého Mikuláše v Kyjevě.
V roce 1054 byl Feodosij rukopoložen na kněze (jeromonacha) a v roce 1057 zvolen a ustanoven igumenem. On první zavedl na Rusi společný život mnichů. Do té doby bydlil tam každý mnich v monastýru pro sebe a mniši se scházeli jen při bohoslužbách, při práci a (pouze v některé dny) při jídle. Svatý Feodosij, ačkoliv byl igumenem, konal podle pořadí veškeré práce jako ostatní mniši: přinášel vodu. štípal dříví, pracoval na poli, předl vlnu, mísil těsto, pekl chléb aj. Vyhledával v noci i mimo mnišskou povinnost chrám, aby se o samotě modlil. Jeho oděv byl z hrubého plátna a hrubé vlny. Velkopostní dobu prožil v blízké jeskyni. Chápal doslova příkaz Páně: „Nepečujte o den zítřejší“, a proto neschraňoval žádné zásoby, takže mniši společně s ním někdy neměli ani chleba, ale pokaždé přišla od dobrých lidí pomoc.
Členové panující rodiny v Kyjevské Rusi, zvláště velký kníže Izjaslav, často přicházeli za svatým Feodosijem nebo jej zvali k sobě, aby s ním mohli rozprávět a s ním se radit. A on se neostýchal, když to uznal potřebným a účelným, kárat je pro jejich hříchy. Tak knížete Svatopluka nazval do očí Kainem, poněvadž zabil své dva bratry, a když mu Svatopluk řekl, že ho vyžene z monastýru, odpověděl: „Budu jen rád; nazí jsme přišli na svět a nazí z něho odejdeme.“
Pro chudé zřídil svatý Feodosij v monastýru prostornou jídelnu, kde jim byla z lásky zdarma dávána táž strava, jakou měli mniši.
Předvídaje přesně svou smrt, zesnul klidně v roce 1075 ve věku 65 let. Podle svého přání byl pochován v jeskyni, v níž trávíval velkopostní dobu. Jeho tělo zůstalo neporušeno. Zachovalo se po něm šest Poučení, dva listy velkému knížeti Izjaslavu a modlitba „za všechny křesfany“. Svátek svatého Feodosije slavíme dne 3. května.
Svatý Stepán Permský se narodil ve 14. století ve městě Ustjuku. Od mládí pomáhal svému otci, který byl žalmistou v místním chrámu. Toužil se stát misionářem mezi pohany. Naučil se řeči pohanských Zyrjanů a odebral se do monastýru svatého Řehoře v Rostově, kde přeložil evangelium do zyrjanského jazyka. S požehnáním kolomenského biskupa Gerasima odešel do Malé Permi, aby působil mezi tamějšími Zyrjany. V této práci měl velký úspěch. Celý národ přijal křesťanskou víru. V roce 1383 byl svatý Štěpán moskevským metropolitou Pimenem za souhlasu velkého knížete Dimitrije Donského rukopoložen na biskupa Permského. Aby upevnil nově pokřtěné ve víře, stavěl chrámy, zakládal školy, přeložil do zyrjanské řeči též všechny bohoslužebné knihy, světil zyrjanské kněze, chránil Zyrjany před divokými kmeny a vyprošoval jim po každé stránce pomoc v Moskvě. Vyznal se i v malbě ikon a obdarovával jimi nově zakládané chrámy. Zesnul v Pánu v roce 1396 v Moskvě, kam přijel, aby vyřídil některé církevní otázky. Jeho svátek oslavujeme dne 26. dubna.
V misijní práci svatého Štěpána Permského pokračovali svatý Gerasim, svatý Pitirim a svatý Jonáš, kteří rozšířili křesťanství mezi Voguly a jinými pohanskými kmeny bydlícími na řece Pečoře, Viseře, Kamě a Čusové. Svatý Gerasim byl pohanskými Voguly uškrcen; jeho svátek slavíme dne 24. ledna. Svatý Pitirim byl zase vogulským pohlavárem r. 1455 při bohoslužbě zabit a jeho svátek oslavuje církev dne 19. srpna. Svatý Jonáš zesnul v r. 1470 přirozenou smrtí. Jeho svátek máme dne 6. června. Společný svátek všech tří permských biskupů oslavuje církev dne 29. ledna.
Svatý Jermongen (Germogen), patriarcha moskevský, žil v době, kterou možno nazvat nejtěžší pro ruský národ. Tatarské jho, které trvalo přes 200 let, bylo sice už úplně zlomeno a Tataři z Ruska vytlačeni, ale uvnitř nastaly velké zmatky, způsobené zavražděním Dimitrije, bratra cara Feodora (1584–1598). Po Feodorově smrti byl zvolen carem nadaný, statečný a moudrý Boris Godunov (1598–1605).
Po jeho zvolení se najednou objevil člověk z Polska, který o sobě tvrdil, že je Dimitrijem, neboť prý matka podstrčila vrahům cizí dítě a on prý byl zachráněn tím, že byl odvezen do Litevska. Přitáhl s velkým vojskem, jež mu dal k dispozici polský král Zikmund, neboť Polákům, jejichž stát v té době dosáhl největšího rozkvětu, záleželo na oslabení, ba přímo na zničení Ruska, protože je chtěli připojit ke svému státu. Přišlo to tak náhle, že car Boris neměl možnost se dostatečně připravit na obranu a byl poražen. Na to Dimitrij v roce 1605 vtáhl do Moskvy. Krátce předtím car Boris náhle zemřel, byv otráven, a hned nato byla uškrcena jeho vdova a syn Feodor. Dimitrij byl nastolen na carský trůn a ze začátku byl u velké části národa oblíben. Brzy však nastala nespokojenost, neboť ač se vydával za pravoslavného, ponechal si mezi dvořanstvem několik Poláků, kteří si počínali provokativně. Když pak přišla do Moskvy jeho nevěsta Marina, dcera polského vojvody Mníška ze Sandoměře, nejenže sama zůstala při latinském vyznání, ale přivezla si s sebou 2000 Poláků. Proto při Dimitrijově svatbě došlo k povstání. Skupina ruských vojáků za vedení knížete Vasilije Šujského vnikla do Kremlu a falešného Dimitrije zabila. Jeho nevěsta byla ušetřena záhuby.
Carem byl zvolen Vasilij Šujský. Sotva se však ujal vlády, objevil se nový falešný Dimitrij, který tvrdil, že je totožný s Dimitrijem předešlým, a že nebyl zabit. Porazil s polskou armádou cara Vasilije a našel mezi Rusy přívržence, zvláště když Marina, aby mohla zůstat carevnou, prohlásila, že je to její muž. Usadil se ve vsi Tušině v blízkosti Moskvy, obsadil větší počet ruských měst, zvláště severně od Moskvy a začal obléhat Trojickou lávru v dnešním Zagorsku. Současně byla města Smolensk i sama Moskva v roce 1610 obsazena polským vojskem a polský král prohlášen carem velkého Ruska, zatímco se Švédové zmocnili Novgorodu. Mnichům Trojické lávry, kteří obětovali na osvobození vlasti veškeré monastýrské poklady, se podařilo, přestože lávra byla obležena, rozeslat po celé zemi výzvy, aby se národ vzpamatoval a postavil na obranu pravoslaví a otčiny. Výzva našla širokou odezvu: v Nižním Novgorodě se začala za vůdcovství prostého ruského člověka Kosmy Minina shromažďovat a organizovat ruská armáda, k níž se přidali též bojaři Dimitrij Požarskij a Trubeckoj.
Když se o tom dověděli Poláci v Moskvě, nařídili patriarchovi Jermogenovi, aby přikázal vojskům Minina a Požarského se rozejít. Slibovali mu všemožné výhody, když věřící vyzve, aby uznali polského krále ruským carem. Ale on odpověděl, že to neučiní, nýbrž že žehná obráncům. pravoslavné víry i vlasti. Za to byl uvržen do žaláře a tam mučen hladem.
Mezi tím druhý falešný Dimitrij utekl do Kalugy, kde byl roku 1610 neznámo kým zavražděn. Hned na to se objevil třetí falešný Dimitrij v Novgorodě, ale brzy zmizel. Po urputných bojích bylo polské vojsko roku 1612 z Moskvy i ze středního Ruska vytlačeno, drželo se však v Rusku na Ukrajině. V roce 1613 byl zvolen nový car Michail z rodu Romanovců, kterému se podařilo osvobodit i západní Rusko a přinutit polského krále, aby se formálně vzdal carského titulu. Po překonání těchto zmatků začala se ruská říše šířit na všechny strany, až dosáhla ohromné velikosti.
Svatý Jermogen zůstal přes veškeré mučení naživu, ale s úplně podlomeným zdravím. Uchýlil se do Čudovského monastýru v Moskvě a zesnul tam roku 1612. Církev ho ctí jako mučedníka za pravoslavnou víru i za svobodu národa a slaví jeho svátek dne 17. února a též dne 12. května.
Svatý Filip Moskevský pocházel ze staré bojarské rodiny Kolyčevských. Narodil se roku 1507 v Moskvě. Nabyl důkladného, pro tu dobu všestranného vzdělání a vstoupil do carových služeb. Když dosáhl třiceti let, rozhodl se zříci se světských marností a věnovat se zcela službě Boží. Nikomu se však s tímto rozhodnutím nesvěřil a odebral se v selských šatech do vzdáleného Soloveckého monastýru. Po uplynutí poslušenství (noviciátu) trvajícího půl druhého roku byl postřižen na mnicha. Brzy poté byl zvolen igumenem a věnoval mnoho práce na zlepšení a okrášlení kláštera. Postavil dva chrámy, poustevnu (skit) a monastýrskou nemocnici. Vysušil veliké močály kolem monastýru a zřídil cesty. Carem Ivanem IV. Hrozným byl povolán do Moskvy a ustanoven metropolitou moskevským a celého Ruska. Jako dosud vždy, tak i nyní mluvil upřímně a otevřeně s každým i se samým carem, kterému vytýkal ukrutnost. Ten zprvu uznával oprávněnost těchto výtek a projevoval snahu polepšit se. Také carovo okolí se mírnilo. Ale to netrvalo dlouho. Dvořané očerňovali neustále svatého Filipa, až ho car poslal do města Tveri a uzavřel ho do monastýru. Za rok nato ho dal dne 23. prosince 1569 peřinami udusit svým dvořanem Maljutou Skuratovem. Tak se stal svatý Filip mučedníkem pro pravdu jako kdysi svatý Jan Křtitel, který byl sťat, protože králi Herodovi vytkl jeho hřích. Případ svatého Filipa Moskevského dokazuje, jak nepravdivé je tvrzení, jako by představitelé ruské pravoslavné církve byli mlčeli ke všemu, co ten nebo onen car učinil špatného, a jako by se nikdy nebyli ozvali. Celá ruská církev prohlásila a přijala svatého Filipa za mučedníka. Postavila se tím přímo demonstrativně proti eventuálnímu zneužívání carské moci a projevila jasně své křesťanské stanovisko. Svátek svatého Filipa slavíme dne 9. ledna.
Svatý Petr Moskevský se narodil na Volyni v západní Rusi v polovině 13. století. Záhy vstoupil do monastýru a byl rukopoložen na kněze (jeromonacha). Po několika letech založil nový monastýr na řece Ratě, v němž se stal představeným. Roku 1308 byl rukopoložen na biskupa a ustanoven metropolitou v Kyjevě. Poněvadž tehdy bylo Rusko podrobeno Tatarům a církevní i národní život se octl v nebezpečí, považoval svatý Petr za svou povinnost nezdržovat se v sídelním městě, nýbrž cestovat od místa k místu, pracoval na každém nějakou dobu a poučoval i utvrzoval své duchovní stádce ve víře i křesťanském životě. Mnozí mu stálé cestování zazlívali, ale on se tím nedal mýlit. Staral se, aby počet chrámů byl doplňován a snažil se o usmíření nešvarů mezi národními předáky. V roce 1325 přeložil metropolitní sídlo z Kyjeva do tehdy nepatrného městečka Moskvy, které leželo blíže středu říše a přispěl tak ke konsolidaci církve i k soustředění a sjednocení celého Ruska. Tím prokázal neocenitelné služby nejen církvi, ale i ruské národní a státní myšlence a získal si nesmrtelné zásluhy o jednotu v době, kdy byla nejvíce ohrožena. Za jehc pevnou víru, zbožnost, nekolísavost, vytrvalost a obětavost mu udělil Bůh dar zázraků. Patří k nejzasloužilejším osobnostem ruského národa. Zesnul v roce 1326. Jeho svátek se slaví dne 21. prosince.
Svatý Alexij Moskevský pocházel, jako svatý Filip Moskevský, ze slavné bojarské rodiny Kolyševských a narodil se v roce 1293. V mládí bylo jeho největší radostí číst Písmo svaté. Ve dvaceti letech se stal mnichem. O jeho snaživosti a zbožnosti se dověděl metropolita svatý Petr a velmi si ho oblíbil. Petrův nástupce svěřil svatému Alexiji správu metropole. V roce 1354 byl zvolen metropolitou a brzy pověst o jeho svatém životě pronikla celou Rusí, ba i do paláce tatarského chána Canibeka. Chánova manželka Tajdula byla postižena těžkou oční chorobou a úplně oslepla. Když veškeré léčení bylo bezúspěšné, pozval chán svatého Alexije s prosbou, aby se modlil za osleplou. Při modlitbě se začaly její oči rozjasňovat, až nabyla opět úplného zraku. Péče o dobro vlasti a národa si vynutila ještě jednu světcovu cestu k chánovi. Canibeg byl totiž zavražděn vlastním synem Berdibekem, který ruskému národu uložil nové veliké daně. Tu svatý Alexij přišel prosit za svůj lid a nový chán Berdibek na přímluvu své matky Tajduly nařízení odvolal. Svatý Alexij zesnul ve stáří 85 let roku 1378. Jeho svátek oslavujeme dne 12. února.
Svatý Jonáš (Jona) Moskevský se narodH v obci Onduši u města Galiče Kostromského. Od dětských let cítil v sobě touhu po svatém životě. Když dosáhl dvanácti let, stal se poslušníkem (novicem) v monastýru svého rodného kraje. Přešel pak do Simonovského monastýru v Moskvě, pilně studoval Písmo svaté a cvičil se v křesťanské dokonalosti. V roce 1431 byl rukopoložen na biskupa eparchie rjazansko-muromské; v této funkci obrátil na křesťanskou víru a pokřtil mnoho pohanů z tamejšíeh asijských kmenů. Brzy byl zvolen metropolitou moskevským, ale prošlo ještě mnoho let, než se mohl tohoto úřadu ujmout. Tehdejší doba byla jak pro ruskou církev, tak vůbec pro pravoslaví plna nebezpečí. Litevský kníže soupeřil s moskevskými velkoknížaty a snažil se tyto snahy vnést i mezi církevní hodnostáře.
Mimoto se však též římská stolice, která utrpěla husitským hnutím velké ztráty v českých zemích, snažila získat náhradu na východě tím, že usilovala, aby pravoslavná církev uznala římského papeže za hlavu celé křesťanské církve, ačkoliv původní křesťané neznali ani papežství, ani neuznávali římského biskupa za hlavu celé církve. Tomuto úsilí papežské stolice velmi napomáhala ta okolnost, že východní pravoslavné církve cařihradská, srbská a bulharská byly těžce ohrožovány mohamedány, ruský stát pak trpěl od Tatarů. Srbové byli už od nešťastné bitvy na Kosově poli roku 1389 porobeni mohamedánům, kteří nyní dotírali na Cařihrad. Cařihradští císařové se obraceli s prosbami o pomoc ke všem křesťanským panovníkům ve střední a západní Evropě. Římští papežové, kteří v té době byli na vrcholu své moci, použili této příležitosti k tomu, že cařihradským křesťanům slíbili podporu i přímluvu u ostatních panovnických dvorů, jestliže se východní křesťané podrobí papežské stolici. Z toho povstalo u místních pravoslavných církví velké znepokojení, ba i rozmíšky, které svatému Jonáši znemožnily ujmout se úřadu moskevského metropolity. Mohl to učinit až v roce 1452.
Po svém nastolení vyvíjel mimořádně velikou všestrannou pastýřskou horlivost. Především odmítl jasně a rázně usilování papežské stolice o nadvládu nad celou církví jako něco, co je v rozporu s prvotním křesťanstvím. Konal svědomitě své povinnosti, což blahodárně působilo na ostatní členy církve. Kde bylo potřebí, pozvedl svůj hlas na obranu pravdy a nebál se vystoupit ani proti mocným tohoto světa, například proti tverskému knížeti, jemuž nebojácně mluvil do duše. Zesnul roku 1461 zaslouživ si jména „ochránce otčiny a ostražitý pastýř pravoslaví“. Jeho svátek se slaví dne 15. června.
Svatý Jov (Job) Počajevský se narodil roku 1550 v Haliči blízko městečka Pokuti z dvořanské rodiny, která byla uvědoměle věrna pravoslavné církvi. Již od dětských let projevoval velkou zbožnost. Duchovně mimořádně vyspělý dvanáctiletý hoch odešel do Ugornického monastýru Proměnění Páně. Ve stáří třiceti let byl rukopoložen na kněze (jeromonacha) a brzy nato učinil slavné doživotní mnišské sliby; stal se schimonachem. Tehdy k němu obrátil svou pozornost statečný zastánce pravoslaví kníže Konstantin Ostrožský.
V té době příslušela Volyň k polskému království. Římští katolíci se snažili odvrátit všechny volyňské Rusy od pravoslavné víry. Toto úsilí bylo souběžné s protireformací, která se už delší dobu hlásila ke slovu jak ve Francii, kde v bartolomějské noci roku 1572 byla povražděna veškerá evangelická šlechta, tak v Čechách, kde byla v roce 1556 zřízena pražská jezuitská kolej. V Čechách se poměry přiostřovaly, takže v roce 1617 došlo k otevřenému povstání, v Polsku dal král Zikmund (1587-1632) jezuitům úplně volnou ruku. Tento král připouštěl k úřadům jen římské katolíky a vysláním falešného Dimitrije chtěl Rusy získat pro uznání římského papeže. Je známo, že i v samém Polsku se přihlásilo začátkem 16. století asi 80 % šlechty k reformaci. Jezuité proto věnovali především Polsku zvýšenou pozornost, aby pro římský katolicismus nebyla úplně ztracena tato země, která na západě sousedila s protestantským Německem a na východě s pravoslavným Ruskem. Zdůrazňovali, že zájmům šlechty vyhovuje římský katolicismus lépe než reformace. Později byla v Polsku protestantská šlechta, pokud nepřistoupila k římskému katolicismu, zbavena rovnoprávnosti s římskokatolickou a prostředky protireformace se stále přiostřovaly.
