Srbský originál na internetu    Ruský překlad    Slovenský překlad

(Obsah této stránky není kompletní a je průběžně doplňován)

Svatý Nikolaj Srbský - Velimirovič

Ochridský prolog

(Životy svatých na každý den roku)

1 Leden   2 Únor   3 Březen   4 Duben   5 Květen   6 Červen  
7 Červenec   8 Srpen   9 Září   10 Říjen   11 Listopad   12 Prosinec  

1. leden (14. leden nového stylu)

Obřezání Páně

Osmého dne po narození bylo Boží Dítě přineseno do chrámu a obřezáno v souladu se zákony platnými v Izraeli od dob Abrahámových. Při této příležitosti Mu bylo dáno jméno Ježíš, jak to zvěstoval Přesvaté Panně archanděl Gabriel.

Starozákonní obřízka je předobrazem novozákonního křtu. Obřezání Páně dokazuje, že Kristus na Sebe vzal skutečné lidské tělo, nikoli jen zdánlivé, jak později učili heretikové. Dále byl Pán obřezán proto, že chtěl naplnit celý Zákon, který On sám dal lidem skrze proroky a praotce. Naplniv tento zákonný předpis, nahradil jej ve Své Církvi svatým křtem. Jak říká sv. apoštol Pavel: „To, na čem záleží, totiž není obřízka nebo neobřízka, ale nové stvoření.“ (Gal 6, 15) (V církevní bohoslužebné praxi nemá tento svátek Páně ani předsváteční, ani posváteční období.)


3. leden (16. leden nového stylu)

Prorok Malachiáš

Byl posledním ze starozákonních proroků. Narodil se po návratu Židů z babylonského zajetí. Měl neobyčejně krásnou tvář. Podle tradice ho lid nazýval andělem – možná kvůli vnější kráse nebo duševní čistotě, ale možná i kvůli jeho přátelství s andělem Božím. Často totiž s andělem rozmlouval tváří v tvář. Když k tomu docházelo, slyšeli i někteří jiní andělský hlas, ale nebyli hodni spatřit andělskou tvář. Co mu anděl zjevoval, to mladý prorok hlásal. Velikým hlasem vytýkal Izraeli jeho nevděčnost a kněžím jejich hříšnost. Pět set let před narozením Krista jasně prorokoval příchod a činnost Jana Křtitele. Malachiáš je především prorokem dní Strašného soudu. Zesnul v Hospodinu v mladém věku a po něm již nebylo v Izraeli žádného proroka až do časů Jana Křtitele.


Svatý mučedník Gordios

Narodil se v Caesareji Kappadocké. Byl důstojníkem v římské armádě za časů císaře Licinia. Když však nastalo strašné pronásledování křesťanů, zřekl se služby v armádě i své hodnosti a odešel do Sinajské pouště. V osamění na hoře Chóreb trávil čas modlitbou a rozjímáním o tajemstvích nebe a země. Nejvíce přemýšlel o marnosti a zbytečnosti všeho, kvůli čemu se lidé na zemi trápí a bojují. Nakonec pojal přání zemřít a přesídlit do věčného a neporušitelného života. S tímto odhodláním přišel do města během pohanských svátků a her a přiznal se před městským starostou, že je křesťanem. Marně ho starosta odrazoval od víry pomocí slibů i vyhrůžek. Gordios zůstal neoblomným a tvrdým jako diamant a pravil: „Cožpak to není zjevná pošetilost – kupovat za tento dočasný život věčné trápení a záhubu duše?“ Gordios byl odsouzen k smrti a radostně spěchal na popraviště. Cestou vyprávěl katům o krásném a sladkém učení Kristově. A s Ježíšovým jménem na rtech odevzdal své mladé tělo meči a spravedlivou duši Bohu. Stalo se tak roku 320.


4. leden (17. leden nového stylu)

Sbor Sedmdesáti apoštolů

Kromě dvanácti velikých apoštolů si Pán vybral ještě sedmdesát dalších, tzv. malých apoštolů a poslal je zvěstovat Evangelium: a poslal je po dvou před tváří Svou do každého města i místa, kam chtěl sám jít… „Jděte: aj, Já posílám vás jako beránky mezi vlky.“ (L 10, 1-3). Avšak stejně jako jeden ze Dvanácti – Jidáš – odpadl od Hospodina, odešli od Něj i někteří ze Sedmdesáti, nikoli proto, že by chtěli Krista zradit, ale kvůli lidské slabosti a malověrnosti (Jn 6, 66). A stejně jako byl Jidáš nahrazen jiným apoštolem, byli i tito odpadlíci nahrazeni jinými vyvolenci.

Sedmdesát apoštolů pracovalo na stejném díle jako dvanáct velikých apoštolů, byli pomocníky Dvanácti v šíření a upevňování Boží Církve ve světě. Vytrpěli mnohé těžkosti a nástrahy od lidí i démonů, ale jejich pevná víra a plamenná láska k zmrtvýchvstalému Kristu z nich učinila vítěze nad světem a dědice Nebeského království.


5. leden (18. leden nového stylu)

Svatý biskup mučedník Theopemt a Theonás

Svatý biskup mučedník Theopemt a Theonás. Když císař Dioklecián vyhlásil pronásledování křesťanů, biskup Theopemt z Nikomedie byl prvním, kdo pro Krista trpěl. Byl předveden před císaře, jenž mu pohrozil trestem smrti, pokud se nezřekne Krista. Na tuto výhružku statečný biskup císaři odpověděl: „Je psáno: neboj se těch, kdo zabíjejí tělo, a duše zabít nemohou. Ty, císaři, máš moc nad mým tělem, dělej s ním, co chceš.“ Byl nelítostně bit, mučen hladem a dalšími různými způsoby.

Nakonec císař povolal kouzelníka Theonáse, aby si s pomocí svého magického umění nějakým způsobem s Božím mužem poradil. Theonás rozpustil ve vodě nejsilnější jed a dal ho Theopemtovi vypít. Světec přežehnal sklenici a jed vypil. Když kouzelník viděl že jeho jed Theopemtovi neublížil, obrátil se k císaři a zvolal: „I já jsem křesťan a klaním se Ukřižovanému“. Oba byli odsouzeni k smrti: Theopemt byl sťat mečem a Theonás byl pohřben zaživa do země. Čestně trpěli v roce 298 a stali se obyvateli Kristova království.


Svatý prorok Micheáš I

Současník proroka Eliáše. Prorokoval zákeřnému králi Achabovi porážku ve válce s Asyřany (1Král 22; 2Par 18). Vše prorokoval ústně a nic nepsal. Existoval i prorok Micheáš II., který prorokoval narození Páně v Betlémě a napsal knihu s proroctvími.


Ctihodná matka Synklitikie

Pocházela z Makedonie a vychována byla v Alexandrii. Jako bohatá a ctihodná dívka měla mnoho nápadníků, ale všechny je odmítla a utekla z domu svých rodičů do monastýru. Dožila se osmdesáti let v největší zdrženlivosti, bdění a modlitbě. Její poučení monaškám byly vždy považovány za skutečné duchovní perly, protože tato zbožná žena nedošla k vysoké moudrosti prostřednictvím knih, ale utrpením, protivenství, denním i nočním rozjímáním a duchovním kontaktem s vyšším Božím světem. Duchem do toho vyššího světa přesídlila v roce 350. Svatá Synklitikie mimo jiné řekla: „Je-li čas na půst, neporušujte půst ani kvůli nemoci, protože hle, i ti, kdo se nepostí, upadají do stejných nemocí.“ Řekla také: „Jako se odkryté bohatství rychle rozejde, stejně tak ctnost, pokud se předvádí, postupně potemní a ztratí se.“


6. leden (19. leden nového stylu)

Zjevení Páně

Když Pán Ježíš dovršil třicet let od Svého tělesného narození, započal Svou učitelskou a spasitelnou práci. Tento počátek vyznačil přijetím křtu v Jordáně. Svatý Cyril Jeruzalémský říká: „Jestliže je na počátku světa voda, pak je na počátku Evangelia Jordán.“ Při křtu Páně se ve vodě zjevilo ono tajemství, které bylo ve Starém Zákoně předpovězeno a o kterém se ve starém Egyptě a Indii jen básnilo – tajemství Svaté Boží Trojice.

Otec se zjevil Svým hlasem, Duch se zjevil viditelně a Syn se zjevil tělesně, takže se Ho bylo možno dotknout.Otec vyslovil Své svědectví o Synu, Syn byl pokřtěn ve vodě a Duch Svatý se v podobě holubice vznášel nad vodou.

Jan Křtitel svědčil o Kristu slovy: „Hle, Beránek Boží, Který snímá hříchy světa.“ (Jan 1,29) Když pak ponořil a pokřtil Pána v Jordáně, počala se Kristova misie ve světě a cesta našeho spasení. Co to konkrétně znamená? Hospodin vzal na Sebe hříchy lidského rodu, zemřel pod nimi (ponoření) a ožil (vystoupení z vody). Stejně tak i my musíme zemřít jako staří, hříšní lidé a ožít jako očištění, obnovení a proměnění. Takový je Spasitel a taková je cesta ke spasení.

Svátek Zjevení Páně (řecky Theofania) se nazývá také Osvícení (církevně slovansky Prosvěščenije). Událost na Jordáně nás osvítila, ukazuje nám Boha jako Trojici jednobytnou a nerozdílnou (nerozdělitelnou) - to je první aspekt. A ten druhý - každý z nás se křtem ve vodě osvěcuje tím, že přijímá synovství Otce Světla, zásluhou Syna a mocí Ducha Svatého.


10. leden (23. leden nového stylu)

Svatý Řehoř, biskup nysský

Svatý Řehoř byl mladším bratrem svatého Basila Velikého. Nejprve byl knězem, avšak po zesnutí své manželky, blažené Theosebie, byl rukopoložen na biskupa města Nyssy. Vyznačoval se ohromnou světskou učeností i duchovní zkušeností. Účastnil se 2. všeobecného sněmu. Předpokládá se, že to byl on, kdo sestavil druhou část Vyznání víry. Byl velikým kazatelem, vykladatelem svatého Písma a theologem. Ariáni kvůli němu utrpěli mnohé prohry, a tak na něj neustále útočili a pronásledovali ho jako svého největšího nepřítele.

Za vlády císaře Valenta, který se sám klonil k ariánství, se jim nakonec podařilo sesadit Řehoře z jeho biskupské katedry a dosáhnout toho, že byl odsouzen k vyhnanství. V něm prožil svatý otec osm let, trpělivě snášeje všechna příkoří, bídu a ponížení. Po smrti císaře Valenta se mohl vrátit na svou katedru. Zesnul v hlubokém stáří koncem 4. století. Přesídliv do Království Božího, zůstává napříč staletími velikým světlem Církve na zemi.


11. leden (24. leden nového stylu)

Ctihodný Theodosij Veliký

Stal se zakladatelem a organizátorem mnišského života ve společenství (kinovie, cenobitství). Narodil se zbožným rodičům v kappadocké oblasti, ve vesnici Mogariasi. V mládí navštívil Simeona Sloupovníka, který mu požehnal a předpověděl velikou duchovní slávu. Místo, kde by se usídlil a postavil monastýr, hledal Theodosios tak, že vložil do kadidla chladný uhlík s ladanem a chodil s ním tak dlouho, dokud se uhlík sám od sebe nezapálil. Když se tak stalo, začal vést na tom místě asketický život.

Zanedlouho se kolem něho shromáždilo množství mnichů různých národností. Theodosios proto vybudoval pro každou národnost samostatný chrám, a tak se bohoslužby konaly ve stejném čase řecky, arménsky, gruzínsky atd. V den svatého Přijímání se pak všichni bratři scházeli do jednoho velkého chrámu, kde se sloužilo řecky. Všichni jedli u jediného stolu, měli společný majetek, společně pracovali, společně snášeli různé obtíže a často i hlad. Theodosios byl vznešeným příkladem života pro všechny mnichy – byl příkladem v práci, modlitbě, postu, bdění i ve všech křesťanských cnostech. A Bůh mu udělil dar činit zázraky, takže mohl uzdravovat nemocné, zjevovat se na dálku a pomáhat, krotit zvěř, předpovídat budoucnost, rozmnožovat chléb a pšenici. Modlitbu měl na rtech ve dne i v noci. Ctihodný Theodosios pokojně zesnul v Pánu v roce 529, ve svých 105 letech.


13. leden (26. leden nového stylu)

Svatí mučedníci Ermilos a Stratonikos

Císař Licinius započal velké pronásledování křesťanů. Svatý Ermilos, křesťan a diákon jednoho z chrámů, byl zajat a přiveden před soud. Když mu pověděli, že ho vedou na mučení, velmi se zaradoval. Zbytečně mu císař vyhrožoval – Ermilos svobodně vyznal svoji víru v Krista a na všechny výhrůžky císaři odpověděl: „Hospodin je při mně, nebudu se bát. Co mi může učinit člověk?“ (Ž 117/118, 6)

Po krutém mučení uvrhli Ermila do vězení. Žalářníkem byl Stratonikos, tajný křesťan, který celým srdcem soucítil s Ermilem v jeho utrpení. I on byl přiveden jako křesťan před císaře. Ten rozhodl, že budou oba dva utopeni v Dunaji. Tehdy zavázali Ermila a Stratonika do jedné sítě a utopili je v Dunaji. Po třech dnech vynesla voda jejich těla na břeh, kde je křesťané našli a pochovali ve vzdálenosti 18 stadií (verst) od Bělehradu. Oba slavní mučedníci trpěli za Krista a došli věčné slávy v roce 315.


15. leden (28. leden nového stylu)

Ctihodný Pavel Thébský

Narodil se bohatým rodičům v egyptské Dolní Tibei (Thébách) v časech panování císaře Decia. Zdědil celý majetek svých rodičů napolovic se svou sestrou. Jeho švagr, jenž byl modloslužebník, toužil získat i Pavlovu část majetku a vyhrožoval mu, že ho udá soudu jako křesťana, pokud mu svůj majetek nepostoupí. Na jedné straně toto nebezpečí, na druhé hrdinské příklady sebeobětavosti křesťanských mučedníků, které Pavel viděl na vlastní oči, ho podnítili k tomu, že dal svůj díl majetku své sestře a zcela chudý odešel do pouště, kde duchovně bojoval až do své smrti.

Jakých duchovních výšin tento monach dosáhl dosvědčuje svatý Antonij Veliký, který jej jednou navštívil a viděl, jak mu slouží zvířata i ptáci. Po návratu z této návštěvy Antonij řekl svým učedníkům: „Běda mi, mé děti, hříšnému a falešnému mnichovi, že jsem jen monachem jen podle jména. Viděl jsem Eliáše, viděl jsem Jana na poušti a skutečně jsem viděl Pavla – v ráji!“ Svatý Pavel žil 113 let a pokojně zesnul v Pánu v roce 341.


Ctihodný Jan Chýšník

Narodil se v Konstantinopoli v době panování císaře Lva I. bohatým a významným rodičům, jejichž byl jediným dítětem. Naplněný náklonností k duchovnímu životu, mladý Jan tajně uprchl s jakýmsi mnichem do nějakého kláštera v Malé Asii. Zde strávil šest let ve velké zdrženlivosti, modlitbě a poslušnosti igumenovi. Potom ho ďábel napadl pokušením, že by měl opustit monastýr a vrátit se ke svým rodičům a žít s nimi jako šlechtic. Jan se skutečně vrátil do domu svých rodičů. Oblečený jako pobuda, viděl své rodiče, ale nedal se jim poznat jako jejich syn. Usadil se na jejich dvoře jako žebrák, žijící z drobků, které mu jejich sluhové házeli a snášel od všech mnohé urážky.

Takto žil tři roky a modlil se, aby Bůh spasil duše jeho otce i matky. Když onemocněl a pocítil blízkost smrti, dal se svým rodičům poznat podle vzácného evangelia, které od nich dostal jako dítě a které si ponechal jako svůj jediný majetek. Tak tento mladý muž, i když byl velmi bohatý, zachránil duši svou, duše svých rodičů, porazil ďábla a zesnul v Pánu okolo roku 450.


17. leden (30. leden nového stylu)

Ctihodný Antonín Veliký

Pocházel z Egypta; narodil se kolem roku 251 ve vesnici Koma u města Herakleia. Po smrti svých vznešených a zámožných rodičů se rozdělil o zděděný majetek s mladší sestrou a svěřil ji do péče příbuzných. Svůj díl dědictví rozdal chudým a ve dvaceti letech se oddal asketickému životu, po němž od dětství toužil.

Zpočátku vedl duchovní boj nedaleko své rodné vesnice; později, aby nebyl vyrušován lidmi, odešel do pouště při břehu Rudého moře, kde uzavřen před světem prožil dvacet let. Během této doby se s nikým nestýkal a hovořil jen s Bohem prostřednictvím neustálých modliteb, rozjímání a duchovního zření, trpělivě snášeje nepopsatelné útoky démonů. Zvěst o jeho duchovních skutcích se rozšířila po celém světě a přicházeli za ním mnozí učedníci, které svým příkladem a poučeními přiváděl na cestu spásy.

Za 85 let svého asketického života jen dvakrát navštívil Alexandrii: poprvé v době pronásledování Církve, když usiloval o mučednictví, a podruhé na pozvání svatého Athanasia, aby vyvrátil pomluvu ariánů, že se stal přívržencem této hereze.

Třebaže byl Antonín nevzdělaný, stal se rádcem a učitelem nejučenějších lidí své doby, např. sv. Athanasia Velikého. Když ho jistí pohanští filosofové pokoušeli knižní moudrostí, Antonín je zahanbil otázkou: „Co je starší: rozum, nebo kniha? A co je z těchto dvou příčinou toho druhého?“ Filosofové zahanbeně odešli, neboť pochopili, že mají pouze znalosti vyčtené z knih, zatímco Antonín má skutečnou moudrost. Takový byl člověk, který dosáhl dokonalosti, jaké jen lze na zemi dosáhnout. Takový byl vychovatel všech vychovatelů a učitel všech učitelů, který celých 85 let napravoval sám sebe, aby mohl napravit i mnoho jiných. Antonín zesnul v Pánu v roce 356 ve věku 105 let a zanechal po sobě celé vojsko učedníků a následovníků.


18. leden (31. leden nového stylu)

Světitel Athanasij, arcibiskup alexandrijský

Narodil se v Alexandrii v roce 296 a již od dětství měl sklon k duchovnímu povolání. Byl diákonem arcibiskupa Alexandra a doprovázel ho do Nikáje na 1. všeobecný sněm. Na tomto sněmu Athanasios zazářil svou učeností, zbožností a horlivostí pro Pravoslaví. Měl velkou zásluhu na zavržení Ariovy hereze a utvrzení Pravoslaví. Byl to on, kdo zformuloval Symbol víry, který byl na sněmu přijat. Po Alexandrově zesnutí byl Athanasios zvolen alexandrijským arcibiskupem. Zůstal jím více než čtyřicet let, nebylo mu však dopřáno, aby po celý tento čas setrvával na arcibiskupském stolci.

Až na malé výjimky byl po celý svůj život pronásledován heretiky. Z císařů ho nejvíce pronásledovali Constantius (II.), Julián a Valens, z biskupů Eusebios Nikodémský s mnoha dalšími a z heretiků Arios a jeho následovníci. Před pronásledovateli se musel skrývat dokonce ve studni, v hrobě, v soukromých domech, v pustinách. Dvakrát byl nucen uprchnout do Říma. Teprve před zesnutím mu bylo po jistý čas dopřáno, aby žil pokojně jako dobrý pastýř svého věrného stáda, které ho upřímně milovalo.

Je málo svatých biskupů, kteří byli tak bezohledně pomlouváni a tak zločinně pronásledováni jako svatý Athanasios. Jeho veliká duše však trpělivě všechno snášela z lásky ke Kristu, aby nakonec z celého strašného a dlouhotrvajícího boje vyšla vítězně. Pro radu, útěchu a morální podporu Athanasios často docházel ke svatému Antonínovi, kterého si vážil jako svého duchovního otce. Člověk, který zformuloval největší pravdu, musel za tuto pravdu mnoho vytrpět, dokud jej Hospodin nepovolal jako Svého věrného služebníka do Nebeského království. Stalo se tak v roce 373.


20. leden (2. únor nového stylu)

Euthymios Veliký

Narodil se v arménském městě Melitini nedaleko řeky Eufrat přibližně v roce 377. Byl jediným dítětem urozených a zámožných rodičů. Přišel na svět po modlitbě své matky Dionysie, které se dostalo nebeského vidění o jeho narození. Od mládí se Euthymios oddal askezi, nejprve v okolí svého města; ve svých 29 letech však navštívil Jeruzalém a usídlil se pak mezi Jeruzalémem a Jerichem, v poušti nazývané Fara. Celé dny a noci naplňoval modlitbou, niterným rozjímáním o Bohu, kontemplací a tělesnou prací. Shromáždili se kolem něj mnozí učedníci, z nichž se později stali slavní světci, např. Kyriak Poustevník, Sáva Posvěcený, Teoktist a jiní.

Euthymios byl z Boží milosti velikým divotvůrcem: vyháněl démony, léčil vážné choroby, vyvedl vodu na poušti, rozmnožil chléb, prorokoval. Mnichy učil lásce k práci těmito slovy: „Když jíte chléb, aniž pracujete, znamená to, že jíte cizí práci.“ Když se někteří bratři chtěli postit více než ostatní, zabránil jim v tom a nařídil, aby přicházeli ke společnému stolu; to proto, aby kvůli svému přísnějšímu postu nezpyšněli. Dále říkal, že pro mnicha není dobré přecházet z místa na místo, neboť „strom, který se často přesazuje, nenese plody“. Kdo chce činit dobro, může ho činit na místě, kde se nachází. O lásce mluvil takto: „Čím je sůl pro chléb, tím je láska pro ostatní ctnosti.“

O prvním týdnu Velkého postu odcházel do pouště, kde zůstával v mlčenlivosti a rozjímání o Bohu až do Paschy. Během jeho života vznikla v blízkosti jeho jeskyně obrovská lávra, která se v pozdějších staletích naplnila mnichy jako úl včelami. Jeho posledním přikázáním bylo, aby se v monastýru dodržovala pohostinnost a aby se monastýrská brána nikdy nezavírala. Euthymios zesnul v 97. roce svého života. Jeho pohřbu se zúčastnil i jeruzalémský patriarcha Anastasios, který celý den čekal, dokud se ohromná masa lidí nerozloučila se svým světcem, a teprve večer mohl dokončit pohřební obřad. Sedmého dne po svém zesnutí se Euthymios zjevil svému učedníku Domentianovi, celý světlý a radostný. Ctihodný Euthymios byl skutečným synem světla. Zesnul v roce 473.


21. leden (3. únor nového stylu)

Ctihodný Maxim Vyznavač

Pocházel z Cařihradu, kde zpočátku působil jako vysoce postavený dvořan císaře Herakleia, později jako mnich a igumen Chrysopolského monastýru nedaleko hlavního města. Byl největším obráncem Pravoslaví před herezí monotheletismu, která se vyvinula z hereze Eutychiovy. Zatímco Eutychios tvrdil, že Kristus má jen jednu přirozenost, učili monotheletisté, že má jen jedinou vůli. Maxim se proti těmto tvrzením rozhodně postavil, a ocitl se tak v opozici jak proti patriarchovi, tak i proti císaři, který ve snaze urovnat spory v církvi, požadoval po Maximovi věroučný kompromis. Ten se však nezalekl a vytrval v dokazování, že v Kristu jsou dvě vůle, jakož i dvě přirozenosti – božská i lidská. Jeho přičiněním se sešly dva místní sněmy, jeden v Kartágu a druhý v Římě, a oba potvrdily Maximovo pravoslavné učení a zavrhly učení heretiků.

Maximovo utrpení pro Pravoslaví snad ani nelze popsat: byl křivě obviňován knížaty, obelháván preláty, opovrhován národem, surově bit vojáky, pronásledován, vězněn a nakonec s useknutou rukou i jazykem poslán do doživotního vyhnanství pod Kavkaz, na západ dnešní Gruzie. Zde strávil ve vězení tři roky, než v roce 662 odevzdal svou duši Bohu.


22. leden (4. únor nového stylu)

Svatý apoštol Timotej

Byl jedním ze 70ti apoštolů. Narodil se v Lystře Likaonijské řeckému otci a židovské matce. Jeho matku a babičku chválí apoštol Pavel za jejich upřímnou víru (2Tim 1:4-5). V Lystře se Timotej poprvé setkal s velkým apoštolem a sám byl při tom, když Pavel uzdravil chromého od narození. Později byl Timotej téměř neustálým Pavlovým společníkem a navštívil s ním Acháj, Makedonii, Itálii i Španělsko. Timotej měl vřelou vírou, byl vynikající řečník, dobré srdce a významně přispěl k šíření a upevnění křesťanské víry.

Pavel jej nazývá vlastním synem ve víře (1Tim 1:2). Po Pavlově mučednictví se Timoteus stal učedníkem sv. Evangelisty Jana. Když ho císař Domitianus vykázal z Efezu na ostrov Patmos, zůstal Timotej v Efezu jako biskup.

V době pohanského svátku zvaného Katagogium pohané, nesnášející křesťanství, skryti v maskách Timotea napadli a zabili (kolem roku 93). Jeho ostatky byly později přeneseny do Konstantinopole a uloženy v chrámu svatých apoštolů, vedle hrobky sv. Evangelisty Lukáše a sv. Ondřeje Prvozvaného.


Ctihodný mučedník Anastasios Peršan

Pocházel z Persie. Jeho pohanské jméno bylo Magundat. Když císař Herakleios bojoval s Peršany, Magundat přeběhl ke křesťanům, odešel do Jeruzaléma, zde byl pokřtěn a přijal jméno Anastasij. Nestačilo že byl pokřtěn, ale také se stal mnichem, aby se mohl zcela odevzdat službě Pánu.

Mimo jiných duchovních podvihů začal brzy číst životy svatých mučedníků, při tom tyto knihy skrápěl svými slzami a začal sám toužit po mučednictví. Pán ho nakonec věncem mučednictví korunoval. Ležel dlouho v žaláři a byl krutě mučen, dokud ho velkokrál Husrav neodsoudil k smrti. Podle rozsudku byl Anastasios utopen, po vytažení z vody mu kat uťal hlavu a poslal ji králi. Dotrpěl 22. ledna 628 ve městě Betsaloe poblíž Ninive.


24. leden (6. únor nového stylu)

Ctihodná Xenie

Ctihodná Xenie Narodila se v Římě jako jediná dcera významného senátora. Přivábena láskou ke Kristu, nechtěla se provdat, jak si to přáli její rodiče, a proto tajně odešla z domu, doprovázena dvěma svými služkami. Usadila se v Kárii (na jihovýchodním pobřeží Malé Asie), ve městečku Mylasa, kde založila ženský monastýr a duchovně v něm zápasila až do své smrti.

Ačkoli byla slabou ženou, vynikala mužskou vytrvalostí v postu, modlitbě i bdění. Často prostála na modlitbách celou noc. Oblékala se nejnuzněji ze všech sester a na chléb, který jedla, si často sypala popel z kadidla. Ve chvíli její smrti (v roce 450) se nad monastýrem objevilo zvláštní znamení: věnec z hvězd a v jeho středu kříž, zářivější než slunce. U jejích svatých ostatků byli uzdraveni mnozí nemocní. Její služky ve všem následovaly příklad své igumeny, a když zemřely, byly podle svého přání pochovány u nohou ctihodné Xenie.


25. leden (7. únor nového stylu)

Svatý Řehoř Theolog, arcibiskup cařihradský

Narodil se v Nazianzu v Kappadokii. Jeho otec byl Helén, matka křesťanka. Před svým křtem studoval Řehoř v Athénách společně se svatým Basilem Velikým a budoucím císařem Juliánem Odpadlíkem. Často Juliánovi předpovídal, že odpadne od víry a že bude pronásledovat Církev, což se také stalo. Na Řehoře měla velký vliv jeho dobrotivá matka Nonna. Když dokončil studia, přijal Řehoř křest. Svatý Basil jej vysvětil na sasimského biskupa a císař Theodosios Veliký ho zanedlouho povolal na uvolněné místo cařihradského biskupa.

Napsal mnoho děl, ze kterých nejznámější jsou spisy theologické – proto je nazýván Theologem (Bohoslovcem). Svou hloubkou jsou zvláště významné jeho Řeči o Svaté Trojici. Psal též proti heretiku Makedoniovi, který nesprávně učil, že Svatý Duch je Boží stvoření, a proti Apollinariovi, který nesprávně učil, že Kristus neměl lidskou duši a že na místě duše bylo Jeho Božství. Psal i proti císaři Juliánu Odpadlíkovi, svému někdejšímu příteli z dob studií.

Když v roce 381 nastala na všeobecném sněmu hádka kvůli jeho zvolení za arcibiskupa, Řehoř odešel sám se slovy: „Ti, kteří nás zbavují katedry, nemohou nás zbavit Boha.“ Poté opustil Cařihrad, odešel do Nazianzu a žil tam až do své smrti v samotě, modlitbě a psaní užitečných knih. I když měl celý život podlomené zdraví, dožil se osmdesáti let. Jeho ostatky byly později přeneseny do Říma a jeho hlava se nachází v Uspenské katedrále v Moskvě. Byl a zůstává velikým a podivuhodným světlem pravoslavné Církve, jak pro tichou pokoru a čistotu svého charakteru, tak pro nedostižnou hloubku svého myšlení. Zesnul v Hospodinu v roce 390.


26. leden (8. únor nového stylu)

Ctihodný Xenofont a Marie a jejich synové Arkadij a Jan.

Vážení a bohatí obyvatelé Konstantinopole Xenofont a Marie žili zbožným životem a svojí značnou pozornost věnovali i křesťanské výchově svých dvou synů. Ti, když vyrostli, byli svými rodiči vysláni na další studia do Virite (Bejrůtu).

Cestou po moři se však strhla bouře a loď, na níž bratři cestovali, se potopila. Díky Boží prozřetelnosti se Arkadij i Jan zachránili. Vlny je vyplavily na břeh, každého však na jiném místě, takže si vzájemě mysleli, že ten druhý utonul. Ze stesku jednoho po druhém se oba stali mnichy v různých monastýrech.

Po dvou letech navšívili jejich truchlící rodiče Jeruzalém, aby se poklonili svatým místům. Tam se prostřednictvím jednoho prozíravého duchovního otce setkali nejprve oba bratři a potom i rodiče se svými dětmi. Jako poděkování Bohu rozdali Xenofont a Marie svůj majetek chudým a oba přijali mnišství.

Dojemná historie těchto čtyř svatých duší jasně ukazuje, jak Pán prozřetelně řídí osudy těch, jež v Něho věří; jak na ně dopustí trápení i smutek, aby je poté ještě víc posílil ve víře a přivedl k ještě větší radosti. Tito světci žili a pokojně zesnuli v Pánu v 5. století.


27. leden (9. únor nového stylu)

Svatý Jan Zlatoústý, „Zlatá polnice“ Pravoslaví

Svátky tohoto velikého světitele Církve se slaví 13. listopadu a 30. ledna (dle juliánského kalendáře). V tento den si připomínáme přenesení jeho ctihodných ostatků z vesnice Komana v Arménii (dnešní Abcházie), kde ve vyhnanství zemřel, do Konstantinopole, v níž dříve jako patriarcha spravoval Církev. Když uplynulo třicet let od jeho úmrtí, konstantinopolský patriarcha Proklos pronesl kázání, v němž uctil památku svého duchovního otce a učitele. Díky tomu se v lidu i císaři Theodosiovi II. (408–450) rozhořela tak veliká láska ke svatému Janovi, že si všichni začali přát, aby byly jeho ostatky přeneseny zpět do Konstantinopole.

Podle tradice nemohl se schránkou s ostatky nikdo pohnout, dokud císař nenapsal dopis svatému Janovi, v němž jej prosil za odpuštění (císařova matka Eudoxie byla vinna světcovým vyhnanstvím) a vyzýval jej, aby se vrátil do Konstantinopole, do své někdejší rezidence. Jakmile byl tento kajícný dopis napsán a položen na schránku s ostatky, schránka se stala zcela lehkou a světcovy ostatky mohly být přeneseny. Při přenesení ostatků byli uzdraveni mnozí nemocní, kteří se dotkli schrány s ostatky.

Když ostatky připutovaly do hlavního města, císař nad nimi znovu poprosil jménem své matky o odpuštění, jako by hovořila ona sama: „Dokud jsem žila dočasným životem, činila jsem ti zlo, ale nyní, když žiješ životem nesmrtelným, buď prospěšný mojí duši. Moje sláva pominula a nijak mi nepomohla; pomoz mi tedy, otče, ve své slávě, pomoz mi dřív, než budu odsouzena na Kristově soudu!“ Poté co byly ostatky sv. Jana přineseny do chrámu Svatých Apoštolů a postaveny před patriarší trůn, celý zástup slyšel z jeho úst slova: „Pokoj všem!“ Přenesení ostatků se uskutečnilo roku 438.


28. leden (10. únor nového stylu)

Ctihodný Efrém Syrský

Narodil se chudým rodičům v Sýrii za časů císaře Konstantina Velikého. Své rané mládí prožil značně bouřlivě, poté však došlo v jeho duši k zásadnímu přerodu a on zahořel láskou k Pánu Ježíši. Byl učedníkem svatého Jakuba Nisibijského (círk. 13.1.). Díky Boží blahodati se z jeho úst rozlévala moudrost jako potok medu a z očí mu nepřetržitě tekly slzy. Efrém, pracovitý jako včela, se neustále věnoval buď psaní knih, nebo ústnímu poučování monastýrských mnichů a lidu ve městě Edessa, anebo se sám oddával modlitbě a rozjímání. Jeho početné knihy a překrásné modlitby vynikají hlubokou duchovností. Nejznámější je jeho velkopostní modlitba: „Pane a Vládce života mého…“

Když měl být Efrém násilím ustanoven biskupem, udělal ze sebe blázna a začal běhat po Edesse, tahaje za sebou své šaty. Když to lidé uviděli, nechali ho na pokoji. Sv. Efrém byl současníkem a přítelem sv. Basila Velikého. Je především apoštolem pokání. Jeho spisy dodnes obměkčují mnohá srdce zatvrzelá hříchem a navracejí je ke Kristu. Zesnul ve vysokém stáří v roce 378.


29. leden (11. únor nového stylu)

Světitel mučedník Ignatij Bohonosec (Theoforos)

Hlavní svátek má v zimě 2.1. (círk. 20. prosince).

Dnešního dne slavíme přenesení jeho ostatků z Říma, kde mučedniky trpěl, do Antiochie, kde byl předtím arcibiskupem. Když sv. Ignatia vedli do Říma, aby se před císařem Trajánem zodpovídal ze své víry, byl cestou doprovázen několika obyvateli Antiochie, kteří ke svému výjimečnému arcipastýři chovali velkou lásku. Když se světec nevzdal své křesťanské víry, byl předhozen divoké zvěři v Velké Aréně. Byl rozsápán a odvzdal svou duši Bohu. Tehdy jeho průvodci posbírali zbytky jeho kostí, přenesli je do Antiochie a důstojně je zde pochovali.

Když Peršané obsadili v 6. st. Antiochii, ostatky sv. Ignatia byly opět přeseny do Říma.


30. leden (12. únor nového stylu)

Tři hierarchové

Světitelé Basil Veliký, Řehoř TheologJan Zlatoústý, mají v průběhu ledna každý svůj vlastní svátek. Basil Veliký 14.1. (círk. 1.1.), Řehoř Theolog 7.2. (círk. 25.1.) a Jan Zlatoústý 9.2. (círk. 27.1.)26.11. (círk. 13.11.). Jejich společný svátek na konci ledna církevního kalendáře, byl ustanoven v 11. století, za doby vlády císaře Alexiose I. Komnenose (1081-1118).

Tehdy vznikla mezi lidmi v Konstantinopoli rozepře o tom, kdo z těchto tří hierarchů je hoden vyšší úcty. Jedni vyzdvihovali sv. Basila, pro jeho čistotu a chrabrost, jiní sv. Řehoře pro nedostižné hloubiny i výšiny jeho teologického myšlení a třetí zase vynášeli sv. Jana, pro jeho nádherná kázání a jasný výklad víry. Jedni se začali nazývat Basiliáni, druzí se pojmenovali podle Řehoře a třetí podle Jana.

Z vůle Boží měl tehdy biskup Jan Mavropos (27.6., círk. 14.6.), metropolita Euchaitský roku 1084 ve snu vidění. Nejprve se mu zjevil každý ze tří světitelů zvlášť, poté ve veliké slávě a nevyslovitelné nádheře, všichni tři světitelé společně a řekli mu: Jsme jedno v Bohu, tak jak to nyní vidíš, není mezi námi nic, co si protiřečí, není mezi námi prvý nebo druhý. Dále pravili, aby jim byla sepsána jedna společná služba a aby jim byl určen jeden společný den památky. Skrze toto podivuhodné vidění světitele Jana, byla vyřešena rozepře a společná památka Tří Světitelů byla určena na 12.2. (círk. 30.1.). Řecký národ považuje tento svátek nejen za církevní, ale i za svůj největší narodní a občanský.


31. leden (13. únor nového stylu)

Svatí Kýros a Jan, nezištní lékaři a divotvůrci

Tito milosrdní a podivuhodní světci nebyli bratry podle těla, nýbrž podle ducha. Kýros žil nejdříve v Alexandrii, byl lékařem a léčil lidi nejen léky, ale také mocí Kristovou. Zjistil, že nemoci postihují lidi nejčastěji kvůli jejich hříchům, a proto vždy radil nemocným, aby pokáním a modlitbou očistili svou duši od hříchů a tím vrátili zdraví i tělu. Když nastalo pronásledování křesťanů za císaře Diokleciána, uchýlil se Kýros do Arábie, kde přijal mnišský postřih. Avšak stejně jako byl známý v Alexandrii, proslavil se i v Arábii: i zde k němu přicházeli lidé se žádostí o pomoc. O Kýrovi se dozvěděl i Jan, který tehdy působil jako římský důstojník v Edesse, a přišel do Arábie, aby jej poznal. Jakmile se oba setkali, přilnuli k sobě bratrskou láskou a začali vést společný duchovní život.

V té době byla ve městě Kanopos mučena jistá křesťanka Athanasie společně se svými třemi dcerami. Když se o tom dozvěděli Kýros a Jan, odebrali se do Kanopu, chtějíce posilnit matku i dcery, aby neodpadly od víry. A skutečně, díky radám obou světců vydržela Athanasie všechna mučení a spolu s dcerami zemřela hrdinně za Krista. Její svaté dcery se jmenovaly Theoktista (15 let), Theodota (13 let) a Eudokie (11 let). Poté se mučitelé zmocnili Kýra a Jana a po krutém mučení a věznění je v roce 311 sťali mečem. Svatí mučedníci Kýros a Jan učinili nespočetné zázraky během života i po smrti. Jejich ostatky byly přeneseny do Říma za vlády císaře Arkadia. O pomoc k nim voláme hlavně při nespavosti, dále při svěcení vody a při pomazání olejem (viz též 28. června / 11. července).


1. únor (14. únor nového stylu)

Svatý mučedník Trifon

Narodil se chudým rodičům ve vesnici Kampsada ve Frýgii. Jako dítě pásl husy. Už od dětství se v něm usídlila veliká Boží blahodať, díky níž mohl uzdravovat nemoci lidí i zvířat a vyhánět zlé duchy. V té době začal v Římské říši vládnout císař Gordianus, jehož dcera Gordiána přišla o rozum, což jejího otce velmi rmoutilo. Žádný lékař ji nemohl vyléčit z její choroby. Jednou však z dívky promluvil zlý duch a řekl, že vyhnat ho může jedině člověk jménem Tryfón. Proto byli z celého císařství povoláni všichni Tryfónové a mezi nimi – Božím řízením – i tento mladý Tryfón. Byl přiveden do Říma a uzdravil císařovu dceru. Císař ho obdaroval mnohými dary, které Tryfón na zpáteční cestě rozdal chudým.

Ve své vesnici pak svatý jinoch opět pásl husy a modlil se k Bohu. Za vlády císaře Decia, nelítostného pronásledovatele křesťanů, byl Tryfón vyslýchán a krutě mučen za Krista. Všechna mučení však přetrpěl s velikou radostí a říkal: „Kéž bych se stal hodným, abych v ohni a mukách položil život pro jméno Ježíše Krista, Pána a Boha mého!“ Žádné z mučení mu nijak neuškodilo a nakonec byl odsouzen ke stětí hlavy. Před smrtí se Tryfón pomodlil k Bohu a roku 250 odevzdal duši svému Stvořiteli.


3. únor (16. únor nového stylu)

Svatý Simeon Bohopříjemce

Za vlády egyptského krále Ptolemaia Filadelfa byl spravedlivý Simeon vybrán jako jeden ze sedmdesáti překladatelů, kterým byla svěřena práce na překladu Bible z hebrejského jazyka do řečtiny. Simeon pracoval velmi zodpovědně, ale když překládal proroka Izaiáše a došel k jeho proroctví: „Hle, panna počne a porodí syna“, byl zmatený. Vzal nůž a užuž chtěl vyškrábat slovo „panna“ a nahradit je slovem „mladá žena“. Takto chtěl text přeložit do řečtiny. Tu se mu však zjevil Boží anděl, který ho zadržel a objasnil mu, že toto proroctví je pravdivé a přesně zapsané. Anděl Simeonu pravil, že se sám osobně přesvědčí o pravdivosti a přesnosti proroctví, neboť podle Boží vůle nezemře, dokud nespatří Mesiáše, narozeného z Panny. Spravedlivý Simeon měl radost z nebeského hlasu, proroctví zachoval nezměněným a děkoval Bohu za to, že jej uznal hodna, aby spatřil Zaslíbeného.

Když byl Ježíš po Svém narození přinesen Pannou Marií do jeruzalemského chrámu, Boží Duch to zjevil Simeonovi, který už byl nesmírně starý a bílý jako labuť. Simeon se okamžitě vydal do chrámu, kde poznal Pannu i Dítě podle záře, jež jako nimbus obklopovala jejich hlavy. Radostí naplněný stařec vzal Dítě na své ruce a poprosil Boha, aby ho propustil z tohoto života: „Nyní propouštíš služebníka Svého, Pane, podle slova Svého v pokoji, neboť viděly oči mé spasení Tvé.“ (L 2, 29-30). Tehdy přišla do chrámu prorokyně Anna, dcera Fanuelova, která rovněž rozpoznala Mesiáše a zvěstovala ho lidem. Anně bylo 84 let. Brzy poté svatý Simeon zesnul. Spravedlivý stařec Simeon je považován za ochránce malých dětí.


4. únor (17. únor nového stylu)

Ctihodný Isidor Pilusiotský

Rodem Egypťan, syn významných rodičů a příbuzný alexandrijských patriarchů Teofila a Cyrila. Přestože byl vzdělán ve všech světských naukách, vzdal se bohatství i světské slávy a cele se oddal duchovnímu životu pro lásku Kristovu. Byl velikým a horlivým obráncem a vykladatelem pravoslavné víry. Dle tvrzení historika Nikefora napsal sv. Isidor více než 10 000 listů různým lidem, ve kterých jedny káral, druhým radil, třetí utěšoval a čtvrté poučoval. „Důležitější je naučit se ctnostnému životu než krasořečnému kázání,“ píše v jednom svém listě. V jiném říká: „Jestliže chce mít někdo velké ctnosti, nechť je považuje za malé, a ony se zvětší.“

Prvním a základním Isidorovým pravidlem bylo: nejprve konat a potom učit, podle příkladu Pána Ježíše. V době pronásledování sv. Jana Zlatoústého, když se celý svět rozdělil na dva tábory, jeden pro a druhý proti tomuto sloupu Pravoslaví, postavil se sv. Isidor na stranu Zlatoústého. Patriarchovi Teofilovi napsal o Zlatoústém jako o velikém světle Církve a prosil ho, aby se vzdal nenávisti k němu. Sv. Isidor žil dlouho, vykonal mnoho, oslavil Krista Boha životem i perem a kolem roku 436 byl přenesen do Království Kristova.


7. únor (20. únor nového stylu)

Svatý Parthenios, biskup lampsacký

Byl synem diákona z města Melitopolis. Již jako dítě si dobře pamatoval slova Evangelia a snažil se je naplnit. Usadil se na břehu jednoho jezera, kde chytal ryby, prodával je a utržené peníze rozdával chudým. Boží prozřetelností byl zvolen lampsackým biskupem. Očistil město od pohanství, zavřel modloslužebnické chrámy, postavil mnohé chrámy křesťanské a upevnil zbožnost. Modlitbou léčil každou nemoc, ale zvláště měl moc nad zlými duchy.

Jednou, když chtěl vyhnat zlého ducha z nějakého pomateného člověka, zlý duch ho prosil, aby ho nevyháněl. „Nabídnu ti jiného člověka, do kterého můžeš vejít a přebývat v něm,“ řekl mu Parthenios. Zlý duch se ho zeptal: „Kdo je to?“ Světec odpověděl: „Já jsem ten člověk; vejdi a přebývej ve mně.“ Jakmile to zlý duch uslyšel, utíkal jako ohněm opálený a křičel: „Jak bych mohl vejít do domu Božího!“ Svatý Parthenios žil dlouho a svými skutky ukazoval velkou lásku k Bohu i k lidem. Do věčného pokoje Kristova přesídlil ve 4. století.


Ctihodný Lukáš Řecký

Pocházel z Kastorie. Už jako dítě odmítal jíst maso a celý život prožil v čistotě a modlitbě. Jednou se vydal na pole, aby zasel žito. Cestou však rozdal většinu zrna chudým a zasel jen menší část. Božím řízením se z toho mála urodilo ještě více, než se obvykle urodilo z celé setby. Lukáš poté odešel od své matky-vdovy do monastýru. Zarmoucená matka se modlila k Bohu, aby se dozvěděla, kde se její syn nachází. A Bůh vyslyšel její modlitbu. Představenému monastýru se po tři noci zdálo, jak mu jakási žena ostře vytýká, že jí vzal jediného syna. Představený proto Lukášovi nařídil, aby okamžitě vyhledal svou matku. Lukáš jeho příkaz splnil, navštívil matku, ale opět se od ní vzdálil, tentokrát již natrvalo. Usadil se na takzvané Janově hoře. V noci se modlil k Bohu a přes den pracoval v zahradě a na poli, ne však pro sebe, ale k užitku chudých a návštěvníků. Sám jedl jen ječný chléb. Bůh ho obdaroval schopností činit zázraky. Lukáš zesnul pokojně roku 946. Z jeho ostatků vytékal čas od času svatý olej.


8. únor (21. únor nového stylu)

Svatý velíkomučedník Theodor Stratelát

Čím lze měřit hodnotu mučednictví? Hodnota mučednictví závisí na velikosti blaha, kterého se křesťan zřekne, aby místo něj přijal utrpení; a závisí také na velikosti utrpení, které podstoupí pro Krista. Svatý Theodor byl římským vojevůdcem v armádě císaře Licinia a prefektem města Hérakleie. Nevážil si svého mládí, krásy, vojenské hodnosti ani císařovy přízně a namísto toho všeho podstoupil strašlivé mučení pro Krista.

Theodora nejprve bičovali – přijal 600 ran na záda a 500 na břicho; poté byl vyzdvižen na kříž a celý probodán šípy; nakonec jej sťali mečem. A za co to všechno? Za to, že svatý Theodor miloval Krista Pána více než celý svět; za to, že odvrhl nerozumné modlářství císaře Licinia, zničil stříbrné a zlaté modly a po kousíčcích je rozdal chudým; za to, že obrátil mnoho lidí k víře v Krista a samotného císaře vyzval, aby se vzdal model a uvěřil v jediného živého Boha. Během celého mučení se svatý Theodor bez ustání modlil: „Sláva Tobě, Bože můj, sláva Tobě!“

Svatý Theodor byl umučen 8. (21.) února 319 ve tři hodiny odpoledne a přesídlil do Království Kristova. Je pokládán za ochránce vojáků, kteří se k němu obracejí o pomoc. Jeho divotvorné ostatky byly přeneseny z Euchaity do Cařihradu a pochovány ve Vlachernském chrámu.


Svatý prorok Zacharijáš

Byl jedenáctým z malých proroků. Spolu s prorokem Aggeem povzbuzoval judského správce Zorobábela, aby obnovil jeruzalémský chrám. Předpověděl Kristův slavný vjezd do Jeruzaléma na oslátku, osličím mláděti (Za 9, 9); Jidášovu zradu za třicet stříbrných: a vyměřili mi jako mzdu třicet stříbrných (Za 11, 12); útěk apoštolů od Krista v době Jeho utrpení: budou bít pastýře a ovce se rozutečou (Za 13, 7).

Prorok Zacharijáš je nazýván „Srpovidcem“, protože při jednom ze svých vidění spatřil srp, který sestupuje s nebe, aby požal nespravedlivé, zvláště zloděje a tupitele Božího jména (Za 5, 1-2). Prorok Zachariáš zesnul v posledním roce vlády Dareia Hystapsa, kolem roku 520 před Kristem.


10. únor (23. únor nového stylu)

Svatý biskup mučedník Charalampios (Charalambos)

Tento veliký světec byl biskupem v Magnézii a položil život za Krista ve svých 113 letech. Za vlády císaře Septimia Severa nastalo strašlivé pronásledování křesťanů. Stařec Charalampios se tehdy před pronásledovateli neskrýval, ale svobodně a veřejně vyznával Kristovu víru. Všechna mučení přetrpěl jakoby v cizím těle, a když z něj stahovali kůži za živa, nehněvivý světec řekl vojákům: „Děkuji vám, bratři, že ořezavše mé staré tělo, obnovili jste mého ducha pro nový, věčný život.“

Charalampios vykonal mnohé zázraky a obrátil mnohé lidi k víře. Dokonce i císařova dcera Galina zanechala pohanství svého otce a stala se křesťankou. Odsouzený na smrt a přivedený na popraviště, pozdvihl Charalampios ruce k nebi a pomodlil se k Bohu za všechny lidi, aby jim Bůh dal tělesné zdraví, spásu duše a rozmnožil jim zemské plody. „Hospodine, Ty víš, že lidé jsou maso a krev. Odpusť jim hříchy a vylej na všechny Svoji blahodať!“ Po modlitbě odevzdal tento svatý stařec svou duši Bohu, ještě předtím, než byla katem sťata jeho hlava. Svatý Charalampios mučednicky zemřel v roce 202. O jeho tělo se postarala Galina a čestně je pochovala.


11. únor (24. únor nového stylu)

Svatý biskup mučedník Blažej (Blasios, Vlasij)

Pocházel z kapadocké oblasti. Byl bohabojný a mírný od raného dětství. Pro své mnohé ctnosti byl zvolen biskupem města Sebastie. Blažej byl v tomto pohanském městě velikým duchovním a morálním světlem. Během krutého pronásledování křesťanů posiloval svatý Blažej své duchovní stádo a navštěvoval v žalářích mučedníky Kristovy, mezi nimiž zvláště vynikl slavný Eustratios. Když zůstalo město Sebastia bez jediného křesťana – někteří zahynuli a další uprchli – tehdy se stařec Blažej vzdálil do pohoří Argeos a usídlil se tam v jedné jeskyni. Divoká zvířata poznala svatého muže, přiběhla k němu a on se o ně něžně staral.

Jeho pronásledovatelé jej však našli i na tomto opuštěném místě a přivedli ho před soud. Cestou uzdravil Blažej nějakého chlapce, kterému uvízla kost v krku; když si mu jistá chudá vdova postěžovala, že jí vlk odnesl vepře, pomodlil se a silou jeho modlitby se stalo, že vlk vepře vrátil. Nelítostní soudcové ho krutě mučili, bili a řezali jeho tělo. Svou nezlomnou vírou přitom Blažej obrátil mnohé pohany ke Kristu. Spolu s ním bylo uvězněno sedm žen a dvě děti. Nejprve sťali ženy a poté i podivuhodného Blažeje s dětmi. Svatý Blažej byl umučen a věčné slávy došel v roce 316.

Prostý národ se k němu modlí za rozmnožení domácích zvířat a za jeho ochranu před dravými šelmami. Na západě se k němu modlili i při bolestech v krku a onemocnění dýchacích cest.


13. únor (26. únor nového stylu)

Ctihodný Simeon Myrotečivý – Štěpán Nemanja

Byl velký srbský vládce, sjednotitel srbských zemí, tvůrce nezávislého srbského státu, obhájce pravoslaví a vykořenitel herezí. Byl pokřtěn v latinské církvi, ale později se od ní odpoutal a stal se členem církve Pravoslavné. Zpočátku byl státoprávně závislý na Řecích, ale později se této závislosti zcela zbavil. Když upevnil stát a v něm pravoslavnou víru, pak po vzoru svého syna Sávy roku 1195 přijal mnišství v klášteře Studenica a jméno Simeon. Mnišství přijala i jeho manželka Anna, dostala jméno Anastázie a také odešla monastýru.

Po dvou letech mnišství ve Studenici odešel Simeon na horu Athos. Usadil se tam i se svým synem Sávou nejprve v klášteře Vatopedi. Oba zde trávili dny a noci v modlitbách. Postavili tady šest kaplí: Spasiteli, nezištníkům, svatému Jiří, sv. Teodoře, Předchůdci a sv. Mikuláši. Zakoupili také ruiny Chilandaru a vybudovali zde krásný monastýr, kde Simeon žil pouhých osm měsíců a pak zesnul. Když umíral, Sáva ho na jeho přání položil na obyčejnou rohož. S očima upřenýma na ikonu Boží Matky a Spasitele pronesl blahoslavený stařec tato slova: „Vše co dýchá chval Hospodina“. 13. února 1200 přesídlil k Pánu.

15. únor (28. únor nového stylu)

Svatý apoštol Onesim

Svatý Onesim patřil k Sedmdesáti Kristovým apoštolům. Byl otrokem Filemona, bohatého a váženého člověka ve městě Kolosy ve Frygii. Nějakým způsobem se však před svým pánem provinil a uprchl do Říma, kde vyslechl Evangelium od apoštola Pavla a dal se pokřtít. Protože apoštol Pavel již dříve přivedl k pravé víře i Filemona, napsal mu zvláštní list, kterým oba dva smířil – Filemona a Onesima, pána a otroka. Jde o jeden z nejdojímavějších textů pojatých do svatého Písma.

Prosím tě, píše apoštol Filemonovi, za svého syna Onesima, kterého jsem porodil ve svých okovech… Možná právě proto byl dočasně odloučen, abys ho přijal navěky, už ne jako otroka, ale víc než otroka, jako milovaného bratra. (Fm 1, 10; 15-16) Dojatý tímto listem, Filemon opravdu přijal Onesima jako bratra a propustil ho z otroctví. Později byl Onesim samotnými apoštoly ustanoven biskupem a po smrti apoštola Timothea přijal efezskou katedru. Je to zřejmé z listu Ignatia Bohonosce. Během Trajánova pronásledování byl Onesim, již jako stařec, zajat a přiveden do Říma. Vypovídal zde před soudcem Tertulem, byl vězněn a nakonec sťat. Jeho tělo získala jistá bohatá žena, uložila je do stříbrné truhly a důstojně pochovala. Stalo se tak v roce 109.


15. únor (29. únor/1. březen nového stylu)

Svatých dvanáct mučedníků

Svatých dvanáct mučedníků, kteří trpěli v době císaře Diokleciána. První z nich, Pamfilij, presbyter církve v palestinské Caesareji, učený a zbožný muž, opravil text Nového zákona od chyb vzniklých při přepisování; sám tuto spásnou knihu opisoval a dával ji těm, kdo si ji žádali. Druhý byl jáhen Valentýn, věkem starý a zešedivělý moudrostí. Byl velkým znalcem Písma, které znal téměř zpaměti. Třetí byl Pavel, muž čestný a vážený, který byl už dříve pro Krista uvržen do ohně. Kromě nich ještě pět dalších bratří duší i tělem duchem, původem z Egypta, jež se vraceli po odsouzení k práci v cilických dolech do své vlasti, ale u brány města Caesarea přiznali, že jsou křesťané, a proto se dostali před soud. Na otázku, jak se jmenují, odpověděli: „Pohanská jména, která nám dala naše matka, jsme odmítli, takže si říkáme Eliáš, Izaiáš, Jeremiáš, Samuel a Daniel. Na otázku, odkud jsou, odpověděli: „Z Horního Jeruzaléma“. Tito všichni byli sťati. Trpěl s nimi i mladík Pofýrij, který byl upálen za to, že chtěl jejich těla pohřbít. Také důstojník Seleukij, který k mučedníkům přistoupil a políbil je před tím, než meč dopadl na jejich hlavu. Také služebník římského soudce stařec Theodulos, jenž před popravou políbil jednoho z mučedníků. Nakonec i Julián, který líbal a velebil mrtvá těla mučedníků. A tak dali málo za hodně, levné za drahocenné, smrtelné za nesmrtelné a v roku 308 se přesídlili k Pánu.


Svatý Maruf

Svatý Maruf, biskup města Tagrit v Mezopotámii. Slavný pro víru a laskavost. Maruf zmírnil hněv perského krále Izdegerda vůči křesťanům, vyžádal si od něj ostatky čtyř set mučedníků z Persie a založil zvláštní město Martyropol, kam tyto svaté ostatky uložil. V tomto městě také roku 422 ukončil svou pozemskou pouť a přešel k Hospodinu.


17. únor (1. březen nového stylu)

Svatý velkomučedník Theodor Tyron

Tyron znamená rekrut. Jen co svatý Theodor vstoupil do armády, do Marmaritského pluku ve městě Amasii, začalo za vlády císaře Maximiana pronásledování křesťanů. Jelikož Theodor nechtěl skrývat, že i on je křesťanem, byl předveden před soud a uvrhnut do vězení, které zamkli a zapečetili. Zlý soudce chtěl totiž Theodora umořit hladem. Ve vězení se Theodorovi zjevil samotný Pán Ježíš Kristus a povzbudil Svého mučedníka slovy: „Neboj se Theodore, Já jsem s tebou. Nepřijímej už pozemskou stravu a nápoj, neboť budeš v jiném životě, věčném a nekonečném se Mnou na nebesích.“ Vtom se v temnici zjevilo množství andělů a celý žalář se rozzářil. Vězeňští strážci uviděli anděly oděné v bílém a velmi se zalekli. Poté byl svatý Theodor vyveden, vyslýchán a odsouzen na smrt. Uvrhli jej do ohně, kde odevzdal svou svatou duši nejvyššímu Bohu. Stalo se tak v roce 306.


20. únor (5. březen nového stylu)

Svatý Lev, biskup katánský

Svatý Lev, žil pod sopečným pohořím Etna ve městě Katany. Byl dobrým pastýřem a milosrdným učitelem lidí, staroslivý k nemocným, osiřelým i chudým. Jeho horlivost pro víru by byla stejně velká jako jeho milosrdenství vůči bezmocným.

Ve městě se jednou objevil mág Iliodor, který fascinoval lidi různými iluzemi a velmi rozvracel mravy mládeže. Jednou, během Bohoslužby, vstoupil do Božího chrámu a začal zde provádět svá kouzla. Svatý Lev k němu přistoupil, spoutal ho jedním koncem omoforu (část bohoslužebného roucha) a odvedl ho na městský trh. Zde nařídil zapálit velký oheň, a když se oheň rozhořel, vstoupil doprostřed něho a vtáhl k sobě i Iliodora. Zatímce Iliodor celý shořel, Lev zůstal naživu a bez jakékoli újmy. Všichni ti, které Iliodor oklamal i ti jež v něm viděli nějaké božstvo, se za to začali stydět. Milosrdný a horlivý Lev tak proslul po celé zemi jako velký divotvorce, který pomáhá lidem svými světlými zázraky. Když dokončil svoji životní pouť, přesídlil svou duši k Pánu a z jeho ostatků začalo vytékat léčivé myro. Zesnul v 8. století.


