Srbský originál na internetu Ruský překlad Slovenský překlad
Osmého dne po narození bylo Boží Dítě přineseno do chrámu a obřezáno v souladu se zákony platnými v Izraeli od dob Abrahámových. Při této příležitosti Mu bylo dáno jméno Ježíš, jak to zvěstoval Přesvaté Panně archanděl Gabriel.
Starozákonní obřízka je předobrazem novozákonního křtu. Obřezání Páně dokazuje, že Kristus na Sebe vzal skutečné lidské tělo, nikoli jen zdánlivé, jak později učili heretikové. Dále byl Pán obřezán proto, že chtěl naplnit celý Zákon, který On sám dal lidem skrze proroky a praotce. Naplniv tento zákonný předpis, nahradil jej ve Své Církvi svatým křtem. Jak říká sv. apoštol Pavel: Neboť v Kristu Ježíši neplatí ani obřízka, ani neobřízka, ale nové stvoření. (Ga 6, 15) (V církevní bohoslužebné praxi nemá tento svátek Páně ani předsváteční, ani posváteční období.)
Narodil se za vlády císaře Konstantina. Patnáct let studoval v Athénách filosofii, rétoriku, astronomii a všechny další světské vědy tehdejší doby. Jeho spolužáky byli Řehoř Theolog a Julián, pozdější císař-odpadlík. Ve zralém věku Basil přijal křest na řece Jordánu spolu se svým někdejším učitelem Ebulem. Přibližně deset let sloužil jako biskup v Caesareji Kappadocké a završil svůj pozemský život v padesáti letech. Jakožto neohrožený obránce Pravoslaví, zářivý paprsek mravní čistoty a horlivosti pro víru, hluboký theologický duch, neúnavný budovatel a pevný sloup Boží Církve si svatý Basil plně zaslouží označení „Veliký“.
V bohoslužebných textech je připomínán jako včela Církve Kristovy, která věřícím přináší med, zatímco heretiky bodá svým žihadlem. Zachovalo se mnoho spisů tohoto církevního otce: díla theologická, apologetická, asketická a kanonická. Byla podle něj pojmenována Liturgie sv. Basila, jež se slouží desetkrát za rok: 1. (14.) ledna, v předvečer Narození Kristova, v předvečer Zjevení Páně, o nedělích Velkého postu (vyjma Květné neděle), na Velký čtvrtek a Velkou sobotu. Svatý Basil zesnul pokojně 1. (14.) ledna 379 a přesídlil do Království Kristova.
Byl posledním ze starozákonních proroků. Narodil se po návratu Židů z babylonského zajetí. Měl neobyčejně krásnou tvář. Podle tradice ho lid nazýval andělem – možná kvůli vnější kráse nebo duševní čistotě, ale možná i kvůli jeho přátelství s andělem Božím. Často totiž s andělem rozmlouval tváří v tvář. Když k tomu docházelo, slyšeli i někteří jiní andělský hlas, ale nebyli hodni spatřit andělskou tvář. Co mu anděl zjevoval, to mladý prorok hlásal. Velikým hlasem vytýkal Izraeli jeho nevděčnost a kněžím jejich hříšnost. Pět set let před narozením Krista jasně prorokoval příchod a činnost Jana Křtitele. Malachiáš je především prorokem dní Strašného soudu. Zesnul v Hospodinu v mladém věku a po něm již nebylo v Izraeli žádného proroka až do časů Jana Křtitele.
Narodil se v Caesareji Kappadocké. Byl důstojníkem v římské armádě za časů císaře Licinia. Když však nastalo strašné pronásledování křesťanů, zřekl se služby v armádě i své hodnosti a odešel do Sinajské pouště. V osamění na hoře Chóreb trávil čas modlitbou a rozjímáním o tajemstvích nebe a země. Nejvíce přemýšlel o marnosti a zbytečnosti všeho, kvůli čemu se lidé na zemi trápí a bojují. Nakonec pojal přání zemřít a přesídlit do věčného a neporušitelného života. S tímto odhodláním přišel do města během pohanských svátků a her a přiznal se před městským starostou, že je křesťanem. Marně ho starosta odrazoval od víry pomocí slibů i vyhrůžek. Gordios zůstal neoblomným a tvrdým jako diamant a pravil: „Cožpak to není zjevná pošetilost – kupovat za tento dočasný život věčné trápení a záhubu duše?“ Gordios byl odsouzen k smrti a radostně spěchal na popraviště. Cestou vyprávěl katům o krásném a sladkém učení Kristově. A s Ježíšovým jménem na rtech odevzdal své mladé tělo meči a spravedlivou duši Bohu. Stalo se tak roku 320.
Kromě dvanácti velikých apoštolů si Pán vybral ještě sedmdesát dalších, tzv. malých apoštolů a poslal je zvěstovat Evangelium: a poslal je po dvou před tváří Svou do každého města i místa, kam chtěl sám jít… „Jděte: aj, Já posílám vás jako beránky mezi vlky.“ (L 10, 1-3). Avšak stejně jako jeden ze Dvanácti – Jidáš – odpadl od Hospodina, odešli od Něj i někteří ze Sedmdesáti, nikoli proto, že by chtěli Krista zradit, ale kvůli lidské slabosti a malověrnosti (Jn 6, 66). A stejně jako byl Jidáš nahrazen jiným apoštolem, byli i tito odpadlíci nahrazeni jinými vyvolenci.
Sedmdesát apoštolů pracovalo na stejném díle jako dvanáct velikých apoštolů, byli pomocníky Dvanácti v šíření a upevňování Boží Církve ve světě. Vytrpěli mnohé těžkosti a nástrahy od lidí i démonů, ale jejich pevná víra a plamenná láska k zmrtvýchvstalému Kristu z nich učinila vítěze nad světem a dědice Nebeského království.
Svatý biskup mučedník Theopemt a Theonás. Když císař Dioklecián vyhlásil pronásledování křesťanů, biskup Theopemt z Nikomedie byl prvním, kdo pro Krista trpěl. Byl předveden před císaře, jenž mu pohrozil trestem smrti, pokud se nezřekne Krista. Na tuto výhružku statečný biskup císaři odpověděl: „Je psáno: neboj se těch, kdo zabíjejí tělo, a duše zabít nemohou. Ty, císaři, máš moc nad mým tělem, dělej s ním, co chceš.“ Byl nelítostně bit, mučen hladem a dalšími různými způsoby.
Nakonec císař povolal kouzelníka Theonáse, aby si s pomocí svého magického umění nějakým způsobem s Božím mužem poradil. Theonás rozpustil ve vodě nejsilnější jed a dal ho Theopemtovi vypít. Světec přežehnal sklenici a jed vypil. Když kouzelník viděl že jeho jed Theopemtovi neublížil, obrátil se k císaři a zvolal: „I já jsem křesťan a klaním se Ukřižovanému“. Oba byli odsouzeni k smrti: Theopemt byl sťat mečem a Theonás byl pohřben zaživa do země. Čestně trpěli v roce 298 a stali se obyvateli Kristova království.
Současník proroka Eliáše. Prorokoval zákeřnému králi Achabovi porážku ve válce s Asyřany (1Král 22; 2Par 18). Vše prorokoval ústně a nic nepsal. Existoval i prorok Micheáš II., který prorokoval narození Páně v Betlémě a napsal knihu s proroctvími.
Pocházela z Makedonie a vychována byla v Alexandrii. Jako bohatá a ctihodná dívka měla mnoho nápadníků, ale všechny je odmítla a utekla z domu svých rodičů do monastýru. Dožila se osmdesáti let v největší zdrženlivosti, bdění a modlitbě. Její poučení monaškám byly vždy považovány za skutečné duchovní perly, protože tato zbožná žena nedošla k vysoké moudrosti prostřednictvím knih, ale utrpením, protivenství, denním i nočním rozjímáním a duchovním kontaktem s vyšším Božím světem. Duchem do toho vyššího světa přesídlila v roce 350. Svatá Synklitikie mimo jiné řekla: „Je-li čas na půst, neporušujte půst ani kvůli nemoci, protože hle, i ti, kdo se nepostí, upadají do stejných nemocí.“ Řekla také: „Jako se odkryté bohatství rychle rozejde, stejně tak ctnost, pokud se předvádí, postupně potemní a ztratí se.“
Když Pán Ježíš dovršil třicet let od Svého tělesného narození, započal Svou učitelskou a spasitelnou práci. Tento počátek vyznačil přijetím křtu v Jordáně. Svatý Cyril Jeruzalémský říká: „Jestliže je na počátku světa voda, pak je na počátku Evangelia Jordán.“ Při křtu Páně se ve vodě zjevilo ono tajemství, které bylo ve Starém Zákoně předpovězeno a o kterém se ve starém Egyptě a Indii jen básnilo – tajemství Svaté Boží Trojice.
Otec se zjevil Svým hlasem, Duch se zjevil viditelně a Syn se zjevil tělesně, takže se Ho bylo možno dotknout.Otec vyslovil Své svědectví o Synu, Syn byl pokřtěn ve vodě a Duch Svatý se v podobě holubice vznášel nad vodou.
Jan Křtitel svědčil o Kristu slovy: „Hle, Beránek Boží, Který snímá hříchy světa.“ (Jan 1,29) Když pak ponořil a pokřtil Pána v Jordáně, počala se Kristova misie ve světě a cesta našeho spasení. Co to konkrétně znamená? Hospodin vzal na Sebe hříchy lidského rodu, zemřel pod nimi (ponoření) a ožil (vystoupení z vody). Stejně tak i my musíme zemřít jako staří, hříšní lidé a ožít jako očištění, obnovení a proměnění. Takový je Spasitel a taková je cesta ke spasení.
Svátek Zjevení Páně (řecky Theofania) se nazývá také Osvícení (církevně slovansky Prosvěščenije). Událost na Jordáně nás osvítila, ukazuje nám Boha jako Trojici jednobytnou a nerozdílnou (nerozdělitelnou) - to je první aspekt. A ten druhý - každý z nás se křtem ve vodě osvěcuje tím, že přijímá synovství Otce Světla, zásluhou Syna a mocí Ducha Svatého.
Oba pocházeli z urozených a bohatých rodin. Byli manželé, ale slíbili si, že budou žít panensky, jako bratr a sestra. Veškerý svůj majetek rozdali sirotkům a přijali mnišství. Julián založil mužský a Basilisa ženský monastýr. Kolem Juliána se shromáždilo 10 000 mnichů, kolem Basilisy na 1000 mnišek. Když nastalo kruté pronásledování křesťanů za císaře Diokleciána, Basilisa prosila Boha, aby se ani jedna z jejích mnišek nezalekla mučení a nezřekla se Pravoslavné víry. Hospodin vyslyšel prosby Své důstojné služebnice a během šesti měsíců k Sobě postupně povolal všechny mnišky a nakonec i jejich igumenu. Před smrtí měla Basilisa vidění svých sester z onoho světa: všechny se jí zjevily zářící a radostné, podobné Božím andělům, a volaly svoji duchovní matku, aby k nim co nejdříve přišla.
Juliánův monastýr byl mezitím vypálen pronásledovateli křesťanů a sám Julián nelidsky mučen a utýrán. V průběhu mučení ho Hospodin povzbuzoval a posilňoval, a proto všechno hrdinně vydržel, víru zachoval a oslavil jméno Páně. Společně s Juliánem byli sťati Celsus a Marcionilla (syn a manželka mučitele Marciána), kteří vidouce Juliánovu hrdinnou trpělivost při mučení, sami se obrátili k víře Kristově; dále dvacet římských vojáků, sedm bratrů z onoho města, presbyter Antonios a nějaký Anastasios, jehož Julián během mučení vzkřísil modlitbou z mrtvých. Všichni přijali čestně mučednickou smrt za Krista a stali se obyvateli Nebeského království kolem roku 313.
Narodil se na ostrově Kypr. Po smrti svých rodičů se vydal uctít svatá místa do Palestiny. Vstoupil do mnišského společenství v Chozebitském monastýru, nacházejícím se v poušti mezi řekou Jordán a Jeruzalémem, a stal se zde později igumenem. Ctihodný Jiří byl svým mnichům příkladem v postu, bdění i tělesné askezi a Chozebitský monastýr se v jeho době stal významným duchovním centrem. Proživ pozemský život podoben beztělesnému andělu, zesnul pokojně v 7. století.
Arménské město Meliténé (dnešní Malatya v jihovýchodním Turecku) je bohatě zkropeno krví křesťanskou, podobně jako celá Arménie. Avšak prvním, kdo v něm prolil krev za Krista, byl svatý Polyeukt v roce 259, za vlády císaře Valeriána.
V Meliténé žili dva přátelé-důstojníci, Nearchos a Polyeukt. Nearchos byl pokřtěný, Polyeukt nikoli. Po vydání císařského nařízení o pronásledování křesťanů se Nearchos připravil na smrt, ale hluboce litoval toho, že nestihl přivést k víře svého druha Polyeukta. Ten však vytušil příčinu přítelova smutku a slíbil, že křesťanskou víru přijme. Následujícího dne Polyeukt Nearchovi vyprávěl, jak se mu ve snu zjevil sám Pán v nadpozemské záři, svlékl z něj starý oděv, oblékl nový, zářivý, a usadil jej do sedla okřídleného koně. Polyeukt se poté vydal do města, roztrhal císařské nařízení a roztloukl mnohé pohanské sochy. Byl za to mučen a odsouzen k smrti. Když ho přivedli na popraviště, uviděl v davu Nearcha a radostně k němu zvolal: „Zachraň se, drahý můj příteli! A pamatuj na náš svazek lásky, kterým jsme pevně spojeni!“ Svatý Nearchos později přijal mučednictví za Krista v plameni ohně (jeho památka se slaví 22. dubna / 5. května).
Svatý Řehoř byl mladším bratrem svatého Basila Velikého. Nejprve byl knězem, avšak po zesnutí své manželky, blažené Theosebie, byl rukopoložen na biskupa města Nyssy. Vyznačoval se ohromnou světskou učeností i duchovní zkušeností. Účastnil se 2. všeobecného sněmu. Předpokládá se, že to byl on, kdo sestavil druhou část Vyznání víry. Byl velikým kazatelem, vykladatelem svatého Písma a theologem. Ariáni kvůli němu utrpěli mnohé prohry, a tak na něj neustále útočili a pronásledovali ho jako svého největšího nepřítele.
Za vlády císaře Valenta, který se sám klonil k ariánství, se jim nakonec podařilo sesadit Řehoře z jeho biskupské katedry a dosáhnout toho, že byl odsouzen k vyhnanství. V něm prožil svatý otec osm let, trpělivě snášeje všechna příkoří, bídu a ponížení. Po smrti císaře Valenta se mohl vrátit na svou katedru. Zesnul v hlubokém stáří koncem 4. století. Přesídliv do Království Božího, zůstává napříč staletími velikým světlem Církve na zemi.
Stal se zakladatelem a organizátorem mnišského života ve společenství (kinovie, cenobitství). Narodil se zbožným rodičům v kappadocké oblasti, ve vesnici Mogariasi. V mládí navštívil Simeona Sloupovníka, který mu požehnal a předpověděl velikou duchovní slávu. Místo, kde by se usídlil a postavil monastýr, hledal Theodosios tak, že vložil do kadidla chladný uhlík s ladanem a chodil s ním tak dlouho, dokud se uhlík sám od sebe nezapálil. Když se tak stalo, začal vést na tom místě asketický život.
Zanedlouho se kolem něho shromáždilo množství mnichů různých národností. Theodosios proto vybudoval pro každou národnost samostatný chrám, a tak se bohoslužby konaly ve stejném čase řecky, arménsky, gruzínsky atd. V den svatého Přijímání se pak všichni bratři scházeli do jednoho velkého chrámu, kde se sloužilo řecky. Všichni jedli u jediného stolu, měli společný majetek, společně pracovali, společně snášeli různé obtíže a často i hlad. Theodosios byl vznešeným příkladem života pro všechny mnichy – byl příkladem v práci, modlitbě, postu, bdění i ve všech křesťanských cnostech. A Bůh mu udělil dar činit zázraky, takže mohl uzdravovat nemocné, zjevovat se na dálku a pomáhat, krotit zvěř, předpovídat budoucnost, rozmnožovat chléb a pšenici. Modlitbu měl na rtech ve dne i v noci. Ctihodný Theodosios pokojně zesnul v Pánu v roce 529, ve svých 105 letech.
Císař Licinius započal velké pronásledování křesťanů. Svatý Ermilos, křesťan a diákon jednoho z chrámů, byl zajat a přiveden před soud. Když mu pověděli, že ho vedou na mučení, velmi se zaradoval. Zbytečně mu císař vyhrožoval – Ermilos svobodně vyznal svoji víru v Krista a na všechny výhrůžky císaři odpověděl: „Hospodin je při mně, nebudu se bát. Co mi může učinit člověk?“ (Ž 117/118, 6)
Po krutém mučení uvrhli Ermila do vězení. Žalářníkem byl Stratonikos, tajný křesťan, který celým srdcem soucítil s Ermilem v jeho utrpení. I on byl přiveden jako křesťan před císaře. Ten rozhodl, že budou oba dva utopeni v Dunaji. Tehdy zavázali Ermila a Stratonika do jedné sítě a utopili je v Dunaji. Po třech dnech vynesla voda jejich těla na břeh, kde je křesťané našli a pochovali ve vzdálenosti 18 stadií (verst) od Bělehradu. Oba slavní mučedníci trpěli za Krista a došli věčné slávy v roce 315.
Narodil se bohatým rodičům v dolnoegyptských Thébách za vlády císaře Decia. Zdědil spolu se svou sestrou celý majetek svých rodičů. Jeho švagr, jenž byl modloslužebníkem, však toužil získat i Pavlovu část majetku a vyhrožoval mu, že ho udá soudu jako křesťana, pokud mu své jmění nepostoupí. Na Pavla působilo na jedné straně toto nebezpečí a na straně druhé příklady hrdinného sebeobětování křesťanských mučedníků, které spatřil na vlastní oči; obojí ho podnítilo k tomu, že přenechal svůj díl majetku sestře a jako chudý odešel do pouště, kde se věnoval až do své smrti asketickému úsilí.
O tom, jakých duchovních výšin tento podivuhodný mnich dosáhl, svědčí svatý Antonín Veliký, který Pavla jednou navštívil a viděl, jak mu slouží zvířata i ptáci nebeští. Po návratu z návštěvy řekl Antonín svým učedníkům: „Běda mi, mé dítky! Běda mi, hříšnému a falešnému mnichu, jenž je mnichem jen podle jména! Viděl jsem Eliáše, viděl jsem Jana na poušti a vpravdě jsem viděl Pavla – v ráji!“ Svatý Pavel žil 113 let a pokojně zesnul v Pánu v roce 342.
Narodil se v Konstantinopoli za vlády císaře Lva I. v bohaté a významné rodině. Byl jediným dítětem svých rodičů. Přitahován duchovním životem, mladý Jan tajně uprchl s jakýmsi mnichem do jednoho kláštera v Malé Asii. Zde strávil šest let ve velké zdrženlivosti, modlitbě a poslušnosti igumenovi. Poté jej začal pokoušet ďábel myšlenkou, že je třeba, aby opustil monastýr, vrátil se ke svým rodičům a žil u nich jako urozený člověk. Jan se skutečně vrátil do domu svých rodičů. Oblečený jako pobuda, uzřel své rodiče, ale nedal se jim poznat. Usadil se na jejich dvoře jako žebrák, živil se zbytky, které mu házeli sluhové, a snášel ode všech mnohé urážky.
Takto prožil tři roky a modlil se, aby Bůh spasil duše jeho otce i matky. Když onemocněl a pocítil blízkost smrti, předstoupil před své rodiče. Ti jej poznali podle vzácného evangelia, které od nich dostal jako dítě a které si ponechal jako svůj poklad. Tak se stalo, že tento mladý muž, ač velmi bohatý, zachránil svou duši i duše svých rodičů, porazil ďábla a zesnul v Pánu okolo roku 450.