Bylo to obdobné jako v Čechách po bitvě na Bílé Hoře. V Polsku, v Uhrách – v Sedmihradsku, Podkarpatsku, na východním Slovensku – se však postupovalo takovým způsobem nejen proti protestantům, nýbrž i proti pravoslavným. Tu se vsak stalo něco, co král Zikmund neočekával. Na obranu pravoslaví povstal kníže Konstantin Ostrožský. Zajel i k polskému králi a vytýkal mu ostře a nebojácně postup proti pravoslaví. Rozeslal na všechny pravoslavné církevní obce v Polsku tištěný list, ve kterém obnažil tzv. uniatství, tj. snahu přimět pravoslavné k uznání římského papeže za hlavu veškerého křesťanstva. Ještě předtím zřídil na svém dvoře tiskárnu a dal v církevně slovanském jazyku vytisknout celé Písmo svaté i jiné duchovní pravoslavné knihy. Avšak působil i jinak. Znal na Volyni vynikající pravoslavné kněze a mnichy. Velký půst strávil vždy v některém monastýru, aby se společně s mnichy postil a přijímal svaté tajiny. Vyžádal si svatého Jova pro monastýr Svatého kříže v Dubne, kde ho monastýrské bratrstvo zvolilo igumenem.
V této službě setrvával svatý Jov dvacet let a horlivě obhajoval pravoslavnou církev proti propagandě jezuitů i proti násilí uniatů a staral se vytrvale a systematicky o rozšiřování pravoslavných knih mezi věřícími. Měl však stálou touhu po poustevnické samotě. Vzdal se tedy po smrti Konstantina Ostrožského v roce 1604 igumenské hodnosti, opustil dubenský monastýr a odešel na Počajevskou horu, kde bylo v té době už dosti poustevníků. Žili však každý osamoceně, shromažďovali se pouze ke společným bohoslužbám a volili si kvůli zachování určitého pořádku společného igumena. Brzy zpozorovali mravní velikost svatého Jova a rozhodli se zvolit ho svým igumenem. Tak dlouho ho prosili, až volbu přijal, třebaže právě z Dubna odešel, aby se igumenství zbavil. Věnoval se svému úřadu velmi svědomitě a přišel k názoru, že bude lépe, budou-li mniši bydlet pospolu. Cele se věnoval postavení a zorganizování velkého Počajevského monastýru.
Na Počajevké hoře je jeskyně, do které se svatý Jov občas na celé týdny uchyloval k modlitbě. Byl neobyčejně pokorný, tichý, laskavý, milosrdný a mlčenlivý. Jako v Dubně, tak i zde rozšiřoval poučné náboženské knihy. Roku 1628 se zúčastnil církevního sněmu, svolaného na obranu pravoslaví proti uniatství. Nemálo přispěl k pevnosti, určitosti a moudrosti jeho usnesení. Uniati několikrát přepadli a vyplenili Počajevský monastýr, snažíce se tím donutit pravoslavné mnichy, aby odtud odešli. Dosáhli však opaku. Počajevský monastýr se stal vynikajícím pomocníkem chrabrého Bohdana Chmelnického, který byl ochráncem pravoslavné církve.
Dne 21. října 1651 měl svatý Jov zjevení, že za týden odejde na věčnost. Toho dne 28. října ještě sám sloužil svatou liturgii a po ní zesnul a byl pochován v Počajevském chrámě. V roce 1721 se dostal Počajevský monastýr, tehdy už povýšený na lávru, přece do rukou uniatů a zůstal v jejich moci celých 110 let, až do roku 1831. Uniati odnesli zachované tělo svatého Jova z chrámu a skryli je, aby se tak zbavili důkazu o pravoslavném původu počajevské lávry. V roce 1831 byla lávra vrácena pravoslavné církvi a je od té doby tvrzí pravoslavné církve Kristovy ve východní části bývalého Polska.
Svátek svatého Jova Počajevského se slaví dne 28. října a dne 28. srpna.
Ikona sv. Gorazda I. z ikonostasu katedrálního
chrámu sv. Gorazda.
Svatý Sergij Radoněžský se narodil roku 1313 na statku u města Rostova a nazýval se podle křtu Bartoloměj. Jeho otec byl bojarem. Po otcově smrti rozdělil svůj dědický podíl mezi své bratry Štěpána a Petra, stal se mnichem a přijal jméno Sergij. Odešel do hlubokého pralesa, asi 10 km od města Radoněže, aby tam žil jako poustevník v modlitbě, postu, sebepřemáhání a rozjímání.
První dobu doléhala na něho těžká pokušení, aby se vrátil mezi lidi. Tato pokušení se nesmírně stupňovala zvláště v zimě, kdy dřevěná chýška, kterou si v pralese postavil, byla vydána na pospas zimním bouřím a obléhána hladovou divokou zvěří. V těch měsících na něho velmi tíživě doléhala samota, která byla zvyšována ještě vědomím, že neznal, jak strašná je v pralese zima, nenashromáždil si dost lesních plodů a kořínků, jimiž by se živil. Avšak po překonání první zimy se už pokušení neopakovalo. Po nějaké době se kolem něho začali usídlovat stejně smýšlející muži.
Rus byla tehdy rozdrobena a žila pod tatarským jařmem. Jednotlivá ruská knížata na sebe vzájemně žárlila, válčila proti sobě a velkými dary si získávala přízeň tatarského chána. Tento neblahý stav otčiny přimě] mnohé lidi k tomu, aby se jako poustevníci v samotě zcela oddali Bohu a svatému životu, přinášeli sami sebe v oběť pokání za hříchy národa a modlili se za osvobození vlasti. Tak povstal znenáhla v pralese monastýr, zasvěcený nejsvětější Trojici Boží. Stal se místem vroucích modliteb, křišťálově čistého života, opravdové chudoby a pilné práce. Jak chudě žili mniši shromáždění kolem svatého Sergije, vysvítá z toho, že při naprostém nedostatku vosku svítili i při službách božích loučemi, místo na papír psali na březovou kůru, bohoslužebné nádoby vyřezali ze dřeva a bohoslužebná roucha šili ze lnu, který tam začali pěstovat. Z toho a z jiných tak ideálně smýšlejících a žijících monastrů vzešlo a šířilo se duchovní i národní obrození Rusi.
Také svatý Sergij těžce nesl porobenost svého národa cizincům, a to nekřesťanům. Působil na mladého moskevského knížete Dimitrije, aby povstal k osvobození vlasti. Jiná ruská knížata v Suzdalu, Nižgorodu, Rostovu, Bělozeru, Muromu, Pskovu, Smolensku, Jaroslavi aj. prosil, aby se postavila po bok knížete Dimitrije. Největším Dimitrijovým odpůrcem byl tverský kníže Michail, který měl za sebou litevského knížete Olgerta, jehož dceru měl za manželku. Bylo to v době, kdy tatarským chánem se stal podnikavý Mamaj, který dovedl získat na svou stranu tverského i litevského knížete. Nebezpečí bylo veliké. Když Dimitrij učinil vše, co bylo možno, přijel s uvedenými knížaty do Radoněžského monastýru, aby se k boji posílili modlitbou a vyžádali si požehnání svatého Sergije.
Byl to dojemný okamžik. Po bohoslužbách pozval svatý Sergij Dimitrije i knížata do jídelny. Po jídle požehnal všem a tázal se Dimitrije, zdali učinil všechno, aby odvrátil nutnost války, zvláště zdali vzdal tatarskému chánu patřičnou čest a vyplatil mu zlato, jež žádal – „neboť jestli takové věci žádají nepřátelé, jsme v duchu Písma svatého povinni jim to dát.“ Ale za jméno Kristovo, za víru pravoslavnou a za dobro národa je nutno i duši položit. Kníže odpověděl, že to vše učinil, ale marně. „Jestli jsi to učinil, očekává nepřítele záhuba, tebe pak pomoc, milost a sláva Boží.“ Dimitrij padl na kolena. Sergij ho požehnal a pravil: „Jdi, neboj se, Bůh ti pomůže“, a skloniv se k němu, řekl mu ještě: „Zvítězíš.“
Dimitrij zaslzel, povstal a šel do boje na život a na smrt. Svatý Sergij mu dal dva mnichy Peresvěta a Oslaba, kteří byli dříve bojary – vojáky a vyznali se ve válečném umění. Oba však šli s vojskem jako mniši (schimonach Alexander a schimonach Andrej).
Vojsko se dalo na pochod v čele s Dimitrijem, který postupoval stále vpřed. Starší zkušená knížata radila, aby tak nespěchal, neboť chán Mamaj je silný a jdou s ním Litvané i tverský kníže a bylo by velmi nebezpečné, kdyby se vojsko dostalo do nějaké pasti. Ale Dimitrij nedbal, řítil se stále vpřed a přebrodil Don, takže v případě porážky byl ústup téměř znemožněn. Na srdci nesl dopis svatého Sergije, který jej za ním poslal a který obsahoval jen slova: „Jdi vpřed, pane, Bůh ti pomůže.“
Nastalo jitro dne 8. září 1330. Všichni si byli vědomi, že jim nezbývá než zvítězit, nebo padnout. k poledni došlo k bitvě, na tu dobu veliké, neboť se odehrávala na Kulikovském poli v šířce 10 verst. V ty hodiny se modlil svatý Sergij s monastýrskými bratry v chrámě, modlil se o vítězství i za padlé, kterých bylo mnoho. Mamaj byl na hlavu poražen a Dimitrij se vrátil jako slavný vítěz. Toto velkolepé vítězství bylo znamením, že ruský lid nemůže už zůstat v porobě, třebas Tataři učinili ještě několik dobře organizovaných pokusů o zvrácení věcí. Bylo to však marné. Nic už nemohlo zamezit jejich konečnou porážku.
Moskevský metropolita svatý Alexij zval svatého Sergije častěji k sobě, aby se s ním radil a před svou smrtí ho prosil, aby neodmítal, bude-li zvolen jeho nástupcem. Svatý Sergij byl všeobecně uznáván nejen jako největší dobrodinec ruské země, jako mnich svatého života, jako modlitebník milující svůj národ i svou vlast, ale i jako trpělivý a pokorný usmiřovatel rozvaděných ruských knížat. Aby na svatého Sergije zapůsobil a aby ho postavil jakoby před hotovou věc, kázal svatý Alexij přinést zlatý metropolitní kříž s drahocennými kameny a pověsil jej na šíji svatého Sergije. Ale on kříž sňal a pravil: „Od mladosti jsem nebyl zlatonoscem a na stáří tím méně jím chci být. A nemám-li okamžitě odejít, prosím, aby metropolitní hodnosti už ani slovem nikdy nebylo vzpomenuto.“
Hospodin Bůh učinil svatého Sergije hodným i daru zázraků, zjevení a vidění budoucna. Budiž zde uvedena alespoň jedna z mnoha předivných událostí jeho života. V roce 1390 si přál permský biskup, svatý Štěpán, navštívit na cestě do Moskvy svatého Sergije. Když mu to pro nedostatek času bylo znemožněno, zastavil se na cestě ve vzdálenosti 11 verst od Radoněžského monastýru, pomodlil se krátce a poklonil směrem k monastýru. Pravil: „Pokoj tobě, duchovní můj bratře.“ V témže okamžiku svatý Sergij, který právě seděl u skromného jídla za stolem s ostatními monastýrskými bratry, povstal, poklonil se k velkému jejich překvapení směrem k západu, kde se právě svatý Štěpán zastavil, a řekl: „Zdráv buď i ty, pastýři Kristova stádce.“ Zdánlivě neuvěřitelná tato událost byla šetřením zjištěna jako skutečnost.
Při všech Božích vyznamenáních i svých nesmírných zásluhách, jakož i obdivu a lásce národa, svatý Sergij si zachoval velikou skromnost a pokoru. Zde jeden obrázek: – Přišel do Radoněžského monastýru zdaleka jeden sedláček, jakých tam chodilo tisíce, a prosil, aby byl puštěn k svatému Sergiji. Svatý Sergij právě v tom okamžiku okopával v zahradě ovocný strom. Mnich, na kterého se muž obrátil, ukázal na svatého Sergije a pravil: „Jakmile odloží lopatu, řeknu mu, že s ním chceš mluvit.“ Mužík se však urazil a řekl: „Přišel jsem zdaleka, abych viděl našeho svatého proroka a ty mně ukazuješ jakéhosi žebráka. Nejsem tak hloupý, abych ti na to sedl.“ Svatý Sergij ukončil práci a spatřiv návštěvníka, šel přímo k němu. Poklonil se mu hluboko, jak to činil vždy, a políbil ho. Pak ho pozval do jídelny. Mužík si postěžoval, že mniši ho nechtějí uvésti k Sergiji. Svatý Sergij pravil: „Nezlob se, bratře, Bůh je tak milostiv tomuto místu, že nikdo odtud neodchází bez potěchy, i tobě ukáže, koho hledáš.“ – Vtom přišel do monastýru a přímo do jídelny kníže Dimitrij Donský se svým dvorním průvodem. Svatý Sergij vstal a šel mu naproti, aby ho uvítal. Dvořané odstrčili sedláka stranou. Kníže se poklonil svatému Sergiji, který ho políbil a požehnal. Pak si oba sedli, zatímco ostatní stáli okolo. Mužík se stále snažil najít svatého Sergije mezi mnichy, kteří všichni přišli knížete uvítat. Nakonec se otázal jednoho z nich: „Kdo je ten člověk, který mne sem uvedl a který nyní sedí vedle knížete?“ Mnich odpověděl: „Což pak nevíš, že je to náš otec igumen Sergij?“ Po odchodu knížete vrhl se mužík k nohám svatého Sergije a prosil o odpuštění. Ten se však nijak na něho nezlobil, nýbrž pravil: „Netrap se, synu, ty jediný jsi se správně o mně vyslovil a všichni ostatní se mýlí.“ Svatý Sergij zesnul roku 1392 ve stáří 79 let. Je jedním z nejpopulárnějších světců ruského národa. Jeho svátek se oslavuje dne 25. září a dne 5. července.
Svatý Serafim Sarovský je typický ruský světec. Poněvadž žil v 18. a 19. století, zachovalo se o něm mnoho dobře ověřených zpráv, takže je možno jeho životopis popsat podrobněji než světců starších dob. Z jeho života lze činit závěry o povaze ruských světců, pokud byli mnichy a poustevníky, neboť třebas měl svou vlastní a silnou individualitu, ubíral se přece cestou svých starších vzorů.
Narodil se 19. července 1759 ve městě Kursku a byl pokřtěn jménem Prochor. Pocházel z bohaté kupecké rodiny Mošninů, která proslula zbožností, čestností, pravoslavným i ruským národním uvědoměním a také tím, že vlastním nákladem dala postavit několik velkolepých chrámů. Právě v době, když se Prochor narodil, staral se jeho otec Isidor společně s jiným kupcem, který se jmenoval Pervyšev, o stavbu Kazaňsko-Bohorodičného chrámu v Kursku. Zemřel však, když Prochorovi byla teprve 3 léta. Matce Agafii připadla starost nejen o výchovu dítěte, ale i o dokončení chrámové stavby, která trvala 15 let. Synáček byl velmi nadaný a pokračoval ve školním učení s mimořádným úspěchem. Zvláště ho srdce táhlo k náboženským předmětům. Čítával rád Písmo svaté, Časoslov (Hodinky), Žaltář a jiné knihy duchovního obsahu. Kupectví, které vedl jeho starší bratr Alexij, ho nezajímalo, ale z poslušnosti se jím svědomitě zabýval. V účasti na bohoslužbách byl úzkostlivě pilný.
V osmnáctém roce života v něm uzrál úmysl stát se mnichem. Svěřil se ním své dobré matce. Ta prohlásila, že ctí jeho rozhodnutí, jen ho žádala, aby se neukvapoval. Tehdy vykonal pouť do Kyjeva, aby se v tamější Pečerské lávře pomodlil k Bohu. Po návratu z Kyjeva žil doma ještě dvě léta a pak se rozloučil s rodinou. Matka ho objala a políbila a když padl na kolena, dala mu své požehnání.
Odebral se do Sarovského monastýru. Jako poslušnik (novic) konal radostně a svědomitě všechny práce v různých dílnách, kam byl přidělen. Naučil se v době poslušenství několika řemeslům a nejvíce vynikl ve stolařství. Všechny práce konal jako službu Bohu, na něho stále myslel, vědom si jeho přítomnosti. Ve volných chvílích se oddával modlitbě, ať ve chrámě, nebo ve své keliji (světničce) a mimo to četl pilně Písmo svaté i spisy svatých církevních otců, zvláště sv. Basila Velkého a Makarije. Četl však, nejen aby něco znal, nýbrž také, aby se podle toho řídil, maje na paměti slova svatého apoštola Jakuba: „Buďtež Činitelé slova a ne posluchači toliko“ (Jk 1, 22).
Ještě v poslušenství si vyžádal od svého duchovního vůdce Josefa dovolení, aby směl k modlitbě odejít občas do lesa. V té době vážně onemocněl, ale projevoval mimořádnou trpělivost a přijímal často svaté tajiny. Když se pak uzdravil, byl poslán, aby v okolních městech sbíral milodary na postavem chrámu v monastýrské nemocnici. Pro tento chrám zhotovil z cypřišového dřeva prestol.
Když 13. srpna 1786 skončilo jeho sedmileté poslušenství, byl postřižen na mnicha a přijal jméno Serafim. Bylo mu tehdy 27 let.
V témže roce byl od vladiměřského biskupa Viktora rukopoložen na jáhna (jerodiakona). Také v této funkci byl mimořádně svědomitý. Dne 2. září 1793 byl poslán do Tambova, kde ve stáří 34 let byl tamějším biskupem Teofilem rukopoložen na kněze (jeromonacha). Službu kněze vykonával se stejnou zbožností a horlivostí jako jáhenskou.
V té době zemřel představený Sarovského monastýru otec Pachomij. To bylo podnětem, aby s požehnáním nového představeného otce Isaje odešel do poustevnické samoty vzdálené několik hodin, podle slov žalmu 55: „0, bych měl křídla jako holubice. Zaletěl bych a poodpočinul. Aj, daleko bych se vzdálil a přebýval bych na poušti.“ (Verš 7 a 8). Z poustevny přicházel do monastýru jenom na bohoslužby. Jinak se v ní zdržoval a veškerý čas rozdělil mezi modlitbu, čtení Písma svatého a spisů svatých otců, jakož i práci v zahradě, kterou si kolem své poustevny zřídil. Živil se výlučně z toho, co mu dávala zahrada. Rozličné části lesa, v němž byla jeho poustevna, pojmenoval jmény biblickými: tak měl kolem sebe „svaté město Jeruzalém“, „Nazaret“. „Betlém“, horu „Tábor“ a „Golgotu“, aj. Reku Sarovku pak nazval „Jordán“. Modle se na těchto místech, připomínal si různé biblické události. Zanedlouho začala k němu přicházet i divoká zvěř: medvědi, vlci, lišky, zajíci, aj., jež se s ním spřátelila. Je to zjištěno mnohými svědky a je to důkazem, že legendární zprávy o podobných zjevech ze života svatých poustevníků dávných století (jako sv. Jiří, sv. Ivana Českého, sv. Prokopa Sázavského, aj.) nejsou pouhými smyšlenkami.
Přišly však i těžké zkoušky. Svatého Serafima dne 12. září 1804 přepadli lupiči, kteří hledali v jeho poustevně peníze. Tloukli ho poleny po hlavě, takže krváceje z úst i uší upadl, šlapali po něm, vlekli ho po zemi, svázali na rukou i nohou. Nalezli však kromě ikony jen něco zemáků a odešli. To vše nedovedlo zlomit jeho ducha. Když příští neděli nepřišel na služby Boží, vyhledali ho monastýrští bratři a ošetřovali ho. Zotavil se sice, ale od té doby mohl chodit jen shrben. V té době se na něm objevily i jizvy Pána Ježíše Krista (stigmata). Roku 1807 zemřel představený monastýru otec Isaj a když svatý Serafim rázně odmítl přijmout volbu, zvolen byl představeným otec Nifont. Toho roku se svatý Serafim oddal úplnému mlčení, aby se zcela soustředil v Bohu. V roce 1810 se navrátil do monastýru, neboť mu nohy příliš zeslábly a nebyl schopen v neděli a svátky chodit na společné služby Boží z takové dálky. Žil však i v monastýru uzavřeně. Oddával se výlučně modlitbě a čtení Písma svatého, až do roku 1825, tedy do svého 66. roku.