21. únor (6. březen nového stylu)

Svatý Zachariáš, patriarcha jeruzalemský

Za vlády byzantského císaře Herakleia, v roce 614, zaútočil perský král Husrav (řecky Chosroés) na Jeruzalém a vyplenil jej. Odvezl odtud svatý Kristův Kříž do Persie a vzal do zajetí obrovské množství křesťanů, mezi nimiž byl i patriarcha Zachariáš. Židé Husravovi pomáhali působit zlo křesťanům. K jejich hanebnostem patřilo i to, že od Husrava odkoupili devadesát tisíc křesťanů a jako své otroky je všechny pozabíjeli. Starý patriarcha zůstal v otroctví čtrnáct let. Působením svatého Kříže se v Persii událo mnoho zázraků, a proto Peršané říkali: „Křesťanský Bůh přišel do Persie.“

Později přinutil císař Herakleios perského krále, aby Kříž vrátil i s patriarchou a dalšími otroky do Jeruzaléma. Sám císař vnesl tehdy svatý Kříž na svých ramenou do Svatého města. Svatý Zachariáš strávil zbylé své dny v pokoji a odešel k Pánu v roce 631. Na patriarším trůnu ho vystřídal patriarcha Modest, poté na něj usedl svatý Sofronios (viz 11. / 24. března).


Ctihodný Timotej

Žil jako poustevník na asijském Olympu, na místě zvaném Symbola. Do monastýru vstoupil Timotej v mládí, přijal mnišský postřih a až do hlubokého stáří strávil pozemský život v postu, modlitbě, bdění a neustálé práci. Po celý svůj život zachoval čistotu a cudnost. A protože Bůh dává čistým a cudným moc nad zlými duchy, daroval ji také Timoteji. Svou prací na vlastní duši dosáhl Timotej toho, že v sobě postavil podivuhodný dům Svatého Ducha. Tento svatý muž zemřel v roce 795.


22. únor (7. březen nového stylu)

Svatý mučedník Mořic (Maurikios, Mauritius) a 70 vojínů

Za vlády císaře Maximiána nastalo velké pronásledování křesťanů. Svatý Mořic pobýval tehdy v syrském městě Apameia jako velitel místního vojska. Pohané ho před císařem obvinili, že je křesťanem a šíří křesťanskou víru mezi vojáky. Císař se osobně dostavil do Apameie, aby vedl vyšetřování. Spolu s Mořicem bylo před něj předvedeno i 70 vojínů-křesťanů, mezi nimi i Mořicův syn Fotín. Ani lichotky, ani vyhrůžky nemohly zviklat víru mladých hrdinů.

Na císařovy výhružky odpověděli: „Ó císaři, není strachu v rozumné a silné duši těch, kdož milují Hospodina!“ Když císař nařídil, aby z nich svlékli vojenský oděv a opasky, řekli mu: „Bůh nás obleče do nepomíjivých oděvů a opasků a do věčné slávy!“ Když jim císař vytkl, že potupili vojenskou čest, kterou jim sám daroval, odvětili: „Tvá čest je bezectná, protože jsi zapomněl na Boha, který ti dal císařskou moc!“ Císař tehdy nařídil, aby před Mořicovýma očima sťali jeho syna Fotína, a zastrašili tak otce i ostatní. Svatý Mořic však řekl: „Splnil jsi naše přání, mučiteli, a poslal jsi před námi Fotína, vojína Kristova.“

Proto je císař odsoudil k té nejnelidštější smrti: odvedli je k močálu, obnažili, přivázali ke stromům a namazali jejich těla medem, aby je uštípali komáři, vosy a sršni. Teprve desátého dne odevzdali ve strašlivých mukách své duše Bohu, aby se věčně radovali se svatými anděly na nebesích. Jejich těla byla tajně odnesena křesťany a s úctou pochována. Stateční vojáci Kristovi byli umučeni kolem roku 305.


Nalezení ostatků svatých mučedníků v Eugénii (poblíž Cařihradu)

Za vlády císaře Arkádia (395-408) byly ze země vyzvednuty svaté ostatky mnoha Kristových mučedníků, mezi nimi i apoštola Andronika a jeho pomocnice Junie (Ř 16, 7). Ostatky byly nalezeny díky Božímu zjevení, jehož se dostalo kleriku Mikuláši Kalligrafovi. „Jejich jména zná pouze Hospodin, který je zapsal do nebeské Knihy živých.“ Nad ostatky apoštola Andronika vybudoval císař Andronikos I. ve 12. století podivuhodný chrám.


24. únor (9./8. březen nového stylu)

Nalezení hlavy Jana Křtitele

Velký a slavný Jan Křtitel byl sťat na přání zlobné Herodiady, nezákonné manželky Herodovy. Po Janově stětí Herodias nařídila, aby jeho hlava nebyla pohřbena spolu s tělem, neboť se bála, aby strašný prorok nevstal z mrtvých. Proto vzala jeho hlavu a zakopala ji na skrytém, nedůstojném místě, hluboko do země. U Herodiady sloužila Jana, žena Herodova dvořana Chuzy. Dobrotivá a zbožná Jana nemohla strpět, aby hlava Božího člověka zůstala na onom nedůstojném místě, a tak ji tajně vykopala, odnesla do Jeruzaléma a pochovala na Olivetské hoře.

Král Herodes o tom nevěděl. Když uslyšel o Ježíšovi, jak činí veliké zázraky, ulekl se a řekl si: „To je Jan, kterého jsem dal stít, a on vstal z mrtvých.“ (Mk 6, 16) Za nějakou dobu uvěřil jistý významný šlechtic v Krista, opustil své postavení a světskou marnost a přijal mnišství se jménem Innokentios. Usadil se na Olivetské hoře, právě na místě, kde byla zakopána hlava Jana Křtitele. Když si chtěl postavit kélii a hluboko kopal, našel hliněnou nádobu a v ní hlavu, o které mu bylo tajemně zjeveno, že patří Janu Křtiteli. Políbil ji a zakopal na stejném místě.

Božím řízením pak tato divotvorná hlava přecházela z jedněch rukou do druhých, upadala do tmy zapomnění a znovu se objevovala, až byla nakonec za časů patriarchy Ignatia a zbožné císařovny Teodory, matky císaře Michaela a manželky císaře Theofila, přenesena do Cařihradu. U Předchůdcovy hlavy se událo mnoho zázračných uzdravení. Důležité a zajímavé je to, že dokud Jan žil, „žádného znamení neučinil“ (J 10, 41), zatímco jeho svatým ostatkům byla dána blahodatná a divotvorná moc.


25. únor (10./9. březen nového stylu)

Svatý biskup Tarasios, patriarcha cařihradský

Jeho předchůdce, patriarcha Pavel, tajně opustil katedru, odešel do monastýru a přijal schimu. Bylo to za vlády císařovny Ireny a císaře Konstantina. Na Pavlovo doporučení byl roku 783 zvolen novým patriarchou císařský senátor a rádce Tarasios. Rychle prošel všemi církevními hodnostmi a usedl na patriarší stolec.

Tarasios byl člověkem vysoce vzdělaným a velikým horlitelem za pravoslavnou víru. Hodnost patriarchy přijal nedobrovolně, jen proto, aby napomohl vítězství Pravoslaví nad herezemi, zejména nad herezí obrazoboreckou. Během jeho patriarší služby byl v roce 787 svolán 7. všeobecný sněm v Niceji, na němž bylo obrazoborectví odsouzeno a opět zavedeno a utvrzeno uctívání svatých ikon.

Tarasios byl velmi milosrdný k sirotkům a chudým, stavěl jim útulky, rozdával jídlo. Vůči mocným tohoto světa dokázal být naopak nekompromisním, pokud šlo o obhajobu víry a morálky. Stalo se, že císař Konstantin vyhnal svou zákonitou manželku Marii, přijal k sobě jakousi svou příbuznou, žil s ní a dožadoval se u patriarchy požehnání k sňatku. Tarasios mu požehnání nejenže neudělil, ale nejprve ho poučil o nezákonnosti takového jednání, poté veřejně obvinil a nakonec odloučil od svatého Přijímání.

Před svou smrtí byl Tarasios viděn, jak odpovídá démonům: „Ne, nenesu vinu na tomto hříchu! Nejsem tím vinen!“ Když už nemohl hýbat ani ústy, začal se bránit rukama a démony od sebe odháněl. Poté, co vydechl naposled, rozzářila se jeho tvář, jako by ji zalilo sluneční světlo. Tento vpravdě veliký patriarcha zesnul v roce 806. Církev spravoval dvaadvacet let a čtyři měsíce.


28. únor (12. březen nového stylu)

Svatý patriarcha-mučedník Proterios

Svatý Proterios byl presbyterem v Alexandrii za časů, kdy zde byl patriarchou heretik Dioskoros, jeden z původců monofyzitské hereze, která učila, že v Kristu nejsou dvě přirozenosti, ale jen jedna. V té době vládl císař Markianos s císařovnou Pulcherií. Proterios, muž svatý a zbožný, povstal proti Dioskorovi a snášel kvůli tomu mnohé obtíže. Tehdy byl svolán 4. všeobecný sněm v Chalkedonu, na kterém byla monofyzitská hereze odsouzena, Dioskoros byl sesazen z patriaršího trůnu a poslán do vyhnanství. Na jeho místo byl zvolen pravověrný muž Proterios.

Spravoval Církev s horlivostí a láskou skutečného Kristova následovníka. Dioskorovi stoupenci však nepřestávali podněcovat v Alexandrii vzpoury. Při jednom z krvavých povstání Proterios odešel z města se záměrem, že se dočasně vzdálí, avšak na cestě se mu zjevil prorok Izaiáš a řekl mu: „Vrať se do města. Čekám na tebe, abych tě vzal s sebou.“ Proterios se vrátil a vstoupil do chrámu. Když se o tom dozvěděli heretikové, zuřivě vtrhli do chrámu, chopili se patriarchy a ubodali ho. S Proteriem tehdy zahynulo i dalších šest křesťanů. Tak přijal tento podivuhodný pastýř stáda Kristova mučednický věnec za pravdu Pravoslaví. Stalo se tak roku 457.


Ctihodný Basil Vyznavač

Byl přítelem a spolutrpitelem svatého Prokopia Dekapolity. Basil svého učitele věrně následoval jak v dobách míru, tak během pronásledování. Mnohá muka mu způsobili obrazoborci. Poté, co byli obrazoborci Božím řízením poraženi, Basil se spolu s Prokopiem vrátil do svého monastýru, kde sváděl v postu a modlitbě ještě dlouho duchovní boj, dokud pokojně nezesnul roku 747.


29. únor (13. březen nového stylu)

Ctihodný Jan Kasián

Tento velký světec se narodil v Římě významným rodičům. V mládí studoval všechny světské vědy, zejména filosofii a astronomii. Pak se zcela oddal studiu Svatého Písma. Vytrvale se snažil jít od dobrého k ještě lepšímu a toužil po nejvyšší dokonalosti. Proto odešel z Říma do Konstantinopole, aby osobně viděl a slyšel sv. Jana Zlatoústého. Ten jej poučil a vysvětil na diákona. Načerpav od Zlatoústého mnohou moudrost vydal se ct. Kasián dále na východ, aby se naučil ještě více a dosáhl dokonalosti. Nejdéle zůstal v Egyptě v Nitrii, mezi slavnými duchovními velikány, od nichž se naučil cvičení ve všemožných ctnostech.

Poté se vrátil na západ a usídlil ve městě Marseille. Zde založil dva monastýry, mužský a ženský. Na žádost monachů napsal ctihodný Kasián několik spisů, z nichž jeden je zvláště užitečný pro duchovní růst: „Osm knih o boji proti osmi hlavním vášním.“ Také jeho spis proti heretikovi Nestoriovi, který napsal na žádost arcidiakona Lva je velmi významný. Věrně sloužil Pánu, mnohé obohatil moudrostí a r. 435 přešel do věčného života. Jeho sv. ostatky dodnes spočívají v Marseille.


1. březen (14. březen nového stylu)

Ctihodná mučednice Eudokie

Žila ve fénickém městě Héliopolis za vlády císaře Trajána. Zpočátku byla velkou hříšnicí, poté však učinila pokání, vedla asketický život a nakonec se stala mučednicí. Díky smilstvu nabyla obrovského majetku. Rozhodný obrat v jejím životě způsobil Božím řízením starý mnich German, a to neúmyslně.

Přišel do města za povinnostmi a ubytoval se u jednoho křesťana, jehož dům měl společnou stěnu s domem Eudokie. Když začal v noci podle mnišského zvyku číst Žaltář a nějakou knihu o Strašném soudu, Eudokie to slyšela a pozorně vyslechla jeho čtení až do konce. Padl na ni takový strach a hrůza, že nemohla celou noc usnout. Sotva začalo svítat, hned poslala sluhu k mnichovi s prosbou, aby k ní přišel. German přišel a vedli spolu dlouhý rozhovor o tom, co stařec minulou noc četl, a obecně o víře a spasení. Výsledkem těchto rozhovorů bylo, že Eudokie požádala místního biskupa, aby ji pokřtil.

Po křtu věnovala všechen svůj majetek Církvi, aby byl rozdán chudým, propustila svoje služebnictvo a otroky a sama se odebrala do ženského monastýru, kde se plně zasvětila mnišskému životu, poslušnosti, trpělivosti, bdění, modlitbě a postu. Její askeze byla taková, že ji po třinácti měsících sestry zvolily igumenou. V monastýru prožila 56 roků a Bůh jí daroval takovou blahodať, že křísila i mrtvé. Když začal císařský místodržitel Vincent (Vikentios) pronásledovat křesťany, byla svatá Eudokie sťata mečem. Vidíme zde překrásný příklad toho, jak se může nečistá nádoba očistit, posvětit a naplnit drahocennou nebeskou vůní – blahodatí Ducha Svatého.


2. březen (15. březen nového stylu)

Svatý mučedník Theodot, biskup v Kyrenii na ostrově Kypru

Za svou moudrost a bohabojnost byl zvolen biskupem a spravoval Boží církev s láskou a horlivostí. Jakmile však za vlády zákeřného císaře Licinia nastalo pronásledování křesťanů, byl tento Boží člověk předveden před soud a vystaven mnohému mučení. Když mu mučitel Sabinus radil, aby se zřekl Krista a poklonil se pohanským modlám, Theodotos mu odpověděl: „Kdybys poznal dobrotu mého Boha, v něhož vkládám naději, že mne pro tato dočasná muka učiní hodným věčného života, i ty bys chtěl za Něj trpět tak jako já.“ Do těla mu vtloukali hřeby, a on se vděčně modlil k Bohu; domnívaje se, že se blíží jeho konec, poučoval a radil křesťanům, kteří byli okolo něj. Božím řízením vyhlásil v té době císař

Konstantin svobodu křesťanům a nařídil, aby byli propuštěni všichni odsouzenci pro Krista. Tehdy byl propuštěn i svatý Theodotos a zcela vyčerpaný mučením se vrátil na svou katedru v Kyrenii. Po dvou letech zesnul v Pánu, kterému věrně sloužil a pro kterého velice trpěl. Svůj pozemský život dokonal v roce 302 a přesídlil se do Hospodinových příbytků.


3. březen (16. březen nového stylu)

Svatí mučedníci Eutropij, Kleonik a Vasilisk. Byli druhové sv. Theodora Tyrona. Když sv. Theodor slavně zesnul, zůstali dál v žaláři a dlouho nebyli odsouzeni kvůli změně královského místodržitele ve městě Amasia. Když nastoupil nový náměstek, byl ještě nelidštější než jeho předchůdce a nařídil, aby mu ti tři vězňové byli předvedeni. Všichni tři byli mladí, Eutropios a Kleonik bratři a Vasilisk příbuzný svatého Theodora. V bratrské lásce jako by ale byli rodní bratři všichni tři. Tak i pravili místodržiteli: „Jako je Nejsvětější Trojice nedělitelná, tak jsme my nedělitelní podle víry a nerozluční podle lásky.“

Zbytečné byli místodržitelovy nabídky a stejně marný i jeho pokus uplatit Eutropia. Nejprve ho zval na večeři, což Eutropios odmítl slovy žalmu: Požehnaný muž, který nechodí na radu bezbožných; poté mu nabídl velké bohatství – sto padesát litrů stříbra – které Eutropius také odmítl s přiomínkou, že Jidáš kvůli stříbru ztratil svou duši. Po všech pokusech, nucení i mučení, byli první dva odsouzeni k ukřižování a Vasilisk ke stětí. Dva bratři tak byli ukřižovaní na dvou křížích, čímž vzdali Kristu chválu za to, že byli hodni stejné smrti jako Spasitel; třetí Vasilisk byl sťat mečem. Všichni odešli do království radosti, kde je už čekal jejich velitel, svatý Theodor, už dříve oslavený Kristem Pánem a Vítězem. Trpěli čestně roku 308.


4. březen (17. březen nového stylu)

Ctihodný Gerasim

Tento znamenitý světec se učil asketickému životu nejprve v egyptských Thébách a později přesídlil k Jordánu. Zde založil monastýr, ve kterém žilo asi 70 mnichů. Monastýr existuje až do dnešních dnů. Svatý Gerasim pro svůj monastýr sestavil speciální typikon, podle kterého trávili mniši pět dní v týdnu ve svých kéliích a pletli koše a rohože. V kéliích se nikdy netopilo a během všedních dnů se mniši posilňovali jen trochou suchého chleba a datlemi. Své kélie měli vždy otevřené, i když někam odcházeli – to proto, aby si každý příchozí mohl vzít to, co potřeboval. V sobotu a neděli se scházeli v monastýrském chrámu, přistupovali ke svatému Přijímání a poté společně stolovali s vařenou stravou a trochou vína ke slávě Boží. Tehdy každý mnich přistupoval k igumenovi a kladl mu k nohám to, co vyrobil za předchozích pět dní. Každý mnich měl jen jeden oděv.

Svatý Gerasim byl příkladem všem. V době Velkého postu nejedl nic kromě sv. Přijímání. Jednou uviděl lva, který řval bolestí, protože se mu do nohy zabodl trn. Gerasim k němu přistoupil, pokřižoval se a vytáhl zvířeti trn z nohy. Lev se stal tak krotkým, že sám přišel za starcem do monastýru a zůstal tam až do starcovy smrti. A když starec zesnul, zakrátko zemřel žalem i lev.

Svatý Gerasim se účastnil 4. všeobecného sněmu v Chalcedonu za vlády císaře Markiána a císařovny Pulchérie. Z Božího dopuštění byl zpočátku sveden monofyzitskou herezí Eutychia a Dioskora, brzy se však pod vlivem ctihodného Euthymia pokál a na sněmu vystupoval jako velký obhájce Pravoslaví. Z Gerasimových učedníků byl nejslavnějším svatý Kyriak Poustevník. Ctihodný Gerasim zesnul v roce 475 a přešel do věčné radosti svého Pána.


7. březen (20. březen nového stylu)

Sedm svatých biskupů-mučedníků chersoneských: Basil, Efrém, Evžen, Elpidios, Agathodoros, Aetherios a Kapiton

Všichni sloužili jako biskupové v Chersonesu v různých dobách a všichni (až na Aetheria) byli umučeni bezbožníky, ať už Židy, Řeky nebo Skythy. Všichni byli do této divoké země vysláni jeruzalémským patriarchou jako misionáři, aby zde rozšířili světlo Evangelia. Basil vzkřísil Kristovým jménem syna jednoho chersoneského knížete. Tamní Židé tím byli pohoršeni, a vydali jej proto soudu. Basil byl přivázán za nohy a vláčen po městských ulicích, dokud nevypustil duši. Efrém byl sťat mečem ve Skythii. Evžen, Elpidios a Agathodoros byli stejně jako svatý Basil umučeni v Chersonesu rukama Židů a pohanů, kteří je tloukli holemi a kamenovali, dokud neodevzdali duše Bohu.

Aetherios žil v době Konstantina Velikého, svobodně a pokojně spravoval Církev, vybudoval v Chersonesu veliký chrám a zesnul přirozenou smrtí. Po jeho zesnutí byl na biskupskou katedru v Chersonesu vyslán blažený Kapiton. Bezbožníci jej prosili, aby jim ukázal zázračné znamení a dokázal pravost své víry. Navrhli Kapitonovi, aby vstoupil do ohnivé pece; pokud prý v ní neuhoří, všichni uvěří v Krista. S vroucí modlitbou a nadějí v Boha si Kapiton oblékl biskupský omofor, pokřižoval se a se srdcem a myšlenkami upřenými k Bohu vešel do rozpálené pece. Zůstal v ní stát kolem hodiny, aniž by oheň jakkoli ublížil jeho tělu i oděvu, a vystoupil z ní zcela zdráv. Všichni tehdy zvolali: „Jediný je Bůh, Bůh křesťanský, veliký a mocný, neboť ochránil Svého služebníka v peci ohnivé!“ Poté bylo pokřtěno celé město i s okolím. O uvedeném zázraku se mnoho hovořilo na nicejském sněmu: všichni oslavovali Boha a chválili neochvějnou víru sv. Kapitona. O několik let později byl sv. Kapiton zajat pohany na Dněpru a utopen v řece. Všech sedm svatých biskupů chersoneských bylo umučeno ve 4. století.


8. březen (21. březen nového stylu)

Svatý Theofylakt, biskup nikomedský

Když byl první císařský rádce Tarasios coby laik zvolen cařihradským patriarchou, přijali tehdy díky němu a od něj mnišský stav někteří jeho přátelé a sympatizanti ze světského prostředí. Patřil mezi ně i tento Theofylaktos. Tarasios jej ustanovil biskupem v Nikomédii. Jako biskup byl Theofylaktos dobrým pastýřem duchovního stáda a projevoval neobyčejné milosrdenství vůči chudým a sirotkům.

Po smrti svatého Tarasia se stal patriarchou v Cařihradě Nikeforos a krátce nato usedl na císařský trůn Lev Arménský, který byl obrazoborcem, a vyvolal proto velké pobouření v Kristově Církvi. I když byla obrazoborecká hereze na 7. všeobecném sněmu prokleta, císař Lev ji znovu obnovil a chtěl jí zaměnit Pravoslaví. Svatý Theofylaktos to císaři vytkl, hledě mu zpříma do očí, ten však ze svého neustoupil. Tehdy mu Theofylaktos předpověděl: „Přijde na tebe, císaři, znenadání strašná nemoc a nenalezneš nikoho, kdo by tě z ní vyléčil!“ Za tato slova byl svatý Theofylaktos na císařův příkaz odvolán ze své katedry a poslán do vězení, kde strávil třicet let, strádaje strašným ponižováním a urážkami, a kde nakonec odevzdal svou duši Hospodinu kolem roku 845.


11. březen (24. březen nového stylu)

Svatý biskup Sofrónios, patriarcha jerusalemský

Narodil se v Damašku vznešeným a zbožným rodičům. Neuspokojil se získanou světskou moudrostí, a vydal se proto hledat skutečnou moudrost duchovní. V lávře sv. Theodosia v Palestině se setkal s inokem Janem Moschem, kterého si vybral za učitele, a spolu s ním začal navštěvovat monastýry a askety v Egyptě. Jeho heslem bylo: každý den se naučit co nejvíce z duchovní moudrosti. Vše, co se dozvěděli, si Jan a Sofronios zapsali a poté vydali v knize Luh duchovní neboli Sinajský paterik.

Později odešli do Říma, kde sv. Jan Moschos zemřel a zanechal Sofroniovi závěť, aby jeho ostatky přenesl na Sinaj nebo do lávry sv. Teodosia. Sofronios splnil přání svého učitele a přenesl jeho tělo do palestinské lávry. Poté strávil jistý čas v Jeruzalémě, který byl právě tehdy osvobozen od Peršanů. Sofronios byl přítomen návratu životodárného Kříže Páně z Persie, jejž do Svatého města přinesl na svých bedrech císař Herakleios. Starý patriarcha Zachariáš, který se vrátil z otroctví, žil již jen krátce a po jeho smrti jej vystřídal Modest. Po něm byl roku 634 zvolen patriarchou blažený Sofronios.

Spravoval Církev s výjimečnou moudrostí a horlivostí deset let. Postavil se na obranu Pravoslaví proti monotheletistické herezi, kterou na svém místním sněmu v Jeruzalémě odsoudil ještě předtím, než byla odsouzena na 6. všeobecném sněmu. Sofronios napsal život svaté Marie Egyptské, sestavil obřad velkého svěcení vody a uvedl do bohoslužeb nové hymny a písně. Když arabský kalif Omar obsadil Jeruzalém, Sofronios ho snažně prosil, aby ušetřil křesťany. Omar to licoměrně slíbil, zanedlouho však začal v Jeruzalémě loupit a trýznit křesťany. Sofronij se tehdy se slzami modlil k Bohu, aby jej odebral z tohoto světa, neboť již nemohl hledět na to, jak jsou poskvrňovány svatyně. Bůh jeho modlitby vyslyšel a roku 644 jej přenesl k Sobě do Svých nebeských příbytků.


14. březen (27. březen nového stylu)

Ctihodný Benedikt z Nursie

Narodil se roku 480 v italském městě Nursie (Norcia) vznešeným a bohatým rodičům. Ve škole dlouho nesetrval, neboť zjistil, že by mohl knižním vzděláním zahubit „velkou moudrost své duše“. Odešel ze školy jako „neučený mudrc a rozumný neznalec“. Benedikt uprchl do jednoho monastýru, kde byl postřižen mnichem Romanem. Poté se usadil v jeskyni na nepřístupné hoře a po tři roky se zde oddával veliké práci na své duši. Roman mu přinášel chléb a spouštěl jej na provaze po strmé skále přímo do jeskyně, kterou ctihodný obýval. Když se stal Benedikt již příliš známým v okolí, raději z jeskyně odešel, aby se vyhnul lidské slávě.

Sám k sobě byl velmi přísný. Jednou na něj zaútočil démon tělesného chtíče: Benedikt se svlékl a válel se v kopřivách a trní tak dlouho, dokud se nezbavil jakékoli smyslné myšlenky. Bůh mu udělil mnoho duchovních darů: jasnozřivost, schopnost uzdravovat nemoci, vyhánět zlé duchy, křísit mrtvé a zjevovat se lidem na dálku či ve snu. Jednou Benedikt duchovním zrakem prohlédl, že mu podali pohár s otráveným vínem. Učinil nad pohárem znamení kříže a pohár se roztříštil.

Ctihodný Benedikt založil 12 monastýrů a v každém z nich žilo zpočátku 12 mnichů. Později sestavil zvláštní řád benediktinské řehole, která existuje v římskokatolické církvi dosud. Šest dní před svou smrtí světec přikázal, aby byl odkryt jeho předem připravený hrob, neboť prohlédl, že se již blíží jeho smrt. Shromáždil všechny mnichy, udělil jim rady a odevzdal svého ducha Hospodinu, kterému věrně sloužil v chudobě a čistotě. Jeho rodná sestra Scholastika vstoupila do ženského monastýru a vedena příkladem svého bratra dosáhla vysoké duchovní dokonalosti. Ve chvíli, kdy sv. Benedikt zesnul, měli dva mniši – první byl zrovna na cestě a druhý se modlil ve vzdálené kelii – současně jedno a totéž vidění: cesta od země k nebesům byla vystlána drahocennými látkami a po stranách stály řady lidí v zářivých oděvech; na vrcholu cesty stál člověk nepopsatelné krásy a záře, který jim řekl, že tato cesta je připravena pro Benedikta, v němž našel Bůh zalíbení. Podle tohoto vidění oba mniši poznali, že jejich dobrotivý igumen odešel z tohoto světa. Ctihodný Benedikt zesnul pokojně v roce 543 a přesídlil do věčného Království Kristova.


15. březen (28. březen nového stylu)

Svatý mučedník Agapios a sedmero mučedníků s ním: Publios, Timolaos, Romulus, dva Alexandrové a dva Dionýsiové

Všichni byli umučeni v Caesareji Palestinské místodržitelem Urbanem, za vlády císaře Diokleciána. Všech sedm kromě Agapia byli velmi mladí lidé a nebyli ještě křesťany. Nepřijali křest vodou, ale krví. Jednoho dne se těchto sedm mladíků stalo svědky mučení křesťanů: jedni byli trýzněni v ohni, druzí na šibenicích, třetí divou zvěří. Když mládenci viděli, s jakou trpělivostí snášejí křesťané všechna mučení, zapláli horlivostí pro Krista.

Sami si svázali ruce za zády a takto spoutáni předstoupili před Urbana se slovy: „I my jsme křesťané!“ Urbanova snaha odradit je sladkými sliby i výhružkami se minula účinkem. K mládencům se připojil i Agapios, vážený občan města, který už předtím pro Krista mnoho vytrpěl. Agapios ve všech ještě více roznítil jejich víru a lásku k Hospodinu. Všichni byli sťati mečem v roce 303 a přesídlili do příbytků nebeského Krále.


16. březen (29. březen nového stylu)

Svatý apoštol Aristobulos

Je jedním ze Sedmdesáti apoštolů. Byl bratrem apoštola Barnabáše, narodil se na Kypru. Doprovázel apoštola Pavla, který na něj vzpomíná v listu Římanům (16, 10). Když velký apoštol Pavel ustanovoval mnoho biskupů do různých zemí světa, ustanovil tehdy Aristobula biskupem Británie.

V té době žily v Británii divoké, nevěřící a zákeřné národy a Aristobulos mezi nimi vytrpěl nepopsatelné těžkosti, muka a úklady. Bili ho bez milosti, vláčeli po ulicích, rouhali se mu a vysmívali. Ale nakonec tento svatý muž, díky Boží milosti, dosáhl úspěchu. Osvítil národ, pokřtil ho jménem Pána Ježíše Krista, postavil chrámy, vysvětil kněze a diákony a v pokoji v Británii zesnul a odešel do Nebeského království Pána, kterému věrně sloužil po celý život.


Svatý mučedník Sabin

Egypťan žijící v městě Hermopolis, kde vykonával úřad správce. V době pronásledování křesťanů odešel s mnoha dalšími křesťany na jednu horu, kde se ukrýval v nějakém příbytku a trávil zde čas v půstu a modlitbě.

Prozradil jej ale nějaký žebrák, který mu přinesl jídlo a kterému Sabin prokázal mnohá dobrodiní. Stejně jako zradil Jidáš Krista, i tento ubožák zradil svého dobrodince za dvě zlaté mince. Sabin byl se šesti dalšími vojáky zatčen, svázán a přiveden k soudu. Po mnohém utrpení byl vržen do řeky Nilu, kde v roce r. 287 odevzdal svou duši Bohu.


18. březen (31. březen nového stylu)

Svatý Cyril, arcibiskup jerusalemský

Narodil se v Jeruzalémě roku 315 za vlády Konstantina Velikého a zemřel v roce 386 za časů Theodosia Velikého. Roku 346 byl vysvěcen na kněze a roku 350 nastoupil po smrti blaženého patriarchy Maxima na jeruzalémskou katedru. Třikráte byl z trůnu svržen a vyhnán; teprve za vlády císaře Theodosia se mohl konečně vrátit, prožít ještě osm let pokojného života a odevzdat svou duši Hospodinu.

Svatý Cyril vedl dva těžké duchovní zápasy: první s ariány, jejichž hereze se rozmohla za Konstantinova syna Constantia, a druhý s Juliánem Odpadlíkem a Židy. Během boje s Ariovou herezí došlo v den Padesátice ke zjevení sv. Kříže: nad slunce jasnější znamení se prostíralo od Jeruzaléma až nad horu Olivovou a bylo vidět několik hodin, počínaje 9. hodinou ranní. Zjevení pozorovali všichni obyvatelé Jeruzaléma a napsali o něm i císaři Constantiovi. Tento zázrak napomohl tomu, že Pravoslaví získalo vrch nad heretiky.

V době boje s císařem-odpadlíkem se událo další znamení. Ve snaze ponížit křesťany přesvědčil Julián Židy, aby se pokusili obnovit Šalomounův chrám. Cyril se modlil k Bohu, aby k tomu nedošlo. I stalo se strašlivé zemětřesení, které zničilo vše, co bylo nově postaveno. Jakmile se Židé dali znovu do stavby, přišlo další zemětřesení a zničilo chrám úplně. Naplnila se tak slova Páně: „Nezůstane tu kámen na kameni.“

Z mnoha spisů sv. Cyrila se nám zachoval katechismus (vyšlo i v češtině jako Mystagogické katechese), který zachycuje víru i praxi Pravoslaví, platnou až do dnešního dne. Svatý Cyril byl mimořádným arcipastýřem i velikým asketou. Byl mírný a pokorný, jeho tělo bylo vždy vysílené postem a tvář bělostná. Po životě naplněném usilovnou prací a statečným bojem za pravoslavnou víru zesnul v pokoji a našel své místo ve věčných příbytcích Páně.

20. březen (2. duben nového stylu)

Ctihodní mučedníci Jan, Sergij, Patrikij a další z monastýru svatého Sávy Posvěceného u Jeruzaléma

Tento slavný monastýr navštěvovaný i sv. Sávou Srbským a obdarovaný několika srbskými vladaři existuje dodnes. Byl mnohokrát napaden, vypleněn a zpustošen divokými Araby, ale díky Boží prozřetelnosti ho křesťané vždy znovu obnovili, takže se zůstal dodnes zachován.

Za vlády Konstantina a Iriny byl klášter napaden a vyloupen Araby. Monaši se rozhodli ho neopustit, ale po poradě se svým igumenem řekli: „Utekli jsme ze světa do této pouště pro lásku ke Kristu a museli bychom se stydět z ní utéci ze strachu před lidmi. Pokud nás zabijí, bude to pro naší lásku ke Kristu, kvůli němuž jsme sem přišli žít“. A tak, neozbrojeni, čekali na příchod vyzbrojených Arabů, jako beránci na vlky. Barbaři některé z nich zastřelili a jiné zahnali do jeskyně sv. Sávy před jejímž vchodem rozdělali oheň a udusili je dýmem.

Tak mnozí zemřeli jako Kristovi mučedníci a přesídlili se do království Toho, jehož milovali a pro lásku k Němuž zahynuli. Čestně strádali před Paschou roku 796, za vlády Konstantina a Iriny a jeruzalémského patriarchy Eliáše. Téhož roku však i pohanské útočníky postihl spravedlivý trest. Po návratu do svých stanů se pohádali a zahynuli ve vzájemném boji.


Svatá mučednice Fotýnie

Byla onou samaritánskou ženou, jež měla výjimečné štěstí mluvit se samotným Pánem Kristem u Jákobovy studny poblíž Sychar (Jan 4,5–42; dnes Náblus na Západním břehu Jordánu). Poté, co uvěřila v Pána, odešla kázat Jeho evangelium se svými dvěma syny Viktorem a Josiem a pěti sestrami, které se jmenovaly: Anatolia, Fota, Fotida, Paraskeva a Kyriakia. Nejprve odešli do Kartága v Africe.

Později, v době císaře Nera, byli přivedeni do Říma a uvězněni. Při tom se sv. Fotýna setkala s Nerovou dcerou Domninou, kterou obrátila k víře v Krista. Po uvěznění všichni trpěli pro Krista. Fotýna, která byla poprvé osvětlena Kristovým světlem pravdy u studny, byla vhozena do studny, kde skončila r. 66 svůj pozemský život a vstoupila do nesmrtelného Kristova království.


21. březen (3. duben nového stylu)

Svatý Jakub, biskup a vyznavač

Není známo, kde se narodil a ani kde sloužil jako biskup. Víme jen to, že naplnil zákon Kristův, velmi se postil a modlil a že v dobách vlády císaře Konstantina Kopronyma podstoupil velká muka a trápení, která mu způsobili obrazoborci: trpěl hladem, vězněním a urážkami všeho druhu. Nakonec odevzdal svou duši Bohu, kterému věrně sloužil v tomto životě. Žil a trpěl v 8. století.


Svatý Cyril, biskup sicilské Katanie

Narodil se v Antiochii, byl učedníkem apoštola Petra. Vzorně se staral o svěřené Kristovo stádo. Měl schopnost činit Boží zázraky. Svou modlitbou dokázal proměnit hořkou vodu, která se nedala pít – na místě, kde v létě žádná jiná voda nebyla – ve vodu sladkou a pitnou. Zesnul pokojně.


Svatý Tomáš, patriarcha cařihradský

Žil za vlády císařů Maurikia (582-602) a Foky (602-610), v době svatých patriarchů Jana Postníka a Kyriaka. Svatý Jan si všiml Tomášovy veliké zbožnosti a horlivosti a jmenoval ho do hodnosti sakellaria (zástupce, náměstka) patriarchátu. Po smrti sv. Kyriaka byl Tomáš zvolen patriarchou. V jeho době se stala neobyčejná událost: jednou při litii, když vyšlo procesí s velkými kříži, se kříže začaly samy od sebe kývat a narážet jeden o druhý. Všichni se tomu velmi divili. O pravosti zázraku se přesvědčil sám patriarcha, a dal si proto zavolat Theodora Sykejského, známého postníka s prorockým duchem, a poprosil ho, aby mu vysvětlil, co to znamená. Theodor se pomodlil k Bohu a odhalil patriarchovi, že je to znamením velikých pohrom, které přijdou na Církev i řecké císařství vinou vnitřních náboženských a politických svárů. Křesťané se budou mezi sebou bít a vzájemně se vraždit. To vše se zanedlouho vyplnilo. Tomáš požádal Theodora, ať se za něj pomodlí k Bohu, aby ho vzal ze světa dříve, než tyto pohromy přijdou. „Přikazuješ mi, abych přišel k tobě, anebo se uvidíme až tam, před Bohem?“ Takto mu odepsal Theodor, předpovídaje tím, že patriarcha i on brzy zemřou. Ještě téhož dne patriarcha onemocněl a zemřel; krátce nato jej následoval i svatý Theodor. Svatý patriarcha Tomáš zesnul a přesídlil k Pánu roku 610.


22. březen (4. duben nového stylu)

Mučedník Basilij, presbyter ankýrský

Za císaře Constantia velmi trpěl od Ariánů. V té době byl znám jako horlivý zastánce pravoslaví a skutečný pastýř duchovního stáda v Ankaře. Když nastoupil na trůn Julián Odpadlík a začal pronásledovat křesťany, Basilij ho veřejně káral za tuto novou ničemnost a posiloval lid ve víře. Za to byl uvržen do vězení. Když potom císař Julián přicestoval do Ankary, byl Basilij před něj předveden a císař ho začal přesvědčovat, aby opustil Kristovu víru a sliboval mu pocty a bohatství. Basilij však císaři odpověděl: „Věřím ve svého Krista, jehož jsi se ty zřekl a jenž ti svěřil toto pozemské království – brzy ti ale bude odňato. Což se nestydíš před oltářem, pod kterým jsi se jako osmileté dítě zachránil před smrtí, když tě chtěli zabít?“

Julián se rozzlobil a nařídil, aby Basiliovi každý den odřezávali sedm proužků kůže z těla. Po několika dnech tohoto mučení Basilij znovu předstoupil před císaře, vzal proužek vlastní kůže, hodil ho Juliánovi do tváře a zavolal na něj: „Vezmi si to, Juliáne, a jez, když ti tento pokrm chutná sladce, mým životem je ale Kristus!“ Tato událost se rychle roznesla po celém městě a zahanbený císař tajně odešel zl Ankary do Antiochie. Basilije pak mučili rozžhaveným železem, dokud neodevzdal svou duši Pánu, pro kterého v roce 363 velmi trpěl.


Svatá Drosida

Dcera císaře Trajána. Byla přistižena s pěti dalšími ženami, jak v noci odnáší těla mučedníků pro Krista a proto byla císařem krutě potrestána. Těchto pět žen bylo těžce mučeno a nakonec vhozeno do pece s roztavenou mědí, kde odevzdaly své duše svému Pánu. Drosida zůstala pod přísným dozorem císařských stráží. Podařilo se jí však uniknout, sama se pokřtila se v jedné řece a po osmi dnech odevzdala svou duši Bohu.


23. březen (5. duben nového stylu)

Svatý mučeník Nikon

Narodil se v Neapoli pohanskému otci a křesťanské matce. Sloužil v Neapoli jako důstojník římského vojska. Přestože nebyl pokřtěný, matka ho tajně, bez vědomí otce, učila víře v Krista. Jednou, když se svým oddílem odcházel do války, poradila mu matka, aby se v případě nebezpečí přežehnal znamením kříže a tak přivolal na pomoc Krista. A skutečně, jakmile se Nikonův oddíl dostal v boji do obklíčení a hrozila konečná porážka, Nikon se pokřižoval a v srdci zavolal ke Kristu. V tu chvíli ho naplnila neobyčejná síla, vrhl se na své nepřátele, některé pobil a další zahnal na útěk. Vraceje se domů, v údivu neustále vyvolával: „Veliký je Bůh křesťanský!“ Vyprávěním o vítězství s pomocí Kristova kříže Nikon nesmírně potěšil svou matku.

Poté tajně odplul do Asie, kde byl pokřtěn kyzickým biskupem Theodosiem. Po křtu se uzavřel v jednom monastýru, kde se oddal učení a askezi. Biskup Theodosios měl před svou smrtí vidění, ve kterém mu bylo nařízeno, aby jako svého nástupce vysvětil Nikona. Proto Nikona ihned povolal k sobě, rukopoložil na diákona, poté na presbytera a nakonec na biskupa. Božím řízením se však Nikon zakrátko vrátil do Neapole, kde našel ještě živou svoji matku. Po její smrti se spolu se svými devíti učedníky, někdejšími přáteli z armády, vydal na Sicílii a zvěstoval tam Evangelium.

V té době probíhalo velké pronásledování křesťanů. Nikon a jeho druhové byli zajati vojevůdcem Quintianem a podrobeni krutému mučení. Sto devadesát Nikonových učedníků a přátel bylo sťato. Nikona dal mučitel vláčet přivázaného ke koňskému ocasu, poručil jej svrhnout z vysoké skály do propasti, bil ho, řezal, ale Nikon všechna mučení přežil. Nakonec byl sťat mečem a jeho duše odešla k Hospodinu. Jeho tělo bylo pohozeno na poli, aby je snědli ptáci. Kolem však procházel pastýř posedlý běsem, zakopl a upadl na mrtvé tělo Kristova mučedníka, a ihned se uzdravil. Poté co se od pastýře všichni dozvěděli o Nikonově těle, přišli křesťané a s úctou je pochovali. Svatý Nikon byl umučen za vlády císaře Decia.


26. březen (8. duben nového stylu)

Ctihodný Basil Nový

Nejprve žil v lese bez střechy nad hlavou i ohně. Když jej zajali a vyptávali se ho kdo je pravil: „Jeden ze žijících na zemi.“ Považovali ho za nepřátelského zvěda a tak byl velmi mučen. Nakonec byl propuštěn a prožil mnoho let v Cařihradě. Dokázal předvídat všemožná lidská tajemství i budoucnost a konal velké zázraky.

Jeho poslušnicí byla stařena Theodora, která se po své smrti zjevila Basilovu učedníkovi Řehoři a popsala mu 20 mýtnic (celnic), kterými musí po smrti každá duše projít. Svatý Basil pokojně zesnul 25. března 944 a přesídlil se do skvostných nebeských příbytků.


Svatý archanděl Gabriel

Zvěstovatel vtělení Božího Syna. Je jedním ze sedmi velkých andělů, kteří stojí před Božím trůnem. Oznámil Zachariáši narození Předchůdce a sám o sobě řekl: „Jsem Gabriel, který stojí před Bohem“ (Luk 1:19). Jeho jméno, Gabriel, znamená Boží muž. V souvislosti se Zvěstováním Bohorodici svatí otcové vysvětlují, že byl poslán archanděl s takovým jménem proto, aby bylo zjeveno, kdo a jaký bude Ten, co se má z Přečisté narodit. Bude to muž – Bůh, silný a mocný Bůh.

Někteří otcové míní, že stejný Gabriel oznámil Jáchymovi a Anně narození Panny Marie a poučil i Mojžíše na poušti, co má obsahovat kniha Stvoření – Genesis. Podle svatých otcovů Gabriel patří k prvnímu a nejvyššímu stupni nebeských sil, zvaných serafíni, kteří stojí nejblíže k Bohu. Je tedy jedním ze sedmi Bohu nejbližších serafínů. Jména těchto sedmi jsou: Michael, Gabriel, Rafael, Uriel, Salatiel, Jehudiel, Barachiel. Do tohoto počtu někteří přidávají i Jeremiela. Každý z nich má svou zvláštní službu a všichni jsou si rovni podle cti. Proč Bůh neposlal Michaela? Protože Michaelova služba je ničení protivníků Boží víry. Služba Gabriela je hlásání lidské spásy (viz 13. července círk. kal.).


27. březen (9. duben nového stylu)

Svatá mučednice Matrona Soluňská

Jako osiřelá dívka byla služebnou v domě jednoho Žida v Soluni. Jeho manželka se Matroně často vysmívala pro její víru v Krista, nutila ji vzdát se Ho a chodit do synagogy. Pokorná Matrona svědomitě plnila služební povinnosti, své paní nijak neodporovala a skrytě se modlila ke Kristu Bohu.

Jednou Židovka zjistila, že Matrona šla tajně do chrámu a rozzlobeně se jí ptala, proč nechodí do synagogy, ale do kostela? Na to Matrona odpověděla: „Proto, že v křesťanském chrámu Bůh žije, ale ze židovské synagogy už odešel.“ Rozlícena tak smělou odpovědí, paní Matronu zbila a svázanou zavřela do sklepení. Následujícího dne ji však našla z Boží moci volnou, klečící na modlitbě a chválící Boha. Poté ji stejně zavřela ještě dvakrát, až ji nakonec umořila k smrti. Potom zlá žena vzala tělo svaté dívky a shodila je z horního patra svého domu na zem, aby její smrt vypadala jako nehoda.

Křesťané vzali tělo mučednice a se ctí je pochovali. Když se biskup Alexander dozvěděl o mnoha zázracích, které se dály nad ostatky mučednice, postavil nad jejím hrobem chrám. Zlou Židovku brzy neminul spravedlivý trest: na stejném místě odkud shodila Matronino tělo uklouzla, padla na dlažbu a zabila se.


28. březen (10. duben nového stylu)

Ctihodný mučedník Eustratij Pečerský

Byl velmi bohatý, ale pohnut láskou ke Kristu, rozdal kvůli Němu celý svůj majetek, vstoupil do Pečerského monastýru a přijal mnišství. Když v roce 1097 dobyli Kyjev Polovci, vyloupili monastýr a sťali mnoho křesťanů i mnichů. Eustratije s několika dalšími věrnými prodali do otroctví nějakému Židovi, který žil ve městě Chersonesu. Tento Žid se rouhal Kristově víře a nutil křesťany přejít na židovskou víru. Když křesťané viděli, že nemají jiné východisko, rozhodli se sami sebe umořit hladem, jen aby se nemuseli vzdát pravé víry. Eustratij je v tomto rozhodnutí posiloval.

Všichni zemřeli hladem, někteří po třech dnech, jiní po čtyřech či sedmi dnech. Eustratij, uvyklý postu, zůstal jediný naživu a vydržel bez jídla čtrnáct dní. Žida rozzlobilo, že utratil za otroky zbytečně peníze, a pomstil se Eustratijovi tím, že ho přibil na kříž. Eustratij však z kříže děkoval Bohu a předpověděl Židovi krutou a brzkou smrt. Ze samé zlosti ho Žid probodl kopím. Tak odevzdal Boží světec duši svému Spasiteli. Mučedníkovo tělo bylo vrženo do moře, ale vyplavalo a děly se nad ním veliké zázraky. Brzy poté byzantský císař nařídil, aby byli Židé v Chersonesu potrestáni za zlobu vůči křesťanům. Eustratijův mučitel byl oběšen na stromě, a přijal tak Jidášovu odplatu.


Ctihodný Hilarion Nový, vyznavač

Byl představeným monastýru Pelekitis nedaleko Hellespontu. Zářil duchem Božím jako slunce, uzdravoval nemocné a vyháněl zlé duchy. Za vlády císaře Lva Arménského nastalo obrazoborecké pronásledování, kterým trpěl i tento Boží člověk. Se svými čtyřiceti mnichy byl poslán do vězení poblíž Efesu, v němž roku 754 zemřel a přesídlil do Království Kristova.


29. březen (11. duben nového stylu)

Svatý Marek Vyznavač, biskup v syrské Arethuse

O jeho utrpení nacházíme svědectví u sv. Řehoře Theologa a blaženého Theodorita. Oba svědčí o tom, že za časů císaře Konstantina zbořil Marek pohanský chrám a přivedl mnoho lidí k víře Kristově. Poté však dosedl na trůn císař Julián a zanedlouho odpadl od křesťanské víry. Někteří občané Arethusy se tehdy zřekli Krista a vrátili se k pohanství. Povstali proti Markovi, protože jim zbořil chrám, a žádali, aby jim buď postavil chrám nový, nebo zaplatil velkou sumu peněz. Když stařec Marek odmítl učinit jedno i druhé, byl bičován, tupen a vláčen po ulicích. Pak mu odřízli uši tenkou a pevnou nití, obnažili ho, potřeli medem a zanechali přivázaného ke stromu v letním žáru, aby ho štípaly vosy, komáři a sršni. Ale Kristův mučedník všechno přetrpěl bez jediného zasténání. Byl již velmi stár, ale tvář mu zářila jako Božímu andělu. Pohané stále více snižovali cenu svého chrámu a nakonec od Marka žádali jen zcela nepatrnou sumu, kterou mohl snadno vyplatit. Marek však odmítl vydat byť jen jediný groš. Jeho trpělivost učinila na obyvatele města velký dojem, a tak jej začali obdivovat a litovat; právě proto snižovali cenu chrámu až na úplné minimum, jen aby mohl zůstat naživu. Nakonec ho propustili na svobodu, jeden po druhém byli Markem znovu poučeni a vrátili se k víře Kristově.

Za podobný skutek byl v té době mučen i diákon Cyril z města Heliopolis pod horou Liban. V době, kdy se křesťané těšili svobodě, rozbil několik model, za což byl poté za vlády Juliána Odpadlíka strašně mučen. Pohané byli na něj tak rozzlobení, že když ho zabili, rozpárali mu břicho vlastními zuby. Ve stejný den byli vedle Cyrila umučeni i mnozí další. Pomstychtiví pohané rozsekali jejich těla na malé kousky, smísili je s ječmenem a nakrmili jimi prasata. Zanedlouho je však stihl trest: všem vypadaly zuby a z úst jim začal vycházet nesnesitelný zápach.


30. březen (12. duben nového stylu)

Ctihodný Jan Sinajský (Klimakos, Lestvičnik)

Je autorem proslulého asketického spisu Nebeský žebřík. Na Sinajskou horu přišel jako šestnáctiletý jinoch a již na ní zůstal, nejprve jako poslušník, poté jako poustevník a nakonec se stal představeným sinajského monastýru. Zesnul kolem roku 563 ve věku osmdesáti let. Mnich Daniel ve svém vyprávění o životě ctih. Jana píše: „Tělem se vznesl na horu Sinajskou a duchem na Horu Nebeskou.“

Devatenáct let prožil Jan v poslušenství u svého duchovního otce Martýria. Když mladého mnicha jednou spatřil ctih. Anastasios Sinajský, předpověděl mu, že se stane sinajským igumenem. Po Martýriově smrti se Jan uzavřel v jeskyni a strávil v ní dvacet let v nejpřísnější askezi.

Jednou se stalo, že jeho učedník Mojžíš usnul ve stínu veliké skály. Při modlitbě ve své kélii uzřel Jan duchovníma očima, že je učedník v nebezpečí, a začal se za něj modlit k Bohu. Když k němu Mojžíš později přišel, na kolenou mu děkoval za to, že jej zachránil před nevyhnutelnou smrtí. Vyprávěl, že se mu ve snu zdálo, jak jej Jan volá. Proto ihned vyskočil – a v tu chvíli se skála zřítila! Kdyby byl včas nevstal, skála by ho rozdrtila. Na naléhání bratří přijal Jan igumenství a s horlivou láskou pak vedl jejich duše ke spáse. Jednou zaslechl výčitku, že je prý příliš mnohomluvný. Ani v nejmenším se nerozhněval, zato pak mlčel celý rok, dokud jej bratří neuprosili, aby opět promluvil a nadále je poučoval svou Bohem darovanou moudrostí.

Jednoho dne přišlo do sinajského monastýru šest set poutníků. Při společném jídle viděli všichni neznámého člověka v židovském oděvu, který obsluhoval u stolů a vydával pokyny ostatním služebníkům. A najednou ten člověk zmizel. Jakmile se na něj začali všichni vyptávat, ctih. Jan pravil: „Nehledejte ho, byl to prorok Mojžíš a konal službu v místě, jež mu náleží.“ V době, kdy pobýval v tichu jeskyně, napsal Jan mnohé duchovně prospěšné knihy, zejména slavný a dosud mnohými čtený Nebeský žebřík (řecky Κλῖμαξ, církevně-slovansky Ле́ствица), v němž je popisován výstup duše k Bohu po jednotlivých stupních, jakoby po žebříku.

Před smrtí jmenoval Jan novým igumenem svého rodného bratra Georgia – ten se však velmi rmoutil, že se musí s bratrem rozloučit. Jan mu proto řekl, že pokud mu bude na onom světě dáno, aby přebýval v Hospodinově blízkosti, bude Jej prosit, aby byl Georgios vzat na nebesa ještě téhož roku. Janova slova se naplnila. Po desíti měsících zesnul i Georgios a našel odpočinutí v Nebeských příbytcích stejně, jako jeho veliký bratr Jan.


1. duben (14. duben nového stylu)

Ctihodná Marie Egyptská

Život této podivuhodné světice sepsal sv. Sofronios, patriarcha jeruzalémský. Jistý jeromonach, starec Zosima, se jednou o Velkém postu odebral do zajordánské pouště a putoval pěšky dvacet dní. Znenadání spatřil lidské stvoření: vyhublé, nahé, s vlasy bílými jako sníh. Dalo se do běhu a snažilo se před Zosimou uprchnout. Starec se za ním dlouho hnal, dokud se stvoření neukrylo v jakési úžlabině a nevykřiklo: „Otče Zosimo, odpusť mi pro lásku Boží, ale nemohu se s tebou setkat – vždyť jsem nahá žena!“ Zosima jí tedy hodil svůj svrchní oděv, žena se oblékla a přiblížila se k němu. Zosima zůstal v údivu nad tím, že zaslechl z úst neznámé své jméno.

Po dlouhém přesvědčování mu žena povyprávěla o sobě. Narodila se v Egyptě a od svých dvanácti roků vedla neřestný život v Alexandrii; tak prožila sedmnáct let. Jednoho dne, poháněna ohněm smilné touhy, nasedla na loď, jež právě odplouvala do Svaté země. Jakmile přišla do Jeruzaléma, chtěla spolu se všemi ostatními vejít do chrámu Kristova Vzkříšení a poklonit se svatému Kříži. V tom jí však zabránila neviditelná síla. Pociťujíc velikou bázeň, spatřila Marie v chrámové předsíni ikonu Přesvaté Bohorodice. Vyznala před Ní všechny své hříchy a nečistotu a pomodlila se k Ní, aby jí dovolila políbit svatý Kříž. Slíbila Přečisté Panně, že půjde tam, kam jí poručí. Tehdy bylo Marii konečně dovoleno vstoupit do chrámu a políbit Kříž. Když z chrámu vycházela, znovu se zastavila v předsíni, aby poděkovala Bohorodici, a tu zaslechla hlas, který jí pravil: „Přejdeš-li Jordán, najdeš pokoj pro svou duši!“ Marie si ihned koupila tři bochníky chleba a vydala se k Jordánu. Již večer byla u cíle. Nazítří přijala sv. Tajiny v monastýru sv. Jana a přepravila se na druhý břeh řeky.

V poušti strávila 47 let, živíc se jen tím, co dala země, a prožívajíc neslýchané utrpení, strach a zápas s vášnivými myšlenkami, které na ni útočily jako divá zvěř. Později Zosima viděl, jak se Marie modlila, nedotýkajíc se nohama země, jako by byla nadnášena. Požádala jej, aby jí příštího roku přinesl k Jordánu sv. Přijímání. Za rok přišel Zosima se sv. Dary k jordánskému břehu. Byl večer. Zářil Měsíc. S údivem Zosima viděl, jak Marie pokřižovala říční tok a přešla po vodách Jordánu jako po souši. Poté, co přijala sv. Tajiny, požádala Zosimu, aby přišel za rok na místo, kde se poprvé setkali. Zosima přišel, nalezl však již mrtvé její tělo a nad její hlavou nápis: „Pochovej, otče Zosimo, na tomto místě tělo pokorné Marie a navrať její prach prachu země. Zesnula 1. dubna, v noci spasitelného Kristova utrpení, po přijetí Božských Tajin.“ Z tohoto nápisu se Zosima dozvěděl o jejím jménu a také o zázraku, který se stal před rokem: ještě téže noci, kdy přijala sv. Tajiny, se Marie ocitla na místě, k němuž musel Zosima putovat dvacet dní. Zosima tedy pochoval tělo zázračné světice, a když se vrátil do monastýru, vyprávěl celý příběh o jejím životě a zázracích, kterých byl očitým svědkem. Takto Hospodin oslavuje hříšníky, kteří učinili pokání. (…) Sv. Marie Egyptská zesnula r. 522.


3. duben (16. duben nového stylu)

Ctihodný Nikita Vyznavač

Narodil se v Bithynii, ve městě Caesarea. Když jeho otec Filaret ovdověl, se stal mnichem a Nikita zůstal se svou babičkou, matkou svého otce. Poté co dospěl a dokončil všechna studia, odešel do monastýru v Midiánu, kde jej igumen Nikifor postřihl na mnicha a po sedmi letech námahy a askeze byl patriarchou Tarasijem rukopoložen na jeromonacha. Po smrti Nikifora a Nikitova věrného přítele Athanasia si bratrstvo, ačkoliv to sám nechtěl přijmout, vybralo Nikitu za igumena. Svatý Nikita byl po dlouhé roky svým bratřím zářným příkladem života v askezi.

Když se však po zbožné Irině a pravověrných císařích Nikiforovi a Michaelovi dostal k moci Lev V. Armén, znovu propukla obrazoborecká hereze. Císař sesadil patriarchu Nikifora a poslal ho vyhnanství a na jeho místo dosadil heretika Theodota Kasitera, muže nečistého života. Nikita tehdy také uvězněn a mučen, ale v Pravoslaví nezakolísal. Byl převážen z jednoho žaláře do druhého, mučen hladem a žízní, mrazem, potem i výsměchem. Zůstal však neochvějný. Obzvláště ho posměchem a urážkami zahrnoval nějaký Nikolaj. Jedné noci se ale Nikolaji ve snu zjevil jeho mrtvý otec a pokáral ho: „Nech na pokoji toho Božího služebníka!“ Od té doby Nikolaj činil pokání a nejen že už světce nechal být, ale odrazoval i ostatní, aby ho obtěžovali.

Když Lev Armén zemřel krutou smrtí a impérium převzal ortodoxní císař Michail Valvos, propustil všechny kdo trpěli pro pravoslaví. Nikita odešel na osamělé místo poblíž Konstantinopole a zde strávil poslední dny svého pozemského života v modlitbě a činění díků Bohu. Modlitbou během svého života vykonal mnoho zázraků. Poté co zesnul, byly jeho ostatky přeneseny do monastýru, kde býval igumenem. Přitom došlo k uzdravení mnoha nemocných, jež se dotkli jeho těla. Svaté ostatky byly uloženy do hrobky jeho duchovního otce Nikifora a jeho přítele Athanasia. Tento velký hierarcha zesnul v roce 824.