V tento den si připomínáme okovy, kterými dal zločinný Herodes spoutat apoštola Petra a které z něj spadly, když se mu v žaláři zjevil anděl (Sk 12, 7). Okovy byly křesťany uchovávány ze dvou důvodů: upomínaly na svatého apoštola a zároveň z nich vycházela uzdravující síla, neboť mnoha nemocným stačilo, aby se jich dotkli, a byli uzdraveni (podobně tomu bylo se šátky apoštola Pavla, viz Sk 19, 12). Jeruzalémský patriarcha Juvenál daroval tyto okovy císařovně Eudokii, zapuzené manželce císaře Theodosia Mladšího. Eudokia okovy rozdělila, jednu část poslala do chrámu Svatých apoštolů v Cařihradu a druhou věnovala své dceři, císařovně Eudoxii, manželce císaře Valentiána, který sídlil v Římě. Eudoxia vybudovala chrám sv. Petra a uložila v něm okovy spolu s řetězy, do kterých byl apoštol zakován imperátorem Neronem před svou smrtí.
Pocházel z Egypta; narodil se kolem roku 251 ve vesnici Koma u města Herakleia. Po smrti svých vznešených a zámožných rodičů se rozdělil o zděděný majetek s mladší sestrou a svěřil ji do péče příbuzných. Svůj díl dědictví rozdal chudým a ve dvaceti letech se oddal asketickému životu, po němž od dětství toužil.
Zpočátku vedl duchovní boj nedaleko své rodné vesnice; později, aby nebyl vyrušován lidmi, odešel do pouště při břehu Rudého moře, kde uzavřen před světem prožil dvacet let. Během této doby se s nikým nestýkal a hovořil jen s Bohem prostřednictvím neustálých modliteb, rozjímání a duchovního zření, trpělivě snášeje nepopsatelné útoky démonů. Zvěst o jeho duchovních skutcích se rozšířila po celém světě a přicházeli za ním mnozí učedníci, které svým příkladem a poučeními přiváděl na cestu spásy.
Za 85 let svého asketického života jen dvakrát navštívil Alexandrii: poprvé v době pronásledování Církve, když usiloval o mučednictví, a podruhé na pozvání svatého Athanasia, aby vyvrátil pomluvu ariánů, že se stal přívržencem této hereze.
Třebaže byl Antonín nevzdělaný, stal se rádcem a učitelem nejučenějších lidí své doby, např. sv. Athanasia Velikého. Když ho jistí pohanští filosofové pokoušeli knižní moudrostí, Antonín je zahanbil otázkou: „Co je starší: rozum, nebo kniha? A co je z těchto dvou příčinou toho druhého?“ Filosofové zahanbeně odešli, neboť pochopili, že mají pouze znalosti vyčtené z knih, zatímco Antonín má skutečnou moudrost. Takový byl člověk, který dosáhl dokonalosti, jaké jen lze na zemi dosáhnout. Takový byl vychovatel všech vychovatelů a učitel všech učitelů, který celých 85 let napravoval sám sebe, aby mohl napravit i mnoho jiných. Antonín zesnul v Pánu v roce 356 ve věku 105 let a zanechal po sobě celé vojsko učedníků a následovníků.
Narodil se v Alexandrii v roce 296 a již od dětství měl sklon k duchovnímu povolání. Byl diákonem arcibiskupa Alexandra a doprovázel ho do Nikáje na 1. všeobecný sněm. Na tomto sněmu Athanasios zazářil svou učeností, zbožností a horlivostí pro Pravoslaví. Měl velkou zásluhu na zavržení Ariovy hereze a utvrzení Pravoslaví. Byl to on, kdo zformuloval Symbol víry, který byl na sněmu přijat. Po Alexandrově zesnutí byl Athanasios zvolen alexandrijským arcibiskupem. Zůstal jím více než čtyřicet let, nebylo mu však dopřáno, aby po celý tento čas setrvával na arcibiskupském stolci.
Až na malé výjimky byl po celý svůj život pronásledován heretiky. Z císařů ho nejvíce pronásledovali Constantius (II.), Julián a Valens, z biskupů Eusebios Nikodémský s mnoha dalšími a z heretiků Arios a jeho následovníci. Před pronásledovateli se musel skrývat dokonce ve studni, v hrobě, v soukromých domech, v pustinách. Dvakrát byl nucen uprchnout do Říma. Teprve před zesnutím mu bylo po jistý čas dopřáno, aby žil pokojně jako dobrý pastýř svého věrného stáda, které ho upřímně milovalo.
Je málo svatých biskupů, kteří byli tak bezohledně pomlouváni a tak zločinně pronásledováni jako svatý Athanasios. Jeho veliká duše však trpělivě všechno snášela z lásky ke Kristu, aby nakonec z celého strašného a dlouhotrvajícího boje vyšla vítězně. Pro radu, útěchu a morální podporu Athanasios často docházel ke svatému Antonínovi, kterého si vážil jako svého duchovního otce. Člověk, který zformuloval největší pravdu, musel za tuto pravdu mnoho vytrpět, dokud jej Hospodin nepovolal jako Svého věrného služebníka do Nebeského království. Stalo se tak v roce 373.
Narodil se v arménském městě Melitini nedaleko řeky Eufrat přibližně v roce 377. Byl jediným dítětem urozených a zámožných rodičů. Přišel na svět po modlitbě své matky Dionysie, které se dostalo nebeského vidění o jeho narození. Od mládí se Euthymios oddal askezi, nejprve v okolí svého města; ve svých 29 letech však navštívil Jeruzalém a usídlil se pak mezi Jeruzalémem a Jerichem, v poušti nazývané Fara. Celé dny a noci naplňoval modlitbou, niterným rozjímáním o Bohu, kontemplací a tělesnou prací. Shromáždili se kolem něj mnozí učedníci, z nichž se později stali slavní světci, např. Kyriak Poustevník, Sáva Posvěcený, Teoktist a jiní.
Euthymios byl z Boží milosti velikým divotvůrcem: vyháněl démony, léčil vážné choroby, vyvedl vodu na poušti, rozmnožil chléb, prorokoval. Mnichy učil lásce k práci těmito slovy: „Když jíte chléb, aniž pracujete, znamená to, že jíte cizí práci.“ Když se někteří bratři chtěli postit více než ostatní, zabránil jim v tom a nařídil, aby přicházeli ke společnému stolu; to proto, aby kvůli svému přísnějšímu postu nezpyšněli. Dále říkal, že pro mnicha není dobré přecházet z místa na místo, neboť „strom, který se často přesazuje, nenese plody“. Kdo chce činit dobro, může ho činit na místě, kde se nachází. O lásce mluvil takto: „Čím je sůl pro chléb, tím je láska pro ostatní ctnosti.“
O prvním týdnu Velkého postu odcházel do pouště, kde zůstával v mlčenlivosti a rozjímání o Bohu až do Paschy. Během jeho života vznikla v blízkosti jeho jeskyně obrovská lávra, která se v pozdějších staletích naplnila mnichy jako úl včelami. Jeho posledním přikázáním bylo, aby se v monastýru dodržovala pohostinnost a aby se monastýrská brána nikdy nezavírala. Euthymios zesnul v 97. roce svého života. Jeho pohřbu se zúčastnil i jeruzalémský patriarcha Anastasios, který celý den čekal, dokud se ohromná masa lidí nerozloučila se svým světcem, a teprve večer mohl dokončit pohřební obřad. Sedmého dne po svém zesnutí se Euthymios zjevil svému učedníku Domentianovi, celý světlý a radostný. Ctihodný Euthymios byl skutečným synem světla. Zesnul v roce 473.
Pocházel z Cařihradu, kde zpočátku působil jako vysoce postavený dvořan císaře Herakleia, později jako mnich a igumen Chrysopolského monastýru nedaleko hlavního města. Byl největším obráncem Pravoslaví před herezí monotheletismu, která se vyvinula z hereze Eutychiovy. Zatímco Eutychios tvrdil, že Kristus má jen jednu přirozenost, učili monotheletisté, že má jen jedinou vůli. Maxim se proti těmto tvrzením rozhodně postavil, a ocitl se tak v opozici jak proti patriarchovi, tak i proti císaři, který ve snaze urovnat spory v církvi, požadoval po Maximovi věroučný kompromis. Ten se však nezalekl a vytrval v dokazování, že v Kristu jsou dvě vůle, jakož i dvě přirozenosti – božská i lidská. Jeho přičiněním se sešly dva místní sněmy, jeden v Kartágu a druhý v Římě, a oba potvrdily Maximovo pravoslavné učení a zavrhly učení heretiků.
Maximovo utrpení pro Pravoslaví snad ani nelze popsat: byl křivě obviňován knížaty, obelháván preláty, opovrhován národem, surově bit vojáky, pronásledován, vězněn a nakonec s useknutou rukou i jazykem poslán do doživotního vyhnanství pod Kavkaz, na západ dnešní Gruzie. Zde strávil ve vězení tři roky, než v roce 662 odevzdal svou duši Bohu.
Byl jedním ze Sedmdesáti apoštolů. Narodil se v lykaonské Lystře řeckému otci a židovské matce. Jeho matku a babičku chválí apoštol Pavel za jejich upřímnou víru (2Tm 1, 4-5). V Lystře se Timotej poprvé setkal s velikým apoštolem a sám byl svědkem toho, jak Pavel uzdravil chromého od narození. Později byl Timotej téměř stálým Pavlovým společníkem a obešel s ním celou Achaiu, Makedonii, Itálii i Španělsko. Jako veliký horlitel pro víru, vynikající kazatel a láskyplná duše Timotej významně přispěl k rozšíření a upevnění křesťanské víry. Pavel jej nazývá vlastním synem ve víře (1Tm 1, 2).
Po Pavlově mučednické smrti se Timotej stal učedníkem svatého evangelisty Jana. Poté, co císař Domitianus vykázal Jana z Efezu na ostrov Patmos, zůstal Timotej v Efezu jako biskup. Během pohanského svátku zvaného Katagogium se stalo, že pohané, skryti v maskách, napadli na křesťany a zabili Timoteje (kolem roku 93). Jeho svaté ostatky byly později přeneseny do Konstantinopole a uloženy v chrámu Svatých apoštolů, poblíž hrobky sv. evangelisty Lukáše a sv. Ondřeje Prvozvaného.
Pocházel z Persie. Jeho pohanské jméno znělo Magundat. Když císař Herakleios válčil s Peršany, Magundat přeběhl ke křesťanům a odešel do Jeruzaléma, kde byl pokřtěn a přijal jméno Anastasios. Nestačilo mu, že byl pokřtěn, ale stal se také mnichem, aby se mohl zcela oddat službě Pánu.
Mimo jiných asketických skutků četl stále životy svatých mučedníků a při čtení skrápěl knihu svými slzami, roznícen touhou po vlastním mučednictví. Pán ho nakonec skutečně ozdobil mučednickou korunou. Anastasios ležel dlouho v žaláři a byl krutě mučen, dokud jej perský král Husrav (Chosroés) neodsoudil k smrti. Podle rozsudku byl světec utopen. Po vytažení z vody mu kat uťal hlavu a poslal ji králi. Svatý Anastasios byl umučen 22. ledna 628 ve městě Betsaloe nedaleko Ninive.
Narodil se roku 258 v Ankýře (dnešní Ankara) pohanskému otci a matce-křesťance. Jeho zbožná matka Eufrosyné předpověděla svému synu mučednickou smrt a opustila tento svět, když mu bylo dvanáct let. Její přítelkyně Sofie přijala Klimenta do svého domu jako vlastního syna a vychovávala jej v křesťanském duchu. Kliment se stal natolik známým svým zbožným životem, že byl již ve dvaceti letech zvolen ankýrským biskupem. Již v mládí dosáhl stařecké moudrosti a velikou zdrženlivostí zkrotil své tělo a zvítězil nad ním. Živil se pouze chlebem a zeleninou a nikdy nejedl nic, co bylo zabito nebo v čem proudila krev.
Za vlády císaře Diokleciána byl ukrutně mučen, „jako nikdy nikdo od stvoření světa“. Strávil dvacet osm let v mukách a temnicích, vyslýchalo ho a mučilo jedenáct různých mučitelů. Když ho jednou bili po tváři, plivali na něj a vyráželi mu zuby, zakřičel na mučitele Domentiána: „Vzdáváš mi čest, ó Domentiáne, ale nemučíš mě, neboť i mého Pána Ježíše Krista bili po ústech a políčkovali – a hle, já nehodný jsem se toho nyní stal hoden!“ Když ho přivedli před císaře Diokleciána do Říma, císař postavil na jednu stranu různé mučicí nástroje a na druhou stranu všemožné dary, vyznamenání, vybrané oděvy a peníze – zkrátka vše, čím jej mohl obdarovat – a přikázal Klimentovi, aby si vybral. Kristův mučedník s opovržením pohlédl na všechno císařovo bohatství a zvolil si mučicí nástroje. Mučen byl nepopsatelně: po kusech mu odtrhávali maso z těla, až se ukazovaly bílé kosti. Nakonec byl roku 312 jedním vojákem sťat v ankýrském chrámu, kde dříve jako archijerej sloužil bohoslužby. Zázraky svatého Klimenta jsou nespočetné.
Ctihodná Xenie Narodila se v Římě jako jediná dcera významného senátora. Přivábena láskou ke Kristu, nechtěla se provdat, jak si to přáli její rodiče, a proto tajně odešla z domu, doprovázena dvěma svými služkami. Usadila se v Kárii (na jihovýchodním pobřeží Malé Asie), ve městečku Mylasa, kde založila ženský monastýr a duchovně v něm zápasila až do své smrti.
Ačkoli byla slabou ženou, vynikala mužskou vytrvalostí v postu, modlitbě i bdění. Často prostála na modlitbách celou noc. Oblékala se nejnuzněji ze všech sester a na chléb, který jedla, si často sypala popel z kadidla. Ve chvíli její smrti (v roce 450) se nad monastýrem objevilo zvláštní znamení: věnec z hvězd a v jeho středu kříž, zářivější než slunce. U jejích svatých ostatků byli uzdraveni mnozí nemocní. Její služky ve všem následovaly příklad své igumeny, a když zemřely, byly podle svého přání pochovány u nohou ctihodné Xenie.
Narodil se v Nazianzu v Kappadokii. Jeho otec byl Helén, matka křesťanka. Před svým křtem studoval Řehoř v Athénách společně se svatým Basilem Velikým a budoucím císařem Juliánem Odpadlíkem. Často Juliánovi předpovídal, že odpadne od víry a že bude pronásledovat Církev, což se také stalo. Na Řehoře měla velký vliv jeho dobrotivá matka Nonna. Když dokončil studia, přijal Řehoř křest. Svatý Basil jej vysvětil na sasimského biskupa a císař Theodosios Veliký ho zanedlouho povolal na uvolněné místo cařihradského biskupa.
Napsal mnoho děl, ze kterých nejznámější jsou spisy theologické – proto je nazýván Theologem (Bohoslovcem). Svou hloubkou jsou zvláště významné jeho Řeči o Svaté Trojici. Psal též proti heretiku Makedoniovi, který nesprávně učil, že Svatý Duch je Boží stvoření, a proti Apollinariovi, který nesprávně učil, že Kristus neměl lidskou duši a že na místě duše bylo Jeho Božství. Psal i proti císaři Juliánu Odpadlíkovi, svému někdejšímu příteli z dob studií.
Když v roce 381 nastala na všeobecném sněmu hádka kvůli jeho zvolení za arcibiskupa, Řehoř odešel sám se slovy: „Ti, kteří nás zbavují katedry, nemohou nás zbavit Boha.“ Poté opustil Cařihrad, odešel do Nazianzu a žil tam až do své smrti v samotě, modlitbě a psaní užitečných knih. I když měl celý život podlomené zdraví, dožil se osmdesáti let. Jeho ostatky byly později přeneseny do Říma a jeho hlava se nachází v Uspenské katedrále v Moskvě. Byl a zůstává velikým a podivuhodným světlem pravoslavné Církve, jak pro tichou pokoru a čistotu svého charakteru, tak pro nedostižnou hloubku svého myšlení. Zesnul v Hospodinu v roce 390.
Vážení a bohatí obyvatelé Konstantinopole Xenofont a Marie žili zbožným životem a svojí značnou pozornost věnovali i křesťanské výchově svých dvou synů. Ti, když vyrostli, byli svými rodiči vysláni na další studia do Virite (Bejrůtu).
Cestou po moři se však strhla bouře a loď, na níž bratři cestovali, se potopila. Díky Boží prozřetelnosti se Arkadij i Jan zachránili. Vlny je vyplavily na břeh, každého však na jiném místě, takže si vzájemě mysleli, že ten druhý utonul. Ze stesku jednoho po druhém se oba stali mnichy v různých monastýrech.
Po dvou letech navšívili jejich truchlící rodiče Jeruzalém, aby se poklonili svatým místům. Tam se prostřednictvím jednoho prozíravého duchovního otce setkali nejprve oba bratři a potom i rodiče se svými dětmi. Jako poděkování Bohu rozdali Xenofont a Marie svůj majetek chudým a oba přijali mnišství.
Dojemná historie těchto čtyř svatých duší jasně ukazuje, jak Pán prozřetelně řídí osudy těch, jež v Něho věří; jak na ně dopustí trápení i smutek, aby je poté ještě víc posílil ve víře a přivedl k ještě větší radosti. Tito světci žili a pokojně zesnuli v Pánu v 5. století.
Svátky tohoto velikého světitele Církve se slaví 13. listopadu a 30. ledna (dle juliánského kalendáře). V tento den si připomínáme přenesení jeho ctihodných ostatků z vesnice Komana v Arménii (dnešní Abcházie), kde ve vyhnanství zemřel, do Konstantinopole, v níž dříve jako patriarcha spravoval Církev. Když uplynulo třicet let od jeho úmrtí, konstantinopolský patriarcha Proklos pronesl kázání, v němž uctil památku svého duchovního otce a učitele. Díky tomu se v lidu i císaři Theodosiovi II. (408–450) rozhořela tak veliká láska ke svatému Janovi, že si všichni začali přát, aby byly jeho ostatky přeneseny zpět do Konstantinopole.
Podle tradice nemohl se schránkou s ostatky nikdo pohnout, dokud císař nenapsal dopis svatému Janovi, v němž jej prosil za odpuštění (císařova matka Eudoxie byla vinna světcovým vyhnanstvím) a vyzýval jej, aby se vrátil do Konstantinopole, do své někdejší rezidence. Jakmile byl tento kajícný dopis napsán a položen na schránku s ostatky, schránka se stala zcela lehkou a světcovy ostatky mohly být přeneseny. Při přenesení ostatků byli uzdraveni mnozí nemocní, kteří se dotkli schrány s ostatky.
Když ostatky připutovaly do hlavního města, císař nad nimi znovu poprosil jménem své matky o odpuštění, jako by hovořila ona sama: „Dokud jsem žila dočasným životem, činila jsem ti zlo, ale nyní, když žiješ životem nesmrtelným, buď prospěšný mojí duši. Moje sláva pominula a nijak mi nepomohla; pomoz mi tedy, otče, ve své slávě, pomoz mi dřív, než budu odsouzena na Kristově soudu!“ Poté co byly ostatky sv. Jana přineseny do chrámu Svatých Apoštolů a postaveny před patriarší trůn, celý zástup slyšel z jeho úst slova: „Pokoj všem!“ Přenesení ostatků se uskutečnilo roku 438.
Narodil se chudým rodičům v Sýrii za časů císaře Konstantina Velikého. Své rané mládí prožil značně bouřlivě, poté však došlo v jeho duši k zásadnímu přerodu a on zahořel láskou k Pánu Ježíši. Byl učedníkem svatého Jakuba Nisibijského (círk. 13.1.). Díky Boží blahodati se z jeho úst rozlévala moudrost jako potok medu a z očí mu nepřetržitě tekly slzy. Efrém, pracovitý jako včela, se neustále věnoval buď psaní knih, nebo ústnímu poučování monastýrských mnichů a lidu ve městě Edessa, anebo se sám oddával modlitbě a rozjímání. Jeho početné knihy a překrásné modlitby vynikají hlubokou duchovností. Nejznámější je jeho velkopostní modlitba: „Pane a Vládce života mého…“
Když měl být Efrém násilím ustanoven biskupem, udělal ze sebe blázna a začal běhat po Edesse, tahaje za sebou své šaty. Když to lidé uviděli, nechali ho na pokoji. Sv. Efrém byl současníkem a přítelem sv. Basila Velikého. Je především apoštolem pokání. Jeho spisy dodnes obměkčují mnohá srdce zatvrzelá hříchem a navracejí je ke Kristu. Zesnul ve vysokém stáří v roce 378.