Teprve pak dovolil, aby k němu chodili monastýrští bratři i lidé ze světa a rád jim dával duchovní rady i poučení. Sta a tisíce mužů i žen ho navštěvovalo a on jim otvíral pokladnici své duše. Stávaly jich denně celé zástupy před jeho kelijí, aby se mu svěřovaly se svými bolestnými tajemstvími. Každého návštěvníka i návštěvnici nazýval „radosti má“ nebo „poklade můj“. Na základě vítězně prožité askeze stal se „starcem“, jakých žilo v ruských monastýrech mnoho. Z této poslední doby je zaznamenána řada uzdravení těžce nemocných při světcově modlitbě.
Krátce zde uvedeme alespoň tři případy. Až z Petrohradu přivezli do Sarovského monastýra mnoho let těžce revmatického N. A. Motovilova, jehož klouby byly nejen silně oteklé, ale vůbec už nepohyblivé a ruce i nohy skrčeny, boky pak a záda prolezeny. Svatý Serafim, k němuž nemocného přinesli z vozu čtyři lidé, s nimi napřed hovořil. Pak poznamenal: „Vždyť já nejsem lékař a je třeba obracet se k lékařům.“ Motovilov ve velkých bolestech pravil, že byl už u mnohých lékařů, že neočekává už od nikoho pomoci než od Boha, a prosil svatého Serafima, aby se modlil za jeho uzdravení. Tu se světec otázal: „A věříš v Pána Ježíše Krista, že jest Bohočlověk?“ Nemocný odpověděl: „Věřím“. Světec dále: „A věříš, že Pán může i nyní uzdravit, jak dříve uzdravoval jediným slovem nebo svým dotekem všechny nemoci, může i nyní též tebe uzdravit?“ Motovilov pravil: „Ano, věřím to celým srdcem.“ Svatý Serafim nato: „Nuže, jestli věříš, tedy jsi už zdráv“ a přikázal lidem, kteří Motovilova drželi na rukou, aby ho pustili, sám pak ho postavil na nohy se slovy; „Stůj pevně.“ Pak poznamenal: „Hle, jak dobře stojíš! Začni chodit.“ A vzav ho za ruku, vedl ho. Na to mu řekl: „Hle, Pán tě uzdravil a odňal od tebe tvé hříchy. Věř pevně v něho, našeho Spasitele, a miluj ho celým svým srdcem.“ Motovilov pocítil v tom okamžiku, že je již zdráv a zůstal úplně zdráv až do své smrti.
Bylo k němu přineseno silně vodnatelné děvče, doprovázené dvěma ženami. Světec jí řekl: „Jsi velmi nemocna, poklade můj. Ale umyj se u tamté studánky, napij se z ní a zítra přijď opět.“ Druhého dne přišla s oběma ženami k němu zdráva. V noci se její vodnatelnost ztratila.
Z daleka, až z Vjatské gubernie, přijel na trojce mladý kupec Gurij Vorotilov. Jel celé tři dny ve stálém poklusu. Jeho žena byla nemocná a lékaři si nevěděli rady. Po příjezdu se tázal, kde bydlí otec Serafim a ihned se hnal k němu a prosil ho o modlitbu za ženu. Svatý Serafim ho vyslechl, přivřel oči, pohroužil se v tichou modlitbu, při níž Gurij klečel a taktéž se tiše modlil. Za chvíli mu pravil svatý Serafim: „Vstaň, poklade můj, Pán uzdravil tvou ženu. Vrať se v pokoji.“ Kupec našel po příjezdu ženu zdravou.
Takové případy byly v tomto období života svatého Serafim a na denním pořádku. Měl dar vidět do duše svých bližních i do budoucnosti a předpověděl mnohé věci. Zjevení měl několik, a to již v dřívějších údobích svého života. Byl nejen modlitebníkem, znalcem srdcí, divotvůrcem, ale i bohoslovcem a učitelem duchovního života. V ničem, co prožil a co činil, ať to byla poustevnická samota, mlčenlivost, uzavřenost, půst, modlitba, neviděl účel, nýbrž jen prostředky k vnitřnímu usměrnění а k utvrzení v Bohu. Nechtěl tím dát najevo, že snad jedině takovým způsobem se lze stát účastným života Božího, naopak nejednou vyjádřil, že cesty k Bohu jsou různé, podle osobní individuality i podle povolání, hlavní však že je, aby se člověk oddal Bohu, Za nejlepší pomůcku duchovního života označil snahu činit vše z lásky ke Kristu. Byl si vědom na začátku 19. století, že ruská inteligence nábožensky upadá a vyslovil se už tehdy takto: „V přítomné době nastává všeobecná chladnost ke svaté víře v Pána našeho Ježíše Krista a jeho prozřetelnost, neschopnost chápat vliv života ve společenství s Bohem. Lidé se vzdalují od pravého křesťanského života, od prostoty prvotního křesťanského zření a pod heslem osvícenosti upadají do tmy duchovní nevědomosti. Nemyslí na své spasení, v důsledku toho ani slova Písma svatého nepřijímají v tom smyslu, jak by měli. Nejen, že nehledají milosti Boží, ale svým pyšným smýšlením znemožňují, aby se usídlila v jejich srdcích, a proto se jim nedostává světla Božího.“
V této souvislosti předpověděl též (už před 100 lety) velkou ruskou revoluci. Taktéž své zesnutí předpověděl. Den před ním byl na svaté liturgii a přijal svaté tajiny. Když odcházel z chrámu, políbil kříž, ikonu přesvaté Bohorodice, obešel kolem svatého prestolu kol dokola, jakoby se s ním chtěl rozloučit a odebral se do své kelije. Bylo slyšet, jak v keliji svým stařeckým hlasem zpívá velikonoční písně. Následujícího dne ráno ho monastýrští bratři našli už mrtvého s rukama zkříženýma na prsou. Dožil se 74 let. Bylo to 2. ledna 1833. Jeho svátek oslavujeme dne 2. ledna a též 19. července.
PŘILEHLA KAPLE NA SEVERNÍ STRANĚ
V kapličce, v níž je umístěn druhý prestol, visí na stěně pláštěnice. Tak nazýváme ikonu Spasitele sňatého s kříže a kladeného do hrobu. (Původně pláštěnice znamenala plátno, do kterého byl zavinován mrtvý člověk.) Tato ikona se vynáší na Velký pátek odpoledne z oltářního prostoru do chrámu a klade se na ozdobený stůl, jímž je znázorněn Boží hrob. Děje se to proto, abychom z vděčnosti ke Spasiteli, který se za nás dobrovolně obětoval, tuto ikonu políbili, a abychom rozjímali o jeho utrpení a litovali svých hříchů.
Na jižní straně od ikonostasu hlavního oltáře vidíme ikony dvou vynikajících biblických starozákonních osobností: Mojžíše a Davida.
Svatý Mojžíš, prorok, se narodil v Egyptě v době velkého pronásledování Izraelitů, kdy egyptský král vydal zákon, podle něhož měl být každý izraelský chlapec hned po svém narození utopen v řece. Mojžíšova matka však zatajila jeho narození a pokusila s& o jeho záchranu tím, že jej v ošatce uložila do rákosí na řece Nilu. Tam dítě nalezla králova dcera, slitovala se nad ním pro jeho krásu a starala se o jeho výchovu i vzdělání. Když dospěl v muže, Bůh ho učinil vůdcem izraelského národa. Po velkých trampotách se Mojžíši podařilo sjednotit Izraelity a vyvést je z Egypta, aby vešli jako svobodný národ do zaslíbené země. Po přechodu Rudého moře putoval s Izraelity čtyřicet let pouští, až vymřelo pokolení, jež v Egyptě přivyklo otroctví.
V těchto čtyřiceti letech sepsal z Božího vnuknutí pět knih, které tvoří první knihy Písma svatého. V první knize, nazvané Stvoření, líčí stvoření světa a lidí, život prvních lidí, jejich první hřích, život i práci jejich po tomků, zvláště izraelské větve, a to až do smrti Josefa egyptského.
Ve druhé knize popisuje trpký život Izraelitů v Egyptě po Josefově smrti, své vlastní příběhy i životní úsilí, odchod Izraelitů z Egypta, jejich život na poušti, prohlášení Desatera přikázání a zhotovení svatostánku. Tato kniha se proto nazývá Východ.
Ve třetí knize, nazvané Levitská, zaznamenává povinnosti izraelských kněží a levitů (kněžských pomocníků) a občanské předpisy o rodinném životě, o zdraví i o majetku.
Ve čtvrté knize, nazvané Knihou čísel, popsal, jak prováděl sčítání celého národa na poušti a jak lid reptal proti jeho vedení. Nakonec se zmínil o smrti svého bratra Arona.
V páté knize, nazvané Obnovené zákony, shrnul znovu všechny zákony a předpisy knih předešlých, vzdal díky Bohu a žehnal národu. V poslední kapitole této knihy zaznamenal pozdější pisatel poslední dny Mojžíšova pozemského života, jak vstoupil před městem Jericho na horu Nebo a spatřiv z ní zaslíbenou zemi, nevešel už do ní, ale zesnul a byl slavně pochován v údolí naproti Betfegor, v zemi moabské.
Mojžíšova osobnost byla tak vynikající a příkladná, že jej pravoslavná církev ctí jako hlavního starozákonního proroka a vzor pro národní vůdce. Jeho svátek světíme dne 4. září. Mimo to ho vzpomínáme i před vánocemi v neděli svatých praotců a v neděli svatých otců, tj. všech starozákonních patriarchů, proroků a spravedlivou.
Svatý David, prorok, se narodil v Betlémě. Byl povolán za krále a velmi se zasloužil o izraelskou říši. Dopustil se však též těžkého hříchu proti Bohu a proti jednomu ze svých vojevůdců jménem Uriáši, ale na napomenutí proroka Natana činil upřímné pokání. Také vzpoura vlastního syna Absolona byla pro něho trestem za tento hřích. Mimo toto těžké provinění se však svatý David snažil celý život strávit ve zbožnosti a svatosti. O jeho zbožnosti svědčí kniha Žalmů, náboženských zpěvů, nad něž není krásnějších. Žalmy mohly být složeny jen z vnuknutí Božího. Ze 150 žalmů složil David převážnou většinu. Křesťanská církev používá žalmů od samého počátku až do dnešní doby při službách Božích. Král David je nazýván i prorokem, neboť některé jeho žalmy obsahují předpovědi o životě, utrpení a oslavení Pána Ježíše i o jeho církvi a obnovení celého Božího stvoření k věčné chvále. Svátek tohoto svatého proroka a krále oslavujeme v neděli po vánocích společně se svátkem svatého Josefa, pěstouna Páně, a svatého Jakuba, nevlastního bratra Páně, kteří jsou potomky svatého krále Davida. Dále ještě vzpomínáme svatého Davida v neděli svatých praotců a potom svatých otců, tj. dvě neděle před vánocemi, kdy vzpomínáme svátek všech starozákoních patriarchů, proroků a spravedlivou.
Svatý prorok Eliáš žil v 9. století před Kristovým narozením a působil v době, kdy v židovském národě nastával odpad od víry v jednoho Boha a příklon k pohanství. Tehdejší král Achab se totiž oženil s pohankou Jezabelou, která nejenže sama zůstala i po sňatku pohankou, nýbrž přivedla s sebou i více než osm set pohanských kneží, takže dala celému královskému dvoru pohanský ráz, ba kázala zabíjet učitele a proroky izraelské. Tu vystoupil srdnatě proti tomu svatý Eliáš. Ale Jezabela vynutila na králi Achabovi, který ji ve všem vyhovoval, aby byl na Eliáše vydán zatykač. Z Božího vnuknutí se Eliáš nějakou dobu skrýval. Zatím nastalo a po celá tři léta trvalo ohromné sucho, takže vše hynulo. Po třech letech Bůh vnukl Eliáši, aby šel nebojácně ke králi Achabovi. A když Achab shromáždil všechny pohanské kněze a mnoho národa, řekl svatý Eliáš ke všemu lidu: „Dokud budete kulhati na obě strany? Jestliže jest Hospodin Bohem, následujte ho, pakli ale jest Bohem pohanská modla Bál, jděte za ním,“ Marně vzývali pohanští kněží Bála, aby dal vzplanout jejich oběti. Když se však svatý Eliáš vroucně modlil: „Vyslyš mne, Hospodine, vyslyš mne, ať pozná tento lid, že jsi Ty, Hospodine, Bohem naším,“ spadl oheň Boží na oběť, kterou svatý Eliáš připravil. Od toho okamžiku nastával obrat. Svatý prorok Eliáš vykonal nadlidské dílo pro obnovu víry v jednoho Boha. Vedle svatého Mojžíše je největším starozákonním prorokem a uchvacujícím horlitelem pro čistotu víry. Jeho slovo svítilo a zapalovalo duše jako pochodeň. Při slavném proměnění Páně se zjevili právě tito dva svatí starozákonní proroci Mojžíš a Eliáš. V pravoslavné církvi je svatý prorok Eliáš velmi ctěn a jeho památku oslavujeme jednak dne 20. července a se všemi starozákonními patriarchy, proroky a spravedlivci v první i druhou neděli před vánočními svátky.
Svatý Alexandr Něvský se narodil roku 1218 ve Vladiměři jako syn velkého knížete Jaroslava. V té době pozůstávalo Rusko z několika knížectví, což při nesmírné rozloze sídlišť ruského národa bylo pochopitelné. Ruská státní organizace má počátek v Kyjevě, kde křesťanství zapustilo za svatého Vladimíra pevné kořeny. Svatý Vladimír ovládal ohromná prostranství, jejichž části se za jeho potomků osamostatňovaly jako údělná knížectví. Každé knížectví bylo podle západoevropského měřítka vlastně velkým státem. Ke sjednocení celého Ruska docházelo teprve později a postupně. Přispěly k tomu jednak nájezdy asijských i středoevropských nepřátel, jednak společná pravoslavná víra a společný staroslovanský spisovný jazyk, ale též působení ruské církve vůbec. Důležité bylo i moudré rozhodnutí kyjevského metropolity svatého Petra, který přeložil sídlo „metropolity celého Ruska“ (neboť takový titul měli kyjevští metropolité) do Moskvy, která zeměpisně tvořila střed Ruska, kdežto Kyjev ležel téměř na okraji.
Svatý Alexandr Něvský vládl v Novgorodě, pak v Suzdali a Vladiměři. Byl to muž statečný, vlastenecky smýšlející a přitom upřímně zbožný. Je o něm známo, že četl pravidelně Písmo svaté i knihy svatých Otců a rád zpíval bohoslužebné zpěvy. Byl též velmi milosrdný. Těžce nesl, že ruská knížata vedla vzájemné spory, bez ohledu na to, že se z východu valily tatarské hordy a současně ze západu ohrožovaly ruskou zemi, tehdy ještě římskokatoličtí Švédové, Finové a Litevci, jakož i řád mečových rytířů, který napadl Rusko z podnětu papeže Eehoře IX. Tento papež vyhlásil proti Rusku dokonce křižáckou válku a udělil odpustky všem, kdo se jí zúčastnili.
Svatý Alexandr Něvský věděl, že proti tatarské záplavě se nemůže Rusko ubránit a rozhodl se zajistit západní hranice. Křižáci vpadli už do Ruska, překročili řeku Něvu a poslali svatému Alexandru Něvskému pyšný vzkaz: „Věz, že jsme již zde, braň se, jsi-li s to.“ Tu Alexandr svolal své vojsko. V novgorodském chrámě svaté Sofie se shromáždili národní předáci v čele s ním, zatímco se ostatní vojsko z nedostatku místa v chrámě modlilo venku. Po bohoslužbách a požehnání místního archiepiskopa (arcibiskupa) Spiridiona proslovil Alexandr chrabrou řeč, jejíž hlavní obsah byl: „Bůh není v síle, ale v pravdě.“ Nato se všichni s nadšením dali na pochod proti vetřelcům.
Dne 15. Června 1240 byl voj nepřátel přemožen a úplně rozbit. Za toto slavné vítězství obdržel svatý Alexandr název „Něvský“, neboť bitva byla svedena a rozhodnuta poblíž řeky Něvy.
Římskému stolci však příliš záleželo na tom, aby Rusko bylo přinuceno uznat papeže za svou hlavu. Proto byl po sedmi letech vpád křižáckých vojsk do Ruska obnoven. Útočníci dobyli Pskova a Tesova a vybudovali pevnost Koporje jako svůj opěrný bod pro další pronikání do ruského území. Svatý Alexandr znovu vytáhl do boje, pevnosti Korpoje dobyl, město Pskov osvobodil a zahnal nepřátele za hranice své vlasti. Tyto bitvy chápal svatý Alexandr jako národní i náboženskou povinnost, jako obranu svatého dědictví otců.
V roce 1251 poslal papež Inocenc IV. k svatému Alexandru dva kardinály se zvláštním listem, v němž ho lichotivě nazýval oddaným synem církve a nabádal ho, aby se podrobil „Stolci Petrovu“. Svatý Alexandr přijal papežův list a vyslechl kardinály. Odpověděl, že vše, co je v papežově listě náboženské a křesťanské, Rusové znají dobře a poučení o tom od něho nepotřebují, požadavky pak jeho, poněvadž neodpovídají křesťanskému učení, zamítají.
Před smrtí, v roce 1263, se svatý Alexandr Něvský vzdal vlády a stal se mnichem. Přijal mnišské jméno Alexij. Zvěst o jeho zesnutí byla přijata slovy: „Zapadlo slunce země ruské.“ Car Petr Veliký založil v Petrohradě k poctě svatého Alexandra roku 1712 velký monastýr (lavru) svatého Alexandra Něvského a v roce 1722 zřídil řád svatého Alexandra Něvského za práci pro vlast a za statečnost v obraně vlasti. Svátek svatého Alexandra Něvského slavíme dvakrát v roce, a to 23. listopadu a dne 30. srpna.
V kapličce na jižní straně je ikona srbského světce svatého Sávy, dar srbské církve (přinesl ji metropolita Dositej u příležitosti vysvěcení chrámu r. 1939), a ikony svaté Ludmily, svatého Václava, svatého Prokopa Sázavského, držícího slovanské evangelium otevřené právě na tom místě, kde je uvedeno devatero blahoslavenství, a svatých Cyrila a Metoděje. Konečně tam stojí též dřevěný kříž, pietní památka na svěcení základního kamene chrámu, neboť ho bylo tehdy použito na označení místa, na kterém měl být a byl zřízen oltářní prostor s prestolem.