4. duben (17. duben nového stylu)

Ctihodný Josef Hymnograf

Narodil se na Sicílii zbožným a ctnostným rodičům Plotinovi a Agátě. Po smrti svých rodičů se přestěhoval do Soluně, kde přijal mnišství. Jako mnich byl pro všechny vzorem v postu, krajní zdrženlivosti, neustálé modlitbě, zpěvu žalmů, bdění i práci. Soluňský biskup jej rukopoložil na jeromonacha. Když navštívil Soluň proslulý Řehoř Dekapolita, celým svým srdcem i duší si Josefa oblíbil pro jeho vzácnou povahu a vzal ho s sebou do svého kláštera v Konstantinopoli.

Jakmile se znovu rozhořely plameny obrazoborecké hereze za císaře Lva Arménského, byl Josef poslán do Říma, aby vyzval papeže a římskou církev k boji za pravou víru. Cestou ho však zajali piráti a odvezli na Krétu, kde jej heretici drželi šest let ve vězení. Josef se radoval, že je hoden trpět pro Krista, a neustále za to Bohu děkoval, pokládaje železné řetězy, kterými byl spoután, za zlaté ozdoby. Šestého roku, na svátek Narození Páně, byl v chrámu během jitřní bohoslužby zavražděn neblahý císař Lev. Ve stejné chvíli se Josefovi v žaláři zjevil svatý Mikuláš a řekl mu: „Vstaň a následuj mě!“ Josef měl pocit, jako by byl vyzdvižen do vzduchu, a najednou se ocitl před Konstantinopolí. Z jeho příchodu měli radost všichni pravoslavní.

Ctihodný Josef složil kánony a stichiry k poctě mnoha svatých. Měl dar jasnozřivosti, a proto jej patriarcha Fotios ustanovil duchovníkem a zpovědníkem pro kněžstvo. Představil jej jako „Člověka Božího, anděla v těle, otce otců“. V hlubokém stáří odevzdal Josef svého ducha Pánu, jemuž věrně sloužil jak skutky, tak zpěvem. Zesnul pokojně v předvečer Velkého čtvrtka roku 883.


5. duben (18. duben nového stylu)

Svatí mučedníci Agathopodos a Theodulos

Oba mučedníci sloužili v chrámu v řecké Soluni: první jako diákon a druhý jako žalmista; prvního zdobily stařecké šediny, druhého jinošská cudnost. V době Diokleciánova pronásledování křesťanů byli oba předvoláni před soud. S radostí souhlasili, a když přicházeli k soudu, drželi se za ruce a hlasitě volali: „My jsme křesťané!“ Soudce se je všemožně snažil přimět k tomu, aby se zřekli Krista a poklonili se modlám – avšak marně.

Po dlouhém žalářování a mučení hladem byli odsouzeni k smrti: měli být utopeni v moři. Svázali jim ruce a na krk pověsili kameny. Před svržením do moře Agathopodos zvolal: „Hle, druhý křest, kterým ze sebe smýváme všechny své hříchy, a čistí odcházíme k Ježíši Kristu!“ Moře brzy vyplavilo jejich těla na břeh a křesťané je mohli s úctou pochovat. Svatý Theodulos se zjevil svým známým jako Boží anděl v bílém oděvu a přikázal jim, aby rozdali veškerou jeho pozůstalost chudým. Oba podivuhodní vojíni Kristovi byli umučeni za vlády císaře Diokleciána a soluňského místodržitele Faustina roku 303.


12. duben (25. dubna nového stylu)

Svatý Izák Syrský (z italského Spoleta)

O tomto Izákovi se zmiňuje sv. Řehoř Dvojeslov. Přišel do Itálie za časů starých Gótů a ve městě Spoleto vstoupil jednoho dne do chrámu, aby se pomodlil. Poprosil tamního správce, aby ho nechal v chrámu zavřeného i přes noc. Tak strávil v modlitbě celou noc, nehýbaje se z místa. Totéž se opakovalo druhou i třetí noc. Správce ho však nazval pokrytcem a udeřil ho po tváři. V tu chvíli přišel o rozum. Když Izák viděl, jak správce trpí, nahnul se nad něj – zlý duch z něho okamžitě vyšel a správce se uzdravil. Jakmile se o tom lidé dozvěděli, sešlo se celé město, aby se všichni podívali na záhadného cizince. Nabízeli mu peníze a majetek, ale on všechno odmítl a odešel do lesa, kde si postavil mnišskou kelii, kolem níž vznikl zanedlouho monastýr. Izák se stal proslulým jako divotvůrce, který měl dar jasnozřivosti.

Jednou večer nařídil bratrům, aby vynesli všechny motyky do vinohradu a zanechali je tam. Na druhý den se odebral s bratry do vinohradu a nesl s sebou oběd. Bratři se divili, pro koho je ten oběd, když nemají žádné pracovníky. Když dorazili do vinohradu, zjistili, že v něm pracuje tolik lidí, kolik tam včera přinesli motyk. Vyšlo najevo, že ti lidé přišli do vinohradu jako zloději, aby ukradli motyky, ale Boží mocí byli přinuceni, aby jimi celou noc kopali.

Jindy přišli k Izákovi dva téměř nazí lidé a poprosili ho o oblečení. Izák poslal jednoho mnicha k zpráchnivělému stromu při cestě a poručil mu, aby přinesl to, co najde v jeho dutině. Mnich se vydal ke stromu, našel v něm oblečení a přinesl ho do monastýru. Igumen vzal oblečení a odevzdal je žebrákům. Oba se velmi zastyděli, neboť poznali své vlastní šaty, schované do onoho stromu.

Jistý člověk poslal do monastýru dva koše s jídlem. Mnich, který koše nesl, cestou jeden z nich schoval a zbylý přinesl igumenovi. Svatý Izák mu však řekl: „Až se budeš vracet pro ten druhý koš, který jsi nechal při cestě, dej si pozor: vlezl do něj jedovatý had. Buď opatrný, aby tě neuštkl!“

Svatý biskup Basil Vyznavač

V dobách obrazoborectví byl tento ctnostný muž biskupem ve městě Parii, v Malé Asii. Odmítl podepsat císařský výnos proti uctívání ikon, za což byl heretiky pronásledován a mučen. Zachoval však věrnost Pravoslaví, jsa pevným jako diamant. Zesnul v první polovině 8. století a byl přenesen k Hospodinu.


13. duben (26. dubna nového stylu)

Svatý mučedník Artemonos

Byl knězem v Laodiceji za vlády císaře Diokleciána. Před soudcem, který ho mučil, o sobě řekl: „Jmenuji se Artemonos a jsem služebníkem Krista, mého Boha. 16 let jsem byl žalmistou a četl z bohoslužebných knih v Božím chrámu; 28 let jsem byl diákonem a četl ze sv. Evangelia; 33 let jsem nosil hodnost presbytera a s pomocí Kristovou učil lid a ukazoval mu cestu spásy.“

Soudce jej zavedl do Asklépiova chrámu, kde chovali pohanští kněží jedovaté hady, zasvěcené tomuto „bohu“. Všichni předpokládali, že hadi Artemona uštknou. Artemon se však pokřižoval a mocí znamení kříže hady doslova přikoval k zemi, takže se nemohli ani pohnout. Poté je vyvedl na dvůr, dechnul na ně a rázem všechny umrtvil. Všichni přihlížející zůstali v němém úžasu. Když spatřil Vitalij, hlavní kněz Asklépiova chrámu, takový zázrak, padl před Artemonem na kolena a vykřikl: „Veliký je Bůh křesťanský!“ A svatý mučedník jej pokřtil spolu s několika jeho přáteli.

Zlobný soudce však zůstal neoblomným a podrobil starce Artemona různým mučením. Hodlal jej vhodit do vroucí smůly, ale sám do ní nešťastně spadl přímo s koně a uvařil se. Někteří z kolemstojících viděli dva orly, kteří se k němu přihnali a strčili ho do smůly. Svatý Artemonos zůstal po jistý čas na svobodě, chodil mezi lidmi a poučoval je, vždy v doprovodu dvou jelenů. Ale znovu byl zatčen a nakonec sťat v roce 303. Jeho duše byla přenesena do Království Krista Boha našeho, jemuž sv. Artemonos věrně sloužil.


14. duben (27. dubna nového stylu)

Svatý Martin Vyznavač, papež římský

Stal se papežem 5. července 649, v době prudkých sporů mezi pravoslavnými a heretiky – monoteletisty – kteří hlásali, že Kristus má jen jedinou vůli. Tehdy vládl Herakleiův vnuk Konstans II. a konstantinopolským patriarchou byl Pavel. Aby uklidnil církevní situaci, vydal císař edikt nazvaný Typos, ve kterém zakázal o problému diskutovat. Papež Martin svolal sněm 105 biskupů na kterém byl tento edikt odsouzen. Zároveň napsal dopis patriarchovi Pavlovi a požádal ho, aby se držel čisté pravoslavné víry a doporučil císaři, aby respektoval závěry sněmu. To patriarchu i císaře velmi popudilo.

Císař vyslal do Říma šlechtice Olympia, aby papeže zajal a přivedl do Konstantinopole. Šlechtic se neodvážil papeže zajmout, ale přesvědčil jednoho vojáka, aby ho v chrámu zabil mečem. Když však voják vstoupil do chrámu s ukrytým mečem, oslepl. Martin tak Boží prozřetelností unikl smrti. V té době zaútočili Saracéni na Sicílii, Olympios tam odešel bojovat a přišel při tom o život. Poté císař intrikou heretika patriarchy Pavla poslal dalšího šlechtice, Theodora, aby zajal a přivedl papeže kvůli obvinění, že on, papež, byl v tajné dohodě se Saracény, a že neuctívá Přečistou Bohorodici. Když Theodor přijel do Říma a přednesl obvinění proti papeži, ten mu odpověděl, že je to pomluva, že nemá nic společného se Saracény, odpůrci křesťanství, „a pokud někdo neuctívá přečistou Matkou Boží, a nevyznává a neklaní se jí, nechť je proklet nyní i budoucnu.“ To však nezměnilo Theodorovo rozhodnutí. Papež byl spoután a přiveden do Konstantinopole, kde dlouho ležel v bolestech ve vězení, sužován úzkostí a hladem, až byl nakonec odsouzen k vyhnanství do Chersonu. Zde žil ještě 2 roky, než odevzdal svou duši svému Pánu, za něhož mnoho trpěl. Bylo to roku 655. Dva roky před ním zemřel i politováníhodný patriarcha Pavel. Když ho před jeho smrtí císař navštívil, obrátil hlavu ke zdi, rozplakal se a přiznal, že velmi zhřešil proti papeži Martinovi a prosil císaře, aby Martina propustil.


17. duben (30. dubna nového stylu)

Svatý mučedník Simeon, biskup perský

V době zlého krále Savoria neboli Sapora byl Simeon mučen pro Krista se dvěma svými presbytery, AdelaemAnaniášem. Před nimi zemřel králův eunuch Ustazan, který se nejprve Krista odřekl ale po výtkách svatého Simeona, před králem znovu vyznal pravou víru. Se Simeonem bylo na popraviště odvedeno dalších 1000 křesťanů. Simeon zůstával vzadu, aby byl sťat jako poslední, aby mohl až do konce ostatní křesťany povzbuzovat, aby nikdo nezakolísal strachem ze smrti. Když kněz Ananiáš položil hlavu na špalek, chvělo se mu celé tělo. Králův úředník Fusik, který byl tajný křesťan, začal Ananiáše povzbuzovat: „Neboj se, starče, zavři oči a buď odvážný, abys viděl božské světlo!“ Jen co to dořekl, byl předvolán před krále a obviněn z křesťanství. Král i jeho zahubil velkými mukami, stejně jako jeho dceru, pannu Askitreu. Nakonec byl sťat i samotný Simeon, když předtím doprovodil své stádo na onen svět.

Následující rok, na Velký pátek, byl pro Krista zabit i králův oblíbenec, eunuch Azat, a dalších tisíc věřících. Tehdy král začal litoval smrti svého eunucha a přestal křesťany zabíjet. Všichni čestně trpěli pro Krále Krista Pána v roce 341 nebo 344.


Svatý Akakij, biskup melitinský

Vedl svůj duchovní boj městě, kde se narodil, v arménské Melitině. Blahoslavený Otrij, biskup tohoto města, který se zúčastnil 2. všeobecného sněmu jej vysvětil na presbytera (kněze). Po Otriově smrti se zde biskupem stal Akakij. Zúčastnil se 3. všeobecného sněmu v Efezu, který odsoudil Nestoriův blud o Boží Matce. Spolu se svatým Cyrilem Alexandrijským tam velmi horlil za čistotu pravoslavné víry. Svatý Akakij měl velkou milost od Boha a vykonal mnoho zázraků. Po dlouhé a horlivé službě Bohu pokojně zesnul roku 435.


18. duben (1. května nového stylu)

Ctihodný Jan (Soluňský), učedník sv. Řehoře Dekapolského

V dobách obrazoborecké hereze za vlády císaře Lva Arménského stál Jan se svým učitelem Řehořem a sv. Josefem Hymnografem věrně na straně pravoslavných a společně je posilovali. Poté, co Řehoř završil svůj pozemský život, stal se Jan igumenem jeho monastýru v Cařihradu a ještě zvýšil své usilování o Království Boží. Zesnul pokojně kolem roku 820. Po své smrti byl pochován sv. Josefem na čestném místě poblíž hrobu sv. Řehoře.


Svatý mučedník Jan Nový z Janiny

Narodil se v Janině (řec. Ioannina), někdejším sídle proslulého krále Pyrrha. Po smrti svých zbožných rodičů se mladičký Jan přestěhoval do Cařihradu a věnoval se řemeslu. Bylo to nedlouho poté, co Turci obsadili Cařihrad a mnozí křesťané se ze strachu zřekli své víry a přijali víru mohamedánskou. Svatý Jan měl svou dílnu právě uprostřed takových poturčených bývalých křesťanů. V jejich společnosti se ještě více roznítil láskou ke Kristu a neustále svým sousedům vytýkal, že odpadli od Krista. Vedl s nimi věroučné spory a nazýval je zrádci Krista. Pohnali jej proto k soudu, křivě ho obviňujíce, že prý dříve přijal islám a nyní se opět vrátil ke křesťanství. Jan byl za to mučen, bit holemi a kovovými pruty a posléze uvržen do žaláře.

Dalšího dne (byl to právě den Vzkříšení Kristova) ho znova vedli na mučení, avšak Jan šel s písní na rtech: „Vstal z mrtvých Kristus!“ Svým mučitelům statečně pravil: „Čiňte, co chcete, abyste mě co nejrychleji vyslali z tohoto světa do života věčného – jsem služebníkem Kristovým, Krista následuji a za Krista umírám, abych s Ním mohl žít!“ Poté Jana zakovali do řetězů a přivedli k hranici, aby byl upálen. Uviděv veliký oheň, Jan se sám vrhl do plamenů. Když mučitelé viděli, s jakou radostí přijímá smrt v plamenech, vytáhli jej z ohně a odsoudili ke stětí mečem. Sťali mu hlavu a vhodili ji i s tělem do ohně. Později křesťané rozhrnuli popel, shromáždili pozůstatky Janova ctihodného a divotvorného těla a pochovali je v konstantinopolském Velikém chrámu. Svatý Jan byl umučen a přijal slavnou mučednickou korunu dne 18. dubna 1526.


20. duben (3. května nového stylu)

Ctihodný Theodor Trichinas

Pocházel z bohaté konstantinopolské rodiny. Již jako mladík opustil své rodiče, domov i bohatství a usadil se v opuštěném monastýru v Thrákii. Zde na sebe uvalil těžkou askezi a duchovní boj. Nocoval na kameni, aby si ztížil spánek, všude chodil s nepokrytou hlavou a nosil jediný oděv z hrubé zvířecí srsti, pro který byl přezdíván „Srstník“ (řecky Trichinas). Za veliké úsilí, které podstoupil pro spásu své duše, udělil mu Bůh dar zázraků, a to jak za jeho života, tak i po smrti. Zesnul pokojně kolem roku 400. Z jeho ostatků začalo vycházet svaté myro.


22. duben (5. května nového stylu)

Ctihodný Theodor Sykeotský

Místem jeho narození byla vesnice Sykeon v Galácii, proto byl nazván Sykeotským. Už jako desítiletý chlapec se oddával přísnému postu a celonočním modlitbám, a to po vzoru starce Štěpána, který bydlel v jejich domě. Teodorova matka Marie byla bohabojná vdova a měla v úmyslu dát svého syna do služby v armádě. Ve snu se jí však zjevil svatý Jiří a oznámil jí, že Teodor je předurčen ke službě nikoli pozemskému králi, ale Králi Nebeskému. Svatý Jiří se mnohokrát zjevil také Teodorovi, aby ho buď poučil, nebo ochránil před nebezpečími, kterým jej vystavovaly zlé démonské síly. Dostalo se mu rovněž několika zjevení Přesvaté Bohorodice. Tvrdostí své askeze překonal Teodor všechny tehdy žijící askety. Své tělo trápil hladem, žízní, železnými okovy, celonočním bděním a stáním na modlitbách. A to vše jen proto, aby svou duši svázal láskou k Bohu a učinil ji úplnou vládkyní nad svým tělem.

Na Teodorovu lásku odpovídal milostivý Hospodin Svou Božskou láskou. Daroval mu velikou moc nad zlými duchy a nad všemi lidskými bolestmi a trápením. Po celém světě se o něm vyprávělo jako o zázračném léčiteli. Pro svou velikou čistotu a vysokou duchovnost byl proti své vůli vysvěcen na biskupa v Anastasiopoli. V biskupské službě strávil jedenáct let a poté uprosil Boha, aby ho od ní osvobodil, neboť si přál věnovat se opět askezi. Vrátil se tehdy do svého monastýru, kde ve stáří odevzdal svou duši Hospodinu, pro něhož dobrovolně podstoupil četná utrpení. Zesnul na počátku vlády císaře Herakleia, kolem roku 613.


24. duben (7. května nového stylu)

Mučedník Sáva Stratelat

Pocházel z kmene Gótů. Svou odvahou dosáhl vysoké vojenské hodnosti strateláta a sloužil pod císařem Aurelianem (270–275). Sáva byl od mládí křesťanem a pilně se řídil Kristovými přikázáními: navštěvoval křesťanské vězně a ze svých prostředků jim pomáhal. Za čistý a ctnostný život obdržel od Boha dar léčit posedlé nečistými duchy.

Když byl obviněn z křesťanství, směle předstoupil před císaře odhodil svůj vojenský pás a veřejně vyznal Pána Krista. Byl různě mučen, bit, řezán, pálen svíčkami, ale i přes smrtelná muka zůstal duševně i tělesně nezlomen. Když jeho vojenští druhové viděli jak Sávovi Bůh očividně pomáhá, 70 z nich také uvěřilo v Krista a byli za to, na císařův příkaz, popraveni. Svatému Sávovi se ve vězení zjevil sám Kristus ve velké záři, a svého mučedníka posiloval. Poté byl Sáva odsouzen k utopení. Byl hozen do hluboké řeky, kde r. 272 odevzdal svou duši Bohu. Jeho duše odešla k Hospodinu, kterému zůstal věrný i přes mnohá muka.


Ctihodná Alžběta

Už v raném mládí přijala mnišství v monastýru sv. Kosmy a Damiána v Konstantinopoli. Zde, pro Krista Boha a spásu své duše na sebe brala těžkou askezi. Považovala se za nevěstu Kristovu a tento svět jako pro ni jakoby neexistoval. Její velká láska k Bohu se projevovala v hlubokém soucitu s lidmi, zejména s nemocnými a trpícími.

Bůh ji obdaroval schopností uzdravovat lidem různé nemoci i bolesti. Při svých nočních modlitbách bývala viděna v záři nebeského světla. Zesnula pokojně r. 540 a přesídlila do věčné radosti svého Pána. Po smrti byly její svaté ostatky uzdravující, takže se na jejím hrobě po staletí scházelo mnoho nemocných a trpících.


25. duben (8. května nového stylu)

Svatý apoštol a evangelista Marek

Marek byl souputníkem a pomocníkem apoštola Petra, který ho ve svém prvním listě nazývá svým synem – nikoli synem podle těla, ale synem podle ducha. Když pobýval Marek s Petrem v Římě, věřící ho uprosili, aby jim vylíčil spásonosné učení Pána Ježíše Krista, Jeho zázraky a život. Tak Marek sepsal svaté Evangelium, které přehlédl i samotný apoštol Petr a dosvědčil, že je pravdivé. Apoštolem Petrem byl Marek ustanoven biskupem a poslán jako kazatel do Egypta. Stal se tak prvním zvěstovatelem Evangelia i prvním biskupem v Egyptě. Celý Egypt byl tehdy zahalen hlubokou temnotou pohanství, modloslužebnictví, čarodějnictví a zloby. S Boží pomocí se však svatému Markovi podařilo zasít semeno Kristova učení v Libyi, Amonikii a Pentapoli. Z Pentapole jej Duch Boží přivedl do Alexandrie. Zde se mu podařilo založit Boží církev, ustanovit jí biskupa, kněze a diákony a všechny upevnit ve zbožné víře. Svá kázání Marek potvrzoval mnoha velikými zázraky.

Když proti němu povstali pohané a obvinili ho, že rozvrací jejich modloslužebnou víru, a když po něm začal pátrat i starosta města, Marek uprchl zpět do Pentapole, kde pokračoval v dříve započatém díle. Po dvou letech se Marek opět vrátil do Alexandrie k velké radosti všech věřících, jejichž počet se mezitím velmi rozrostl. Využili toho pohané, kteří Marka zajali, pevně svázali a začali vláčet po kamenných ulicích, přičemž křičeli: „Zatáhněme vola do ohrady!“ Celý zraněný a zkrvavený byl Marek uvržen do žaláře, kde se mu zjevil nejprve nebeský anděl, který ho posílil a podpořil, a poté i samotný Pán Ježíš, který jej pozdravil slovy: „Pokoj tobě, Marku, Můj evangelisto!“ Marek na to odpověděl: „Pokoj i Tobě, můj Pane Ježíši Kriste!“ Druhého dne vyvlekli zlostní lidé Marka ze žaláře a znovu ho vláčeli po ulicích se stejným křikem: „Zatáhněme vola do ohrady!“ Celý vyčerpaný a ztrápený Marek zvolal: „Do Tvých rukou, Pane, odevzdávám svého ducha!“ Tehdy vydechl naposled a jeho duše byla přenesena do lepšího světa. Křesťané s úctou pochovali jeho svaté ostatky, aby po staletí skýtaly lidem uzdravení z každého trápení a bolesti.


Svatý Anianos, druhý biskup alexandrijský

Když připlul svatý Marek do Alexandrie a vystoupil z lodě na suchou zem, roztrhla se mu na jedné noze bota. Tu spatřil jednoho obuvníka a dal si u něj botu opravit. Obuvník si však při práci probodl šídlem levou ruku, z níž mu začala téci krev, takže naříkal bolestí. Boží apoštol tehdy smísil prach se svou slinou a pomazal mu zraněnou ruku. Rána se ihned zahojila. Obuvník se podivil tomuto zázraku a pozval Marka do svého domu. Po vyslechnutí Markova kázání se Anianos – tak se obuvník jmenoval – nechal pokřtít i s celým svým domem. Anianos prokázal takovou zbožnost a horlivost v Božím díle, že ho svatý Marek vysvětil na biskupa. Tak se stal tento svatý člověk druhým biskupem alexandrijské církve.


26. duben (9. května nového stylu)

Světitel mučedník Basil, biskup amasijský (a spravedlivá Glafira)

Licinius, manžel sestry císaře Konstantina, předstíral, že je křesťan, ale jakmile obdržel císařský titul a správu východní části Římské říše, začal pronásledovat křesťany a prosazovat modloslužbu. Jeho žena se pro to velmi trápila, ale nedokázala jej od tohoto zla odvrátit. Tím, že se Licinius oddal modloslužbě, zároveň podlehl i dalším vášním, zejména touze po ženách. V návalu této nečisté vášně chtěl zneuctít i služebnou císařovny, pannu Glafiru. Ta si postěžovala císařovně a císařovna ji tajně poslala od dvora v Nikomedii do pontské oblasti.

Dívka dorazila do města Amasia, kde byla srdečně přijata biskupem Basilem i ostatními křesťany. Glafira byla velmi ráda, že jí Bůh pomohl uchovat si panenství a napsala o tom císařovně. Ta se radovala také a poslala peníze pro amasijský chrám. Jeden dopis od Glafiry určený císařovně však padl do rukou císařovu eunuchovi, který ho Liciniovi ukázal. Císař se tak dozvěděl, kde Glafira je a okamžitě nařídil, aby byla i se svým ochráncem přivedena zpět.

Cestou Glafira zemřela a vojáci přivedli pouze biskupa Basila. Po věznění a mučení byl tento blažený muž roku 322 sťat a vhozen do moře. Jeho klerici, vedeni Božím andělem, nalezli Basilovo tělo poblíž města Sinope, vytáhli je rybářskou sítí a přenesli do města Amasia. Zde byl s úctou pochován ve chrámu, který byl zbudován jeho námahou. Císař Konstantin později proti Liciniovi vytáhl s vojskem, porazil jej a poslal do vyhnanství, ve kterém Licinius skončil svůj bezbožný život.


27. duben (10. května nového stylu)

Svatý apoštol Simeon

Patřil k Sedmdesáti apoštolům. Byl synem Kleofáše, bratra sv. Josefa, který byl snoubencem Přesvaté Bohorodice. Když viděl Simeon zázraky našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista, uvěřil a byl připojen k Sedmdesáti apoštolům. S velkou horlivostí a chrabrostí zvěstoval Kristovo Evangelium po celém Judsku.

V té době zavraždili rozzlobení Židé Jakuba, bratra Páně a prvního biskupa jeruzalémské církve, když jej shodili z chrámových hradeb a poté dobili. Novým jeruzalémským biskupem byl tehdy ustanoven Simeon, Jakubův příbuzný. Jako druhý biskup ve Svatém městě spravoval Boží Církev moudře a energicky až do vysokého věku. Bylo mu již více než sto let, kdy podstoupil mučednickou smrt. Stalo se to takto: za vlády císaře Traiana začalo v Palestině dvojí pronásledování – jednak potomků Davidových a jednak křesťanů. Rozzlobení lidé obvinili Simeona z příslušnosti k jedněm i k druhým. Svatý Simeon vytrpěl veliká muka a byl nakonec ukřižován stejně jako jeho Pán, kterému věrně sloužil zde na zemi.


29. duben (12. května nového stylu)

Svatý biskup Vasilij Ostrožský

Pocházel z Popova, vesnice v Hercegovině. Jeho rodiče byli prostí, avšak zbožní lidé. Již odmala byl naplněn láskou k Boží Církvi, a když povyrostl, odešel do monastýru Zesnutí Přesvaté Bohorodice v Trebinje a přijal mnišský postřih. Jako monach se stal brzy známým pro svůj asketický život. Ukládal si jeden duchovní úkol za druhým, vždy těžší a těžší. Později byl proti své vůli zvolen a vysvěcen na biskupa zachumského a skenderijského.

Jako archijerej sídlil nejprve v monastýru Tvrdoš, odkud jako dobrý pastýř utvrzoval své stádo v pravoslavné víře a chránil je před sveřepostí Turků i před záludností latiníků. Když jej nepřátelé začali příliš utiskovat a tvrdošský monastýr byl vypálen a zničen Turky, přesunul se Vasilij do monastýru Ostrog, kde pokračoval v přísné askezi a ohrazoval své duchovní stádo neustávajícími vroucími modlitbami. V roce 1671 odešel pokojně k Hospodinu, zanechav na zemi své divotvorné a uzdravující ostatky, které až do dnešního dne netlejí. Zázraků, které se udály u hrobu svatého Vasilije, je bezpočet. V roce 1942, během bombardování ostrožského kláštera, vystřelili Němci granát, který zasáhl kamennou zeď nad Horním monastýrem, proletěl dveřmi do chrámu sv. životodárného Kříže, avšak – ke všeobecnému údivu – nevybuchl. Výzkumy specialistů ukázaly, že granát byl v naprostém pořádku a měla nastat exploze. Je zřejmé, že to sám sv. Vasilij nedopustil, neboť výbuch by dalekosáhle poškodil svatý chrám i poustevnickou kélii sv. Vasilije. Dnes se uvedený granát nachází v Horním monastýru. K jeho ostatkům přicházejí křesťané i muslimové trpící nejtěžšími nemocemi a bolestmi a nalézají u nich uzdravení. Každoročně se na svátek Sv. Trojice koná na Ostrogu velký národní sněm.


Devět svatých mučedníků kyzických

Těchto devět odvážných mučedníků, zažehnutých láskou Kristovou, odmítlo přinést oběť modlám a zříci se Krista Pána. Proto byli krutě mučeni a poté sťati mečem. Stalo se tak na konci 3. století.

Za vlády císaře Konstantina Velikého byl ke cti těchto mučedníků založen v Kyziku chrám, do nějž byly přeneseny jejich netlející ostatky. Nad svatými ostatky došlo k velikému množství zázračných uzdravení. Jména mučedníků znějí: Theogonios, Rufus, Antipater, Theostichos, Artemios, Magnus, Theodotos, Thaumasios a Filemon. Všech devět dalo přednost věčnému a nepomíjivému před vším pozemským a pomíjivým. Za to je Hospodin uvedl do Svých věčných příbytků a ozdobil je věnci nekonečné slávy.


30. duben (13. května nového stylu)

Svatá mučednice Argira.

Tato nová mučednice se narodila zbožným rodičům v maloasijské Pruse (nyní Bursa v Turecku). Jen co se vdala za jednoho křesťana, zahleděl se do ní jistý Turek ze sousedství a zval ji, aby s ním žila. Krista milující Argira jeho nečisté návrhy odmítla. Ten ji za to před soudem křivě obvinil, že nejprve chtěla přijmout islám, ale pak to odmítla. Svatá Argira pak strávila celých 15 let putováním od soudce k soudci a z jednoho vězení do druhého, při tom trpěla bitím a těžce strádala pro Krista, jehož nade vše milovala. Nakonec dotrpěla ve věznici v Cařihradě roku 1725.


1. květen (14. května nového stylu)

Svatý prorok Jeremiáš

Narodil se šest set let před Kristem ve vesnici Anatota nedaleko Jeruzaléma. Prorokovat začal už v patnácti letech, za krále Josijáše. Králi, velmožům, falešným prorokům i kněžím prorokoval pokání. V této době si Jeremiáš jen tak tak zachránil život před vražednou rukou rozhořčených velmožů. Králi Joakimovi prorokoval, že jeho pohřeb bude jako pohřeb osla: bude mrtvý vyhozen z Jeruzaléma a jeho tělo bude po dlouhou dobu nepochované ležet na zemi. Za toto proroctví byl Jeremiáš uvržen do vězení. Protože zde nemohl lidu kázat, povolal Bárucha a ten, přes okno žaláře, zapsal na svitek prorokova slova. Když bylo proroctví přečteno králi, rozzlobený král svitek spálil. Boží prozřetelnost zachránila Jeremiáše z vězení a jeho prorocká slova se na králi Joakimovi naplnila.

Králi Jechoniášovi předpověděl, že bude odveden do Babylónu s celou svou rodinou a že tam zemře; to se také stalo. Za krále Sidkijáše si Jeremiáš navlékl na krk chomout, chodil tak Jeruzalémem a prorokoval o jeho pádu a zotročení pod babylónské jho. Zotročeným židům v Babylónu napsal list, aby si nedělali marné naděje, že se vrátí do Jeruzaléma, neboť v Babylónu zůstanou sedmdesát let, což se také stalo.

V údolí Totef poblíž Jeruzaléma, kde Židé obětovali své děti modlám, vzal Jeremiáš do svých rukou dobrý hrnec, před lidmi jej rozbil a prorokoval brzské zničení Judského království. Zanedlouho Babylóňané dobyli Jeruzalém, zabili krále Sidkijáše, vyplenili a zničili město a vyvraždili obrovské množství Židů v údolí Totef, kde byly děti obětovány modlám a kde prorok rozbil řečený hrnec. Jeremiáš a Levité vzali z chrámu archu smlouvy, odnesli ji na horu Navat kde zemřel Mojžíš, a tam ji ukryli v jeskyni. Chrámový oheň ukryl do hluboké studny. Někteří Židé přinutili Jeremiáše aby s nimi odešel do Egypta. Zde prožil čtyři roky, než jej jeho krajané ukamenovali. Egypťanům prorokoval zničení jejich model a příchod Panny s dítětem do Egypta. Existuje tradice, že samotný Alexander Veliký navštívil hrobku proroka Jeremiáše. Na rozkaz krále Alexandra bylo Jeremiášovo tělo přeneseno a pochováno v Alexandrii.


2. květen (15. května nového stylu)

Svatí mučedníci Hesperos, Zoe, Kyriakos a Theodulos

Za vlády císaře Hadriána (117-138) si jakýsi pohan Catullus koupil otroka Hespera, jeho manželku Zoe a jejich syny Kyriaka a Theodula. Protože byli přesvědčenými křesťany, nechtěli jíst nic z toho, co bylo obětováno modlám, a to, co jim předkládali, házeli psům a sami hladověli a trpěli. Když se o tom dozvěděl Catullus, velmi se rozhněval a začal své otroky krutě mučit. Nejprve mučil děti – ty však zůstaly ve víře neochvějné, ba co víc, žádaly mučitele o ještě větší muka. Nakonec byli všichni čtyři vhozeni do ohnivé pece, v níž po děkovné modlitbě odevzdali svého ducha Hospodinu. Jejich těla zůstala celá, ohněm nepoškozená.


Svatý Athanasios Veliký, arcibiskup alexandrijský

V tento den se slaví přenesení jeho ostatků a zázraky, které se skrze ně děly. Život a dílo tohoto velkého světce je popsány v den jeho hlavního svátku (18. / 31. ledna).


Svatí mučedníci Boris a Gleb

Synové velikého knížete Vladimíra, křtitele ruského národa. Před svým křtem měl Vladimír mnoho žen a s nimi i množství dětí. Boris a Gleb byli bratří z jedné matky. Než Vladimír zemřel, rozdělil svou říši mezi všechny své syny. Vladimírův nejstarší syn Svatopluk (Svjatopolk), který vládl v Kyjevě, však zatoužil i po údělech svých bratří Borise a Gleba. Poslal proto své lidi, aby zabili nejprve Borise a poté, na jiném místě, Gleba. Oba bratři byli neobyčejně zbožní a ve všem milí Bohu. Smrt přijali s modlitbou a se srdcem povzneseným k Bohu. Jejich těla zůstala neporušená a vydávala libou vůni. Byla pochována ve městě Vyšgorodu, kde z nich dodnes vychází milostiplná moc, která uzdravuje lidi od různých bolestí a trápení.


Svatý Michal (Boris), car bulharský

Boris se narodil a byl vychován jako pohan. Pokřtít se dal pod vlivem svého strýce Bojana a své sestry. Při křtu dostal jméno Michal. Patriarcha Fotios mu poslal kněze, kteří pokřtili postupně celý bulharský národ. Mnozí bulharští velmožové se nové víře protivili; křesťanství však zvítězilo a kříž se zaskvěl na mnoha chrámech, které dal postavit zbožný car Michal. Víra byla mezi Bulhary, stejně jako mezi Srby, upevněna zvláště ochridskými pětipočetníky Klimentem, Gorazdem, Naumem, Angelárem a Sávou, učedníky svatých Cyrila a Metoděje, kteří Kristovo učení kázali národu v jeho rodném, slovanském jazyce. Ve stáří přijal Michal mnišství a uzavřel se v samotě monastýru. Když však začal jeho syn Vladimír kazit dílo otcovo a potlačovat křesťanství, Michal znovu oblékl svou vojevůdcovskou zbroj, připnul si meč, sesadil Vladimíra z trůnu a dosadil na něj mladšího syna Simeona. Poté oblékl opět mnišské roucho, oddal se tichému životu a v askezi a modlitbě pokojně dovršil svůj pozemský život, „v blahé víře, ve správném vyznávání našeho Pána Ježíše Krista, veliký, ctihodný a bohabojný“. Do nebeského života přesídlil 2. (15.) května 906.


3. květen (16. května nového stylu)

Svatí mučedníci Timotej a Maura

Jak podivuhodný je osud těchto dvou svatých mučedníků, ženicha a nevěsty! Od jejich svatby uběhlo jen dvacet dní, když byli pro křesťanskou víru přivedeni k soudu před thébského místodržícího Ariana. Bylo to za časů císaře Diokleciána a Timotej sloužil jako žalmista v thébském chrámu. „Kdo jsi?“ zeptal se ho místodržitel. Timotej odpověděl: „Jsem křesťan a žalmista chrámu Božího.“ Arian se ho znovu zeptal: „Cožpak nevidíš kolem sebe mučicí nástroje, které jsou pro tebe připraveny?“ Timotej odvětil: „A cožpak ty nevidíš Boží anděly, kteří mne posilují?“

Tehdy místodržitel nařídil, aby Timoteji probodli uši železným prutem, takže mu bolestí vypadly oči z důlků. Maura byla pohledem na mučení nejprve zastrašena; jakmile jí však manžel dodal odvahy, vyznala i ona svou neochvějnou víru před místodržitelem. Ten přikázal, aby jí vytrhali všechny vlasy a poté odsekli i prsty na rukou. Po mnoha mučeních, kterým by byli okamžitě podlehli, kdyby je nebyla posilovala Boží blahodať, byli oba ukřižováni, jeden naproti druhému. A takto, visíce na křížích, žili ještě po devět dnů, hovořili spolu a vzájemně se posilovali v trpělivosti. Desátého dne odevzdali svého ducha Hospodinu, za nějž podstoupili smrt na kříži, a stali se tak hodnými Jeho Království. Hrdinně zemřeli za Krista v roce 286.


4. květen (17. května nového stylu)

Svatá mučednice Pelagie z Tarsu

Narodila se v Tarsu pohanským, avšak významným a bohatým rodičům. Jakmile se od křesťanů doslechla o Kristu a o spasení duše, zahořela láskou ke Spasiteli a v duši se stala zcela křesťankou.

V té době nastalo strašlivé pronásledování křesťanů. Stalo se, že se v Tarsu zastavil samotný císař Dioklecián. Během Diokleciánova pobytu ve městě se jeho syn vášnivě zamiloval do Pelagie a chtěl si ji vzít za ženu. Pelagie mu prostřednictvím své zlé matky odpověděla, že už se zasnoubila svému nebeskému Ženichu, Ježíši Kristu. Při útěku před nemravným následníkem trůnu a vlastní matkou Pelagie hledala a také našla pomoc u biskupa Klinona, člověka známého svou svatostí. Klinon ji poučil o křesťanské víře a pokřtil. Tehdy Pelagie rozdala své přepychové šaty a mnoho bohatství, vrátila se domů a přiznala se matce, že byla pokřtěna. Když se to doslechl císařův syn, ztratil všechnu naději, že by se s touto svatou dívkou mohl oženit, probodl se mečem a zemřel. Sama zlá matka tehdy před císařem obvinila svoji dceru a vydala ji soudu.

Císaře překvapila dívčina krása, zapomněl na svého syna a zahořel k ní sám nečistou vášní. Protože Pelagie zůstala neochvějnou ve své víře, císař ji odsoudil k upálení v rozžhaveném volu z mědi. Když ji mučitelé obnažili, svatá Pelagie se přežehnala znamením kříže a s děkovnou modlitbou k Bohu sama vešla do rozpáleného vola, kde se v jediném okamžiku celá roztavila jako vosk. Mučednickou smrt přijala se ctí v roce 287. Ostatek jejích kostí sebral biskup Klinon a pochoval je na kopci pod kamenem. Za vlády císaře Konstantina Kopronyma (741- 775) byl na tomto místě postaven krásný chrám na počest svaté dívky a mučednice Pelagie, která se obětovala pro Krista, aby s Ním mohla věčně kralovat.


Svatý mučedník Silván (Siluán), biskup gazský

Nejprve byl ve vojenské službě, ale poté, dostižen silou své víry, přešel do služby duchovní. Odsouzen za to, že obracel pohany ke křesťanství, byl nejprve těžce mučen a poté, v roce 311, sťat spolu s dalšími 40 vojáky. Tak se všichni stali nebeskými občany.


Ctihodný Nikifor Athonský

Zpočátku byl římský katolík, ale poté se obrátil na pravoslaví. Vedl svůj duchovní boj jako mnich na Svaté hoře spolu s moudrým Theoliptem. Byl učitelem slavného Řehoře Palamy a napsal spis o modlitbě mysli. Zesnul pokojně ve 14. století.

Učil: „Soustřeďte svou mysl a přinuťte ji, aby sestoupila do vašeho srdce a tam zůstala. Když se vaše mysl usadí v srdci, neměla by zůstat nečinná, ale nechť neustále činí modlitbu: ‚Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se mnou, hříšným.‘ Toto ať dělá neustále. Tímto způsobem se ve vás usídlí celá řada ctností – láska, radost, pokoj a další, pro něž bude splněna jakákoli vaše prosba k Bohu“.


6. květen (19. května nového stylu)

Svatý spravedlivý Jób Trpitel (Mnohostrádající)/

Jób byl potomkem Ezaua, vnuka Abrahámova, a žil v Arábii asi 2000 let před Kristem. Jeho otec se jmenoval Zára (Zerach) a matka Bosorra; Jóbovo celé jméno znělo Jóbab. Byl to člověk čestný a bohabojný a také velmi bohatý.

V 79. roce jeho života však na něj Bůh skrze satana dopustil těžké pokušení, jež je podrobně popsáno v biblické knize Jób. Za jediný den ztratil Jób nejen veškerý svůj obrovský majetek, ale i své syny a dcery. Poté těžce onemocněl a celé jeho tělo bylo od hlavy až po paty pokryto vředy. Jób ležel na hnojišti za městem a kusem střepu si seškrábával hnis ze svých ran. Nereptal však proti Bohu, ale trpělivě snášel všechna muka až do konce. Proto mu Bůh vrátil zdraví a bohatství dal ještě větší, než měl dříve. Znovu se mu narodilo sedm synů a tři dcery – stejně, jako měl předtím.

Jób žil na zemi celkem 248 let a neustále oslavoval a chválil Boha. Jób se považuje za vzor trpělivého snášení každého utrpení, které nám Bůh posílá, a za předobraz trpícího Pána Ježíše.


8. květen (21. květen nového stylu)

Svatý apoštol a evangelista Jan

Památka jeho zesnutí se slaví 26. září, avšak 8. května je vzpomínán zázrak na jeho hrobě.

Když měl Jan přes 100 let, vyšel se svými učedníky z Efezu a nařídil jim, aby vykopali hrob ve tvaru kříže. Potom stařec sešel živý do hrobu a byl pochován. Když později věrní jeho hrob znovu otevřeli, tělo tam už nenašli.

Každý rok 8. května vycházel z jeho hrobu jemný prach, který věřící sbírali a byli jím zázračně uzdravováni z nemocí.


Ctihodný Arsenij Veliký

Tento slavný světec pocházel z patricijské rodiny v Římě a dostalo se mu dobrého vzdělání jak ve světských vědách, tak ve filozofii a duchovní moudrosti. Opustil veškerou světskou marnost, odevzdal se církevní službě a stal se diákonem jednoho velkého chrámu v Římě. Bez manželky, upřený ke svému nitru, tichý a modlící se Arsenij zamýšlel takto prožít celý svůj život.

Prozřetelnost Boží však nasměrovala jeho životní cestu jinak. Císař Theodosios ho vybral jako vychovatele a učitele svých synů: Arcadia a Honoria, a ustanovil ho senátorem, obklopeného velkým bohatstvím, poctami a přepychem. To vše však srdce Arseniovo víc tísnilo, než uspokojovalo. Jednou se stalo, že Arkadij udělal něco špatného, a Arsenij ho za to potrestal. Uražený Arkadij zosnoval na svého učitele těžkou pomstu, o které, když se Arsenij dozvěděl, převlékl se za žebráka, odešel na pobřeží, nastoupil na loď a odplul do Egypta. Doputoval do monastýru ve Skétské poušti, zde se stal učedníkem slavného Jana Kolova a vedl svůj duchovní boj.

Považoval se za mrtvého; když mu jednou oznámili, že jeho bohatý příbuzný zemřel a odkázal mu veškerý majetek, odpověděl: „Vždyť jsem zemřel jsem před ním, tak jak mohu být jeho dědicem?“ Ukrytý v pouštní kelii jako v hrobce, celý den pletl koše z palmových listů a v noci se modlil k Bohu. Vyhýbal se lidem i každému hovoru s nimi. Pouze o svátcích opouštěl kelii a chodil do chrámu ke svatým Tajinám. Aby nezlenivěl, často si sám pokládal otázku: „Arsenije, proč jsi přišel do pouště?“

Na poušti strávil 55 let a po celou tu dobu byl vzorem monachům a chloubou mnišství vůbec. Dožil se 100 let a zesnul pokojně po dlouhé práci a dobrovolném mučednictví v r. 448. Přešel do království Krista Pána, jehož miloval celým svým srdcem a celou svou duší.


Svatá Emílie


9. květen (22. květen nového stylu)

Svatý Mikuláš Divotvůrce, arcibiskup Myr Lykijských – památka přenesení ostatků

Roku 1087, za vlády byzantského císaře Alexia I. Komnena a v časech konstantinopolského patriarchy Nikolaa Grammatika, bylo tělo světce přeneseno z lykijských Myr do italského města Bari. Stalo se tak kvůli napadení Lykie muslimy.

Světec se ve snu zjevil jednomu zbožnému knězi z Bari a nařídil, aby jeho ostatky byly přeneseny do tohoto města. V té době bylo město Bari pravoslavné a spadalo pod pravoslavný patriarchát. Během přenášení světcových ostatků se událo množství zázraků – jak díky tomu, že se lidé ostatků dotkli, tak díky myru, jež z nich vytékalo. V týž den se připomíná i zázrak sv. Mikuláše, který navrátil zrak slepému srbskému králi Štěpánu Dečanskému.


Svatý prorok Izaiáš

Tento veliký prorok pocházel z královského rodu. Narodil se v Jeruzalémě, jeho otec Amos byl bratrem judského krále Amasiáše. Díky velké milosti Boží, jež v něm přebývala, byl Izaiáš poctěn viděním Hospodina zástupů (Sabaotha) na nebeském trůnu, obklopeného šestikřídlými serafíny, kteří neustále zpívali: Svatý, Svatý, Svatý Hospodin zástupů.

Izaiáš prorokoval mnoho věcí jednotlivcům i národům. Stalo se, že chodil po tři dny zcela nahý jeruzalémskými ulicemi, předpovídaje brzké dobytí Jeruzaléma vojsky asyrského krále Sancheríba a napomínaje krále i vůdce národa, aby se nespoléhali na pomoc Egypťanů a Etiopanů, protože i oni budou Sancheríbem záhy pokořeni, nýbrž ať spoléhají na pomoc Nejvyššího Boha. Toto proroctví, stejně jako všechna ostatní, se beze zbytku vyplnilo.

Avšak nejdůležitějšími Izaiášovými proroctvími byla proroctví o vtělení Boha, o početí Přesvaté Panny, o Janu Křtiteli a o mnoha dalších událostech ze života Ježíše Krista. Tento jasnozřivý muž přijal díky čistotě svého srdce a duchovní horlivosti také dar zázraků. Když byl Jeruzalém v obležení a lidé trpěli žízní, Izaiáš se pomodlil k Bohu a zpod hory Sion začala vytékat voda. Tato voda byla nazvána Siloám („poslaná“) – k tomuto rybníku později poslal Kristus slepého od narození, aby se umyl a poté nabyl zraku.

Za vlády krále Manassese, když Izaiáš kritizoval pohanské zvyky krále a náčelníků lidu a přirovnával tehdejší pokolení k Sodomě a Gomoře, obrátil se proti němu hněv krále i národa. Veliký prorok byl zajat, vyveden z Jeruzaléma a rozřezán pilou. Izaiáš žil a prorokoval sedm set let před narozením Krista.


Svatý apoštol Šimon Zélóta

Je jedním ze Dvanácti velkých apoštolů. Pocházel z Káně Galilejské. Na jeho svatbu přišel Pán Ježíš se Svou Matkou a učedníky. Když se nedostávalo vína, Pán Ježíš proměnil vodu na víno. Spatřiv takový zázrak, mladý ženich opustil dům, rodiče i nevěstu a následoval Krista. Zélóta znamená horlivec. Šimon dostal toto jméno právě pro svou velikou a ohnivou horlivost pro Spasitele a Jeho Evangelium. Po přijetí Svatého Ducha odešel Šimon zvěstovat Evangelium do africké Mauretánie. Protože se mu podařilo obrátit mnohé lidi na víru v Krista, byl za to mučen a nakonec ukřižován stejně jako jeho Pán, který mu připravil věnec slávy v nesmrtelném Království.


12. květen (25. květen nového stylu)

Svatý mučedník Pankratij

Pocházel z Frýgie odkud přišel do Říma. Zde byl jako čtrnáctiletý chlapec r. 304 mučený a zabitý pro Krista. Je velmi uctívaný v západní církvi. V Římě existuje jemu zasvěcený chrám, ve němž spočívají jeho svaté ostatky.


13. květen (26. květen nového stylu)

Svatá mučednice Glykerie

Svatá Glykerie byla dcerou správce města Říma. Po otcově smrti se jako sirotek usadila v Traianopolis v Thrákii. Za vlády bezbožného císaře Antonia byla zatčena a nucena, aby přinesla oběť modle boha Dia. Glykerie si nakreslila na čelo kříž, a když se jí císařský zmocněnec zeptal, kde má lampádu (podle pohanského rituálu měli totiž všichni nést lampády), dívka ukázala na své čelo a řekla: „To je má lampáda.“ Poté, co se pomodlila, udeřil do modly blesk a rozbil ji na prach. Rozhněvaný zmocněnec přikázal, aby byla Glykerie bita a uvržena do žaláře. Dveře do vězení dal zapečetit, neboť se rozhodl, že dívku umoří hladem. Glykerii se však ve vězení zjevoval Boží anděl a podával jí nebeský pokrm.

Po uplynutí jistého času byl zmocněnec přesvědčen, že mučednice již zemřela, a tak poručil žalář otevřít. Tu v údivu spatřil, že je Glykerie živá, zdravá a veselá. Veliký zázrak mocně zapůsobil na žalářníka Laodicia, který sám vyznal víru v Pána Ježíše Krista a okamžitě byl za to sťat. Glykerii vhodili do rozpálené pece, avšak oheň jí nijak neuškodil. Stojíc uprostřed ohně, chválila Glykerie Hospodina a vzpomínala na zázračné zachránění tří mládenců v peci babylonské. Nakonec byla předhozena jako potrava lvům a po vroucí modlitbě odevzdala svou duši Bohu, pro něhož obětavě podstoupila mnohá utrpení. Stalo se tak v roce 177. Z jejích svatých ostatků vyprýštilo léčivé myro, které uzdravovalo nejtěžší lidské nemoci.


16. květen (29. květen nového stylu)

Ctihodný Theodor Posvěcený

Byl učedníkem svatého Pachomia. Narodil se a byl vychován jako pohan, ale v jinošských letech přišel k poznání pravé víry, nechal se pokřtít, a jakmile se doslechl o sv. Pachomiovi, tajně uprchl od svých rodičů do monastýru. Sv. Pachomios jej postřihl na mnicha a oblíbil si ho pro jeho neobyčejnou horlivost a poslušnost. Když za ním přišla matka, aby ho odvedla zpět domů, nechtěl se jí ani ukázat, ale modlil se za ni k Bohu, aby i ji osvítil pravdou. A skutečně – matka nejenže neodvedla svého syna domů, ale ani sama se již nevrátila. Poté, co zjistila, že nedaleko se nachází ženský monastýr, který vede Pachomiova sestra, vstoupila do něj a přijala mnišský postřih.

Po čase přišel do monastýru i Theodorův bratr Pafnutios a rovněž přijal mnišství. Jednou se přihodilo, že biskup města Panopolis vyzval sv. Pachomia, aby zřídil monastýr pro mnohé zájemce o mnišský život. Pachomios vzal s sebou Theodora a pověřil ho vybudováním monastýru. Po Pachomiově smrti se stal Theodor igumenem všech Pachomiových monastýrů a do hlubokého stáří vedl bohumilý život a uváděl mnoho mnichů na cestu spásy. Zesnul pokojně a přesídlil se do Království věčného Světla roku 368.


17. květen (30. květen nového stylu)

Svatý apoštol Andronikos a svaté Junie

Svatý Andronikos patřil k Sedmdesáti apoštolům. Byl příbuzným apoštola Pavla, který se o něm zmiňuje v Listu Římanům a vzpomíná i svatou Junii, pomocnici Andronikovu: Pozdravujte Andronika a Junii, mé příbuzné a spoluvězně, kteří jsou znamenití mezi apoštoly a kteří přede mnou uvěřili v Krista. (Ř 16, 7)

Andronikos byl ustanoven biskupem v Panonii, nesídlil však na jednom místě, nýbrž cestoval a zvěstoval Evangelium po celé Panonii. Za pomoci svaté Junie se mu podařilo přivést mnohé k víře v Krista a zbořit velký počet pohanských chrámů. Oba vynikali blahodatnou schopností činit zázraky, díky níž vyháněli z lidí démony a uzdravovali všechny nemoci a bolesti. Oba byli umučeni za Krista, a tak přijali dvojitý věnec slávy: apoštolství a mučednictví. Jejich svaté ostatky byly nalezeny v oblasti Eugénie (viz 22. února).


18. květen (31. květen nového stylu)

Svatý mučedník Theodotos a sedm panenských mučednic: Tekusa, Alexandra, Klaudie, Faina, Eufrasie, Matrona a Julie

Theodotos byl ženatý a vlastnil krčmu v Ankýře (dnešní Ankaře) za časů císaře Diokleciána. I když byl ženatý, žil podle slov apoštola: „Ti, kteří mají ženy, nechť jsou, jakoby je neměli.“ (1Kor 7, 29) A krčmu měl bezpochyby proto, aby mohl co nejvíce pomáhat křesťanům. Jeho krčma sloužila jako úkryt pro pronásledované věřící. Theodotos tajně posílal pomoc křesťanům, kteří uprchli do hor, a tajně sbíral těla zabitých a pochovával je.

V té době bylo před soud předvedeno a za Krista mučeno sedm panen: byly trýzněny, potupeny a nakonec utopeny v jezeře. Jedna z nich, sv. Tekusa, se ve snu zjevila Theodotovi a pověděla mu, aby vyzvedl jejich těla z jezera a pochoval je. Za temné noci se vydal Theodotos s několika druhy splnit vůli mučednice, a veden Božími anděly, dokázal najít všech sedm těl a pochovat je. Jeden z přátel jej však prozradil soudci a ten ho podrobil krutému mučení. Theodotos snášel všechna muka tak, jako by byl v cizím těle, celou svou myslí ponořen v Hospodina. Mučitel proměnil celé jeho tělo v jedinou ránu a zuby mu rozdrtil kamenem. Poté nařídil, aby Theodota sťali mečem. Když byl přiveden na popraviště, mnozí křesťané pro něj plakali. Svatý Theodotos jim však řekl: „Neplačte, bratři, pro mne, ale oslavte našeho Pána Ježíše Krista, který mi pomohl vykonat hrdinství a zvítězit nad nepřítelem duší.“ Jakmile to dopověděl, položil svoji hlavu na pařez a byl sťat. Stalo se tak v roce 303. Jistý kněz důstojně pochoval mučedníkovo tělo na jedné vyvýšenině za městem. Později tam postavili chrám zasvěcený sv. Theodotovi. (viz též 7. / 20. června)


20. května (2. června nového stylu)

Svatý mučedník Thallaleos Egejský

Pocházel z Libanonu, jeho otec se jmenoval Verukios a matka Romilia. Byl urostlým a krásným jinochem plavých vlasů, zaměstnáním lékař. Jako osmnáctiletý byl za vlády císaře Numeriána umučen za Krista.

Když statečně vyznal svou křesťanskou víru před soudcem-mučitelem, ten přikázal dvěma katům, Alexandru a Asteriovi, aby mu provrtali kolena, skrze otvory provlékli provaz a za ten jej zavěsili na stromě. Neviditelná Boží síla však katům zatemnila zrak, a tak provrtali a pověsili na strom obyčejnou desku. Jakmile se o tom dozvěděl mučitel, pomyslel si, že to udělali schválně, a poručil, aby byli oba biti. Během mučení Alexandr a Asterios zvolali: „Živ je náš Hospodin, nyní jsme se i my stali křesťany, věříme v Krista a strádáme za Něj!“ Když to mučitel uslyšel, přikázal je proklát mečem. Sám se chopil vrtáku a začal vrtat do Thallaleova kolena, ale jeho ruce odpadly od těla, a sám pak musel prosit svatého o pomoc. Blahosklonný Kristův mučedník se pomodlil a zločinného soudce uzdravil. Poté byl Thallaleos uvržen do moře, ale znovu se před mučiteli ukázal živým (neboť se tiše modlil za to, aby jeho mučení pokračovalo). Když ho předhodili divokým zvířatům, olízaly mu ruce a nohy a mazlily se s ním. Nakonec byla Thallaleovi mečem sťata hlava a mučedník se odebral do života věčného. Stalo se tak v roce 284.


21. května (3. června nového stylu)

Svatí císař Konstantin a jeho matka císařovna Helena

Konstantinovi rodiče byli císař Konstancius a císařovna Helena. Konstancius měl děti ještě s jinou ženou, ale s císařovnou Helenou počal pouze Konstantina, později nazvaného Velikého. Když Konstantin nastoupil na císařský trůn, vedl tři velké bitvy: jednu proti Maxentiovi, římskému tyranovi, druhou proti Skýtům na Dunaji a třetí pak proti Liciniovi.

Před bitvou s Maxentiem, když měl Konstantin pochybnosti o svém vítězství, zjevil se mu za dne jasně zářící kříž na nebi, celý obklopený hvězdami. Na tomto kříži bylo napsáno: Tímto zvítězíš. Ohromený císař nařídil, aby byl ukován veliký kříž, podobný tomu, který se mu zjevil, a aby byl nesen vpředu před vojskem, které šlo do bitvy. Mocí kříže pak skutečně císař Konstantin získal slavné vítězství nad nepřítelem, ačkoli ten byl před bitvou v početní převaze. Maxentius se pak při útěku z boje utopil v řece Tibeře.

Nedlouho poté vydal Konstantin v Milánu roku 313 tzv. Milánský Edikt, kterým povolil křesťanství jako oficiální náboženství. Když zvítězil nad Liciniem, založil nové hlavní město své říše na průlivu Bospor, které se od té doby nazývalo Konstantinopol. Ještě předtím se však Konstantin nakazil nemocí známou jako malomocenství. Pohanští kněží císaři radili, aby se vykoupal v dětské krvi. Tomu se však císař bránil a neučinil tak. Tehdy se mu zjevili apoštolové Petr a Pavel a poradili mu, aby vyhledal pomoc biskupa Silvestra, který ho z této strašné nemoci vyléčí. Biskup jej poučil v křesťanské víře а připravil ke svatému křtu, a nemoc z těla císaře zcela zmizela.

Když nastala rozepře v Církvi, kvůli heretikovi Áriovi, císař Konstantin svolal v roce 325 První všeobecný sněm do města Nikaje. Tam byla Áriova hereze odsouzena a Pravoslaví utvrzeno.

Svatá Helena, zbožná matka císaře Konstantina, velmi horlila pro Kristovu víru. Navštívila Jeruzalém, kde nalezla čestný Kříž Páně a na Golgotě nechala vystavět chrám Vzkříšení. Poté ještě nechala zbudovat mnohé další chrámy ve Svaté Zemi. Roku 327, ve svých 80 letech, tato svatá žena zesnula a odevzdala svoji zbožnou duši Pánu. Císař Konstantin přežil svoji matku o deset let, zesnul ve svých 65 pěti letech ve městě Nikomédii. Jeho tělo bylo pochováno v chrámu svatých apoštolů v Konstantinopoli.