Jeho hlavní svátek se slaví v zimě (20. prosince / 11. ledna).
V tento den se připomíná přenesení jeho svatých ostatků z Říma, kde byl umučen, do Antiochie, kde byl předtím arcibiskupem. Když sv. Ignatia vedli do Říma, aby se před císařem Trajánem zodpovídal ze své víry, byl cestou doprovázen několika obyvateli Antiochie, kteří ke svému podivuhodnému arcipastýři chovali vroucí lásku. Protože se světec nechtěl za žádnou cenu zříci víry Kristovy, pohrdl všemi Trajánovými lichotkami a sliby, za což byl odsouzen k smrti a předhozen ve Velké aréně divé zvěři. Šelmy jej rozsápaly a on odevzdal duši Bohu. Jeho věrní průvodci pak posbírali zbytky jeho kostí, přenesli je do Antiochie a důstojně je zde pochovali.
Když Peršané obsadili v 6. století Antiochii, ostatky sv. Ignatia byly opět přeneseny do Říma.
Všichni byli umučeni za Pána Ježíši Krista v Samosatě za vlády císaře Maximiana v roce 297. Filotheos a Hyperechios byli velmoži, ostatní pak mladíky z významných rodin. Pohané je umořili strašlivou smrtí, když každému z nich zatloukli hřebíky do hlavy. Důstojně přijali mučednictví a vstoupili do věčné radosti Hospodinovy.
Všichni tři mají svůj vlastní svátek v měsíci lednu: Basil Veliký 1. (14.) ledna, Řehoř Theolog 25. ledna (7. února) a Jan Zlatoústý 27. ledna (9. února). Tento jejich společný svátek byl ustanoven v 11. století, za vlády císaře Alexia I. Komnena (1081-1118). V té době vznikla mezi lidmi rozepře o tom, kdo je ze tří hierarchů největším. Jedni vyzdvihovali sv. Basila – pro jeho čistotu a chrabrost; jiní uctívali sv. Řehoře – pro nedostižné hlubiny i výšiny jeho theologického myšlení; třetí oslavovali sv. Jana – pro jeho nádherná kázání a jasný výklad víry. A tak se první začali nazývat basiliány, druzí gregoriány a třetí joanity.
Božím řízením byl spor vyřešen ku prospěchu Církve a k ještě větší slávě všech tří světitelů. Euchaitský biskup Jan (Ioannes Mauropus, svátek 14. / 27. června) měl ve snu vidění: svatí tři hierarchové se mu zjevili ve veliké slávě a nevyslovitelné nádheře nejprve každý zvlášť a poté všichni společně. Tehdy mu řekli: „V Bohu jsme všichni tři jedno, jak nyní vidíš, není mezi námi nic, co by si protiřečilo, a žádný z nás není prvním.“ Biskupu Janovi poradili, aby jim napsal společnou službu a aby jim byl určen jeden společný sváteční den. Díky tomuto zázračnému vidění byla rozepře vyřešena a společná památka Tří hierarchů byla stanovena na den 30. ledna (12. února). V Řecku platí tento den nejen za církevní, ale i za veliký národní a školní svátek.
Tito milosrdní a podivuhodní světci nebyli bratry podle těla, nýbrž podle ducha. Kýros žil nejdříve v Alexandrii, byl lékařem a léčil lidi nejen léky, ale také mocí Kristovou. Zjistil, že nemoci postihují lidi nejčastěji kvůli jejich hříchům, a proto vždy radil nemocným, aby pokáním a modlitbou očistili svou duši od hříchů a tím vrátili zdraví i tělu. Když nastalo pronásledování křesťanů za císaře Diokleciána, uchýlil se Kýros do Arábie, kde přijal mnišský postřih. Avšak stejně jako byl známý v Alexandrii, proslavil se i v Arábii: i zde k němu přicházeli lidé se žádostí o pomoc. O Kýrovi se dozvěděl i Jan, který tehdy působil jako římský důstojník v Edesse, a přišel do Arábie, aby jej poznal. Jakmile se oba setkali, přilnuli k sobě bratrskou láskou a začali vést společný duchovní život.
V té době byla ve městě Kanopos mučena jistá křesťanka Athanasie společně se svými třemi dcerami. Když se o tom dozvěděli Kýros a Jan, odebrali se do Kanopu, chtějíce posilnit matku i dcery, aby neodpadly od víry. A skutečně, díky radám obou světců vydržela Athanasie všechna mučení a spolu s dcerami zemřela hrdinně za Krista. Její svaté dcery se jmenovaly Theoktista (15 let), Theodota (13 let) a Eudokie (11 let). Poté se mučitelé zmocnili Kýra a Jana a po krutém mučení a věznění je v roce 311 sťali mečem. Svatí mučedníci Kýros a Jan učinili nespočetné zázraky během života i po smrti. Jejich ostatky byly přeneseny do Říma za vlády císaře Arkadia. O pomoc k nim voláme hlavně při nespavosti, dále při svěcení vody a při pomazání olejem (viz též 28. června / 11. července).
Narodil se chudým rodičům ve vesnici Kampsada ve Frýgii. Jako dítě pásl husy. Už od dětství se v něm usídlila veliká Boží blahodať, díky níž mohl uzdravovat nemoci lidí i zvířat a vyhánět zlé duchy. V té době začal v Římské říši vládnout císař Gordianus, jehož dcera Gordiána přišla o rozum, což jejího otce velmi rmoutilo. Žádný lékař ji nemohl vyléčit z její choroby. Jednou však z dívky promluvil zlý duch a řekl, že vyhnat ho může jedině člověk jménem Tryfón. Proto byli z celého císařství povoláni všichni Tryfónové a mezi nimi – Božím řízením – i tento mladý Tryfón. Byl přiveden do Říma a uzdravil císařovu dceru. Císař ho obdaroval mnohými dary, které Tryfón na zpáteční cestě rozdal chudým.
Ve své vesnici pak svatý jinoch opět pásl husy a modlil se k Bohu. Za vlády císaře Decia, nelítostného pronásledovatele křesťanů, byl Tryfón vyslýchán a krutě mučen za Krista. Všechna mučení však přetrpěl s velikou radostí a říkal: „Kéž bych se stal hodným, abych v ohni a mukách položil život pro jméno Ježíše Krista, Pána a Boha mého!“ Žádné z mučení mu nijak neuškodilo a nakonec byl odsouzen ke stětí hlavy. Před smrtí se Tryfón pomodlil k Bohu a roku 250 odevzdal duši svému Stvořiteli.
Za vlády egyptského krále Ptolemaia Filadelfa byl spravedlivý Simeon vybrán jako jeden ze sedmdesáti překladatelů, kterým byla svěřena práce na překladu Bible z hebrejského jazyka do řečtiny. Simeon pracoval velmi zodpovědně, ale když překládal proroka Izaiáše a došel k jeho proroctví: „Hle, panna počne a porodí syna“, byl zmatený. Vzal nůž a užuž chtěl vyškrábat slovo „panna“ a nahradit je slovem „mladá žena“. Takto chtěl text přeložit do řečtiny. Tu se mu však zjevil Boží anděl, který ho zadržel a objasnil mu, že toto proroctví je pravdivé a přesně zapsané. Anděl Simeonu pravil, že se sám osobně přesvědčí o pravdivosti a přesnosti proroctví, neboť podle Boží vůle nezemře, dokud nespatří Mesiáše, narozeného z Panny. Spravedlivý Simeon měl radost z nebeského hlasu, proroctví zachoval nezměněným a děkoval Bohu za to, že jej uznal hodna, aby spatřil Zaslíbeného.
Když byl Ježíš po Svém narození přinesen Pannou Marií do jeruzalemského chrámu, Boží Duch to zjevil Simeonovi, který už byl nesmírně starý a bílý jako labuť. Simeon se okamžitě vydal do chrámu, kde poznal Pannu i Dítě podle záře, jež jako nimbus obklopovala jejich hlavy. Radostí naplněný stařec vzal Dítě na své ruce a poprosil Boha, aby ho propustil z tohoto života: „Nyní propouštíš služebníka Svého, Pane, podle slova Svého v pokoji, neboť viděly oči mé spasení Tvé.“ (L 2, 29-30). Tehdy přišla do chrámu prorokyně Anna, dcera Fanuelova, která rovněž rozpoznala Mesiáše a zvěstovala ho lidem. Anně bylo 84 let. Brzy poté svatý Simeon zesnul. Spravedlivý stařec Simeon je považován za ochránce malých dětí.
Rodem Egypťan, syn významných rodičů a příbuzný alexandrijských patriarchů Teofila a Cyrila. Přestože byl vzdělán ve všech světských naukách, vzdal se bohatství i světské slávy a cele se oddal duchovnímu životu pro lásku Kristovu. Byl velikým a horlivým obráncem a vykladatelem pravoslavné víry. Dle tvrzení historika Nikefora napsal sv. Isidor více než 10 000 listů různým lidem, ve kterých jedny káral, druhým radil, třetí utěšoval a čtvrté poučoval. „Důležitější je naučit se ctnostnému životu než krasořečnému kázání,“ píše v jednom svém listě. V jiném říká: „Jestliže chce mít někdo velké ctnosti, nechť je považuje za malé, a ony se zvětší.“
Prvním a základním Isidorovým pravidlem bylo: nejprve konat a potom učit, podle příkladu Pána Ježíše. V době pronásledování sv. Jana Zlatoústého, když se celý svět rozdělil na dva tábory, jeden pro a druhý proti tomuto sloupu Pravoslaví, postavil se sv. Isidor na stranu Zlatoústého. Patriarchovi Teofilovi napsal o Zlatoústém jako o velikém světle Církve a prosil ho, aby se vzdal nenávisti k němu. Sv. Isidor žil dlouho, vykonal mnoho, oslavil Krista Boha životem i perem a kolem roku 436 byl přenesen do Království Kristova.
Tato slavná panna a mučednice se narodila v sicilském městě Palermu v rodině významných a bohatých rodičů. Když začal císař Decius pronásledovat křesťany, zajali i svatou Agátu a přivedli ji před soudce Quintiniana. Při pohledu na Agátinu překrásnou tvář soudce zatoužil vzít si ji za ženu. Když to Agátě navrhl, odpověděla mu, že je nevěstou Kristovou a že nemůže být nevěrná svému Snoubenci. Soudce ji vydal na těžká muka. Byla bičována, tupena, přivázali ji ke stromu a bili až do krve. Poté jí soudce znovu navrhl, aby se zřekla Krista, a vyhnula se tak dalšímu mučení, na což mu Agáta odpověděla: „Toto mučení je pro mě velmi užitečné, protože jako se musí pšenice nejprve očistit od plev a teprve pak ji uloží do sýpky, tak ani moje duše nemůže vejít do Ráje, nebude-li mé tělo pokořeno mukami.“ Mučitel nařídil, aby jí uřezali prsy. Agáta byla uvržena do žaláře, kde se jí zjevil svatý apoštol Petr a vrátil jí původní tělesnou podobu a zdraví. Znovu byla vyvedena na mučení a znovu uvržena do žaláře, kde odevzdala svou duši Bohu. Stalo se tak v roce 251 ve městě Katánii. Po Agátině smrti si její mučitel Quintinianus přivlastnil veškerý její majetek. Na zpáteční cestě se však splašil jeho kůň i koně vojáků, jeden z nich ho kousl do tváře, shodil na zem a udupal k smrti. Tak ho stihl rychlý Boží trest za strašný zločin, který spáchal na svaté Agátě.
Byla umučena za Krista za vlády bezbožného římského císaře Diokleciána. Během mučení přivedla Theodula k rozumu jednoho z mučitelů Helladia a získala ho pro víru Kristovu. Poté, co se Helladios veřejně přiznal ke křesťanské víře, byl okamžitě popraven. U soudu se Theodula chovala velmi statečně, za což ji soudce nazval bláznivou. Theodula mu odpověděla: „To vy jste blázniví, neboť jste zapomněli na jediného pravého Boha, a klaníte se mrtvému kameni.“ Soudce ji vystavil strašnému mučení, které Theodula hrdinně vydržela. Svým hrdinstvím mnohé ohromila a obrátila k Bohu. Byli mezi nimi i dva významní měšťané, Makarios a Evagrios. S těmito dvěma a mnohými dalšími byla Theodula vhozena do rozpálené pece, kde všichni čestně zemřeli a stali se hodnými Kristova Království.
Svatý Bukolos byl učedníkem svatého Jana Bohoslovce, jenž ho též vysvětil na biskupa ve městě Smyrna (dnešní Izmir v Turecku). V té době žilo ve Smyrně jen málo pokřtěných. V temnotě pohanství zářil svatý Bukolos jako jasná svíce. Vynikal ve všech ctnostech, především v dobrotivosti a mírnosti. Před svou smrtí vysvětil Bukolos slavného Polykarpa jako svého nástupce na biskupském stolci. Sám pak pokojně zesnul a odešel k Hospodinu.
Vznešená a krásná dívka z Caesareje Kapadocké. Správce oblasti Saprikios ji svěřil dvěma pohanským sestrám Kristýně a Kalistě, aby ji odvrátily od Krista. Stal se však pravý opak: Dorotheji se podařilo obrátit obě sestry na víru. Rozzlobený Saprikios nařídil, aby sestry svázali zády k sobě, vhodili do kádě se smůlou a káď poté zapálili. Dorothea byla rovněž odsouzena k smrti. Rozsudek si vyslechla s radostí a nakonec zvolala: „Děkuji Ti, Kriste, jenž miluješ lidské duše, že mě povoláváš do Svého Ráje a uvádíš mě do Svých svatých příbytků!“ Přítomný velmož Theofil se jejím slovům vysmál a zakřičel na Dorotheu: „Poslyš, Kristova nevěsto, pošli mi z Ráje svého Ženicha jablka a květy šípkové růže!“ „Zajisté tak učiním!“ odpověděla mučednice.
Když byla Dorothea přivedena na popraviště, znenadání se objevilo překrásné malé dítě se třemi podivuhodnými jablky a třemi rudými růžemi. Byl to Boží anděl. Právě byla zima. Dorothea požádala anděla, aby vše předal Theofilovi se slovy: „Zde máš, co jsi chtěl!“ Ohromený Theofil přijal dar i vzkaz. Všechno se v něm obrátilo a dosud zarytý pohan se stal křesťanem. I on byl mučen a usmrcen za Krista a jeho duše odešla do Ráje, následujíc svatou Dorotheu.
Stal se velikým světlem Církve. Byl císařovým příbuzným a vnukem slavného patriarchy Tarasia. Neoblomně bránil Církev před papežskou mocichtivostí a dalšími římskými deformacemi víry. Během šesti dní prošel všemi církevními hodnostmi, od světského člověka po patriarchu, kterým se stal v den svátku Narození Krista v roce 857. Zesnul v Pánu roku 891.
Byl synem diákona z města Melitopolis. Již jako dítě si dobře pamatoval slova Evangelia a snažil se je naplnit. Usadil se na břehu jednoho jezera, kde chytal ryby, prodával je a utržené peníze rozdával chudým. Boží prozřetelností byl zvolen lampsackým biskupem. Očistil město od pohanství, zavřel modloslužebnické chrámy, postavil mnohé chrámy křesťanské a upevnil zbožnost. Modlitbou léčil každou nemoc, ale zvláště měl moc nad zlými duchy.
Jednou, když chtěl vyhnat zlého ducha z nějakého pomateného člověka, zlý duch ho prosil, aby ho nevyháněl. „Nabídnu ti jiného člověka, do kterého můžeš vejít a přebývat v něm,“ řekl mu Parthenios. Zlý duch se ho zeptal: „Kdo je to?“ Světec odpověděl: „Já jsem ten člověk; vejdi a přebývej ve mně.“ Jakmile to zlý duch uslyšel, utíkal jako ohněm opálený a křičel: „Jak bych mohl vejít do domu Božího!“ Svatý Parthenios žil dlouho a svými skutky ukazoval velkou lásku k Bohu i k lidem. Do věčného pokoje Kristova přesídlil ve 4. století.
Pocházel z Kastorie. Už jako dítě odmítal jíst maso a celý život prožil v čistotě a modlitbě. Jednou se vydal na pole, aby zasel žito. Cestou však rozdal většinu zrna chudým a zasel jen menší část. Božím řízením se z toho mála urodilo ještě více, než se obvykle urodilo z celé setby. Lukáš poté odešel od své matky-vdovy do monastýru. Zarmoucená matka se modlila k Bohu, aby se dozvěděla, kde se její syn nachází. A Bůh vyslyšel její modlitbu. Představenému monastýru se po tři noci zdálo, jak mu jakási žena ostře vytýká, že jí vzal jediného syna. Představený proto Lukášovi nařídil, aby okamžitě vyhledal svou matku. Lukáš jeho příkaz splnil, navštívil matku, ale opět se od ní vzdálil, tentokrát již natrvalo. Usadil se na takzvané Janově hoře. V noci se modlil k Bohu a přes den pracoval v zahradě a na poli, ne však pro sebe, ale k užitku chudých a návštěvníků. Sám jedl jen ječný chléb. Bůh ho obdaroval schopností činit zázraky. Lukáš zesnul pokojně roku 946. Z jeho ostatků vytékal čas od času svatý olej.
Čím lze měřit hodnotu mučednictví? Hodnota mučednictví závisí na velikosti blaha, kterého se křesťan zřekne, aby místo něj přijal utrpení; a závisí také na velikosti utrpení, které podstoupí pro Krista. Svatý Theodor byl římským vojevůdcem v armádě císaře Licinia a prefektem města Hérakleie. Nevážil si svého mládí, krásy, vojenské hodnosti ani císařovy přízně a namísto toho všeho podstoupil strašlivé mučení pro Krista.
Theodora nejprve bičovali – přijal 600 ran na záda a 500 na břicho; poté byl vyzdvižen na kříž a celý probodán šípy; nakonec jej sťali mečem. A za co to všechno? Za to, že svatý Theodor miloval Krista Pána více než celý svět; za to, že odvrhl nerozumné modlářství císaře Licinia, zničil stříbrné a zlaté modly a po kousíčcích je rozdal chudým; za to, že obrátil mnoho lidí k víře v Krista a samotného císaře vyzval, aby se vzdal model a uvěřil v jediného živého Boha. Během celého mučení se svatý Theodor bez ustání modlil: „Sláva Tobě, Bože můj, sláva Tobě!“
Svatý Theodor byl umučen 8. (21.) února 319 ve tři hodiny odpoledne a přesídlil do Království Kristova. Je pokládán za ochránce vojáků, kteří se k němu obracejí o pomoc. Jeho divotvorné ostatky byly přeneseny z Euchaity do Cařihradu a pochovány ve Vlachernském chrámu.
Byl jedenáctým z malých proroků. Spolu s prorokem Aggeem povzbuzoval judského správce Zorobábela, aby obnovil jeruzalémský chrám. Předpověděl Kristův slavný vjezd do Jeruzaléma na oslátku, osličím mláděti (Za 9, 9); Jidášovu zradu za třicet stříbrných: a vyměřili mi jako mzdu třicet stříbrných (Za 11, 12); útěk apoštolů od Krista v době Jeho utrpení: budou bít pastýře a ovce se rozutečou (Za 13, 7).
Prorok Zacharijáš je nazýván „Srpovidcem“, protože při jednom ze svých vidění spatřil srp, který sestupuje s nebe, aby požal nespravedlivé, zvláště zloděje a tupitele Božího jména (Za 5, 1-2). Prorok Zachariáš zesnul v posledním roce vlády Dareia Hystapsa, kolem roku 520 před Kristem.