Svatý Sáva se narodil okolo roku 1170 jako nejmladší syn srbského župana Stefana Nemanji. Jeho křestní jméno bylo Rastko. Mládí strávil na dvoře svého otce, kde mu kněží poskytli vzdělání. Rád čítával životopisy svatých mnichu a poustevníků. Nadšen touto četbou rozhodl se následovat jejich příkladu. Když ze Svaté hory Athos přišli k Stefanu Nemanji mniši s prosbou o podporu, odešel osmnáctiletý Rastko tajně s jedním na Svatou horu, kde byl v ruském monastýru svatého Pantelejmona postřižen na mnicha a přijal jméno Sáva. Na žádost svatoborského stařešiny přešel do monastýru Vatopedu, kde kolem sebe shromáždil mladé Srby, aby se společně s nimi připravil na duchovní, církevní a osvětovou práci ve svém národě. Přitom přísným a odříkavým životem zoceloval svou vůli.
Zatím se jeho otec, který se na něho pro jeho tajný útěk velmi rozhněval, dověděl, kde je. Odpustil mu a sám se zanedlouho zřekl vlády ve prospěch druhorozeného syna Stefana Prvověnčaného, kdežto prvorozenému Vukanovi (Vlkanovi), k němuž neměl důvěru, odevzdal jen určitý, avšak značný úděl. Stal se též mnichem, vstoupil do monastýru Studenice a přijal jméno Simeon. Po nějaké době odešel na horu Athos, aby byl nablízku svému synovi Sávovi. Oba tam pak nákladem své rodiny postavili srbský monastýr Chilandar, který se stal ohniskem náboženského života i národního vzdělání Srbů, neboť jim zprostředkoval tehdejší vysokou byzantskou kulturu národní i církevní. Brzy však Sávův otec Stefan-Simeon zemřel blaženou a svatou smrtí.
Nato prožívalo Srbsko těžké vnitřní otřesy. Proti Stefanovi kul pikle starší bratr Vukan, který nebyl spokojen se svým údělem. Toho využil římský papež Inocenc III. (1196–1216), za něhož papežská moc dosáhla svého vrcholu. V té době papežové zasahovali do osudu téměř všech evropských států jako svrchovaní páni. Různí panovníci se snažili získat přízeň papežů. Dávali své státy do jejich ochrany a přijímali je pak od papežské stolice jako léno. Tak se staly za Inocence III. lény papežského stolce státy sicilský, anglický i arragonský, ba dokonce i Bulhaři byli rádi, když Inocenc III. povýšil jejich stát na království, a z těchto politických důvodů se mu podrobili i církevně. Papež chtěl k sobě připoutat též Srby. Přemluvil a přinutil uherského krále Imra, aby se vojensky postavil na Vukanovu stranu a pomohl mu svrhnouti Stefana z trůnu. Vukan, aby dosáhl svého cíle, se králi uherskému podřídil. Zbavil tak svůj národ státní samostatnosti a mimoto z vděčnosti k papeži prohlásil římskou církev za církev státní. To však vzbudilo v národě takový odpor, že se Vukan stal nemožným a nastolen byl opět Stefan, který obnovil pravoslaví.
Svatý Sáva se vzdálil v této pohnuté době z monastýru Chilandarského. aby oba bratry usmířil. Vzal s sebou nejlepší ze svých učedníků i tělesné pozůstatky otce Simeona, jež uložil v studenickém monastýru, kde zřídil velmi významnou školu pro kněze. Sám pak obcházel celou vlast jako misionář a seznamoval se s lidem i s jeho potřebami. Za 10 let této činnosti upevnil národ v pravoslavné víře i křesťanské kultuře.
Ale papežská stolice se znovu pokusila o získání Srbů pro sebe. Nástupce Inocence III., papež Honorius III., udělil Stefanovi královskou korunu doufaje, že Srbové ho za to uznají nejvyšší hlavou církve. Stefan korunu přijal a byl na krále korunován, proto se nazývá Prvověnčaný, tj. prvokorunovaný, ale zůstal věrný církvi pravoslavné.
Když svatý Sáva viděl, že pravoslaví je v srbském státě pevné a neochvějné, odebral se do maloasijského města Nikeje. Toto město bylo nyní střediskem Byzance. Tam se v roce 1204 uchýlil byzantský císař i cařihradský pravoslavný patriarcha, když latinští křižáci, místo aby bojovali proti Turkům, začali proti veškerému očekávání obléhat Cařihrad, až ho doby]i a ustanovili v něm římskokatolického patriarchu. V Nikeji dosáhl svatý Sáva od byzantského císaře Teodora Laskarise i od pravoslavného patriarchy Manuila samostatnosti pro srbskou církev. Přitom patriarcha vysvětil svatého Sávu arcibiskupem srbské církve.
Po návratu do vlasti zorganizoval svatý Sáva svou rodnou církev. Zřídil devět eparchií (diecézí) a za sídlo archiepiskopie určil monastýr Žiču. V celé archiepiskopii zavládl čilý život. Všude se organizovaly farnosti, stavěly chrámy, monastýry a školy.
Svatý Sáva zatoužil navštívit Jeruzalém. Odevzdal správu církve do rukou biskupa Arsenije, jednoho ze svých nejlepších spolupracovníků, a vydal se do Svaté země. Když se vracel, zastavil se v Bulharsku, které se mezitím osvobodilo od nadvlády papežské stolice. Tam zemřel roku 1236 ve městě Trnovu.
Jeho tělo bylo přeneseno do monastýru Mileševa, jenž se stal duchovním střediskem srbského národa hlavně v době, když si Turci roku 1389 Srbsko podrobili. Lid putoval ke světcovu hrobu a posiloval se ve víře i v národní myšlence. Aby národ zbavili toho zdroje náboženské i národní odolnosti, rozhodli se Turci ostatky svatého Sávy spálit. Uloupili je a po dobytí Bělehradu spálil je paša Sivan v roce 1594 na výšině Vračanu v Bělehradu a popel vhodil do řeky Sávy. Doufal, že tím Srby přesvědčí o marnosti jejich nadějí. Stalo se tam totéž, co v Kostnici v roce 1415 s popelem Mistra Jana Husa. Bylo to ovšem v obou případech marné.
Svatý Sáva byl velkým modlitebníkem, velmi svědomitým a zbožným mnichem a výborným organizátorem církevního i národněkulturního života, ale byl též literárně činný. Napsal krásný životopis svého otce, dále podrobný a velmi moudrý řád pro mnichy v Chilandaru i řád pro mnichy ve Studenici, sestavil obsáhlou sbírku církevních zákonů čili tzv. nomokanon a jiné knihy. Patří mezi první zakladatele srbské literatury. Svátek tohoto velkého osvětitele a učitele srbského národa se slaví dne 14. ledna. Tento den je velikým svátkem v celém Srbsku.
Česká kněžna, svatá Ludmila, pocházela z rodu Pšovanů z nynějšího Mělnická. Narodila se asi r. 860 a provdala se za českého knížete Bořivoje z rodu Přemyslovců. Po sňatku se stala křesťankou a není vyloučeno, že byla pokřtěna samým svatým Metodějem. Mladá duše sotva šestnáctileté kněžny se oddala cele novému náboženství, a to obřadu slovanskému, zavedenému svatými Cyrilem a Metodějem. Spolu se svým manželem zakládala křesťanské chrámy a shromažďovala slovanské kněze. Po Bořivojově smrti (388) sídlila asi výhradně na hradě Tetíně. Přispěla k tomu řevnivost její snachy Drahomíry, která nerada viděla její vliv. Všechny dějepisné prameny souhlasně vypravují, že žila bohulibě, opravdu křesťansky, „majíc všecku péči k Bohu“ a věnovala se skutkům milosrdenství.
Prastará pravoslavná píseň ji opěvuje těmito slovy: „Zanechavši temnotu modloslužby a s horoucí láskou přijavši světlo pravoslavné víry Kristovy, zjevila jsi se, svatá Ludmilo, jako hvězda jitřní a světlem svatosti své den pravé bohoúcty v české zemi jsi započala. Matko chudých,. podporo ochromených, světlo slepých, utěšitelko zarmoucených, rosou modliteb svých před Hospodinem zavlaž milostivě srdce lidu svého ve víře netečná a zatemněná a zjasnivši oči naše, nedejž nám zahynouti od nepřátel našich.“ Těmito krásnými vlastnostmi působila mocně na svého vnuka Václava, kterého dala učit slovanským knihám. Pravděpodobně z návodu Drahomíry, své snachy, byla na svém hradě Tetíně roku 921 přepadena a uškrcena. Český národ ji ctil, už dokud žila a po smrti ji považoval všeobecně za mučednici umučenou pro křesťanské zásady. Po všecky doby vzhlížel a vzhlíží k ní jako k ochránkyni české země. Její svátek se slaví dne 16. září.
Svatý Václav se narodil podle výsledků nejnovějšího bádání v roce 907 jako syn českého údělného knížete Vratislava a jeho manželky Drahomíry ze slovanského kmene Stodoranů. Jeho dědem byl český kníže Bořivoj, který při jeho narození už nebyl naživu, babičkou svatá Ludmila, strýcem tehdy panující kníže Spytihněv, Vratislavův bratr. Pokřtěn byl svatý Václav podle slovanského obřadu. Po brzké Spytihněvově smrti se stal panujícím knížetem Václavův otec Vratislav.
Když Václav jako dítě dospěl k užívání rozumu, dal ho otec postřihnout podle slovanského obřadu. Pak se začal za vedení slovanského kněze Pavla a za dozoru svaté Ludmily učit spisovnému jazyku slovanskému. Když už uměl slovansky dobře číst a psát a rozuměl všemu, co četl, poslal ho otec do Budce, aby se tam u slovanského kněze, který se nazýval Učen. naučil latinsky, protože potřeboval jako budoucí panující kníže latinu pro styk se západními německými sousedy. Když se ještě zdržoval v Budči. zemřel mu roku 920 předčasně otec. Václavovi bylo tedy pouze 13 let. když nastoupil na stolec svých předků. Poněvadž byl vlastně dítětem, vládla jeho jménem matka Drahomíra, která seskupila kolem sebe z bojarů kruh svých rádců. Zatím svatý Václav pokračoval v učení a dosáhl veškeré přístupné vzdělanosti slovanské, latinské i řecké; takže se mu v tomto ohledu nevyrovnal žádný tehdejší okolní panovník. V témže roce co otec, zemřela mu i milovaná babička svatá Ludmila. Byla na hradě Tetíně usmrcena, jak se zdá z popudu kněžny Drahomíry, jejíž dvořané působili na ni intrikami.
Jako osmnáctiletý mladík vzal svatý Václav otěže vlády do svých rukou. Měl velmi jemný smysl pro spravedlnost a cítil odpor proti dvorním intrikám. Proto se rozhodl vzdálit svou matku z knížecího dvora a určil jí na nějaký Čas jako bydliště Budeč. Současně dal přenést tělesné ostatky babičky svaté Ludmily z Tetína na Pražský hrad, kde je dal uložit ve chrámě svatého Jiří. Brzy nato povolal matku Drohomíru opět na Pražský hrad.
Jako panovník byl vzorem křesťana. Vyznamenával se hlavně vysoce zbožným a mravným životem, horlivostí pro Čest a slávu Boží, péčí o rozšíření křesťanské víry v celém národě, stavbou četných křesťanských chrámů (na samém Pražském hradě založil chrám svatého Víta), pravidelnou návštěvou služeb Božích a všestranným konáním skutků milosrdenství a lásky. Jeden z nejstarších a historicky cenných životopisů
O něm praví, že ctil svou matku, pečoval o chudinu, nemocné a sirotky, poskytoval přístřeší a pohostinství pocestným i cizincům a netrpěl, aby se komukoliv děla křivda. Stal se miláčkem svého národa, jemuž se líbilo
1 to, že svatý Václav byl také osobně statečný a výborný jezdec na koni.
Nebylo mu však dopřáno dlouhé vlády. Čeští předáci, zvyklí svévoli. neradi viděli, že svatý Václav vystupuje proti jejich choutkám a nespravedlnostem. Mysleli jen na své osobní výhody a byli ve své krátkozrakosti lhostejní i k budoucnosti národa a státu. Neustávali ve svých intrikách. Svatému Václavovi namlouvali, že jeho bratr Boleslav ho chce zabít, ale i Boleslavu říkali, že svatý Václav usiluje o jeho život. Svatý Václav jim nevěřil, neboť jeho bratr nemohl mít žádné příčiny k nespokojenosti. Boleslav se však dal od našeptávačů přemluvit.
Pozval Václava do Boleslavi (nynější Staré Boleslavi), kde jako údělný kníže sídlil. Svatý Václav pozvání vyhověl, třebas byl varován, a odjel k němu se svou družinou. Po svaté liturgii se chtěl vrátit do Prahy. Boleslav však ho prosil, aby se u něho zdržel a zúčastnil se hostiny. Svatý Václav k tomu přivolil. Když ale následujícího dne časně zrána, jak činil denně, vstal a šel do chrámu na jitřní, číhali na něho už vrazi. Současně vyběhl za ním též Boleslav z hradu. Svatý Václav uslyšel za sebou kroky a když se obrátil, spatřil Boleslava. Pravil: „Zdráv buď, bratře, veliké díky ti vzdávám za hostinu, kterou jsi mně i mé družině včera připravil; oplývej statky života tohoto i budoucího, a Kristus nechať tě přijme za to ke své věčné hostině.“ Ta slova připomínají pravoslavnou modlitbu po jídle: „Děkujeme tobě, Kriste Bože náš, že jsi nás nasytil pozemskými dary svými; nevylučuj nás ani z nebeského svého království...“). Nato Boleslav: „Lepší ti dnes hody připravím“ a udeřil Václava mečem. Ale Václav mu vyrval meč z ruky a pravil: „Jak neobratně si počínáš, chtěje mne ranit.“ Svalil Boleslava ke svým nohám a pokračoval: „Vidíš, kterak bych tě mohl vlastní rukou potřít, než daleko budiž ode mne, abych se potřísnil krví svého brata“. Pak vrátil meč Boleslavovi a chtěl vejít do chrámu. Vtom přiskočili Boleslavovi skrytí pomocníci, vrhli se na Václava a probodli ho několikrát pikami a meči. Když ho uviděl slovanský kněz Krastěj, přikryl tělo svatého Václava. Avšak též Drahomíra, která tehdy byla také Boleslavovým hostem, když uslyšela křik. přispěchala a plačíc padla na srdce ubitého syna. Tělo svatého Václava bylo zaneseno clo bytu kněze Krstěje, tam bylo umyto, oblečeno a připraveno k pohřbu. Zatím přišel z Prahy slovanský kněz Pavel, aby vykonal modlitbu nad mrtvým. I pochovali ve chrámě „dobrého a spravedlivého panovníka Václava, ctitele Božího a milovníka Kristova“. Bylo to dne 28. září (929 nebo 935).
Boleslav si brzy uvědomil, jak hrozný zločin spáchal a s velikou lítost: dal po třech létech dne 4. března tělo svatého Václava přenést do Prahy a uložit čestně ve chrámu svatého Víta. Svatý Václav vládl samostatně jen několik let a nedožil se vysokého věku. Co by byl při svém svatém a šlechetném smýšlení vykonal, kdyby byl panoval alespoň po dobu jedné generace! Hospodin Bůh však přijímá dobré skutky, kterých svatý Václav i za svého krátkého života vykonal mnoho, ale přijímá též dobré úmysly. I kdyby byl svatý Václav zesnul přirozenou smrtí, zasloužil si, aby byl ctěn jako Boží svatý. Násilná smrt zvýšila ještě jeho význam. Byla to smrt mučednická, neboť byl ubit pro své křesťanské smýšlení a jednání. Kdyby se byl přizpůsobil světáckému životu tehdejších českých předáků a kdyby byl chtěl splácet násilí násilím, byl by sotva kdo na něho sáhl. Proto národ ho ctil ihned jako mučedníka a viděl v něm svého přímluvce na nebesích. K němu upíral své zraky v dobách radostných i zlých.
Současně s národem ctila knížete svatého Václava jako světce národní církev, k níž se on hlásil. Byla to církev slovanská, církev pravoslavná, v jejímž prostředí byl napsán hned po jeho smrti životopis svatého Václava a sestaveny bohoslužby, jak pro den jeho smrti, tak později pro den přenesení jeho ostatků do Prahy. Latinská církev následovala teprve potom v úctě svatováclavské. Napřed byl napsán slovanský životopis svatého Václava, a pak teprve, asi za 30 let první legenda latinská „Crescente fide christiania“. Bohoslužbami byl svatý Václav oficiálně ctěn v pravoslavné církvi už v 10. století. Latinská církev ctila ho bohoslužebně jen v Čechách, a to bez schválení římské stolice, neboť lhostejně se k němu chovat nesměla, chtěla-li se v českém národě uplatňovat.
Úcta svatého Václava se rozšířila prostřednictvím pravoslavné církve až na Rus, kde synové panující rodiny byli křtěni jménem Václav. Tak jsou známi Václav smolenský, vnuk svatého Vladimíra, narozený roku 1036, Václav, pravnuk svatého Vladimíra, zemřelý roku 1104, Václav, jiný pravnuk svatého Vladimíra, narozený roku 1083 a další dva Václavové z těže rodiny, z nichž jeden zemřel roku 1224, druhý 1227. Jméno Václav v ruském národě úplně zdomácnělo. Je dáváno dětem až do přítomné doby. Jen životnosti a trvalosti této svatováclavské úcty na Rusi lze děkovati, že Českým dějinám byly zachovány cenné staroslovanské prameny o svatém Václavu i o svaté Ludmile.
V českých zemích se svatováclavská úcta v národě udržovala, ale po přiklonění k latinské církvi byly staroslovanské památky ničeny. V samé české panující rodině přemyslovské, k níž příslušel i svatý Václav, když se rozhodla, ať z přinucení nebo dobrovolně pro latinskou církevní orientaci, teprve ve 13. století byl pokřtěn syn panující linie na jméno Václav (vládl v letech 1230–1253), zatímco běžnými se u českých knížat stala jména cizí.
V latinské církvi jakožto celku nechtěli ještě v první polovině 17. století přísní římští jezuité svatého Václava uznávat jako svatého a prohlašovali ho za „samodělného světce“, tj. že si ho sám národ udělal svatým. Teprve papež Kliment X. v roce 1670 nařídil, aby církevní hodinky na počest svatého Václava byly vloženy do římského breviáře. Příčinou všeho toho byla skutečnost, že svatý Václav příslušel k církvi slovanské, a ne latinské. Je zvrácením historické pravdy, když se u příležitosti tisícího výročí smrti svatého Václava v mnohých oslavných publikacích tvrdilo, že to byl svatý Václav, který se přičinil o to, aby se národ český v církevním ohledu orientoval latinsky. Pravda je jen to, že se svatý Václav neuzavíral stykům ani s kněžími latinskými, kteří přicházeli do Čech, a že s nimi hovořil o křesťanském náboženství.