22. května (4. června nového stylu)

Svatý mučedník Vasilisk

Byl příbuzným sv. Theodora Tyrona. Jako křesťan byl mučen spolu s Eutropiem a Kleonikem, kteří byli ukřižováni a vypustili duši 3. března, zatímco Vasilisk byl vrácen do vězení. V té době probíhala výměna císařských místodržitelů, takže Vasilisk strávil ve vězení dlouhou dobu. Se slzami se modlil k Bohu, aby ho Pán nepřipravil o mučednickou smrt. Po dlouhé modlitbě se mu zjevil sám Pán Ježíš a slíbil mu, že splní jeho přání a dopustil, aby mohl navštívit svou rodnou vesnici a rozloučit se s matkou a bratry.

V téže době nastoupil nový místodržitel Agrippa a nařídil okamžitý návrat Vasiliska do vězení. Na cestě z vesnice do města Amasie provedl Pán skrze svého mučedníka velké zázraky, pro které mnoho lidí uvěřilo v Krista. Agrippa nařídil svatému, aby přinesl oběť Apollovi. „Apollo znamená ničitel“, řekl Vasilisk a na jeho upřímnou modlitbu se modla rozpadla na prach a chrám spálil nebeský oheň. Polekaný Agrippa to všechno přisuzoval magii a nařídil Vasiliska setnout. V okamžiku popravy přišel Agrippa o rozum a když v nepříčetnosti došel na místo popravy, našel na zemi trochu mučedníkovy krve, dal si ji za opasek a tím se uzdravil. Když přišel k sobě, nechal se pokřtít.

Po nějaké době jistý Marin, obyvatel města Komany, kde byl Vasilisk popraven, postavil chrám nad mučedníkovými ostatky, od kterých pak byli uzdraveni mnozí nemocní.


Druhý všeobecný sněm

Byl svolán do Konstantinopole roku 381, za vlády císaře Theodosia Velikého, aby potvrdil pravoslavné učení o Svatém Duchu.

O něm nesprávně učil tehdejší cařihradský patriarcha Makedonios, když tvrdil, že Duch Svatý je Boží stvoření, a ne božská hypostáze (osoba), která je rovna osobám Otce a Syna, a je s nimi jednobytná.

Makedonius byl sněmem odsouzen a k nicejskému Vyznání víry bylo přidána formulace učení o Svatém Duchu.


23. května (5. června nového stylu)

Svatý Michal, biskup sinadský

Tento svatý a moudrý biskup se zasvětil již od dětství službě Bohu. Vedl asketický život společně se svatým Theofylaktem Nikomédským. Jednou se během období sucha stalo, že tito dva svatí muži svými modlitbami přivolali na zem vydatný déšť.

Za svůj asketický a panický život, který Michal od mládí vedl, byl zvolen a patriarchou Tarasiem vysvěcen na biskupa synnadského. Zúčastnil se 7. všeobecného sněmu. Na císařovo přání se odebral ke kalifu Hárúnu ar-Rašídovi, aby s ním vedl rozhovory o míru.

V době zlovolného císaře Lva Arménského byl Michal za uctívání ikon svržen z biskupského stolce a poslán do vyhnanství, kde zemřel v bídě a chudobě, zůstávaje až do konce věrným Pravoslaví. Do Kristova Království přesídlil kolem roku 818.


Ctihodný mučedník Michal

Po smrti svých rodičů rozdal Michal celý svůj majetek chudým a odešel do Jeruzaléma, aby se poklonil svatým místům. Poté vstoupil do monastýru svatého Sávy Posvěceného, kde přijal mnišský postřih. Michal byl velmi mladý a krásný, ale přísným postem vyhubl a zbledl.

V té době vládli v Jeruzalémě Arabové. Jednoho dne poslal Michala jeho duchovní otec do města, aby tam prodal ruční práce. Na ulici jej potkal eunuch arabské královny a přivedl ho k ní, aby jí ukázal své výrobky. Když královna spatřila krásného mnicha, rozpálila se nečistou vášní a navrhla mnichovi tělesný hřích, jako kdysi Putifarova žena ctnostnému Josefovi. Michal hříšný návrh odmítl a dal se na útěk. Rozzlobená královna však nařídila, aby ho ztloukli holemi a předvedli před krále s falešným obviněním, že tupil víru Mohamedovu. Král mu nabídl, aby tuto víru přijal, ale Michal to odmítl. Tehdy mu dali vypít silný jed, aby ho otrávili. Michal jed vypil, ale nic se mu nestalo. Král proto přikázal, aby ho uprostřed Jeruzaléma sťali mečem. Mniši našli jeho tělo a přenesli je do monastýru sv. Sávy, kde je čestně pochovali. Svatý Michal zemřel za Krista a získal mučednickou slávu v 9. století.


24. května (6. června nového stylu)

Ctihodný Simeon Sloupovník (mladší) z Podivuhodné hory

Tento podivuhodný světec se narodil v Antiochii roku 522, za vlády císaře Justina I. Staršího. Jeho otec zemřel při zemětřesení a Simeon zůstal sám s matkou Martou. Když mu bylo šest let, odešel do pouště k jednomu duchovnímu otci, který se jmenoval Jan, a pod jeho vedením se oddal velikému postnímu a modlitebnímu zápasu, jemuž se obdivovali všichni, kteří jej spatřili.

Poté, co přetrpěl strašlivá pokušení od démonů, přijal Simeon od Pána a Jeho andělů velikou útěchu a blahodať. Pán Ježíš se mu zjevil v podobě krásného mládence. Po tomto zjevení se v jeho srdci rozhořela veliká láska ke Kristu. Mnoho let prožil na sloupu, modle se k Bohu a zpívaje žalmy. Na základě Božího vnuknutí pak odešel na horu nazvanou samotným Pánem „Podivuhodná“. Podle názvu této hory je i sám Simeon nazýván „Divnohorcem“.

Pro jeho lásku k Bohu mu Hospodin udělil zvláštní blahodať, díky níž uzdravoval každou nemoc, krotil zvířata, viděl jak do dalekých koutů světa, tak do srdcí lidí, vycházel ze sebe a nazíral nebesa, hovořil s anděly, děsil a vyháněl démony, prorokoval, čas od času trávil až třicet dní beze spánku a ještě déle bez jídla, přijímal pokrm z rukou andělů. Dokonale se na něm naplnila Spasitelova slova: Kdo věří ve Mne, i on bude činit skutky, které Já činím (Jan 14, 12). Roku 596, když dovršil 75 let svého života, zesnul Simeon v Pánu, aby se mohl věčně spolu s anděly radovat z vidění Boží tváře.


27. května (9. června nového stylu)

Svatý mučedník Therapont, biskup sardský

Obrátil k víře Kristově veliké množství Řeků, za což jej pohané vystavili krutému týrání – byl uvržen do vězení, mučen hladem a bit. Obnaženého jej položili na zem a přivázali ke čtyřem dřevěným kůlům, načež ho tloukli tak dlouho, dokud nesedřeli maso z kostí. Mučedník zůstal přesto živ, zatímco čtyři suché kůly se zazelenaly a vyrostly z nich vysoké stromy, díky nimž pak docházeli uzdravení mnozí nemocní. Nakonec byl sv. Therapont poražen jako beránek a přenesen do Nebeského Království, aby viděl věčnou slávu Boží. Stalo se tak za vlády císaře Valeriána roku 259.


30. května (12. června nového stylu)

Svatý Izák Vyznavač (Dalmatský)

Za vlády římského císaře Valenta (364-378) došlo k velkému pronásledování Pravoslaví ze strany ariánů, jemuž napomáhal i samotný císař. Když se o tomto pronásledování doslechl Izák, poustevník odkudsi z Východu, opustil svou mnišskou samotu a přišel do Cařihradu, aby posilnil pravoslavné a odsoudil heretiky. Právě tou dobou táhl císař Valens s vojskem na sever proti Gótům, kteří postupovali od Dunaje k Thrákii. Izák předstoupit před vládce a řekl mu: „Císaři, otevři chrámy pravověrným, a Bůh požehná tvou výpravu!“ Ale císař si starce nevšímal a pokračoval v cestě. Druhého dne vyšel Izák před císaře znovu a zopakoval mu své napomenutí. Císař by jej snad i vyslyšel, kdyby mu v tom nezabránil jeden z jeho rádců, stoupenec ariánské hereze. Když vyběhl Izák před císaře třetího dne, chytil jeho koně za uzdu a prosil jej, aby vrátil Boží Církvi svobodu, a vyhrožoval mu Božím trestem, bude-li se jeho prosbě protivit. Rozhněvaný císař nařídil, aby starce svrhli do hluboké jámy, plné bláta a trní. Izákovi se však zjevili tři andělé a z propasti jej vytáhli. Izák předstoupil před císaře i na čtvrtý den a předpověděl mu strašnou smrt, jestliže nedá pravoslavným svobodu: „Pravím ti, císaři, povedeš vojsko proti barbarům, ale neporazíš je. Obrátíš se na útěk, ale sám budeš zajat a zaživa upálen.“ Tak se i stalo. Barbaři pokosili řeckou armádu jako trávu, císař se dal spolu se svým rádcemariánem na útěk a ukryl se v jednom seníku. Barbaři vyslídili, kde se císař nachází, dorazili na místo, obklíčili seník a podpálili jej. Císař i jeho rádce uhořeli.

Později dosedl na císařský trůn Theodosius Veliký, který se doslechl o Izákovi i o jeho splněném proroctví. Pozval starce k sobě a poklonil se mu. Protože v Církvi zavládl mír a ariáni byli vyhnáni, chtěl se Izák vrátit do své samoty, ale přemluvili ho, aby zůstal v Cařihradu. Jistý velmož Saturnin pro něj postavil mnišský příbytek, v němž vedl starec duchovní zápas až do své smrti, přičemž konal mnohé zázraky. Příbytek se naplnil mnichy a stal se velikým monastýrem. Před smrtí určil Izák za igumena svého učedníka Dalmata, podle něhož byl monastýr později nazván Dalmatským. Kolem roku 383 přesídlil bohumilý starec Izák do věčnosti, aby se kochal zřením tváře Boží.


31. května (13. června nového stylu)

Svatý apoštol Hermas

Svatý Hermas patřil k Sedmdesáti apoštolům. Je zmíněn v listu sv. apoštola Pavla Římanům (Ř 16, 14). Původem byl Řek, ale dlouho žil v Římě. Sloužil jako biskup ve městě Filippopolis (dnešní Plovdiv v Bulharsku) a svůj život završil mučednickou smrtí. Podle zjevení Božího anděla sepsal velmi poučnou knihu Pastýř.

Hermas byl bohatým člověkem, ale kvůli svým hříchům a hříchům svých synů upadl do velké chudoby. Jednou se mu při modlitbě zjevil bíle oděný muž s holí v ruce a pravil, že je andělem pokání, který je poslán Hermovi až do konce jeho života. Anděl mu zjevil dvanáct přikázání:

1. věřit v Boha; 2. žít v prostotě a nevinnosti, nepomlouvat a dávat almužnu každému, kdo o to požádá; 3. milovat pravdu a vyhýbat se lži; 4. zachovávat čistotu ve svých myšlenkách; 5. učit se trpělivosti a štědrosti; 6. mít na paměti, že každému člověku je přidělen jeden dobrý a jeden zlý duch; 7. mít bázeň před Bohem a nebát se ďábla; 8. činit vše dobré a zdržovat se jakýchkoli zlých skutků; 9. modlit se k Bohu z hloubi duše s vírou, že naše modlitba bude vyslyšena; 10. vyvarovat se sklíčenosti, která je sestrou pochybnosti a hněvu; 11. zkoumat, která proroctví jsou pravdivá a která falešná; 12. vyvarovat se jakéhokoli zlého přání.


31. května (13. června nového stylu)

Svatý mučedník Justin Filosof

Narodil se v roce 105 po Kristu v řecké rodině, která žila v samařském městě Sichemu (dnešní Nábulus). Usilovně hledal moudrost ve filosofii, zpočátku u stoiků, poté u peripatetiků (následovníků Aristotela), dále u pythagorejců a nakonec u platoniků. Avšak ani Platónova filosofie jej neuspokojila, přestože u ní setrval nejdéle, nepoznav zatím nic vyššího.

Božím řízením se Justin setkal s jistým ctihodným starcem, který v něm zviklal důvěru v Platónovu filosofii a připomněl mu, že lidé nemohou poznat pravdu o Bohu, dokud jim ji neodkryje sám Bůh, přičemž tuto pravdu o Sobě zjevil Bůh v knihách svatého Písma. Justin se dal do čtení sv. Písma a stal se přesvědčeným křesťanem. Po jistý čas však ještě odmítal křest a nenazýval sebe křesťanem, dokud se osobně nepřesvědčil o lživosti všech obvinění, které proti křesťanům vznášeli pohané.

Po příchodu do Říma dosáhl rychle veliké úcty ve filosofických kruzích a získal mnoho příznivců. Když se dozvěděl o mučednické smrti svatých Ptolemaia a Lucia a na vlastní oči viděl, jak mučí nevinné křesťany, napsal apologii (obranu) křesťanů a křesťanského učení a odevzdal ji císaři Antoniovi a senátu. Imperátor si pozorně apologii přečetl a nařídil, aby bylo pronásledování křesťanů zastaveno. S kopií císařského nařízení odcestoval Justin do Asie, kde s pomocí této listiny zachránil mnoho křesťanů před pronásledováním.

Po návratu do Říma, kde začal pronásledovat křesťany Marcus Aurelius, napsal druhou apologii a odeslal ji císaři. Jistý bezectný filosof-kynik Crescens jej obvinil z křesťanství, a to ze závisti, neboť byl Justinem poražen ve filosofickém sporu. Justin byl uvržen do žaláře. Crescens toužil po smrti svatého a obával se, že u soudu by se mohl obhájit. Proto lstivě využil příležitosti a pomocí podvodu Justina v žaláři otrávil. Tak dokonal svůj život tento veliký obhájce víry křesťanské a přesídlil do blažené věčnosti. Stalo se tak roku 165 či 166.


3. červen (16. červen nového stylu)

Svatý mučedník Lukillián a čtyři mládenci – Klaudius, Ipatij, Pavel, Dionýsij a panna Pavla

Lukillián byl až do stáří pohanem, sloužil jako kněz v pohanském chrámu, a přesto – již jako šedivý stařec – poznal pravdu křesťanství a přijal křest. V pohanském prostředí města Nikomédie vyvolalo jeho obrácení ke Kristu velké vzrušení. Lukilliána předvedli k soudu, a když se nechtěl zříci své nové víry, krutě jej zbili a těžce zraněného uvrhli do vězení. V žaláři se Lukillián setkal se čtyřmi jinochy: Klaudiem, Hypatiem, Pavlem a Dionysiem, kteří byli uvězněni pro svou víru v Krista. Jaká byla Lukilliánova radost, že zde nalezl bratry ve víře! Společně pak trávili čas v besedách o Bohu, v modlitbách a pění žalmů.

Po vyvedení ze žaláře byli všichni všemožně mučeni a nakonec odesláni do Byzantia, kde jinochy sťali mečem, zatímco Lukilliána rozzuření Židé (obávající se šíření křesťanství) nejen ukřižovali, ale celé jeho tělo probodali hřeby. O mučedníkovo tělo se postarala neohrožená dívka Pavla, která je před zraky všech odnesla a se ctí pochovala. Byla za to odsouzena, mučena a nakonec sťata. Tak přijala od Hospodina hned dvě koruny: korunu panenství i korunu mučednictví. Utrpení všech šesti svatých mučedníků se událo za vlády císaře Aureliána, mezi léty 270 a 275.


6. červen (19. červen nového stylu)

Ctihodný Bessarion

Narodil se a byl vychován v Egyptě. Záhy se oddal duchovnímu životu, aby „neposkvrnil duchovní oděv, který oblékl při svém svatém křtu“. Navštívil sv. Gerasima u Jordánu a naslouchal poučením sv. Isidora Pelusijského. Své tělo přemáhal usilovným postem a bděním, avšak jak jen bylo možno, skrýval svou askezi před lidmi. Jednou dokázal stát čtyřicet dní na modlitbě bez jídla a spánku. V létě i zimě nosil jediný oděv. Měl veliký dar činit zázraky. Neměl stálé bydliště, nýbrž až do hlubokého stáří žil v horách a lesích. Uzdravoval nemocné a činil mnoho jiných zázraků k užitku lidí a ke slávě Boží. Zesnul pokojně v roce 466.


Ctihodný Hilarion Nový

Představený Dalmatského monastýru v Cařihradu. Byl učedníkem Řehoře Dekapolity a následovníkem života Hilariona Velikého, po němž byl pojmenován. Byl usilovným v modlitbě a vytrvalým a statečným v utrpení. A trpěl mnoho: za úctu k ikonám za vlády zlovolných císařů-obrazoborců – Lva Arménského a jiných. Později byl císař Lev zabit meči vlastních vojáků ve stejném chrámu a na stejném místě, kde začal poprvé hanobit svaté ikony a odkud odstranil první ikonu. Tehdy byl Hilarion propuštěn ze žaláře. Avšak ne nadlouho. Opět ho pak mučili a věznili, dokud na trůn neusedla pravověrná císařovna Theodora. Ctihodný Theodor měl prorockého a jasnozřivého ducha: viděl Boží anděly, když nesli k nebesům duši sv. Theodora Studijského. Bohumilý světec nalezl pokoj v Nebeském království v roce 845, ve svých sedmdesáti letech.


7. červen (20. červen nového stylu)

Svatý mučedník Theodot Ankýrský

Tento Kristův mučedník byl tajným křesťanem, jenž pomáhal církvi a důstojně pohřbíval těla svatých mučedníků. Pochoval i těla 7 panen umučených pro Krista. Když byl prozrazen pohanům, byl i on podroben mučení a zabit. Podrobnější popis o něm je u dne 18. května.


Svatý mučedník Marcel, papež římský

Za časů císaře Maximiána byl sv. Marcel odsouzen k tomu, aby pásl dobytek na určeném místě. Aby se Maximián zalíbil Diokleciánovi, který si ho přibral za spolucísaře, začal v Římě stavět lázně a do této práce nutil křesťany jako kdysi faraon Židy v Egyptě. Mnozí křesťané při tom tehdy zemřeli. Umučen byl i diákon Kyriakos, který měl velikou moc nad démony a který uzdravil démonem posedlou Diokleciánovu dceru Artemii i dceru perského krále Ioviu, přičemž obě pokřtil.

Umučeni byli tehdy i Artemia a Kiriakovi druhové – diákon Sisinius, Smaragdus a Largus, dále diákon Apronianus, dva novokřtění římští vojáci Papius a Maurus, stařec Saturnin, Crescentianus, jakož i blažené panny Priscilla a Lucina, které ze svého bohatství daly zbudovat hrobky pro křesťanské mučedníky. Svatý papež Marcel se dlouho staral o dobytek, až nakonec, ztýrán hladem a ponižováním od vojáků, odevzdal svou duši Bohu.


8. červen (21. červen nového stylu)

Svatý Efrém, patriarcha antiochijský

Za vlády byzantského císaře Anastasia působil Efrém jako vévoda ve východních zemích. Všem byla známa jeho zbožnost a milosrdenství, a těšil se proto velké vážnosti. Když bylo zapotřebí obnovit Antiochii, zničenou zemětřesením a požárem, nařídil císař Efrémovi, aby řídil obnovu města. Efrém svůj úkol plnil usilovně a s láskou. Mezi prostými stavebními dělníky byl i jistý biskup, který opustil svou duchovenskou hodnost a stal se obyčejným zedníkem, přičemž nikdo nevěděl, že jde o biskupa.

Jednoho dne tento člověk ulehl, aby si spolu s jinými dělníky odpočinul po těžké práci, a usnul. Když se na něj vévoda Efrém zadíval, spatřil nad ním ohnivý sloup, který sahal až do nebes. Užaslý a vyděšený Efrém poté pozval tohoto člověka k sobě a zapřísahal ho, aby mu odkryl, kým je. Člověk se dlouho vzpíral, ale nakonec přiznal, že je biskup, a předpověděl Efrémovi, že bude sám brzy vysvěcen na alexandrijského patriarchu (patriarší trůn byl tehdy prázdný, neboť během zemětřesení zahynul předešlý patriarcha Eufrasios).

A skutečně, uběhlo jen několik dnů a Efrém byl zvolen a vysvěcen na patriarchu. Za jeho dobrotivost, čistotu a horlivost pro Pravoslaví mu Bůh udělil dar konání zázraků. Jednou se stalo, že ve snaze přesvědčit nějakého heretika o tom, že Pravoslaví je pravým vyznáním, vložil Efrém svůj biskupský omofor do ohně a začal se modlit k Bohu. Omofor ležel v ohni tři hodiny a zůstal nepoškozeným. Když to heretik viděl, užasnul a hereze se zřekl. Svatý Efrém zesnul pokojně v roce 540 a byl přenesen do Božího Království.


10. červen (23. červen nového stylu)

Svatí mučedníci Alexandr a Antonína

Oba byli křesťané a pocházeli z Alexandrie. Antonína byla čistá panna, Alexandr sloužil v císařském vojsku. K soudu byla nejdříve předvolána a poté mučena Antonína. Když ji zavřeli do žaláře, zjevil se anděl Alexandrovi a nařídil mu, aby Antonínu ve vězení navštívil, přestože ji dosud neznal. Alexandr ji oblékl do svého vojenského pláště a nařídil jí, aby do něj schovala hlavu a tak prošla kolem stráže vězeňskou branou. Dívka se tak ocitla na svobodě, zatímco vojín zůstal ve vězení. Alexandra předvedli před soudce a začali trýznit pro Kristovo jméno.

Jakmile se to Antonína dozvěděla, sama se udala soudci, který je oba podrobil krutému mučení. Byly jim useknuty ruce, tloukli je po nahém těle a rány jim pálili svícemi. Nakonec byli vhozeni do jámy, na jejímž dně hořel oheň, a zasypáni zeminou. Dne 3. května roku 313 důstojně dotrpěli pro lásku Kristovu a byli přeneseni do příbytků Krále nebeského. Krutý soudce Festus v okamžiku smrti mučedníků znenadání oněměl. Zmocnil se ho zlý duch, který jej trápil po sedm dní, dokud soudce nezemřel.


11. červen (24. červen nového stylu)

Svatý apoštol Bartoloměj


Svatý apoštol Barnabáš

Je jedním ze 70ti apoštolů. Narodil se na Kypru bohatým rodičům z kmene Lévi a studoval spolu se Saulem u Gamaliela. Nejprve se jmenoval Josef, ale apoštolové jej nazývali Barnabášem, to je synem útěchy, protože dokázal výjimečně utěšovat lidské duše. Po Saulově obrácení ho uvedl mezi apoštoly. Poté s Pavlem a Markem kázal Barnabáš evangelium v Antiochii i na jiných místech.

Rozhodně jako první kázal evangelium v Římě a Miláně. Byl umučen Židy na Kypru a pochován Markem u západní brány města Salamina, s vlastnoručně přepsaným Matoušovým evangeliem na prsou. Místo jeho odpočinku bylo po několik staletí neznámé, ale protože mnozí nemocní se zde uzdravovali, bylo nazýváno „místem zdraví“.

Za panování císaře Zinona a Chalcedonského sněmu r. 451 se apoštol tři noci po sobě zjevoval kyperskému arcibiskupu Anthimovi a sdělil mu místo svého hrobu. Došlo k tomu právě v době, kdy mocichtivý patriarcha Antiochie žádal, aby byla kyperská církev podřízena jeho správě. Po Barnabášově zjevení a nalezení jeho zázračných ostatků však bylo ustanoveno, aby kyperská církev, jako apoštolem, založená zůstala navždy samostatná. Tak vznikla autokefalita kyperské církve.


13. červen (26. červen nového stylu)

Svatá mučednice Akylina (Aquilina)

Narodila se křesťanským rodičům v palestinském městě Byblos (v dnešním Libanonu). V sedmi letech byla malá Akylina již plně zasvěcena do pravého křesťanského života a v deseti letech byla natolik naplněna Božským poznáním a milostí Svatého Ducha, že s velikou horlivostí a mocí zvěstovala Krista svým dětským přítelkyním.

Když začalo Diokleciánovo pronásledování křesťanů, kdosi přivedl Akylinu k císařskému místodržiteli Volusianovi, člověku zvířecích mravů. Volusianus nejprve přikázal Akylinu bít a poté nařídil, aby rozžhavili kovový prut a probodli jím světici uši a mozek. Až do poslední chvíle vyznávala Akylina bez zábran a veřejně Krista Pána, a jakmile jí začal z hlavy vytékat mozek a krev, upadla jako mrtvá. Místodržitel, domnívaje se, že vypustila duši, přikázal, aby její tělo bylo vyneseno z města a odhozeno na smetiště, kde je měli sežrat psi. V noci se jí však zjevil Boží anděl a řekl: „Vstaň a buď zdráva!“ A dívka vstala a byla zdráva. Dlouho se pak vděčně modlila k Bohu, ale zároveň Ho prosila, aby svůj život mohla ozdobit mučednickým věncem. „Jdi, stane se tak, jak prosíš!“ ozval se z nebe hlas. Akylina se vrátila do města. Městské brány se před ní samy od sebe otevřely a dívka vstoupila, podobna duchu, do místodržitelova paláce a přistoupila k jeho posteli. Místodržitele se zmocnil nevýslovný úžas, když spatřil živou tu, kterou pokládal za mrtvou. Druhého dne nařídil katům, aby jí sťali hlavu. Před popravou dívka poklekla, pomodlila se k Bohu a okamžitě vypustila svého ducha. Kat usekl hlavu již mrtvému tělu. Její svaté ostatky darovaly uzdravení mnoha nemocným. Akylina přijala mučednický věnec za Krista, když jí bylo dvanáct let. Stalo se tak roku 293.


14. červen (27. červen nového stylu)

Svatý prorok Elizeus (Elíša)

Žil v 9. století před Kristem. Když chtěl Hospodin k Sobě vzít stařičkého proroka Eliáše, zjevil mu, že za jeho nástupce v prorocké službě určil Elizea, syna Šáfatova, z pokolení Rúbenova, z města Ábel-mechóly. Eliáš oznámil Elizeovi vůli Páně, přikryl jej svým pláštěm a vyprosil pro něj od Boha dvojitou prorockou milost. Elizeus ihned opustil svůj dům i rodinu a následoval Eliáše. A poté, co Hospodin povznesl Eliáše na ohnivém voze, pokračoval Elizeus v prorocké službě s ještě větším úsilím než Eliáš.

Svou mravní čistotou a horlivostí byl roven největším prorokům; všechny je však překonal zázračnou mocí, která mu byla dána Bohem. Rozdělil vodu v Jordánu stejně jako kdysi Mojžíš Rudé moře; hořkou vodu v Jerichu učinil vhodnou k pití; během války s Moábci svedl s nebe vodu do vykopaných jam; rozmnožil olej v nádobě chudé vdovy; vzkřísil syna šúnemanské ženy; dvaceti chleby nasytil sto lidí; vojevůdce Naamána uzdravil z malomocenství; na svého sluhu Géziho však malomocenství přivolal za jeho chamtivost; ranil slepotou celé syrské vojsko, zatímco jiné vojsko obrátil na útěk; předpověděl mnohé události jak celému národu, tak jednotlivcům. Svatý prorok Elizeus zesnul v hlubokém stáří.


Svatý Metoděj, patriarcha konstantinopolský

Pocházel z města Syrakusy na Sicílii. Po završení světských studií přijal mnišství a začal vést asketický život v monastýru. Do služby si ho k sobě vzal konstantinopolský patriarcha Nikeforos. Za vlády obrazoboreckých císařů se stal všeobecně známým jako neústupný obhájce uctívání ikon. Krutý císař Theofil jej uvrhl do žaláře na jednom ostrově a Metoděj tam prožil spolu se dvěma obyčejnými zločinci celých sedm let ve vlhku, bez světla a dostatečné stravy – jakoby v hrobě. Poté, co na trůn usedla zbožná císařovna Theodora a její syn Michael, byl Metoděj osvobozen a zvolen patriarchou (podle proroctví ctihodného Ioannikia Velikého). O první neděli Velkého postu dal Metoděj slavnostně vnést ikony do chrámu a napsal kánon ke cti svatých obrazů.

Heretici chtěli Metoděje za každou cenu znevážit, a tak najali jistou ženu, která veřejně prohlásila, že patriarcha s ní měl nečistý tělesný poměr. Taková pomluva pobouřila celý Cařihrad. Nevěda, jak jinak dokázat svou nevinu, překonal patriarcha svůj stud, svlékl se před soudem donaha a ukázal své suché, postem vysílené tělo. Soud se názorně přesvědčil o tom, že byl patriarcha pomluven. Když to vešlo ve známost, lid se zaradoval, kdežto heretici byli zahanbeni. Tehdy se přiznala i ona žena, že byla najata za peníze, aby pomluvou zneuctila Božího světitele. A tak ti, kteří zamýšleli Metoděje potupit, mu naopak sami přidali na slávě. Veliký vyznavač víry zesnul pokojně v roce 847 a přesídlil do Božího Království.


15. červen (28. červen nového stylu)

Svatý prorok Ámos

Svatý prorok Ámos Narodil se ve vesnici Tekoa poblíž Betléma. Prostý svým původem i způsobem života, sloužil u jeruzalémských boháčů jako pasáček vepřů. Bůh však nehledí na vnějšek, nýbrž jedině na čistotu srdce, a podobně jako vzal Mojžíše a Davida od ovcí a učinil je vůdci národa, zvolil si i Ámose za Svého proroka.

Ámos vytýkal králi Oziášovi (Uzijášovi) a jeho kněžím, že se klanějí modlám, odvracel národ od uctívání zlatých telat v Bét-elu a učil Izraelity, že mají sloužit pouze jedinému živému Bohu. Když začal vrchní kněz Amasiáš Ámose pronásledovat, prorok předpověděl, že Izrael si podrobí Asyřané, že král i Amasiášovi synové padnou v boji a Amasiášovu manželku znásilní přímo před jeho zraky asyrští vojáci – za to, že svůj národ přivedl ke smilstvu s modlami.

Všechno se později vyplnilo. Amasiášův syn však tehdy udeřil proroka kyjem do čela tak silně, že Ámos upadl. Polomrtvého jej přenesli do Tekoje, kde pak odevzdal svou svatou duši Bohu. Prorok Ámos žil v 8. století před narozením Krista; je autorem samostatné starozákonní prorocké knihy.


Svatí mučedníci Vít, Modest a mučednice Crescentia.

Svatý Vít se narodil na Sicílii slavným, avšak nevěřícím rodičům. Modest byl jeho učitelem a Crenscentia chůvou. Svatý Vít přijal záhy křest a již ve dvanácti letech se rozhodl k velikému hrdinství. Zjevovali se mu andělé, řídili jeho kroky a povzbuzovali jej v hrdinských činech; sám Vít byl světlý a krásný jako anděl Boží.

Soudci, který Víta mučil, zmrtvěla ruka a stala se zcela bezvládnou. Světec ji svou modlitbou uzdravil. Vítův otec oslepl poté, co v jeho pokoji spatřil dvanáct zářivých andělů, „jejichž oči byly jako hvězdy a tváře jako blesky“. Avšak Vít mu svou modlitbou opět vrátil zrak. Když chtěl otec Víta zabít, zjevil se anděl a odvedl jej spolu s Modestem a Crescentií do Lucanie, na pobřeží řeky Silarus. I zde učinil Vít množství zázraků, když uzdravoval tělesně i duševně nemocné.

Na pozvání císaře Diokleciána se odebral do Říma a vyhnal z císařova syna zlého ducha. Císař jej za to ovšem neodměnil, a naopak začal Víta krutě mučit, neboť se odmítl poklonit bezduchým modlám. Hospodin však Víta vysvobodil z veškerého utrpení a přenesl jej Svou neviditelnou rukou zpátky do Lucanie, kde spolu s Modestem a Crescentií odevzdali své duše Pánu. Ostatky sv. Víta spočívají v Praze.


17. červen (30. červen nového stylu)

Mučedníci Manuel, Savel a Izmael

Trojice rodných bratří pocházela z Persie, jejich otec byl pohan a matka křesťanka. Pokřtěni a vychováni byli v duchu křesťanském. A jako křesťané byli vysokými hodnostáři u perského krále Alamundara. Ten je vyslal k císaři Juliánu Odpadlíkovi, aby vedli jednání a utvrdili mír mezi perskou a řecko-římskou říší. Julián tehdy pořádal modloslužebnou slavnost v Chalcedoně. Během ní přinášel císař se svými velmoži obětiny modlám. Perští vyslanci se této oslavy nezúčastnili. Císař si je dal zavolat a nařídil jim, aby se do slavnosti zapojili a přinesli oběť bohům. Bratři mu odpověděli, že jsou poddanými jiného státu a že přišli jako vyslanci perského krále, aby vyjednali mír mezi oběma zeměmi, a kvůli ničemu jinému; dále že jsou křesťané a považují za nedůstojné, aby se lidé klaněli mrtvým modlám a přinášeli jim oběti.

Císař se rozhněval a uvrhl je do temnice. Druhý den je znovu předvolal a začal se s nimi přít o víře, ale svatí bratři zůstali neoblomní a neochvějní. Dal je proto nahé přivázat ke stromu, bít a drásat železnými kartáči. Po celou dobu mučení se bratři vděčně modlili k Bohu: „Ó sladký Ježíši, jak sladká jsou pro nás tato muka díky Tvé lásce!“ Zjevil se jim Boží anděl, utěšil je a odňal od nich veškerou bolest. Navzdory všem mezinárodním zvyklostem vydal zločinný císař Julián nakonec rozsudek, aby byli všichni tři bratři sťati mečem. Když byl rozsudek vykonán, nastalo velké zemětřesení, země pukla a přijala těla svatých mučedníků, aby je pohané na císařův příkaz nemohli spálit. Posléze země těla mučedníků znovu vydala, aby je křesťané mohli s úctou pochovat. Nad jejich ostatky se událo mnoho zázraků, díky nimž se mnozí pohané obrátili na křesťanskou víru. Jakmile se perský král doslechl, jak nelidsky Julián usmrtil jeho vyslance, vyhlásil mu válku. Julián táhl proti perskému králi přesvědčený o svém vítězství. Jeho vojsko však bylo na hlavu poraženo a sám Julián potupně zahynul, k radosti i posměchu celého světa.


18. červen (1. červenec nového stylu)

Svatý mučedník Leontij


Ctihodný Leontij Prozorlivý

Byl původem Řek z Peloponésu. Šedesát roků žil asketicky na Athosu v monastýru Dionysiou. Zesnul 16. března 1605 ve věku 85 let. Říká se o něm, že pouze jednou do monastýru vstoupil a jen jednou z něj za celých 60 let odešel – když ho mrtvého vynášeli při pohřbu. Měl od Boha dar prozorlivosti a proroctví a po smrti z jeho ostatků vytékalo vonné myro.


20. červen (3. červenec nového stylu)

Svatý mučedník Metoděj, biskup patarský

Od mládí se zasvětil duchovnímu zápasu, avšak nemohl se skrýt podobně jako město ležící na hoře. Byl pozván do lýkijského města Patara, aby se v něm stal biskupem. Vzdělaný a krasomluvný Metoděj učil proti Origenově herezi. Jeho „Bohem inspirované promluvy zazářily jako blesk do celého světa“. Povstali však proti němu pohané, mučili ho a nakonec sťali v syrské Chalkidě v roce 311.


Svatí mučedníci Aristoklis, Dimitrianos a Athanasios

Aristoklis byl knězem v katedrálním chrámu města Tamassos na Kypru a vedl bohumilý život. Pro svou velikou duchovní horlivost se stal hodným hlasu z nebe, který mu přikázal, aby se odebral do kyperské Salaminy a přijal mučednickou korunu. Připojili se k němu diákon Dimitrianos a žalmista Athanasios. Když přišli tito Boží lidé do Salaminy, začali veřejně zvěstovat Krista. Pohané je uvěznili a po mučení sťali Aristokla mečem, zatímco Dimitrianos a Athanasios měli být upáleni, ale protože jim oheň neublížil, byli rovněž sťati. Stalo se tak roku 306.


Ctihodný Naum Ochridský

Má hlavní svátek 23. prosince. 20. června je jeho „letní“ svátek, při kterém se v monastýru sv. Nauma u Ochridského jezera schází mnoho lidí, aby zde u světcových ostatků skrze svou víru a modlitbu obdrželi dar uzdravení. Přicházívají sem nejen pravoslavní, ale i lidé jiné víry a hledají u sv. Nauma pomoc. Roku 1926 jeden vážený muslim města Resno jménem Džemail Zizo, přinesl a daroval monastýru zvony, jako poděkování za uzdravení svého bratra Sulejmana, jehož světec navrátil ze smrtelného lože k životu.


21. červen (4. červenec nového stylu)

Svatý mučedník Julián z Tarsu

Pocházel z urozené rodiny senátora, žil v kilíkijském Tarsu a zemřel mučednickou smrtí za vlády císaře Diokleciána. Ačkoli podstoupil strádání za víru v pouhých osmnácti letech, byl již dostatečně vzdělán a upevněn v křesťanské zbožnosti. Císařský místodržitel jej celý rok vodil od města k městu, stále jej mučil a nabádal, aby se zřekl Krista. Juliánova matka následovala zpovzdálí svého syna. Místodržitel ji zajal a poslal do vězení za synem, aby jej přemluvila zříci se Krista. Matka jej však po tři dny naopak přesvědčovala, aby zůstal pevný a nevzdával se, aby neklesal na duchu, ale všechno snášel s vděčností Bohu a směle šel vstříc smrti. Mučitelé jej tehdy zašili do pytle s pískem, štíry a hady a vhodili do moře, zatímco Juliánova matka zemřela v mukách. Protože vlny vynesly mučedníkovo tělo na břeh, věřící je přenesli do Alexandrie a důstojně pochovali roku 290.

Později byly svaté ostatky přeneseny do Antiochie. Sám sv. Jan Zlatoústý pronesl o sv. mučedníku Juliánovi pochvalnou řeč, ve které pravil: „Z mučedníkových úst vycházel svatý hlas a spolu s hlasem vyzařovalo světlo jasnější nad sluneční paprsky.“ A dále: „Vezmi kohokoli – pomateného či posedlého – a přiveď jej k hrobu, v němž spočívají mučedníkovy ostatky, a uvidíš, jak démon okamžitě vyskočí a uteče jako od rozpálené pece.“ Z těchto slov je patrno, jak početné byly zázraky, ke kterým docházelo u hrobu sv. Juliána.


22. červen (5. červenec nového stylu)

Svatý mučedník Eusebios, biskup samosatský

Byl horlivým bojovníkem proti ariánské herezi. Když osiřel stolec antiochijského patriarchy, byl na Eusebiovo naléhání zvolen Meletios, který se stal zářivým světlem Církve a po smrti se dočkal veliké chvály od sv. Jana Zlatoústého. Ariáni však brzo vyhnali Meletia z Antiochie. Po smrti Konstantinova zlého syna Constantia se ujal vlády ještě horší císař – Julián Odpadlík. Během Juliánova pronásledování křesťanů svlékl sv. Eusebios svůj biskupský oděv a oblékl vojenský stejnokroj, aby mohl v podobě vojáka navštěvovat pronásledované církve v Sýrii, Fénicii a Palestině. Všude upevňoval Pravoslavnou víru, a kde bylo třeba, ustanovoval kněze, diákony a další kleriky, a v některých místech i biskupy.

Po neblaze proslulé smrti císaře Juliána přesvědčil sv. Eusebios Meletia, aby r. 361 svolal v Antiochii místní sněm, na němž bylo přítomno 27 biskupů a na kterém bylo ještě jednou odsouzeno ariánství a vyhlášena Pravoslavná víra v podobě, v jaké byla přijata na 1. všeobecném sněmu. Kromě Meletia a Eusebia vynikl na tomto místním sněmu zvláště sv. Pelagios Laodicejský, známý panic a asketa. Sněm proběhl za vlády zbožného císaře Joviána. Ten však záhy zemřel a na trůn dosedl bezbožný Valentinianus, který obnovil pronásledování Pravoslaví. Svatý Meletios byl vyhnán do Arménie, Eusebios do Thrákie a Pelagios do Arábie. Po Valentinianovi se vlády ujal Gratianus, který daroval Církvi svobodu a dosadil uvězněné biskupy opět na jejich stolce. Meletios se tedy vrátil do Antiochie, Eusebios do Samosaty a Pelagios do Laodiceje.

V té době neměly mnohé eparchie biskupy a Eusebios horlivě hledal zákonné pastýře pro duchovní stádo. Tak se stalo, že přišel do města Dolichu se zvoleným biskupem Marinem, aby jej tam ustanovil novým archijerejem a současně odsoudil ariánskou herezi, která byla v tomto městě stále silná. Jistý fanatický heretik tehdy shodil na Eusebiovu hlavu se střechy hliněnou nádobu a těžce ho zranil. Na následky zranění tento veliký horlitel Pravoslaví, biskup a mučedník zemřel, aby se věčně těšil z rajské blaženosti. Stalo se tak roku 379.


Svatý mučedník Zinon a Zina

Svatý Zinon byl římským důstojníkem ve městě Filadelfia v Arábii. Zina byl jeho sluha. Když začalo pronásledování křesťanů v době císaře Maximiána, sv. Zinon odvážně předstoupil před velitele Maxima, vyznal svou víru v jediného živého Boha a Maxima nabádal, aby opustil mrtvé modly a přijal pravdivou víru. Velitel se však rozzlobil, a zavřel Zinona do vězení.

Když věrný sluha Zina navštívil svého pána v žaláři, byl i on chycen a zatčen. Oba pak byli r. 304 pro Krista mučeni a nakonec vhozeni do ohně, rozpáleného navíc olejem. Jejich duše byly korunovány věnci v Kristově království a jejich ostatky pochovány v chrámu sv. Jiří na místě zvaném Kiparision.


24. červen (7. červenec nového stylu)

Narození svatého Jana, Křtitele a Předchůdce Páně

Šest měsíců předtím, než se archanděl Gabriel zjevil v Nazaretě Přesvaté Panně Marii, dostalo se zjevení téhož Božího anděla veleknězi Zachariášovi v jeruzalémském chrámu. Dříve než přinesl zvěst o zázračném početí panenské Dívce, zvěstoval archanděl zázračné početí ženě, jež neměla děti a byla již ve vysokém věku. Zachariáš neuvěřil hned slovům Božího posla, a proto byl jeho jazyk svázán němotou až do Janova narození. Onoho dne, kdy mělo být narozené dítě obřezáno a nazváno jménem, shromáždili se příbuzní Zachariáše a Alžběty. Jakmile se zeptali otce, jaké jméno by si přál pro svého syna, němý Zachariáš napsal na tabulku: „Jan“. V tom okamžiku se mu uvolnil jazyk a on začal hovořit.

Zachariášův dům se nacházel v hornaté krajině mezi Betlémem a Hebronem.Zpráva o zjevení Božího anděla Zachariášovi, o jeho němotě i zázračném uzdravení ve chvíli, kdy napsal Janovo jméno, se roznesla po celém Izraeli a donesla se i králi Herodovi. Když pak Herodes vydal příkaz, aby byly povražděny děti v Betlémě, vyslal proto vojáky i na výšinu, kde žila rodina Zachariášova, aby zahubili i Jana. Alžběta však dítě včas ukryla. Rozezlený král poslal katy do chrámu, aby zavraždili Zachariáše, který zde právě konal svou službu. Zachariáš byl zabit mezi chrámovým oltářem a svatyní a jeho krev zaschla a zkameněla na mramorové podlaze jako stálé svědectví proti Herodovu zločinu. Alžběta se s dítětem uchýlila do jeskyně, jež se před nimi zázračně otevřela. Záhy však zemřela, a tak zůstalo nemluvně samotné v poušti a péči o ně převzal sám Bůh a Jeho andělé.


27. červen (10. červenec nového stylu)

Ctihodný Sampson, hostitel cizinců

Tento světec se narodil bohatým a významným rodičům ve starém Římě, kde získal veškeré světské vzdělání té doby a obzvláště se zasvětil lékařské vědě. Sampson byl milosrdným a nezištným lékařem a podával nemocným léky pro tělo i pro duši. Každému přitom radil, aby plnil přikázání křesťanské víry. Později se přestěhoval do Cařihradu, kde žil  v malém domě, a podobaje se slunci, jež rozlévá své paprsky do všech stran, rozdával všem nemohoucím milodary, útěchu, rady, naději, léky i vše ostatní, co jim přinášelo duchovní a tělesný užitek. O jeho velkých ctnostech se doslechl patriarcha a vysvětil jej na kněze.

V té době onemocněl císař Justinián Veliký a jeho nemoc byla podle názoru všech lékařů nevyléčitelná. Císař se ovšem velmi horlivě pomodlil k Bohu a Bůh mu ve snu sdělil, že ho Sampson uzdraví. A skutečně, když se císař o Sampsonovi dozvěděl,  pozval ho na svůj dvůr, a jen co se stařec rukou dotkl nemocného místa, císař se uzdravil. Když mu za to pak nabízel bohatou odměnu, Sampson jen poděkoval, odmítl cokoli přijmout a řekl: „Ó císaři, měl jsem zlato, stříbro i jiný majetek, ale vše jsem opustil kvůli Kristu, abych získal věčná blaha nebeská.“ Po císařově naléhání, aby pro něj mohl něco udělat, jej svatý Sampson poprosil, aby postavil dům pro chudé. V tomto domě pak sám pečoval o ubohé jako rodič o své děti. Jeho milosrdenství k chudým a nemocným bylo pro něj jakoby přirozeností.

Tento svatý člověk, veskrze naplněný nebeskou silou a dobrotou, pokojně zesnul v roce 530 a byl pochován v chrámu sv. mučedníka Mokia, svého příbuzného. Po svém zesnutí se Sampson vícekrát zjevil těm, kteří ho vzývali na pomoc.


Svatá Jana, myronosice

Byla manželkou Chuzy, Herodova dvořana (Luk 8:1). Když dal Herodes stít Jana Křtitele, hodil jeho hlavu na nečisté místo. Svatá Jana Křtitelovu hlavu vzala a s úctou ji pochovala na Olivové hoře, na Herodově pozemku. Hlava byla nalezena teprve za časů Konstantina Velikého. Svatá Jana  je vzpomínána jako očitá svědkyně utrpení a vzkříšení Páně. Zesnula pokojně.


28. červen (11. červenec nového stylu)

Svatí mučedníci Kýros a Jan

Svátek nezištných lékařů a divotvůrců Kýra a Jana se slaví 31. ledna (13. února). Dne 28. června (11. července) se připomíná přenesení jejich ostatků z Kanopu do Menouthis (Egypt) a mnohé zázraky, které se u těchto ostatků udály. Svatý Cyril, alexandrijský patriarcha, v modlitbách snažně prosil Boha, aby vyhubil bezbožné modlářství ve městě Menouthis, kde se nacházel pohanský chrám a kde vládly démonské síly. Tehdy se patriarchovi zjevil Boží anděl a pravil mu, že Menouthis bude očištěn od bezbožnosti, pokud sem budou přeneseny ostatky svatých Kýra a Jana. Patriarcha tak okamžitě učinil: přenesl ostatky mučedníků do Menouthis a založil zde chrám zasvěcený jejich památce. Díky jejich svatým ostatkům byl uzdraven ze souchotin Amonios, syn alexandrijského starosty Juliána; jistý Theodor ze slepoty; Isidor z Maiumy z rakoviny; Theodorova žena byla zachráněna od otravy; nějaký Eugenios byl vyléčen od vodnatelnosti. Podobně bylo uzdraveno mnoho jiných z rozličných nemocí a bolestí. To vše se stalo roku 412.


1. červenec (14. červenec nového stylu)

Svatí mučedníci Kosma a Damián

Svatí bratři Kosma a Damián byli nezištnými lékaři a divotvůrci. Pocházeli z Říma, jako děti byli pokřtěni a vychováni v křesťanském duchu. Dostalo se jim od Boha veliké blahodati, díky níž mohli uzdravovat lidi i zvířata z každé nemoci i trápení, a to většinou prostým přiložením rukou. Za svou práci nežádali žádné odměny, pouze si přáli, aby nemocný věřil v Krista Pána. Velký majetek, který zdědili, milosrdně rozdali chudým a nemohoucím.

V té době vládl v Římě císař Carinus. Pronásledovatelé křesťanů před něj dovedli oba svaté bratry, spoutané v okovech. Po dlouhém vyslýchání jim císař nařídil, aby se zřekli Krista a přinesli oběť modlám. Kosma s Damiánem však císaře nejen neposlechli, ale ještě mu radili, aby sám odvrhl mrtvé modly a uznal jediného pravého Boha. „Náš Bůh je nestvořený, je naopak Stvořitelem všeho, zatímco tví bohové jsou jen lidskými výmysly a dílem umělců. A kdyby nebylo umělců, kteří vám bohy vyrábějí, neměli byste se komu klanět.“ Po zázraku, který vykonali na samotném císaři, když ho zázračně uzdravili z těžké nemoci, vyznal císař svou víru v Krista a propustil svaté bratry v pokoji.

Kosma a Damián poté pokračovali v oslavování Krista Boha a uzdravování nemocných, a sami byli oslavováni lidmi za všech stran. Slávu jim však záviděl jistý lékař, jejich někdejší učitel. Pod záminkou sběru léčivých bylin je zavedl do hor a tam je ukamenoval. Mučednickou smrt přijali důstojně roku 284. Od těch dob je jejich památka slavena celou pozemskou Církví, zatímco jejich duše byly přeneseny do Království Hospodinova, aby v něm žily ve věčné slávě a radosti.


2. červenec (15. červenec nového stylu)

Uložení roucha přesvaté Bohorodice do chrámu ve Vlachernách v Konstaninopoli

Během vlády císaře Lva (Leona I.) Velikého (457–474) a císařovny Veriny a patriarchy Genadia, putovali po Svaté zemi dva konstantinopolští šlechtici Galvij a Kandid, aby se poklonili svatým místům.

V Nazaretu navštívili dům jedné židovské dívky, která na tajném místě přechovávala roucho přesvaté Bohorodice. Mnoho nemocných a postižených lidí bylo uzdravováno po modlitbě a dotyku tohoto roucha. Galvij a Kandid přenesli tuto svátost do Konstantinopole a oznámili to císaři a patriarchovi. Způsobilo to v císařském městě velkou radost.

Roucho bylo slavnostně přeneseno a uloženo ve vlachernském chrámu. Tento chrám byl postaven císařem Marciánem a Pulcherií na břehu zátoky zvané Vlachernská, pojmenované po zde zabitém Skitském vojevůdci Vlachernovi. Na paměť uložení roucha přesvaté Bohorodice ve Vlachernách byl pak ustanoven tento svátek.


3. červenec (16. červenec nového stylu)

Svatý mučedník Hyacint

Svatý mučedník Hyacint, byl mladý muž, tajný křesťan a dvořan císaře Trajána (98-117). Jednou, když císař se svými dvořany přinášel pohanskou obět modlám, Hyacint při tomto obřadu chyběl. Byl proto obviněn a předveden před císaře. Ten mu domlouval, aby se Krista vzdal a obětoval modlám. Hyacint však zůstal pevný jako diamant a císaři pravil: „Jsem křesťan, uctívám Krista, Jemu se klaním a Jemu nabízím sebe sama jako živou oběť.“ Zbitý, poplivaný a pořezaný byl svatý mučedník hozen do vězení.

Podle císařova nařízení mu nedávali k jídlu nic jiného, než to co bylo obětováno modlám. Hyacint to však nejedl a po 8 dnech ve vězení zemřel. Žalářníci u něj spatřili dva zářící anděly: jeden zakrýval jeho tělo svým světlým oděvem a druhý na mučedníkovu hlavu kladl nádherný věnec. Celý žalář byl prozářený a provoněný. Mladý Hyacint důstojně trpěl a byl korunován věčnou slávou r. 108.


Ctihodný Isaiáš Poustevník

Vedl svůj duchovní boj na Skétské poušti v Egyptě (Skétis - dnes Wadi el Natroun, asi 100 km sverovýchodně od Káhiry) v 5. a 6. století. Je zmíněn v knize sv. Varsonufie a Jana (odpověď 249 a další) jako muž zvláštní svatosti. Napsal mnoho poučení pro mnichy i poustevníky. Jeho spisů se však dochovalo jen několik, protože většinu zničili muslimové. Ctihodný Isaiáš pravil:

„Pokud se mysl neprobudí ze snu lenosti, nachází se s démony.“

„Koruna všech dobrých skutků spočívá v tom, že člověk vkládá svou veškerou naději na Boha, aby se jedině k Němu utíkal celým srdcem a vší silou, aby byl naplněn vůči všem milosrdenstvím, aby plakal před Bohem a modlil o pomoc a smilování.“

Jaká je známka toho, že byl člověku odpuštěn nějaký hřích? „Znamením toho, že je hřích odpuštěn je to, že onen hřích už ve tvém srdci nevyvolává žádné pohnutí a že jsi na něj zapomněl do té míry, že při rozhovoru o něm k němu nepociťuješ žádnou náklonnost, jako by to bylo něco úplně cizího. To je znak toho, že jsi omilostněn.“

„Zbytečné jsou modlitby i duchovní zápas člověka, který v sobě tají zlobu na bližního a touží po pomstě.“

„Ze všech sil se snaž, aby jsi ústy nemluvil něco jiného než máš v srdci.“

„Korunou ctností je láska, korunou vášní je omlouvání svých hříchů.“


4. červenec (17. červenec nového stylu)

Svatý Ondřej, arcibiskup krétský

Narodil se v Damašku křesťanským rodičům. Do svých sedmi let byl němý. Avšak poté, co jej rodiče přivedli do chrámu ke svatému přijímání, začal mluvit. Taková je síla Božské Eucharistie. Ve čtrnácti letech odešel do Jeruzaléma a přijal mnišský postřih v lávře svatého Sávy Posvěceného. V moudrosti a askezi překonal mnohé starší mnichy a pro mnohé se stal příkladem. Posléze si ho patriarcha vzal k sobě jako písaře. Když se začala nebezpečně šířit monotheletistická hereze – která učila, že Pán Ježíš neměl lidskou vůli, nýbrž jen vůli Božskou – sešel se za vlády Konstantina IV. Pogonata (Bradatého) v roce 681 v Cařihradě 6. všeobecný sněm. Jeruzalémský patriarcha Theodor se nemohl sněmu zúčastnit, a tak poslal jako svého zástupce Ondřeje, tehdy arcidiákona. Na sněmu prokázal Ondřej svůj zářivý talent, výřečnost, horlivost pro pravou víru a neobyčejně moudrý úsudek. Pomohl tak k upevnění pravoslavné víry a poté se vrátil ke svým povinnostem do Jeruzaléma.

Později byl zvolen a ustanoven arcibiskupem ostrova Kréty. Jako archijerej byl velmi oblíben mezi lidmi. Projevoval velkou horlivost pro Pravoslaví a s rozhodností potlačoval veškeré hereze. Svými modlitbami činil zázraky, modlitbou například odehnal od Kréty Saracény. Napsal mnoho poučných knih, písní a kánonů, ze kterých je nejznámější Velký kajícný kánon, který se čte po částech při bohoslužbách prvního týdne Velkého postu, vcelku pak ve čtvrtek pátého týdne sv. Čtyřicátnice. Svým zjevem působil svatý Ondřej tak, že „ti, kdož hleděli na jeho tvář a poslouchali jeho medová slova, byli naplňováni nadšením a napravovali se“. Navraceje se jednou z Cařihradu, Ondřej předpověděl, že zemře ještě před tím, než dorazí na Krétu. A tak se i stalo. Když loď proplouvala kolem ostrova Mytilény (Lesbos), završil tento velký světec Církve svůj pozemský život a přesídlil svou duší do Kristova království. Bylo to v roce 712.


5. červenec (18. července nového stylu)

Ctihodný Athanasij Athonský

Narodil se v Trapezuntu bohabojným rodičům. Brzy osiřel, avšak Boží prozřetelností ho nějaký vojenský velitel vzal s sebou do Cařihradu a umožnil mu studia. Pro svou mírnost a pokoru byl mezi svými vrstevníky velmi oblíbený. Když si děti spolu hrály, volily si někoho za krále, jiného za vojevůdce, zatímco Athanasios byl vždy zvolen za igumena. Jaké to proroctví!

Po ukončení školy odešel Athanasios (před mnišským postřihem Avramios) do Maleinské poustevny poblíž Svaté Hory Athos a vedl zde asketický život jako učedník tehdy známého Michaela Maleina. V touze po ještě přísnější askezi přesídlil přímo na Athos a oddal se mlčení. Kolem něj se však začali shromažďovat zájemci o asketický život, a tak byl nucen vybudovat slavnou Lávru. V tom mu velmi pomáhali byzantští císařové, nejprve Nikeforos Fokas, který měl sám v plánu stát se mnichem, a později i Jan Cimiskes.

Na Athanasia přicházela mnohá pokušení jak od lidí, tak od démonů, ale on jako chrabrý Kristův bojovník všemu odolával a vše přemáhal svou nesmírnou mírností a neustávající modlitbou k živému Bohu. Naplněn Boží blahodatí stal se hodným vidění Přesvaté Bohorodice, která zázračně vyvedla ze skály vodní pramen a slíbila mu, že bude navždy „ekonomisou“ (igumenou) monastýru. V práci i modlitbě Athanasios převyšoval své bratry a všechny je miloval láskou duchovního otce a pastýře.

Zemřel nenadále. Jednou vystoupil se šesti bratry na nově postavený ochoz v chrámu, aby si prohlédl zeď, která byla právě ve výstavbě. Zeď se však zřítila a všechny zavalila. Tak završil svůj život tento veliký maják mnišství v roce 980 (podle jiných až okolo roku 1000). Po smrti se Athanasios vícekrát zjevil svým spolubratrům, buď aby je potěšil, nebo napomenul.


6. červenec (19. července nového stylu)

Ctihodný Sisoj (Sisoes) Veliký

Pocházel z Egypta a byl učedníkem sv. Antonína. Po smrti svého velikého učitele se sv. Sisoj usadil na pusté hoře, na níž vedl dříve asketický život sv. Antonín, a která se proto nazývá Antonínovou horou. Usilovnou prací na sobě zkrotil sebe sama natolik, že se stal krotkým a nehněvivým jako beránek. Za to mu Bůh daroval velikou blahodať, díky níž mohl Sisoj uzdravovat nemocné, vyhánět nečisté duchy a křísit mrtvé. Šedesát let žil asketicky na poušti a byl pramenem živé moudrosti pro všechny mnichy i laiky, kteří k němu přicházeli pro radu. Před smrtí zazářila jeho tvář jako slunce. Okolo stojící mniši byli udiveni takovým úkazem. A jakmile světec vypustil svého ducha, celá kelie (cela) se naplnila podivuhodnou libou vůní. Zesnul v hlubokém stáří roku 429.

Svatý Sisoj učil mnichy: „Ať by člověka postihlo jakékoli pokušení, vždy se musí odevzdat vůli Boží a přiznat si, že příčinou všech pokušení jsou jeho vlastní hříchy. Pokud se děje naopak něco dobrého, je třeba si říkat, že se tak stalo řízením Božím.“ Jistý mnich se Sisoje zeptal: „Jak se mohu líbit Bohu a dojít spásy?“ Ctihodný odpověděl: „Chceš-li se líbit Bohu, odejdi ze světa, odděl se od země, vzdal se stvoření, přibliž se ke Stvořiteli, sjednoť se s Bohem v modlitbě a pláči a nalezneš pokoj v tomto i onom věku.“ Mnich se opět zeptal: „Jak dosáhnout pokory?“ A ctihodný odpověděl: „Jakmile se naučíš pokládat každého člověka za lepšího, než jsi ty sám, tehdy dosáhneš pokory.“ Mnich Amon si Sisojovi stěžoval, že si nedokáže zapamatovat moudré výroky, které přečetl, a nemůže je použít v hovorech s lidmi. Ctihodný mu odpověděl: „Není to potřeba. Musíš získat čistotu mysli, z této čistoty hovořit a vkládat se přitom do rukou Božích.“


8. červenec (21. července nového stylu)

Svatý velkomučedník Prokop

Narodil se v Jeruzalémě, jeho otec byl křesťanem, matka pohankou. Původně se jmenoval Neanios. Po otcově smrti jej začala matka vychovávat v přísném duchu římského modloslužebnictví. Když Neanios dospěl, povšiml si ho jednou císař Dioklecián, okamžitě si jej oblíbil a přijal do vojenské služby u svého dvora. Brzy poté, co začal bezbožný císař pronásledovat křesťany, přikázal Neaniovi, aby se svým oddílem vytáhl do Alexandrie a vyhubil tam křesťany.