Tento veliký světec byl biskupem v Magnézii a položil život za Krista ve svých 113 letech. Za vlády císaře Septimia Severa nastalo strašlivé pronásledování křesťanů. Stařec Charalampios se tehdy před pronásledovateli neskrýval, ale svobodně a veřejně vyznával Kristovu víru. Všechna mučení přetrpěl jakoby v cizím těle, a když z něj stahovali kůži za živa, nehněvivý světec řekl vojákům: „Děkuji vám, bratři, že ořezavše mé staré tělo, obnovili jste mého ducha pro nový, věčný život.“
Charalampios vykonal mnohé zázraky a obrátil mnohé lidi k víře. Dokonce i císařova dcera Galina zanechala pohanství svého otce a stala se křesťankou. Odsouzený na smrt a přivedený na popraviště, pozdvihl Charalampios ruce k nebi a pomodlil se k Bohu za všechny lidi, aby jim Bůh dal tělesné zdraví, spásu duše a rozmnožil jim zemské plody. „Hospodine, Ty víš, že lidé jsou maso a krev. Odpusť jim hříchy a vylej na všechny Svoji blahodať!“ Po modlitbě odevzdal tento svatý stařec svou duši Bohu, ještě předtím, než byla katem sťata jeho hlava. Svatý Charalampios mučednicky zemřel v roce 202. O jeho tělo se postarala Galina a čestně je pochovala.
Pocházel z kapadocké oblasti. Byl bohabojný a mírný od raného dětství. Pro své mnohé ctnosti byl zvolen biskupem města Sebastie. Blažej byl v tomto pohanském městě velikým duchovním a morálním světlem. Během krutého pronásledování křesťanů posiloval svatý Blažej své duchovní stádo a navštěvoval v žalářích mučedníky Kristovy, mezi nimiž zvláště vynikl slavný Eustratios. Když zůstalo město Sebastia bez jediného křesťana – někteří zahynuli a další uprchli – tehdy se stařec Blažej vzdálil do pohoří Argeos a usídlil se tam v jedné jeskyni. Divoká zvířata poznala svatého muže, přiběhla k němu a on se o ně něžně staral.
Jeho pronásledovatelé jej však našli i na tomto opuštěném místě a přivedli ho před soud. Cestou uzdravil Blažej nějakého chlapce, kterému uvízla kost v krku; když si mu jistá chudá vdova postěžovala, že jí vlk odnesl vepře, pomodlil se a silou jeho modlitby se stalo, že vlk vepře vrátil. Nelítostní soudcové ho krutě mučili, bili a řezali jeho tělo. Svou nezlomnou vírou přitom Blažej obrátil mnohé pohany ke Kristu. Spolu s ním bylo uvězněno sedm žen a dvě děti. Nejprve sťali ženy a poté i podivuhodného Blažeje s dětmi. Svatý Blažej byl umučen a věčné slávy došel v roce 316.
Prostý národ se k němu modlí za rozmnožení domácích zvířat a za jeho ochranu před dravými šelmami. Na západě se k němu modlili i při bolestech v krku a onemocnění dýchacích cest.
Tento veliký a svatý muž byl vynikajícím vykladatelem a obráncem Pravoslaví. Celý svůj život zasvětil boji proti Ariově herezi, která neuznávala Božství Syna Božího a rouhala se Svaté Trojici. Třikrát byl heretiky sesazen ze své arcibiskupské katedry a vyhnán do Arménie. Boj mezi heretiky a pravoslavnými byl tak vyostřený, že jednou, když svatý Meletios kázal v chrámu o jednotě Boží Trojice, přiběhl k němu jeho vlastní diákon-heretik a dlaní mu zakryl ústa. Meletios nemohl mluvit jazykem, a tak použil řeči znaků: pozvedl ruku, rozevřel nejdříve tři prsty a ukázal je lidu; poté ruku sevřel a ukázal jediný prst.
Svatý Meletios se účastnil se 2. všeobecného sněmu, kde mu prokázal zvláštní čest císař Theodosios. Na tomto sněmu učinil Bůh skrze svého arcibiskupa zázrak: když Meletios dokazoval ariánům dogma o Svaté Trojici, zdvihl postupně tři prsty, jeden po druhém, a následně je složil dohromady. V tom okamžiku vyšlehlo před všemi přítomnými z jeho ruky světlo jako blesk. Na jmenovaném sněmu potvrdil sv. Meletios na cařihradské katedře Řehoře Theologa. Ještě předtím vysvětlil na diákona Basila Velikého a pokřtil Jana Zlatoústého. Po skončení sněmu završil svůj pozemský život v Cařihradu. Ostatky sv. Meletia byly přeneseny do Antiochie
Veliký vládce srbského národa, sjednotitel srbských zemí, tvůrce nezávislého srbského státu, obránce Pravoslaví a vykořenitel herezí. Nejprve byl pokřtěn v latinské církvi, ale posléze se od ní osvobodil a stal se členem Církve pravoslavné. Ve státním ohledu byl zpočátku závislý na Řecku, avšak později se závislosti zbavil a stal se zcela samostatným vládcem. Poté, co svůj stát upevnil a utvrdil v něm pravoslavnou víru, byl v roce 1195 postřižen v monastýru Studenica a přijal mnišské jméno Simeon. Jeho manželka Anna se rovněž stala monachyní, když přijala jméno Anastázie a odešla do ženského kláštera.
Po dvouletém pobytu ve Studenici se Simeon vydal na Svatou Horu Athos. Nejprve se usadil v monastýru Vatopedi, spolu se svým synem Sávou. Celé dny a noci trávili oba v modlitbách. Postavili zde šest kaplí, zasvěcených Spasiteli, nezištníkům Kosmovi a Damiánovi, velkomučedníku Jiřímu, sv. Theodoru, Janu Křtiteli a sv. Mikuláši. Zakoupili trosky Chilandaru a vybudovali podivuhodný monastýr, v němž Simeon prožil pouhých osm měsíců, než zesnul. Kdy byl již na prahu smrti, sv. Sáva uložil svého otce – na jeho vlastní prosbu – na prostou rohož. Simeonovy oči směřovaly k ikoně Bohorodice a Spasitele. Blažený stařec tehdy vyřkl tato slova: „Vše, co dýchá, chval Hospodina!“ a odešel k Pánu. Stalo se tak 13. (26.) února roku 1200.
Podivuhodný život tohoto světce je skutečným unikátem: co všechno jen vytrpěl, aby naplnil přikázání Páně! V osmnácti letech odešel na planinu zvanou „Archa úmluvy“ v Kapadokii a strávil tam dvacet pět let v postu, bdění, modlitbě a zápasu s mnoha pokušeními. Jednou se k němu přiblížila jistá žena, aby jej svedla. Martinián pochopil, že s ní může upadnout do hříchu, a proto skočil bosý do ohně a stál v něm tak dlouho, dokud se mu do očí nenahrnuly slzy a nebyla umrtvena veškerá žádostivost. Když přišla další pokušení, Martinián uprchl na osamělou skálu v moři a žil na ní. Stalo se, že poblíž ztroskotala loď a ke skále připlavala opět nějaká žena. Asketa skočil do vody, chtěje se utopit, avšak Božím řízením byl zachráněn delfínem, který ho na svém hřbetu vynesl na břeh. Tehdy se Martinián rozhodl, že nebude již nikde žít trvale a bude nepřetržitě cestovat. Za dva roky pak navštívil 164 měst, všude napravoval mravy a udílel lidem rady. Nakonec přišel do Athén, kde zesnul v roce 422.
Svatý Onesim patřil k Sedmdesáti Kristovým apoštolům. Byl otrokem Filemona, bohatého a váženého člověka ve městě Kolosy ve Frygii. Nějakým způsobem se však před svým pánem provinil a uprchl do Říma, kde vyslechl Evangelium od apoštola Pavla a dal se pokřtít. Protože apoštol Pavel již dříve přivedl k pravé víře i Filemona, napsal mu zvláštní list, kterým oba dva smířil – Filemona a Onesima, pána a otroka. Jde o jeden z nejdojímavějších textů pojatých do svatého Písma.
Prosím tě, píše apoštol Filemonovi, za svého syna Onesima, kterého jsem porodil ve svých okovech… Možná právě proto byl dočasně odloučen, abys ho přijal navěky, už ne jako otroka, ale víc než otroka, jako milovaného bratra. (Fm 1, 10; 15-16) Dojatý tímto listem, Filemon opravdu přijal Onesima jako bratra a propustil ho z otroctví. Později byl Onesim samotnými apoštoly ustanoven biskupem a po smrti apoštola Timothea přijal efezskou katedru. Je to zřejmé z listu Ignatia Bohonosce. Během Trajánova pronásledování byl Onesim, již jako stařec, zajat a přiveden do Říma. Vypovídal zde před soudcem Tertulem, byl vězněn a nakonec sťat. Jeho tělo získala jistá bohatá žena, uložila je do stříbrné truhly a důstojně pochovala. Stalo se tak v roce 109.
Svatých dvanáct mučedníků, kteří trpěli v době císaře Diokleciána. První z nich, Pamfilij, presbyter církve v palestinské Caesareji, učený a zbožný muž, opravil text Nového zákona od chyb vzniklých při přepisování; sám tuto spásnou knihu opisoval a dával ji těm, kdo si ji žádali. Druhý byl jáhen Valentýn, věkem starý a zešedivělý moudrostí. Byl velkým znalcem Písma, které znal téměř zpaměti. Třetí byl Pavel, muž čestný a vážený, který byl už dříve pro Krista uvržen do ohně. Kromě nich ještě pět dalších bratří duší i tělem duchem, původem z Egypta, jež se vraceli po odsouzení k práci v cilických dolech do své vlasti, ale u brány města Caesarea přiznali, že jsou křesťané, a proto se dostali před soud. Na otázku, jak se jmenují, odpověděli: „Pohanská jména, která nám dala naše matka, jsme odmítli, takže si říkáme Eliáš, Izaiáš, Jeremiáš, Samuel a Daniel“. Na otázku, odkud jsou, odpověděli: „Z Horního Jeruzaléma“. Tito všichni byli sťati. Trpěl s nimi i mladík Pofýrij, který byl upálen za to, že chtěl jejich těla pohřbít. Také důstojník Seleukij, který k mučedníkům přistoupil a políbil je před tím, než meč dopadl na jejich hlavu. Také služebník římského soudce stařec Theodulos, jenž před popravou políbil jednoho z mučedníků. Nakonec i Julián, který líbal a velebil mrtvá těla mučedníků. A tak dali málo za hodně, levné za drahocenné, smrtelné za nesmrtelné a v roku 308 se přesídlili k Pánu.
Svatý Maruf, biskup města Tagrit v Mezopotámii. Slavný pro víru a laskavost. Maruf zmírnil hněv perského krále Izdegerda vůči křesťanům, vyžádal si od něj ostatky čtyř set mučedníků z Persie a založil zvláštní město Martyropol, kam tyto svaté ostatky uložil. V tomto městě také roku 422 ukončil svou pozemskou pouť a přešel k Hospodinu.
Tyron znamená rekrut. Jen co svatý Theodor vstoupil do armády, do Marmaritského pluku ve městě Amasii, začalo za vlády císaře Maximiana pronásledování křesťanů. Jelikož Theodor nechtěl skrývat, že i on je křesťanem, byl předveden před soud a uvrhnut do vězení, které zamkli a zapečetili. Zlý soudce chtěl totiž Theodora umořit hladem. Ve vězení se Theodorovi zjevil samotný Pán Ježíš Kristus a povzbudil Svého mučedníka slovy: „Neboj se Theodore, Já jsem s tebou. Nepřijímej už pozemskou stravu a nápoj, neboť budeš v jiném životě, věčném a nekonečném se Mnou na nebesích.“ Vtom se v temnici zjevilo množství andělů a celý žalář se rozzářil. Vězeňští strážci uviděli anděly oděné v bílém a velmi se zalekli. Poté byl svatý Theodor vyveden, vyslýchán a odsouzen na smrt. Uvrhli jej do ohně, kde odevzdal svou svatou duši nejvyššímu Bohu. Stalo se tak v roce 306.
Archippos patřil k Sedmdesáti apoštolům. Apoštol Pavel se o něm zmiňuje v listu Koloským a Filemonovi, nazývaje ho svým spolubojovníkem. Ve městě Kolosy měli křesťané středisko právě ve Filemonově domě, kde se scházeli k modlitbě. Apoštol Pavel v listu Filemonovi nazývá tento dům tvou domácí církví. V té době světili apoštolé své učedníky na biskupy, některé z nich na stálé místo, jiné vypravovali jako misionáře putující po různých krajích. Filemon patřil k těm druhým. Jeho žena Apfia se postila a sloužila domácí církvi. Stalo se, že v den svátku pohanské bohyně Artemidy byli všichni věřící v Kolosách, podle svého zvyku, shromážděni k modlitbě ve Filemonově domě. Pohané se o tom dozvěděli, vnikli do domu a pochytali všechny křesťany. Filemona, Archippa a Apfiu, jako jejich vůdce, nejdříve zbičovali, poté zakopali po pás do země a začali kamenovat. Tak zavraždili Filemona a Apfiu. Archippa vytáhli z jámy sotva živého a ponechali ho pro zábavu dětem, které ho celého probodaly noži. A tak i tento Pavlův spolubojovník dobře završil běh svého života.
Byl učedníkem slavného abby Dorothea, který žil ve společenství ctihodných Serida, Jana a Barsonofia Velikého. Dositheos, příbuzný jistého vévody, jednou přišel do Jeruzaléma, aby se poklonil svatyním. V jednom z chrámů jej zaujal obraz Strašného soudu. Tu k němu přistoupila žena v purpurovém šatu a začala mu obraz objasňovat. Nakonec mu při loučení řekla, že chce-li dojít spásy, musí se postit, nejíst maso a často se modlit k Bohu. Byla to samotná Přesvatá Bohorodice.
Srdce mladého Dosithea vzplálo a on zatoužil stát se mnichem. Dorotheos jej přijal za svého poslušníka (novice) a nařídil mu, aby se zcela odřekl své vůle a poslouchal svého duchovního otce. Po několik dní mu dovolil jíst, kolik chce; po určité době mu dávku zmenšil o jednu čtvrtinu, o něco později o další čtvrtinu – dokud si nezvykl vystačit si minimálním množstvím jídla. Dorotheos mu stále říkal: „Jídlo je zvyk, a k čemu člověk přivykne, tolik jí.“ Dositheos dosáhl spásy a proslavil se úplnou poslušností. Zůstává navždy příkladem mnišské poslušnosti a oddanosti svému duchovnímu otci. Tento mladý světec žil v 6. století.
Žil ve městě Katánii, pod sopečným pohořím Etna. Byl dobrým pastýřem a milosrdným učitelem lidí. Usilovně pečoval o nemocné a chudé. A jeho horlivost pro víru byla stejně veliká jako jeho milosrdenství k nemohoucím.
Stalo se, že do města přišel jakýsi mág Heliodor, který sváděl lid různými kouzly a silně rozvracel mravy mládeže. Jednou, během bohoslužby, vstoupil do Božího chrámu a začal zde provádět své čáry. Svatý Lev k němu přistoupil, spoutal ho jedním koncem omoforu (část bohoslužebného roucha) a odvedl jej na městský trh. Tam nařídil, aby zapálili velký oheň. Když se oheň rozhořel, vstoupil Lev doprostřed něho a vtáhl k sobě i Heliodora. Heliodor celý shořel, zatímco Lev zůstal naživu a bez jakékoli újmy. Tu se zastyděli všichni, které Heliodor předtím oklamal a kteří ho pokládali za nějaké božstvo. Milosrdný a horlivý Lev proslul po celé zemi jako velký divotvůrce, který pomáhá lidem svými podivuhodnými zázraky. Završiv svou životní pouť, přesídlil svou duší k Pánu a z jeho ostatků začalo vytékat léčivé myro. Zesnul v 8. století.
Za vlády byzantského císaře Herakleia, v roce 614, zaútočil perský král Husrav (řecky Chosroés) na Jeruzalém a vyplenil jej. Odvezl odtud svatý Kristův Kříž do Persie a vzal do zajetí obrovské množství křesťanů, mezi nimiž byl i patriarcha Zachariáš. Židé Husravovi pomáhali působit zlo křesťanům. K jejich hanebnostem patřilo i to, že od Husrava odkoupili devadesát tisíc křesťanů a jako své otroky je všechny pozabíjeli. Starý patriarcha zůstal v otroctví čtrnáct let. Působením svatého Kříže se v Persii událo mnoho zázraků, a proto Peršané říkali: „Křesťanský Bůh přišel do Persie.“
Později přinutil císař Herakleios perského krále, aby Kříž vrátil i s patriarchou a dalšími otroky do Jeruzaléma. Sám císař vnesl tehdy svatý Kříž na svých ramenou do Svatého města. Svatý Zachariáš strávil zbylé své dny v pokoji a odešel k Pánu v roce 631. Na patriarším trůnu ho vystřídal patriarcha Modest, poté na něj usedl svatý Sofronios (viz 11. / 24. března).
Žil jako poustevník na asijském Olympu, na místě zvaném Symbola. Do monastýru vstoupil Timotej v mládí, přijal mnišský postřih a až do hlubokého stáří strávil pozemský život v postu, modlitbě, bdění a neustálé práci. Po celý svůj život zachoval čistotu a cudnost. A protože Bůh dává čistým a cudným moc nad zlými duchy, daroval ji také Timoteji. Svou prací na vlastní duši dosáhl Timotej toho, že v sobě postavil podivuhodný dům Svatého Ducha. Tento svatý muž zemřel v roce 795.
Za vlády císaře Maximiána nastalo velké pronásledování křesťanů. Svatý Mořic pobýval tehdy v syrském městě Apameia jako velitel místního vojska. Pohané ho před císařem obvinili, že je křesťanem a šíří křesťanskou víru mezi vojáky. Císař se osobně dostavil do Apameie, aby vedl vyšetřování. Spolu s Mořicem bylo před něj předvedeno i 70 vojínů-křesťanů, mezi nimi i Mořicův syn Fotín. Ani lichotky, ani vyhrůžky nemohly zviklat víru mladých hrdinů.
Na císařovy výhružky odpověděli: „Ó císaři, není strachu v rozumné a silné duši těch, kdož milují Hospodina!“ Když císař nařídil, aby z nich svlékli vojenský oděv a opasky, řekli mu: „Bůh nás obleče do nepomíjivých oděvů a opasků a do věčné slávy!“ Když jim císař vytkl, že potupili vojenskou čest, kterou jim sám daroval, odvětili: „Tvá čest je bezectná, protože jsi zapomněl na Boha, který ti dal císařskou moc!“ Císař tehdy nařídil, aby před Mořicovýma očima sťali jeho syna Fotína, a zastrašili tak otce i ostatní. Svatý Mořic však řekl: „Splnil jsi naše přání, mučiteli, a poslal jsi před námi Fotína, vojína Kristova.“
Proto je císař odsoudil k té nejnelidštější smrti: odvedli je k močálu, obnažili, přivázali ke stromům a namazali jejich těla medem, aby je uštípali komáři, vosy a sršni. Teprve desátého dne odevzdali ve strašlivých mukách své duše Bohu, aby se věčně radovali se svatými anděly na nebesích. Jejich těla byla tajně odnesena křesťany a s úctou pochována. Stateční vojáci Kristovi byli umučeni kolem roku 305.
Za vlády císaře Arkádia (395-408) byly ze země vyzvednuty svaté ostatky mnoha Kristových mučedníků, mezi nimi i apoštola Andronika a jeho pomocnice Junie (Ř 16, 7). Ostatky byly nalezeny díky Božímu zjevení, jehož se dostalo kleriku Mikuláši Kalligrafovi. „Jejich jména zná pouze Hospodin, který je zapsal do nebeské Knihy živých.“ Nad ostatky apoštola Andronika vybudoval císař Andronikos I. ve 12. století podivuhodný chrám.