My, kteří setrváváme věrně ve slovanské církvi, se radujeme, že veškerý český národ, třebas rozhodnutím svých panovníků byl přinucen přijmout latinskou církev, uctívá svatého Václava jako svého přímluvce u Boha a zpívá rád starou píseň: „Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, pros za nás Boha, svatého Ducha, Kriste eleison. Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě. Nedej zahynouti nám ni budoucím, svatý Václave, Kriste eleison. Pomoci my tvé žádáme, smiluj se nad námi, utěš smutné, zažeň vše zlé, svatý Václave, Kriste eleison.“ Jeho slavnost církev koná dne 28. září a svátek přenesení jeho svatých ostatků z Boleslavi do Prahy oslavuje dne 4. března,
Svatý Prokop Sázavský se narodil kolem roku 985 v Chotuni u města Kouřimi ze zemanských rodičů. Rozhodl se pro duchovní stav a stal se knězem slovanského obřadu, i když tehdy byli v Čechách také kněží obřadu latinského. Ve slovanském písemnictví se vzdělával na Vyšehradě. Když mu zemřela manželka, uchýlil se do sázavských lesů a žil tam jako poustevník v chýši, kterou si zřídil. Žil velmi přísně, podle vzoru svatého Jana Křtitele. Obdělával kousek půdy, která mu poskytovala chléb a jiné pokrmy, jedl také lesní plodiny. Tento způsob života si zvolil, aby činil pokání za to, že se česká knížata většinou odcizovala cyrilometodějskému dědictví a nadržovala latinské církvi, která byla našemu národu cizí a byla reprezentována cizími kněžími. V sázavské samotě nalezl svatého Prokopa kníže Oldřich, který jako čestná výjimka smýšlel slovansky. Tento kníže poznal výtečně vlastnosti Prokopovy a schválil jeho plány založit monastýr, v němž by se sloužila slovanská liturgie a vychovávalo se též slovanské kněžstvo a mnišstvo. Slíbil mu také svoji podporu. Svatý Prokop shromáždil kolem sebe jiné slovanské kněze a založil roku 1032 v údolí řeky Sázavy památný monastýr a stal se jeho představeným. Tato nová monastýrská osada se měla stát Štěpnicí, odkud se měly řády cyrilometodějské šířit po celé slovanské zemi.
V Sázavském monastýru byla také škola a učitelem mladých mnichů byl sám svatý Prokop. Byl znalý slovanského písemnictví a přepisoval slovanské modlitební a obřadní knihy. Pěstovalo se tam také umění, zpěv, malířství a stavitelství. Tato škola proslula v celé zemi. Svatý Prokop miloval své mnichy, ale dbal úzkostlivě přísné kázně. Byl hrdinou odříkavého života, zkušeným vůdcem duší na cestě ke křesťanské dokonalosti, utvrzený v pokoře a sebezapírání. Přitom byl vždy veselé tváře a pln dobroty ke všem lidem. Před svou smrtí předpověděl mnichům, že budou z kláštera vypuzeni a otcovsky je napomínal ke svornosti a stálosti v dobrém. Zesnul v Pánu ve druhé polovici měsíce března roku 1053.
Jím zhaslo českému národu vzácné světlo, odešel upřímný vlastenec, věrný strážce cyrilometodějského dědictví a v tehdejší době učenec na slovo vzatý. Ve svatém Prokopu zemřel poslední schopný zastánce slovanské církve. Jeho svátek v pravoslavné církvi v ČSSR se slaví dne 4. července, v jiných pravoslavných církvích se slaví dne 16. září společně se svátkem svaté Ludmily.
Svatý Jakub byl nevlastní bratr Pána Ježíše, stejně jako apoštol Juda, neboť byl synem svatého Josefa z prvního manželství. Stal se prvním biskupem jeruzalémské církevní obce a celého okolí. Nepatřil ke sboru 12 apoštolů, nýbrž ke sboru 70 učedníků Páně. Je nazýván apoštolem jen v širším smyslu. Pro svou zbožnost byl velmi ctěn i prostým židovským lidem, třebas už byl křesťanským biskupem. To těžce nesli farizeové a v roce 62 poštvali dav, který svatého Jakuba s chrámových hradeb svrhl.
Od svatého Jakuba pochází jedna epištola, v níž nabádá k činorodému křesťanskému životu. Mimo jiné v ní praví, že se víra musí projevovat skutky, neboť jako tělo je mrtvé bez ducha, tak i víra je mrtvá bez skutků. (Jk 2, 17 a 26). Také napomíná, aby k nemocným byli voláni presbyteři, čili kněží, kteří se mají modlit za nemocné a mazat je olejem, a modlitba víry uzdraví nemocného a pozdvihne ho Pán (Jk 5, 14–15). On to byl také, který písemně zaznamenal svatou liturgii, jak se v jeho době konala v Jeruzalémě. Nazývá se proto liturgie svatého Jakuba. Svátek svatého Jakuba slavíme dne 23. října a také v neděli po svátku Narození Páně společně se svátkem svatého Josefa, pěstouna Páně, a svatého proroka a krále Davida.
Svatý apoštol Pavel je, pokud se týká práce, největším apoštolem. Sám se nazývá nejmenším apoštolem, ba praví, že není hoden se jmenovat apoštolem, poněvadž napřed pronásledoval Boží církev, avšak konstatuje, že pracoval hojněji, než všichni ostatní apoštolé, což přisuzuje Boží milosti (1. K 15, 9–10).
Svatý Pavel se narodil ve městě Tarsu. ležícím na pobřeží Středozemního moře v zálivu mezi Malou Asií a Sýrií. Původně se jmenoval Saul čili Šavel. Byl velmi učený a získal velké životní zkušenosti. Vzdělání nabyl v Jeruzalémě u slavného zákoníka Gamaliela. Ale vyučil se i tkaní a šití stanů, čímž si jako apoštol vydělával na živobytí. Patřil dlouhou dobu v židovství k farizejskému směru. Pronásledoval, špehoval a udával křesťany, neboť se jako horlivý Izraelita bál o svou víru, nad níž křesťanství začínalo už vítězit.
Ale cestou do Damašku se zázračným způsobem setkal se vzkříšeným Kristem, obrátil se, byl pokřtěn a po třech letech strávených v samotě se stal nejhorlivějším apoštolem. Byl k této službě povolán mimo rámec dvanácti apoštolů samým Pánem Ježíšem, který se mu zjevil.
Svatý Pavel kázal křesťanskou víru napřed Židům a pak hlavně pohanům v Arábii. Palestině, Malé Asii, Řecku, Makedonii, Itálii a dost možná i ve Španělsku. Byl neúnavný a nedal se od horlivé práce apoštolské odradit ani největším utrpením a pronásledováním. Zažil dosyta tělesného bití, mrskání a žalářování, mnohokrát se ocitl v nebezpečí života, zvláště na moři při ztroskotání lodí, jednou ušel smrti jen tím, že ho věřící spustili oknem v koši po provaze z hradeb, trpěl hladem, žízní, nedostatkem oděvu, mnoho utrpení mu působila starost o církevní obce, jež založil, avšak největším utrpením pro něho byla nedůvěra falešných bratrů, kteří ho považovali za samozvance v apoštolské službě (2. K 11, 13–33).
Svatý Pavel založil velmi mnoho církevních obcí. Máme od něho též 14 listů: Jeden je adresován křesťanům v Římě, dva věřícím v Korintu v Řecku, jeden křesťanům v Galatii v Malé Asii, jeden do Efezu v Malé Asii, dva Soluňským v Řecku, dva věrnému učedníku Timoteji, jeden učedníku Titovi, jeden učedníku Filemonovi a jeden křesťanům židovské národnosti.
Byl odsouzen v Římě za císaře Nerona r. 67 k smrti stětím. Jeho svátek se slaví současně se svátkem svatého apoštola Petra dne 29. června.
SKUPINA SVĚTCŮ SRBSKÝCH NA JIŽNÍ STĚNĚ
Svatý Arsenij se narodil ve Srěmu, tedy v severní části srbských sídlišť, a rozhodl se již jako mladík pro mnišský stav. Vynikal pílí, dobrotivostí a zbožností. Odešel k svatému Sávovi do monastýru Ziča, kde byl po nějaké době ustanoven igumenem. Když Maďaři útočili na srbské země a ohrožovali Žiču, tehdejší sídlo nedávno předtím založené srbské archiepiskopie (arcibiskupství), poslal ho svatý Sáva, který mu plně důvěřoval, vyhledat bezpečnější sídlo. Svatý Arsenij zvolil město Peč na jihu a postavil tam monastýr Nanebevstoupení Páně. Před svou cestou do Palestiny určil svatý Sáva Arsenije za svého nástupce v arcibiskupském úřadě. Po zesnutí svatého Sávy působil svatý Arsenij na krále Vladislava, aby světitelovy ostatky přenesl do vlasti. Stalo se tak a tělo svatého Sávy bylo uloženo v monasýru Milešovu. Svatý Arsenij spravoval církev moudře 33 let. Byl neúnavným pracovníkem v Sávově duchu a vychoval církvi i národu řadu nových pracovníků. Zesnul v Pánu roku 1266 a byl pochován v Peči. Jeho svátek se slaví dne 28. října.
Svatý Simeon, světským jménem Stefan (Štěpán) Nemanja, napřed župan Gradinský, pak veliký župan (vladař) srbský. Narodil se v Zetě, kde byl pokřtěn latinským obřadem. Po návratu do Rašky přijala rodina pravoslaví. Jakožto velký župan osvobodil zemi z řeckého područí (1183) a sjednotil většinu území obývaného Srby. Upevnil stát i církev, postavil řadu monastýrů a chrámů a vymýtil nebezpečný anarchistický blud bogomilů. Po přečetných životních námahách se dohodl se svou manželkou, že oba ukončí svůj život v monastýrské samotě. Když církevní představitelé vyslovili souhlas s tímto jejich úmyslem, rozešli se dojemným způsobem v lásce. Slíbili si, že se budou denně vzájemně za sebe modlit s nadějí v opětné shledání na věčnosti. On se v roce 1196 vzdal vlády, vstoupil do monastýru Studenice, stal se mnichem a přijal jméno Simeon. Ona pak vstoupila do ženského monastýru. Rok poté na pozvání svého syna svatého Sávy odešel Simeon na Svatou horu Athos, kde postavili rodinným nákladem významný monastýr Chilandar. Toho roku 1200 svatý Simeon zesnul v Pánu se slovy: „Vsjakoje dychanie da chválit Gospoda, Vše, co dýchá, chval Hospodina.“ (Ž 150). Jeho tělo bylo přeneseno svatým Sávou z Chilandaru do Studeníce, kde dosud odpočívá. Svátek svatého Simeona se slaví dne 13. února.
Svatý Lazar, král srbský, byl synem bojara Pribace Greblanoviče. Vychováván byl na dvoře mocného srbského krále Dušana. V roce 1371 po smrti krále Uroše, posledního mužského panovníka z rodu Nemanjičů, byl svatý Lazar prohlášen panovníkem všech Srbů. Země byla v té době otřásána trvalými útoky Turků, s nimiž mnohokrát s úspěchem svatý Lazar bojoval a porazil je (zvláště v roce 1386 na řece Toplici).
Smrtelnou ránu zasadila srbské samostatnosti proslulá bitva na Kosově Poli dne 15. června 1389. Na tuto bitvu se svatý Lazar připravoval jako opravdový křesťan modlitbou, zpovědí a svatým přijímáním. Byl si vědom rozhodujícího významu bitvy a chápal ji jako obranu nejen národa, ale i křesťanské víry proti mohamedanismu. Jeho heslem bylo: „Za kříž svatý a svobodu zlatou.“
V bitvě na Kosově poli byl svatý Lazar těžce raněn, zajat a na rozkaz sultána Bajazeta stať. Srbský národ nepřestal však pevně věřit a doufat, že dosáhne opět svobody, země srbská bude jednou zbavena tureckého jha a že zvítězí i pravoslavná křesťanská víra.
Svatý Lazar se velmi zasloužil též o církevní stavby: Obnovil srbský monastýr Chilandar, postavil řadu jiných monastýrů a chrámů (Ravanici Kosovskou, Lazarici aj.). Jeho tělo, úplně zachované, bylo uloženo v Ravanici Kosovské a když se tam ocitlo v nebezpečí, bylo přeneseno do monastýru Vrdniku ve Fruškogorském pohoří na severu srbského území. Tento monastýr byl pak přejmenován na Ravanici. K tělu svatého Lazara přicházel v minulosti a přichází i v přítomnosti srbský lid, aby se posiloval v křesťanské víře a v přesvědčení, ze Hospodin Bůh nedá spravedlivé věci nadobro zahynouti, že pravda, třebas i na dlouhou dobu zdánlivě poražená, nakonec přece jen zvítězí a že kdo svůj tělesný život položí za Boží věc, dosáhne života věčného. (Pravoslavní Češi vykonali v roce 1937 pouť k svatému Lazaru.) Jeho svátek se světí dne 15. června.
Svatý Vasilij (Basil) Ostrožský se narodil v 16. století v Hercegovině z chudých rodičů. Stal se mnichem v Trebinjském Uspenském monastýru, kde proslul přísným životem. Byl rukopoložen na biskupa zachumsko-skenderského, hájil svěřené duchovní stádce proti sveřeposti Turků a proti unionistickým výbojným snahám latinské církve. Po jeho blaženém zesnutí byly jeho ostatky uloženy v pravoslavném chrámě v Ostrogu na hranici mezi Černou Horou a Hercegovinou. Podle tohoto města je sám světec nazýván Ostrožským. Jeho svátek se slaví dne 29. dubna. Je zajímavé, že svatý Vasilij je pro svou dobrotu ctěn nejen pravoslavnými křesťany, ale i mohamedány.
Svatý Stefan (Štěpán) Dečanský. Jeho život je řadou utrpení a mučednických zkoušek. Za mládí byl oslepen a vězněn 5 let v Cařihradě. Pro vroucí víru a na přímluvy svatého Mikuláše, kterého vzýval, nabyl opět zraku a stal se srbským králem (1321–1331). Z vděčnosti postavil překrásný monastýr Vysoké Dečany, při němž zřídil velkou nemocnici. Vyznamenal se velkou láskou k chudým. Umřel mučednickou smrtí, když byl v roce 1336 utopen. Je velmi ctěn a jeho svátek se oslavuje dne 11. listopadu.
SKUPINA VELKÝCH PRAVOSLAVNÝCH BISKUPŮ
Následuje skupina velikých pravoslavných biskupů, kteří žili v době, kdy křesťanství začalo rychle vítězit nad řeckým a římským pohanstvím, a kteří se sami velkou měrou zasloužili o toto vítězství ideově i organizačně. Jsou nazýváni otci neboli učiteli církevními.
Svatý Řehoř Bohoslovec, arcibiskup a církevní spisovatel, narodil se v roce 328 v Nazianzi v Kapadokii (Malá Asie), kde byl jeho otec biskupem. Po předběžném vzdělání studoval vyšší vědy a filozofii napřed v Neokesarei, pak v Alexandrii a nakonec v Aténách. Tam uzavřel upřímné přátelství se spolužákem svatým Basilem, který se stal později vynikajícím biskupem a taktéž církevním spisovatelem. Když ukončil studia, zatoužil po poustevnické samotě, do níž se zatím jeho přítel Basil už odebral. Ale nějakou dobu zůstal ještě v otcovském domě a pomáhal v duchovní službě svému otci svatému Řehoři, biskupu nazianskému, který ho pak rukopoložil (vysvětil) na kněze. Po mnohých prosbách mu otec dovolil, aby pobyl nějaký čas v poušti u svatého Basila. V roce 372 vrátil se do Nazianzu a byl rukopoložen na biskupa a ustanoven pro město Sasimu. V roce 378 přišel do Cařihradu, kde tehdy zůstala pravoslavná církev v menšině oproti ariánskému bludu a snažně ho prosila, aby se stal jejím duchovním vůdcem. Svatý Řehoř souhlasil, zvláště když i svatý Basil mu to vřele radil.
Ariáni popírali Božství Pána Ježíše. Všechny cařihradské chrámy byly v té době ovládány tímto bludem a svatému Řehoři se stěží podařilo získat pro pravoslavné bohoslužby prostrannou kapli v soukromém domě. Brzy však tato kaple nestačila, neboť Řehořova časová a přitom přesvědčivá a uchvacující kázání přitahovala stále víc a více posluchačů, takže za několik let arianismus pozbyl v Cařihradě půdy a pravoslaví proniklo opět do tamnějších chrámů.
Ariáni se snažili štvát lid proti svatému Řehoři lžemi, jimiž ho chtěli pošpinit a zostudit, ale nakonec pravda zvítězila a svatý Řehoř se stal cařihradským patriarchou. Na II. všeobecném církevním sněmu (381) po smrti prvního sněmovního předsedy Melétia. patriarchy antiochijského, byl zvolen předsedou svatý Řehoř, Nato se vzdal patriaršího místa a odebral se hlavně ze zdravotních důvodů do rodného města, kde sice žádné úřední místo nezastával, ale stále pro církev pracoval jak bohoslužbami, tak vynikajícími spisy a rozsáhlými písemnými styky s četnými křesťanskými představiteli. Za tyto velké bohoslovecké zásluhy nazvala církev svatého Řehoře Teologem tj. Bohoslovcem a poctila ho i tím, že jej připočetla k církevním otcům. Jeho svátek slavíme dne 25. ledna a také 30. ledna ve společný den svatých tří světitelů Basila Velikého, Řehoře Bohoslovce a Jana Zlatoústého.
Svatý Jan Zlatoústý se narodil roku 347 z bohatých a vznešených rodičů v Antiochii Syrské. Po smrti otce, když byl Jan ještě malým chlapcem, vychovávala ho zbožná matka svatá Antusa. Vyšší studia konal v rodném městě, které v té době soupeřilo velikostí, bohatstvím i školstvím s Cařihradem i Alexandrií. Pak se odebral na akademii do Atén, kde tehdy působil vynikající učitel Libanios. Po ukončení studia se věnoval advokacii a brzy se proslavil svými obhajovacími řečmi. V té době začal být lhostejný k náboženství. Ale brzy se vzpamatoval a po nějaké době se vzdal advokacie a stal se žalmistou v chrámě rodného města, což vyvolalo rozruch v celém kraji.
Když mu zemřela i matka, rozdal svatý Jan své jmění mezi chudé a odebral se za účelem úplného náboženského soustředění do samoty na poušti, kde žil šest let. Byl pak rukopoložen na jáhna a v roce 386 na kněze.
Svatý Jan vynikl brzy svými kázáními. Přicházeli ho poslouchat i pohané i židé. Často při jeho slovech plakal celý chrám. Všeobecně se říkalo, že má zlatá ústa, a byl nazván řecky Chrysostomos (Zlatoústý). V roce 397 byl zvolen cařihradským patriarchou. Tuto hodnost přijal teprve po delším vzpírání a pokračoval ve svém prostém a přísném životě. Poněvadž ve svých kázáních tepal pohoršující poměry na císařském dvoře, postarala se císařovna Eudoxie, u níž ho její dvořané očerňovali vymyšlenými pomluvami, aby byl poslán do vyhnanství do města Kukuza v Arménii. Zesnul v Pánu roku 407 ve městě Konanách se slovy: „Sláva Bohu za vše!“
Svatý Jan zanechal mnoho spisů, z nichž uvádíme knihu O kněžství, více než 800 kázání, obšírné výklady téměř všech knih Písma svatého Nového zákona a mnoho dopisů, poslaných různým osobnostem. Mimoto upravil též svatou liturgii, je to tzv. liturgie svatého Jana Zlatoústého, která se v pravoslavné církvi slouží pravidelně mimo některé dny. Církev ho ctí jako církevního otce a slaví jeho svátek jednak dne 13. listopadu, též dne 27. ledna a také společnou slavností se sv. Basilem Velikým a sv. Řehořem Bohoslovcem dne 30. ledna.