Cestou se však Neaniovi stalo něco podobného jako kdysi Saulovi. O třetí hodině noční došlo k silnému zemětřesení, během něhož se mu zjevil Pán a promluvil k němu: „Neanie, kam jdeš a proti komu bojuješ?“ S velikou bázní se Neanios otázal: „Kdo jsi, Pane? Nemohu Tě poznat.“ V té chvíli se ve vzduchu ukázal zářivý kříž, jakoby z křišťálu, a ozval se z něj hlas: „Jsem Ježíš, ukřižovaný Syn Boží.“ A ještě mu Pán pravil: „Tímto znamením, jež jsi viděl, budeš vítězit nad svými nepřáteli a Můj pokoj bude s tebou.“ Tato událost zcela obrátila a proměnila život velitele Neania. Přikázal, aby byl zhotoven takový kříž, jaký v noci viděl, a namísto boje proti křesťanům vytáhl se svým vojskem proti Arabům, kteří napadli Jeruzalém.

Neanios vstoupil vítězně do Jeruzaléma a sdělil své matce, že se stal křesťanem. Byl předveden před soud, kde odepjal svůj velitelský pás a meč a pohodil vše k soudcovým nohám, aby tak ukázal, že je vojínem pouze jediného Krále – Krista. Po dlouhém mučení byl uvržen do žaláře, kde se mu opět zjevil Pán Ježíš, pokřtil jej a dal mu jméno Prokop. Jednoho dne přistoupilo k vězeňskému okénku dvanáct žen se slovy: „I my jsme služebnice Kristovy.“ Za to byly odsouzeny a uvrženy do stejného vězení. Zde je svatý Prokop učil víře Kristově a zejména tomu, jak je třeba přijmout mučednický věnec. Proto je jméno sv. Prokopa připomínáno v obřadu církevního sňatku, spolu s Bohem korunovanými císařem Konstantinem a císařovnou Helenou. Oněch dvanáct žen bylo pak krutě mučeno. Vidouc jejich utrpení a statečnost, uvěřila v Krista i Prokopova matka a spolu s ostatními ženami byla usmrcena. Když přivedli na popraviště sv. Prokopa, vztáhl ruce k východu a pomodlil se k Bohu za všechny ubohé a uvězněné, za sirotky i vdovy, a zvláště za svatou Církev – aby se rozrostla a rozšířila, aby Pravoslaví zářilo až do konce časů. A z Nebes mu bylo zjeveno, že jeho modlitba byla vyslyšena, načež Prokop radostně položil svou hlavu pod katovský meč a odešel ke svému Pánu do radosti věčné. Sv. Prokop byl umučen a ozdoben korunou nesmrtelné slávy dne 8. července roku 303 v Cesareji Palestinské.


11. červenec (24. července nového stylu)

Svatá velkomučednice Euthymie (Eufémie)

Památku této světice slavíme 16. (29.) září, kdy byla umučena. Dnešního dne se připomíná divotvorná moc jejích svatých ostatků, jež se projevila během 4. všeobecného sněmu v Chalcedonu. Sněm byl svolán za vlády císaře Markiána a císařovny Pulcherie v roce 451, po smrti císaře Theodosia Mladšího.

Podnětem k jeho svolání se stala hereze alexandrijského patriarchy Dioskora a cařihradského archimandrity Eutychia, kteří rozšiřovali lživé učení o tom, že Pán Ježíš Kristus neměl dvě přirozenosti, Božskou a lidskou, nýbrž jen jednu, Božskou. Na sněmu sehráli nejdůležitější úlohu cařihradský patriarcha Anatolios a jeruzalémský patriarcha Juvenál. Protože dohadování a dokazování obou stran nevedly k žádnému uspokojivému řešení, navrhl patriarcha Anatolios, aby jak pravoslavní, tak heretici napsali své vyznání víry a položili je do rakve s ostatky svaté Euthymie. Všichni s tím souhlasili. Byly tedy napsána dvě vyznání víry a položena na hruď velkomučednice. Rakev byla uzavřena, zapečetěna císařskou pečetí a navíc k ní byla postavena vojenská stráž. Poté všichni strávili tři dny v postu a modlitbě. Když byla čtvrtého dne rakev otevřena, všichni spatřili, že světice drží v pravé ruce pravoslavné vyznání víry, zatímco vyznání heretické leží pod jejíma nohama.

Tak byl spor vyřešen Boží mocí ve prospěch Pravoslaví. Za vlády císaře Herakleia byly ostatky svaté Euthymie přeneseny z Chalcedonu do |Cařihradu, do chrámu, který jí byl zasvěcen a který se nacházel poblíž koňského závodiště. Obrazoborecký císař Lev Isaurský nařídil, aby byly ostatky vhozeny do moře, avšak rakev byla zázračným způsobem přenesena na ostrov Lemnos (Limnos) a uložena v chrámu sv. mučednice Glykérie. Až později, za vlády císařovny Ireny, byla rakev s ostatky znovu navrácena do Cařihradu na své původní místo. Ze svatých ostatků čas od času vytékala krev, která pomáhala nemocným a strádajícím.


Svatá apoštolům rovná Olga

Velkokněžna ruská, ve svatém křtu nazvána Helenou. Byla manželkou knížete Igora. Pokřtěna byla v Cařihradu patriarchou Polyeuktem. Stala se velikou horlitelkou pravoslavné víry na Rusi. Zesnula roku 969.


12. červenec (25. července nového stylu)

Svatí mučedníci Proklos a Hilarios

Oba mučedníci pocházeli z asijské Kalypty, Proklos byl Hilariovým švagrem. Oba byli umučeni za vlády císaře Trajána. „Z jakého jsi rodu?“ zeptal se tehdy soudce Prokla. „Jsem z rodu Kristova a mou nadějí je můj Bůh!“ Když mu soudce pohrozil trýzněním, Proklos pravil: „Jestliže se vy bojíte přestoupit císařův příkaz, abyste nebyli vystaveni krátkodobému mučení, jak bychom se my, křesťané, nebáli přestoupit přikázání Boží, abychom nebyli vystaveni věčným mukám!“ Když byl Proklos mučen, přistoupil k soudci Hilarios a řekl: „I já jsem křesťan.“ Po dlouhém a krutém trýznění byli oba odsouzeni k smrti: Proklos byl ukřižován, Hilarios sťat mečem. Tak odešli oba mučedníci do radosti svého Pána.


Ctihodný Michal Malein

Pocházel z bohaté šlechtické rodiny. Už jako mladík opustil pozemské bohatství a odešel na horu Malea poblíž Athosu, kde v duchovním boji očišťoval své srdce půstem a modlitbou.

Později měl mnoho učedníků, ze kterých je nejznámější sv. Athanasij Athonský. Zesnul pokojně okolo roku 940 (podle jiných 962).


13. červenec (26. července nového stylu)

Svatý archanděl Gabriel

Svátek tohoto velkého Božího archanděla slavíme 26. března (8. dubna). Dnešního dne se však připomínají jeho zjevení a zázraky, ke kterým docházelo v průběhu celých dějin lidské spásy. Podle tradice byl tento svátek poprvé ustanoven na Svaté Hoře Athos v 9. století, za vlády císařů Basilea a Konstantina Porfyrogennetů a patriarchy Nikolaa Chrysoberga. Důvodem se stalo zjevení archanděla Gabriela v jedné kelii poblíž Karyés, kde prstem napsal na kameni píseň „Jest vpravdě důstojno“, jež oslavuje Bohorodici. Podle této události se kelie dosud nazývá „Důstojno“.

Spolu s tím se připomínají i další zjevení archanděla Gabriela: zjevení Mojžíšovi, když pásl Jitrovo stádo – tehdy mu archanděl odkryl, jak byl stvořen svět i vše ostatní, co Mojžíš později zapsal v knize Stvoření (Genesis); zjevení proroku Danielovi, jemuž odhalil tajemství o budoucích královstvích a příchodu Spasitele; zjevení sv. Anně s příslibem, že porodí dceru – nejblahoslavenější a přečistou Pannu Marii; mnohonásobné zjevování sv. Panně během Jejího pobytu v jeruzalémském chrámu; zjevení veleknězi Zachariášovi, kterému oznámil narození Jana Křtitele a jehož potrestal němotou za to, že neuvěřil jeho slovům; opětovné zjevení sv. Panně v Nazaretu s blahou zvěstí o početí a narození Pána Ježíše Krista; zjevení spravedlivému Josefovi; zjevení betlémským pastýřům; zjevení samotnému Pánu v Getsemanské zahradě; zjevení ženám-myronosicím atd.


14. červenec (27. července nového stylu)

Svatý apoštol Akvila

Jeden ze sedmdesáti apoštolů. Jako Žid žil nejprve se svou manželkou Priscillou v Itálii. Když císař Klaudius nařídil vyhnání všech Židů z Říma a Itálie, Akvila přesídlil do Korintu, kde se poprvé setkal a seznámil s apoštolem Pavlem, zůstal v jeho domě rok a půl a byl jím pokřtěn i se svou manželku. Akvila i Priscilla zapáleni horlivostí pro Kristovu víru, následovali Pavla do Efezu a pomáhali mu v jeho apoštolské práci. Z Efezu napsal Pavel svou první epištolu Korintským, ve které na konci říká: „Velice vás pozdravuje v Pánu Akvila a Priscilla spolu se shromážděním v jejich domě.“ (1Kor 16:19)

Po smrti císaře Klaudia se Židé mohli vrátit zpět do Itálie a Akvila s Priscillou se usídlili v Římě. V listu Římanům psaného z Korintu apoštol Pavel zdravil své staré přátele a spolupracovníky: „Pozdravte Priscillu a Akvilu, mé spolupracovníky v Kristu Ježíši, kteří pro můj život nasadili vlastní hrdlo; jsem jim zavázán vděčností nejen já sám, ale i všechny církve z pohanů.“ (Řím 16:3-4). Později vidíme Akvilu znovu v Efezu, kde pracuje společně se sv. Timoteem. Pavel vězněný v Římě píše Timoteovi do Efezu: „Pozdravuj Priscillu s Akvilou.“ (2Tim 4:19) Jako biskup Akvila mnohé pokřtil a osvítil vírou, svrhnul modly, stavěl chrámy, světil kněze a šířil mezi lidmi slávu vtěleného Božího Syna. Nakonec ho rozezlení pohané zabili a tak přešel do Kristova království.


15. červenec (28. července nového stylu)

Svatí mučedníci Kirykos a Julita

Svatá Julita pocházela z urozené rodiny. Záhy ovdověla a žila se svým novorozeným dítětem Kirykem v lykaonském městě Ikonion (dnešní Konya v Turecku), plně oddaná křesťanské víře. Svého synáčka dala pokřtít hned po narození a ke třetímu roku jeho života jej naučila víře a modlitbě natolik, nakolik bylo schopno pojmout dítě jeho věku. Když vydal císař Dioklecián příkaz k pronásledování křesťanů, bylo ve městě Ikoniu prolito mnoho nevinné krve. Julita vzala svého syna a unikla před pohanským hněvem do města Seleukie.

Ani tam však nebylo lépe. Julita byla zatčena jako křesťanka a přivedena před soud. Protože vyznala statečně svou víru v Pána Ježíše, soudce ji chtěl zviklat tím, že vzal do náruče její dítě a začal se s ním mazlit. Ale Kirykos křičel z plna hrdla: „Já jsem křesťan, pusť mě k mamince!“, a chtěje se vymanit ze soudcova objetí, poškrábal ho ve tváři. Rozlícený soudce chlapce shodil na zem a kopl do něj tak, že se skutálel po schodišti a odevzdal svou duši Bohu. Když Julita spatřila, že Kirykos zemřel za Krista ještě před ní, radovala se a vzdala díky Bohu za to, že se její syn stal hodným mučednické koruny. Po dlouhém a krutém mučení byla Julita r. 305 sťata mečem. Ostatky sv. Kiryka a Julity zůstávají až dodnes divotvornými. Část jejich svatých ostatků se nalézá v Ochridu, v chrámu Přesvaté Bohorodice Pomocnice v nemocích.


18. červenec (31. červenec nového stylu)

Svatý mučedník Emilián

Za vlády Juliána Odpadlíka žil v thráckém městě Dorostol (dnešní Silistra na severovýchodě Bulharska) mládenec Emilián, který sloužil u městského místodržitele. Když začal odpadlý císař pronásledovat ohněm i mečem křesťany po celé Římské říši, přišel i do Dorostolu císařský vyslanec, aby vyhubil křesťany. Ale nenašel zde ani jediného. Celý šťastný, vystrojil pro dorostolské obyvatele bohatou hostinu a nařídil jim, aby přinášeli velké oběti modlám a aby se celé město veselilo dnem i nocí. Té noci obešel svatý Emilián pohanské chrámy, tržnice a ulice města a kladivem rozbil všechny modly.

Druhý den nastal ve městě děs a hrůza. Všichni hledali ničitele svých bohů. Zatčen byl jeden sedlák, kterého ráno viděli, jak prochází kolem chrámu. Když Emilián zjistil, že místo něho trpí nevinný člověk, řekl si: „Když se ke svému skutku nepřiznám, jaký z něho budu mít užitek? Nebude mě Bůh soudit jako vraha nevinného člověka?“ Odebral se proto k císařskému vyslanci a ke všemu se přiznal. Rozhněvaný vyslanec se Emiliána zeptal, kdo mu poradil, aby něco takového udělal. Kristův mučedník odpověděl: „Bůh a moje duše mi přikázali, abych zničil tyto mrtvé sloupy, které vy nazýváte bohy.“ Tehdy soudce nařídil, aby ho bičovali a po dalších mučeních upálili. Tak završil svatý Emilián svůj pozemský život a přesídlil do života nebeského. Stalo se to 18. července roku 362.


19. červenec (1. srpna nového stylu)

Ctihodná Makrína

Byla nejstarší sestrou sv. Basila Velikého a sv. Řehoře Nysského. Již v dětství byla zasnoubena s mladíkem urozeného původu. Snoubenec však náhle zemřel a Makrína se zavázala, že se nikdy nevdá, řkouc: „Není správné, když se dívka zasnoubená jednomu muži vdá pak za jiného. Podle přirozeného zákona je třeba, aby bylo jedno manželství, stejně jako je jedno narození a jedna smrt.“ Dokazovala to i vírou ve vzkříšení, považujíc svého snoubence za živého v Bohu. „Je to hřích a hanba,“ říkala, „když manžel odejde do daleké země, a manželka mu nezachová věrnost.“

Se svou matkou Emilií poté přijala mnišství v ženském monastýru a spolu s ostatními monachyněmi se obě oddaly askezi. Žily z práce svých rukou a většinu času trávily v rozjímání o Bohu, v modlitbě a v neustálém zaměření své mysli k Bohu. Po čase zemřela matka a po ní i bratr Basil. Devět měsíců po Basilově smrti přišel Makrínu navštívit Řehoř, ale nalezl ji už na smrtelném loži. Před smrtí se sv. Makrína pomodlila k Hospodinu: „Hospodine, jenž dáváš našim tělům dočasný odpočinek ve spánku smrti, abys je opět probudil zvukem poslední polnice! Odpusť mi a dej, aby má duše, svlečená z tělesného oděvu, před Tebe předstoupila neposkvrněná a bez hříchu a vznášela se před Tebou jako kadidlo!“ Poté se přežehnala křížem na čele, na očích, na tváři a na srdci a naposledy vydechla. Svou duši odevzdala Hospodinu roku 379.


20. červenec (2. srpna nového stylu)

Svatý prorok Eliáš

Sv. Eliáš, tento veliký divotvůrce a horlitel víry, jemuž bylo dáno vidět samotného Boha, pocházel z pokolení Áronova. Narodil se ve městě Tišbé (Thesbia), a je proto nazýván Tišbejským. Při Eliášově narození viděl jeho otec Savach Boží anděly, jak dítě zavinují do ohně a krmí je plamenem. Bylo to předznamenáním Eliášova ohnivého charakteru i jeho Bohem darované plamenné síly. Celé mládí strávil v myšlenkách na Boha a modlitbě, odcházeje často do pouště, aby se v samotě a tichu modlil a rozjímal.

V té době bylo židovské království rozděleno na dvě nestejně velké části: judské království, zahrnující pouze dvě pokolení – Judovo a Benjamínovo – s hlavním městem Jeruzalémem, a izraelské království, ve kterém žilo ostatních deset pokolení a jehož hlavním městem bylo Samaří. V prvním království panovali potomci Šalomounovi, kdežto ve druhém potomci Jeroboáma, Šalomounova služebníka. Eliáš vedl největší zápas s izraelským králem Achabem a jeho nespravedlivou manželkou Jezábelou, neboť se oba klaněli modlám a odvraceli národ od služby jedinému a živému Bohu. Syřanka Jezábel nadto přemluvila manžela, aby vybudoval chrám syrskému bohu Baalovi, a ustanovila ke službě tomuto falešnému bohu mnoho kněží. Eliáš dokázal sílu a moc pravého Boha velikými zázraky: uzavřel nebe, načež tři a půl roku nepršelo; svedl s nebe oheň a zapálil oběť svému Bohu, zatímco Baalovi proroci to nedokázali; po jeho modlitbě se spustil s nebe déšť; zázračně rozmnožil mouku a olej v domě sareptské vdovy a vzkřísil jejího zemřelého syna; předpověděl Achabovi, že jeho krev budou olizovat psi, a Jezábele prorokoval, že ji psi sežerou. Obojí se vyplnilo.

Eliáš učinil mnoho dalších zázraků a mnoho událostí předpověděl. Na hoře Chóreb rozmlouval s Bohem a slyšel Boží hlas v tichém světlém vánku. Před smrtí si vybral Elizea (Elíšu) a určil jej za svého nástupce v prorocké službě; svým svinutým pláštěm rozevřel vody Jordánu a nakonec byl vynesen na nebe v ohnivém voze. Na hoře Tábor se zjevil spolu s Mojžíšem našemu Pánu Ježíši Kristu. Eliáš přijde opět před koncem světa, aby zničil moc antikristovu (viz Zj 11, 1).


22. červenec (4. srpna nového stylu)

Svatá Marie Magdalská

Je nazývána myronosicí a apoštolům rovnou. Narodila se ve městě Magdala, ležícím na břehu Genezaretského jezera, a pocházela z pokolení Isacharova. Byla sužována sedmi zlými duchy, od nichž ji osvobodil Pán během Svého pozemského života. Po boku Přesvaté Bohorodice stála Magdaléna pod golgotským Křížem a hořce plakala. Po smrti Páně navštívila třikrát Jeho hrob. Po Kristově vzkříšení Jej dvakrát spatřila: poprvé sama a podruhé spolu s ženami-myronosicemi.

Marie Magdaléna putovala do Říma k císaři Tiberiovi, odevzdala mu červené vejce a pozdravila jej slovy: „Kristus vstal z mrtvých!“ Zároveň před císařem obvinila Piláta z nespravedlivého odsouzení Pána Ježíše. Císař její obvinění přijal, odvolal Piláta z Jeruzaléma a vyslal jej do Galie, kde tento nespravedlivý soudce zemřel v císařově nemilosti, sužován těžkou nemocí. Marie poté odešla do Efezu ke sv. Janu Bohoslovci, jemuž pomáhala v díle hlásání Evangelia.

Zvěstovala Evangelium s velikou horlivostí a láskou ke vkříšenému Pánu jako pravý apoštol Kristův. Zesnula pokojně v Efezu a podle tradice byla pochována ve stejné jeskyni, v níž později přebývalo sedm spících jinochů, kteří se probudili po dvou stech letech, aby potvrdili skutečnost vzkříšení z mrtvých, a poté opět usnuli (jejich památku slavíme 4. / 17. srpna). Ostatky sv. Marie Magdalény byly posléze přeneseny do Cařihradu. V blízkosti Getsemanské zahrady se nachází překrásný ruský chrám zasvěcený této apoštolům rovné světici.


25. červenec (7. srpna nového stylu)

Svatá spravedlivá Anna, matka Přesvaté Bohorodice

V tento den si připomínáme zesnutí svaté Anny, avšak její hlavní svátek se slaví 9. / 22. září (k tomuto datu je napsána její bohoslužba i život). Spravedlivá Anna pocházela z pokolení Léviho a byla dcerou kněze Matthana. Po dlouhém a bohulibém životě zesnula v hlubokém stáří.


Svatá Olympiada, diákonka

Narodila se v Cařihradu velmi vznešeným rodičům. Její otec Anysius Secundus byl senátorem a matka dcerou onoho slavného Eulabia, o němž se vypráví v životě sv. Mikuláše Divotvůrce. Když Olympiada vyrostla, byla zasnoubena za jednoho velmože, který ovšem zemřel ještě dříve, než se s touto ctihodnou dívkou stačil oženit. Marně ji císař i všichni příbuzní přemlouvali, aby se vdala za jiného. Olympiada se oddala bohumilému životu a ze svého dědictví udělovala veliké dary chrámům a almužny potřebným. Přisluhovala ve Velikém chrámu jako diákonka, nejprve za patriarchy Nektaria a po jeho smrti za sv. Jana Zlatoústého. Když byl sv. Jan poslán do vyhnanství, přesvědčil Olympiadu, aby zůstala nadále při chrámu jako diákonka a sloužila zde nehledíc na to, kdo bude patriarchou po něm. Avšak ihned poté, co byl veliký světitel vyhnán, podpálil kdosi Veliký chrám a požárem byly zasaženy i mnohé významné budovy hlavního města. Nepřátelé Jana Zlatoústého odsoudili svatou Olympiadu za to, že prý sama chrám zlomyslně zapálila. Olympiada byla z Cařihradu vyhnána do Nikomédie, kde roku 410 zesnula.

Ve své závěti napsala, aby její tělo bylo uloženo do truhlice, vhozeno do moře a tam, kde voda truhlici vyvrhne, aby bylo pochováno. Dřevěná schrána byla vyvržena ve městě Vrochti, kde stál chrám apoštola Tomáše. Po řadu staletí se u těchto svatých ostatků dály veliké zázraky uzdravení. Vyhnaný Jan Zlatoústý psal vyhnané Olympiadě překrásné dopisy, jež mohou přinášet i dnes velikou útěchu všem těm, kteří trpí pro Boží spravedlnost. Svatý Jan Olympiadě mimo jiné píše: „Mám velkou radost nejen z toho, že ses uzdravila, ale ještě více z toho, že tak ušlechtile snášíš všechny obtíže a nazýváš je nicotnostmi, což je vlastní duši, jež je plná síly a oplývá bohatými plody statečnosti. Oceňuji, jak ušlechtile snášíš všechna neštěstí, ale především to, že si jich nevšímáš, když přicházejí, aniž pociťuješ napětí, námahu či znepokojení a aniž o tom vyprávíš jiným lidem, ale jako bys jásala a plesala. To je důkazem nejvyšší moudrosti.“ (6. list)


Ctihodná Eupraxie, panna

Byla dcerou cařihradského velmože Antigona a příbuznou císaře Theodosia Velikého. Její matka brzy ovdověla a Eupraxie se s ní odstěhovala do Egypta, kde spolu obcházely monastýry, udílely jim štědré dary a modlily se k Bohu. Sedmiletá Eupraxie přijala na vlastní vroucí přání mnišský postřih v jednom ženském monastýru. Jak vyrůstala, ukládala si stále obtížnější asketické skutky. Jednou se postila celých čtyřicet dní. Zesnula roku 413 ve svých třiceti letech. Byla jí dána veliká milost Boží a uzdravovala těžce nemocné.


26. červenec (8. srpna nového stylu)

Svatý mučedník Hermolaos

Byl knězem v Nikomédii. Za vlády císaře Maximiána patřil ke dvěma tisícům mučedníků, které císař odsoudil k upálení v nikomédském chrámu (viz 28. prosince / 10. ledna). Hermolaos tehdy nějak unikl smrti, spolu s dalšími dvěma přáteli-kněžími, Hermippem a Hermokratem.

Hermolaos pokřtil sv. Panteleimona, s nímž byl přiveden před soud, mučen a nakonec sťat. Hermippos a Hermokratos trpěli statečně s ním a všichni byli korunováni věncem vítězství a slávy v Kristově království. Byli umučeni okolo roku 304.


Ctihodná mučednice Paraskeva (Římská)

Svatá Paraskeva se narodila v Římě křesťanským rodičům a od dětství byla naučena křesťanské víře. Velmi pilně se snažila svými skutky plnit všechna Boží přikázání. Svou pevnou vírou a životem podle ní přiváděla i ostatní na cestu pravé víry a zbožného života. Poté co zemřeli její rodiče, rozdala Paraskeva veškerý svůj majetek chudým a přijala mnišství. Jako monaška kázala Kristovu víru s ještě větší horlivostí a před nikým ji neskrývala, i když bylo tehdy křesťanství krvavě pronásledováno římskými úřady.

Prvními, kdo obvinili sv. Paraskevu z šíření zakázané víry, byli rozzlobení Židé. Paraskeva byla přivedena k soudu před císaře Antonina. Žádné sliby ani přesvědčování však nemohly ani v nejmenším otřást vírou této Boží služebnice. Proto na ni uvalili ohnivá muka a na hlavu jí nasadili rozžhavenou helmu. Pán ji však zázračně zachránil, byla osvobozena a odešla z Říma. Znovu začala chodit od města k městu, aby zvěstovala pohanskému lidu pravou víru. Ve dvou dalších městech byla postavena před vládce a soudce a mučena pro svého Pána. Při tom konala veliké zázraky a Boží mocí se rychle zotavovala z muk a zranění. Pohané, jako obvykle, přičítali tyto zázraky magii a její uzdravení považovali za projev síly a milosrdenství svých bohů. Jednou řekla sv. Paraskeva svému mučiteli: „Neuzdravili mě, vládce, tvoji bohové, ale můj Kristus, Bůh pravý!“ Nakonec ji nějaký velmož Tarasios sťal mečem. Takto slavně završila světice svůj plodný život. Její ostatky byly později přeneseny do Konstantinopole. Svatá Paraskeva byla umučena za Krista ve 2. století.


27. červenec (9. srpna nového stylu)

Svatý velkomučedník Pantelejmon

Narodil se v Nikomédii křesťanské matce a pohanskému otci. Matka se jmenovala Eudula, otec Eustorgios. V mládí studoval lékařskou vědu. Seznámil se však s křesťanským knězem Hermolaem, který ho pozval k sobě, naučil víře v Krista a pokřtil jej. Pantelejmon zázračně uzdravil jistého slepce, jehož marně léčili jiní lékaři; uzdravil jej jménem Kristovým a pokřtil ho. Závistiví lékaři si na Pantelejmona stěžovali, obviňujíce jej v tom, že je křesťanem, a proto byl pohnán k císařskému soudu. „I stanul svým tělem před pozemským králem, zatímco svou myslí stál před Králem Nebeským.“

Císaři se svobodně přiznal ke svému křesťanství a před jeho zraky vyléčil člověka, jenž trpěl dlouhodobou nemocí. Takový zázrak obrátil mnoho pohanů k víře v Krista. Císař jej podrobil mučení, Pantelejmonu se však několikrát zjevil Pán a zcela jej uzdravil z jeho ran. Tehdy byli umučeni svatí Hermolaos, Hermippos a Hermokrates. Po svém odsouzení k smrti Pantelejmon poklekl a začal se modlit. V tu chvíli jej kat ťal do krku, meč se však zohnul, jako by byl z vosku. Kat nebyl schopen vykonat popravu, dokud Pantelejmon neskončil svou modlitbu a sám nepožádal, aby byl sťat. Jeho ostatky se staly divotvornými. Pantelejmon byl popraven pod olivovým stromem, který se poté obsypal plody.

Pantelejmon znamená „všemilosrdný“. Všemilosrdný Bůh přijal jeho spravedlivou duši a oslavil jej spolu se Svými velikými svatými. Smrt za Krista podstoupil velkomučedník jako mladý, roku 304. Svatý Pantelejmon se vzývá v modlitbách při svěcení vody a rovněž při svaté tajině pomazání olejem nemocných, společně se sv. Hermolaem a dalšími nezištníky a divotvůrci. Podivuhodný chrám zasvěcený tomuto světci se nachází na Svaté Hoře Athos.

Svatý Kliment, arcibiskup ochridský

Byl učedníkem svatých Cyrila a Metoděje. Po smrti sv. Metoděje byl Kliment spolu s ostatními „pětipočetníky“ Gorazdem, Naumem, Sávou a Angelárem vyhnán latiníky z Moravy. Všichni se vydali na jih, přeplavili se přes Dunaj, stali se hosty bulharského knížete (cara) Borise-Michala a poté se odebrali do země ochridské.

Sv. Kliment založil nejprve monastýr v Belici, kde se nacházelo jeho první biskupské sídlo. Později přesídlil přímo do Ochridu, odkud rozvinul rozsáhlou pastýřskou a misijní činnost po celém širokém okolí. V Ochridu postavil chrám zasvěcený sv. Pantelejmonu. Měl mnoho učedníků, kteří přepisovali knihy slovanským jazykem pro slovanský lid. V tom mu byl zvláště nápomocen sv. Naum.

Sv. Kliment konal zázraky již za svého života, jeho ostatky však projevují divotvornou moc až do dnešních dnů. Po nesmírně namáhavém životě a věrné službě Bohu zesnul pokojně v Ochridu v roce 916. Jeho svaté ostatky odpočívají v někdejším chrámu Přesvaté Bohorodice, jenž byl později zasvěcen sv. Klimentovi.


29. červenec (11. srpna nového stylu)

Svatý mučedník Kallinikos

Pocházel z Kilikie a od dětství byl vychováván v křesťanské zbožnosti. Opustil vše světské a vydal se zvěstovat Evangelium. V Ankyře (dnešní Ankaře) byl zajat pohanským knížetem Sakerdonem. Když mu kníže pohrozil mučením, jestliže se nepokloní modlám, svatý Kallinikos mu odpověděl: „Jakékoli mučení za Hospodina je mi stejně drahé jako hladovému chléb.“ Po strašném trýznění a bití mu kníže nasadil na nohy železná pouta s vnitřními hřeby a přikázal, aby jej odvedli do města Gangra (dnešní Çankırı). Netroufal si totiž Kallinika zabít ani déle mučit, neboť díky statečné trpělivosti Božího člověka se mnozí lidé obrátili na víru Kristovu.

Vojíni, kteří Kallinika doprovázeli, dostali cestou žízeň. V okolí žádná voda nebyla, a tak se světec pomodlil k Bohu a voda vytryskla ze skály. Po příchodu do Gangry uvrhli Kallinika do rozpálené pece. Světec se předtím takto pomodlil: „Děkuji Ti, Otče Nebeský, že jsi mne uznal za hodna této hodiny, v níž zemřu za Tvé svaté jméno.“ A vkročil do plamenů. Jakmile oheň dohořel, jeho mrtvé tělo bylo nalezeno bez jakékoli známky poškození. Svatý Kallinikos byl umučen a korunován věncem věčné slávy kolem roku 250.


31. červenec (13. srpna nového stylu)

Svatý Eudokim

Narodil se v Kappadokii zbožným rodičům Basilovi a Eudokii. V době panování císaře Theofila (829-842) byl Eudokim mladým důstojníkem v armádě. Ale i jako voják vynaložil veškerou námahu, aby žil podle evangelijních přikázání. Zachoval si čistotu a neposkvrněnost, vyhýbal se rozhovoru s jakoukoli ženou kromě své matky; byl milosrdný k chudým, pečlivý při čtení posvátných knih a ještě důkladnější v modlitbách k Bohu. Vyhýbal se marným zábavám a prázdným řečem. „Uprostřed shonu a světských marností byl jako lilie uprostřed trní a jako zlato uprostřed ohně.“ Pro jeho neobyčejné ctnosti ho císař jmenoval velitelem Kappadokie. V této vysoké funkci se Eudokim snažil být spravedlivý před Bohem i vůči lidem.

Z Boží vůle zemřel brzy, ve věku 33 let. Jeho ostatky se ukázaly jako zázračně uzdravující. Jeden pomatený člověk se dotkl jeho hrobu a byl uzdraven; také jedno ochrnuté dítě vstalo a uzdravilo se. Po 18 měsících Eudokimova matka otevřela rakev a našla tam jeho tělo jako živé, bez známek rozkladu a nádherně vonící. Svaté ostatky byly později přeneseny do Konstantinopole a pochovány v novém chrámu přesvaté Bohorodice, postaveného rodiči tohoto spravedlivého Eudokima.


1. srpna (14. srpna nového stylu)

Všichni byli umučeni za čistotu izraelské víry králem Antiochem, který byl jedněmi nazýván Epifanes (vznešený, slavný), jinými Epimanis (nerozumný). Kvůli těžkým hříchům, jež byly páchány v Jeruzalémě, a především kvůli soupeření o velekněžský stolec a zločinům s tím spojeným dopustil Bůh, aby na Svaté město dolehlo veliké soužení. Antiochos chtěl Židům za každou cenu vnutit namísto víry v jediného Boha řecké modloslužebnictví a činil všechny kroky v tomto směru. V uskutečnění této myšlenky mu pomáhali i někteří věrolomní velekněží a jiní jeruzalémští starší. Jednou přišel do Jeruzaléma samotný král a nařídil, aby všichni Židé jedli vepřové maso, což se příčilo Mojžíšovu zákonu. Pokud někdo jedl vepřové maso, jasně to znamenalo, že se zřekl izraelské víry.

Stařec Eleazar, kněz a jeden ze sedmdesáti překladatelů Starého zákona do řečtiny, odmítl vepřové maso jíst. Proto byl mučen a upálen. Když se král vracel do Antiochie, vzal s sebou sedm synů Makabejských a jejich matku Solomonii. Sedm Makabejců nosilo tato jména: Abim, Antonín, Eleazar, Gurias, Eusebonas, Alim a Marcel. Před matčinýma očima mučil král postupně všechny její syny, každému sdíral kůži s tváře a házel ji do ohně. Všichni chrabře vytrpěli muka i smrt, ale své víry v jediného Boha se nevzdali. Nakonec i matka, když spatřila svého posledního, tříletého syna v ohni, sama do něj skočila a shořela, odevzdávajíc svou duši Bohu. Stalo se tak v roce 180 před Kristem.


Vynášení ctihodného Kříže

Tento svátek byl ustanoven po dohodě mezi Řeky a Rusy za časů řeckého císaře Manuela a ruského knížete Andreje na památku současného vítězství Rusů nad povolžskými Bulhary a Řeků nad Saracény. V obou těchto válkách byly s vojskem nošeny kříže, z nichž zazářily paprsky nebeského světla. Proto bylo ustanoveno, aby se 1. srpna vynášel z chrámu sv. Sofie kříž, nejprve doprostřed chrámu a poté i na ulice, aby se mu mohl lid poklonit a připomněl si zázračnou pomoc kříže v minulých válkách. Nebyl to však obyčejný kříž, nýbrž pravý ctihodný Kříž, chráněný v císařském dvorním chrámu. Dne 31. července byl Kříž přenášen z císařského paláce do chrámu sv. Sofie a odtud pak nesen po ulicích, aby byla posvěcena země i vzduch. 14. srpna se pak Kříž znovu vracel do císařského dvorního chrámu.


2. srpna (15. srpna nového stylu)

Nalezení a přenesení ostatků svatého arcidiákona a prvomučedníka Štěpána

Poté co zlí Židé ukamenovali svatého Štěpána, zanechali jeho tělo na volném prostranství před městem, aby je sežrali psi. Boží Prozřetelnost to však nedopustila. Po dvou dnech přišel Gamaliel, Pavlův učitel a tajný Kristův učedník, a odnesl Štěpánovo tělo do Kathargamaly, kde je se ctí uložil v jedné jeskyni na svém pozemku. V této jeskyni pochoval Gamaliel i svého přítele Nikodéma, jenž zemřel zármutkem nad Štěpánovým hrobem. Zde byl pochován i Gamalielův pokřtěný syn Aviv. A podle své závěti v ní našel místo posledního odpočinku i sám Gamaliel.

Uběhlo několik staletí a nikdo z živých si již nepamatoval, kde bylo tělo svatého Štěpána pochováno. Až roku 415, v době jeruzalémského patriarchy Jana, se Gamaliel třikrát zjevil ve snu kathargamalskému knězi Luciánovi a podrobně mu vyprávěl, jak byli svatí pohřbeni, kde leží jejich zapomenuté hroby a který hrob komu patří. Rozrušený takovým snem, svěřil se Lucián patriarchovi a s jeho požehnáním se vydal s lidmi na popsané místo, kde odkryl čtyři hroby. Celou jeskyni naplnila překrásná vůně, vycházející z ostatků svatých. Ostatky svatého Štěpána byly tehdy slavnostně přeneseny na horu Sion a důstojně tam pochovány, zatímco ostatky ostatních byly vyneseny na kopec nad jeskyní a uloženy v tamním chrámu. U ostatků svatého Štěpána našlo v té době uzdravení mnoho nemocných; později byly ostatky přeneseny do Cařihradu. Takto Hospodin ozdobil velikou slávou toho, kdo jako první prolil svou krev za Jeho jméno.


3. srpna (16. srpna nového stylu)

Ctihodní Isakij, Dalmatus a Faustus.

Isakij má vlastní svátek 12.6. (círk. 30.5.). Byl poustevníkem, vyznavačem proti ariánům a nakonec prvním igumenem Dalmatského monastýru.

Svatý Dalmatus byl velitelem ve vojsku císaře Theodosia Velikého a těšil se jeho velké úctě. Když se v něm však probudil duch, opustil svou hodnost a vše světské, a se svým jediným synem Faustem odešel na předměstí Konstantinopole, do monastýru vedeného ctihodným Isakijem a nechali se zde oba postřihnout na mnichy. Dalmatus byl zcela oddán bohumilému životu z čehož měl Isakij velké potěšení. Když se přiblížila doba Isakiovy smrti, ustanovil Dalmata místo sebe za igumena. Monastýr byl pak po něm nazýván Dalmatský. Dalmat se postil někdy i 40 dní a půstem porážel neviditelné démonské síly. Zúčastnil se 3. všeobecného sněmu r. 431 a vystupoval proti Nestoriově herezi. Zalíbiv se Bohu zesnul pokojně v 5. století.

Jeho syn Faustus napodoboval ve všem svého otce, stal se po něm igumenem, a po bohumilém životě pokojně zesnul v Dalmatském monastýru.


6. srpna (19. srpna nového stylu)

Proměnění Páně

Během třetího roku Svého veřejného působení na zemi hovořil Pán Ježíš s učedníky stále častěji o Své blízké mučednické smrti i o Své slávě po Vzkříšení. Aby učedníci při pohledu na Jeho utrpení zcela neupadli na duchu, ráčil jim ve Své přemoudrosti ještě před Svým strádáním zjevně ukázat Svou Božskou slávu. Vzal proto s Sebou Petra, Jakuba a Jana a vystoupil na horu Tábor, kde se před nimi proměnil. I zaskvěla se Jeho tvář jako slunce a Jeho roucho se stalo bílým jako sníh. Po Jeho boku se zjevili velicí starozákonní proroci Mojžíš a Eliáš. Učedníci to viděli a byli ohromeni. Tu Petr promluvil: „Pane! Je dobré, že jsme zde; chceš-li, uděláme tu tři stánky: Tobě jeden, Mojžíšovi jeden a Eliášovi jeden.“ Zatímco Petr mluvil, Mojžíš a Eliáš se vzdálili a Pána i učedníky obklopil zářící oblak, z něhož zazněl hlas: „Toto je Můj milovaný Syn, v němž jsem nalezl zalíbení; Toho poslouchejte.“ Když učedníci uslyšeli tento hlas, padli na tvář k zemi jako mrtví a zůstali ve strachu ležet, dokud k nim nepřistoupil Pán a neřekl: „Vstaňte a nebojte se.“ (Mt 17, 1-7)

Proč vzal Pán s Sebou na horu Tábor jen tři učedníky, a nikoli všechny? Protože Jidáš nebyl hoden, aby spatřil Božskou slávu Učitele, jehož měl v úmyslu zradit. Pán jej však nechtěl zanechat samotného pod horou, neboť by tím mohl ospravedlňovat svou zradu. Proč se Pán proměnil na hoře, a nikoli v nížině? Aby nás naučil dvěma dokonalostem: pracovitosti a mysli povznesené k Bohu (трудолюбию и богомыслию). Výstup na horu totiž vyžaduje práci, námahu, zatímco horská výšina je obrazem vznešenosti naší mysli, když rozjímáme o Bohu. Proč se Pán proměnil v noci? Noc se k modlitbě a rozjímání o Bohu hodí více nežli den, neboť svou temnotou zakrývá veškerou krásu světa, odkrývajíc nám krásu hvězdného nebe. Proč se zjevili Mojžíš a Eliáš? Aby byl vyvrácen omyl Židů, kteří pokládali Krista za jednoho z proroků – Mojžíš a Eliáš se proto zjevují jako Jeho služebníci. Jestliže dříve Pán mnohokrát ukazoval Svou Božskou moc, nyní zjevil Svou Božskou přirozenost. Na hoře Tábor učedníci spatřili Jeho Božství a slyšeli svědectví o Něm jako o Božím Synu. Bylo to nutné k tomu, aby se ve dnech Kristova utrpení upevnila jejich neochvějná víra v Něj a v Jeho konečné vítězství.


8. srpna (21. srpna nového stylu)

Svatý Emilián Vyznavač, biskup kyzický

Byl biskupem v maloasijském Kyziku za vlády zlovolného císaře Lva Arménského, obrazoborce. Odmítl se podrobit císařským dekretům přikazujícím odstranit ikony z chrámů, za což byl spolu s dalšími pravoslavnými biskupy poslán do vyhnanství. Prožil ve vyhnanství pět let, snášeje tělesná mučení a mnohá ponížení pro Krista. Zesnul v roce 820 a přesídlil do příbytků nebeských.


Svatý Myrón Divotvůrce, biskup krétský

Zpočátku byl ženat a zabýval se zemědělstvím. Ze své úrody a majetku Myrón radostně a štědře rozdával chudým lidem. Jednou ve své stodole přistihl zloděje, kteří kradli žito. Myrón se nedal poznat, pomohl zlodějům naplnit pytle, naložil jim je na záda a nechal je odejít. Za veliké ctnosti byl vysvěcen na kněze a poté na biskupa. Byl mocným divotvůrcem a činil mnoho dobrodiní a velikých skutků jménem Pána Ježíše. Zesnul jako stoletý stařec kolem roku 350.


Ctihodný Řehoř Sinajský

Přijal mnišství na hoře Sinaj, proto je nazýván „Sinajským“. Za vlády císaře Andronika Paleologa – přibližně v roce 1330 – se Řehoř vypravil na Svatou horu Athos, aby obešel monastýry a poučil se o modlitbě mysli a kontemplaci. Tyto dvě duchovní činnosti byly však v té době obyvatelům Svaté hory takřka neznámé. Jediným, kdo v nich byl vzdělán a dokonale je praktikoval, byl sv. Maxim Kapsokalivitis. Řehoř rozšířil své učení o modlitbě mysli po všech keliích a monastýrech Svaté hory Athonské. Jeho významným učedníkem se stal Kallistos, cařihradský patriarcha, který napsal životopis sv. Řehoře.

Řehoř se posléze odebral do Makedonie a dalších oblastí Balkánu, kde založil monastýry, ve kterých se mniši věnovali modlitbě mysli. Pomohl tak mnoha lidem prohloubit duchovní život a dojít spásy. Jeho zápisky o modlitbě mysli a asketickém způsobu života se staly součástí Filokalie. Napsal mimo jiné i přípěvy Svaté Trojici Důstojno jest, které se zpívají na nedělní půlnočnici. Svatý Řehoř se zařadil k nejvýznamnějším asketům a duchovním učitelům Balkánu. Po vyčerpávajícím životě zesnul pokojně a přenesen byl do Království Kristova.


9. srpna (22. srpna nového stylu)

Svatý apoštol Matěj

Pocházel z Betléma, z pokolení Judova. Učil se u svatého Simeona Bohopříjemce v Jeruzalémě. Když začal Pán zvěstovat Boží Království, přidal se i Matěj k těm, kteří Pána milovali – on sám si Ho totiž zamiloval celým srdcem, s oblibou poslouchal Jeho slova a hleděl na Jeho skutky.

Matěj nejprve patřil mezi Sedmdesát menších Kristových učedníků, ale po Zmrtvýchvstání Páně jej apoštolé losem vybrali za jednoho ze Dvanácti velikých apoštolů, namísto Jidáše (Sk 1, 23). Po přijetí Ducha Svatého na Padesátnici odešel Matěj zvěstovat Evangelium, a to nejprve v Judsku a poté v Etiopii, kde podstoupil velké mučení pro Krista. Traduje se, že zvěstoval Evangelium také v Makedonii, kde ho chtěli oslepit. Apoštol se však stal pro své mučitele neviditelným, a tak se vyhnul nebezpečí. V žaláři se mu zjevil Hospodin, posilnil ho a osvobodil. Nakonec se znovu vrátil zvěstovat do Judeje. Zde byl obviněn a předveden před soud velekněze Ananiáše, před kterým nebojácně svědčil o Kristu. Ananiáš, který již předtím dal zabít apoštola Jakuba, odsoudil k smrti i Matěje. Svatého Matěje tehdy vyvedli a ukamenovali. Poté mu sekerou uťali hlavu (pokrytečtí Židé se uchýlili k tomuto římskému způsobu popravy, aby Římanům ukázali, že popravený byl nepřítelem Říma). Takto zemřel tento velký Kristův apoštol a usídlil se ve věčné radosti svého Pána.


10. srpna (23. srpna nového stylu)

Svatí mučedníci arcidiákon Vavřinec (Laurentius), papež Sixtus a další s nimi

Když zahynul papež Štěpán (viz 2. / 15. srpna), byl na jeho místo ustanoven svatý Sixtus, který pocházel z Athén, zpočátku byl filosofem a poté se stal křesťanem. V té době byli římští biskupové zabíjeni jeden za druhým a stát se biskupem v Římě znamenalo totéž co být odsouzeným k smrti. Císař Decius si usmyslel, že zničí křesťanství, a dal papeže Sixta přivést před soud spolu s jeho dvěma diákony, Felicissimem a Agapitem. Když je odváděli do vězení, arcidiákon Vavřinec řekl papeži: „Kampak kráčíš, otče, bez syna? Nemůže jít biskup bez svého arcidiákona!“ Papež ho utěšil a předpověděl mu, že podstoupí za Krista ještě větší muka a že je bude brzy následovat.

A skutečně, jakmile sťali Sixta a jeho dva diákony, byl zatčen i Vavřinec. Ještě předtím shromáždil všechen svůj i církevní majetek a jako správce říznice a církevní pokladny přinesl veškeré církevní cennosti do domu vdovy Kyriaky. Dotekem rukou zbavil Kyriaku velké bolesti hlavy a slepci Crescentionovi navrátil zrak. Uvržený do žaláře zbavil Vavřinec slepoty vězně Lucilia a pokřtil ho. Když to spatřil žalářník Hippolyt, přijal rovněž křest a zakrátko byl umučen za Krista (viz 13. / 26. srpna). Vavřinec se nezřekl Krista, a naopak předsvědčoval Decia, aby se zřekl falešných bohů. Svatého bili kamenem po tváři a po celém těle tzv. škorpiónem, tj. řetězem s ostrými zuby. Vojín Roman, který byl přítomen jeho mučení, uvěřil v Krista a byl okamžitě sťat. Svatého Vavřince nakonec položili nahého na železnou desku, pod níž zapálili oheň. Svatý ležel na rozpáleném loži, vzdával díky Bohu a vytýkal císaři jeho bezbožnost. Tak odevzdal mučedník Vavřinec svou čistou a statečnou duši Bohu. Jeho tělo vzal v noci Hippolyt a odnesl je do domu Kyriaky a posléze do jeskyně, v níž je s úctou pochoval. Stalo se tak roku 258.


12. srpna (25. srpna nového stylu)

Svatí mučedníci Fotios a Aniketos (a mnozí s nimi)

Císař Dioklecián navštívil jednou město Nikomédii se zlým úmyslem – chtěl vyhubit všechny tamní křesťany. Jeden ze správců města jménem Aniketos se nezalekl hrozeb a směle vyznal před císařem svoji víru v Krista jako Pána a Boha, jenž se vtělil pro naši spásu. Svatý Aniketas vyčetl všem modloslužebníkům, že uctívají hluché a němé kameny a že se nesluší, aby se jim rozumný člověk klaněl. Rozhněvaný císař přikázal, aby mu usekli jazyk. Aniketas však působením Boží moci nepřestával hovořit. Proto na něj vypustili lva – avšak ten se před ním pokořil. V téže chvíli se rozpadla Herkulova svatyně.

Když viděl Aniketovy zázraky a trpělivost jeho příbuzný Fotios, vyznal i on, že je křesťanem, a zvolal k císaři: „Styď se, modláři, tví bohové jsou nicotní!“ Císař přikázal, aby ho sťali mečem, ale kat, který již pozvedl proti Fotiovi ruku, usmrtil sám sebe. Fotia a Aniketa zakovali do želez a odvedli do žaláře, v němž strávili tři roky. Když je opět podrobili krutému trýznění, nijak jim to neuškodilo a ještě se mučitelům vysmáli. Mučitelé tedy zapálili oheň pod velkou pecí a vhodili oba svaté do ní. Do ohně s nimi dobrovolně vešli mnozí jiní křesťané, muži i ženy s dětmi. Z plamenů se pak nesla modlitba, kterou křesťané děkovali Pánu za mučednickou smrt. Stalo se tak v roce 305 či 306. Svatí Aniketas a Fotios jsou vzýváni v modlitbách svaté tajiny pomazání nemocných a při svěcení vody.


14. srpna (27. srpna nového stylu)

Prorok Micheáš

Pocházel z Judova pokolení z vesnice Morešet, takže býval nazýván Mórešetský. Byl současníkem proroků Isaiáše, Ámose a Ozeáše a judských králů Joatama, Achaza a Ezechiáše. Kritizoval hříchy svého národa a vystupoval proti falešným prorokům, kteří prorokovali za víno a opojné nápoje. Předpověděl pád království a města Samaří. Předpověděl i pád Jeruzaléma, jenž příjde proto, že „jeho předáci soudí za úplatek, kněží učí za odměnu a jeho proroci věští za stříbro. Proto kvůli vám bude Sion rozorán jako pole a Jeruzalém se stane sutinami.“ (Mich 3,11–12)

Ze všech jeho proroctví je ale nejdůležitější proroctví o Mesiáši, zvláště o místě jeho narození. Jako místo narození Mesiáše, „jehož původ je odedávna, ode dnů věčných“, označil Betlém (Mich 5,1).

Neví se přesně zdali i tento prorok byl Židy zabit, nebo zemřel přirozeně (viz Jer 26,18-19). Je však známo, že byl pochován ve své vesnici a že jeho ostatky byly nalezeny spolu s ostatky proroka Abakuka za panování císaře Theodosia Velikého, na základě zjevení, jež se událo eleuteropoliskému biskupu Zevinovi.

Pán, který na Sinaji uložil v pátém přikázání: „cti otce svého a matku svou“, ukázal nám Sám nejzářivější příklad synovské úcty. Když visel na kříži, uviděl v mukách Svou Matku, ukázal na apoštola Jana a pravil k Ní: „Ženo, hle syn Tvůj!“ Janovi pak řekl: „Hle, Matka tvá!“ Poté, co se takto postaral o Svou Matku, vypustil ducha. Jan vlastnil dům na Sionu v Jeruzalémě; v něm zůstala a žila Bohorodice až do posledních dní Svého pozemského života. Svými modlitbami, dobrými radami, mírností a trpělivostí mnoho pomáhala apoštolům Svého Syna.

Pobývajíc v Jeruzalémě, často obcházela místa spojená s velikými událostmi a skutky Jejího Syna. Obzvláště často chodila na Golgotu, do Betléma a na Olivovou horu. Cestovala však i do dalekých zemí – připomíná se Její setkání se sv. Ignatiem Bohonosným v Antiochii; návštěva Kristem vzkříšeného sv. Lazara, biskupa kyperského; návštěva Sv. Hory Athos, které požehnala; a také pobyt v Efesu se sv. Janem během velkého pronásledování křesťanů v Jeruzalémě. Ve Svém stáří se Bohorodice často modlila ke Svému Pánu a Bohu na Olivové hoře, na místě Jeho nanebevstoupení.

Jednoho dne se Jí zjevil archanděl Gabriel se zvěstí o Jejím brzkém zesnutí. Daroval Jí rajskou palmovou ratolest, s níž pak s velikou radostí uvítala svaté apoštoly, přenesené Boží mocí k Jejímu lůžku. Bohorodice je povzbuzovala a utěšovala. Poté odevzdala Svého ducha Bohu bez jakéhokoli utrpení a tělesné bolesti. Apoštolé zvedli lůžko s tělem Přečisté Panny, z něhož vycházela nadpozemsky libá vůně, a v doprovodu množství křesťanů je přenesli do Getsemanské zahrady, do hrobky svatých Jáchyma a Anny. Před zlobnými Židy bylo procesí z Boží vůle skryto v oblaku. Jeden z židovských kněží se přesto pokusil lůžko převrhnout, ale sotva se ho dotkl, usekl mu anděl Boží obě ruce. Začal tedy prosit apoštoly o pomoc a byl skutečně uzdraven, neboť vyznal svou víru v Pána Ježíše Krista.

Apoštol Tomáš se zpozdil a nebyl pohřbu přítomen. Bůh tak chtěl proto, aby se zjevilo nové a přeslavné tajemství o Přesvaté Bohorodici. Tomáš přišel teprve třetího dne a vroucně si přál rozloučit se se svatým tělem Přečisté Panny. Když však apoštolé otevřeli hrobku, našli v něm pouze pohřební plátno; tělo už v hrobě nebylo. Téhož večera se Bohorodice apoštolům zjevila obklopená množstvím andělů a pravila k nim: „Radujte se, neboť Já budu s vámi na věky.“


15. srpna (28. srpna nového stylu)

Zesnutí Přesvaté Bohorodice

Pán, který na Sinaji uložil v pátém přikázání: „cti otce svého a matku svou“, ukázal nám Sám nejzářivější příklad synovské úcty. Když visel na kříži, uviděl v mukách Svou Matku, ukázal na apoštola Jana a pravil k Ní: „Ženo, hle syn Tvůj!“ Janovi pak řekl: „Hle, Matka tvá!“ Poté, co se takto postaral o Svou Matku, vypustil ducha. Jan vlastnil dům na Sionu v Jeruzalémě; v něm zůstala a žila Bohorodice až do posledních dní Svého pozemského života. Svými modlitbami, dobrými radami, mírností a trpělivostí mnoho pomáhala apoštolům Svého Syna.

Pobývajíc v Jeruzalémě, často obcházela místa spojená s velikými událostmi a skutky Jejího Syna. Obzvláště často chodila na Golgotu, do Betléma a na Olivovou horu. Cestovala však i do dalekých zemí – připomíná se Její setkání se sv. Ignatiem Bohonosným v Antiochii; návštěva Kristem vzkříšeného sv. Lazara, biskupa kyperského; návštěva Sv. Hory Athos, které požehnala; a také pobyt v Efesu se sv. Janem během velkého pronásledování křesťanů v Jeruzalémě. Ve Svém stáří se Bohorodice často modlila ke Svému Pánu a Bohu na Olivové hoře, na místě Jeho nanebevstoupení.

Jednoho dne se Jí zjevil archanděl Gabriel se zvěstí o Jejím brzkém zesnutí. Daroval Jí rajskou palmovou ratolest, s níž pak s velikou radostí uvítala svaté apoštoly, přenesené Boží mocí k Jejímu lůžku. Bohorodice je povzbuzovala a utěšovala. Poté odevzdala Svého ducha Bohu bez jakéhokoli utrpení a tělesné bolesti. Apoštolé zvedli lůžko s tělem Přečisté Panny, z něhož vycházela nadpozemsky libá vůně, a v doprovodu množství křesťanů je přenesli do Getsemanské zahrady, do hrobky svatých Jáchyma a Anny. Před zlobnými Židy bylo procesí z Boží vůle skryto v oblaku. Jeden z židovských kněží se přesto pokusil lůžko převrhnout, ale sotva se ho dotkl, usekl mu anděl Boží obě ruce. Začal tedy prosit apoštoly o pomoc a byl skutečně uzdraven, neboť vyznal svou víru v Pána Ježíše Krista.

Apoštol Tomáš se zpozdil a nebyl pohřbu přítomen. Bůh tak chtěl proto, aby se zjevilo nové a přeslavné tajemství o Přesvaté Bohorodici. Tomáš přišel teprve třetího dne a vroucně si přál rozloučit se se svatým tělem Přečisté Panny. Když však apoštolé otevřeli hrobku, našli v něm pouze pohřební plátno; tělo už v hrobě nebylo. Téhož večera se Bohorodice apoštolům zjevila obklopená množstvím andělů a pravila k nim: „Radujte se, neboť Já budu s vámi na věky.“


16. srpna (29. srpna nového stylu)

Rukou nevytvořený obraz Pána Ježíše Krista

V době, kdy náš Pán zvěstoval Evangelium a uzdravoval každou bolest a všeliký lidský neduh, žil ve městě Edessa na břehu řeky Eufrat jistý král Abgar, trpící malomocenstvím. Doslechl se o Kristu – Lékaři, který dokáže uzdravit z každého trápení a choroby – a poslal k Němu do Palestiny malíře Ananiáše s listem, ve kterém Abgar prosil Pána, aby přišel do Edessy a uzdravil jej z malomocenství. Pro případ, že by Pán nemohl přijít, nařídil Ananiášovi, aby namaloval Jeho tvář a přinesl mu ji, protože věřil, že mu obraz navrátí zdraví. Pán vzkázal, že nemůže přijít, neboť se přibližoval čas Jeho utrpení; vzal však plátno, otřel jím Svůj obličej a na plátně zůstal dokonalý otisk Jeho přečisté tváře. Toto plátno dal Pán Ananiášovi se vzkazem, že se díky němu král uzdraví, ale ne zcela; později k němu totiž Pán vyšle posla, který zahladí i poslední zbytek jeho nemoci. Král Abgar přijal plátno, políbil ho a malomocenství zmizelo z celého jeho těla, až na malou skvrnu na tváři.

Později přišel k Abgarovi s evangelní zvěstí apoštol Tadeáš, tajně ho uzdravil a pokřtil. Král dal tehdy zničit modly, které stály před vstupem do města, a nad městskou branou umístil ono plátno s Kristovou tváří, nalepené na dřevě, ve zlatém rámu a okrášlené perlami. Pod ikonu na bráně král napsal: „Kriste Bože, nebude zahanben nikdo, kdo v Tebe doufá.“ Když jeden z Abgarových pravnuků později obnovil modloslužebnictví, biskup toho města přišel v noci a zazdil ikonu ve zdi nad branou. Od těch dob uplynula století. Za vlády císaře Justiniána napadl Edessu perský král Chosroés (Husrav II.) a na město dolehlo veliké soužení. Edesskému biskupu Eulabiovi se však zjevila Přesvatá Bohorodice a odhalila mu tajemství zazděné a zapomenuté ikony. Ikonu objevili a její mocí byla perská armáda poražena.


17. srpna (30. srpna nového stylu)

Svatý mučedník Myrón, kněz.