Velký a slavný Jan Křtitel byl sťat na přání zlobné Herodiady, nezákonné manželky Herodovy. Po Janově stětí Herodias nařídila, aby jeho hlava nebyla pohřbena spolu s tělem, neboť se bála, aby strašný prorok nevstal z mrtvých. Proto vzala jeho hlavu a zakopala ji na skrytém, nedůstojném místě, hluboko do země. U Herodiady sloužila Jana, žena Herodova dvořana Chuzy. Dobrotivá a zbožná Jana nemohla strpět, aby hlava Božího člověka zůstala na onom nedůstojném místě, a tak ji tajně vykopala, odnesla do Jeruzaléma a pochovala na Olivetské hoře.
Král Herodes o tom nevěděl. Když uslyšel o Ježíšovi, jak činí veliké zázraky, ulekl se a řekl si: „To je Jan, kterého jsem dal stít, a on vstal z mrtvých.“ (Mk 6, 16) Za nějakou dobu uvěřil jistý významný šlechtic v Krista, opustil své postavení a světskou marnost a přijal mnišství se jménem Innokentios. Usadil se na Olivetské hoře, právě na místě, kde byla zakopána hlava Jana Křtitele. Když si chtěl postavit kélii a hluboko kopal, našel hliněnou nádobu a v ní hlavu, o které mu bylo tajemně zjeveno, že patří Janu Křtiteli. Políbil ji a zakopal na stejném místě.
Božím řízením pak tato divotvorná hlava přecházela z jedněch rukou do druhých, upadala do tmy zapomnění a znovu se objevovala, až byla nakonec za časů patriarchy Ignatia a zbožné císařovny Teodory, matky císaře Michaela a manželky císaře Theofila, přenesena do Cařihradu. U Předchůdcovy hlavy se událo mnoho zázračných uzdravení. Důležité a zajímavé je to, že dokud Jan žil, „žádného znamení neučinil“ (J 10, 41), zatímco jeho svatým ostatkům byla dána blahodatná a divotvorná moc.
Jeho předchůdce, patriarcha Pavel, tajně opustil katedru, odešel do monastýru a přijal schimu. Bylo to za vlády císařovny Ireny a císaře Konstantina. Na Pavlovo doporučení byl roku 783 zvolen novým patriarchou císařský senátor a rádce Tarasios. Rychle prošel všemi církevními hodnostmi a usedl na patriarší stolec.
Tarasios byl člověkem vysoce vzdělaným a velikým horlitelem za pravoslavnou víru. Hodnost patriarchy přijal nedobrovolně, jen proto, aby napomohl vítězství Pravoslaví nad herezemi, zejména nad herezí obrazoboreckou. Během jeho patriarší služby byl v roce 787 svolán 7. všeobecný sněm v Niceji, na němž bylo obrazoborectví odsouzeno a opět zavedeno a utvrzeno uctívání svatých ikon.
Tarasios byl velmi milosrdný k sirotkům a chudým, stavěl jim útulky, rozdával jídlo. Vůči mocným tohoto světa dokázal být naopak nekompromisním, pokud šlo o obhajobu víry a morálky. Stalo se, že císař Konstantin vyhnal svou zákonitou manželku Marii, přijal k sobě jakousi svou příbuznou, žil s ní a dožadoval se u patriarchy požehnání k sňatku. Tarasios mu požehnání nejenže neudělil, ale nejprve ho poučil o nezákonnosti takového jednání, poté veřejně obvinil a nakonec odloučil od svatého Přijímání.
Před svou smrtí byl Tarasios viděn, jak odpovídá démonům: „Ne, nenesu vinu na tomto hříchu! Nejsem tím vinen!“ Když už nemohl hýbat ani ústy, začal se bránit rukama a démony od sebe odháněl. Poté, co vydechl naposled, rozzářila se jeho tvář, jako by ji zalilo sluneční světlo. Tento vpravdě veliký patriarcha zesnul v roce 806. Církev spravoval dvaadvacet let a čtyři měsíce.
Tento veliký arcipastýř se narodil bohatým rodičům v Soluni. Své mládí do svých dvaceti pěti let strávil v rodném městě, poté opustil rodiče i světský život a odešel do egyptské pouště. Pod vedením zkušeného duchovního otce zde mladý Porfyrios přijal mnišství a strávil pět let. Následně se svým věrným přítelem, mnichem Markem, navštívil Svatou zemi. Pět let pak duchovně zápasil v jedné jeskyni poblíž Jeruzaléma, kde mu však ochrnuly nohy, takže nemohl chodit. Přesto nadále navštěvoval bohoslužby, na které se vždy připlazil po kolenou. Jednou v noci se mu ve snu zjevil samotný Pán, uzdravil jeho nohy a Porfyrios se stal zcela zdravým.
Když byl zvolen biskupem v Gaze, přijal tuto hodnost s těžkým srdcem. V Gaze našel jen dvě stě osmdesát křesťanů; všichni ostatní obyvatelé byli modloslužebníky, a to velmi fanatickými. Jen díky veliké víře a trpělivosti se Porfyriovi podařilo přivést obyvatele Gazy k víře Kristově. Osobně musel cestovat až do Cařihradu k císaři Arkadiovi a patriarchovi Janu Zlatoústému, aby našel podporu v nerovném boji s modláři. Kýžené podpory dosáhl: modlářské chrámy byly zavřeny, modly zničeny a vystavěn nádherný chrám s třiceti mramorovými sloupy. Při stavbě chrámu pomohla zvláště císařovna Eudoxie. Porfyrios žil tak dlouho, že mohl spatřit, jak je celé město Gaza obráceno ke křesťanství. Dosáhl toho ovšem až po mnohém úsilí, utrpení a slzavých modlitbách k Bohu. Zesnul pokojně v roce 421. Byl divotvůrcem během svého života i po smrti. Jeho svaté ostatky dodnes spočívají v Gaze.
Tento světec pocházel z Desetiměstí (Dekapole) u Galilejského moře, a byl proto nazván Dekapolitou. Od mládí se oddal životu postníka a prošel všemi předepsanými asketickými skutky, jimiž se očišťuje srdce a duch se povznáší k Bohu. Ale když nastalo pronásledování kvůli uctívání ikon ze strany zlovolného císaře Lva Isaurského, postavil se Prokop na obranu ikon. Dokazoval, že úcta k ikonám není modloslužebnictvím, neboť křesťané vědí, že když se klanějí se před ikonami, neklanějí se mrtvé hmotě, nýbrž živým světcům, kteří jsou na ikonách zobrazeni. Za to byl Prokop nelidsky mučen, uvězněn, bit a řezán železem. Poté, co byl císař Lev tělesně zavražděn – jeho duše však zemřela již dříve –, byly ikony navráceny do chrámů a Prokop se vrátil do svého monastýru, kde strávil v pokoji zbytek svých dní. Ve stáří přesídlil do Božího království, kde nyní s radostí patří na živé anděly a světce, jejichž tváře uctíval během pozemského života na ikonách. Prokop pokojně zesnul v 9. století.
Svatý Proterios byl presbyterem v Alexandrii za časů, kdy zde byl patriarchou heretik Dioskoros, jeden z původců monofyzitské hereze, která učila, že v Kristu nejsou dvě přirozenosti, ale jen jedna. V té době vládl císař Markianos s císařovnou Pulcherií. Proterios, muž svatý a zbožný, povstal proti Dioskorovi a snášel kvůli tomu mnohé obtíže. Tehdy byl svolán 4. všeobecný sněm v Chalkedonu, na kterém byla monofyzitská hereze odsouzena, Dioskoros byl sesazen z patriaršího trůnu a poslán do vyhnanství. Na jeho místo byl zvolen pravověrný muž Proterios.
Spravoval Církev s horlivostí a láskou skutečného Kristova následovníka. Dioskorovi stoupenci však nepřestávali podněcovat v Alexandrii vzpoury. Při jednom z krvavých povstání Proterios odešel z města se záměrem, že se dočasně vzdálí, avšak na cestě se mu zjevil prorok Izaiáš a řekl mu: „Vrať se do města. Čekám na tebe, abych tě vzal s sebou.“ Proterios se vrátil a vstoupil do chrámu. Když se o tom dozvěděli heretikové, zuřivě vtrhli do chrámu, chopili se patriarchy a ubodali ho. S Proteriem tehdy zahynulo i dalších šest křesťanů. Tak přijal tento podivuhodný pastýř stáda Kristova mučednický věnec za pravdu Pravoslaví. Stalo se tak roku 457.
Byl přítelem a spolutrpitelem svatého Prokopia Dekapolity. Basil svého učitele věrně následoval jak v dobách míru, tak během pronásledování. Mnohá muka mu způsobili obrazoborci. Poté, co byli obrazoborci Božím řízením poraženi, Basil se spolu s Prokopiem vrátil do svého monastýru, kde sváděl v postu a modlitbě ještě dlouho duchovní boj, dokud pokojně nezesnul roku 747.
Tento velký světec se narodil v Římě významným rodičům. V mládí studoval všechny světské vědy, zejména filosofii a astronomii. Pak se zcela oddal studiu Svatého Písma. Vytrvale se snažil jít od dobrého k ještě lepšímu a toužil po nejvyšší dokonalosti. Proto odešel z Říma do Konstantinopole, aby osobně viděl a slyšel sv. Jana Zlatoústého. Ten jej poučil a vysvětil na diákona. Načerpav od Zlatoústého mnohou moudrost vydal se ct. Kasián dále na východ, aby se naučil ještě více a dosáhl dokonalosti. Nejdéle zůstal v Egyptě v Nitrii, mezi slavnými duchovními velikány, od nichž se naučil cvičení ve všemožných ctnostech.
Poté se vrátil na západ a usídlil ve městě Marseille. Zde založil dva monastýry, mužský a ženský. Na žádost monachů napsal ctihodný Kasián několik spisů, z nichž jeden je zvláště užitečný pro duchovní růst: „Osm knih o boji proti osmi hlavním vášním.“ Také jeho spis proti heretikovi Nestoriovi, který napsal na žádost arcidiakona Lva je velmi významný. Věrně sloužil Pánu, mnohé obohatil moudrostí a r. 435 přešel do věčného života. Jeho sv. ostatky dodnes spočívají v Marseille.
Žila ve fénickém městě Héliopolis za vlády císaře Trajána. Zpočátku byla velkou hříšnicí, poté však učinila pokání, vedla asketický život a nakonec se stala mučednicí. Díky smilstvu nabyla obrovského majetku. Rozhodný obrat v jejím životě způsobil Božím řízením starý mnich German, a to neúmyslně.
Přišel do města za povinnostmi a ubytoval se u jednoho křesťana, jehož dům měl společnou stěnu s domem Eudokie. Když začal v noci podle mnišského zvyku číst Žaltář a nějakou knihu o Strašném soudu, Eudokie to slyšela a pozorně vyslechla jeho čtení až do konce. Padl na ni takový strach a hrůza, že nemohla celou noc usnout. Sotva začalo svítat, hned poslala sluhu k mnichovi s prosbou, aby k ní přišel. German přišel a vedli spolu dlouhý rozhovor o tom, co stařec minulou noc četl, a obecně o víře a spasení. Výsledkem těchto rozhovorů bylo, že Eudokie požádala místního biskupa, aby ji pokřtil.
Po křtu věnovala všechen svůj majetek Církvi, aby byl rozdán chudým, propustila svoje služebnictvo a otroky a sama se odebrala do ženského monastýru, kde se plně zasvětila mnišskému životu, poslušnosti, trpělivosti, bdění, modlitbě a postu. Její askeze byla taková, že ji po třinácti měsících sestry zvolily igumenou. V monastýru prožila 56 roků a Bůh jí daroval takovou blahodať, že křísila i mrtvé. Když začal císařský místodržitel Vincent (Vikentios) pronásledovat křesťany, byla svatá Eudokie sťata mečem. Vidíme zde překrásný příklad toho, jak se může nečistá nádoba očistit, posvětit a naplnit drahocennou nebeskou vůní – blahodatí Ducha Svatého.
Za svou moudrost a bohabojnost byl zvolen biskupem a spravoval Boží církev s láskou a horlivostí. Jakmile však za vlády zákeřného císaře Licinia nastalo pronásledování křesťanů, byl tento Boží člověk předveden před soud a vystaven mnohému mučení. Když mu mučitel Sabinus radil, aby se zřekl Krista a poklonil se pohanským modlám, Theodotos mu odpověděl: „Kdybys poznal dobrotu mého Boha, v něhož vkládám naději, že mne pro tato dočasná muka učiní hodným věčného života, i ty bys chtěl za Něj trpět tak jako já.“ Do těla mu vtloukali hřeby, a on se vděčně modlil k Bohu; domnívaje se, že se blíží jeho konec, poučoval a radil křesťanům, kteří byli okolo něj. Božím řízením vyhlásil v té době císař
Konstantin svobodu křesťanům a nařídil, aby byli propuštěni všichni odsouzenci pro Krista. Tehdy byl propuštěn i svatý Theodotos a zcela vyčerpaný mučením se vrátil na svou katedru v Kyrenii. Po dvou letech zesnul v Pánu, kterému věrně sloužil a pro kterého velice trpěl. Svůj pozemský život dokonal v roce 302 a přesídlil se do Hospodinových příbytků.
Velký egyptský asketa 5. století, současník ctihodného Makária, žák svatého Lota. Snažil se splnit všechna Boží přikázání. Jeden z bratrů mu pochválil nůž, kterým řezal proutí na košíky. Když abba uslyšel chválu, s radostí bratrovi daroval nůž. Ctihodný Agathon také řekl: Bylo by pro mě potěšením, kdybych si mohl vzít tělo malomocného a dát mu své. Není to dokonalá láska?
Všichni tři byli druhy sv. Theodora Tyrona. Poté, co sv. Theodor přijal slavnou mučednickou smrt, zůstali v žaláři a dlouho nebyli odsouzeni kvůli tomu, že ve městě Amasia došlo ke změně císařského místodržitele. Když nastoupil nový náměstek, ještě nelidštější než jeho předchůdce, nařídil, aby mu byla tato trojice předvedena. Všichni tři byli mladí, Eutropios a Kleonikos byli bratry a Basiliskos příbuzným sv. Theodora. Díky bratrské lásce však žili všichni tři jako rodní bratři. A proto pravili místodržiteli: „Jako je nedělitelná Svatá Trojice, tak jsme i my nedělitelní podle víry a nerozluční podle lásky.“
Zbytečné byly místodržitelovy lákavé nabídky a stejně marný byl i jeho pokus uplatit Eutropia. Nejprve ho pozval na večeři, což Eutropios odmítl slovy žalmu: Blažený muž, který nechodí na radu bezbožných (Ž 1, 1). Poté mu nabídl velké bohatství – sto padesát litrů stříbra. Eutropios to rovněž odmítl a připomněl místodržiteli, že Jidáš kvůli stříbru zahubil svou duši. Po všech zkouškách, nátlaku a mučení byli první dva odsouzeni k ukřižování a Basiliskos ke stětí hlavy. Ukřižovaní na dvou křížích, vzdali dva bratři chválu Kristu za to, že byli hodni stejné smrti jako On; Basiliskova hlava byla sťata mečem. Všichni odešli do Království radosti, kde je očekával jejich velitel sv. Theodor, již dříve oslavený Kristem, Pánem a Vítězem. Stalo se tak roku 308.
Tento znamenitý světec se učil asketickému životu nejprve v egyptských Thébách a později přesídlil k Jordánu. Zde založil monastýr, ve kterém žilo asi 70 mnichů. Monastýr existuje až do dnešních dnů. Svatý Gerasim pro svůj monastýr sestavil speciální typikon, podle kterého trávili mniši pět dní v týdnu ve svých kéliích a pletli koše a rohože. V kéliích se nikdy netopilo a během všedních dnů se mniši posilňovali jen trochou suchého chleba a datlemi. Své kélie měli vždy otevřené, i když někam odcházeli – to proto, aby si každý příchozí mohl vzít to, co potřeboval. V sobotu a neděli se scházeli v monastýrském chrámu, přistupovali ke svatému Přijímání a poté společně stolovali s vařenou stravou a trochou vína ke slávě Boží. Tehdy každý mnich přistupoval k igumenovi a kladl mu k nohám to, co vyrobil za předchozích pět dní. Každý mnich měl jen jeden oděv.
Svatý Gerasim byl příkladem všem. V době Velkého postu nejedl nic kromě sv. Přijímání. Jednou uviděl lva, který řval bolestí, protože se mu do nohy zabodl trn. Gerasim k němu přistoupil, pokřižoval se a vytáhl zvířeti trn z nohy. Lev se stal tak krotkým, že sám přišel za starcem do monastýru a zůstal tam až do starcovy smrti. A když starec zesnul, zakrátko zemřel žalem i lev.
Svatý Gerasim se účastnil 4. všeobecného sněmu v Chalcedonu za vlády císaře Markiána a císařovny Pulchérie. Z Božího dopuštění byl zpočátku sveden monofyzitskou herezí Eutychia a Dioskora, brzy se však pod vlivem ctihodného Euthymia pokál a na sněmu vystupoval jako velký obhájce Pravoslaví. Z Gerasimových učedníků byl nejslavnějším svatý Kyriak Poustevník. Ctihodný Gerasim zesnul v roce 475 a přešel do věčné radosti svého Pána.
Všichni byli vojevůdci byzantského císaře Theofila. Poté, co bylo Theofilovo vojsko poraženo Saracény poblíž frygického města Amorion, muslimové obsadili město a vzali do zajetí mnoho křesťanů, mezi nimiž byli i tito vojevůdcové. Většina křesťanů byla povražděna nebo prodána do otroctví, zatímco vojenští velitelé – celkem 42 osob – byli uvrženi do žaláře, kde strávili sedm let. Mnohokrát k nim přicházeli muslimští úředníci s tím, aby je přemluvili přijmout islám, avšak vojevůdcové o tom nechtěli ani slyšet. Když je Saracéni přesvědčovali, že skutečným prorokem je Mohamed a ne Kristus, vojevůdcové se jich zeptali: „Kdyby se dva lidé přeli o jedno pole a každý z nich by tvrdil, že pole patří jemu, a přitom by první z nich měl mnoho svědků, kdežto druhý ani jediného vyjma sebe samého, jak byste rozhodli: komu patří pole?“ Saracéni odpověděli: „Samozřejmě tomu, kdo má mnoho svědků.“ – „Máte pravdu,“ řekli vojevůdcové, „a tak je to i s Kristem a Mohamedem. O Kristu svědčí mnoho starých proroků, které i vy uznáváte, od Mojžíše až do Jana Křtitele. Ale Mohamed svědčí o sobě sám, že je prorok, a nemá ani jediného svědka.“
Saracéni byli zahanbeni, ale začali svou víru bránit jiným způsobem – jejich víra je prý lepší než křesťanská, protože jim Bůh dal zvítězit nad křesťany a daroval jim tu nejlepší zemi a mnohem větší říši, než mají křesťané. Vojevůdcové na to odpověděli: „Kdyby tomu bylo tak, pak by bylo pravou vírou i egyptské, babylonské, řecké a římské modloslužebnictví, stejně jako perské uctívání ohně, protože po jistou dobu každý z těchto národů vítězil nad ostatními a ovládal je. Je zřejmé, že vaše vítězství, moc ani bohatství nejsou důkazem pravosti vaší víry. My však víme, že Bůh dává křesťanům někdy vítězství a jindy dopouští bolest a utrpení, aby je napravil a přivedl k pokání a očištění od hříchů.“ Po sedmi letech věznění byli mučedníci v roce 845 sťati. Jejich těla byla vhozena do řeky Eufratu, vyplula však u druhého břehu, kde je křesťané vyzvedli a pochovali.
Všichni sloužili jako biskupové v Chersonesu v různých dobách a všichni (až na Aetheria) byli umučeni bezbožníky, ať už Židy, Řeky nebo Skythy. Všichni byli do této divoké země vysláni jeruzalémským patriarchou jako misionáři, aby zde rozšířili světlo Evangelia. Basil vzkřísil Kristovým jménem syna jednoho chersoneského knížete. Tamní Židé tím byli pohoršeni, a vydali jej proto soudu. Basil byl přivázán za nohy a vláčen po městských ulicích, dokud nevypustil duši. Efrém byl sťat mečem ve Skythii. Evžen, Elpidios a Agathodoros byli stejně jako svatý Basil umučeni v Chersonesu rukama Židů a pohanů, kteří je tloukli holemi a kamenovali, dokud neodevzdali duše Bohu.