Svatý Atanasij Veliký se narodil krátce před rokem 300 v Alexandrii v Egyptě, kde nabyl též vzdělání. V té době bylo v Alexandrii kvetoucí křesťanské školství. Touhou snaživých bohoslovců z celé římské říše se stalo zvláště tamější bohoslovecké studium. Mladý Atanasij se věnoval se zvláštní zálibou hlavně biblistice, tj. nauce, týkající se Písma svatého. Alexandrijský partiarcha jménem Alexandr ho rukopoložil na jáhna a učinil ho svým tajemníkem. Vzal ho s sebou též na I. všeobecný církevní sněm, který byl konán v roce 325 ve městě Nikeji. Tam se mladý jáhen proslavil několika bystrými řečmi proti Ariovu učení, popírajícímu Božství Pána Ježíše Krista, a přispěl tak k objasnění celé otázky а k zavržení Aria. Když svatý patriarcha Alexandr zemřel, byl Atanasij zvolen jeho nástupcem, ačkoliv mu bylo teprve 28 let. Bránil se dlouho proti přijetí této volby, protože se obával vzít na sebe správu církve v době, kdy ariáni z velké části se nechtěli podřídit usnesení všeobecného církevního sněmu a stále ještě znepokojovali život křesťanstva. Při svém zdráhání poukazoval důrazně na své mládí. Ale nakonec mu nezbylo než se podřídit všeobecnému hlasu věřících. Jako patriarcha byl nucen být stále na stráži proti arianismu, který v Alexandrii byl zvláště silný. Svatý Atanasij však zvítězil. Zesnul v Pánu v roce 373.
Církevní literaturu obohatil četnými knihami, v nichž vykládal Písmo svaté a vyvracel učení Ariovo. Napsal též životopis svatého Antonije Velikého, organizátora mnišského života. Tento životopis přispěl k obrácení mnohých pohanů a zapůsobil mocně i na svatého Augustina, aby opustil bludnou cestu a stal se křesťanem. Svatý Atanasij je připočten taktéž k církevním otcům a jeho svátek slavíme dne 2. května a také společně se svatým Cyrilem, patriarchou alexandrijským dne 18. ledna.
Svatý Antonij Veliký se narodil v městečku Koma v Egyptě roku 251 z bohatých rodičů. Po jejich smrti rozdal své jmění a odebral se do samoty. Bylo mu teprve 20 let. Poněvadž vzbuzoval pozornost lidí, což mu bylo nemilé, odešel brzy ještě hlouběji na jih, přeplaval reku Nil a usadil se na jejím pravém břehu v jeskyni, kterou tam našel. V ní žil více než 20 let. Avšak ani tam nezůstal utajen. Po nějaké době přicházeli do toho kraje mnozí jiní křesťané, kteří chtěli uniknout pokušení tohoto světa a svěřovali se Antonijovu duchovnímu vedení. Ba vyhledávali ho i pohanští filozofové, aby s ním pohovořili.
Jen dvakrát opustil svatý Antonij nakrátko samotu. Ponejprv, když za císaře Maximiana (304–313) došlo k pronásledování křesťanů. To se odebral do Alexandrie, aby slovy lásky, útěchy a povzbuzení utvrzoval křesťany ve statečnosti a vytrvalosti. Podruhé, když alexandrijští ariáni zneužili velké Antoniovy autority, aby posílili svou věc a rozhlašovali, že on je také ariánem. Když se o tom dověděl, ihned podnikl cestu do Alexandrie a odsoudil jejich blud ve velkém shromáždění křesťanů, což učinilo na všechny hluboký dojem. Pak se navrátil do své jeskyně a setrval v ní až do svého blaženého zesnutí.
Než zesnul v Pánu, rozkázal ostatním poustevníkům, aby ho pohřbili na místě odlehlém, aby se nikdo už o něm nedověděl. Zesnul v Pánu v roce 356 ve stáří 104 let. Zanechal po sobě pravidla mnišského života, jež napsal v egyptské řeči, různá napomenutí pro poustevníky a mnichy, i odpovědi na různé otázky. Hrob jeho však byl přece prozrazen. Jeho svátek se slaví dne 17. ledna.
Svatý Basil Veliký se narodil pravděpodobně roku 329 ve městě Kesarei (Cesarei) v Kapadokii (Malá Asie). Na jeho výchovu měla pronikavý vliv jeho babička svatá Makrina Starší. K získání vyššího vzdělání se zdržoval v několika městech, v nichž byly vynikající školy, naposled pak v Aténách, kde studoval s výborným prospěchem zvláště řečnictví, hvězdářství, matematiku, filozofii a lékařství. Tato Škola byla v té době ještě v rukou pohanských, ale poněvadž náboženství nenechávala stranou, byla vyhledávána též křesťanskými mladíky, kteří toužili po vzdělání v těchto oborech. (Bohoslovecká studia konali křesťané na křesťanských školách v Antiochii a v Alexandrii.) V Aténách se svatý Basil seznámil a hluboce spřátelil se svým spolužákem svatým Řehořem Bohoslovcem.
Po skončení aténských studií se odebral svatý Basil do samoty. Tam se věnoval hlavně modlitbě a jednak rozjímavému, jednak i vědeckému čtení Písma svatého, jehož texty a překlady vzájemně srovnával. Přitom studoval spisy největšího bohosloveckého učence předchozího století Origena. V roce 364 byl rukopoložen na kněze a ustanoven v rodném městě Kesarei. Jako kněz se věnoval svědomitě duchovní správě a pečoval o duševní i tělesné blaho věřících. Tak například v době velkého hladu hostil všechnu chudinu z celého okolí.
Roku 370 byl rukopoložen na biskupa kesarejského. V této hodnosti se staral všemožně o čistotu pravoslaví nejen v Kesarei, ale v celé východní církvi. Tím se stalo, že jeho sídelní město bylo arianismu úplně ušetřeno, třebas i sám tehdejší císař Valens byl ariánem. Císař poslal k svatému Basilu svého prvního dvořana Modesta, aby ho přiměl přiklonit se k ariánství. Tento pokus, při němž se Modest snažil působit na svatého Basila napřed lichocemm, pak i hrozbami, zůstal marným. Modest nakonec řekl, že dosud se nesetkal s nikým, kdo by se byl k němu zachoval tak odmítavě jako svatý Basil.
Veliké úcty a všeobecného obdivu i u pohanů nabyl svatý Basil postavením ohromné nemocnice, která se skládala z mnoha budov, takže byla nazývána „nemocničním městem“ a byla stejně organizována jako nynější nejmodernější nemocnice. Zesnul v Pánu v roce 379 ve věku 50 let.
Z jeho spisů jsou známy hlavně: Devatero výkladů o stvoření světa, 13 kázání o žalmech, 25 kázání při různých příležitostech, pět knih proti ariánům, Mnišský řád, Všeobecná pravidla pro křesťana. Velký význam má úprava svaté liturgie tzv. liturgie svatého Basila, která se v pravoslavné církvi slouží 10x v roce, a to na Štědrý den, na Nový občanský rok, 5. ledna, v I.. II., III. IV. a V. neděli velkého postu, na Velký čtvrtek a Velkou sobotu. Svatý Basil vytvořil mnoho překrásných modliteb. Měl takovou autoritou v církvi, u bludařů i u pohanů, že byl všeobecně nazýván Basilem Velikým. Přísluší k církevním otcům a jeho svátek se v pravoslavné církvi oslavuje dne 1. ledna a též společnou slavností se svatým Řehořem Bohoslovcem a svatým Janem Zlatoústým dne 30. ledna.
Svatý Mikuláš Divotvůrce se narodil kolem roku 280 ve městě Pataře v provincii Lýkii (Malá Asie), kde byl jeho strýc, také Mikuláš, biskupem, Jeho rodiče byli zámožní a velmi zbožní a nazývali se Teofan a Nonna. Po skončení studií byl rukopoložen na kněze.
Byl nesmírně dobročinný. Při své dobročinnosti si počínal velmi taktně a takovým způsobem, aby se pokud možno o jeho dobrých skutcích nikdo nedověděl. Mimo jiné je zaznamenán případ, jak velkou částkou peněz zachránil tři dcery bohatého patarského občana, který náhle pozbyl celý svůj majetek a upadl do bídy. Když se svatý Mikuláš o tom dověděl, obával se, že neočekávané zchudnutí ohrozí řádný život té rodiny. Přinášel proto v noci k jejímu obydlí a otevřeným oknem vhodil dovnitř tři sáčky s velkými částkami ve zlatě. Tím byla rodina zachráněna, dcery se mohly provdat a starat se o rodiče až do jejich smrti.
Svatý Mikuláš se zabýval myšlenkou stát se mnichem, ale byl nucen se jí vzdát, když k svému velikému překvapení byl zvolen biskupem ve městě Myrách Lykijských. Toto zvolení bylo doprovázeno takovými projevy důvěry, že nemohl volbu odmítnout. Brzy nato propuklo strašné pronásledování křesťanů za císaře Diokleciána a jeho spoluvladaře Galeria. O ukrutné bezohlednosti tohoto pronásledování svědčí tato epizoda: Ve městě Nikomédii si křesťané postavili v době předcházejícího klidu, kdy se domnívali, že k pronásledování již nedojde, ohromný a překrásný chrám. Právě v den Narození Páně byl tento chrám, přeplněný věřícími, oblehnut vojskem a ze všech stran zapálen, takže několikatisícové množství křesťanů s biskupem a kněžími se jednak udusilo, jednak uhořelo. Také svatý Mikuláš byl v Myrách Lykijských uvržen do žaláře, třebas i sami pohané se za něho přimlouvali. Teprve císař svatý Konstantin Veliký ho po několika letech ze žaláře propustil.
Když za tohoto císaře dosáhlo křesťanství rovnoprávnosti s pohanstvím, rozmohl se v církvi Ariův blud, který byl na prvním všeobecném církevním sněmu odsouzen. Samému původci tohoto bludu Ariovi se však osobně nic nestalo, neboť křesťanská církev byla vzdálena toho, aby někoho pro skutečný nebo domnělý blud odsoudila k smti (jak se dělo později ve středověku, hlavně v západní církvi). Na samém Nikejském sněmu svatý Mikuláš vystoupil proti Ariovi velmi ostře. Po návratu z tohoto sněmu se opět cele věnoval svým duchovním povinnostem.
Základním rysem povahy svatého Mikuláše bylo, že nemohl mlčky přihlížet, když se někomu děla křivda, zvláště když někdo byl nespravedlivě odsouzen. Všeobecný rozruch způsobilo, když se ujal veřejně několika myrských občanů a dalších tří císařských vojevůdců Nepotiana, Ursa a Erpiliona, kteří byli na falešné udání státním soudem odsouzeni k smrti. O jeho veřejném vystoupení v jejich prospěch se dověděl i císař svatý Konstantin, který byl touto zprávou překvapen a začal o věci uvažovat. Když pak měl sen, ve kterém spatřil před sebou svatého Mikuláše, jak se odsouzených zastává a domlouvá mu, zapůsobila to na něho tak, že hned dal odsouzené propustit na svobodu.
Svatý Mikuláš zesnul v Pánu v roce 342 ve svém sídelním městě. Byl ještě za svého pozemského života ctěn v celém tehdejším křesťanském světě. V 11. století, když za křižáckých výprav latiníci přitáhli do města Myr Lykijských, zmocnili se jeho tělesných ostatků a odvezli je do města Bari v Itálii.
Na východě je úcta k svatému Mikuláši tak rozšířena, že i mohamedáni před jeho ikonami rozžíhají svíčky. Také pohanští Burjati z Zabajkalí na Sibiři kupují si jeho ikony a chovají je ve svých jurtách ve velké úctě, nazývajíce svatého Mikuláše „šedivým starcem“. Jeho svátek slavíme dne 6. prosince a též dne 9. května, kdy oslavujeme svátek přenesení jeho svatých ostatků z Myr Lykijských do Bari. Církev pravoslavná odmítá způsob, jakým se mezi latinskými křesťany oslavuje svatý Mikuláš, když přitom vystupují osoby představující jeho samého, anděla a ďábla, který provádí i všelijaké hrubé kousky, nebo když se dokonce pořádá v jeho svátek taneční zábava.
Svatý Cyril Alexandrijský se narodil ve druhé polovině 4. století v Alexandrii z křesťanských rodičů. Když dokončil studia, odešel do samoty nitrijské pouště v Egyptě, kde zůstal pět let. Jeho strýc Teofil, který byl alexandrijským patriarchou, ho rukopoložil na jáhna a pověřil ho funkcí kazatele v hlavním chrámě. Po strýcově smrti byl svatý Cyril zvolen patriarchou. Jeho vytrvalá horlivost pro čistotu křesťanské víry se projevila zvláště v odporu proti bludnému učení Nestoria. Toto učení vyvrátil okružním listem, který poslal hlavním hodnostářům křesťanské církve a nejvýznamnějším monastýrům. Mimo jiné poslal svou encykliku císaři Teodosiovi II., římskému patriarchovi svatému Celestinovi I., samému Nestoriovi, který byl patriarchou v Cařihradě, i patriarchovi antiochijskému. V tomto okružním listě vyložil správné učení o vtělení Syna Božího. Císaře přiměl k tomu, aby k vyjasnění této otázky svolal všeobecný církevní sněm, který byl pak v roce 431 konán jako III. všeobecný sněm ve městě Efezu. Předsedou tohoto sněmu byl sám svatý Cyril, Sněm objasnil křesťanské učení v tom smyslu, že Pán Ježíš je Bůh a spolu člověk, že má přirozenost božskou i lidskou a že jeho přesvatá Matka právem se nazývá Bohorodicí, neboť Pán Ježíš, třeba se z Panny Marie narodil podle lidské přirozenosti, je jako Osobnost Bohem, který se vtělil a vtělením nepřestal být Bohem. Svatý Cyril zesnul v Pánu v roce 444 a zanechal po sobě několik důležitých věroučných spisů. Jeho svátek se slaví dne 9. června a též společným svátkem se svatým Atanasijem Velikým dne 18. ledna.
Na jižní straně chrámu jsou dále ikony svatého velikomučedníka Jiřího Vítězného, svatého Konstantina Velikého, svatého Jana Rylského a svatého Jana Sučavského.
Svatý velikomučedník Jiří Vítězný se narodil ve 3. století v Malé Asií a po ukončení vzdělání se věnoval vojenskému povolání. Ačkoliv v té době bylo křesťanství pronásledováno, stal se křesťanem. Ve svém povolání se vyznamenával statečností a výbornou vojenskou taktikou, takže se stal vyšším důstojníkem a byl pro tyto přednosti velmi oblíben císařem Diokleciánem, který nenáviděl křesťanskou víru. Když byl jednou svatý Jiří úředně přítomen při soudním líčení proti křesťanům, kteří byli udáni pro svou víru, a viděl, jak brutálně a bezohledně jsou odsuzováni lidé občansky svědomití a věrní jen proto, že byli úřadům označeni jako vyznavači Kristovi, dojalo a rozohnilo ho to tak, že se rozhodl sám prozradit svou příslušnost ke křesťanské církvi. Hned po ukončení soudního jednání rozdal veškeré své jmění chudým a svému služebnictvu, neboť věděl, že bude taktéž postaven před soud a odsouzen k smrti. Vyžádal si audienci u císaře a jemu prohlásil mužně jako důstojník svému veliteli, že je také křesťanem. Dioklecián byl nesmírně překvapen a snažil se přimět svatého Jiřího, aby toto přiznání odvolal. Když tyto pokusy neměly úspěchu, dal císař svatého Jiřího zavřít do žaláře, kde měl být mučením donucen k zapření víry. Když to bylo marné, byl odsouzen k smrti stětím. Bylo to v roce 303. Pro mimořádně velká muka, jež svatý Jiří přetrpěl v žaláři, i proto, že sám prozradil svou víru, ačkoliv věděl, že ho čeká mučednická smrt, církev ho nazývá velikomučedníkem a kromě toho mu dává i čestné označení „Vítězný“, neboť zvítězil nejenom v boji válečném, ale stal se vítězem i nad pokušením, jež mu připravil sám jeho nejvyšší velitel. Chrabrost svatého Jiří je znázorňována tím, že bývá na ikonách vyobrazován jako rytíř sedící na koni a probodávající draka, jakožto symbol ďábla a pohanství. Není však vyloučeno, že podnět k tomuto vyobrazení dala i skutečná událost, jak jest vylíčena v krásné legendě, že totiž svatý Jiří skutečně se dal do boje s vodním, nyní už vyhynulým ještěrem, který ohrožoval lidi, a že ho usmrtil. Svátek svatého Jiří se slaví dne 23. dubna.
Svatý Konstantin Veliký byl synem císaře Konstance Chlora a jeho manželky svaté Heleny. Způsob matčina života i její poučování na něho mocně působily. On první z císařů římského státu si jasně uvědomil, že pronásledování křesťanů není po stránce věcné ničím odůvodněno, a že je tedy nespravedlivé i nerozumné.
V době, kdy svatý císař Konstantin žil, byl římský stát tak veliký, že měla-li být technicky zvládnuta jeho správa, bylo třeba dvou i tří spoluvladařů, mezi něž bylo území této světové říše rozděleno. Také vedle Konstantina, který původně vládl v západní Evropě, vládli ještě dva císařové, Maxentius ve střední Evropě a Licinius ve východní části říše. Oba tito spolucísaři byli však odpůrci křesťanství. Konstantin se rozhodl učinit konec nesmyslnému pronásledování křesťanské víry i porazil ve vítězných bitvách na hlavu napřed v roce 312 Maxentia a pak v roce 323 Licinia. Těmito vítězstvími sjednotil vládu nad veškerou říší ve svých rukou, ale ještě před svou smrtí rozdělil říši na část východní a západní. Po vítězství nad Maxentiem vydal svatý Konstantin roku 313 ve městě Miláně památný edikt, kterým křesťanské náboženství zrovnoprávnil s pohanstvím. Když křesťané dosáhli rovnoprávnosti, rychle přemáhali pohanství, které se ani nábožensky, ani myšlenkově, ani po stránce mravní nemohlo s vírou křesťanskou vůbec měřit. Za 12 let po milánském ediktu, tedy v roce 325, svolal císař svatý Konstantin do města Nikeje v Malé Asii první veliký všeobecný sněm křesťanské církve, jej jako předseda řídil biskup svatý Hosius z Kordový ve Španělsku. Všechna usnesení církevního sněmu přijal za svá též císař Konstantin a staral se o to, aby byla provedena v celé říši. Poněvadž město Řím připomínalo svými stavbami a pomníky dobu pohanskou, postavil svatý Konstantin druhé hlavní město římské veleříše na místě krásně položeného města Byzance na Bosporu, kde bylo sídlo biskupství, založeného už v době apoštolské. Toto nové, velké a nádherné úplně křesťanské město nazval Konstantinopolí (Městem Konstantinovým). Slované je potom začali nazývat Carjgradem, tj. císařským městem (Cařihradem). Sám Konstantin zůstal katechumenem (čekatelem svatého křtu) téměř až do smrti, a teprve, když cítil, že se blíží konec jeho života, požádal biskupa Eusebia v městě Nikomedii, kde právě dlel, o svatou tajinu (svátost) křtu, kterou přijal velmi zbožně. Brzy nato v roce 337 zesnul klidně, odevzdán do vůle Boží ve stáří 65 let. Po celou dobu své vlády se snažil ve státním životě uplatňovat křesťanské zásady. Jeho vláda znamenala vítězství křesťanství na ohromném území římské veleříše rozprostírající se kolem celého Středozemního moře. Proto ho pravoslavná církev nazývá „apoštolům rovný“. Jeho svátek oslavujeme dne 21. května současně se svátkem jeho matky svaté Heleny.