Vykonával kněžskou službu v Achaji, pocházel z bohaté a vznešené rodiny, měl mírnou a dobrotivou povahu a miloval Boha i člověka.

Za vlády císaře Decia, v den svátku Narození Kristova, vtrhli pohané během bohoslužby do chrámu, vyvlekli Myróna ven a začali jej mučit. Trýzněnému Myrónovi se zjevili v ohni andělé a dodali mu síly. Mučitelé vyřezávali z Myrónovy kůže řemínky, dlouhé od hlavy až k nohám. Mučedník se zmocnil jednoho z těchto řemínků a hodil jej do tváře soudci-mučiteli. Rozběsněný soudce Antipater uchopil meč a zabil sám sebe. Svatého mučedníka nakonec odvedli do města Kyziku, kde byl v roce 250 sťat.


19. srpna (1. září nového stylu)

Svatý mučedník Ondřej Stratelát

Zastával hodnost důstojníka-tribuna v římském vojsku za vlády císaře Maximiána (286-308). Narodil se v Sýrii a v Sýrii vykonával i svou vojenskou službu. V dobách ohrožení římského impéria ze strany Persie byl Ondřej jakožto nejstatečnější a nejzkušenější z velitelů povýšen na strateláta (vojevůdce). Jsa tajným křesťanem, spolehl se plně na Boha Živého, vybral si z velkého vojska jen ty nejlepší a vytáhl do boje. Před bitvou pravil svým vojínům, že budou-li všichni prosit o pomoc Krista jako jediného pravého Boha, rozpadne se nepřátelské vojsko na prach. Vojáci, povzbuzení Ondřejem a jeho vírou, se pomodlili ke Kristu a nepřátelé se skutečně rozutekli. Perská armáda byla uvedena v naprostý zmatek.

Když se Ondřej vítězně vrátil do Antiochie, závistníci ho udali, že je křesťanem, a prokurátor jej povolal před soud. Ondřej se veřejně přihlásil ke své neochvějné víře v Krista. Po krutém mučení uvrhl prokurátor Ondřeje do žaláře a napsal o něm do Říma císaři. Maximián věděl, že se Ondřej těší lásce lidu i vojska. Přikázal proto, aby byl propuštěn na svobodu a aby byl nalezen nějaký jiný důvod, pro který by mohl být usmrcen. Díky Božímu zjevení se Ondřej dozvěděl o tomto příkazu, shromáždil své věrné vojáky – bylo jich celkem 2593 – a odebral se s nimi do kilíkijského Tarsu, kde všichni přijali křest z rukou biskupa Petra. Pronásledovaní státní mocí, ukryli se Ondřej a jeho družina v Arménii na hoře Taurus. Tam, v úzké soutěsce, přijali vojíni Krále Nebeského mučednickou smrt z rukou bezbožných vojáků. Žádný z nich se nesnažil bránit, naopak, všichni si přáli mučednicky zemřít za Krista. Na místě, kde byla prolita jejich krev, vytryskl léčivý pramen, jehož voda uzdravuje mnohé nemoci. Biskup Petr přišel na ono místo tajně se svými kleriky a se ctí pochoval těla svatých mučedníků.


20. srpna (2. září nového stylu)

Svatý prorok Samuel

Byl poslední z patnácti izraelských soudců. Žil 1100 roků před Kristem. Pocházel z Léviho pokolení, z města Ramat nebo Arimatie, ve které se později narodil úctyhodný Josef, co požádal Piláta o Ježíšovo tělo k pochování. Samuelovi rodiče byli Elkána a Anna. Anna byla neplodná, ale syna si na Bohu vymodlila. Když dovršil 3 roky, tak jej zasvětila Bohu a Samuel žil v Silome. Ve 12 letech věku měl, v blízkosti archy smlouvy, od Boha zjevení o trestu, který čeká rodinu velekněze Elího, za to, že nezasáhl proti zkaženosti svých synů Chofního a Pinchase. Toto zjevení se brzy vyplnilo: Filištínci porazili Izraelity, zabili oba Elího syny a ukořistili archu smlouvy. Když posel zvěstoval Elímu tato neštěstí, tak padl mrtev k zemi. Bylo mu 98 let. Totéž se stalo i Pinchasově manželce.

Od té doby byli Izraelité po 20 let pod filištínskou nadvládou. Poté poslal Bůh svému národu Samuele, aby mu zvěstoval pokání, pokud se chce zachránit z područí nepřátel. Izraelský lid učinil pokání, zavrhl cizí modly a ustanovil si Samuele za proroka, kněze a soudce. Samuel tehdy vytáhl s vojskem proti Filištíncům a s Boží pomocí nad nimi zvítězil a osvobodil od nich zemi i národ. Samuel byl poté v pokoji až do stáří soudcem Izraelitů. Když už byl velmi stár, lid jej žádal, aby jim místo sebe ustanovil krále. Marně je Samuel přesvědčoval a vysvětloval, že Bůh je jejich jediným králem. I když se požadavek lidu Bohu také nelíbil, nařídil Samuelovi, aby jim za krále pomazal Saula, syna Kíšova z Benjaminova kmene.

Saul vládl krátký čas a Bůh jej zavrhl pro jeho opovážlivosti a neposlušnosti, a nařídil Samuelovi, aby místo Saula pomazal na krále Davida, syna Jesseho. Před svou smrtí svolal Samuel všechen lid a rozloučil se s ním. A když pak zemřel, byl oplakáván celým Izraelem, a pak důstojně pochován ve svém domě v Rámě.


23. srpna (5. září nového stylu)

Svatý mučedník Lupus

Tento svatý muž byl sluhou sv. Dimitrije, místodržitele soluňského. Když byl sv. Dimitrij sťat císařem Maximianem, Lupus namočil v krvi mučedníka okraj svého šatu a prsten. Jejich pomocí pak činil v Soluni mnohé zázraky a uzdravoval lidi ze všech nemocí a utrpení. Jakmile se o tom dozvěděl Maximianus, který tehdy ještě pobýval v Soluni, nařídil, aby Lupa mučili a usmrtili. Ale vojíni, kteří proti Lupovi pozvedli své zbraně, vrhli se vzájemně jeden na druhého a těžce se zranili. Lupus nebyl ještě pokřtěn, avšak celou svou bytostí byl oddán Kristu, a proto se modlil, aby mu Bůh dopřál přijmout před smrtí křest. Tu se na svatého mučedníka vylila nečekaně voda z oblaku, a tak byl pokřtěn shůry. Po dlouhém a krutém mučení byl svatý Lupus sťat a přenesen do Nebeského Království.


Svatý mučedník Potinus, biskup lyonský

Svatý Potinus byl vyslán svatým Polykarpem z Malé Asie do Galie, aby tam kázal Evangelium. Stal se prvním biskupem lyonským a obrátil ke křesťanství množství pohanů. Během pronásledování křesťanů byl Potinus v roce 177 přiveden k soudu, či přesněji, byl k němu přinesen, neboť mu již bylo devadesát let. „Kdo je křesťanský Bůh?“ zeptal se jej prokonsul. „Dozvíš se to, pokud toho budeš hoden,“ odpověděl mučedník. Bezbožníci se na něj vrhli s holemi a kameny a bez milosti jej tloukli. Nakonec ho uvrhli do žaláře, kde svatý Potinus po dvou dnech zesnul a přesídlil do Království Nebeského.


Svatý mučedník Irenej, biskup lyonský

V mládí byl učedníkem svatého Polykarpa, učedníka apoštolů, který jej poslal zvěstovat Krista do Galie. Po mučednické smrti svatého Potina byl Irenej ustanoven biskupem. Svatý Irenej je autorem mnoha spisů, ve kterých vykládal pravoslavnou víru a bránil ji před heretiky. Byl umučen za Krista za vlády císaře Severa v roce 202, spolu s mnoha tisíci křesťany (19 000).


24. srpna (6. září nového stylu)

Svatý biskup mučedník Eutychés

Narozen v Sebastě, stal se učedníkem a následovníkem apoštolů Jana Bohoslovce a Pavla. Ačkoli nepatří k Sedmdesáti apoštolům, přesto je nazýván apoštolem za to, že byl učedníkem velikých apoštolů a sám projevoval ve službě Evangeliu vpravdě apoštolskou horlivost.

Jakožto vysvěcený biskup-misionář sv. Eutychés mnoho cestoval, doprovázen andělem. Ve vězení přijímal od anděla nebeský chléb. Když jeho tělo rozrývali mučitelé železnými hřeby, vytekla z něj krev spolu s vonným myrem. Svatého vrhli do ohně i před krvelačná zvířata, nic z toho mu však Boží mocí neuškodilo. Nakonec byl sťat v Sebastě.


24. srpna (6. září nového stylu)

Svatý aopštol Titus

Patřil do počtu 70ti apoštolů. Narodil se na Krétě a byl vychován v řecké filozofii a poezii. Inspirován snem, dal se do čtení proroka Izaiáše a začal pochybovat o helénské moudrosti. Když se doslechl o Pánu Kristu, odešel s několika dalšími Kréťany do Jeruzaléma a osobně slyšel Spasitelova slova a viděl Jeho mocné skutky. Jeho mladické srdce zcela přilnulo ke Kristu.

Později byl pokřtěn apoštolem Pavlem, kterému posloužil jako syn svému otci v evangelijním díle. Pavel Tita natolik miloval, že ho nazýval jak synem (Tit 1,4) tak i bratrem (2Kor 12,18). S apoštolem národů sv. Pavlem Titus mnoho cestoval a byl jím ustanoven krétským biskupem. Byl přítomen při Pavlově utrpení v Římě a s úctou pak pochoval tělo svého učitele a duchovního otce. Poté se vrátil na Krétu, kde s velkým úspěchem křtil pohany a moudře spravoval Boží církev až do vysokého stáří. Zesnul ve věku 94 let.


26. srpna (8. září nového stylu)

Svatí mučedníci Hadrián a Natálie

Pocházeli ze vznešených rodů v Nikomédii a žili jako manželé. Hadrián byl pohanem a zastával místo vysokého římského úředníka – prétora. Natálie byla tajnou křesťankou. Oba byli mladí a žili v manželství jen třináct měsíců. Tehdy navštívil Nikomédii zákeřný císař Maximianus a nařídil, aby byli křesťané pochytáni a vydáni na mučení. Nedaleko města bylo v jedné jeskyni schováno 23 křesťanů. Kdosi je prozradil, a tak byli mučeni, bičováni volskými šlachami a holemi a poté uvrženi do žaláře. Po čase je vyvedli z vězení a postavili před prétora, aby si zapsal jejich jména. Jakmile Hadrián spatřil tyto zmučené, ale trpělivé, klidné a pokorné lidi, zapřísahal je, aby mu řekli, co očekávají od svého Boha, jestliže podstupují taková muka. A oni mu vyprávěli o blaženosti, jíž se dostane spravedlivým v Božím království. Když to Hadrián uslyšel, opět se na mučedníky podíval, najednou se otočil k písaři a řekl mu: „Zapiš s těmito svatými i mé jméno, já jsem také křesťan!“

Doslechl se o tom i císař a zeptal se Hadriána: „Copak jsi ztratil rozum?“ Hadrián mu odpověděl: „Rozum jsem neztratil, naopak jsem k rozumu přišel!“ Když se o tom dozvěděla Natálie, naplnila se radostí a pospíchala do žaláře, aby tam sloužila všem spoutaným křesťanům. Zatímco jejího muže bili a mučili nejrůznějšími způsoby, ona jej posilovala, aby vydržel až do konce. Po dlouhých mučeních a věznění přikázal císař, aby do žaláře přinesli kovadlinu a kladivem přelámali vězňům ruce i nohy. V přetěžkých mukách vypustil Hadrián svého ducha společně s 23 čestnými muži. Jejich ostatky dala Natálie přenést do Cařihradu a tam je s úctou pochovala. Po několika dnech se Natálii zjevil svatý Hadrián v zářivé kráse a pozval i ji k Vládci Kristu. Tehdy odevzdala blažená Natálie svou duši pokojně Hospodinu.


27. srpna (9. září nového stylu)

Ctihodný Pimen Veliký

Pocházel z Egypta a patřil mezi velké egyptské askety – duchovní bojovníky. Už jako chlapec navštěvoval významné duchovní otce a sbíral od nich zkušenosti. Jednou požádal starce Pavla, aby ho dovedl ke sv. Paisiovi. Když ho Paisij uviděl, pravil: „Toto dítě spasí mnohé, protože je s ním ruka Boží.“ Časem Pimen přijal mnišství a přivedl k němu i své dva bratry.

Jednou za nimi přišla jejich matka, aby viděla své syny, ale Pimen ji nepustil dovnitř, jen se jí zeptal přes dveře: „Chtěla by jsi nás vidět radši teď tady anebo ve věčném životě?“ Matka odešla bez zármutku a říkala si: „Pokud vás uvidím určitě tam, tak zde vás nyní vidět nechci.“

V monastýru, kde žili tito tři bratři a který vedl nejstarší z nich, Anubios, byl tento typikon (řád): v noci strávili 4 hodiny ručními pracemi, 4 hodiny spali a 4 hodiny zpívali žalmy. Přes den dopoledne střídali práci a modlitbu, odpoledne do večerní četli a potom se chystali na večeři – jediné jídlo za 24 hodin, sestavájící se většinou ze zeleniny. Sám Pimen o jejich životě hovoří takto: „Jedli jsme to, co nám bylo předloženo, nikdo nikdy neřekl: dej mi něco jiného, nebo toto nechci. Tak jsme strávili celý život v tichosti a pokoji.“ Ctihodný Pimen žil v 5. století a pokojně zesnul v hlubokém stáří.


28. srpna (10. září nového stylu)

Ctihodný Mojžíš Muřnín

Narodil se jako Ethiopan a nejdříve žil jako lupič a vůdce loupeživé bandy, později se stal kajícníkem a velkým podvižníkem – asketou. Mojžíš coby otrok nějakého pána uprchl a přidal se k lupičům. Pro svou velkou fyzickou sílu a bezohlednost si ho lupiči vybrali za svého vůdce. Posléze na něj začaly doléhat výčitky svědomí a pokání za zlé skutky, kterých se dopustil; opustil lupičskou tlupu, vstoupil do kláštera a zcela se vydal do poslušenství svému duchovnímu otci a monastýrskému řádu. V tom mu pomáhala poučení svatých otců Makária, Arsenia a Isidora. Později odešel do kelijní samoty, kde se plně věnoval fyzické práci, modlitbě, bdění a rozjímání o Bohu. Mučen démonem smilstva se vyznal knězi Isidorovi a dostal od něj radu, aby se co nejvíce postil a nejedl do sytosti. Když ani to nepomohlo, začal na radu starce v noci bdít a ve stoje se modlit; také si zvykl celou noc nosit ostatním starcům vodu ze vzdálené studny. Po šesti letech námahy ho konečně svatý Isidore zázračně uzdravil z smilných myšlenek, fantazií a snů, které mu démoni podsouvali.

Ve stáří byl vysvěcen na kněze. Založil monastýr a měl 75 učedníků. Dožil se 75 let. Předvídal svou smrt a jednoho dne vyzval své učedníky, aby uprchli, protože monastýr napadnou barbaři. Když jej učedníci přesvědčovali, aby uprchl s nimi, pravil, že má násilně zahynout, protože sám dříve násilí páchal podle slov: „Kdo se chápou meče, mečem zahyne.“ (Mat 26:52). Zůstal v monastýru ještě s dalšími šesti bratry, a když barbaři přišli, všechny zabili. Jeden z bratrů ukrytých vpovzdálí viděl 7 jasných věnců sestupujících na sedm mučedníků.


30. srpna (12. září nového stylu)

Sbor svatých věrozvěstů a učitelů srbských

V tento den jsou připomínáni nikoli všichni srbští svatí, nýbrž jen několik arcibiskupů a patriarchů:

• svatý Sáva, první srbský arcibiskup, který byl nazván „apoštolům rovný“

Arsenij, nástupce svatého Sávy, veliký hierarcha a divotvůrce

Sáva II., syn prvního srbského krále Štěpána, který žil dlouhou dobu v Jeruzalémě a který byl „mírností podoben Mojžíšovi“

Nikodém, který vedl duchovní boj na Svaté Hoře Athos, stal se igumenem monastýru Chilandar a posléze arcibiskupem „celé země srbské a přímořské“

Joanikij, který byl nejdříve arcibiskupem a v létech 1346-1349 patriarchou

Efrém, asketa, který byl proti své vůli zvolen patriarchou za vlády knížete Lazara a který se poté, co Lazara v roce 1376 korunoval, vzdal patriaršího trůnu a odešel do samoty

Spiridon, nástupce Efrémův, který zemřel v roce 1388

Makarij, který obnovil mnohé staré zadužbiny (monastýry postavené za účelem spásy duše donátora), dal tisknout církevní knihy ve Skadaru, Benátkách, Bělehradě a dalších místech, postavil známou trapézu u Pečského monastýru a vykonal mnoho prospěšného pro Církev za pomoci svého bratra, velkovezíra Mehmeda Sokoloviče; zesnul v roce 1574

Gabriel, který pocházel ze šlechtického rodu Rajičovců a účastnil se moskevského sněmu za patriarchy Nikona, pročež byl odsouzen Turky za velezradu a oběšen v roce 1656

Kromě jmenovaných jsou dnes připomínáni také Jevstatij, Jakub, Daniel, Sáva III., Řehoř, Jan, MaximNikon. Mnozí z nich žili asketicky na Svaté Hoře Athos, ale všichni byli „věrnými služebníky a dobrými dělníky na vinici Páně“.


Svatí Alexandr, Jan Postník a Pavel Nový, patriarchové konstantinopolští

Svatý Alexandr se účastnil 1. všeobecného sněmu v Nikáji místo patriarchy Mitrofana, který byl již pokročilého věku, a posléze se stal jeho nástupcem na patriarším trůnu. Když se s ním chtěli jistí filosofové přít o víře, řekl jednomu z nich: „Jménem mého Pána Ježíše Krista ti přikazuji, abys umlkl!“ V tu chvíli filosof oněměl. Svou modlitbou zkrátil život i heretiku Ariovi. Alexandr zemřel v 98. roce svého života, v roce 340.

Svatý Jan Postník spravoval Církev v dobách zločinného císaře Anastasia, heretika-acephality. Zesnul v roce 595.

Svatý Pavel IV. spravoval Církev pět let a osm měsíců, avšak zřekl se trůnu a tajně přijal schimu, aby se kál ze svého hříchu, neboť se dříve zastával obrazoborců. Byl předchůdcem velkého patriarchy Tarasia a zemřel za vlády císařovny Ireny a císaře Konstantina v roce 784.


31. srpna (13. září nového stylu)

Svátek pásu Přesvaté Bohorodice

Po Svém zesnutí dala Bohorodice Svůj pás apoštolu Tomášovi. Tento pás byl nejdříve přenesen do Cařihradu a uložen v zapečetěné schránce v chrámu Přesvaté Bohorodice v Blachernu, který byl postaven za spásu duše císařovny Pulcherie. Schránka se nikdy neotvírala, dokud nenastoupil na trůn císař Lev Moudrý (886-912). Císařova manželka Zoé onemocněla duševní chorobou a poté, co se jí dostalo tajemného vidění, projevila přání, aby na ni položili pás Přesvaté Bohorodice. Císař uprosil patriarchu, který schránku otevřel, vynesl z ní pás a položil jej na nemocnou císařovnu. Císařovna se okamžitě uzdravila a na památku tohoto zázraku byl ustanoven dnešní svátek.

Jedna z částí pásu se nachází v gruzínském městě Zugdidi. Došlo k tomu takto: císařova dcera Romana byla díky pásu rovněž uzdravena a později, když ji otec vdal za gruzínského krále Abuchaze, vzala si část tohoto pásu s sebou. Později byl v mingrelském Zugdidi na rozkaz ruského cara Alexandra I. postaven zvláštní chrám, kde se uchovává tato část divotvorného oděvu Přesvaté Bohorodice.


1. září (14. září nového stylu)

Začátek nového církevního roku (indiktu)

První všeobecný sněm se usnesl, že církevní rok bude začínat 1. září. Židům začínal nový občanský rok v měsíci září, který byl měsícem sklizně a přinášení obětí díků Bohu (Exod 2,16). V době tohoto svátku vstoupil Pán ježíš do synagogy a předčítal slova proroka: „Duch Panovníka Hospodina je nade mnou. Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění, vyhlásit léto Hospodinovy přízně, den pomsty našeho Boha, potěšit všechny truchlící“ (Iz 61,1-2).

V křesťanské historii je tento měsíc význačný také tím, že v něm císař Konstantin Veliký zvítězil nad Maxentiem, nepřítelem křesťanské víry. Po tomto vítězství mohlo začít svobodné vyznávání křesťanské víry v celé Římské říši.

Dlouhou dobu začínal občanský i církevní nový rok v křesťanském světě ve stejný den – 1. září. Později byl přenesen na 1. ledna; nejprve v západní Evropě, a v době panování Petra Velikého i v Rusku.


2. září (15. září nového stylu)

Svatý mučedník Mamant (Mamas)

Narodil se v Paflagonii váženým křesťanským rodičům Theodotovi a Rufině, kteří byli za Kristovo jméno uvrženi do vězení. Tam nejprve zemřel Mamantův otec a poté při porodu i  matka. Novorozeně zůstalo ležet mezi mrtvými těly svých rodičů, ale Prozřetelný Bůh poslal Svého anděla ke šlechetné ženě Ammii: anděl se jí zjevil ve snu a řekl jí, aby zašla do vězení a odnesla odtud dítě. Ammia uprosila starostu města, aby jí dovolil pochovat zemřelé rodiče a vzít si nemluvňátko k sobě. Chlapec začal hovořit teprve v pěti letech a jeho první slovo bylo „mama“ – proto ho pojmenovali Mamant. Ve škole Mamant projevil neobyčejnou bystrost, a protože byl vychováván v křesťanském duchu, netajil svoji víru, ale veřejně ji vyznával před svými vrstevníky, vysmívaje se modlám.

Za císaře Aureliána (270-275) nastalo kruté pronásledování křesťanů; nebyly tehdy ušetřeny ani děti. Mamant měl patnáct let, když byl předveden před císaře. Ten mu nabídl, aby se zřekl Krista třeba jen ústy, ale Mamant mu odpověděl: „Ani srdcem, ani ústy se nezřeknu svého Boha a Krále Ježíše Krista.“ Císař nařídil, aby ho bili, pálili svícemi a nakonec hodili do moře. Anděl Boží ho však zachránil a odvedl na vysokou horu nedaleko Cézareje. Zde žil v osamění a modlitbě. Jeho svatostí krotla i divá zvěř. Nakonec jej pronásledovatelé našli i zde a znovu ho mučili. Svatý Mamant zvítězil nad mocí ohně i nad šelmami, proto ho pohanský kněz probodl trojzubcem. Takto odevzdal Mamant svou svatou duši Bohu, kterému zůstal věrný i při mučení. U jeho ostatků se událo mnoho uzdravení nemocných.


5. září (18. září nového stylu)

Svatý prorok Zachariáš

Otec svatého Jana Křtitele. Syn Barachiáše, z oddílu Abiášova a z pokolení Áronova. Byl představeným kněží z rodu Abiášova, jemuž patřilo osmé místo v pořadí služby v jeruzalémském chrámu. Jeho manželka Alžběta byla dcerou Sobie (Sobe), sestry svaté Anny, jež se stala matkou Přesvaté Bohorodice. Za časů krále Heroda, vraha dětí betlémských, konal Zachariáš jednoho dne svou řádnou službu v jeruzalémském chrámu. V oltáři se mu zjevil Boží anděl, kterého se Zachariáš polekal. Anděl mu řekl: Neboj se, Zachariáši, neboť tvá prosba byla vyslyšena. Tvá manželka Alžběta ti porodí syna a dáš mu jméno Jan. (L 1, 13) Zachariáš a Alžběta však byli již velmi staří, a tak Zachariáš zapochyboval o slovech nebeského zvěstovatele. Anděl mu řekl: Já jsem Gabriel, který stojí před Bohem... Od této chvíle Zachariáš oněměl a nepromluvil, dokud se mu nenarodil syn a dokud sám nenapsal na tabulku: Jeho jméno je Jan. Tehdy se mu otevřela ústa a on velebil Boha.

Později, když se narodil Pán Ježíš Kristus a Herodes již začal vraždit děti v Betlémě, poslal zlovolný král své lidi, aby našli a zabili i Zachariášova syna. Dozvěděl se totiž o tom, co se událo se Zachariášem a jak se narodil Jan. Když Alžběta uviděla vojáky, vzala Jana do náruče – měl tehdy rok a půl – uprchla s ním z domu a skrývala se na kamenitých a opuštěných místech. Jakmile spatřila, že ji vojáci dohánějí, vykřikla směrem ke skále: „Horo Boží, přijmi matku s dítětem!“ A skála se otevřela a ukryla ve svých útrobách matku i dítě. Herodes se rozhněval, že Jana nenašli, a nařídil, aby Zachariáše sťali před oltářem. Zachariášova krev se rozlila po mramoru, ztvrdla jako kámen, a zůstala tak na svědectví Herodova zločinu. V místě, kde se Alžběta s Janem ukryla, se rozevřela jeskyně, vytryskla voda a Boží mocí zde vyrostla plodná palma. Čtyřicet dní po Zachariášově smrti zesnula i blažená Alžběta. A chlapec Jan vyrůstal v poušti, ochraňován andělem a Boží Prozřetelností až do dne, kdy se měl ukázat na Jordánu.


6. září (19. září nového stylu)

Památka zázraku svatého archanděla Michaela

Ve Frýgii, nedaleko Hierapole, se nacházelo místo nazývané Chonai (někdejší antické Kolossy, dnes turecký Honaz). Vyvěral zde pramen zázračné vody. Když svatý apoštol Jan Theolog zvěstoval spolu s Filipem v Hierapoli Evangelium, stalo se, že na toto místo pohlédl a předpověděl, že tu vytryskne pramen zázračné vody, díky které se uzdraví mnozí lidé, a že místo navštíví veliký Boží archanděl Michael. Proroctví se zanedlouho vyplnilo: objevil se pramen vody a pro svou uzdravující moc se stal známým široko daleko.

Jistý pohan v Laodiceji měl němou dceru a velmi se pro to rmoutil. Ve snu se mu však zjevil archanděl Michael a poradil mu, aby se vydal se svou dcerou k tomuto prameni, neboť u něj se dívka uzdraví. Otec ihned uposlechl. Odvedl svou dceru k prameni a nalezl tu množství lidí, kteří sem přišli hledat záchranu od různých soužení. Všichni byli křesťané. Pohan se jich zeptal, jak má prosit o uzdravení. Křesťané mu odpověděli: „Je třeba prosit archanděla Michaela ve jménu Otce i Syna i Svatého Ducha.“ Otec se těmito slovy pomodlil, dal své dceři napít zázračné vody a dívka promluvila. Poté se dal tento pohan spolu s dcerou i se všemi svými služebníky pokřtít a poblíž zázračného pramene vybudoval chrám zasvěcený svatému archandělu Michaelovi.

Později se na tomto místě usadil jinoch jménem Archippos a vedl zde přísný asketický život v postu a modlitbě. Pohané mu činili různé nepříjemnosti, protože jim nebylo po vůli, že z křesťanské svatyně vychází taková moc a přitahuje k sobě mnohé zástupy. Ve své zlobě překopali koryto tamní řeky tak, aby voda zaplavila chrám i pramen. Jakmile se však Archippos pomodlil, zjevil se mu svatý archanděl Michael a rozevřel poblíž chrámu skalní rozsedlinu, do níž byla řeka odvedena. Tak bylo svaté místo zachráněno a nazváno Chonai („ponoření“) – podle toho, že se řeka ponořila do skalní průrvy. Svatý Archippos se tu asketicky postil a modlil až do svých sedmdesáti let, kdy se pokojně odebral k Pánu.


7. září (20. září nového stylu)

Svatý mučedník Sozontos

Svatý Sozontos se narodil v Lykaónii. Byl pastýřem ovcí, ve všem dodržoval Boží zákon a poučoval své vrstevníky a přátele ve zbožné víře. V nedalekém městě Pompeopolis začalo v té době velké pronásledování křesťanů, které vedl správce Kilikie Maximián. Sozontovi bylo ve vidění zjeveno, že má být umučen pro Krista. Proto se vydal do Pompeopolis, vstoupil do pohanského chrámu, ulomil ruku zlaté modle, rozdrobil ji na kousky a rozdal chudým. To způsobilo velký rozruch a pohané začali hledat viníka.

Aby za něj nestrádal někdo jiný, Sozontos se sám přihlásil správci a přiznal se ke křesťanství i ke svému skutku. Správce dal svatého zbít, pak jej mučitelé pověsili na strom, sdírali z něj kůži kovovými kartáči a nakonec jej polomrtvého uvrhli do ohně, kde svatý Sozontos odevzdal svou duši Bohu. Stalo se tak kolem roku 304. U jeho ostatků se událo mnoho zázraků; později nad nimi křesťané vystavěli chrám zasvěcený sv. Sozontovi.


9. září (22. září nového stylu)

Spravedliví prarodiče Páně Jáchym a Anna

Svatý Jáchym byl synem Barpanthera z pokolení Judova a potomkem krále Davida. Anna byla dcerou kněze Matthana, z pokolení Lévi, z něhož pocházel i velekněz Áron. Matthan měl tři dcery: Marii, Sobii (Sobe) a Annu. Maria se vdala do Betléma, kde porodila Salomé. Sobia se provdala také do Betléma a porodila Alžbětu, matku svatého Jana Křtitele. Anna se provdala do Nazareta za Jáchyma a ve dnech svého stáří porodila Přesvatou Bohorodici – Pannu Marii. Jáchym a Anna žili v manželství padesát let, ale zůstávali bezdětní. Žili ve zbožnosti a tichosti, a ze svých příjmů si sami pro sebe nechávali jen jednu třetinu, druhou rozdávali chudým a třetí dávali na chrám. I tak jim zůstávalo všeho dostatek.

Jednoho dne – byli už staří – se vydali do Jeruzaléma, aby přinesli oběť Bohu. Velekněz Isachar je však veřejně ponížil, když Jáchymovi pravil: „Nejsi hoden, aby byl z tvých rukou přijat dar Bohu, protože jsi bezdětný.“ Stejně tak i jiní, kteří děti měli, odstrkovali Jáchyma jako nehodného. Obou stařičkých lidí se to hluboce dotklo a jen s velikou námahou se vrátili domů. Tehdy se oba uchýlili k vroucí modlitbě, aby Bůh učinil zázrak a jako kdysi Abrahamovi a Sáře jim daroval dítě pro útěchu ve stáří. Bůh je vyslyšel a poslal anděla, jenž jim zvěstoval narození „blahoslavené Dcery, skrze kterou budou požehnány všechny národy země a díky níž přijde spása světa“. Spravedlivá Anna pak počala a po devíti měsících porodila Přesvatou Pannu Marii. Svatý Jáchym žil osmdesát a svatá Anna sedmdesát devět let, než odešli k Hospodinu.


11. září (24. září nového stylu)

Ctihodná Theodora

Pocházela z Alexandrie. Vdala se, ale vlivem nějaké věštkyně upadla do cizoložství. Brzy ji však začalo trápit špatné svědomí a tak se ostříhala, oblékla do mužských šatů a pod jménem Theodor vstoupila do mužského monastýru Oktodekat. Její pracovitost, půst, bdění, pokora a pokání udivovala všechny bratry. Po nějaké době byl mnich Theodor obviněn jednou smilnou dívkou z toho, že ji přivedl do jiného stavu.

Theodora se neobhajovala, protože pomluvu považovala za Boží trest kvůli svým předešlým hříchům, a vyhnána z monastýru strávila 7 roků v lese a pustině. Přitom se ještě starala o dítě oné smilné dívky. Zvítězila nad různými pokušeními nepřítele: nepoklonila se satanovi, nepřijala jídlo od neznámého vojáka, nepodlehla přemlouvání svého manžela aby se vrátila – což byly všechno jen ďábelské přízraky, jež zmizely jako dým, když se svatá přežehnala.

Po 7 letech byla igumenem přijata zpět do monastýru, kde žila ještě 2 roky a poté pokojně zesnula v Hospodinu. Až tehdy monastýrští bratři zjistili, že šlo o ženu a anděl zjevil igumenovi její příběh. Theodořin manžel po jejím pohřbu přijal mnišství a dožil v kelii své bývalé manželky.

Svatá Theodora obdržela velkou Boží blahodať: zvířada před ní krotla, uzdravovala nemocné, přivedla vodu do vyschlé studny. Tak Bůh proslavil skutečnou kajícnici, jež strávila v hrdinném pokání 9 let pro jediný hřích. Zesnula r. 490.


12. září (25. září nového stylu)

Svatý biskup-mučedník Autonomos

V době Diokleciánova pronásledování křesťanů odešel Autonomos z Itálie do asijské Bithýnie, na místo zvané Soreos. Přivedl tam mnohé ke křesťanství a postavil jim i chrám sv. archanděla Michaela. Autonomos pobýval v domě jednoho zbožného křesťana Kornelia, kterého vysvětil nejdříve na kněze a poté na biskupa. Nedaleko Sorea bylo místo nazývané Limna, kde žili pouze pohané. Svatý Autonomos se tam vydal a brzy mnohé osvítil Kristovým Evangeliem. Pohany to rozhněvalo, a tak jednoho dne vtrhli do chrámu sv. archanděla Michaela v Soreu a během bohoslužby zavraždili Autonoma v oltáři, jakož i mnoho dalších křesťanů v chrámu.

Za vlády Konstantina Velikého postavil na hrobě svatého Autonoma císařský velmož Severián chrám. Dvě stě let po své smrti se svatý Autonomos zjevil jednomu vojákovi, který se jmenoval Jan. Tento Jan vykopal ostatky světce a zjistil, že jsou zcela neporušené. Díky svatým ostatkům se uzdravilo mnoho nemocných. Takto Bůh oslavil toho, kdo Jej oslavoval, když žil ještě v těle.


Svatý mučedník Kornut (Coronatus), biskup ikonijský (nikomédský)

Pocházel z Nikomédie, z vesnice Sataly. Byl již úplně stár, když začalo pronásledování křesťanů za císařů Decia a Valeriána. Do Nikomédie tehdy přišel jistý Perennius, mučitel křesťanů, a začal vyhledávat vyznavače křesťanské víry. Křesťané uprchli z města a ukryli se. Jejich přestárlý biskup se však skrývat nechtěl, a tak osobně předstoupil před Perennia a vyznal, že je křesťan. Mučitel ho dal svázat a nařídil, aby ho vláčeli po městě, až z jeho těla vyteklo množství krve. Poté byl Kornut sťat mečem a odevzdal svou svatou duši Bohu.


13. září (26. září nového stylu)

Vysvěcení chrámu Vzkříšení v Jerusalémě

Když svatá císařovna Helena nalezla v Jeruzalémě Kříž Páně, zdržela se při této příležitosti delší dobu ve svatém městě a vybudovala chrámy v Getsemanech, v Betlémě, na Olivetské hoře a na dalších místech, která byla významná v životě a díle Pána Ježíše Krista.

Na Golgotě, kde byl nalezen ctihodný Kříž, začala stavět obrovský chrám, pod jehož střechou se nacházelo jak popraviště, kde byl Pán ukřižován, tak místo, kde byl pochován. Svatá císařovna zamýšlela spojit pod jednou střechou místo Kristova utrpení s místem Jeho slávy. Avšak Helena odevzdala duši Hospodinu dříve, než byl tento velkolepý chrám dokončen.

V roce dokončení chrámu oslavoval císař Konstantin třicáté výročí své vlády. A tak se vysvěcení chrámu i oslavy císařova jubilea uskutečnily v týž den, 13. září 335. V té době právě zasedal v Týru místní sněm biskupů. A tito biskupové, spolu s mnoha jinými, se sešli v Jeruzalémě na slavnostním vysvěcení chrámu Vzkříšení Páně. Tehdy bylo ustanoveno, že se v tento den bude každoročně slavit vítězství a triumf Církve Kristovy.


Svatý biskup mučedník Kornélius-setník

Svatý Kornélius byl Říman a sloužil jako římský důstojník v palestinské Caesareji. Byl pokřtěn apoštolem Petrem podle nebeského zjevení (Sk 10, 1). Stal se prvním pohanem, který vstoupil do Boží Církve. Do té doby si někteří mysleli, že Kristova Církev je jen pro Židy a pro ty, kdo přijmou židovskou obřízku. Po svém křtu Kornélius vše opustil a následoval apoštola Petra. Tento apoštol ho později ustanovil biskupem a poslal do pohanského města Skipseosis, kde svatý Kornélius vytrpěl mnoho urážek a mučení pro Krista, avšak Boží mocí zbořil Apollónův chrám a pokřtil knížete tohoto města Dimitrije s dalšími 277 pohany.

Poté, co se od Boha dozvěděl den své smrti, svolal k sobě všechny křesťany, udělil jim rady, pomodlil se za ně k Bohu a pokojně odešel k Hospodinu v úctyhodném stáří. Po čase byl jeho hrob zapomenut a zpustl. Světec se však zjevil troadskému biskupu Siluánovi, odhalil mu místo, kde je pohřben, a nařídil, aby zde postavil chrám. Biskup to vykonal za pomoci bohatého občana Eugenia. U ostatků svatého Kornélia se událo mnoho zázraků.


14. září (27. září nového stylu)

Povýšení Svatého Kříže Páně

V tento sváteční den si připomínáme dvě události spjaté se svatým Křížem Kristovým: 1) nalezení ctihodného Kříže na Golgotě a 2) navrácení svatého Kříže z Persie do Jeruzaléma. Během své pouti po Svaté zemi zatoužila císařovna Helena nalézt ctihodný Kříž Kristův. Jediným, kdo věděl, kde se Kříž nachází, byl židovský stařec Juda. Po dlouhém přesvědčování nakonec sv. Heleně prozradil, že Kříž je zakopán pod chrámem pohanské bohyně Venuše, který dal vystavět na Golgotě císař Hadrián. Císařovna přikázala, aby byla pohanská svatyně zbořena.

Při vykopávkách byly pak nalezeny tři kříže. Sv. Helena stála před neřešitelnou otázkou: který z křížů patřil Spasiteli? Právě tou dobou procházel kolem pohřební průvod. Patriarcha Makarios proto nařídil, aby byly k mrtvému tělu postupně přiloženy všechny tři kříže. Když se mrtvého dotkl první a druhý kříž, nic se nestalo. Když však přiložili kříž poslední, nebožtík ožil. Tak byl nalezen a rozpoznán ctihodný a životodárný Kříž Kristův. Přiložili jej pak i k jedné nemocné ženě a ta byla uzdravena. Tehdy patriarcha Kříž pozvedl tak, aby jej spatřil všechen lid, a všichni se slzami zapěli: „Pane, smiluj se!“ Císařovna přikázala, aby byla zhotovena stříbrná schránka a do ní uložen ctihodný Kříž.

O několik staletí později dobyl perský král Husrav (Chosroés) Jeruzalém, odvlekl mnoho lidu do otroctví a odvezl Kříž Páně do Persie. Tam zůstal Kříž čtrnáct let. V roce 628 porazil Husrava řecký císař Herakleios a vrátil se s Křížem slavnostně do Jeruzaléma. Vcházeje do města, nesl císař Kříž na svých ramenou. Znenadání se však zastavil a nebyl schopen udělat ani krok. Patriarcha Zachariáš spatřil anděla, který císaři zastoupil cestu – kráčel totiž pod Křížem oděn v nádherném rouchu, a to po stejné cestě, po které šel kdysi Pán bosý a ponížený. O svém vidění pověděl patriarcha císaři. Císař se oblékl do chudobných šatů, vyzul si boty a vzal na sebe znovu Kříž. Pak jej již bez překážky vynesl na Golgotu a položil v chrámu Vzkříšení – k radosti a útěše všeho lidu křesťanského.


19. září (2. října nového stylu)

Svatí mučedníci Trofim, Sabbatios a Dorymedontos

Za vlády císaře Proba, ve 3. století, když Antiochii spravoval jistý Attikos, přišli tam dva křesťané, Trofim a Sabbatios, oba vážení a čestní občané. Právě v té době začaly v antiochijském Dafné nemravné oslavy a obětování modle Apollona. Attikos se obzvlášť snažil, aby se všichni obyvatelé těchto oslav zúčastnili. Někdo si všiml, že Trofim a Sabbatios zůstávají stranou oslav, a oznámil to Attikovi. Ten je předvolal k soudu, a když se nechtěli zříci Krista, podrobil je mučení. Poté, co zbil a zmučil Trofima, odeslal jej do Frýgie k jakémusi Dionysiovi, ještě horšímu mučiteli křesťanů. Sám pak dal vyvést ze žaláře Sabbatia a začal ho soudit. Jakmile se ho zeptal, kdo je a jakou má hodnost, svatý mu odpověděl: „Mou hodností a ctí, domovem, slávou i bohatstvím je Kristus, Syn Boží, vždy živý, a Jeho řízením stojí a je spravován celý svět.“ Za to ho tloukli, trhali a řezali železem, dokud se mu neobnažily kosti. V těchto mukách skonal. Rovněž Trofima podrobil mučitel Dionysios krutému mučení a dlouho jej držel v žaláři. Do vězení za ním přišel a sloužil mu senátor Dorymedontos, tajný křesťan. Když se o tom mučitel dozvěděl, začal je mučit oba společně a nakonec je předhodil divé zvěři. Zvířata se jich však ani nedotkla. Svatý Dorymedontos dokonce schválně dráždil medvědici tím, že ji tahal za uši, ale medvědice si s ním jen hrála. Proto mučitel nařídil, aby byly svatým Trofimu a Dorymedontovi sťaty hlavy. Duše všech tří mučedníků nyní kralují na nebesích.


20. září (3. října nového stylu)

Svatý velkomučedník Eustathios-Plakidas

Byl slavným římským vojevůdcem za vlády císařů Tita a Trajána. Již jako pohan byl Plakidas (tak znělo jeho pohanské jméno) člověkem spravedlivým a milosrdným, podobným setníku Korneliovi, jenž byl pokřtěn apoštolem Petrem (Sk 10). Jednou na lovu pronásledoval Plakidas jelena. Božím řízením se mezi jeleními parohy zjevil zářící kříž a Plakidas uslyšel Pánův hlas, který jej vybídl, aby vyhledal křesťanského kněze a přijal křest. Plakidas byl pokřtěn spolu se svou manželkou a dvěma syny. Při křtu dostal jméno Eustathios, jeho manželka jméno Theopistia (Bohu věrná) a jejich synové byli pojmenováni Agapios a Theopistos. Po křtu odešel Eustathios na místo, kde se mu dostalo zjevení skrze jelena, poklekl a děkoval Bohu za to, že ho přivedl k pravdě. Vtom znovu zaslechl hlas Páně, který mu předpověděl, že bude trpět pro Jeho jméno, a zároveň ho posílil. Eustathios opustil se svou rodinou tajně Řím, aby žil mezi prostým lidem a mohl v neznámém a skromném prostředí sloužit Bohu.

Sotva dorazil do Egypta, okamžitě na něj přišla pokušení. Nějaký ničemný barbar unesl jeho ženu, zatímco oba syny odvlekla divoká zvířata. Onen barbar však brzy zemřel a Eustathiovy děti zachránili před zvěří pastýři. Eustathios se usadil v egyptské vesnici Badessos a prožil zde patnáct let jako čeledín. Po čase zaútočili barbaři na Římskou říši a císař Traján litoval, že při sobě nemá neohroženého velitele Plakidu, který vítězil všude, kde jen bojoval. Císař proto pověřil dva ze svých důstojníků, aby velkého vojevůdce hledali po celé říši. Božím řízením přišli tito důstojníci – někdejší Eustathiovi druhové – i do vesnice Badessos, nalezli Eustathia a přivedli jej k císaři. Eustathios shromáždil armádu a porazil barbary. Na zpáteční cestě do Říma se Eustathios shledal se svou manželkou i oběma syny. Když dorazil do Říma, císař Traján byl už mrtev a vládl jeho nástupce, císař Hadrián. Ten Eustathia vyzval, aby přinesl oběť pohanským bohům. Vojevůdce to odmítl se slovy, že je křesťan. Císař jej proto i s manželkou a syny podrobil mučení a předhodil dravé zvěři. Zvířata jim však nijak neublížila, a tak byli všichni uvrženi do rozžhaveného kovového vola. Třetího dne vytáhli jejich těla mrtvá, avšak ohněm nedotčená. Slavný vojevůdce tak odevzdal císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Boží, a přesídlil do věčného Království Krista, našeho Boha.


21. září (4. říjen nového stylu)

Svatý apoštol Kodrátos (Quadratus)

Byl učedníkem velikých apoštolů a jedním ze Sedmdesáti. Zvěstoval Evangelium v Athénách a stal se biskupem nejprve v Athénách (po sv. Publiovi) a poté ve městě Magnézii. Měl vysoké světské vzdělání a byl naplněn blahodatí Svatého Ducha. Jeho životopisec o něm říká, že zářil jako jitřenka mezi mraky (Sír 50, 6); těmi mraky bylo temné helénské pohanství bez jiskry zbožnosti; sv. apoštol Kodrátos je však ozářil jasným světlem Božího slova. Přinesl světlo do tmy, modlitbou zboural pohanské chrámy, zničil modly a ukončil přinášení nečistých obětí.

Avšak temnota vždycky nenávidí světlo; proto začali i pohané nenávidět svatého Kodráta a nejprve jej kamenovali jako kdysi Židé svatého Štěpána a pak ho uvrhli do žaláře, kde jej nechali zemřít hlady. Svatý Kodrátos napsal obranu křesťanství a poslal ji císaři Hadriánovi. Na pohanského císaře udělala obrana takový dojem, že zakázal pronásledování křesťanů, kteří se neprovinili porušováním zákonů. Svatý Kodrátos byl umučen kolem roku 130 v Magnézii, kde je též pochován.


23. září (6. říjen nového stylu)

Početí Předchůdce a Křtitele Páně Jana

V tento den oslavujeme milosrdenství, zázrak i moudrost Boží: milosrdenství ke zbožným a spravedlivým rodičům svatého Jana, stařičkým Zachariášovi a Alžbětě, kteří si celý život přáli a prosili Boha o dítě; zázrak početí svatého Jana v přestárlých Alžbětiných útrobách; a moudrost v díle lidské spásy. Pro svatého Jana měl Bůh vskutku veliký úkol – aby se stal prorokem a předchůdcem Krista, Spasitele světa. Skrze Své anděly Bůh zvěstoval narození Izáka bezdětné Sáře, narození Samsona bezdětným Manóachovi a jeho ženě, jakož i Jana Předchůdce bezdětným Zachariášovi a Alžbětě. Skrze Své anděly ohlašoval Bůh narození těch, se kterými měl výjimečné úmysly.

Jak je možné, že se děti narodily rodičům v tak pokročilém věku? Pokud je někdo zvědavý a chce se to dozvědět, ať se neptá lidí, protože ti to nevědí, ani přírodních zákonů – vždyť jde o věci převyšující přírodní zákony. Ať si raději uvědomí nekonečnou moc všemohoucího Boha, který z ničeho stvořil celý svět a který ke stvoření prvního člověka Adama nepotřeboval žádné rodiče: ani staré, ani mladé. Namísto zvědavosti vzdejme díky Bohu, který nám Svou moc, milosrdenství a moudrost zjevuje často nezávisle na přírodních zákonech. Kdybychom totiž zůstali těmito zákony spoutáni a nebylo by zvláštních Božích zázraků, upadli bychom do zoufalství a na Boha zapomněli.


25. září (8. říjen nového stylu)

Ctihodná Eufrosinie Alexandrijská

Byla dcerou bohatého a významného Pafnutije z Alexandrie. Oba rodiče byli zbožní a svou dceru vychovali v křesťanské víře. Protože se mladá Eufrosinie nechtěla vdát, ukryla se před svým otcem. Převlčena do mužských šatů a vydávajíc se za eunucha císaře Theodosia Ismaragda, požádala o vstup do monastýru. Byla přijata a igumenem svěřena do duchovní péče starci Agapitovi. Svým postním i modlitebním úsilím Ismaragd brzy předběhl všechny mnichy v tomto monastýru.

Po 38 letech, které Ismaragd naplnil askezí a těžkými duchovními zápasy, navštívil tento monastýr Pafnutij a byl pro duchovní útěchu igumenem nasměrován právě k Ismaragdovi. Ten svého otce poznal, avšak Pafnutij svou dceru ne. Když otec vyznal svůj zármutek pro ztracenou dceru, Ismaragd mu pravil, aby neztrácel naději, protože svou dceru ještě v tomto životě uvidí a poprosil ho, aby přišel znovu za tři dny. Když Pafnutij znovu přišel, ležel Ismaragd na smrtelném loži. Tehdy umírající pravil: „Já jsem Eufrosinie, tvá dcera a ty jsi můj otec!“ Překvapený Pafnutij se z toho nemohl dlouho vzpamatovat a když Eufrosinie zesnula, dlouho pro ni truchlil.

Po pohřbu Pafnutij vstoupil do stejného monastýru a nastěhoval se do kelie své svaté dcery. Po deset let pak zde duchovně zápasil, než odevzdal svou duši Bohu.


Ctihodný Sergej Radoněžský

Byl velkým podvižníkem a světlem Ruské církve. Narodil se v Rostově r. 1313 zbožným rodičům Cyrilu a Marii. Po jejich smrti se Bartoloměj – což bylo jeho křestní jméno – stal mnichem a později založil mnastýr Sv. Trojice v radoněžských lesích. Tichý a pokorný služebník Boží znal jen práci a modlitbu. Pro čistotu svého srdce obdržel dar činit zázraky, dokonce i v Kristově jménu křísit mrtvé. Několikrát se mu zjevila přesvatá Bohorodice.

Knížata a vládcové jej vyhledávali s prosbou o radu. Požehnal knížeti Dimitrii Donskému a předpověděl mu vítězství v boji za osvobození Ruska od Tatarů. Viděl do lidských srdcí a vzdálených událostí. Monastýr, jež založil, se už za jeho života naplnil mnichy a po staletí byl jedním z nejdůležitějších center duchovního života a Božích zázraků. Sv. Sergej zesnul r. 1391. Po smrti se vícekrát zjevoval různým lidem.


27. září (10. říjen nového stylu)

Svatý mučedník Kallistratos

Pocházel z Kartága. Od narození byl křesťanem, protože křesťanství vyznávali už jeho otec i dědeček. Jeden z Kallistratových předků, jménem Neokoros, sloužil jako voják v Jeruzalémě za vlády Piláta Pontského a za časů utrpení našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Když viděl Neokoros mnohé zázraky, které se udály během Kristovy smrti, uvěřil v Ježíše a díky apoštolům se vzdělal ve víře a byl pokřtěn. Neokoros se poté vrátil domů a přinesl si s sebou křesťanskou víru jako drahocennou perlu. Kallistratos byl tedy pokřtěn brzy po narození a vychován jako křesťan.

Když vykonával vojenskou službu, byl ve svém pluku jediným křesťanem. Jeden z Kallistratových druhů si všiml, že v noci vstává a modlí se k Bohu, a nahlásil ho vojevůdci Persentinovi jako křesťana. Persentinus byl krutým pronásledovatelem křesťanů. Aby se tento vojevůdce přesvědčil, že je Kallistratos vskutku křesťanem, nařídil mu, aby se poklonil modlám. Kallistratos to ihned odmítl. Tehdy jej zbili a hodili do moře. Boží moc ho však ochránila a Kallistratos vyšel z moře zcela zdráv. Jakmile to spatřili vojíni, 49 z nich uvěřilo v Pána Ježíše Krista. I oni byli ztlučeni a společně s Kallistratem uvrženi do vězení. V žaláři je svatý Kallistratos naučil křesťanské víře a duchovně posílil. Tito vojíni poté prokázali velikou statečnost v utrpení a Hospodin skrze ně projevil velikou moc. Proradný mučitel poslal do vězení v noci vojáky, aby zabili svatého Kallistrata i jeho 49 druhů. Všichni byli umučeni za pravdu v roce 304. Nad jejich svatými ostatky byl později vystavěn chrám.


29. září (12. říjen nového stylu)

Ctihodný Kyriak poustevník

Se narodil v Korintu rodičům Janu a Eudokii. Jeho otec Jan byl knězem a místní biskup Petr byl jeho příbuzným. Už v raném mládí byl Kyriak ustanoven čtecem v katedrálním chrámu. Při čtení svatého Písma se mládenec divil Boží prozřetelnosti, jak Bůh oslavil všechny skutečné služebníky Boží a jak naplánoval spasení lidského rodu.

V 18 letech jej odvedla touha po duchovním životě do Jeruzaléma, kde vstoupil do monastýru nějakého Eustrogia, jenž mu poskytl první rady pro mnišský život. Později odešel ke sv. Euthymiji, který v něm rozpoznal budoucího duchovního velikána, oblékl jej do schimy a poslal k Jordánu ke Gerasimovi, kde Kyriak žil 9 let. Po Gerasimově smrti se vrátil opět do monastýru sv. Euthímia a setrval zde v mlčení 10 let. Potom vystřídal různá místa, když utíkal před liskou slávou. Svou pozemskou pouť skončil v monastýru sv. Charitona, když mu bylo 109 let.

Slavný asketa a divotvorce sv. Kyriak byl tělesně mohutný a silný a takový zůstal i přes tvrdé posty a bdění až do vysokého stáří. Na poušti se některé roky živil jen syrovými rostlinami. Byl horlivým zastáncem pravoslaví proti herezím, zvláště Origenovi. Prozradil o sobě, že od té doby co se stal monachem jej slunce nevidělo jíst ani se na někoho hněvat. Podle typikonu sv. Charitona totiž monaši jedli jen jednou za den a to po západu slunce.

Sv. Kyrik byl velkým světlem a sloupem pravoslaví, chloubou monachů, mocným uzdravovatelem nemocných a utěšitelem smutných. Byv dlouho naživu k užitku mnohých, přešel do věčné radosti svého Pána r. 557.


30. září (13. říjen nového stylu)

Svatý Řehoř Osvětitel, biskup Velké Arménie

Narodil se ve významné rodině, která byla spřízněna s královskou dynastií perskou (králem Artabanem) a arménskou (králem Kursarem). Když došlo k roztržce mezi těmito dvěma královskými rody, odešel Řehoř do Caesareje Kapadocké, kde poznal Kristovu víru, dal se pokřtít a oženil se. Z tohoto manželství měl dva syny, Ortana a Arostana, a oba zasvětil službě Církvi. Po manželčině smrti se Řehoř vrátil do Arménie a vstoupil do služeb krále Tiridata. Svému králi sloužil věrně a ten si jej oblíbil.

Jakmile se však král dozvěděl, že je Řehoř křesťanem, velmi se rozhněval a přemlouval jej, aby se zřekl Kristovy víry a poklonil se modlám. Když král nedosáhl svého, podrobil Řehoře krutému mučení a poté jej dal hodit do hluboké jámy, naplněné jedovatými hady, aby jej tak zcela umořil. Ale vševidoucí Bůh ochránil svatého Řehoře, který v té jámě přežil celých čtrnáct let. Tiridat tou dobou pokračoval v pronásledování křesťanů ve svém království a udeřil na jeden ženský monastýr, kde žilo 37 sester s igumenou Gajanií. Když byly všechny monachyně za strašného mučení zahubeny, Tiridat se pomátl a začal se chovat jako divoký vepř. Králově sestře se tehdy ve snu zjevil neznámý zářící muž a řekl jí, že se její bratr neuzdraví, dokud se Řehoř nachází v jámě. Jakmile byl svatý Řehoř z jámy vytažen, uzdravil a pokřtil Tiridata.

Na královo přání se stal Řehoř arménským biskupem a s Tiridatovou pomocí – především však s pomocí Boží – osvítil celou Arménii i okolní země vírou Kristovou. Po životě naplněném prací a námahou zesnul svatý Řehoř ve stáří okolo roku 335. Jeho nástupcem na biskupském stolci se stal jeho syn Arostan, který pokračoval v díle svého tělesného i duchovního otce. Arostan byl jedním ze 318 svatých otců na 1. všeobecném sněmu.


1. říjen (14. říjen nového stylu)

Záštita přesvaté Bohorodice

Pravoslavná Církev již od nepaměti ctí Přesvatou Bohorodici jako ochránkyni a záštitu křesťanského lidu, která Svými modlitbami prosí Boha za nás hříšné. Pomoc Přesvaté Bohorodice se nesčetněkrát ukázala jak jednotlivým lidem, tak i národům, a to v dobách míru i v dobách válek, v mnišských poustevnách stejně jako v zalidněných městech.

Událost, kterou si dnes Církev připomíná a slaví, jen dokazuje tuto neustálou záštitu Přesvaté Bohorodice nad pokolením křesťanů. Dne 1. října roku 911, za vlády císaře Lva Moudrého (Filosofa), probíhalo celonoční bdění ve vlachernském chrámu Přesvaté Bohorodice v Konstantinopoli. Chrám byl zaplněn lidmi. Vzadu u vchodu stál svatý Ondřej Jurodivý se svým učedníkem Epifaniem. Ve čtyři hodiny (podle byzantského měření času trval den i noc dvanáct hodin, šlo tedy o 22. hodinu noční) se nad lidmi zjevila Přesvatá Bohorodice s rozprostřeným omoforem na rukou, jako by jím pokrývala veškerý lid. Byla oděna do krásného roucha a v nepopsatelně nádherném jasu celá zářila, obklopena apoštoly, světiteli, mučedníky a svatými pannami. Když svatý Ondřej uzřel toto zjevení, pokynul rukou blaženému Epifanovi a zeptal se ho: „Vidíš, bratře, Královnu a Pannu nade všemi, jak se modlí za celý svět?“ Epifanos odpověděl: „Vidím, otče, a nevycházím z úžasu!“

Tento svátek byl ustanoven proto, aby nám připomínal tuto událost, stejně jako neustálou záštitu Přesvaté Bohorodice, jež nás chrání a pomáhá nám, kdykoli o to v našich těžkostech modlitebně poprosíme.

Svatý apoštol Ananiáš

Svatý apoštol Ananiáš patřil do širšího okruhu 70ti učedníků Páně. Byl biskupem v Damašku. Na základě Božího zjevení (Skut 9) pokřtil Saula na Pavla, pozdějšího apoštola národů. Přes všechno pronásledování odvážně zvěstoval Evangelium, za což byl nakonec v městě Eleuteropolis ukamenován. Jeho svaté ostatky byly přeneseny do Damašku a později do Konstaninopole.

Ctihodný Jan Kukuzel

Byl slovanem z bulharské Drače. Jako mladík byl přijat na hudební školu v Konstantinopoli, kde se stal oblíbeným zpěvákem na císařském dvoře. Maje však strach z lidských lichotek a chvály, utekl na Svatou Horu Athos, kde se ve Velké Lávře stal obyčejným pastýřem. Jako mnich a pastýř výjimečně duchovně zápasil. Dvakrát se mu zjevila Přesvatá Bohorodice. Zesnul ve 12. století.


2. říjen (15. říjen nového stylu)

Blažený Ondřej Jurodivý (blázen pro Krista)

Byl původem Slovan. V době panování císaře Lva Moudrého jej jako otroka v Cařihradě koupil boháč Theognost. Ondřej byl pěkný mládenec tělem i duší. Theognost si jej oblíbil a poslal ho studovat. Ondřej s láskou navštěvoval bohoslužby a horlivě se modlil k Bohu. Dostalo se mu nebeského vidění po němž se rozhodl pro askezi bláznovství pro Krista.

Jednou, když šel pro vodu, roztrhal na sobě oblečení, rozřezal ho nožem a začal se jevit pomateným. Theognost z toho byl zarmoucen, dal jej spoutat a přivést do chrámu sv. Anastazie, nazývané pouta uvolňující, aby nad ním byly čteny modlitby. Když se však po nich Ondřej v očích svého pána neuzdravil, propustil jej jako pomateného na svobodu.