Aetherios žil v době Konstantina Velikého, svobodně a pokojně spravoval Církev, vybudoval v Chersonesu veliký chrám a zesnul přirozenou smrtí. Po jeho zesnutí byl na biskupskou katedru v Chersonesu vyslán blažený Kapiton. Bezbožníci jej prosili, aby jim ukázal zázračné znamení a dokázal pravost své víry. Navrhli Kapitonovi, aby vstoupil do ohnivé pece; pokud prý v ní neuhoří, všichni uvěří v Krista. S vroucí modlitbou a nadějí v Boha si Kapiton oblékl biskupský omofor, pokřižoval se a se srdcem a myšlenkami upřenými k Bohu vešel do rozpálené pece. Zůstal v ní stát kolem hodiny, aniž by oheň jakkoli ublížil jeho tělu i oděvu, a vystoupil z ní zcela zdráv. Všichni tehdy zvolali: „Jediný je Bůh, Bůh křesťanský, veliký a mocný, neboť ochránil Svého služebníka v peci ohnivé!“ Poté bylo pokřtěno celé město i s okolím. O uvedeném zázraku se mnoho hovořilo na nicejském sněmu: všichni oslavovali Boha a chválili neochvějnou víru sv. Kapitona. O několik let později byl sv. Kapiton zajat pohany na Dněpru a utopen v řece. Všech sedm svatých biskupů chersoneských bylo umučeno ve 4. století.
Když byl první císařský rádce Tarasios coby laik zvolen cařihradským patriarchou, přijali tehdy díky němu a od něj mnišský stav někteří jeho přátelé a sympatizanti ze světského prostředí. Patřil mezi ně i tento Theofylaktos. Tarasios jej ustanovil biskupem v Nikomédii. Jako biskup byl Theofylaktos dobrým pastýřem duchovního stáda a projevoval neobyčejné milosrdenství vůči chudým a sirotkům.
Po smrti svatého Tarasia se stal patriarchou v Cařihradě Nikeforos a krátce nato usedl na císařský trůn Lev Arménský, který byl obrazoborcem, a vyvolal proto velké pobouření v Kristově Církvi. I když byla obrazoborecká hereze na 7. všeobecném sněmu prokleta, císař Lev ji znovu obnovil a chtěl jí zaměnit Pravoslaví. Svatý Theofylaktos to císaři vytkl, hledě mu zpříma do očí, ten však ze svého neustoupil. Tehdy mu Theofylaktos předpověděl: „Přijde na tebe, císaři, znenadání strašná nemoc a nenalezneš nikoho, kdo by tě z ní vyléčil!“ Za tato slova byl svatý Theofylaktos na císařův příkaz odvolán ze své katedry a poslán do vězení, kde strávil třicet let, strádaje strašným ponižováním a urážkami, a kde nakonec odevzdal svou duši Hospodinu kolem roku 845.
V dobách pronásledování křesťanů se mnozí věřící rozutekli do hor a jeskyní. Učinila tak i matka budoucího mučedníka Kodráta. Byla právě těhotná, při útěku v lese porodila a krátce na to zemřela. Dítě bylo Božím řízením ochraňováno, krmeno a vedeno andělem ochráncem a vyrostlo v přírodě a odloučenosti. Ten, který sesílal Izraeli manu na poušti, sesílal i chlapci Kodrátovi na ústa sladkou rosu z oblaků. Když dosáhl dvanácti let, sestoupil do města, kde si jej oblíbili jistí dobří lidé a poslali ho na studia. Vystudoval lékařství a léčil pak nemocné přírodními léčivy, ale hlavně duchovní mocí a modlitbou, které uvykl již od dětství.
Když nastalo nové pronásledování za císaře Decia, Kodrátos byl přiveden před soud a uvržen do vězení. Tehdy se k němu přidalo pět jeho přátel a vyznalo rovněž jméno Kristovo. Byli to Kyprián, Dionysios, Anektos, Pavel a Crenscens (Kreskes). Cestou na popraviště je vláčeli po ulicích a pohané – zvláště jejich děti – je přitom bili palicemi a kameny. Na popravišti se mučedníci pomodlili k Bohu a byli sťati mečem. Vytryskl zde ze země pramen vody, který dodnes nese Kodrátovo jméno a připomíná hrdinství, s nímž svatí šestipočetníci položili život pro Krista. Byli umučeni za pravdu v roce 250 v Korintě, za vlády císaře Decia a jeho náměstka Iasona.
Byl urozeným a bohatým mužem, ale také upřímným a pokřtěným křesťanem. Když dal císař Valerián během pronásledování uvěznit mnoho křesťanů, Kodrátos podplácel žalářníky, aby ho vpouštěli do žaláře. Nosil odsouzeným potraviny a upevňoval je ve víře. Poté, co byli křesťané předvedeni před soudce a on se jich ptal na jméno, původ a stav, všichni mlčeli. Vtom se za nimi objevil Kodrátos a z plna hrdla zakřičel: „Jménem jsme křesťané, povoláním a stavem jsme služebníci Ježíše Krista a naším městem a vlastí je nebe!“ Po tomto vyznání byl i on postaven před soud a po dlouhém a krutém mučení sťat spolu s ostatními.
Narodil se v Damašku vznešeným a zbožným rodičům. Neuspokojil se získanou světskou moudrostí, a vydal se proto hledat skutečnou moudrost duchovní. V lávře sv. Theodosia v Palestině se setkal s inokem Janem Moschem, kterého si vybral za učitele, a spolu s ním začal navštěvovat monastýry a askety v Egyptě. Jeho heslem bylo: každý den se naučit co nejvíce z duchovní moudrosti. Vše, co se dozvěděli, si Jan a Sofronios zapsali a poté vydali v knize Luh duchovní neboli Sinajský paterik.
Později odešli do Říma, kde sv. Jan Moschos zemřel a zanechal Sofroniovi závěť, aby jeho ostatky přenesl na Sinaj nebo do lávry sv. Teodosia. Sofronios splnil přání svého učitele a přenesl jeho tělo do palestinské lávry. Poté strávil jistý čas v Jeruzalémě, který byl právě tehdy osvobozen od Peršanů. Sofronios byl přítomen návratu životodárného Kříže Páně z Persie, jejž do Svatého města přinesl na svých bedrech císař Herakleios. Starý patriarcha Zachariáš, který se vrátil z otroctví, žil již jen krátce a po jeho smrti jej vystřídal Modest. Po něm byl roku 634 zvolen patriarchou blažený Sofronios.
Spravoval Církev s výjimečnou moudrostí a horlivostí deset let. Postavil se na obranu Pravoslaví proti monotheletistické herezi, kterou na svém místním sněmu v Jeruzalémě odsoudil ještě předtím, než byla odsouzena na 6. všeobecném sněmu. Sofronios napsal život svaté Marie Egyptské, sestavil obřad velkého svěcení vody a uvedl do bohoslužeb nové hymny a písně. Když arabský kalif Omar obsadil Jeruzalém, Sofronios ho snažně prosil, aby ušetřil křesťany. Omar to licoměrně slíbil, zanedlouho však začal v Jeruzalémě loupit a trýznit křesťany. Sofronij se tehdy se slzami modlil k Bohu, aby jej odebral z tohoto světa, neboť již nemohl hledět na to, jak jsou poskvrňovány svatyně. Bůh jeho modlitby vyslyšel a roku 644 jej přenesl k Sobě do Svých nebeských příbytků.
Moudře a horlivě spravoval svatou Církev jako veliký arcipastýř cařihradský. Když začal Lev Arménský vystupovat proti úctě k ikonám, postavil se sv. Nikeforos císaři na odpor. Zpočátku se jej snažil přivést k rozumu a posléze ho veřejně obvinil. Za to jej bezbožný císař poslal do vyhnanství na ostrov Prokonnesos (dnes turecká Marmara), do monastýru, který vybudoval sám sv. Nikeforos a zasvětil jej sv. Theodorovi. Zde strávil vyznavač třináct let a poté odešel v roce 827 k Hospodinu. Když všichni obrazoborečtí císařové zemřeli, na císařský trůn usedl Michal s matkou Theodorou a patriarchou se stal opět Metoděj, tehdy byly (v roce 846) přeneseny ostatky sv. Nikefora z Prokonnesu do Cařihradu a uloženy nejprve v chrámu sv. Sofie, z něhož byl světec kdysi vyhnán, a nakonec v chrámu Svatých apoštolů. Památka tohoto velikého hierarchy se slaví 2. (15.) června; dne 13. (26.) března se připomíná nalezení a přenesení jeho neporušených ostatků. 13. března byl sv. Nikeforos vyhnán z Konstantinopole a opět 13. března – po devatenácti letech – byly jeho ostatky přeneseny do hlavního města.
Narodil se roku 480 v italském městě Nursie (Norcia) vznešeným a bohatým rodičům. Ve škole dlouho nesetrval, neboť zjistil, že by mohl knižním vzděláním zahubit „velkou moudrost své duše“. Odešel ze školy jako „neučený mudrc a rozumný neznalec“. Benedikt uprchl do jednoho monastýru, kde byl postřižen mnichem Romanem. Poté se usadil v jeskyni na nepřístupné hoře a po tři roky se zde oddával veliké práci na své duši. Roman mu přinášel chléb a spouštěl jej na provaze po strmé skále přímo do jeskyně, kterou ctihodný obýval. Když se stal Benedikt již příliš známým v okolí, raději z jeskyně odešel, aby se vyhnul lidské slávě.
Sám k sobě byl velmi přísný. Jednou na něj zaútočil démon tělesného chtíče: Benedikt se svlékl a válel se v kopřivách a trní tak dlouho, dokud se nezbavil jakékoli smyslné myšlenky. Bůh mu udělil mnoho duchovních darů: jasnozřivost, schopnost uzdravovat nemoci, vyhánět zlé duchy, křísit mrtvé a zjevovat se lidem na dálku či ve snu. Jednou Benedikt duchovním zrakem prohlédl, že mu podali pohár s otráveným vínem. Učinil nad pohárem znamení kříže a pohár se roztříštil.
Ctihodný Benedikt založil 12 monastýrů a v každém z nich žilo zpočátku 12 mnichů. Později sestavil zvláštní řád benediktinské řehole, která existuje v římskokatolické církvi dosud. Šest dní před svou smrtí světec přikázal, aby byl odkryt jeho předem připravený hrob, neboť prohlédl, že se již blíží jeho smrt. Shromáždil všechny mnichy, udělil jim rady a odevzdal svého ducha Hospodinu, kterému věrně sloužil v chudobě a čistotě. Jeho rodná sestra Scholastika vstoupila do ženského monastýru a vedena příkladem svého bratra dosáhla vysoké duchovní dokonalosti. Ve chvíli, kdy sv. Benedikt zesnul, měli dva mniši – první byl zrovna na cestě a druhý se modlil ve vzdálené kelii – současně jedno a totéž vidění: cesta od země k nebesům byla vystlána drahocennými látkami a po stranách stály řady lidí v zářivých oděvech; na vrcholu cesty stál člověk nepopsatelné krásy a záře, který jim řekl, že tato cesta je připravena pro Benedikta, v němž našel Bůh zalíbení. Podle tohoto vidění oba mniši poznali, že jejich dobrotivý igumen odešel z tohoto světa. Ctihodný Benedikt zesnul pokojně v roce 543 a přesídlil do věčného Království Kristova.
Všichni byli umučeni v Caesareji Palestinské místodržitelem Urbanem, za vlády císaře Diokleciána. Všech sedm kromě Agapia byli velmi mladí lidé a nebyli ještě křesťany. Nepřijali křest vodou, ale krví. Jednoho dne se těchto sedm mladíků stalo svědky mučení křesťanů: jedni byli trýzněni v ohni, druzí na šibenicích, třetí divou zvěří. Když mládenci viděli, s jakou trpělivostí snášejí křesťané všechna mučení, zapláli horlivostí pro Krista.
Sami si svázali ruce za zády a takto spoutáni předstoupili před Urbana se slovy: „I my jsme křesťané!“ Urbanova snaha odradit je sladkými sliby i výhružkami se minula účinkem. K mládencům se připojil i Agapios, vážený občan města, který už předtím pro Krista mnoho vytrpěl. Agapios ve všech ještě více roznítil jejich víru a lásku k Hospodinu. Všichni byli sťati mečem v roce 303 a přesídlili do příbytků nebeského Krále.
Je jedním ze Sedmdesáti apoštolů. Byl bratrem apoštola Barnabáše, narodil se na Kypru. Doprovázel apoštola Pavla, který na něj vzpomíná v listu Římanům (16, 10). Když velký apoštol Pavel ustanovoval mnoho biskupů do různých zemí světa, ustanovil tehdy Aristobula biskupem Británie.
V té době žily v Británii divoké, nevěřící a zákeřné národy a Aristobulos mezi nimi vytrpěl nepopsatelné těžkosti, muka a úklady. Bili ho bez milosti, vláčeli po ulicích, rouhali se mu a vysmívali. Ale nakonec tento svatý muž, díky Boží milosti, dosáhl úspěchu. Osvítil národ, pokřtil ho jménem Pána Ježíše Krista, postavil chrámy, vysvětil kněze a diákony a v pokoji v Británii zesnul a odešel do Nebeského království Pána, kterému věrně sloužil po celý život.
Egypťan žijící v městě Hermopolis, kde vykonával úřad správce. V době pronásledování křesťanů odešel s mnoha dalšími křesťany na jednu horu, kde se ukrýval v nějakém příbytku a trávil zde čas v půstu a modlitbě.
Prozradil jej ale nějaký žebrák, který mu přinesl jídlo a kterému Sabin prokázal mnohá dobrodiní. Stejně jako zradil Jidáš Krista, i tento ubožák zradil svého dobrodince za dvě zlaté mince. Sabin byl se šesti dalšími vojáky zatčen, svázán a přiveden k soudu. Po mnohém utrpení byl vržen do řeky Nilu, kde v roce r. 287 odevzdal svou duši Bohu.
Rozličné jsou cesty, kterými vodí Bůh ty, kdož se Mu chtějí líbit a naplnit Jeho zákon. Za vlády císaře Honoria žil v Římě vysoký císařský hodnostář Euthymián, muž velmi vážený a bohatý. On i jeho manželka Aglaida vedli bohumilý život. Ačkoli byl Euthymián bohatý, zasedal k jídlu jen jedenkrát denně, a to až po západu slunce. Manželé měli jediného syna Alexeje. Když dospěl, přinutili ho, aby se oženil. Alexej však během svatební noci opustil nejen svou ženu, ale i otcovský dům, nasedl na loď a odplul do mezopotámské Edessy, kde se nacházel divotvorný otisk tváře Pána Ježíše, poslaný samotným Pánem králi Abgarovi (více viz 16. / 29. srpna). Alexej se této ikoně poklonil, oblékl se do žebráckého oděvu a žil v tomto městě jako chudák sedmnáct let. Během nich se neustále modlil k Bohu v předsíni chrámu Přesvaté Bohorodice. Když se o něm rozšířila pověst, že je Božím člověkem, polekal se lidské slávy a odešel odsud, nasedl na loď a plavil se do Laodiceje.
Božím řízením byla jeho loď zanesena do Říma. Alexej to přijal jako Boží vůli: rozhodl se vrátit do domu svého otce a žít zde jako neznámý člověk a pokračovat ve své askezi. Otec žebráka nepoznal, ale milosrdně mu dovolil, aby žil v jedné z místností na jeho nádvoří. Alexej zde prožil dalších sedmnáct let pouze o chlebu a o vodě. Sluhové mu všemožně ubližovali, ale on všechno trpělivě snášel. Když se přiblížil jeho odchod na věčnost, napsal dopis na vysvětlenou, sevřel jej ve svých rukou, ulehl a dne 17. března 411 vydechl naposled. V chrámu svatých Apoštolů se v tu chvíli ozval v přítomnosti patriarchy i císaře hlas: „Hledejte člověka Božího!“ Krátce nato bylo zjeveno, že se tento Boží člověk nachází v Euthymiánově domě. Císař s papežem a celým zástupem lidí přišli do Euthymiánova domu a po dlouhém vyptávání se dozvěděli, že Božím člověkem je onen žebrák. Když vstoupili do jeho pokoje, našli ho již mrtvého, ale jeho tvář zářila jako slunce. Z dopisu, který držel v ruce, rodiče zjistili, že je to jejich syn Alexej, a manželka, jež bez něj žila 34 let, potvrdila, že je to její muž. Všechny zachvátil hluboký zármutek. Brzy však byli utěšeni – když viděli, jak Hospodin oslavil Svého služebníka. Jeho těla se dotýkali mnozí nemocní a všichni byli vyléčeni ze svých neduhů. Ze samotného těla vytékal blahovonný olej. Svaté ostatky byly pochovány v mramorové rakvi, ozdobené smaragdy. Hlava sv. Alexeje se nachází ve Svaté lávře na Peloponésu.
Narodil se v Jeruzalémě roku 315 za vlády Konstantina Velikého a zemřel v roce 386 za časů Theodosia Velikého. Roku 346 byl vysvěcen na kněze a roku 350 nastoupil po smrti blaženého patriarchy Maxima na jeruzalémskou katedru. Třikráte byl z trůnu svržen a vyhnán; teprve za vlády císaře Theodosia se mohl konečně vrátit, prožít ještě osm let pokojného života a odevzdat svou duši Hospodinu.
Svatý Cyril vedl dva těžké duchovní zápasy: první s ariány, jejichž hereze se rozmohla za Konstantinova syna Constantia, a druhý s Juliánem Odpadlíkem a Židy. Během boje s Ariovou herezí došlo v den Padesátice ke zjevení sv. Kříže: nad slunce jasnější znamení se prostíralo od Jeruzaléma až nad horu Olivovou a bylo vidět několik hodin, počínaje 9. hodinou ranní. Zjevení pozorovali všichni obyvatelé Jeruzaléma a napsali o něm i císaři Constantiovi. Tento zázrak napomohl tomu, že Pravoslaví získalo vrch nad heretiky.
V době boje s císařem-odpadlíkem se událo další znamení. Ve snaze ponížit křesťany přesvědčil Julián Židy, aby se pokusili obnovit Šalomounův chrám. Cyril se modlil k Bohu, aby k tomu nedošlo. I stalo se strašlivé zemětřesení, které zničilo vše, co bylo nově postaveno. Jakmile se Židé dali znovu do stavby, přišlo další zemětřesení a zničilo chrám úplně. Naplnila se tak slova Páně: „Nezůstane tu kámen na kameni.“
Z mnoha spisů sv. Cyrila se nám zachoval katechismus (vyšlo i v češtině jako Mystagogické katechese), který zachycuje víru i praxi Pravoslaví, platnou až do dnešního dne. Svatý Cyril byl mimořádným arcipastýřem i velikým asketou. Byl mírný a pokorný, jeho tělo bylo vždy vysílené postem a tvář bělostná. Po životě naplněném usilovnou prací a statečným bojem za pravoslavnou víru zesnul v pokoji a našel své místo ve věčných příbytcích Páně.
Rodák z Villapaty v Německu. Byl vysokým úředníkem na dvoře císařů Diokleciána a Maximiána. Nejprve se zřekl Krista, ale na domluvy své matky a sestry se vrátil k víře Kristově a v roce 302 za ni zemřel.
Slavný klášter sv. Sávy byl mnohokrát vypleněn a zpustošen divokými Araby, ale Boží Prozřetelností byl pokaždé obnoven a dodnes zůstal zachován.