Svatý Ivan (Jan) Rylský se narodil ve vesnici Skrinu, blízko Srjedce (Sofie) v Bulharsku. Aby se mohl nerušeně oddat modlitbě a rozjímání, odebral se do Rylské samoty, kde žil napřed jako poustevník. Když se jeho pobyt stal známým a přicházeli k němu mladíci, kteří toužili po stejném životě, založil monastýr. Tento Rylský monastýr měl pro náboženský a národní život Bulharů nesmírný význam, zvláště v několik set let trvající době, kdy Bulhaři byli porobeni Turkům. I dnes je střediskem náboženské myšlenky v Bulharsku. Svatý Jan Rylský žil od roku 876 do roku 946, z čeho více než 50 let strávil v rylské samotě, případně v monastýru. Jeho svátek se slaví dne 19. října a také dne 13. srpna.
Svatý Jan Sučavský, velikomučedník, byl obchodníkem v Trapezuntu. Poněvadž se nechtěl stát mohamedánem, byl roku 1340 surovým způsobem umučen, když byl přivázán dlouhým provazem ke koni, který ho v trysku usmýkal. Je ctěn jako národní rumunský světec a jeho svátek se slaví dne 2. června.
Na další části jižní stěny, a to na polosloupku, je ikona svatého Damiána a naproti na sloupku ikona svatého Kosmy.
Svatí nezištníci a divotvorci Kosma (Kosmas) a Damián byli rodní bratři a žili v době. kdy křesťanství začalo teprve pronikat uprostřed pohanství. Oni však už byli křesťany. Oba se věnovali lékařskému umění. Protože žili po hmotné stránce už od dětství v dobrých poměrech, léčili lidi i zvířata úplně zdarma. Přitom poučovali své pacienty a majitele nemocných zvířat o křesťanské víře a tím získali mnoho lidí. Jejich nezištnost oslavil Bůh četnými zázračnými uzdraveními. Pravoslavná církev je zobrazuje s odznaky lékařského povolání: malou lžičkou na odměřování a podávání léků a se skříňkou s léky. Církev si přeje, aby jejich opravdu křesťanské smýšlení a působení našlo hodně následovatelů mezi lékaři a zvěrolékaři, a to v obojím směru: aby chudé lidi léčili pokud možno zdarma a aby svých styků s nemocnými používali též k taktnímu poučování o významu křesťanské víry. Jejich svátek oslavujeme dne 1. listopadu.
Dále je na jižní stěně ikona svatého Václava na bílém koni, abychom si uvědomili, že svatý Václav při své upřímné zbožnosti byl mužem statečným, který se nebál nikoho a byl by se zcela jistě ubránil i vražednému útoku v Boleslavi, kdyby nebyl zákeřně zezadu přepaden bratrovými spiklenci. Námět ikony je řešen podle vypravování, že Radoslav, jeden z českých předáků, který neměl smyslu pro potřebu národní kázně, vyvolal svým jednáním obranný zákrok svatého Václava. Když vojska stála proti sobě, vzkázal svatý Václav odbojníkovi, že by bylo správné ušetřiti vojáků a rozhodnutí ponechat osobnímu utkání jich dvou navzájem. Radoslav na to přistoupil. Když pak oba vyjeli tryskem na koních proti sobě, odbojník se najednou zastavil, sestoupil s koně a na znamení, že se podrobuje, odevzdal svatému Václavu meč. Uvědomil si osobní převahu svatého Václava, zvláště když spatřil po jeho boku vyšší nebeské mocnosti.
Svatý Ivan Český, poustevník, pocházel vlastně z kmene severních Charvátů. Byl synem jejich vladaře Gostomysla a přívržencem slovanské cyrilometodějské organizace. Je velmi pravděpodobné, že se uchýlil do českých lesů, aby mohl žít zbožně v klidu a odevzdání Bohu a nemusil se dívat, jak jsou jeho krajané hubeni jménem latinského křesťanství ohněm a mečem.
V lesích ho našel český kníže Bořivoj, když na lovu šípem těžce poranil laň, která pak hledala útočiště v lese, až poklesla na místě, kde se objevil poustevník. Tázal se Bořivoje, nazývaje ho jménem: „Proč jsi mou Laň zabil?“. Kníže i jeho průvodci se zděsili. Na Bořivojovu otázku odpověděl poustevník: „Já jsem Ivan Chorvatský a žiji v této pustině pro Boha čtyřicet dvě léta. Nikdo mne neviděl, až do tohoto dne. Toto zvíře mi bylo dáno od Boha na výživu.“ Bořivoj ho zval s sebou, on však odpověděl: „Pošli mi kněze.“ Bořivoj se vrátil domů a poslal mu kněze slovanského obřadu jménem Pavla, který konal bohoslužby na knížecím dvoře a s ním i koně. Svatý Ivan však nesedl na koně, ale šel pěšky do Bořivojova sídla, kde ve chrámě přijal svaté tajiny pod obojí způsobou. Jiného nic nejedl, ani nepil a navrátil se do své pustiny. Vyžádal si pergamen a černidlo (inkoust), napsal, že je synem krále chorvatského. Nato brzy zesnul v Pánu a byl Bořivojem čestně pohřben.
Tato stručná zpráva o svatém Ivanu zachovala se ve dvou rukopisných staroslovanských legendách, které se zachovaly v Rumjancevském muzeu a v Uvarovské knihovně na Rusi. Povstaly v 10. nebo nejpozději v 11. století. O knížeti Bořivoji se tam výslovně praví, že byl vyznám řeckého, tj. pravoslavného. Téhož vyznání byl i svatý Ivan, neboť jinak si nelze vysvětlit, proč ho slovanští kněží oslavili legendou. V českých zemích se na svatého Ivana mimo nejbližší okolí v Čechách, kde žil, úplné zapomnělo, ale jeho památka žila a udržela se u pravoslavných Slovanů, u nichž se slaví jeho svátek dne 24. června.
K dalším ikonám na jižní stěně patří ještě ikona svatého Prokopa Sázavského a svatého Metoděje, jak křtí českého knížete Bořivoje.
Gorazd, biskup český a moravskoslezský,
autor průvodce po katedrálním chrámu, umučený 4. 9. 1942
Avšak i sloupy, na nichž spočívá kůr (chor), jsou vyzdobeny ikonami.
Na předním severním sloupu vidíme ikony svatého velikomučedníka Pantelejmona, svatého Vsevoloda Pskovského, svatých Jáchyma a Anny a svatého Mitrofana Voroněžského.
Svatý velikomučedník Pantelejmon se narodil a žil ve 3. století ve městě Nikomedii v Malé Asii. Nazýval se vlastně Fantaleon, což znamená „Lev ve všem“. Křesťané pak ho začali pro velikou lásku k lidem nazývat Pantelejmon (všemilosrdný). Jeho matka svatá Eudula byla horlivou křesťankou, zatímco otec Eustorg zůstával pohanem. Taková manželství byla v tehdejší době náboženského přelomu častým zjevem. Zbožná matka vychovávala syna v křesťanském duchu, avšak brzy zemřela. Po její smrti působil na něho svým vlivem otec, který ho brával do pohanských chrámu. Po skončení školského vzdělání ho svěřil vynikajícímu lékaři Eufrosinovi, aby se u něho naučil lékařské vědě i praxi. Eufrosin byl osobním lékařem císaře Maximiána a Pantelejmon se měl stát jeho nástupcem v této funkci. Tu se seznámil s křesťanským knězem svatým Hermolaem a začal ho navštěvovat. Při těchto návštěvách se seznamoval s křesťanstvím a v jeho mysli se začala vybavovat mnohá slova drahé matky, která mu tak záhy zemřela. Cítil v duši cosi krásného a vnitřní hlas na něho neodolatelně naléhal, aby se stal křesťanem. Poslechl toto nutkání a po zevrubném poučení byl pokřtěn. Podařilo se mu přesvědčit o křesťanské pravdě víry i otce, který po své smrti zanechal svatému Pantelejmonu veliký majetek. Svatý Pantelejmon měl z čeho žít, tak vykonával lékařskou praxi úplně zdarma. Pohanští lékaři ho ze závisti udali jako křesťana. Dověděl se o tom též císař Maximián, který byl zapřísáhlým nepřítelem křesťanské víry. Kyž se Pantelejmon nechtěl křesťanství zříci, byl odsouzen k smrti stětím. Přitěžující okolností bylo, že byl vzdělaným člověkem. Byl podroben strašnému mučení. Pro toto surové mučení ho církev nazývá velikomučedníkem. Jeho tělo bylo spáleno a zůstaly z něho jen nepatrné zbytky, které křesťané na žárovišti sebrali a měli ve velké úctě. Jeho svátek se oslavuje dne 27. července.
Svatý Vsevolod (Vševlad) Pskovský byl synem ruského velkoknížete svatého Mstislava. Narodil se a byl vychováván v Novgorodě. Roku 1117 se stal správcem novgorodské oblasti. Mladý kníže začal svou správu postavením velkolepého chrámu svatého Jiří Vítězného. Brzy však přišlo na novgorodský kraj velké utrpení, strašný nedostatek a hlad. Lidé jedli místo chleba slámu, kůru ze stromů a mech a umírali ve velkém množství. Svatý Vsevolod ukázal se být opravdovým otcem celé své oblasti, starostlivým ochráncem, přítelem a pomocníkem svěřeného mu lidu. Vynaložil na stravování ubohých hladových všechny své prostředky. Po překonám těchto běd povstaly mezi ruskými knížaty velké spory, které zasáhly těžce i do jeho vlastního života, neboť byl násilím a proti vůli svého lidu vypuzen. Zesnul v Pánu v roce 1138 a byl pochován v Pskově. Jeho hlavní a opravdovou křesťanskou vlastností bylo nezměrné milosrdenství a láska ke všem trpícím. Ke konci svého života se oddával přísnému postu. Jeho tělo bylo v roce 1292 při otevření hrobky nalezeno neporušeno a došlo u něho k četným zázračným uzdravením nemocných. Jeho svátek církev slaví dne 11. února.
Svatý Jáchym a jeho manželka svatá Anna vynikali neochvějnou vírou v Boha, opravdovou zbožností a ctnostným životem. Proto je Bůh odměnil velkým vyznamenáním, že jim dal svatou dcerušku, která se působením Ducha svatého stala matkou Syna Božího, Pána, Boha a Spasitele našeho Ježíše Krista. Společný svátek svatých rodičů přesvaté Bohorodice Jáchyma a Anny slavíme dne 9. září. Svátek blaženého zesnutí svaté Anny slaví pravoslavná církev dne 25. července a svátek Početí přesvaté Bohorodice svatou Annou slavíme dne 9. prosince.
Svatý Mitrofan Voroněžský je ruský světec z 18. století. Vstoupil záhy do Zolotnikovského monastýra u města Suzdali, odkud byl zvolen igumenem pro monastýr Jachromský a pak Unženský. V roce 1682 byl ustanoven biskupem ve Voroněži, kde blahodárně působil dvacet let. Církev ho oslavuje jako nekolísavého horlivce pro vše dobré a jako vítěze nad bludy, které se v jeho době začaly rozšiřovat, Zesnul blaženě v r. 1703. Jeho svátek se slaví dne 23. listopadu.
Na jižním předním sloupě jsou ikony svatého Dimitrije Soluňského, svatého nezištníka a divotvorce Kosmy, o němž už byla řeč, dále svatého Alexeje, člověka Božího, a svatých manželů Zachariáše a Alžběty.
Svatý velikomučedník Dimitrij Soluňský byl rodákem soluňským a stal se po smrti svého otce starostou rodného města. Jako horlivý křesťan se snažil všechno obyvatelstvo města získat pro křesťanskou víru. V pronásledování, které vypuklo za císaře Diokleciána na začátku 4. století, byl zbaven starostenského úřadu a uvržen do žaláře a tam bez soudního přelíčení proboden kopím. Ve hrozných bolestech ani na okamžik nezakolísal a neustále vzýval Pána Ježíše, až skonal. Jeho svátek slavíme 26. října.
Velkými ctiteli svatého Dimitrije byli naši slovanští apoštolé svatý Cyril a Metoděj a světili slavnými službami Božími jeho svátek v týž den, jako pravoslavná církev, kdežto latinská církev svatého Dimitrije při službách Božích nevzpomíná a pouze ho uvádí v martyrologiu (v životopisech mučedníku) a to dne 8. října, což je jedním z důkazů, že svatý Cyril a Metoděj konali u nás bohoslužby podle pravoslavného řádu.
Svatý Alexej je nazýván „člověk Boží“. Narodil se kolem roku 360 v Římě jako syn bohatého a vznešeného senátora Eufemia a jeho manželky Aglaidy. Když dospěl, rozhodl se opovrhnout bohatstvím a zvolil si z lásky ke Kristu dobrovolnou chudobu. Odejel lodí tajně do města Edesy, kde žil 17 let. Když vzbuzoval způsobem svého života pozornost a obdiv lidí, sedl na loď, která plula do Tarsu. Při plavbě byla však několikadenní prudkou bouří zahnána k Itálii. V tom viděl svatý Alexej Boží pokyn, že má žít nablízku rodičů. Po přistání se odebral nepoznán do Říma a tam v sousedství svých rodičů žil v naprosté chudobě, nepoznán od nikoho. Před svým zesnutím popsal svůj život i vše, co vnitřně prožíval. Jeho životopis krásně a s hlubokým pochopením napsal český spisovatel Julius Zeyer. Pravoslavná církev slaví svátek svatého Alexeje dne 17. března.
Zachariáš byl izraelským knězem. Se svou manželkou Alžbětou byli dlouho bezdětní. Prosili Boha o dítě a narodil se jim syn, kterému dali jméno Jan, jak svatému Zachariášovi přikázal ve zjevení svatý archanděl Gabriel, který mu oznámil, že jeho manželka svatá Alžběta počne a porodí syna. Svatý Zachariáš pochyboval o tomto poselství a proto oněměl až do dne slavného narození svého syna, při kterém se mu opět jazyk rozvázal a kdy pronesl slavné proroctví o svém synu, jenž se stal předchůdcem Páně a Křtitelem (L 1, 5–80). Jejich společný svátek slavíme dne 5. září.
Na severním zadním sloupu jsou ikony svatého Metoděje, jak předurčuje svatého Gorazda za svého nástupce, dále svatých žen: Žofie, Věry, Naděždy (Naděje) a Libuše (Lásky), svaté Ireny a svaté Barbory.
Sv. Žofie, Věra, Naděžda a Ljubov
Svatá Žofie (Sofie, čili Moudrost, Soňa), Věra, Naděžda a Ljubov (Libuše, Láska). Svatá Žofie byla křesťankou v Římě a žila na začátku 2. století. Měla tři dcerušky, které byly pokřtěny na jména Pistis (Víra), Elpis (Naděje) a Agape (Láska). Všechny tři dcerušky vychovávala svatá Žofie moudře a opravdu křesťansky, jak to odpovídalo významu jejich křestních jmen. Když bylo Věře dvanáct, Naděždě deset a Libuši devět let, propuklo v roce 137 za vlády císaře Hadriána pronásledování křesťanu. Všechny byly udány jako křesťanky. Třebaže dcerušky byly vlastně ještě dětmi, hlásily se statečně ke své víře a odmítly se jí zříci. Byly odsouzeny k smrti a sťaty. Tím měla býti potrestána jejich matka, která musela být přítomna při jejich popravě. Nehnula se pak od nich, ale modlila se nad jejich těly, až ji najednou puklo srdce a padla na zem mrtva. Jejich společný svátek se slaví dne 17. září.
Svatá mučednice Irena žila v 1. století, tedy v době apoštolské, a byla dcerou starosty města Nageda v Malé Asii. Její rodiče byli pohané a otec navíc zapřísáhlým nepřítelem křesťanské víry, kterou považoval za bláznivou židovskou sektu. Dcera Irena se však stala křesťankou a byla pokřtěna svatým Timotejem, učedníkem apoštola svatého Pavla. Stala se horlivou náboženskou pracovnicí. Ve snaze přispět k rozšíření křesťanské víry, jak to činili první křesťané vůbec, se pokusila získat Kristu především své rodiče. Ale její otec Likinij začal soptit a v návalu prchlivosti srazil svatou Irenu pod nohy svého nejdivočejšího koně. Ten se poplašil, ale uhodil otce samého, takže zůstal ležet jako by byl mrtev. Svatá Irena s pláčem prosila Boha o záchranu otce; ten pak, když přišel k sobě, se dal poučit o křesťanské víře. Nakonec se dal pokřtít s veškerým svým domem, a v důsledku toho byl nucen vzdát se svého úřadu. Jeho nástupce pronásledoval a dal mučit svatou Irenu, ale sám městský biřic, který starostovy rozkazy prováděl, byl tak hluboce dojat, že se přidružil ke křesťanům. V celém městě nastalo veliké hnutí ve prospěch křesťanské víry, neboť lidé nedovedli pochopit, proč Irena, kterou všichni znali jako dívku v každém směru ušlechtilou, je tak mučena. Netrvalo dlouho a kolem 10 000 obyvatelů se přihlásilo ke křesťanské víře. Tělesné mučení zanechalo však u svaté Ireny trvalé následky a tak ačkoliv zemřela (v blízkém městě Efezu) přirozenou smrtí, nazývá ji církev mučednicí, ozdobenou krásami panenství i purpurem utrpení, a slaví její svátek dne 5. května.
Svatá velikomučednice Barbora byla dcerou velmi bohatého pohana Dioskura. Když se stala křesťankou, udal ji její vlastní otec, který nenáviděl křesťanství jednak jako nesmyslnou pověru, jež uctívá jako Boha někoho, kdo byl ukřižován, jednak též jako věc pro římský stát nebezpečnou, státním úřadům. Přitom prohlásil, že se dcery navždy zříká, když se odvrátila od otcovského pohanského náboženství. Při vyšetřování i přelíčení se svatá Barbora chovala velmi statečně. Když byla mučena, jen stále volala: „Neopouštěj mne, Hospodine, Bože můj, neodstupuj ode mne a pomoz mi, abych se ti nezpronevěřila a snesla všechno, co se mnou dělají.“ Když mučení jejího ducha nezlomilo, byla odsouzena k smrti. Stalo se to v roce 306. Její popravu viděla jiná křesťanka jménem Juliána, prohlásila: „Já jsem také křesťanka“ a byla také odsouzena k smrti. Svatou Barboru nazývá pravoslavná církev velikomučednicí pro mimořádné okolnosti jejího utrpení. Její svátek oslavujeme dne 4. prosince.
Na jižním zadním sloupu jsou ikony svatého Cyrila (se slovanskou abecedou, čili azbukou a knihami, čímž se má zdůraznit, že byl učitelem slovanských národů, dále svaté mučednice Alexandry, svaté velikomučednice Kateřiny a svaté Ludmily, jak rozdává knihy.