Sv. Ondřej se přes den činil bláznem, ale celou noc se modlil k Bohu. Žil bez střechy nad hlavou a domova, nocoval v poli, chodil polonahý v jediném rozedraném šatu a živil se trochou chleba, když jej od dobrých lidí dostal. Z obdrženého dál rozdával žebrákům, ale při tom je urážel, aby mu za to neděkovali, protože toužil po odměně jen od Boha.

Proto se v něm usídlila velká Boží blahodať – viděl anděle i lidská tajemství, odháněl démony od lidí a napravoval je od hříchů. Měl vidění ráje a nejvyšších nebeských mocností; viděl Pána Krista na trůnu slávy; na nebesích slyšel nevyslovitelná slova. Se svým učedníkem Epifaniem spatřili přesvatou Bohorodici ve Vlachernském chrámu, jak svým šátkem ochraňuje křesťany, viz. svátek Záštity přesv. Bohorodice.

Po velmi těžkých duchovních bojích zesnul r. 911 (podle jiných pramenů r. 936) a přešel do věčné slávy svého Pána.


Světitel mučedník Kyprián a mučednice Justýna, panna

Sv. mučednice Justýna žila se svými rodiči Edesijem a Kleodonií v Antiochii. Edesij byl pohanským knězem i celý jeho dům byl pohanský. Justýna však navštěvovala křesťanské chrámy, přijala zde pravou víru a přivedla k Pánu Kristu i svého otce a matku. Všichni tři přijali křest od biskupa Optrata.

Sv. mučedník Kyprián se do Antiochie přistěhoval z Kartága. Byl původně mág co měl spojení s nečistými duchy a zabýval se také věštěním.

Jistému prostopášnému pohanskému mládenci Aglaidovi se velmi zalíbila Justýnina tělesná krása. Byl však nesmlouvavě odmítnut a tak vyhledal mága Kypriána, aby mu svým nečistým uměním pomohl Justýnu získat. Ten poslal několikrát na Justýnu zlé duchy, aby v ní rozpálili vášnivou náklonnost k Aglaidovi, ale nic nepořídil, protože Justýna je odrážela znamením kříže a modlitbou. Tak Kyprián poznal sílu a moc kříže, zanechal magie, sám se dal pokřtít a časem se stal knězem a pak i biskupem.

Během pronásledování křesťanů za císaře Diokleciána byli svatí Kyprián i Justýna pomluveni, uvězněni, vydáni na soud do Damašku a po mučení koncem 3. století v Nikomédii sťati.


4. říjen (17. říjen nového stylu)

Svatý biskup mučedník Hierotheos Athénský

Byl přítelem svatého Dionýsia Areopagity a brzy po něm přijal Kristovu víru od apoštola Pavla. Později jej Pavel ustanovil athénským biskupem. V čase zesnutí Přesvaté Bohorodice přišel i Hierotheos do Jeruzaléma a zúčastnil se Jejího pohřbu. Svým božským zpěvem tehdy vzbudil v mnohých srdečné dojetí a projevil se jako člověk shůry inspirovaný. Věnoval veliké úsilí misijní práci, obrátil k pravdě mnoho pohanů a dobře vedl své duchovní stádo. Nakonec mučednicky zemřel za Krista, jenž ho ve Svém Nebeském království korunoval dvěma věnci: věncem biskupa a věncem mučednickým.

Ctihodný Ammon

Pocházel z Egypta a živil se jako vinař. Na nátlak příbuzných se musel proti své vůli oženit, nepřál si však žít manželským životem. Svou manželku nazýval sestrou a přesvědčil ji, aby oba zachovali čistotu a dosáhli vyššího blaha na Nebesích. Žili spolu celých osmnáct let. Později, po vzájemné dohodě, založila manželka v jejich domě ženský monastýr, zatímco Amon odešel do Nitrijské pouště, aby se oddal poustevnickému životu.

Pro čistotu svého srdce získal Amon od Boha veliké dary jasnozřivosti a činění zázraků. Nějací rodiče k němu jednou přivedli svého posedlého syna, aby jej vyléčil svou modlitbou. Amon to však rozhodně odmítl. Teprve po dlouhém naléhání jim pravil: „Choroba a zdraví vašeho chlapce je ve vašich rukou. Vraťte oné vdově (uvedl její jméno) ukradeného vola, a váš syn se uzdraví.“ Rodiče, překvapení světcovou jasnozřivostí, přiznali svůj hřích a slíbili, že uloupeného vola vrátí, hned jak se vrátí domů. Světec se poté pomodlil k Bohu a chlapec se uzdravil. Když Amon kolem roku 350 v Nitrii zesnul, uviděl svatý Antonín Veliký ze své kelie Amonovu duši na Nebesích a řekl svým bratřím: „Dnes zesnul avva Amon a hle, andělé nesou jeho svatou duši do Nebe.“


5. říjen (18. říjen nového stylu)

Svatá mučednice Charitýna

Jako osiřelé dítě si ji osvojil jeden vážený člověk a křesťan Klaudius, který ji vychoval jako vlastní dceru. Charitýna byla mírná, pokorná, poslušná a tichá. Ve dne i v noci se učila Božímu zákonu a zavázala se, že prožije svůj život v panenství jako skutečná nevěsta Kristova.

Protože však Charitýna obracela ke křesťanství i jiné, doslechl se o ní zástupce císaře Diokleciána – jakýsi Dometianus – a poslal vojáky, kteří ji odebrali otčímovi a předvedli před soud. Soudce se jí zeptal: „Je pravda, že jsi křesťanka a že klameš i jiné a přivádíš je k této bezbožné víře?“ Charitýna odvážně odpověděla: „Že jsem křesťanka, je pravda, ale to, že ostatní klamu, je lež. Já pomáhám zbloudilým najít cestu pravdy a přivádím je k mému Kristu.“ Zlý soudce nařídil, aby jí ostříhali vlasy a na hlavu vysypali žhavé uhlí. Ale Božím zásahem bylo děvče zachráněno. Hodili ji do moře, ale Bůh ji opět zachránil. Přivázali ji ke kolu a začali s ním točit, ale Boží anděl kolo zastavil a Charitýna zůstala nezraněna. Zlomyslný soudce tehdy poslal nemravné mládence, aby ji znásilnili. Obávajíc se zneuctění, pomodlila se svatá Charitýna k Bohu, aby přijal její duši ještě dříve, než se nemravové dotknou jejího panenského těla. A zatímco se klečíc modlila, opustila její duše tělo a přesídlila do nesmrtelného Království Kristova.


7. říjen (20. říjen nového stylu)

Mučedníci Sergej a Bakchus

Oba podivuhodní mučedníci a hrdinové víry Kristovy byli nejdříve předními velmoži na dvoře císaře Maximiána. Císař si je velmi cenil pro jejich chrabrost, moudrost a věrnost. Když se však doslechl, že jsou křesťané, jeho láska se změnila ve hněv. Jednou, když se konal pohanský svátek a přinášely se velké oběti modlám, pozval císař Sergeje a Bakcha, aby obětovali spolu s ním. Oni to však odmítli, a veřejně tak projevili císaři neposlušnost. V záchvatu hněvu císař nařídil, aby z nich svlékli vojenský oděv, prsteny a vyznamenání a oblékli je do ženských šatů, na krk jim zavěsili kovové obruče a takto je vodili ulicemi Říma všem pro posměch. Pak je císař poslal do Asie ke svému místodržiteli Antiochovi. Toho do jeho funkce kdysi císaři doporučili právě Sergej s Bakchem.

Antiochos jim radil, aby se zřekli Krista a vyhnuli se tím mučení a smrti, avšak světci mu odpověděli: „Čest či pohana, život nebo smrt – to vše je lhostejné tomu, kdo hledá Nebeské království.“ Antiochos uvrhl Sergeje do žaláře a přikázal nejprve mučit Bakcha. Sluhové se střídali jeden po druhém, bijíce svatého Bakcha, dokud ze zkrvaveného těla nevyšla jeho svatá duše a nebyla na andělských rukou odnesena k Hospodinu. Stalo se tak ve městě Barbalissu. Poté byl předveden svatý Sergej. Obuli mu kovové sandály s ostrými hroty a odvedli ho do města Resafa v Sýrii, kde byl sťat mečem. Jeho duše odešla do ráje, kde svatý Sergej spolu se svým přítelem Bakchem přijal od Krista Krále věnec nesmrtelné slávy. Tito velicí bohatýři víry Kristovy byli umučeni kolem roku 303.


10. říjen (23. říjen nového stylu)

Svatí mučedníci Eulampios a Eulampie

Bratr a sestra z Nikomedie. Během hrozného pronásledování křesťanů císařem Maximiánem někteří věřící z Nikomedie uprchli z města a ukryli se. Mladý Eulampios byl poslán do města, aby přinesl chléb. Když mladík vstoupil do města, uviděl císařův rozkaz pronásledovat a zabíjet křesťany vyvěšený na zdi. Vysmál se mu, strhl ho a roztrhal jej. Za to byl okamžitě předveden před soudce. Když jej soudce začal nabádat, aby se zřekl Krista, Eulampius začal naopak soudci radit, aby se zřekl falešných model a uznal Krista za jediného živého Boha. Tehdy soudce nařídil, aby ho do krve zbili a pak jej trápili i jiným těžkým mučením.

Když se panna Eulampie doslechla o mučení svého bratra, pospíchala za ním, aby společně s ním přijala utrpení pro Krista. I ona byla bita, dokud jí netekla krev nosu i úst. Poté je hodil do vařící smůly a rozpálené pece, ale znamením kříže a mocí Kristova jména učinili oheň neškodným. Nakonec byl sv. Eulampij sťat a sv. Eulampie zemřela ještě před popravou. Popraveno bylo i dalších 200 křesťanů, kteří uvěřili v Krista, když viděli sílu a zázraky sv. Eulampia a jeho sestry. Všichni byli korunováni mučednickými věnci a přešli do své nebeské nesmrtelné vlasti.


Zografští mučedníci

Když císař Michal Paleolog uzavřel s papežem nechvalnou Lyonskou unii, aby od papeže získal vojenskou pomoc proti Bulharům a Srbům, poslali svatohorští mniši císaři proti ní protest a žádali ho, aby unii odmítl a vrátil se k pravoslaví. Papež poslal na pomoc Michalovi vojsko, které když vstoupilo na Sv. Horu Athos, dopustilo se zde takového barbarství, jaké Turci neučinili během předchozích 500 let.

Po oběšení představeného Sv. Hory Prota a zabití mnoha mnichů ve Vatopedu, Ivironu a dalších monastýrech, latiníci zaútočili na Zograf. Blažený igumen Tomáš už před příchodem latiníků bratřím oznámil, že kdo se chce před nimi zachránit, ať opustí klášter, kdo pak chce zemřít pro Krista, ať zůstane. Tak zůstalo 26 lidí, 22 mnichů, se svým igumenem a 4 laici, kteří v monastýru pracovali. Všichni se zavřeli v monastýrské věži. Po svém příchodu latiníci zapálili věž a v ohni našlo mučednickou smrt 26 Kristových hrdinů. Zatímco věž hořela, zpívali mučedníci žalmy a akathist Přesvaté Matce Boží a 10. října 1283 odevzdali své svaté duše Bohu. V prosinci téhož roku bídně zemřel i nehodný císař Michal, proti němuž na obranu pravoslaví povstal srbský král Milutin.


11. říjen (24. říjen nového stylu)

Svatý apoštol Filip

Pocházel z palestinské Caesareje. Byl ženatý a v manželství měl čtyři dcery. Všechny čtyři byly Bohem obdařeny darem proroctví a všechny čtyři se zaslíbily jako panny Kristu. Když svatí apoštolové vybírali diákony, byl tehdy vybrán i Filip, spolu se Štěpánem a ostatními. Filip sloužil s velikou horlivostí chudým a vdovám. Jakmile nastalo v Jeruzalémě pronásledování křesťanů, apoštol Filip se stáhl do Samaří, zvěstoval tam Evangelium a dosvědčoval je mnohými zázraky, vyháněl z lidí démony, uzdravoval nemocné apod. Svědkem Filipových zázraků se stal i známý Šimon Mág, který se dal poté pokřtít. Svatý Filip pokřtil i eunucha etiopské královny Kandaky. Poté ho Boží anděl v jediném okamžiku neviditelně přenesl do Azotu, kde Filip učil a zvěstoval, a mnohé tak obrátil ke Kristu. Byl ustanoven biskupem v lýdské Tralii. Pokojně zesnul ve vysokém věku a přesídlil do radosti svého Pána.


Památka 7. všeobecného sněmu

Sedmý všeobecný sněm se konal v Nikáji roku 787, za vlády zbožné císařovny Ireny a jejího syna Konstantina a za časů patriarchy Tarasia. Tento sněm s konečnou platností potvrdil úctu k ikonám, doložil ji svatým Písmem, svědectvími svatých otců a hodnověrnými příklady zázraků, projevených skrze ikony. Kromě jiných uvedl kyperský biskup Konstantin i tento příklad: jistý pastýř z města Konstance vyhnal jednoho dne stádo na pastvu a uviděl ikonu Přesvaté Bohorodice, kterou pravověrní křesťané zkrášlili květy. „K čemu vzdávat takovou čest obyčejné skále?“ řekl si pastýř, vychovaný v obrazoborectví, a udeřil do ikony svou kovovou palicí. Na tváři Boží Matky poškodil Její pravé oko. Ale jen co se pohnul z místa, zakopl, upadl na svou palici a vypíchl si pravé oko. Jednooký se vrátil do města, s pláčem naříkaje, že byl potrestán Bohorodicí. – Na tomto sněmu bylo rovněž rozhodnuto, aby se do antiminsů vždy vkládaly svaté ostatky mučedníků. Sněmu se zúčastnilo 367 otců. Na jejich přímluvy nechť se i nad námi Pán slituje a spasí nás.


12. říjen (25. říjen nového stylu)

Svatí mučedníci Tarachos, Probus a Andronikos

Tarachos pocházel ze syrské Claudiopole, Probus se narodil v Side v Pamfýlii a Andronikos byl synem významného občana města Efesu. Všichni tři byli umučeni prokonsulem Numeriem Maximem za vlády císaře Diokleciána. Tarachovi bylo v té době 65 let. Když se ho prokonsul třikrát tázal na jeho jméno, Tarachos třikrát odpověděl: „Křesťan.“ Zpočátku je tloukli holemi, poté je zraněné a zkrvavené uvrhli do žaláře. A znovu je přivedli na mučení. Když začal prokonsul radit Probovi, aby se zřekl Krista, a sliboval mu císařovu přízeň i své přátelství, Probus odpověděl: „Nestojím ani o císařovu přízeň, ani o tvé přátelství.“ Když pak prokonsul vyhrožoval Andronikovi, že bude mučen ještě krutěji, mladý učedník Kristův mu odvětil: „Mé tělo stojí před tebou – učiň s ním, co chceš.“

Po dlouhotrvajícím mučení na různých místech byli všichni tři vhozeni do cirku, aby byli rozsápáni dravou zvěří. Přestože zvířata před nimi roztrhala jiné odsouzence, svatým nijak neuškodila, naopak, medvěd i lvice se s nimi začali mazlit. Mnozí, když to spatřili, uvěřili v Krista Boha a začali křičet na prokonsula. Rozběsněný jako zvíře, přikázal prokonsul vojákům, aby rozsekali Kristovy vojíny na kusy. Tři křesťané, kteří byli přítomni jejich mučednické smrti – Makarios, Felix a Berios – přišli v noci, aby odnesli jejich těla. Protože však byla hluboká noc, nebyla těla mučedníků k rozpoznání od těl ostatních odsouzenců. Jakmile se všichni tři pomodlili k Bohu, ukázaly se nad těly svatých mučedníků tři hořící svíce. A tak je mohli odnést a čestně pochovat.


14. říjen (27. říjen nového stylu)

Ctihodná Paraskeva (Petka) Srbská

Tato slavná světice byla srbského původu, narodila se ve městě Epivat (dnešní Selimpaşa), které leží mezi Selybrií a Cařihradem. Byla dcerou zámožných a zbožných křesťanů. Její bratr Euthymios ještě za života rodičů přijal mnišství a stal se později významným biskupem maditským. Paraskeva, která vždy toužila odevzdat svůj život Kristu, odešla po smrti svých rodičů nejdříve do Cařihradu a později do Jordánské pouště. Zde žila asketickým životem až do svého stáří. Nikdo by nedokázal spočítat všechny strasti, utrpení a pokušení, které jí připravili démoni během mnohých let.

Když zestárla, zjevil se svaté Boží anděl a řekl jí: „Opusť poušť a vrať se do své vlasti: je třeba, abys tam odevzdala své tělo zemi a duší přesídlila k Hospodinu.“ Svatá Paraskeva uposlechla nebeský hlas, opustila milovanou poušť a vrátila se do Epivatu, kde prožila ještě dva roky v nepřetržité modlitbě a postu. Poté odevzdala svého ducha Bohu a spočinula v Jeho rajském příbytku. Paraskeva zesnula v 11. století. Její divotvorné ostatky byly několikrát přeneseny: nejprve do Cařihradu, poté do Velikého Tarnova, opět do Cařihradu a následně do Bělehradu. Nyní se nacházejí v Rumunsku, ve městě Jasy. Na bělehradském Kalemegdanu se nalézá zázračný pramen sv. Paraskevy, jehož voda uzdravuje všechny nemocné, kteří k němu přicházejí s vírou v Boha a láskou k této světici.


18. říjen (31. říjen nového stylu)

Svatý apoštol a evangelista Lukáš

Narodil se v Antiochii. V mládí se důkladně naučil řecké filosofii, medicíně a malířství. V době pozemského působení Ježíše Krista přišel svatý Lukáš do Jeruzaléma, kde se setkal se Spasitelem tváří v tvář, naslouchal Jeho spasitelnému učení a stal se svědkem Jeho zázračných skutků. Svatý Lukáš uvěřil v Pána, byl zařazen mezi Sedmdesát apoštolů a poslán zvěstovat lidem spásu. Na cestě do Emauz viděl spolu s Kleofášem zmrtvýchvstalého Ježíše Krista.

Po sestoupení Ducha Svatého na apoštoly se Lukáš vrátil do Antiochie a stal se tam spolupracovníkem apoštola Pavla, se kterým putoval do Říma a obracel ke křesťanské víře Židy i pohany. „Pozdravuje vás milovaný lékař Lukáš,“ píše apoštol Pavel v listu Koloským (Ko 4, 14). Na prosby křesťanů napsal kolem roku 60 Evangelium. Po mučednické smrti velikého apoštola Pavla zvěstoval svatý Lukáš křesťanství v Itálii, Dalmácii, Makedonii a dalších zemích. Namaloval ikonu Přesvaté Bohorodice, a to ne jednu, ale tři; je rovněž autorem ikony svatých apoštolů Petra a Pavla. Proto je svatý Lukáš považován za zakladatele křesťanského ikonopisectví. Ve stáří navštívil Libyi a Horní Egypt. Z Egypta se vrátil do Řecka, kde nadále horlivě kázal a obracel lidi ke Kristu, bez ohledu na svůj vysoký věk.

Svatý Lukáš napsal Evangelium a Skutky apoštolů; oba dva spisy věnoval Theofilovi, knížeti achajskému. Když mu bylo 84 let, podrobili ho zlostní modloslužebníci mukám za Krista a nakonec jej oběsili na jednom olivovém stromě v bojótských Thébách (novořecky Thíva). Divotvorné ostatky tohoto podivuhodného světce byly přeneseny do Cařihradu za vlády císaře Constanta (337-350), syna Konstantina Velikého.


19. říjen (1. listopad nového stylu)

Svatý prorok Jóel

Je druhým v řadě malých proroků. Byl synem Fatuela (Petúela) z pokolení Rúbenova. Žil v 9. století před Kristem. Předpověděl izraelskému národu, že bude trpět za své hříchy proti Hospodinu a že bude odvlečen do babylonského zajetí. Vyzýval národ k postu a kněze ke kajícím modlitbám a pláči, aby se nad nimi Hospodin slitoval: „Nařiďte půst a volejte k Hospodinu. Ať pláčí kněží mezi předsíní a oltářem!“ (viz Jl 1, 13-14)

Jóel prorokoval sestoupení Ducha Svatého na apoštoly i vylití blahodati Božího Ducha na všechny křesťany. Předpověděl a popsal Strašný soud Boží, jakož i slávu svaté Boží Církve.


Svatý mučedník Uaros (Varus) a sedm učitelů křesťanských

Svatý Uaros sloužil v Egyptě jako důstojník římského vojska. Byl tajným křesťanem, a když uvrhli do žaláře sedm křesťanských učitelů, navštěvoval je, přinášel vše potřebné a upřímně jim sloužil. Uaros mučedníky obdivoval a bylo mu líto, že se sám ze strachu nemůže rozhodnout pro mučednictví za Krista. Tito Boží lidé jej však posílili ve víře a přesvědčili, aby se na mučení vydal s nimi. Jeden z nich zemřel již ve vězení.

Když dal bezbožný kníže mučedníky přivést k sobě a zjistil, že je jich jen šest, otázal se: „Kde je sedmý?“„Já jsem ten sedmý,“ řekl mu Uaros. Rozhněvaný kníže přikázal Uara nejprve svléci a bičovat nahého suchými pruty. Poté jej přivázali ke stromu a noži mu odřezávali z těla kusy masa, dokud Uaros neodevzdal svou svatou duši Bohu. Jeho tělo bylo vyhozeno na smetiště. Kolem tehdy náhodou procházela jistá Kleopatra se synem Janem. Tato rodačka z Palestiny a vdova po římském důstojníku vyzvedla tajně světcovy ostatky a ukryla je ve svém domě. Pak prosila knížete o dovolení, aby mohla převézt z Egypta do Palestiny tělo svého zesnulého chotě. Protože byla manželkou důstojníka, kníže svolil. Blažená Kleopatra však nepřenesla tělo svého muže, nýbrž ostatky sv. Uara. Mučedníkovo tělo přivezla do své rodné vsi Edra poblíž hory Tábor a tam je důstojně pochovala. Později dala ke cti sv. Uara postavit i chrám. A světec se jí často zjevoval z onoho světa jako zářící anděl Boží.


21. říjen (3. listopad nového stylu)

Ctihodný Hillarion Veliký

Podobně jako růže roste mezi trním, narodil se tento velký světec pohanským rodičům ve vesnici Thabatha, nedaleko palestinské Gazy. Rodiče ho poslali na studia do Alexandrie, kde nadaný mládenec rychle načerpal světskou učenost i duchovní moudrost. Když poznal Pána Ježíše a dal se pokřtít, přál si, aby se mohl cele odevzdat službě Hospodinu. S touto touhou v srdci Hilarion navštívil svatého Antonína v poušti a stal se jeho učedníkem. Poté se vrátil do své vlasti a žil jako asketa nedaleko Maiumy u Gazy. Démoni se ho snažili vystrašit různými hrůzami, ale on je pokaždé přemohl a vyhnal znamením kříže a modlitbou.

Shromáždilo se kolem něj mnoho milovníků duchovního života, a tak se stal svatý Hilarion pro Palestinu tím, čím byl Egyptu svatý Antonín. Jako božský učitel, nepolevující asketa a divotvůrce byl Hilarion uznáván nejen křesťany, ale také pohany. Protože se však bál lidské chvály, říkal vždy se slzami v očích: „Běda mi, přijal jsem na zemi svoji odměnu!“ a prchal z místa na místo, jen aby se ukryl před lidmi a zůstal sám se svou duší a Bohem. Po jistou dobu žil v Egyptě, pak na Sicílii, v Dalmácii a nakonec na Kypru, kde kolem roku 372, po nepředstavitelně namáhavém životě, zesnul ve věku osmdesáti let. Divotvorné ostatky svatého Hilariona přenesl jeho učedník Hesychios do Palestiny a uložil je v monastýru, který světec založil.


24. říjen (6. listopad nového stylu)

Svatý mučedník Arethos

Tento svatý mučedník trpěl pro víru v Krista s více než 4 000 křesťany, kněžími, monachy a monachyněmi, měšťany, ženami a dětmi. Arethos byl správcem města Negran v Omiritské oblasti (jižní Arábie) a byl zabit když mu bylo 95 let. Omiritskou oblast tehdy spravoval nějaký Žid Dunaan, velký pronásledovatel křesťanů. Rozhodnut křesťany ve své zemi zcela vyhladit, obklíčil křesťanské město Negran a poté jeho obyvatelům dal ultimátum, že pokud se nezřeknou Krista, všechny je usmrtí. Měšťané zavřeli brány a Dunaan dlouho a bezúspěšně útočil na městské hradby. Proradný vládce tedy přísahal obyvatelům města, že jim nic neudělá, a pokud mu otevřou městské brány, vstoupí tam jen aby vybral daně co mu město dluží a poté okamžitě odejde.

Křesťané mu uvěřili a brány otevřeli. Křivopřísežník pak povolal starého Arethose se všemi duchovními a dalšími ctihodnými občany a všechny je dal popravit mečem. Následně ve městě rozpoutal strašné vraždění. Když se o tom dozvěděl byzantský císař Justín, velmi se zarmoutil a napsal list etiopskému králi Elezvojovi, aby proti Dunaanovi vytáhl s armádou a pomstil nevinnou křesťanskou krev. Elezvoj císaře Justína uposlechl, udeřil se svým vojskem na omiritského vládce, porazil ho, jeho armádu zničil a jeho samotného nechal stít.

Za omiritského vládce byl pak podle Božího zjevení ustanoven nějaký zbožný muž jménem Abraham a omiritským arcibiskupem, také podle Božího zjevení, sv. Řehoř. V Negranu křesťané obnovili chrám sv. Trojice, který Dunnan vypálil a postavili nový chrám sv. mučedníku Arethovi a dalším negranským mučedníkům, kteří trpěli a od Pána obdrželi věnec mučednictví v roce 523.


25. říjen (7. listopad nového stylu)

Svatí mučedníci Markianos a Martyrios

Oba světci byli kleriky u cařihradského patriarchy Pavla za vlády císaře Constantia (337-361). Po smrti velikého císaře Konstantina znovu zesílila a začala se šířit do té doby utlumená ariánská hereze. Přiklonil se k ní i sám císař Constantius. U císařského dvora sloužili dva vlivní velmožové Eusebios a Filip, oba horliví ariáni. Jejich působením byl patriarcha Pavel sesazen z katedry a vyhnán do Arménie, kde jej ariáni uškrtili. Patriarší trůn obsadil bezbožný Makedonios. V době, kdy muselo pravoslaví vést těžký boj na dvou frontách – proti pohanům i proti heretikům –, postavili se Markianos s Martyriem s plnou silou a rozhodností na obranu pravoslaví.

Markianos byl žalmistou a Martyrios hypodiákonem v konstantinopolském katedrálním chrámu a oba sloužili jako notářové (písaři) u patriarchy Pavla. Ariáni se je nejprve pokoušeli uplatit, a když to svatí muži s opovržením odmítli, byli odsouzeni k smrti. Přivedeni na popraviště, pozvedli ruce a pomodlili se k Bohu, děkujíce za mučednický konec svého života: „Hospodine, radujeme se, že odcházíme ze života touto smrtí. Učiň nás hodnými stát se účastníky věčného života, neboť Ty jsi náš život!“ Poté sklonili hlavy a byli sťati. Stalo se tak roku 355. Nad jejich divotvornými ostatky dal svatý Jan Zlatoústý později postavit chrám, který jim zasvětil.


26. říjen (8. listopad nového stylu)

Svatý velkomučedník Dimitrij

Tento slavný světec a divotvůrce se narodil ve městě Soluni urozeným a zbožným rodičům. Jeho narození si rodiče od Boha vymodlili, a protože zůstal jediným dítětem v rodině, věnovali velkou pozornost jeho výchově. Dimitrijův otec byl soluňským starostou, a když zemřel, císař ustanovil na jeho místo právě Dimitrije. Bezbožný císař Maximianus však od něj vyžadoval, aby v Soluni pronásledoval a vyhubil všechny křesťany. Ale Dimitrij císaře nejen neposlechl, ale naopak ve městě veřejně vyznával a hlásal Krista Pána. Jakmile se o tom císař dozvěděl, velmi se na Dimitrije rozzlobil a při návratu z vojenského tažení proti Sarmatům zamířil schválně do Soluně, aby záležitost prošetřil. Císař si předvolal vojevůdce Dimitrije a zeptal se ho na jeho víru. Dimitrij se veřejně přiznal ke svému křesťanství, a navíc císaři vyčetl jeho modloslužebnictví. Rozhněvaný císař dal Dimitrije uvrhnout do vězení. Dimitrij věděl, co ho čeká, a tak pověřil svého věrného služebníka Lupa, aby celý jeho majetek rozdal chudým. Sám odešel do vězení a radoval se, že jej čeká utrpení za Pána Ježíše. Ve vězení se mu zjevil Boží anděl a řekl mu: „Pokoj tobě, trpiteli Kristův, stůj pevně a buď statečný!“ Po několika dnech poslal císař do vězení vojáky, aby Dimitrije zabili. Zastali jej při modlitbě a probodli ho kopími. Jeho tělo odnesli potají křesťané a s úctou je pochovali. Z těla svatého mučedníka začalo vytékat léčivé myro, které uzdravilo mnoho nemocných.

Zanedlouho postavili nad jeho hrobem malý chrám. Jistý illyrijský velmož Leontios trpěl nevyléčitelnou nemocí. Když však přišel s modlitbou k ostatkům svatého Dimitrije, úplně se uzdravil. V hluboké vděčnosti dal proto postavit větší chrám na místě starého. Světec se Leontiovi dvakrát zjevil. Když si císař Justinián usmyslel, že přenese světcovy ostatky ze Soluně do Cařihradu, vyšlehly z hrobu plamenné jiskry a ozval se hlas: „Stůjte a nedotýkejte se!“ A tak zůstaly ostatky svatého Dimitrije navždy v Soluni. Dimitrij se často zjevoval jako ochránce Soluně a zachraňoval město před velikými pohromami. Jeho zázraky nelze spočítat. Rusové považují svatého Dimitrije za ochránce Sibiře, kterou připojili k Rusku 26. října 1581.


28. říjen (10. listopad nového stylu)

Svatá velkomučednice Paraskeva

Narodila se ve městě Ikonion (dnešní Konya) bohatým a Krista milujícím rodičům. Po jejich smrti rozdala dívenka Paraskeva postupně celý svůj majetek bídným a chudým lidem, vše ve jménu Kristově. Když začalo za vlády císaře Diokleciána pronásledování křesťanů, Paraskeva byla přivedena k soudu a postavena před knížete oné oblasti. Ten se jí zeptal na jméno; ona však odpověděla, že se jmenuje křesťanka. Kníže ji napomenul a otázal se, proč neřekne své pravé jméno. Paraskeva odpověděla: „Nejdříve je třeba říci jméno života věčného a až poté jméno života dočasného.“ Kníže ji dal zbičovat a uvrhnout do vězení, kde se jí zjevil Boží anděl, vyléčil její rány a utěšil ji. Svou modlitbou Paraskeva zbořila všechny modly v pohanském chrámu. Po dlouhém a krutém mučení byla sťata mečem a přesídlila do života věčného.


Svatý biskup Dimitrij Rostovský

Velký hierarcha, kazatel, spisovatel a podvižník. Narodil se nedaleko Kyjeva roku 1651 a zesnul v průběhu modlitby roku 1709. Kromě svých jiných slavných děl zvláště proslul překladem a vydáním „Životů svatých“.

Tři dny dopředu předpověděl svou smrt a zesnul během své modlitby. Byl velkým světlem Ruské i celé Pravoslavné církve. Za svého života měl nebeská vidění; horlivě sloužil Bohu a přesídlil do nebeského království.


30. říjen (12. listopad nového stylu)

Biskup mučedník Zenobios a jeho sestra Zenobie

Pocházeli z města Egej v Kilíkii. Po rodičích zdědili pravou víru a velké hmotné bohatství. Horlíce pro víru rozdávali své bohatství s velkou láskou chudým. A protože měli milosrdné ruce, i ruka Boží je chránila před jakoukoli lidskou nebo démonickou zlomyslností.

Zinobiovy milosrdné ruce, které rozdávaly chudákům, obdařil Bůh darem zázraků, takže uzdravoval nemocné od všemožných nemocí pouhým dotykem. Zinobios byl ustanoven egejským biskupem.

Během pronásledování ho soudce Lisiáš zajal a řekl mu: „Dávám ti dvě možnosti – život nebo smrt; život, pokud se pokloníš našim bohům, smrt, pokud se nepokloníš“. Svatý Zinobios odpověděl: „Život bez Krista není život, ale smrt; a smrt za Krista není smrt, ale život.“ Když byl Zinobios vystaven krutému mučení, přišla mučedníkova sestra za soudcem a pravila: „I já chci vypít tento kalich utrpení, abych byla korunována stejnou korunou“. Po trápení ohněm a vroucí smůlou byli oba, kolem roku 285, sťati. A tak se tito sourozenci přesídlili do království nesmrtelného Krále Krista.


1. listopad (14. listopad nového stylu)

Svatí nezištníci a divotvůrci Kosma a Damián

Bratři podle těla i podle ducha, pocházeli z Asie, z rodiny pohana a křesťanky. Po otcově smrti věnovala jejich matka Theodota všechen svůj čas a námahu tomu, aby ze svých synů vychovala pravé křesťany. Bůh jí pomohl a její synové dozráli jako dva sladké plody a rozzářili se jako dvě jasné svíce. Byli vyučeni lékařské vědě a bezplatně pomáhali nemocným – nejen léky, ale především jménem Pána Ježíše Krista. Byli nazváni „nezištnými lékaři“, protože léčili zdarma, naplňujíce Kristovo přikázání: „Zdarma jste dostali, zdarma dávejte“ (Mt 10, 8).

V bezplatném léčení byli tak důslední, že Kosma se upřímně rozhněval na svého bratra Damiána, když přijal od jisté ženy Palladie tři vajíčka, a nařídil, aby po své smrti nebyl pochován spolu s bratrem. Ve skutečnosti si svatý Damián nevzal ona tři vajíčka jako odměnu za vyléčení nemocné Paladie, ale protože ho zapřisáhla Svatou Trojicí, aby si tři vajíčka vzal. Po smrti byli nicméně oba společně pochováni ve městě Pheremma (v dnešní Sýrii), a to v souladu s Božím zjevením. Svatí bratři Kosma a Damián byli velikými divotvůrci jak za svého života, tak i po smrti. Nějakému rolníkovi zalezl během spánku do úst had a pronikl až do žaludku; ubohý člověk by byl dozajista zemřel v strašlivých bolestech, kdyby byl v poslední chvíli nezavolal na pomoc svaté Kosmu a Damiána. Tak Hospodin navždy oslavil zázraky ty, kteří Ho oslavili na zemi vírou, čistotou a milosrdenstvím.


2. listopad (15. listopad nového stylu)

Svatí mučedníci Akindynos, Pegasios, Anempodistos, Afthonios, Elpideforos a jejich společníci

Tito křesťané z Persie byli umučeni za vlády krále Šápúra II. (Sapora) v roce 355. První tři byli služebníky na královském dvoře, ale tajně sloužili svému Pánu Ježíši Kristu. Po svém zatčení byli předvedeni před krále, který se jich zeptal, odkud pocházejí. Odpověděli takto: „Naším domovem i životem je Přesvatá Trojice, jednobytná a nerozdílná, Otec, Syn a Duch Svatý, jediný Bůh.“ Král je dal mučit, ale oni všechno hrdinsky snášeli, zpívajíce žalmy a modlitby. Během mučení a pobytu v žaláři se jim opakovaně zjevovali Boží andělé a jednou i samotný Pán Ježíš v lidské podobě, „s tváří světlou jako slunce“. Jakmile jeden z mučitelů jménem Afthonios uviděl, že mučedníkům zázračně neublížilo roztavené olovo, uvěřil v Krista a zvolal: „Veliký je křesťanský Bůh!“ Za to byl okamžitě sťat.

Zázrak ovšem viděli i mnozí jiní, kteří také uvěřili. Král tehdy nařídil, aby byli Akindynos, Pegasios a Anempodistos zašiti do kožených měchů a vhozeni do moře. Z onoho světa se však zjevil svatý Afthonios v doprovodu tří světlých andělů, vyvedl svaté mučedníky na souš a osvobodil je. Elpideforos byl královým velmožem. Když se veřejně přiznal, že je křesťanem, a vyčetl králi vraždění nevinných křesťanů, král jej odsoudil k smrti. Byl sťat spolu s dalšími sedmi tisíci křesťany. Trojice jmenovaných svatých mučedníků byla vhozena do rozpálené pece spolu s 28 vojíny a královou matkou, neboť i oni uvěřili v Krista. V plamenech odevzdali své spravedlivé duše do rukou svého Pána.


3. listopad (16. listopad nového stylu)

Svatý Jiří Vítězný

V tento den slavíme přenesení ostatků sv. Jiří z Nikomedie, kde trpěl za vlády císače Diokleciána, do palestinské Lyddy (Lod). Život a utrpení tohoto velkého světce je popsán 6. května (círk. 23.4.). Před svou smrtí požádal svého sluhu, aby bylo jeho tělůo přeneseno a pochováno v Palestině, odkud pocházela jeho matka a kde míval velký majetek, než ho rozdal chudým. Tak se i stalo.

Za panování sv. císaře Konstantina byl zbožnými křesťany postaven v Lyddě chrám sv. Jiří. U příležitosti jeho posvěcení byly světcovy ostatky přeneseny a nově pochovány. U ostatků sv. Jiří se udály mnohé zázraky.


4. listopad (17. listopad nového stylu)

Ctihodný Joannikos Veliký

Tento veliký duchovní svícen Pravoslaví se narodil ve vesnici Marikat v Bithýnii rodičům Myritrikiovi a Anastázii. Jako dítě byl pasáčkem ovcí. Často se uchyloval do samoty a celý den trávil v modlitbě, žehnaje své stádo znamením kříže, aby se nerozuteklo. Později narukoval do armády, kde udivoval svou chrabrostí, zvláště ve válkách proti Bulharům.

Po ukončení vojenské služby se Ioannikios uchýlil na asijský Olymp, kde přijal mnišství. Více než padesát let vedl přísný asketický život, ve kterém nepolevoval až do hlubokého stáří i samotné smrti. Od Boha přijal dar činění zázraků: léčil nejrůznější bolesti a neduhy, vyháněl démony, krotil divou zvěř, obzvláště měl moc nad hady, přecházel po vodě jako po souši, dokázal se činit neviditelným, měl dar předpovídat budoucnost. Byl urostlý a silný jako obr, a přesto vynikal nezměrnou pokorou a mírností.

Živě se účastnil osudů Boží Církve. V dobách obrazoborectví byl nejprve sveden touto herezí, poté se však stal horlivým obhájcem úcty k ikonám. Byl velkým přítelem konstantinopolského patriarchy Methodia. Četné zázraky činěné ctihodným Ioannikiem nepřerušilo ani jeho pokojné zesnutí v požehnaných 94 letech (v roce 846).


Svatý mučedník Nikandros biskup myrský a presbyter Hermos

Oba byli vysvěceni sv. apoštolem Titem. Vyznačovali se velkou horlivostí ve víře a pilným úsilím při získávání pohanů pro Pána Krista. Proto byli obviněni nějakým soudcem Livaniem, jenž je podrobil težkému mučení. Byli biti kameny a po kamenech smýkáni, ve vězení trápeni hladem a trpěli mnohými dalšími mukami, které by žádný smrtelník nemohl vydržet bez zvláštní Boží pomoci.

Pán se jim různými způsoby zjevoval a poslal jim i svého anděla jenž je ochladil, když byli uvrženi do ohně. Nakonec byli svými mučiteli zaživa pohřbeni. Ale nadarmo lidé zabíjejí, když Pán oživuje a marně ostouzejí, když Pán oslavuje.


8. listopad (21. listopad nového stylu)

Svatý Archanděl Michael a další beztělesné nebeské mocnosti

Boží andělé byli lidmi oslavováni odpradávna. Úcta k nim však často přecházela ve zbožšťování andělů (2/4Kr 23, 5). Heretikové si o andělech vymýšleli nejrůznější báchorky. Někteří z nich pokládali anděly za bohy, jiní je sice za bohy nepovažovali, ale nazývali je stvořiteli celého viditelného světa. Místní sněm v Laodiceji, konaný v roce 343, ve svém 35. pravidle odmítl uctívání andělů jakožto bohů a předepsal náležitou úctu k nim. V době římského papeže Silvestra a alexandrijského patriarchy Alexandra (ve 4. století) bylo ustanoveno, že svátek archanděla Michaela a ostatních nebeských sil bude slaven v listopadu. Proč právě v tomto měsíci? Protože listopad je devátým měsícem, počítajíc od března, který je považován za měsíc stvoření světa. A devět měsíců se od března počítá na paměť devíti andělských řádů, které byly stvořeny ze všeho nejdříve.

Svatý Dionýsios Areopagita, učedník svatého Pavla, apoštola, který byl vzat do třetího nebe, popsal těchto devět řádů v knize O nebeské hierarchii. Jedná se o tyto řády: šestikřídlí serafíni, mnohoocí cherubíni a bohonosní trůnové, panstva, síly a mocnosti, vlády, archandělé a andělé. Vojevůdcem celého andělského vojska je archistratég Michael. Když satan-Lucifer odpadl od Boha a stáhl s sebou do propasti i část andělů, tehdy povstal archanděl Michael a zvolal před zbylými anděly: „Pozor mějme! Stůjme důstojně, stůjme s bázní!“ A všechna nebeská vojska věrných andělů hromově zapěla: „Svatý, Svatý, Svatý Hospodin zástupů, plna jsou nebesa i země slávy Tvé!“ (o archandělu Michalovi viz Joz 5, 13-15 a Ju 1, 9).

Andělé jsou jediného ducha a jediné mysli, panuje mezi nimi dokonalá láska, úplná poslušnost nižších řádů řádům vyšším a všeobecná poslušnost svaté vůli Boží. Svého anděla-ochránce má každý národ a také každý křesťan. Měli bychom mít na paměti, že ať děláme, co děláme, veřejně či tajně – vždy to činíme v přítomnosti našeho anděla-ochránce. V den Strašného soudu se shromáždí celé ohromné množství nebeských svatých andělů kolem Kristova trůnu a budou před nimi zjeveny skutky, slova i myšlenky každého člověka. Kéž se nad námi Bůh smiluje a spasí nás, na přímluvy svatého archanděla Michaela a ostatních beztělesných mocností nebeských. Amen.


9. listopad (22. listopad nového stylu)

Svatí mučedníci Onisiforos a Porjfýríos

Oba tito podivuhodní muži byli umučeni pro jméno Kristovo za vlády císaře Diokleciána. Nejprve je mnoho bili, poté pálili na železné mříži a nakonec přivázali ke koňským ocasům a vláčeli přes kameny a trní. Tak byli roztrháni na kusy a odevzdali své svaté duše Bohu. Jejich svaté ostatky jsou pochovány ve městě Pentapolis.


Ctihodný Jan Kolovos

Řadí se mezi největší askety egyptské. „Kolovos“ znamená „malý“, protože byl malé postavy. Do Skytské pouště přišel se svým bratrem Danielem a oddal se askezi s tak velikou horlivostí, že ho musel jeho bratr krotit. Spolu se svatým Paisijem byl učedníkem svatého Pamba, později se stal učitelem sv. Arsenia Velikého.

Jednou, když se Jan a Paisij radili o tom, kterému druhu askeze by se měli věnovat, zjevil se jim Boží anděl a nařídil Janovi, aby zůstal na místě a poučoval jiné, zatímco Paisijovi řekl, aby odešel na poušť a žil tam jako poustevník. Aby svatý Pambo vyzkoušel Janovu trpělivost, zabodl do země suchý pahýl a nařídil mu, aby jej zaléval tak dlouho, dokud se nezazelená. Jan se nerozmýšlel a nezapochyboval a po tři roky zaléval pahýl den co den, až se skutečně – působením Boží moci – zazelenal a urodily se na něm plody. Tehdy Pambo sklidil plody z tohoto stromu, donesl je do chrámu a rozdělil mezi bratry se slovy: „Pojďte a ochutnejte plody poslušnosti!“ Jan Kolovos měl mnoho učedníků. Zachovaly se i některé z jeho moudrých výroků. Zesnul pokojně a přesídlil do radosti svého Pána.


11. listopad (24. listopad nového stylu)

Svatý velkomučdník Ménas (Mína)

Pocházel z Egypta a byl vojákem. Jako skutečný křesťan nedokázal přihlížet zvrácenému přinášení obětí modlám, a proto opustil armádu, město, lidi i vše ostatní a odešel do opuštěných hor. Bylo pro něj snazší žít s divou zvěří než s bezbožnými lidmi.

Jednoho dne uviděl svatý Ménas duchovním zrakem, jak se ve městě Kotuanii (řec. Kotyaeion, dnešní Kütahya v Turecku) koná pohanský svátek. Sestoupil tedy do města, před všemi vyznal svou víru v Krista jako živého Boha a odsoudil modloslužbu a pohanství jako lež a tmu. Vládce města Pyrrhos začal Ménu vyslýchat, kdo je a odkud pochází. Světec mu odpověděl: „Mou vlastí je Egypt, jmenuji se Ménas, byl jsem důstojníkem, ale vida modloslužbu, zřekl jsem se vašich poct. Přišel jsem, abych přede všemi vyznal svého Krista jako pravého Boha, aby i On mě vyznal jako Svého služebníka v Nebeském království.“

Když to Pyrrhos uslyšel, podrobil Ménu krutému mučení. Bičovali jej, drásali mu tělo kovovými štětkami, opalovali svíčkami a mučili nejrůznějšími způsoby. Nakonec ho sťali mečem. Ménovo tělo vhodili do ohně, aby je křesťané nemohli pohřbít, ale těm se podařilo některé jeho části přece jen zachránit. Tyto ostatky byly důstojně pochovány a později přeneseny do Alexandrie, kde byl nad novým hrobem vystavěn chrám. Svatý Ménas byl umučen a přenesen do Kristova království kolem roku 304. Za svého života byl a po smrti zůstal velkým divotvůrcem a pomáhal každému, kdo se k němu v těžkostech obracel s vírou o pomoc. Vícekrát se zjevoval jako voják na koni, aby pomohl věrným nebo aby ztrestal nevěrné.

Ctihodný Theodor Studita

Byl významným igumenem (představeným) Studitského monastýru, jenž velmi trpěl pro obranu ikon.

Byl též moudrým organizátorem monastýrského života, Bohem inspirovaný učitel Pravoslaví a velký duchovní bojovník – podvižník. Zesnul v Cařihradě r. 826 v 68. roce svého života.


15. listopad (28. listopad nového stylu)

Svatí mučedníci a vyznavači Gurias, Samonas a Habib

Gurias a Samonas byli váženými občany města Edessy (dnešní Şanlıurfa v jihovýchodním Turecku). Během jednoho pronásledování křesťanů uprchli z města, žili v postu a modlitbě a posilovali pravověrné křesťany, kteří si k nim přicházeli pro radu. Byli však zatčeni a přivedeni před soud. Soudce jim vyhrožoval smrtí, pokud se nepodřídí císařskému nařízení a nepokloní se modlám. Svatí Kristovi mučedníci mu odpověděli: „Jestliže se podrobíme císařskému nařízení, zahyneme, i kdybys nás nechal naživu.“ Po krutém mučení byli uvrženi do žaláře, ve kterém setrvali od 1. srpna až do 10. listopadu, snášejíce hlad, temnotu a úzkost. Poté byli znovu vyvedeni a mučeni, ale protože zůstali neochvějně pevnými ve víře Kristově, byli odsouzeni na smrt a sťati mečem v roce 322, za vlády věrolomného císaře Licinia. Později byl umučen za Krista i edesský diákon Habib, který svou duši odevzdal Pánu v ohni. Habibova matka vytáhla celé jeho tělo z ohně a pochovala je do hrobu společně s Guriem a Samonem.

Jakmile skončilo pronásledování, křesťané postavili na památku všech tří mučedníků chrám a uložili jejich divotvorné ostatky do společné rakve. Mezi mnoha zázraky těchto obdivuhodných Božích světců je jeden skutečně výjimečný. Jistá vdova z Edessy měla dceru, se kterou se oženil jeden Gót – voják řecké armády. Protože se matka bála provdat dceru do vzdálené země, přísahal Gót při hrobě svatých tří mučedníků, že jí neublíží a pojme ji za zákonitou manželku, neboť tvrdil, že je svobodný. Ve skutečnosti byl již ženatý a poté, co si dívku odvedl do své vlasti, nejednal s ní jako s manželkou, ale jako s otrokyní, dokud nezemřela jeho skutečná manželka. Po dohodě se svými příbuznými pak pohřbil spolu s mrtvou manželkou i živou otrokyni. Dívka se s pláčem modlila ke svatým mučedníkům, aby ji zachránili. Mučedníci se jí zjevili v hrobě, vzali ji a v jediném okamžiku přenesli z gótské země do Edessy, do svého chrámu. Nazítří, když byl chrám otevřen, našli dívku u hrobu Božích svatých a dozvěděli se o jejím zázračném zachránění.


16. listopad (29. listopad nového stylu)

Svatý apoštol a evangelista Matouš

Svatý Matouš byl synem Alfea a v době, kdy se setkal s Pánem v Kafarnaum, byl výběrčím daní (celníkem). Ježíš mu řekl: „Pojď za Mnou.“ A on vstal a šel za Ním. (Mt 9, 9) Ve svém domě pak vystrojil hostinu, na které pronesl Pán několik velikých pravd o Svém příchodu na zemi. Po sestoupení Svatého Ducha zvěstoval Matouš Evangelium v Parthii, Médii a africké Etiopii. V Etiopii vysvětil na biskupa svého učedníka Platóna a sám se odebral do modlitební samoty v horách, kde se mu zjevil Hospodin.

Kníže té země se na něj velmi rozhněval, neboť Matouš pokřtil jeho manželku i syna, a poslal vojáky, aby jej přivedli k soudu. Vojáci se však vrátili a vyprávěli, že sice slyšeli Matoušův hlas, ale očima jej neviděli. Kníže tedy vyslal jiné vojáky. Jakmile se k apoštolu přiblížili, oslnilo je tak silné nebeské světlo, že na něj nedokázali ani pohlédnout, a naplněni strachem, odhodili zbraně a utekli. Tehdy se k Matoušovi vydal sám kníže, ale když se k němu přiblížil, vyšlehl z Matouše blesk a knížete oslepil. Apoštol měl však milosrdné srdce, a tak se pomodlil k Bohu a knížeti se vrátil zrak. Tělesně vidoucí, avšak duchem zaslepený kníže dal Matouše zajmout a krutě mučit. Dvakrát mu na hrudi rozdělali velký oheň, ale Hospodinova síla světce ochránila. Poté se apoštol pomodlil k Bohu a odevzdal Mu svou duši. Na rozkaz knížete bylo tělo mučedníka vhozeno v olověné truhle do moře. Světec se však zjevil biskupu Platónovi a řekl mu, kde se truhla s jeho tělem nachází. Platón se tam vydal a Matoušovo tělo vyzvedl. Když spatřil kníže tento nový zázrak, nechal se pokřtít a přijal jméno Matouš. Zanechal světské marnosti, stal se knězem a bohulibě sloužil Církvi. Po Platónově smrti se mu zjevil apoštol Matouš a přesvědčil jej, aby přijal biskupské svěcení. Někdejší kníže jej poslechl a byl pak po dlouhá léta dobrým pastýřem, dokud jej Hospodin nepovolal do Svého nesmrtelného Království. Svatý apoštol Matouš sepsal v hebrejštině Evangelium, které bylo záhy přeloženo do řečtiny – v této podobě se zachovalo dodnes, zatímco hebrejský originál se ztratil. O apoštolu Matoušovi se říká, že nikdy neokusil maso a živil se jen ovocem a zeleninou.


18. listopad (1. prosinec nového stylu)

Svatý mučdník Platón

Pocházel z galatské Ankýry (dnešní Ankara), narodil se a byl vychováván jako křesťan. Už od mládí vynikal dokonalostí ve všech ctnostech. Platón neskrýval svoji víru v Pána Krista, nýbrž ji veřejně hlásal, vytýkaje pohanům, že se klanějí neživým stvořením namísto živého Stvořitele. Za to jej přivedli k soudu před správce Agrippu, který ho dlouho vyslýchal a mučil.

Když jej začal přesvědčovat, aby se vyhnul smrti a zachoval svůj život tím, že se pokloní modlám, svatý mu odpověděl: „Existují dvě smrti: první dočasná a druhá věčná, a existují rovněž dva životy: jeden dočasný a druhý nekonečný.“ Nato jej Agrippa podrobil strašným mukám. Mimo jiné nařídil, aby jeho obnažené tělo polévali roztaveným železem a poté z jeho kůže odřezávali řemínky. „Muč mne ještě více,“ volal mučedník k mučiteli, „aby byla jasně vidět tvoje nelidskost i má trpělivost!“ Jakmile mučitel před Platónem připomněl pohanského filosofa Platóna, tu mu svatý mučedník odvětil: „Nejsem podobný Platónovi, ani on mně, společné máme jen jméno. Já totiž vyučuji a sám se učím moudrosti Kristově, zatímco on učí oné moudrosti, která je před Bohem bláznovstvím.“

Svatého Platóna pak uvrhli do temnice, kde strávil osmnáct dní bez jídla a vody. Když se žalářníci divili, jak může Platón tak dlouho vydržet o hladu, řekl jim: „Vy se sytíte masem, a já svatými modlitbami. Vás veselí víno, zatímco mě veselí Kristus, réva pravá!“ Nakonec byl sťat mečem kolem roku 266 a přijal věnec věčné slávy.


Svatí mučedníci Roman a Barulas

Svatý Roman byl diakonem caesarejské církve. Jednou horlivě zvěstoval Evangelium v Antiochii. V den modloslužebnického svátku chtěl antiochijský správce Asklepiades vejít do pohanského chrámu, aby tam přinesl oběť. Roman mu však zastoupil cestu a pravil: „Hřešíš, pane, když jdeš k modlám, neboť modly nejsou bohové. Jediný pravý Bůh je Kristus.“ Rozhněvaný správce podrobil Romana nemilosrdnému mučení, bití a řezání.

Během svého utrpení spatřil světec chlapce, který se jmenoval Barulas, a řekl Asklepiadovi: „I toto malé dítě je rozumnější než ty, dospělý, neboť zná pravého Boha, zatímco ty Ho neznáš.“ Správce se začal chlapce vyptávat na jeho víru, a když malý Barulas vyznal Krista jako jediného pravého Boha a odvrhl falešné modly, nařídil Asklepiades, aby ho sťali mečem. Svatý Roman byl zardoušen v žaláři. Stalo se tak v roce 303. Oba mučedníci se stali dědici Kristova království.


19. listopad (2. prosinec nového stylu)

Svatý prorok Abdiáš

Narodil se ve vesnici Vitacharam (u dnešního města Náblus – Šekem v Palestině). Žil na dvoře krále Achaba. Když král opustil pravou úctu k Bohu a začal se klanět modlám, Abdiáš nenásledoval králův příklad, ale pokračovel ve službě jedinému pravému Bohu. A jakmile začala nehodná královna Jezábel pronásledovat kvůli Eliášovi všechny Boží proroky, Abdiáš sto z nich odvedl a ukryl ve dvou jeskyních, kde je až do konce chodil živit (1Král 18,4).

Abdiáš byl současník velkého proroka Eliáše, velmi si ho vážil a ve všem mu sloužil a následoval jej jako následník a učedník. Žil 900 let před Kristem a zesnul pokojně.


Svatý mučdník Barlám

Pocházel z Antiochie. Za víru v Krista byl krutě mučen jistým bezbožným soudcem. Nakonec si soudce usmyslel, že Barlaama násilím přinutí, aby přinesl potupnou oběť modlám. Dal jej proto přivést do pohanského chrámu, do jeho dlaně dal vložit žhavé uhlí na ně zrnka ladanu (tj. kadidla). Předpokládal, že mučedník, který už byl pokročilého věku, takovou bolest nesnese a upustí rozpálený ladan před modlou, a tak jí proti své vůli přinese oběť. Chrabrý vojín Kristův však snášel oheň na své ruce tak dlouho, dokud celá dlaň neshořela a prsty nespadly na podlahu.

„Jeho pravice byla silnější než oheň,“ říká o něm sv. Basil Veliký, „plamen sice spálil ruku, ale ruka přesto plamen udržela a zuhelnatěla.“ A sv. Jan Zlatoústý píše: „Shůry na něj shlíželi andělé a archandělé: byla to scéna vpravdě velkolepá a překonávající lidskou přirozenost. Kdo by si nepřál spatřit hrdinu, který necítil bolest, jež je lidem vlastní, hrdinu, který se stal zároveň žertveníkem, žertvou i žrecem?“  Jakmile celá starcova ruka shořela, zhroutilo se Barlaamovo mrtvé tělo na zem. Jeho duše však odešla do věčného pokoje Pána Ježíše Krista. Stalo se tak v roce 304.


20. listopad (3. prosinec nového stylu)

Ctihodný Řehoř Dekapolita

Narodil se v syrském Desetiměstí (Dekapolis) zbožným a významným rodičům. Po ukončení studií ho rodiče chtěli oženit, on však odešel do pouště a přijal zde mnišství. Později žil na různých místech Byzance, v Římě, na hoře Olymp. Kdekoliv byl, udivoval okolí svými podvihy i zázraky. Stávalo se, že jej ozařovalo nebeské světlo a zjevovali se mu Boží andělé. Řehoř poslouchal jejich dojemný zpěv a hleděl na jejich andělskou krásu.

Žil bohumile a dlouho. Zesnul pokojně v 9. století v Cařihradě, přesídliv svou duši do radosti svého Pána.


Svatý Prokl, patriarcha konstaninopolský

Byl učedníkem sv. Jana Zlatoústého. R. 426 byl vysvěcen na kizičského biskupa a r. 435 byl vybrán za konstantinopolského patriarchu. Boží církev spravoval s moudrostí a láskou. V době jeho působení se staly dvě zvláště významné události.

Zprvé, na přání císaře Theodosia Mladšího i patriarchy byly přeneseny ostatky sv. Jana Zlatoústého z Komany do Konstantinopole.

Zadruhé, v Konstantinopoli i okolí tehdy bylo velké a dlouho trvající zemětřesení, takže se zřítily mnohé největší a nejkrásnější stavby té doby. Tehdy patriarcha s císažem a množstvím kněží, velmožů a lidu vyšli na modlitební průvod okolo města. V jeho průběhu bylo nějaké dítě zázračně vyzdviženo vysoko do vzduchu, až na čas zcela zmizelo z dohledu. Brzy se však vrátilo zpátky a pomalu stanulo na zemi. Když se jej ptali kde bylo, odpovědělo, že bylo odneseno mezi anděle, a slyšelo jak zpívají: „Svatý Bože, Svatý silný, Svatý nesmrtelný, smiluj se nad námi“. Když tuto píseň lidé slyšeli, zpívali ji při průvodu a zemětřesení ihned ustalo. Od těch dob tato krásná píseň v Církvi zdomácněla.

Ono dítě zanedlouho zesnulo a bylo pochováno v chrámu sv. Iriny. Sv. Prokl sloužil jako biskup 20 let a pokojně zesnul r. 446.