V době císařské vlády Konstantina a Ireny byl opět napaden Araby a vyloupen. Mniši si nepřáli monastýr opustit a po poradě se svým igumenem Tomášem se usnesli: „Uprchli jsme ze světa do této pustiny pro lásku Kristovu. Byla by hanba, kdybychom z této pustiny nyní utíkali ze strachu před lidmi. Jestliže nás tu zabijí, bude to kvůli naší lásce ke Kristu, pro nějž jsme sem přišli žít.“ Takto se rozhodli a beze zbraní čekali na ozbrojené Araby, jako beránci na vlky. Arabové některé z nich zastřelili, jiné zavřeli do jeskyně sv. Sávy, před jejímž vchodem zapálili oheň, aby se mniši udusili dýmem. Tak mnozí zemřeli jako mučedníci za Krista a přesídlili do Království Toho, jehož milovali a pro jehož lásku položili své životy. Stalo se tak před Paschou v roce 796 za vlády císaře Konstantina a císařovny Ireny a za jeruzalémského patriarchy Eliáše. Pohanské útočníky zanedlouho stihl spravedlivý trest. Ještě téhož roku se při návratu do svých stanů pohádali a zahynuli ve vzájemném boji.
Svatá Fotýna je onou samařskou ženou, která měla výjimečné štěstí rozmlouvat se samotným Kristem Pánem u Jákobovy studnice poblíž města Šechemu (Sichemu; J 4, 1-42). Poté, co uvěřila v Pána, odešla zvěstovat Jeho Evangelium spolu se svými dvěma syny Viktorem a Josijášem a s pěti sestrami: Anatolií, Fotou, Fotidou, Paraskevou a Kyriakou. Došli až do Kartága v Africe.
Za vlády císaře Nerona byli na jeho příkaz přivedeni do Říma a uvrženi do vězení. Božím řízením se se svatou Fotýnou seznámila Nerova dcera Domnika a byla jí obrácena na víru Kristovu. Po svém uvěznění byli všichni umučeni za Krista. Fotýnu, jež byla u studny jako první osvícena světlem pravdy, vhodili právě do studny, v níž zemřela, odcházejíc do nesmrtelného Kristova Království.
Není známo, kde se narodil a ani kde sloužil jako biskup. Víme jen to, že naplnil zákon Kristův, velmi se postil a modlil a že v dobách vlády císaře Konstantina Kopronyma podstoupil velká muka a trápení, která mu způsobili obrazoborci: trpěl hladem, vězněním a urážkami všeho druhu. Nakonec odevzdal svou duši Bohu, kterému věrně sloužil v tomto životě. Žil a trpěl v 8. století.
Narodil se v Antiochii, byl učedníkem apoštola Petra. Vzorně se staral o svěřené Kristovo stádo. Měl schopnost činit Boží zázraky. Svou modlitbou dokázal proměnit hořkou vodu, která se nedala pít – na místě, kde v létě žádná jiná voda nebyla – ve vodu sladkou a pitnou. Zesnul pokojně.
Žil za vlády císařů Maurikia (582-602) a Foky (602-610), v době svatých patriarchů Jana Postníka a Kyriaka. Svatý Jan si všiml Tomášovy veliké zbožnosti a horlivosti a jmenoval ho do hodnosti sakellaria (zástupce, náměstka) patriarchátu. Po smrti sv. Kyriaka byl Tomáš zvolen patriarchou. V jeho době se stala neobyčejná událost: jednou při litii, když vyšlo procesí s velkými kříži, se kříže začaly samy od sebe kývat a narážet jeden o druhý. Všichni se tomu velmi divili. O pravosti zázraku se přesvědčil sám patriarcha, a dal si proto zavolat Theodora Sykejského, známého postníka s prorockým duchem, a poprosil ho, aby mu vysvětlil, co to znamená. Theodor se pomodlil k Bohu a odhalil patriarchovi, že je to znamením velikých pohrom, které přijdou na Církev i řecké císařství vinou vnitřních náboženských a politických svárů. Křesťané se budou mezi sebou bít a vzájemně se vraždit. To vše se zanedlouho vyplnilo. Tomáš požádal Theodora, ať se za něj pomodlí k Bohu, aby ho vzal ze světa dříve, než tyto pohromy přijdou. „Přikazuješ mi, abych přišel k tobě, anebo se uvidíme až tam, před Bohem?“ Takto mu odepsal Theodor, předpovídaje tím, že patriarcha i on brzy zemřou. Ještě téhož dne patriarcha onemocněl a zemřel; krátce nato jej následoval i svatý Theodor. Svatý patriarcha Tomáš zesnul a přesídlil k Pánu roku 610.
Za císaře Constantia velmi trpěl od Ariánů. V té době byl znám jako horlivý zastánce pravoslaví a skutečný pastýř duchovního stáda v Ankaře. Když nastoupil na trůn Julián Odpadlík a začal pronásledovat křesťany, Basilij ho veřejně káral za tuto novou ničemnost a posiloval lid ve víře. Za to byl uvržen do vězení. Když potom císař Julián přicestoval do Ankary, byl Basilij před něj předveden a císař ho začal přesvědčovat, aby opustil Kristovu víru a sliboval mu pocty a bohatství. Basilij však císaři odpověděl: „Věřím ve svého Krista, jehož jsi se ty zřekl a jenž ti svěřil toto pozemské království – brzy ti ale bude odňato. Což se nestydíš před oltářem, pod kterým jsi se jako osmileté dítě zachránil před smrtí, když tě chtěli zabít?“
Julián se rozzlobil a nařídil, aby Basiliovi každý den odřezávali sedm proužků kůže z těla. Po několika dnech tohoto mučení Basilij znovu předstoupil před císaře, vzal proužek vlastní kůže, hodil ho Juliánovi do tváře a zavolal na něj: „Vezmi si to, Juliáne, a jez, když ti tento pokrm chutná sladce, mým životem je ale Kristus!“ Tato událost se rychle roznesla po celém městě a zahanbený císař tajně odešel zl Ankary do Antiochie. Basilije pak mučili rozžhaveným železem, dokud neodevzdal svou duši Pánu, pro kterého v roce 363 velmi trpěl.
Dcera císaře Trajána. Byla přistižena s pěti dalšími ženami, jak v noci odnáší těla mučedníků pro Krista a proto byla císařem krutě potrestána. Těchto pět žen bylo těžce mučeno a nakonec vhozeno do pece s roztavenou mědí, kde odevzdaly své duše svému Pánu. Drosida zůstala pod přísným dozorem císařských stráží. Podařilo se jí však uniknout, sama se pokřtila se v jedné řece a po osmi dnech odevzdala svou duši Bohu.
Narodil se v Neapoli pohanskému otci a křesťanské matce. Sloužil v Neapoli jako důstojník římského vojska. Přestože nebyl pokřtěný, matka ho tajně, bez vědomí otce, učila víře v Krista. Jednou, když se svým oddílem odcházel do války, poradila mu matka, aby se v případě nebezpečí přežehnal znamením kříže a tak přivolal na pomoc Krista. A skutečně, jakmile se Nikonův oddíl dostal v boji do obklíčení a hrozila konečná porážka, Nikon se pokřižoval a v srdci zavolal ke Kristu. V tu chvíli ho naplnila neobyčejná síla, vrhl se na své nepřátele, některé pobil a další zahnal na útěk. Vraceje se domů, v údivu neustále vyvolával: „Veliký je Bůh křesťanský!“ Vyprávěním o vítězství s pomocí Kristova kříže Nikon nesmírně potěšil svou matku.
Poté tajně odplul do Asie, kde byl pokřtěn kyzickým biskupem Theodosiem. Po křtu se uzavřel v jednom monastýru, kde se oddal učení a askezi. Biskup Theodosios měl před svou smrtí vidění, ve kterém mu bylo nařízeno, aby jako svého nástupce vysvětil Nikona. Proto Nikona ihned povolal k sobě, rukopoložil na diákona, poté na presbytera a nakonec na biskupa. Božím řízením se však Nikon zakrátko vrátil do Neapole, kde našel ještě živou svoji matku. Po její smrti se spolu se svými devíti učedníky, někdejšími přáteli z armády, vydal na Sicílii a zvěstoval tam Evangelium.
V té době probíhalo velké pronásledování křesťanů. Nikon a jeho druhové byli zajati vojevůdcem Quintianem a podrobeni krutému mučení. Sto devadesát Nikonových učedníků a přátel bylo sťato. Nikona dal mučitel vláčet přivázaného ke koňskému ocasu, poručil jej svrhnout z vysoké skály do propasti, bil ho, řezal, ale Nikon všechna mučení přežil. Nakonec byl sťat mečem a jeho duše odešla k Hospodinu. Jeho tělo bylo pohozeno na poli, aby je snědli ptáci. Kolem však procházel pastýř posedlý běsem, zakopl a upadl na mrtvé tělo Kristova mučedníka, a ihned se uzdravil. Poté co se od pastýře všichni dozvěděli o Nikonově těle, přišli křesťané a s úctou je pochovali. Svatý Nikon byl umučen za vlády císaře Decia.
Narodil se a byl vychován v Seleukii. Když do tohoto města přišel apoštol Pavel a setkal se s Artemonem, upevnil jej ještě hlouběji v křesťanské víře a ustanovil ho seleuckým biskupem. Artemon spravoval s láskou a horlivostí duchovní stádo Kristovo, jsa lékařem lidských duší i těl. Na věčnost odešel v hlubokém stáří.
Podstoupil utrpení za úctu k ikonám, které mu připravil bezbožný císař Lev Arménský. Jakub byl mnichem v konstantinopolském monastýru Studion. Zatímco byl veliký Theodor Studijský vězněn, Jakuba krutě mučili a nutili jej, aby se zřekl úcty ke svatým obrazům. Až do konce však zachoval věrnost Pravoslaví. Poté, co císař Lev hanebně skonal, mohl se Jakub, zbitý a zmučený, vrátit do monastýru. V něm zesnul a byl přenesen do Nebeských příbytků.
Pocházel z ostrova Mytilény (dnešní Lesbos). Po dlouhou dobu byl biskupem ostrova Chios, poté ho zvolili patriarchou. Byl křivě obžalován z činnosti proti tureckému státu. Turci jej nejprve nutili přijmout islám, ale když to rozhodně odmítl, v roce 1657 ho oběsili.
Byl synem Egypťana Kariona, který opustil manželku a děti a přijal mnišský postřih. Zachariáše vzal otec k sobě, protože se o něj matka nedokázala postarat. Přestože byl Zachariáš mladší než většina mnichů ve Skétis, dostalo se mu více milostiplných darů než mnoha starcům. Působením Boží milosti cítil, jako by mu hořelo celé nitro. Na otázku sv. Makaria, kdo je opravdovým mnichem, Zachariáš odpověděl: „Ten, kdo se neustále nutí plnit Boží přikázání.“ A když se ho zeptal abba Mojžíš, co znamená být mnichem, Zachariáš sňal svou čepici (kamilávku), hodil ji na zem, a dupaje po ní nohama, pravil: „Pokud se člověk takhle neponíží, nemůže být mnichem!“ Zachariáš zářil jako světlo mezi pouštními mnichy a jako mladý zesnul v Pánu.
Nejprve žil v lese bez střechy nad hlavou i ohně. Když jej zajali a vyptávali se ho kdo je pravil: „Jeden ze žijících na zemi.“ Považovali ho za nepřátelského zvěda a tak byl velmi mučen. Nakonec byl propuštěn a prožil mnoho let v Cařihradě. Dokázal předvídat všemožná lidská tajemství i budoucnost a konal velké zázraky.
Jeho poslušnicí byla stařena Theodora, která se po své smrti zjevila Basilovu učedníkovi Řehoři a popsala mu 20 mýtnic (celnic), kterými musí po smrti každá duše projít. Svatý Basil pokojně zesnul 25. března 944 a přesídlil se do skvostných nebeských příbytků.
Zvěstovatel vtělení Božího Syna. Je jedním ze sedmi velkých andělů, kteří stojí před Božím trůnem. Oznámil Zachariáši narození Předchůdce a sám o sobě řekl: „Jsem Gabriel, který stojí před Bohem“ (Luk 1:19). Jeho jméno, Gabriel, znamená Boží muž. V souvislosti se Zvěstováním Bohorodici svatí otcové vysvětlují, že byl poslán archanděl s takovým jménem proto, aby bylo zjeveno, kdo a jaký bude Ten, co se má z Přečisté narodit. Bude to muž – Bůh, silný a mocný Bůh.
Někteří otcové míní, že stejný Gabriel oznámil Jáchymovi a Anně narození Panny Marie a poučil i Mojžíše na poušti, co má obsahovat kniha Stvoření – Genesis. Podle svatých otcovů Gabriel patří k prvnímu a nejvyššímu stupni nebeských sil, zvaných serafíni, kteří stojí nejblíže k Bohu. Je tedy jedním ze sedmi Bohu nejbližších serafínů. Jména těchto sedmi jsou: Michael, Gabriel, Rafael, Uriel, Salatiel, Jehudiel, Barachiel. Do tohoto počtu někteří přidávají i Jeremiela. Každý z nich má svou zvláštní službu a všichni jsou si rovni podle cti. Proč Bůh neposlal Michaela? Protože Michaelova služba je ničení protivníků Boží víry. Služba Gabriela je hlásání lidské spásy (viz 13. července círk. kal.).
Jako osiřelá dívka byla služebnou v domě jednoho Žida v Soluni. Židova manželka se Matroně často vysmívala pro její víru v Krista, nutila ji zříci se Ho a chodit do synagogy. Pokorná Matrona plnila svědomitě všechny služební povinnosti, své paní nijak neodporovala a skrytě se modlila ke Kristu Bohu.
Jednou Židovka zjistila, že si Matrona tajně zašla do chrámu, a rozzlobeně se jí otázala, proč nechodí raději do synagogy. Matrona odpověděla: „Proto, že v křesťanském chrámu Bůh žije, ale ze židovské synagogy už odešel.“ Rozlícena tak smělou odpovědí, Židovka Matronu ztloukla a svázanou zavřela do sklepení. Následujícího dne ji však našla Božím zásahem rozvázanou, jak klečí a chválí Boha. Poté Matronu stejným způsobem zavřela ještě dvakrát, až ji nakonec umořila k smrti. Tělo svaté dívky pak shodila z horního patra svého domu na zem, aby její smrt vypadala jako nehoda.
Křesťané vzali tělo mučednice a se ctí je pochovali. Když se biskup Alexandr dozvěděl o mnoha zázracích, které se dály nad ostatky mučednice, postavil nad jejím hrobem chrám. Zlotřilou Židovku brzy postihl spravedlivý trest: na stejném místě, odkud shodila Matronino tělo, sama uklouzla, upadla na dlažbu a zabila se.
Do svých pětadvaceti let byl dřevorubcem, poté se však – poháněn neodolatelným přáním po neustávající modlitbě – uchýlil do samoty, kde žil až do své smrti, tj. do svých devadesáti let. Žil sice v těle, ale jako beztělesný anděl. Viděl do srdce každého člověka, který se k němu přiblížil, a dokázal odhalit jeho jméno, přání i myšlenky. Císaři Theodosiovi předpovídal, jak dopadnou jeho bitvy; prorokoval vévodům, mnichům a každému, kdo měl potřebu nahlédnout do vlastní budoucnosti. Jakýsi kníže jej prosil, aby přijal i jeho manželku, která si ho přála spatřit. Světec však odmítl uspokojit pustou zvědavost a raději se oné ženě zjevil ve snu. Když pak svůj sen popsala, její muž jí potvrdil, že přesně tak vypadá tvář svatého Jana. Každého svého návštěvníka učil Jan pokoře jakožto základní ctnosti a vždy uváděl příklady ze života, jak pýcha svrhla mnoho vznešených charakterů do prachu a k páchání těžkých hříchů.
Svatý Jan snášel veliké útoky zlých duchů. Jedenkrát se mu zjevil satan s množstvím démonů, kteří přijali podobu zářících andělů. Přemlouvali ho, aby se poklonil satanovi, o němž tvrdili, že je to Kristus. Svatý Jan moudře odpověděl: „Mému Králi Ježíši Kristu se klaním každý den; kdyby to byl On, nežádal by mě, abych se mu nyní poklonil.“ Po těch slovech zmizela všechna zlá moc jako dým. Světec zesnul pokojně, kleče na modlitbách, ve svých devadesáti letech.
Byl velmi bohatý, ale pohnut láskou ke Kristu, rozdal kvůli Němu celý svůj majetek, vstoupil do Pečerského monastýru a přijal mnišství. Když v roce 1097 dobyli Kyjev Polovci, vyloupili monastýr a sťali mnoho křesťanů i mnichů. Eustratije s několika dalšími věrnými prodali do otroctví nějakému Židovi, který žil ve městě Chersonesu. Tento Žid se rouhal Kristově víře a nutil křesťany přejít na židovskou víru. Když křesťané viděli, že nemají jiné východisko, rozhodli se sami sebe umořit hladem, jen aby se nemuseli vzdát pravé víry. Eustratij je v tomto rozhodnutí posiloval.
Všichni zemřeli hladem, někteří po třech dnech, jiní po čtyřech či sedmi dnech. Eustratij, uvyklý postu, zůstal jediný naživu a vydržel bez jídla čtrnáct dní. Žida rozzlobilo, že utratil za otroky zbytečně peníze, a pomstil se Eustratijovi tím, že ho přibil na kříž. Eustratij však z kříže děkoval Bohu a předpověděl Židovi krutou a brzkou smrt. Ze samé zlosti ho Žid probodl kopím. Tak odevzdal Boží světec duši svému Spasiteli. Mučedníkovo tělo bylo vrženo do moře, ale vyplavalo a děly se nad ním veliké zázraky. Brzy poté byzantský císař nařídil, aby byli Židé v Chersonesu potrestáni za zlobu vůči křesťanům. Eustratijův mučitel byl oběšen na stromě, a přijal tak Jidášovu odplatu.
Byl představeným monastýru Pelekitis nedaleko Hellespontu. Zářil duchem Božím jako slunce, uzdravoval nemocné a vyháněl zlé duchy. Za vlády císaře Lva Arménského nastalo obrazoborecké pronásledování, kterým trpěl i tento Boží člověk. Se svými čtyřiceti mnichy byl poslán do vězení poblíž Efesu, v němž roku 754 zemřel a přesídlil do Království Kristova.
O jeho utrpení nacházíme svědectví u sv. Řehoře Theologa a blaženého Theodorita. Oba svědčí o tom, že za časů císaře Konstantina zbořil Marek pohanský chrám a přivedl mnoho lidí k víře Kristově. Poté však dosedl na trůn císař Julián a zanedlouho odpadl od křesťanské víry. Někteří občané Arethusy se tehdy zřekli Krista a vrátili se k pohanství. Povstali proti Markovi, protože jim zbořil chrám, a žádali, aby jim buď postavil chrám nový, nebo zaplatil velkou sumu peněz. Když stařec Marek odmítl učinit jedno i druhé, byl bičován, tupen a vláčen po ulicích. Pak mu odřízli uši tenkou a pevnou nití, obnažili ho, potřeli medem a zanechali přivázaného ke stromu v letním žáru, aby ho štípaly vosy, komáři a sršni. Ale Kristův mučedník všechno přetrpěl bez jediného zasténání. Byl již velmi stár, ale tvář mu zářila jako Božímu andělu. Pohané stále více snižovali cenu svého chrámu a nakonec od Marka žádali jen zcela nepatrnou sumu, kterou mohl snadno vyplatit. Marek však odmítl vydat byť jen jediný groš. Jeho trpělivost učinila na obyvatele města velký dojem, a tak jej začali obdivovat a litovat; právě proto snižovali cenu chrámu až na úplné minimum, jen aby mohl zůstat naživu. Nakonec ho propustili na svobodu, jeden po druhém byli Markem znovu poučeni a vrátili se k víře Kristově.
Za podobný skutek byl v té době mučen i diákon Cyril z města Heliopolis pod horou Liban. V době, kdy se křesťané těšili svobodě, rozbil několik model, za což byl poté za vlády Juliána Odpadlíka strašně mučen. Pohané byli na něj tak rozzlobení, že když ho zabili, rozpárali mu břicho vlastními zuby. Ve stejný den byli vedle Cyrila umučeni i mnozí další. Pomstychtiví pohané rozsekali jejich těla na malé kousky, smísili je s ječmenem a nakrmili jimi prasata. Zanedlouho je však stihl trest: všem vypadaly zuby a z úst jim začal vycházet nesnesitelný zápach.