Svatá mučednice Alexandra byla manželkou císaře Diokleciána. Třebas sám tento císař považoval – ovšem neprávem – křesťanství za největší nebezpečí pro římskou říši a byl tedy zapřísáhlým jeho nepřítelem, svatá Alexandra se stala křesťankou, byla však nucena svou víru tajit. Ale když byla s císařským dvorem přítomna při mučení svatého velikomučedníka Jiřího, prohlásila veřejně, že je také křesťanka. Rozhněvaný císař, který považoval pronásledování křesťanů za věc zásadní, neušetřil ani jí a odsoudil ji také ke smrti. Šla na popraviště statečně. Cestou však na ni přišla mdloba. Požádala doprovázející vojáky, aby se směla na chvíli opřít o zeď. Když jí to bylo dovoleno, za chvíli se skácela mrtva. Stalo se to v roce 303. Její svátek slaví církev dne 23. dubna.
Svatá velikomučednice Kateřina pocházela ze vznešené rodiny v Alexandrii v Egyptě a byla vzdělána ve všech tehdejších vědách. Na křesťanskou víru ji obrátil jeden křesťanský poustevník, kterých bylo v Egyptě mnoho na různých místech. Setkala se s ním při jedné vyjížďce (nyní bychom řekli výletu) a dala se s ním do řeči. Jeho odpovědi učinily na ni tak hluboký dojem, že se začala zajímat o křesťanství, jež do té doby považovala za cosi podivínského. Stýkala se s křesťany, kteří měli v Alexandrii kvetoucí církevní obec. Tím byla úplně získána pro Krista a pokřtěna. Právě v té době, začátkem 4. století, začalo opět velké pronásledování křesťanů, které nařídil císař Maxencius (306–212). Vzhledem k jejímu vysokému společenskému postavení ji soudil císař sám. Ona však i před ním statečně obhajovala křesťanské náboženství a odmítla vrátit se k pohanství. Byla odsouzena k smrti a sťata. Při tomto soudním jednání bylo přítomno mnoho lidí z nejvyšších společenských vrstev. Statečnost a vývody svaté Kateřiny zapůsobily na přítomné tak ohromujícím dojmem, že se mnozí tehdy obrátili na křesťanství. Mezi nimi byla i sama císařovna Basilisa, Maxenciova manželka. Dále se stal křesťanem i jeden z císařových vojevůdců, jménem Porfyrij a s ním asi 200 vojáku. I oni všichni byli odsouzeni k smrti. Ostatky svaté Kateřiny jsou chovány v pravoslavném monastýru na hoře Sinaji. Její svátek se slaví dne 24. listopadu.
V zadní části chrámu jsou poučné nápisy. Jeden z nich je staroslovanský a jeho Český překlad zní: „S námi Bůh! Umoudřete se pohané a čiňte pokání, neboť s námi je Bůh. Slyšte to do končin země! Vy, kteří činíte násilí, pokořte se, neboť jestli opět sáhnete k násilí, budete opět poraženi, neboť s námi je Bůh. A jestliže spřádáte zlou radu, zruší ji Hospodin, neboť s námi je Bůh; Bůh Silný.“ Jsou to biblická slova svatého proroka Izajáše (Iz 8, 9–10) z „Velkého povečeří“ v předvečer nejvýznamnějších svátků.
Dále jsou zde české nápisy: „Viděli jsme světlo pravé, přijali jsme Ducha nebeského, nalezli jsme víru pravou, nerozdílné Trojici klaníme se, neboť ta spasila nás.“ – To jsou slova liturgické písně (stichiry) ze svátku svaté Padesátnice (Sestoupení svatého Ducha), které se také zpívají po svatém přijímání.
„Přesvatá Trojice, smiluj se nad námi. Pane, očisť hříchy naše. Vládce, odpusť přestoupení naše, Svatý, navštiv a zhoj nemoci naše.“ To je liturgická modlitba k Přesvaté Trojici.
Dále je zde nápis o svatých Cyrilu a Metoději: „Skrze ně i my přivedeni jsme byli k učení pravoslavnému a přijali jsme od Boha milost.“ (ze stichiry)
Na kůru jsou ještě ikony Narození přesvaté Bohorodice. Uvedení přesvaté Bohorodice do chrámu a obraz: Hřích prvních lidí, který má všem připomínat nesmírně zlo a kletbu hříchu a také před ním varovat. Celý chrám však ukazuje na pól opačný, nežli je hřích, na spásonosnou krásu pravoslavné křesťanské víry.
Přesvatá Bohorodice se podle tradice narodila ze zbožných a svatých rodičů Jáchyma a Anny. kteří si vyprosili na modlitbách dcerušku, které dali jméno Maria. Svátek narození přesvaté Bohorodice slavíme dne 8. září.
Uvedení přesvaté Bohorodice do chrámu
Uvedení přesvaté Bohorodice do chrámu nám připomíná událost ze života Panny Marie, kdy ji jako malé děvčátko přivedli její svatí rodiče Jáchym a Anna do jeruzalémského chrámu, kde je vítal svatý izraelský kněz Zachariáš a ten pod vedením Ducha svatého poznal v tomto malém dítěti budoucí vyvolenou matku, která se stane matkou Spasitele, tedy Bohorodicí, proto ji uvedl na pokyn Ducha svatého do velesvatyně, kam podle židovského zákona mohl vstoupit pouze velekněz, a to jednou v roce v tzv. „den smíření“. Tím vlastně bylo obrazně naznačeno veliké budoucí poslání tohoto děvčátka Marie, která se na ně v jeruzalémském chrámě připravovala. Svátek Uvedení přesvaté Bohorodice do chrámu oslavujeme dne 21. listopadu.
Odcházejíce z chrámu, pohlédněme ještě k obrazu, uprostřed něhož nahoře jest vymalován Spasitel a po obou jeho stranách světci a světice, ale i různé jiné vynikající a zasloužilé osobnosti z českých dějin, jako Mistr Jan Hus, Jiří z Poděbrad a Jan Ámos Komenský, kteří všichni zírají k Pánu Ježíši. Jsou to reprezentanti všech známých i neznámých duší našeho národa, jejichž středem a ohniskem i silou byl On, který je Cesta, Pravda a 2ivot. Poznali v Něm začátek i konec, alfu i omegu, smysl všeho bytí. On byl, je a bude provždy jedinou, věčně živou Hlavou všech, kdož v Boha upřímně věří, po něm touží, jeho vyznávají a v jeho duchu žijí a jednají...
Pravoslavná církev má nesčíslný počet Božích světců a světic ze všech národů, v nichž měla a má své vyznavače. Bohužel pravoslavní světci, ačkoliv jsou z ohromné většiny syny a dcerami nám pokrevně příbuzných národů: běloruského, bulharského, ruského, srbského a ukrajinského, jakož i národa řeckého, z něhož pocházeli učitelé a apoštolé všech Slovanů, svatí Cyril a Metoděj, jsou v naší vlasti téměř úplně neznámí. Vždyť i památka přímých učedníků cyrilometodějských (mezi nimi i svatého Gorazda), upadla, jak jsme už poznamenali, v zapomenutí, když byla záměrně potlačena. Je to zahanbující a tato knížečka má přispět v této věci k nápravě a rozšířit duchovní obzor všech, kdo ji budou číst.
Pravoslavní světci jsou muži, ženy, ba jak jsme se přesvědčili i děti, lidé každého stáří, každého povolání, každého století i různého způsobu smrti. Jsou mezi nimi mučedníci, vyznavači, duchovní osoby všech stupňů, mniši, poustevníci i lidé žijící ve světě: panovníci, vojevůdci i prostí vojáci, vysocí i podřízení úředníci, filozofové, spisovatelé, básníci, výtvarní umělci, lékaři, právníci, obchodníci, živnostníci, rolníci, služebníci i služky, členové šlechty i prostí občané, ano i příslušníci zaměstnání, jež jest považováno za velmi světské a spojeno s četnými nebezpečími rázu mravního, totiž herectví. (Svatý Gelasij – svátek dne 27. února a svatý Porfyrij – svátek dne 15. září, byli herci, kteří byli uchváceni hrdinskou statečností křesťanských mučedníků, když byli svědky jejich utrpení, a stali se také křesťany a skončili smrtí mučednickou.) Ostatně stačí prohlédnout si kalendář pravoslavné církve.
Křesťanská opravdovost pravoslavných světců se projevovala různým způsobem podle jejich osobní individuality. Jedni milovali samotu, jiní byli nuceni žíti ve světě a stýkat se denně s lidmi. Někteří rozdali vše, co měli a žili pak až do smrti v naprosté chudobě. Jiní si ponechali rodinné jmění, ale používali ho podle Boží vůle, totiž považovali je za něco, co jim je od Boha svěřeno, jako hřivna, za niž jsou jemu zodpovědní. Všichni bez výjimky – i ti kteří žili ve světě – byli zbožnými modlitebníky, vždyť bez modlitby a srdečného spojení s Bohem nebyli by dosáhli křesťanské dokonalosti. Někteří se výlučně věnovali modlitebnímu, rozjímavému a úplně odříkavému životu. Modlili se, postili se a stroze žili v přísné kajícnosti, ale mysleli na všechny bratry a sestry ba na celý svět, který zapomíná na Boha, žije ve hříších všeho druhu, tone ve zlu a je nešťasten. Jiní byli přímo zasypáni prací, kterou konali jako službu Bohu. Jedni se poslušně zabývali drobnými pracemi, jiní jako orli vzlétali k nebesům, další zase se uplatňovali jako vůdcové, organizátoři a představení. Mnozí byli misionáři, jiní zakládali chrámy a školy, někteří zase zasvětili svůj život činné péči o nemocné, staré, opuštěné a abnormální lidi. Všem však hybnou silou byla pevná víra, nekolísavá naděje, naprostá odevzdanost do Boží vůle, obětavá láska, zbožná oddanost Pánu Ježíši a heslo apoštolů, že Boha sluší více poslouchat, než lidi (Sk. 5, 29). Všichni tvoří velkolepý sbor a jejich sebezapírání, slova i činy jsou mohutnou jednotnou hymnou a oslavou Hospodina Boha Otce i Syna i Svatého Ducha.
Apoštol svatý Pavel myslel na starozákonní světce, když se vyslovil, že vybojovali království, činili spravedlnost, zacpávali ústa lvům, uhašovali moc ohně, zmocněni bývali ve mdlobách, silni učiněni v boji, zaháněli vojska cizozemců, jiní zase jsouce mučeni odmítali zbavit se muk zapřením Boha, a snášeli posměch, mrskání, vězení, kamenování, sekání a stínám mečem; jiní trpěli nouzí, chodili v ovčích kožich, bloudili po pustinách, po horách, jeskyních a doupatech podzemních. A to všechno činili a snášeli z veliké víry, nedbajíce, že jich svět ani není hoden (Žd 11, 33–38). Jejich společný svátek slavíme první a druhou neděli před svátky vánočními. Totéž platí o křesťanských světcích pravoslavných.
Duchovní ráz pravoslavných světců měl veliký vliv na národy, z nichž pocházeli a mezi nimiž žili. Působil také i na povahu a ráz církevních pravoslavných hodnostářů. Pravoslavní církevní představení nebyli a nejsou politiky, jakými byli a jsou západní preláti a kardinálové v Itálii, Francii, Německu nebo jinde. Jejich přední starostí byla vždy věčná spása vlastní i svěřeného lidu. Dovedli vytýkat panovníkům jejich přehmaty, ale nechtěli rozhodovat v politice. Nebyli duchovními velmoži, nýbrž tichými asketickými starci.
U pravoslavných národu měla církev vždy velkou autoritu, ale duchovenstvo nevládlo ve státě. Mnozí lidé ze západní Evropy to považují za slabost a pasívnost pravoslavné církve. Těmto kritikům nemůže však vyhovovat ani sám Spasitel, který snesl přibití na kříž (místo aby si počínal jako např. francouzský politik kardinál Richelieu a jiní). Avšak přes svou nepolitickou povahu se pravoslavní světci nechovají lhostejně k osudům národa. Na Rusi, jak jsme viděli, byla to církev, která udržela duchovní jednotu národa, zatímco politicky byl rozdroben. A co znamenal pro Srby svatý Sáva, třebas žil i jako arcibiskup stále po způsobu tichého a skromného mnicha! Nelze se divit, že ze západních světců je pravoslavné církvi nejbližší svatý František z Assisi, jehož svátek se slaví dne 4. října.
Jestliže pravoslavná církev ctí svaté, je to projev pevné víry v nesmrtelnost a ve věcný Život. Nejen, že obdivujeme život světců, následujeme jejich krásný příklad, slavíme svátky a chováme památky na ne a zvláště jejich ostatky máme v úctě; také je vzýváme jako věrné Boží služebníky, prosíme je, aby se za nás modlili a děkujeme jim za přímluvu u Boha.
Pán Ježíš prohlásil, že svatí jsou jako andělé (L 20, 35 a 36). Jestliže podle jiných slov Páně patří andělé na tvář nebeského Otce (Mt 18, 10) a radují se nad každým hříšníkem, činícím pokání (L 15, 10), věříme, že svatí činí totéž. Prosíme svaté a děkujeme jim, stejně jako prosíme a děkujeme lidem, kteří žijí na zemi. Jako nezmenšujeme svou víru v Boha a úctu k němu, když prosíme spolukřesťany, aby se za nás k Bohu modlili, tak se neproviňujeme proti úctě k Bohu, prosíme-li o totéž svaté, kteří jsou už na věčnosti. Není nikterak proviněním proti Bohu, klaníme-li se mu společně se svatými a anděly. Společnou slavnost všech svatých světců a světic Božích slaví pravoslavná církev ve spojení se svatodušními svátky, a to první neděli po sestoupení Svatého Ducha, protože jejich svatost je vlastně ovocem působení Ducha Svatého. Skrze něho se zrodili a v něm žili pro Boží království. Druhou neděli po těchto svatodušních svátcích zase slavíme společnou slavnost všech našich místních či národních svatých pravoslavné církve v Československu. Dne 8. listopadu zase oslavujeme společnou slavnost všech nebeských beztělesných sil v čele se svatými vojevůdci Michaelem a Gabrielem, jimž lidově říkáme Boží andělé. I oni jsou naši přátelé u Boha, též se za nás přimlouvají a o úctě k andělům v pravoslavné církvi platí to co o úctě k svatým. Věříme v modlitební společenství, které se zvláště projevuje při slavení svaté liturgie; při tomto společenství jsme duchovně spojeni se všemi svatými i Božími anděly.
Ačkoliv je chrám svatého Gorazda v Olomouci všecek okrášlen ikonami, staví svým návštěvníkům před oči jen nepatrnou část z nesmírného počtu pravoslavných světců. Není na světě lidskou rukou zbudovaného chrámu, který by mohl obsáhnout ikony a symboly všech Božích světců a světic. Tato knížečka i při svém úzkém rámci a malém rozsahu umožňuje seznámit se alespoň s krátkými životopisy (a dlouhé být nesměly) asi sta svatých, což jest dost velký počet, zvláště uváží-li se, že většinu z nich čeští lidé neznají.
Máme-li tedy – abychom užili slov svatého apoštola Pavla – před očima takový světlý oblak Božích svědků, každého stáří a povolání, nevymlouvejme se ani na mládí, ani na stáří, ani na povolání, ani na jakékoliv jiné životní okolnosti, ale snažme se je následovat, hledíce přitom především na nejvyššího našeho vůdce a dokonavatele víry Spasitele a Pána Ježíše Krista.
Modleme se za ty, kdo byli zúčastněni na stavbě tohoto svatého chrámu, ať rozhodnutím ke stavbě, starostí o úhradu nákladů, dary, nebo sestavením plánů, ať prací na stavbě a na výzdobě chrámu, nebo jiným způsobem. Prosme Boha, aby otevřel duchovní oči našeho národa, by poznal, co je k jeho dobru a spáse, aby mu dal sílu zachovat se podle tohoto poznání.
POZNÁMKY:
Pravoslavní křesťané při službách Božích, zejména při svaté liturgii (Eucharistií), stojí, neboť se nesluší sedět, když hovoříme s Bohem. Pouze staří a nemocní zesláblí lidé jsou oprávněni v průběhu bohoslužeb si sednout, ale i ti mají v určité okamžiky povstat, například když se před bohoslužbami okuřuje chrám,
při malém vchodu s knihou evangelia,
při čtení svatého evangelia,
při velkém vchodu s připravenými obětními dary,
při vyznání víry,
při posvěcení a proměnění svatých darů (tj. při písni Tebe opěváme ve všední dny a v postní době se pokleká),
při modlitbě Páně, až do skončení svatého přijímání,
při ukončení bohoslužby.
Pro malé děti neplatí ovšem žádné pravidlo. Ale jakmile dítky vstoupí do školy, už mají sami rodiče dbát, aby si jejich děti zvykaly při službách Božích stát, obětovat svíce, správně se žehnat znamením svatého kříže při důležitých momentech, ale hlavně vnitřně se soustředit celým srdcem k modlitbě, základem našeho duchovního života v Bohu a oslavovat Boha zpěvem a vyznáním své víry.
Tak je třeba se naučit kázni, pořádku, pohotovosti a přesnosti v návštěvě služeb Božích i v každém jiném ohledu.
ZÁVĚREČNÁ POZNÁMKA REDAKČNÍHO KOLEKTIVU
Rukopis Průvodce připravil biskup Gorazd v letních měsících roku 1940. V dopise tehdejší člence Pravoslavné mládeže, u níž byl materiál uschován po dobu války, datovaném 14. 2. 1941, mučednický vladyka píše:
„Posílám ... strojopis knížky, kterou jsem napsal o loňských prázdninách, dokud jsem mohl psát – neboť později už to bylo v polovině srpna úplně znemožněno pro veliké bolesti. Je to vlastně souhrn krátkých i delších životopisů oněch světců, kteří jsou vymalováni v olomouckém chrámě. (Biblické děje jsou jen kratičce vzpomenuty.) Knížku vydám až po skončení války, až ji napřed doplním životopisy světců ... v ostatních chrámech.“
Také v jednom z posledních odstavců úseku O světcích pravoslavné církve poznamenává autor, že životopisy „dlouhé být nesměly“. Jedním z hlavních důvodů stručnosti nepochybně byly důvody hospodářské. Redakční kolektiv při přípravě této publikace využil možnosti doplnění a rozšíření původních vladykových textů. Učinil tak v dobré víře, že postupuje v duchu autorových záměrů, jakkoli čtenář jistě sám podle odlišného stylu pozná, kde je původní rukopis rozhojněn.
I pro prameny, použité přitom redakčním kolektivem, platí, co o svém rukopisu ve výše zmíněném dopise psal biskup Gorazd: „Životopisy jsem psal podle legend i podle historických knih, doufaje, že členové církve budou jimi o mnohém poučeni, čeho neznají.“ A tuto naději sdílí redakční kolektiv s mučednickým vladykou.
Sláva Otci i Synu i Svatému Duchu,
nyní i vždycky až na věky věkův.
Amen!
Vydala eparchiální rada pravoslavné církve v Olomouci.
Redakční úprava: Kolektiv duchovních olomoucko – brněnské eparchie
Výměr č. 1030,202 86 materiál je vydáván jako katalog
(735342) s navrhovanou cenou 10.50 Kčs za jeden kus což odpovídá
cenové tvorbě podle či. 3 výše uvedeného výměru CCXJ č. 1030 202 86
povoleno JM KNV círk. odd. pod c. j. 306 434–87
vytiskl Tisk n. р., závod 2, Brno
I. vydání.