22. listopad (7. prosinec nového stylu)

Svatá mučednice Cecílie (Kikilia)

Narodila se v Římě bohatým a významným rodičům. Měla velikou víru v Krista Pána a velikou horlivost pro víru. Zavázala se Bohu, že zachová doživotní panenství, a pod drahocennými šaty, které jí darovali rodiče, nosila hrubou pytlovinu. Rodiče ji přinutili k manželství s jistým pohanem Valeriánem. Svatá Cecílie však o svatební noci svého ženicha přesvědčila, aby vyhledal biskupa Urbana, dal pokřtít a začal sám žil čistým životem. Poté co Valerián přijal Kristovu víru, získal pro ni i svého bratra Tiburcia. Oba bratři byli za víru zanedlouho odsouzeni k smrti, ale jejich věrnost nezeslábla ani před samotnou smrtí. Když byli tito podivuhodní bratři vedeni na popraviště, podařilo se jim obrátit na víru velitele stráže Maxima. Všichni tři pak společně přijali mučednickou smrt za Pána Ježíše Krista. Svatá Cecílie pochovala jejich těla společně. Tehdy byla i ona předvedena před soud, neboť neúnavně přiváděla pohany k víře Kristově. Za jediný večer obrátila k víře 400 duší.

Když se jí soudce zeptal, odkud má takovou smělost, odpověděla: „Z čistého svědomí a pevné víry.“ Po krutém mučení byla odsouzena ke stětí mečem. Kat ji třikrát ťal mečem do krku, ale nemohl ji zabít; jen ji poranil a z jejích ran vytekla krev, kterou věřící sbírali do šátků, houbiček a nádob jako zázračný lék. Po třech dnech odevzdala Kristova panenská mučednice duši svému Pánu, s nímž se nyní věčně raduje. Svatá Cecílie byla s ostatními umučena kolem roku 230. Její ostatky spočívají v Římě, v chrámu, který je jí zasvěcen. V západní církvi je sv. Cecílie považována za patronku církevního zpěvu a hudby.


23. listopad (6. prosinec nového stylu)

Svatý Amfilochios, biskup ikonijský

Byl krajanem a blízkým přítelem sv. Basila Velikého i jiných významných biskupů 4. století. Amfilochios brzy zanechal světské marnosti a usadil se v odlehlé jeskyni, v níž strávil jako poustevník čtyřicet let, oddávaje se asketickému způsobu života. V té době zemřel biskup ve městě Ikonii a jeho nástupcem byl zázračným způsobem zvolen a vysvěcen právě Amfilochios. Jako biskup se stal podivuhodným pastýřem a velikým obhájcem čisté pravoslavné víry. V roce 381 se účastnil 2. všeobecného sněmu, horlivě bojoval proti Makedoniovi (který tvrdil, že Duch Svatý je pouhé stvoření), proti ariánům a Eunomiovi. Osobně prosil císaře Theodosia Velikého, aby ariánům nedovolil pobývat v žádném z měst impéria.

Vládce jeho prosbu nesplnil, a tak Amfilochios po několika dnech opět předstoupil před císaře. Když byl biskup uveden do přijímací síně, seděl císař na trůnu a po jeho pravé straně seděl jeho syn Arkadios, jehož byl před nedávnem jmenován spolucísařem. Svatý Amfilochios vstoupil a poklonil se pouze císaři Theodosiovi, zatímco Arkadiovi nevěnoval žádnou pozornost, jako by ho vůbec nebylo. Císař se kvůli tomu na Arkadia rozhněval a přikázal, aby jej vyhnali z paláce. Svatý biskup tehdy Theodosiovi pravil: „Vidíš, císaři, ani ty nestrpíš, když je zostouzen tvůj syn! Stejně tak nestrpí Bůh Otec, když zostuzují Jeho Syna, odvrací se s nenávistí od těch, kdo Jej haní, a hněvá se na všechny přívržence té prokleté (Ariovy) hereze.“ Jakmile to císař slyšel, pochopil, proč Amfilochios nevzdal úctu jeho synu, a podivil se jeho moudrosti a odvaze. Amfilochios napsal mnoho knih, z nichž některé pojednávají o křesťanské víře. Zesnul v roce 395 v hlubokém stáří a přenesen byl do života věčného.


24. listopad (7. prosinec nového stylu)

Svatá velkomučednice Kateřina

Byla dcerou krále Kosta. Po otcově smrti žila se svou matkou v Alexandrii. Matka byla tajnou křesťankou a prostřednictvím svého duchovního otce přivedla ke křesťanské víře i Kateřinu. Svaté Kateřině se dostalo vidění, ve kterém přijala prsten od samotného Pána Ježíše, na znamení toho, že Mu byla zasnoubena. Tento prsten má světice dodnes na své ruce. Kateřina byla velmi nadaná od Boha a také vysoce vzdělaná v řecké filosofii, medicíně, rétorice a logice. Krom toho oplývala i neobyčejnou tělesnou krásou.

Když bezbožný císař Maxentius přinášel oběti pohanským modlám a nutil k tomu i ostatní, svatá Kateřina před něj směle předstoupila a odsoudila jeho modloslužebnictví jako zbloudilost. Císař poznal, že je Kateřina moudřejší a vzdělanější než on, a povolal proto padesát nejmoudřejších mužů, aby s ní polemizovali o víře a zahanbili ji. Kateřina však svou moudrostí všechny překonala a vystavila hanbě. Rozhněvaný císař nařídil, aby bylo všech padesát mudrců upáleno. Po modlitbě sv. Kateřiny vyznali všichni před smrtí jméno Kristovo a prohlásili se za křesťany.

Za svého pobytu ve vězení přivedla mučednice k pravé víře císařského vojevůdce Porfyria, dvě stě vojáků a dokonce i samotnou císařovnu (Augustu-Basilissu). Všichni byli umučeni pro Krista. Když mučili svatou Kateřinu, zjevil se jí Boží anděl a zastavil a zlomil kolo, k němuž byla svatá panna přivázána. Poté se jí zjevil samotný Pán Ježíš a utěšil ji. Po mnohých mučeních byla Kateřina 24. listopadu r. 310 sťata mečem. Bylo jí osmnáct let. Z jejího těla vyteklo místo krve mléko. Divotvorné ostatky sv. Kateřiny spočívají na Sinaji v monastýru, který nese její jméno.


25. listopad (8. prosinec nového stylu)

Svatý mučedník Kliment, biskup římský

Narodil se v Římě a pocházel z císařského rodu. Byl současníkem svatých apoštolů. Jeho matku a dva bratry zastihla během plavby po moři silná bouře a každého zanesla na jinou stranu. Otec se je vypravil hledat, ale ztratil se také.

Čtyřiadvacetiletý Kliment tehdy odešel na východ, aby se pokusil najít své rodiče a bratry. V Alexandrii se seznámil s apoštolem Barnabášem, poté se připojil k apoštolu Petrovi, kterého už následovali jeho dva bratři Faustin a Faustinián. Řízením Božím našel apoštol Petr Klimentovu matku jak starou žebračku a posléze i jeho otce. Tak se celá rodina opět shledala a všichni se již jako křesťané vrátili do Říma. Kliment žil stále v blízkosti velkého apoštola, který ho před svou smrtí ustanovil biskupem.

Po Petrově mučednické smrti se stal římským biskupem Linus, po něm Kletus (oba jen na nedlouhý čas) a nakonec Kliment. S plamennou horlivostí spravoval Kliment Boží církev a každého dne obracel na Kristovu víru velký počet nevěřících. Určil i sedm rychlopisců, aby zapisovali životopisy křesťanských mučedníků, kteří v té době strádali za svého Pána.

Císař Traianus vyhnal Klimenta do Chersonu, kde světec nalezl dva tisíce vyhnaných křesťanů. Všichni pracovali v kamenolomu, kde nebylo vody. Křesťané přivítali Klimenta s velkou radostí, a on se pro ně stal živým pramenem útěchy. Po jeho modlitbě vyrazila ze země voda a Kliment obrátil ke křesťanství tak velký počet místních obyvatel, že za jediný rok tam vystavěli 75 chrámů.

Aby bylo Klimentovi zabráněno v dalším šíření víry, byl odsouzen k smrti a roku 101 utopen v moři s kamenem zavěšeným na krku. Jeho divotvorné ostatky byly vyzdviženy z mořského dna svatými Cyrilem a Metodějem.


Svatý mučedník Petr, arcibiskup alexandrijský

Byl učedníkem a nástupcem sv. Theona, arcibiskupa alexandrijského. Po jistou dobu vyučoval v proslulé Origenově filosofické škole. Na arcibiskupskou katedru nastoupil v roce 299 a mučednicky zemřel v roce 311 u hrobu sv. apoštola Marka. Církev spravoval v přetěžkých časech: zvnějšku byli křesťané ohrožováni nevěřícími, zatímco zevnitř heretiky.

V Alexandrii tehdy usmrtili 670 křesťanů. Na popraviště byly často vedeny a vražděny celé rodiny. V téže době sváděl věrné svým lživým učením nečestný Areios. Svatý Petr ho odloučil od Církve a proklel jak na tomto, tak na onom světě. Když byl Petr uvržen do žaláře, zjevil se tomuto velikému a podivuhodnému světci sám Hospodin.


26. listopad (9. prosinec nového stylu)

Ctihodný Alypios

Ctihodný Alypios (česky „nermoutící se“) se narodil v paflagonském městě Adrianopolis. Již od mládí byl oddaný službě Bohu a jako diákon sloužil v adrianopolském chrámu u biskupa Teodora. Protože však velmi toužil prožít svůj život v osamění, modlitbách a rozjímání o Bohu, odešel za město na pohanský hřbitov, kterému se lidé vyhýbali kvůli častým zjevením démonských přízraků. Alypios zde vztyčil kříž a vybudoval chrám ke cti svaté Euthymie, která se mu zjevila ve snu. Vedle chrámu si pak postavil vysoký sloup, na který vylezl a strávil na něm v postech a modlitbách plných 53 let.

Jeho pevným rozhodnutím nic neotřáslo, ani výsměch lidí, ani zloba démonů. Na svém sloupu přetrpěl světec nespočetná pokušení, zvláště jej mučily útoky démonů. Nejenže jej strašili rozličnými přízraky, ale dokonce na něj vrhali kameny a po dlouhý čas mu nedopřávali pokoje ani ve dne, ani v noci. Odvážný Alypios však odháněl démonské útoky znamením kříže a Ježíšovým jménem. Konečně jej poražení démoni přestali obtěžovat a utekli. Lidé si Alypia začali velmi považovat a přicházeli k němu s prosbou o modlitbu, útěchu, poučení a uzdravení. V blízkosti jeho sloupu časem vyrostly dva monastýry, z jedné strany mužský a z druhé strany ženský. V ženském monastýru žili jeho matka a sestra. Stoje na sloupu vedl Alypios monachy a monašky svým příkladem i slovem a zářil všem jako nebeské slunce, které jim ukazovalo cestu ke spáse. Boží služebník měl tolik blahodati, že ho často ozařovalo nebeské světlo a vyrůstalo nad ním jako sloup až k nebesům.

Alypios byl veliký a mocný divotvůrce nejen za svého života, ale i po smrti. Dožil se více než sta let a zesnul v roce 640 za vlády císaře Herakleia. Z jeho ostatků se zachovala jen hlava, která se nyní nachází v monastýru Kutlumusiu na Svaté Hoře Athos.


27. listopad (10. prosinec nového stylu)

Svatý mučedník Jákob Peršan

. Narodil se křesťanským rodičům v perském městě Elapi neboli Vilat, byl vychován v křesťanské víře a ženatý s křesťanskou manželkou. Perský král Yazdegerd I si Jákoba oblíbil pro jeho nadání a obratnost a udělal z něj na svém dvoře skutečného šlechtice. Jákob se královou přízní nechal oklamat a obětoval pohanským modlám, kterým se klaněl i sám král. Když se o tom dověděla jeho matka a manželka, napsaly mu vyčítavý dopis, ve kterém jej oplakávaly jako duchovně mrtvého odpadlíka od Boha. V závěru dopisu ho prosily, aby učinil pokání a vrátil se ke Kristu. Jákob, pohnut tímto listem, učinil upřímné pokání a odvážně před králem vyznal svou víru v Pána Krista.

Rozzlobený král ho odsoudil k smrti odsekáváním kusů těla dokud nezemře. Katové splnili příkaz svého zlého krále doslova a usekli Jákobovi nejprve prsty na rukou, pak prsty na nohou, pak nohy, pak paže, ramena a nakonec hlavu. Za každé odseknutí děkoval kajícný mučedník Bohu. Z jeho ran prý vycházela líbezná cypřišová vůně. Tímto tento úžasný muž odčinil svůj hřích a předstopil se svou duší před svého Krista Boha v království nebeském. Zemřel kolem roku 400. Jeho hlava je v Římě a část ostatků v Portugalsku, kde se oslavuje 22. května.


28. listopad (11. prosinec nového stylu)

Ctihodný mučedník Štefan Nový

Stejně jako Anna, matka Samuelova, tak i Anna, matka Štefanova, se modlila k Bohu, aby jí daroval syna. Když se jednou takto modlila ve vlachernském chrámu před ikonou Přesvaté Bohorodice, upadla do snu, ve kterém viděla Přesvatou Pannu zářící jako slunce a slyšela její hlas: „Ženo, jdi v pokoji, podle své modlitby máš v lůně syna.“ Anna pak skutečně počala a porodila syna, tohoto svatého Štefana. V šestnácti letech přijal Štefan na Axentiové hoře nedaleko Konstantinopole monašství od starce Jana, od něhojž se naučil božské moudrosti a asketickému životu. A když starec Jan spočinul v Pánu, Štefan na této hoře setrval v přísné a usilovné askezi. Jeho svatost k němu přitahovala mnoho učedníků.

Když císař Konstantin Kopronymos bojoval proti ikonám ještě zuřivěji než jeho nehodný otec Lev Isauriský, Štefan se ukázal být horlivý ochránce úcty ke svatým ikonám. Nerozumný císař naslouchal všelijakým hnusným pomluvám na Štefana a i sám vytvářel různé úklady, jen aby Štefana zlomil a odstranil z cesty. Štefan byl vyhoštěn na ostrov Prokonis, poté odvezen do Konstantinopole, spoután řetězy a uvržen do vězení, kde se setkal s dalšími 342 zadrženými monachy, přivedenými z různých míst, kvůli uctívání ikon. V žaláři vykonávali všechna církevní pravidla jako by byli v monastýru. Zlý císař odsoudil Štefana k smrti. Světec čtyřicet dní dopředu předpověděl svou smrt a rozloučil se se svými bratry. Císařovi služebníci ho vytáhli z kobky, bili a vláčeli ulicemi Konstantinopole a vyzývali všechny císařovy přívržence, aby jej kamenovali jako „císařova protivníka“. Jeden z heretiků přitom udeřil světce dřevem po hlavě a ten pak skonal. Jako svatý prvomučedník Štěpán trpěl od Židů, tak tento Štefan trpěl od obrazoboreckých heretiků. Tento slavný Kristův voják trpěl v roce 767 v padesátém třetím roce svého pozemského života a byl korunován nehasnoucí slávou.


29. listopad (12. prosinec nového stylu)

Svatý mučedník Paramonos a dalších 370 mučedníků s ním

V asijské Bithýnii vládl jistý kníže Akvilinus, který krutě pronásledovat křesťany. Jednou zajal 370 křesťanů, svázal je a odvedl na místo, kde se nacházel chrám pohanského boha Poseidona. Zde je bezectný kníže nutil, aby se poklonili modle a přinesli jí oběť. Ačkoli kníže vyhrožoval trestem smrti každému, kdo se jeho rozkazu nepodřídí, ani jeden z křesťanů se modle nepoklonil.

Právě v tu chvíli procházel kolem chrámu čestný muž, který se jmenoval Paramonos. Zastavil se u skupiny svázaných lidí, dozvěděl se, oč tu jde, a zvolal: „Kolik jen nevinných spravedlivých chce tento ohavný kníže zabít jen proto, že se nechtějí poklonit jeho mrtvým a němým modlám!“ A Paramonos kráčel dál. Rozzuřený kníže však poslal své služebníky, aby Paramona zabili. Sluhové jej dohonili a chytili. Nejdříve mu probodli jazyk trnem, poté ho svlékli a pobodali po celém těle. Svatý Paramonos s modlitbou v srdci odevzdal svou duši Bohu. Následně bylo i oněch 370 mučedníků – velikých jako synové Boží a nevinných jako beránci – mečem sťato a všichni byli přeneseni do nesmrtelného Božího Království Pána Ježíše Krista. Stalo se tak v roce 250.


30. listopad (13. prosinec nového stylu)

Svatý apoštol Ondřej Prvozvaný

Syn Jonášův a bratr Petrův, původem z Betsaidy, povoláním rybář. Zpočátku byl učedníkem sv. Jana Křtitele, ale když sv. Jan ukázal prstem na Ježíše se slovy: Hle, Beránek Boží (J 1, 36), opustil sv. Ondřej svého učitele a vydal se za Ježíšem. Stal se tak prvním učedníkem Kristovým. Poté přivedl k Pánu i svého bratra Petra. Po sestoupení Svatého Ducha dostal Ondřej za úkol, aby zvěstoval Evangelium v Byzantiu a Thrákii, následně v podunajských zemích, v Rusku a kolem Černého moře a nakonec v Epiru, Řecku a na Peloponésu, kde byl umučen. V Byzantiu ustanovil prvního biskupa sv. Stachya; na místě budoucího Kyjeva vztyčil na pahorku kříž a předpověděl ruskému národu zářivou křesťanskou budoucnost; v Thrákii, v Epiru, Řecku a Peloponésu přivedl množství lidí k víře a ustanovil jim biskupy a kněze.

Ve městě Patras vykonal mnoho zázraků v Kristově jménu a mnohé získal pro Hospodina. Byli mezi nimi i bratr a manželka císařského místodržitele Egeata. Ten se kvůli tomu rozhněval, podrobil svatého Ondřeje mučení a pak ho dal ukřižovat. Dokud apoštol na kříži žil, pronášel moudrá poučení ke křesťanům, kteří se shromáždili kolem jeho kříže. Lidé jej chtěli s kříže snést a osvobodit, on se tomu však vzepřel. Nakonec se začal apoštol modlit k Bohu a v tu chvíli jej celého ozářilo neobyčejné světlo. Tato záře trvala půl hodiny, a jakmile zmizela, odevzdal apoštol svou svatou duši Bohu. Tak skončil svůj pozemský život apoštol, který jako první ze dvanácti velkých apoštolů poznal Pána a následoval Ho. Svatý Ondřej byl umučen za svého Pána v roce 62. Jeho ostatky byly přeneseny do Cařihradu. Později byla jeho hlava přenesena do Říma a jedna ruka do Moskvy.


Svatý Frumentos biskup etiopský

V době panování císaře Konstantina Velikého cestoval do Indie učený muž z Týru, jménem Meropij. Vzal s sebou dva mladé křesťanské bratry, Edesia a Frumentia. Po cestě, při bouři, jejich loď ztroskotala na břehu Etiopie a divocí Habešané pobili všechny lidi na lodi, kromě dvou bratrů, Edesia a Frumentia. Ti pak žili několik let v Habeši a podařilo se jim vstoupit do služby na dvoře habešského panovníka. Frumentij zde začal kázat křesťanskou víru, nejprve jen opatrně, ale pak zjistil, že je země pro takové kázání vhodná a úrodná.

V té době oba bratři nastoupili na loď a odpluli: Edesios do Týru k rodičům a Frumentij do Alexandrie ke sv. patriarchovi Athanasiovi Velikému. Frumentij seznámil patriarchu se situací v Habeši a žádal jej o duchovní pastýře pro zdejší nově obrácené věřící. Sv. Athanasios vysvětil Frumentia na biskupa. Ten se pak vrátil do Habeše, kde svou horlivostí a zázraky dokázal během svého zbylého života přivést celou Habeš ke křesťanské víře. Tento velký pastýř Kristova stáda a osvětitel Etiopie pokojně zesnul roku 370 a přesídlil se do království svého Pána.


1. prosinec (14. prosinec nového stylu)

Svatý prorok Naum

Pocházel ze Simeonova kmene, z města Elkoš v Galileji (3 km od dnešních libanonských hranic, mezi středozemním mořem a Jordánem). Žil 700 let před Kristem.

200 let po proroku Jonášovi předpověděl zkázu Ninive. Po Jonášově působení se Niniveťané dali na pokání a Bůh je kvůli tomu ušetřil a nezničil. Časem však zapomněli na Boží milost a opět se vrátili k předešlému způsobu života. Prorok Naum jim předpovídal záhubu, avšak kde nebylo pokání, nebylo ani smilování. Celé město bylo zničeno zemětřesením, záplavami a ohněm, takže ani nebylo poznat místo, kde se nacházelo.

Sv. Naum žil 45 roků a zesnul v Hospodinu, zanechav po sobě knihu svých naplněných proroctví.


2. prosinec (15. prosinec nového stylu)

Svatý prorok Habakuk (Avakum)

Byl synem Asafata z pokolení Simeonova. Prorokoval v 7. století před Kristem, za vlády judského krále Manasese (Menaše). Předpověděl zpustošení Jeruzaléma. Když babylonský král Nabuchodonozor udeřil na Jeruzalém, Habakuk uprchl do Arábie, odkud se pak vrátil do Judska a žil zde jako rolník.

Jednoho dne nesl pracujícím na poli oběd, když se mu náhle zjevil Boží anděl a pravil: „Pokrm, který máš, zanes do Babylónu Danielovi do lví jámy!“ Habakuk namítl: „Pane, Babylón jsem nikdy neviděl a o žádné lví jámě nevím!“ (Dan 14,33-35) Hospodinův anděl ho tedy uchopil za kštici a v okamžení jej odnesl do dalekého Babylónu nad jámu, do které dal král Dareios uvrhnout proroka Daniele, aby jej potrestal za to, že se nepoklonil modlám. „Danieli, Danieli, vezmi si pokrm, Bůh ti jej posílá!“ zvolal Habakuk. A Daniel jej přijal a jedl. Poté se anděl opět chopil Habakuka a přenesl ho do Judska na jeho pole.

Habakuk prorokoval o osvobození Jeruzaléma a o časech, kdy přijde Kristus. Zesnul v hlubokém stáří a byl pochován na místě zvaném Kela. Jeho ostatky byly objeveny za vlády byzantského císaře Theodosia II. Mladšího (408-450).


3. prosinec (16. prosinec nového stylu)

Svatý prorok Sofoniáš

Pocházel z hory Savarata, z pokolení Simeonova. Jeden ze dvanácti malých proroků. Žil a prorokoval v 7. století před Kristem, za vlády zbožného judského krále Joziáše. Byl současníkem proroka Jeremiáše. Měl velkou pokoru a čistou, k Bohu povznesenou mysl. Stal se hodným vidění věcí budoucích.

Předpovídal dny Božího hněvu – tresty, jež měly postihnout Gazu, Aškalón, Ašdód, Ekrón, Ninive, Jeruzalém a Egypt. Viděl Jeruzalém jako město odpadlické, poskvrněné a násilnické. „Jeho velmožové jsou uprostřed něho jako řvoucí lvi, soudcové jak vlci za večera, do jitra nenechají nic neohryzaného. Jeho proroci jsou chvastouni, muži věrolomní; jeho kněží znesvěcují, co je svaté, znásilňují zákon.“ (Sf 3, 3-4). Když předpovídal dobu, kdy má přijít Mesiáš, oduševněle zvolal: „Zaplesej, dcero siónská, zahlahol, Izraeli! Raduj se a jásej z celého srdce, dcero jeruzalémská!“ (Sf 3,14) Prorok Sofoniáš zesnul v místě svého narození, aby se dočkal všeobecného vzkříšení a odměny od Hospodina.


7. prosinec (20. prosinec nového stylu)

Svatý Ambrož, biskup mediolanský (milánský)

Tento veliký svatý otec pravoslavné Církve pocházel z významného rodu: jeho otec byl císařským místodržitelem v Galii a Hispánii, hlásil se však k pohanství, zatímco matka byla křesťankou. Když byl Ambrož ještě nemluvňátkem v kolébce, snesl se na něj jednou celý roj včel, vylil mu na ústa med a odletěl. Dítě též natahovalo ručky a prorocky říkalo: „Polibte je, neboť budu biskupem.“ Po otcově smrti ustanovil císař Ambrože správcem Ligurské oblasti, jejímž hlavním městem bylo Mediolanum (Milán). Když zemřel milánský biskup, nastal velký spor mezi pravoslavnými a heretickými ariány kvůli volbě nového biskupa. Ambrož tehdy z titulu své funkce vešel do chrámu, aby tam zavedl pořádek. V tu chvíli vykřiklo nějaké dítě v matčině náručí: „Biskupem bude Ambrož!“ Všechen lid to pochopil jako hlas Boží a Ambrož byl proti své vůli zvolen biskupem. Nejprve byl pokřtěn, v průběhu jednoho týdne prošel všemi stupni kněžství a nakonec přijal biskupské svěcení.

Jako biskup upevnil pravoslavnou víru, oslabil vliv heretiků, krášlil chrámy, rozšířil víru mezi pohany, napsal mnohé poučné knihy a byl dobrým příkladem skutečného křesťana a křesťanského pastýře. Sestavil proslulou děkovnou píseň: Tebe, Boha, chválíme (Te Deum laudamus). Slavný biskup, kterého pro jeho moudrost a řečnické umění navštěvovali lidé z dalekých zemí, byl velmi zdrženlivý, pracovitý a vytrvalý. Málo spal, neustále pracoval a modlil se k Bohu, postíval se celý týden kromě soboty a neděle. Proto mu Bůh dopřál spatřit mnohé zázraky a také je konat. Biskup Ambrož vyzdvihl ze země ostatky svatých mučedníků Protasia, Gervasia, Nazaria a Kelsia (14. / 27. října). Před obyčejnými lidmi projevoval pokoru, před mocnými nebojácnost. Císařovnu Justinu obvinil z hereze, proklel tyrana a vraha Maxima, císaři Theodosiovi zakázal vstup do chrámu, dokud nepřinesl pokání za svůj hřích, a s násilnickým a samozvaným císařem Eugeniem se odmítl byť jen setkat. Zbožnému Ambroži daroval Bůh takovou blahodať, že křísil mrtvé, vyháněl z lidí démony, uzdravoval nemocné ze všelikých neduhů a předpovídal věci budoucí. Zesnul pokojně na rozbřesku Paschy v roce 397.


9. prosinec (22. prosinec nového stylu)

Početí Přesvaté Bohorodice spravedlivou Annou

Spravedliví Jáchym a Anna zůstali po celých padesát let svého manželského života bezdětní. Ve stáří se jim každému zvlášť zjevil archanděl Gabriel a zvěstoval jim, že jejich modlitby byly Bohem vyslyšeny a že se jim narodí dcera Marie. Tehdy svatá Anna od svého muže počala a po devíti měsících porodila dceru, blahoslavenou Bohem i všemi lidskými pokoleními, Přesvatou Pannu a Bohorodici Marii.

Svatá Anna (Hana), matka proroka Samuela

Byla manželkou Elkány z Ramataim neboli Arimatie v Efraimských horách (1 Sam 1). Neměla děti a pro svou neplodnost se velmi trápila a plakala. Ale Bůh se nad ní smiloval a pro její neustálé modlitby a sténání ji zbavil neplodnosti. Anna porodila syna Samuela, kterého od raného dětství zasvětila Bohu. Samuel se stal velikým vůdcem izraelského národa a prorokem, který pomazal dva krále, Saula a Davida. Svatá Anna z vděčnosti Bohu složila píseň, nádhernou svou moudrostí a krásou, která se dodnes používá v Církvi při bohoslužbách (1 Sam 2).


10. prosinec (23. prosinec nového stylu)

Svatí mučedníci Ménas, Hermogénes a Eugraf

Ménas a Hermogénes pocházeli z Athén. Oba dva však žili v Cařihradě, kde se těšili velké úctě císaře i lidu. Ménas byl známý učenec a zdatný řečník; navenek se tvářil jako pohan, avšak v srdci byl přesvědčeným křesťanem. Hermogénes byl cařihradským eparchou (prefektem), který se držel pohanství jak navenek, tak uvnitř, přestože byl velmi milosrdný a činil mnoho dobrých skutků.

V té době vypukl v Alexandrii spor mezi křesťany a pohany. Císař Maximinus proto poslal Ménu, aby uklidnil zmatek a vykořenil z tohoto města křesťanství. Ménas odešel a nastolil v Alexandrii mír. Veřejně se však přiznal ke křesťanství a svou výřečností a zázraky obrátil mnohé pohany na pravou víru. Když se o tom doslechl císař, poslal Hermogéna, aby Ménu potrestal a křesťanství potlačil. Hermogénes předvedl Ménu před soud, uťal mu chodidla, vyřízl jazyk, vypíchl oči a potom ho uvrhl do temnice. Ve vězení se Ménovi zjevil samotný Pán Ježíš, který Svého mučedníka uzdravil a utěšil. Když Hermogénes uviděl zázračně uzdraveného Ménu, dal se pokřtít a začal zvěstovat mocnou víru Kristovu. Hermogénes byl v Alexandrii ustanoven za biskupa.

Rozhněvaný císař Maximinus tehdy sám přijel do Alexandrie a podrobil Ménu a Hermogéna strašným mukám, která oba chrabře vydrželi, posilováni Boží blahodatí. Spatřiv chrabrost těchto Kristových vojáků a Boží zázraky na nich, předstoupil před soud Eugrafos, tajemník a přítel sv. Mény, a zakřičel císaři do tváře: „I já jsem křesťan!“ Císař se rozběsnil, tasil meč a Eugrafa na místě sťal. Poté bezectný císař nařídil katům, aby sťali i svatého Ménu a Hermogéna. Svaté ostatky všech tří mučedníků byly vhozeny do moře a zázračným způsobem dopluly až do Cařihradu, kde je biskup, kterému to bylo zjeveno ve snu, slavnostně přivítal a důstojně pochoval.


11. prosinec (24. prosinec nového stylu)

Ctihodný Daniel Sloupník

Narodil se ve vesnici Vitara poblíž města Samosata v Mezopotámii křesťanským rodičům Eliášovi a Martě. Byl slzami své bezdětné matky na Bohu vymodlené dítě a jako jediný syn byl od mala zasvěcen službě Bohu. Ve 12 letech přijal mništví, setkal se se Simeonem Stylitou a obdržel jeho požehnání. Daniel, toužící po samotě, opustil klášter a odešel do jednoho opuštěného pohanského chrámu na břehu Černého moře. Zde přetrpěl bezpočet pokušení od démonů, ale vše překonal trpělivostí, modlitbou a znamením kříže. Poté vystoupil na sloup, kde zůstal až do své smrti. Trpěl zde horkem i chladem a útoky od lidí a démonů. Kolem jeho sloupu se časem shromáždilo mnoho učedníků, které osobním příkladem i slovy nasměroval k věčnému životu. Bůh za to odměnil svého věrného služebníka už v tomto životě velkou blahodatí. Vykonal mnoho lidem užitečných zázraků a předpověděl mnohé budoucí události.

Lidé ze všech stran se scházeli pod jeho sloupem a žádali Božího světce o pomoc a rady. Chodili k němu císařové i patriarchové, stejně jako i obyčejní lidé. Císař Lev Veliký přiváděl své hosty z jiných zemí, knížata i šlechtice, a ukazoval jim svatého Daniela na sloupu a říkával: „Hle, jaký zázrak v mém království!“ Daniel předpověděl den své smrti, poučil své učedníky jako otec své syny a rozloučil se s nimi. Před smrtí viděli jeho učedníci nad sloupem anděly, proroky, apoštoly a mučedníky. Tento andělský člověk žil osmdesát let, zesnul v roce 489 a přešel do Kristova království.


Ctihodný Lukáš Sloupník

Žil za vlády císaře Konstantina Porfyrogennéta (912-959) v Konstantinopoli. Jako voják se zúčastnil války proti Bulharům, v níž viděl smrt mnoha tisíců lidí a sám přitom vyšel z bojů živý a nezraněný. Ve své záchraně viděl Boží řízení, pohrdl veškerými světskými marnostmi a uchýlil se na sloup poblíž Chalcedonu. Zde duchovně zápasil 45 let a očistil svou duši od každé hříšné touhy a myšlenky. Zalíbiv se Bohu zesnul někdy mezi lety 970-980 a přešel k lepšímu životu.


14. prosinec (27. prosinec nového stylu)

Svatí mučedníci Thyrsos, Leukios a Kallinikos

Svatí Thyrsos a Leukios byli váženými občany Caesareje Bithýnské, první byl katechumenem a druhý pokřtěným křesťanem. Kallinikos byl pohanským knězem. Když začal Kumbrikios, následník císaře Decia, nemilosrdně mučit a zabíjet křesťany, předstoupil před něj nebojácný Leukios a vyčetl mu: „Proč bojuješ, Kumbrikie, proti své vlastní duši?“ Rozzuřený soudce jej okamžitě přikázal bičovat, mučit a nakonec stít. Zmučený Leukios šel na popravu vesele jako na svatbu. Když viděl blažený Thyrsos smrt statečného Leukia, roznítil se božskou horlivostí a podobně jako Leukios předstoupil před soudce a odsoudil jeho hanebné zločiny a nevíru v jediného pravého Boha. I on byl zbičován a uvržen do žaláře. Neviditelná Boží ruka však uzdravila jeho rány, otevřela žalářní dveře a vyvedla ho ven.

Thyrsos se ihned odebral k caesarejskému biskupu Fileasovi a dal se pokřtít. Po svém křtu byl znovu zajat a mučen, snášeje své utrpení jako ve snu, nikoli ve skutečnosti. Silou jeho modlitby se skácely mnohé modly. Jakmile to spatřil pohanský kněz Kallinikos, obrátil se ke křesťanské víře. Jak on, tak Thyrsos byli odsouzeni k smrti. Kallinikos byl sťat, zatímco Thyrsa zatloukli do dřevěné truhly, v níž měl být rozřezán pilou. Boží moc to však nedopustila a pila nedokázala dřevo rozříznout. Svatý Thyrsos poté vystoupil z truhly, pomodlil se k Bohu, vzdal díky za svá muka a pokojně odevzdal svou duši svému Bohu. Na konci 4. století dal císař Flavius vystavět nedaleko Konstantinopole chrám sv. mučedníka Thyrsa a uložil do něj jeho svaté ostatky. Světec se zjevil císařovně Pulcherii a poručil jí, aby vedle jeho ostatků uložila též ostatky čtyřiceti mučedníků.


16. prosinec (29. prosinec nového stylu)

Svatý prorok Aggeus

Narodil se v Babylónu v době izraelského zajetí. Pocházel z kmene Lévího a prorokoval za vlády perského krále Dareia kolem roku 470 před Kristem. Jako mladý muž navštívil Jeruzalém.

Povzbuzoval Zorobábela a kněze Jozua, syna Jozadakova, k obnově Božího chrámu v Jeruzalémě, kterému prorokoval větší slávu, než byla sláva chrámu Šalomounova: „Větší bude sláva domu tohoto posledního než onoho prvního, praví Hospodin zástupů“ (Ag 2, 9), neboť v tomto novém chrámu se zjeví Pán a Spasitel. Za svého života mohl Aggeus spatřit ještě část chrámu postavenou Zorobábelem.

Zesnul ve stáří a připojil se ke svým předkům.


16. prosinec (29. prosinec nového stylu)

Svatý prorok Daniel a tři mládenci: Ananiáš, Azariáš a Misael

Všichni čtyři pocházeli z královského rodu Judova. Poté, co Nabuchodonozor zničil a vyplenil Jeruzalém, byl mladičký Daniel spolu s judským králem Joakimem a množstvím dalších Izraelitů odveden do otroctví. Podrobný popis jeho života, utrpení a proroctví si lze najít v samostatné knize Starého zákona, jež nese jeho jméno.

Svatý Daniel se již od raného mládí zcela oddal Bohu a dostal od Něj dar velké jasnozřivosti. Jeho sláva se mezi babylonskými Židy začala šířit od chvíle, kdy odhalil podvod dvou chlípných a nespravedlivých starců-židovských soudců, a zachránil tak cudnou Zuzanu před nezaslouženou smrtí. Mezi samotnými Babyloňany došel Daniel slávy v den, kdy uhodl a vyložil sen králi Nabuchodonozorovi. Král ho za to jmenoval knížetem na svém dvoře.

Když dal Nabuchodonozor zhotovit zlatou modlu na poli Dura, odmítli se tři hebrejští mládenci Ananiáš, Azariáš a Misael této modle poklonit, pročež byli vhozeni do ohnivé pece. Do pece však sestoupil Boží anděl a  ochladil oheň, takže se mládenci po peci volně procházeli a zpívali: „Blahoslaven jsi, Hospodine, Bože otců našich.“ Při pohledu na takový zázrak král užasl. Dal mládence vyvést z pece a zahrnul je velkou úctou.

K další události došlo za časů krále Baltazara: král jednou při hostině se svými hosty jedl a pil z posvěcených nádob, které pocházely z jeruzalémského chrámu. Neviditelná ruka tehdy napsala na stěnu tři slova: mene, tekel, peres. Tato slova nedokázal nikdo vyložit – kromě Daniela. Ještě té noci byl král Baltazar zabit, jak mu Daniel předpověděl. Pro svou víru v jediného živého Boha byl Daniel dvakrát vhozen do lví jámy. V obou případech ho Bůh zachránil a on zůstal naživu. Daniel viděl Boha na trůnu s andělskými mocnostmi, viděl anděly, nahlížel do budoucnosti jednotlivých lidí, království i celého lidstva, předpověděl čas příchodu Spasitele na zemi.

Podle svatého Cyrila Alexandrijského se Daniel a tři mládenci dožili v Babylóně vysokého stáří a nakonec byli za svou pravou víru sťati mečem. Když stínali Ananiáše, Azariáš rozprostřel své roucho a zachytil do něho jeho hlavu; Azariášovu hlavu pak stejným způsobem zachytil Misael a Misaelovu Daniel. Boží anděl přenesl jejich těla do Judska na horu Hébal a položil je pod kámen. Podle tradice byli tito čtyři Boží služebníci vzkříšeni v okamžiku smrti Pána Ježíše Krista a poté, co se mnohým zjevili, opět zesnuli. Daniel se počítá za jednoho ze čtyř velkých proroků, vedle Izaiáše, Jeremiáše a Ezechiela. Žil a prorokoval půl tisíciletí před Kristem.


19. prosinec (1. leden nového stylu)

Svatý mučedník Bonifác

Mučednictví pro Krista činí z hříšníků světce. Ukazuje to i příklad svatého Bonifáce. Zpočátku byl sluhou u jedné necudné Římanky jménem Aglaida se kterou žil v nečistém a nezákonném svazku. Oba dva byli pohané. Jednou Aglaida zatoužila mít ve svém domě svaté ostatky křesťanských mučedníků, které by ji jako talisman chránily před zlem. Vyslala proto svého sluhu na východ do Malé Asie, aby pro ni vyhledal a koupil to, co si přála. Bonifác s sebou vzal několik otroků, dostatek peněz a při loučení s Aglaidou jí řekl: „Pokud nebudu moci najít žádného mučedníka, a přinesu ti, paní, své tělo umučené pro Krista, přijmeš je s úctou?“ Aglaida se mu vysmála a řekla mu, že je opilec a hříšník.

Když Bonifác došel do města Tarsu (v dnešním Turecko), spatřil tam mučení mnoha křesťanů: jedněm byly odťaty nohy, druhým ruce, dalším vypíchnuty oči, jiní byli pověšeni. Bonifáce to natolik pohnulo u srdce, že zaplakal nad svým doposud hříšným životem a učinil z něj upřímné pokání. Vstoupil mezi křesťanské mučedníky a zvolal „I já jsem křesťan!“ Soudce ho tedy také zatknul a nařídil Bonifáce natahovat, poté bičovat, mučit roztaveným olovem a když neustoupil od svého vyznání, byl sťat.

Otroci, se kterými Bonifác přišel, pak vzali jeho tělo a přenesli do Říma. V téže době se zjevil Aglaidě Boží anděl, a řekl jí: „Přijmi toho, který byl kdysi tvým sluhou, ale nyní je naším bratrem a spoluslužebníkem; je strážcem tvé duše a ochráncem tvého života.“ Užaslá Aglaida vyšla svým sluhům naproti, přijala Bonifácovo tělo, nechala mu postavit chrám a uložila do něj mučedníkovy ostatky. Poté i ona učinila pokání, celý svůj velký majetek rozdala chudým a sama se stáhla do ústraní a v upřímném pokání prožila ještě dalších 15 let. Svatý Bonifác strádal r. 290.


20. prosinec (2. leden nového stylu)

Svatý biskup mučedník Ignatios Bohonosný

„Bohonosným“ byl tento svatý muž nazván proto, že ve svém srdci a na jazyku neustále nosil jméno živého Boha. Podle tradice byl tak pojmenován i proto, že byl nesen rukama vtěleného Boha Ježíše Krista. V těch dnech, kdy Pán učil Své učedníky pokoře, zavolal dítě, postavil je uprostřed všech a řekl: Kdo se pokoří jako toto dítě, ten je větším v Království Nebeském (Mt 18, 4). Tímto dítětem byl Ignatios. Později se stal učedníkem sv. Jana Theologa, společně s Polykarpem, biskupem smyrenským. Jakožto biskup v Antiochii spravoval Ignatios Boží Církev jako dobrý pastýř. Byl prvním, kdo v Církvi zavedl antifonální neboli dvojsborový způsob zpěvu: jakmile skončí zpěv na jedné straně chrámu, začíná se zpívat z opačné strany. Takový způsob zpěvu slyšel Ignatios mezi anděly na nebesích.

Když táhl císař Traianus do války s Peršany a projížděl Antiochií, dozvěděl se o Ignatiovi, pozval ho k sobě a vybídl, aby přinesl oběť modlám. Slíbil mu za to hodnost senátora. Veškeré císařovo přemlouvání i hrozby byly marné. Svatý Ignatios byl zakován do řetězů a v doprovodu deseti nemilosrdných vojáků odveden do Říma, kde měl být předhozen divé zvěři. Ignatios se radoval, že může trpět pro svého Pána, a modlil se jen za to, aby se šelmy staly hrobem jeho těla a aby této smrti nikdo nezabránil. Po dlouhé a strastiplné cestě, která vedla z Asie přes Thrákii, Makedonii a Epeiros, dorazil Ignatios do Říma a v amfiteátru byl předhozen lvům. Ti jej rozsápali a celého sežrali, až na několik kostí a srdce. Tento slavný mučedník zemřel za Krista roku 107, za vlády císaře Traiana, pronásledovatele křesťanů. Svatý Ignatios se mnohokrát zjevil z onoho světa, činil zázraky a pomáhá až dodnes všem, kteří k němu volají o pomoc.


21. prosinec (3. leden nového stylu)

Svatá mučednice Juliána a s ní 630 mučedníků

Tato slavná panna a mučednice se narodila v Nikomédii pohanským rodičům. Když však jednou vyslechla křesťanského kazatele, obrátila se celým srdcem ke Kristu a začala žít přesně podle Božích přikázání. Jejím snoubencem byl jistý senátor Eleusios. Aby ho Juliána od sebe odpudila, řekla mu, že se za něj vdá teprve tehdy, až se stane správcem (eparchou) města. Řekla mu to v domnění, že tak vysokého postavení mladík nikdy nedosáhne. Eleusios se však snažil a za pomoci lstí a úplatků se správcem Nikomédie opravdu stal.

Tehdy mu Juliána prozradila, že je křesťankou a že si ho nemůže vzít, dokud nepřijme její víru. Řekla mu: „Co budeme mít z toho, když budeme tělesně sjednoceni, ale duchem rozděleni?“ Eleusios se rozhněval a postěžoval si jejímu otci. Rozzuřený otec Juliáně vynadal, zbil ji a odevzdal správci, aby byla mučena. Správce nařídil, aby ji nemilosrdně bili, a pak ji celou zjizvenou a zkrvavenou uvrhli do vězení. Ale Bůh Juliánu v žaláři uzdravil a ona stanula před správcem zcela zdravá. Správce ji proto dal vhodit do rozžhavené pece, ale ani oheň jí neuškodil. Mnozí lidé, spatřivše takový zázrak, uvěřili v Krista Pána. Obrácených bylo 500 mužů a 130 žen. Správce je všechny odsoudil k smrti a nařídil, aby je sťali mečem. Jejich duše byly přeneseny do Ráje. Zlý soudce pak odsoudil ke stětí mečem i svatou Juliánu. Ta vyšla na popraviště s duchem radostným, na kolenou se pomodlila k Bohu a položila svou hlavu na popravčí špalek. Její hlava byla sťata, avšak její duše zamířila do Království věčného světla Kristova. Stalo se tak roku 304. Eleusia postihl brzy Boží trest: když se plavil po moři, jeho loď ztroskotala a on spadl do vody. Ve vodě však neutonul, nýbrž doplaval k nejbližšímu ostrovu, kde byl roztrhán a sežrán psy.


22. prosinec (4. leden nového stylu)

Svatá velkomučednice Anastázie (pouta uvolňující) a s ní další

Tato slavná hrdinka víry se narodila v Římě v bohaté rodině, kde otec byl pohan a matka křesťanka. Od útlého věku se držela lásky k Pánu Ježíši, vedena zbožným učitelem Chrysogontem. Přinucena otcem, provdala se za pohanského šlechtice Publia. Nechtěla s ním však vejít do tělesného společenství a tak se vymlouvala na ženské bolesti. Proto ji manžel trápil vězením a hladem. Ještě húře se jí vedlo poté co manžel zjistil, že tajně navštěvuje vězněné křesťanskýé mučedníky, nosí jim věci, pomáhá jim, umývá rány a uvoňuje jim pouta. Boží prozřetelností však byla z nešťastného manželství osvobozena. Publius byl císařem vyslán do Persie a když se plavil po moři, tak utonul. Tak mohla svatá Anastázie ze svého bohatého dědictví svobodně pomáhat mučeným křesťanům.

Jednou, když byl císař Dioklecián ve městě Aquilea, nařídil, aby k němu předvedli Kristova vyznavače Chrysogonta a nechal jej stít. Podobně naložil i se třemi sestrami Agapií, Chionií a Irinou (viz 16. dubna círk. kal.): první dvě byly upáleny a třetí zabita šípy. Svatá Anastázie vzala jejich těla, zavinula je do bílého plátna s vonnými mastmi a důstojně je pohřbila.

Potom odešla do Makedonie, kde pomáhala dalším pro Krista trpícím. Zde byla jako křesťanka přistižena, zatčena a odvedena na výslechy a mučení před různé soudce. Anastázie si při tom přála zemřít pro milovaného Krista a neustále Jej ve svém srdci vzývala. Jeden pohanský kněz jménem Ulpian, se chtěl Anastázie žádostivě dotknout, ale náhle oslepl a zemřel. Svatá Anastázie pak byla odsouzena k smrti hladem. Strávila třicet dní bez jídla ve vězení a živila se jen slzami a modlitbami. Poté ji, ještě s jinými křesťany, naložili na loď, aby ji utopili, ale Bůh ji zachránil i před touto smrtí. Nakonec byla uvázána na čtyři kůly nad ohněm a takto odevzdala svou duši Bohu. Trpěla a přesídlila do Kristova království roku 304.


23. prosinec (5. leden nového stylu)

10 mučedníků krétských

Byli umučeni za Krista Boha během Deciova pronásledování v roce 250. Jejich jména: Theodulos, Saturnin, Euporos, Gelasios, Eunikios, Zotikos, Pompios, Agathopos, Basilides a Evarestos. Všichni byli čestnými a váženými občany, nejlepšími z nejlepších.

Když je přivedli na popraviště, radovali se a vedli spor o to, kdo z nich bude první sťat, neboť každý si přál odejít jako první k milovanému Kristu. Poté se pomodlili: „Odpusť, Hospodine, služebníkům Svým a přijmi naši prolitou krev za nás, za naše příbuzné a přátele, i za celou naši vlast. A dej, aby byli všichni zbaveni temnoty nevědomosti a poznali Tebe, pravé Světlo, ó Králi věčný!“ Byli sťati a přeneseni do Království slávy, aby se v něm radovali věčně.


Ctihodný Naum Ochridský, divotvorce

Byl učedníkem svatých Cyrila a Metoděje, jeden z tzv. Pětipočetníků, kteří nejhorlivěji pomáhali těmto slovanským věrozvěstům. Svatý Naum doputoval do Říma, kde proslul jak činěním zázraků, tak velkou učeností, neboť byl mimo jiné, znalcem mnoha jazyků.

Po odchodu z Říma se usídlil, za pomoci cara Borise (I.) Michala na břehu Ochridského jezera. Zatímco sv. Kliment konal svou biskupskou službu v Ochridu, sv. Naum vybudoval na jižním břehu jezera monastýr, jež tento břeh krášlí do dnešních časů stejně, jako jméno sv. Nauma krášlí historii slovanského křesťanství. Tento monastýr byl po staletí pramenem divotvorné síly a útočištěm nemocných a trpících. Sv. Naum byl moudrým učitelem, jedinečný vůdce monachů, obětavý podvižník, divotvorce, modlitebník a duchovní otec, takže se okolo něj shromáždilo mnoho mnichů z celého Balkánu. Jako neúnavný pracovník se zasloužil zejména o překlad Svatého Písma a dalších církevních knih z řečtiny do slovanského jazyka.

Zázraky činil za svého života i po smrti. Jeho divotvorné ostatky dodnes udivují mnoha zázraky, hlavně uzdraveními z těžkých chorob, zvláště od pomatenosti. Zesnul v první polovině 10. století a přesídlil se do radosti milovaného Krista.


24. prosinec (6. leden nového stylu)

Ctihodná mučednice Evženie Římská a další s ní

Byla dcerou Filipa, eparchy (správce) celého Egypta. Narodila se v  Římě. V té době byli křesťané vyhnáni z Alexandrie a museli žít mimo město. Dívka Evženie navštěvovala křesťany a celým svým srdcem přijala jejich víru. Se svými dvěma eunuchy uprchla od rodičů, dala se pokřtít biskupem Heliem a převlečená do mužského oděvu vstoupila do mužského monastýru, kde přijala mnišství. Dobrovolnou askezí očistila své srdce natolik, že získala od Boha blahodať k uzdravování nemocných. Tak uzdravila i jistou bohatou ženu Melantii. Ta chtěla Evženii později svést k tělesnému hříchu, netušíc, že i ona je žena. Když ji Evženie rozhodně odmítla, zašla zlá a pomstychtivá Melantie k eparchovi a pomluvila Evženii stejně tak, jako to kdysi udělala Putifarova žena ctnostnému Josefovi.

Eparcha nařídil, aby všechny mnichy spolu s Evženií svázali a uvrhli do vězení. Když byla však Evženie předvedena před soud, odhalila eparchovi, že je jeho dcerou. Potěšený Filip se dal pokřtít i se všemi svými sloužícími. Později byl zvolen alexandrijským biskupem. Jakmile se o tom dozvěděl římský císař, poslal zločinného vojevůdce Terencia, který po příjezdu do Alexandrie tajně Filipa zabil. Svatá Evženie se poté se svou matkou a bratry přestěhovala do Říma.

V Římě nebojácně obracela pohany na pravou víru, hlavně dívky. Tak přivedla k víře i krásnou Basilu. Zanedlouho byla Basila za svou víru sťata, přesně jak jí to Evženie předpověděla. Poté sťali i oba její eunuchy, Prota a Hyacinta. Nakonec dostihla mučednická smrt i svatou Evženii. Když se mučednice přiblížila k chrámu bohyně Diany, pohanská svatyně se s rachotem zřítila. Mučitelé ji nejdříve vhodili do vody, potom do ohně, ale Bůh ji vždy zachránil. Ve vězení se jí zjevil samotný Pán Ježíš a řekl jí, že bude umučena přesně v den Jeho Narození. Tak se i stalo. Evženie byla sťata mečem dne 25. prosince 262 v Římě. Po smrti se svatá mučednice zjevila své matce ve velké slávě a utěšila ji.


27. prosinec (9. leden nového stylu)

Svatý prvomučedník Štěpán, arcidiákon

Svatý Štěpán, příbuzný apoštola Pavla, patřil k Židům, kteří žili v oblastech obývaných Řeky. Byl prvním ze sedmi diákonů (jáhnů), které svatí apoštolé vysvětili a pověřili službou jeruzalémským vdovám a sirotkům. Za to byl nazván arcidiákonem. Silou své víry činil Štěpán mezi lidmi veliké zázraky. Zlovolní Židé proti němu neustále vystupovali, ale byli vždy přemoženi jeho moudrostí a mocí Ducha, jež z něho vyzařovala. Zahanbení Židé, uvyklí lstivosti a pomluvám, proto poštvali lid i starší se zákoníky proti nevinnému Štěpánovi, lživě o něm tvrdíce, že se rouhal Bohu i Mojžíšovi. Rychle našli falešné svědky, kteří to potvrdili. Štěpán stanul před veleradou a všichni spatřili jeho tvář jako tvář anděla (Skut 6:15), neboť byla ozářena milostiplným světlem, podobně jako kdysi tvář Mojžíše, když hovořil s Bohem. I otevřel Štěpán svá ústa a vypravoval o mnohých Božích zázracích a dobrodiních, které Bůh v minulosti učinil izraelskému národu, ale i o mnoha přestupcích a protivenstvích, jež tento národ spáchal proti Bohu. Zejména však Izraelity obvinil ze zavraždění Krista Pána a nazval je zrádci a vrahy. Zatímco členové velerady skřípěli zuby, Štěpán pohlédl vzhůru a uzřel otevřená nebesa a slávu Boží. A to, co viděl, oznámil Židům: Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží (Sk 7, 56). Bezbožníci jej poté vyvedli z města a ukamenovali.

Mezi Štěpánovými mučiteli byl i jeho příbuzný Saul, který se později stal apoštolem Pavlem. Tou dobou stála na nedaleké skále Přesvatá Bohorodice se sv. Janem Theologem, viděla utrpení tohoto prvního mučedníka za pravdu Jejího Syna a Boha a modlila se k Bohu za něj. Umučení sv. Štěpána se událo rok po sestoupení Svatého Ducha na apoštoly. Jeho tělo tajně odnesl Gamaliel, hebrejský kníže a tajný křesťan, a pochoval je na svém pozemku. Takto slavně zesnul prvorozený mezi křesťanskými mučedníky a přesídlil do Království Krista Boha.


28. prosinec (10. leden nového stylu)

Svatých 20 000 mučedníků upálených v Nikomédii

Za vlády zlovolného císaře Maximiana Herculia vzkvétala v Nikomédii víra křesťanská a každým dnem nabývala na síle. Když v tomto městě jednou pobýval císař, dozvěděl se o množství křesťanů a růstu křesťanské církve. Velmi se rozhořčil a vymyslel plán, jak křesťany vyhubit. Blížil se svátek Narození Krista, a jelikož císař věděl, že se v tento den všichni křesťané scházejí v chrámu, nařídil, aby byla svatyně obklíčena vojáky a zapálena. Po půlnoci byli všichni křesťané shromážděni v chrámu a začala slavnostní bohoslužba. Vojáci obklíčili chrám, aby se nikdo nedostal ven. Do chrámu vešel císařův vyslanec a přečetl křesťanům císařské nařízení – buď okamžitě přinesou oběť modlám, nebo budou všichni upáleni.

Místní arcidiákon, hrdinný vojín Kristův, tehdy vzplanul božskou horlivostí a začal posilovat lid ve víře, připomínaje mu tři mládence v babylonské peci. „Pohleďte, bratří, na žertveník v Hospodinově oltáři,“ pravil, „a vězte, že se na něm nyní za nás obětoval náš pravý Pán a Bůh. Což za Něj nepoložíme naše duše na tomto svatém místě?“ Lid se nadchl pro mučednickou smrt za Krista a všichni katechumeni byli pokřtěni a myropomazáni. Vojáci podpálili chrám ze všech stran a křesťané, kterých bylo dvacet tisíc, uhořeli v plamenech opěvujíce slávu Boží. Chrám hořel ještě pět dní; vycházel z něho dým s opojnou a nádhernou vůní a zjevovalo se tu zvláštní zlatavé světlo. Tak slavně skonali mnozí mužové, ženy, dívky i děti a přijali korunu věčné slávy v Božím Království. Stalo se tak v roce 302.


30. prosinec (12. leden nového stylu)

Svatá mučednice Anýsie

Narodila se v Soluni váženým a bohatým rodičům, kteří ji vychovali ve víře v Krista. Když jako mladá osiřela, zcela se ve svém domě oddala modlitbě a rozjímání o Bohu. Prodchnutá láskou ke Kristu si často říkala: „Ó ty šálivý živote v mládí, buď sám k hříchu svádíš, nebo jsi k hříchu sváděn. Lepší je staroba, ale rmoutí mě pomyšlení, jak dlouhý čas mne dělí od života v nebesích.“ Poté prodala svůj majetek, peníze rozdala chudým a žila jen z práce svých rukou. Držela přísný půst, spala velmi málo a při modlitbách stále prolévala slzy. Když ji přemáhal spánek, říkala si: „Je nebezpečné spát, když můj nepřítel bdí.“

V té době dal bezbožný císař Maximián vyhlásit, že každý může beztrestně zabít křesťana, kdekoliv by ho poznal. Jednou, v den pohanského svátku slunce, vyšla svatá dívka na ulici a cestou do chrámu potkala nějakého vojáka. Zaujala ho svou krásnou tváří, a proto k ní přistoupil a veden nečistým přáním se jí zeptal na jméno. Anýsie se pokřižovala a odpověděla: „Jsem služebnice Kristova a jdu do chrámu.“ Jakmile k ní opovážlivý voják přistoupil blíže a začal vést nerozumné řeči, Anýsie ho odstrčila a plivla mu do tváře. Rozzuřený voják ji za to udeřil mečem pod žebra a probodl ji.

Stalo se tak roku 298. Svatá dívka byla křesťany důstojně pochována a v Nebeském království Bohem korunována věncem slávy. Nad jejím hrobem byl zbudován chrám.


Ctihodná Theodora Cařihradská

Byla monaška a poslušnice svatého Basila Nového (círk. 26. března). Po své smrti se zjevila jinému učedníku svatého Basila, Řehoři a popsala mu všech 20 celnic (mýtnic), přes které musela její duše projít, než mohla, s pomocí modliteb svého duchovního otce, vejít do věčného pokoje. Zesnula 30. prosince roku 940.


31. prosinec (13. leden nového stylu)

Ctihodná Melánie Římská

Narodila se v Římě zbožným a velmi bohatým rodičům. Pod nátlakem rodičů byla provdána za urozeného mládence Apiniána. Po porodu druhého dítěte těžce onemocněla a řekla svému muži, že se uzdraví jen tehdy, když jí slíbí před Bohem, že s ní bude žít jako bratr se sestrou. Muž to odpřisáhl a Melánie se díky velké duchovní radosti uzdravila i tělesně. Protože si Bůh vzal k Sobě obě jejich děti, rozhodli se manželé prodat celý svůj majetek a peníze rozdávat chudým, chrámům a monastýrům.

Cestovali po mnohých zemích a městech a všude konali díky svému bohatství dobré skutky. Navštívili významné duchovní otce v Horním i  Dolním Egyptě, mnohému se od nich naučili a pro mnohé se nadchli. Po celou tu dobu se Melánie přísně postila, věnovala se modlitbě srdce a  čtení Písma svatého. Měla ve zvyku přečíst každý rok třikrát Starý i Nový zákon. Se svým manželem žila jako s bratrem-asketou.

Když přišla Melánie do Alexandrie, přijala požehnání od svatého patriarchy Cyrila. Poté se odebrala do Jeruzaléma a usídlila se na Olivové hoře. Zde se Melánie uzavřela světu a plně se oddala rozjímání o Bohu, postu a  modlitbě. Tak prožila 14 let. Posléze vyšla mezi lidi, aby posloužila druhým k jejich spáse. Založila dva monastýry, první mužský a druhý ženský. Na pozvání svého příbuzného, senátora Volusiána, který byl pohanem, odešla do Cařihradu a obrátila ho na víru v Krista (předtím se to nepodařilo ani blaženému Augustinovi). Pak se znovu vrátila na Olivovou horu, kde zesnula v Pánu roku 439, když jí bylo 57 let.












1 Leden   2 Únor   3 Březen   4 Duben   5 Květen   6 Červen  
7 Červenec   8 Srpen   9 Září   10 Říjen   11 Listopad   12 Prosinec