Je autorem proslulého asketického spisu Nebeský žebřík. Na Sinajskou horu přišel jako šestnáctiletý jinoch a již na ní zůstal, nejprve jako poslušník, poté jako poustevník a nakonec se stal představeným sinajského monastýru. Zesnul kolem roku 563 ve věku osmdesáti let. Mnich Daniel ve svém vyprávění o životě ctih. Jana píše: „Tělem se vznesl na horu Sinajskou a duchem na Horu Nebeskou.“
Devatenáct let prožil Jan v poslušenství u svého duchovního otce Martýria. Když mladého mnicha jednou spatřil ctih. Anastasios Sinajský, předpověděl mu, že se stane sinajským igumenem. Po Martýriově smrti se Jan uzavřel v jeskyni a strávil v ní dvacet let v nejpřísnější askezi.
Jednou se stalo, že jeho učedník Mojžíš usnul ve stínu veliké skály. Při modlitbě ve své kélii uzřel Jan duchovníma očima, že je učedník v nebezpečí, a začal se za něj modlit k Bohu. Když k němu Mojžíš později přišel, na kolenou mu děkoval za to, že jej zachránil před nevyhnutelnou smrtí. Vyprávěl, že se mu ve snu zdálo, jak jej Jan volá. Proto ihned vyskočil – a v tu chvíli se skála zřítila! Kdyby byl včas nevstal, skála by ho rozdrtila. Na naléhání bratří přijal Jan igumenství a s horlivou láskou pak vedl jejich duše ke spáse. Jednou zaslechl výčitku, že je prý příliš mnohomluvný. Ani v nejmenším se nerozhněval, zato pak mlčel celý rok, dokud jej bratří neuprosili, aby opět promluvil a nadále je poučoval svou Bohem darovanou moudrostí.
Jednoho dne přišlo do sinajského monastýru šest set poutníků. Při společném jídle viděli všichni neznámého člověka v židovském oděvu, který obsluhoval u stolů a vydával pokyny ostatním služebníkům. A najednou ten člověk zmizel. Jakmile se na něj začali všichni vyptávat, ctih. Jan pravil: „Nehledejte ho, byl to prorok Mojžíš a konal službu v místě, jež mu náleží.“ V době, kdy pobýval v tichu jeskyně, napsal Jan mnohé duchovně prospěšné knihy, zejména slavný a dosud mnohými čtený Nebeský žebřík (řecky Κλῖμαξ, církevně-slovansky Ле́ствица), v němž je popisován výstup duše k Bohu po jednotlivých stupních, jakoby po žebříku.
Před smrtí jmenoval Jan novým igumenem svého rodného bratra Georgia – ten se však velmi rmoutil, že se musí s bratrem rozloučit. Jan mu proto řekl, že pokud mu bude na onom světě dáno, aby přebýval v Hospodinově blízkosti, bude Jej prosit, aby byl Georgios vzat na nebesa ještě téhož roku. Janova slova se naplnila. Po desíti měsících zesnul i Georgios a našel odpočinutí v Nebeských příbytcích stejně, jako jeho veliký bratr Jan.
Narodil se v Kilíkii, byl biskupem ve městě Gangra. Účastnil se 1. všeobecného sněmu. Byl všeobecně známý díky svému zbožnému životu a zázrakům, které činil. Císař Constans přikázal, aby Hypatiova tvář byla zachycena ještě za života světce, a tento svatý obraz pak uchovával na svém dvoře jako zbraň proti každé nepřátelské moci. Když se Hypatios jednou vracel z Cařihradu, přepadli ho v jedné soutěsce heretici, novaciáni, a vytlačili ho z cesty do bláta. Jedna žena jej udeřila kamenem po hlavě a takto světec završil svůj pozemský život. Vražedkyně v tu chvíli přišla o rozum a začala stejným kamenem tlouci sama sebe. Avšak poté, co ji přivedli ke hrobu svatého Hypatia a pomodlili se za ni k Bohu, byla z velikého světcova milosrdenství uzdravena a zbytek života prožila v pokání a modlitbě. Svatý Hypatios byl umučen a přenesen do věčného Království Krista Boha v roce 326.
Život této podivuhodné světice sepsal sv. Sofronios, patriarcha jeruzalémský. Jistý jeromonach, starec Zosima, se jednou o Velkém postu odebral do zajordánské pouště a putoval pěšky dvacet dní. Znenadání spatřil lidské stvoření: vyhublé, nahé, s vlasy bílými jako sníh. Dalo se do běhu a snažilo se před Zosimou uprchnout. Starec se za ním dlouho hnal, dokud se stvoření neukrylo v jakési úžlabině a nevykřiklo: „Otče Zosimo, odpusť mi pro lásku Boží, ale nemohu se s tebou setkat – vždyť jsem nahá žena!“ Zosima jí tedy hodil svůj svrchní oděv, žena se oblékla a přiblížila se k němu. Zosima zůstal v údivu nad tím, že zaslechl z úst neznámé své jméno.
Po dlouhém přesvědčování mu žena povyprávěla o sobě. Narodila se v Egyptě a od svých dvanácti roků vedla neřestný život v Alexandrii; tak prožila sedmnáct let. Jednoho dne, poháněna ohněm smilné touhy, nasedla na loď, jež právě odplouvala do Svaté země. Jakmile přišla do Jeruzaléma, chtěla spolu se všemi ostatními vejít do chrámu Kristova Vzkříšení a poklonit se svatému Kříži. V tom jí však zabránila neviditelná síla. Pociťujíc velikou bázeň, spatřila Marie v chrámové předsíni ikonu Přesvaté Bohorodice. Vyznala před Ní všechny své hříchy a nečistotu a pomodlila se k Ní, aby jí dovolila políbit svatý Kříž. Slíbila Přečisté Panně, že půjde tam, kam jí poručí. Tehdy bylo Marii konečně dovoleno vstoupit do chrámu a políbit Kříž. Když z chrámu vycházela, znovu se zastavila v předsíni, aby poděkovala Bohorodici, a tu zaslechla hlas, který jí pravil: „Přejdeš-li Jordán, najdeš pokoj pro svou duši!“ Marie si ihned koupila tři bochníky chleba a vydala se k Jordánu. Již večer byla u cíle. Nazítří přijala sv. Tajiny v monastýru sv. Jana a přepravila se na druhý břeh řeky.
V poušti strávila 47 let, živíc se jen tím, co dala země, a prožívajíc neslýchané utrpení, strach a zápas s vášnivými myšlenkami, které na ni útočily jako divá zvěř. Později Zosima viděl, jak se Marie modlila, nedotýkajíc se nohama země, jako by byla nadnášena. Požádala jej, aby jí příštího roku přinesl k Jordánu sv. Přijímání. Za rok přišel Zosima se sv. Dary k jordánskému břehu. Byl večer. Zářil Měsíc. S údivem Zosima viděl, jak Marie pokřižovala říční tok a přešla po vodách Jordánu jako po souši. Poté, co přijala sv. Tajiny, požádala Zosimu, aby přišel za rok na místo, kde se poprvé setkali. Zosima přišel, nalezl však již mrtvé její tělo a nad její hlavou nápis: „Pochovej, otče Zosimo, na tomto místě tělo pokorné Marie a navrať její prach prachu země. Zesnula 1. dubna, v noci spasitelného Kristova utrpení, po přijetí Božských Tajin.“ Z tohoto nápisu se Zosima dozvěděl o jejím jménu a také o zázraku, který se stal před rokem: ještě téže noci, kdy přijala sv. Tajiny, se Marie ocitla na místě, k němuž musel Zosima putovat dvacet dní. Zosima tedy pochoval tělo zázračné světice, a když se vrátil do monastýru, vyprávěl celý příběh o jejím životě a zázracích, kterých byl očitým svědkem. Takto Hospodin oslavuje hříšníky, kteří učinili pokání. (…) Sv. Marie Egyptská zesnula r. 522.
Narodil se v Bithýnii, ve městě Caesarea. Jeho otec Filaret ovdověl a stal se mnichem, a tak zůstal Nikita se svou babičkou, otcovou matkou. Jakmile dospěl a dokončil všechna studia, odešel do Medikijského monastýru (Medikion), kde jej igumen Nikeforos postřihl na mnicha. Po sedmi letech duchovního úsilí a askeze byl patriarchou Tarasiem vysvěcen na jeromonacha. Po smrti Nikefora a Athanasia, Nikitova věrného přítele, si bratrstvo zvolilo igumenem právě Nikitu, ačkoliv to sám nechtěl přijmout. Pro své spolubratry byl pak po dlouhé roky zářným příkladem asketického života.
Když se však po zbožné císařovně Ireně a pravověrných císařích Nikeforovi a Michalovi dostal k moci Lev V. Arménský, znovu propukla obrazoborecká hereze. Císař sesadil a poslal do vyhnanství patriarchu Nikefora a na jeho místo dosadil heretika Theodota Kassiteru, muže nemravného života. I Nikita byl tehdy uvězněn a mučen, ale v Pravoslaví nezakolísal. Vozili ho z jednoho žaláře do druhého, mučili hladem a žízní, mrazem i horkem, jakož i výsměchem. Zůstal však neochvějný. Obzvláště ho posměchem a urážkami zahrnoval jakýsi Mikuláš. Jedné noci se však Mikulášovi ve snu zjevil jeho mrtvý otec a pokáral ho: „Nech na pokoji toho Božího služebníka!“ Od té doby činil Mikuláš pokání a nejenže už světce nechal být, ale odrazoval i ostatní, aby ho obtěžovali.
Když Lev Arménský zemřel krutou smrtí, přešlo impérium do rukou pravověrného císaře Michala Amorejského, který propustil všechny, kdo trpěli pro pravoslaví. Nikita odešel na osamělé místo poblíž Konstantinopole a v modlitbě a díkůvzdání Bohu zde strávil poslední dny pozemského života. Během svého života vykonal modlitbou mnoho zázraků. Poté, co zesnul, byly jeho ostatky přeneseny do monastýru, v němž býval igumenem. Při té příležitosti došlo k uzdravení mnoha nemocných, kteří se dotkli jeho těla. Svaté ostatky byly uloženy do hrobky jeho duchovního otce Nikefora a přítele Athanasia. Veliký hierarcha Nikita zesnul v roce 824.
Narodil se na Sicílii zbožným a ctnostným rodičům Plotinovi a Agátě. Po smrti svých rodičů se přestěhoval do Soluně, kde přijal mnišství. Jako mnich byl pro všechny vzorem v postu, krajní zdrženlivosti, neustálé modlitbě, zpěvu žalmů, bdění i práci. Soluňský biskup jej rukopoložil na jeromonacha. Když navštívil Soluň proslulý Řehoř Dekapolita, celým svým srdcem i duší si Josefa oblíbil pro jeho vzácnou povahu a vzal ho s sebou do svého kláštera v Konstantinopoli.
Jakmile se znovu rozhořely plameny obrazoborecké hereze za císaře Lva Arménského, byl Josef poslán do Říma, aby vyzval papeže a římskou církev k boji za pravou víru. Cestou ho však zajali piráti a odvezli na Krétu, kde jej heretici drželi šest let ve vězení. Josef se radoval, že je hoden trpět pro Krista, a neustále za to Bohu děkoval, pokládaje železné řetězy, kterými byl spoután, za zlaté ozdoby. Šestého roku, na svátek Narození Páně, byl v chrámu během jitřní bohoslužby zavražděn neblahý císař Lev. Ve stejné chvíli se Josefovi v žaláři zjevil svatý Mikuláš a řekl mu: „Vstaň a následuj mě!“ Josef měl pocit, jako by byl vyzdvižen do vzduchu, a najednou se ocitl před Konstantinopolí. Z jeho příchodu měli radost všichni pravoslavní.
Ctihodný Josef složil kánony a stichiry k poctě mnoha svatých. Měl dar jasnozřivosti, a proto jej patriarcha Fotios ustanovil duchovníkem a zpovědníkem pro kněžstvo. Představil jej jako „Člověka Božího, anděla v těle, otce otců“. V hlubokém stáří odevzdal Josef svého ducha Pánu, jemuž věrně sloužil jak skutky, tak zpěvem. Zesnul pokojně v předvečer Velkého čtvrtka roku 883.
Oba mučedníci sloužili v chrámu v řecké Soluni: první jako diákon a druhý jako žalmista; prvního zdobily stařecké šediny, druhého jinošská cudnost. V době Diokleciánova pronásledování křesťanů byli oba předvoláni před soud. S radostí souhlasili, a když přicházeli k soudu, drželi se za ruce a hlasitě volali: „My jsme křesťané!“ Soudce se je všemožně snažil přimět k tomu, aby se zřekli Krista a poklonili se modlám – avšak marně.
Po dlouhém žalářování a mučení hladem byli odsouzeni k smrti: měli být utopeni v moři. Svázali jim ruce a na krk pověsili kameny. Před svržením do moře Agathopodos zvolal: „Hle, druhý křest, kterým ze sebe smýváme všechny své hříchy, a čistí odcházíme k Ježíši Kristu!“ Moře brzy vyplavilo jejich těla na břeh a křesťané je mohli s úctou pochovat. Svatý Theodulos se zjevil svým známým jako Boží anděl v bílém oděvu a přikázal jim, aby rozdali veškerou jeho pozůstalost chudým. Oba podivuhodní vojíni Kristovi byli umučeni za vlády císaře Diokleciána a soluňského místodržitele Faustina roku 303.
Díky velikým ctnostem, kterých dosáhl dlouhým asketickým zápasem, byl Jiří zvolen a ustanoven metropolitou mytilénským. O své duchovní stádo pečoval horlivě a moudře až do svého stáří. Za vlády císaře Lva Arménského, jenž vystupoval proti svatým ikonám, začalo pronásledování pravověrných křesťanů. Svatý stařec byl tehdy povolán imperátorem do Cařihradu na sněm biskupů, který na císařovo přání požadoval, aby byla úcta k ikonám vyhubena. Jiří nejenže nesplnil vůli zlotřilého císaře, ale spolu s několika statečnými biskupy povstal na obranu svatých ikon. Za to byl potupen a poslán císařem do vyhnanství do krajin chersonských, kde strávil v útisku a tělesném utrpení zbytek pozemského života. Zesnul a přenesen byl do nesmrtelného života roku 816. Pro svou spravedlnost a horoucí lásku k Pánu Ježíši činil zázraky jak za svého života, tak po smrti.
Byl jediným, od Boha vymodleným synem senátora v pamfylském městě Perge. Jeho zbožná matka Theoklea jej od dětství naučila uctívání Boha a čistému životu. Kalliopios byl ještě mlád, když za císaře Maximiana nastalo pronásledování křesťanů. Ve snaze zachránit syna před smrtí posadila matka Kalliopia do člunu, dala mu peníze a poslala do města Pompeiopolis. Avšak Božím řízením dopadlo vše jinak. Poté, co Kalliopios vystoupil z člunu na břeh, ocitl se uprostřed bujarého pohanského svátku. Když se přes naléhání davu odmítl oslavy účastnit, odvlekli ho k místodržiteli Maximovi, před nímž Kalliopios vyznal svou křesťanskou víru. Místodržitel přikázal, aby jej tloukli železnými pruty, pálili ohněm a nakonec uvrhli do žaláře.
Když se matka Theoklea dozvěděla o strádání svého syna, rozdala celý svůj majetek chudým a otrokům a spěchala do vězení k němu. Jakmile vešla do žaláře, poklonila se svému synu a obvázala mu rány. Kalliopios byl místodržitelem odsouzen k přibití na kříži. V srdci matky se smísila radost s bolestí. Když jejího syna vedli na popraviště, vtiskla katům do dlaně pět zlaťáků, aby Kalliopia ukřižovali ne jako Pána Ježíše, ale naopak. Vedla ji k tomu pokora před Pánem. Na Velký čtvrtek byl Kalliopios ukřižován hlavou dolů, zatímco matka stála pod křížem a děkovala Bohu. Když bylo nazítří tělo jejího mrtvého syna sňato s kříže, zhroutila se matka na ně a vypustila duši. Oba byli umučeni v roce 304 a společně předstoupili před trůn Krále slávy.
Všichni byli umučeni a korunováni věncem slávy za vlády císaře Decia. Na císařův rozkaz nařídil místodržitel Afriky všemu lidu, aby přinášel oběti modlám; těm, kteří by se nařízení nepodřídili, bylo vyhrožováno strašným mučením. Pod vlivem takových hrozeb odpadli mnozí od víry a poklonili se idolům. Čtyři desítky mučedníků však zůstaly neochvějnými, a byli proto vydáni na mučidla. Svatý Terentius své přátele povzbuzoval: „Střezme se, bratří, zříci se Krista, Boha našeho, aby se nás nezřekl před Svým Otcem nebeským a svatými anděly!“ Místodržitel je rozdělil na dvě skupiny: třicet šest mučedníků bylo zbito, sdíráno z kůže, do jejich ran sypána sůl, načež jim byly mečem sťaty hlavy. Zbylou čtveřici uvrhli do žaláře s těžkými okovy na krku, rukou i nohou. Ve vězení se jim ovšem zjevil anděl Boží, dotkl se okovů a ty s nich spadly. Poté jim anděl uchystal bohatou hostinu a nasytil je. Svatí byli znovu vyvedeni z žaláře a mučeni a pak znova vsazeni do vězení. Místodržitel dále nařídil čarodějům, aby shromáždili co největší počet jedovatých hadů, zmijí a škorpionů a zavřeli je do stejné místnosti, v níž přebývali mučedníci. Ale hadi nechtěli mučedníkům uškodit, pouze jim lezli pod nohama a nedotýkali se jich. Když bylo vězení třetího dne otevřeno, hadi zaútočili na samotné čaroděje a uštkli je. Nakonec vynesl místodržitel nad čtyřmi mučedníky rozsudek smrti. Cestou na popraviště mučedníci radostně zpívali žalmy a chválili Boha, jenž je učinil hodnými mučednictví. Přijavše se ctí mučednickou smrt, odešli do Nebeského Království v roce 250.
O tomto Izákovi se zmiňuje sv. Řehoř Dvojeslov. Přišel do Itálie za časů starých Gótů a ve městě Spoleto vstoupil jednoho dne do chrámu, aby se pomodlil. Poprosil tamního správce, aby ho nechal v chrámu zavřeného i přes noc. Tak strávil v modlitbě celou noc, nehýbaje se z místa. Totéž se opakovalo druhou i třetí noc. Správce ho však nazval pokrytcem a udeřil ho po tváři. V tu chvíli přišel o rozum. Když Izák viděl, jak správce trpí, nahnul se nad něj – zlý duch z něho okamžitě vyšel a správce se uzdravil. Jakmile se o tom lidé dozvěděli, sešlo se celé město, aby se všichni podívali na záhadného cizince. Nabízeli mu peníze a majetek, ale on všechno odmítl a odešel do lesa, kde si postavil mnišskou kelii, kolem níž vznikl zanedlouho monastýr. Izák se stal proslulým jako divotvůrce, který měl dar jasnozřivosti.
Jednou večer nařídil bratrům, aby vynesli všechny motyky do vinohradu a zanechali je tam. Na druhý den se odebral s bratry do vinohradu a nesl s sebou oběd. Bratři se divili, pro koho je ten oběd, když nemají žádné pracovníky. Když dorazili do vinohradu, zjistili, že v něm pracuje tolik lidí, kolik tam včera přinesli motyk. Vyšlo najevo, že ti lidé přišli do vinohradu jako zloději, aby ukradli motyky, ale Boží mocí byli přinuceni, aby jimi celou noc kopali.
Jindy přišli k Izákovi dva téměř nazí lidé a poprosili ho o oblečení. Izák poslal jednoho mnicha k zpráchnivělému stromu při cestě a poručil mu, aby přinesl to, co najde v jeho dutině. Mnich se vydal ke stromu, našel v něm oblečení a přinesl ho do monastýru. Igumen vzal oblečení a odevzdal je žebrákům. Oba se velmi zastyděli, neboť poznali své vlastní šaty, schované do onoho stromu.
Jistý člověk poslal do monastýru dva koše s jídlem. Mnich, který koše nesl, cestou jeden z nich schoval a zbylý přinesl igumenovi. Svatý Izák mu však řekl: „Až se budeš vracet pro ten druhý koš, který jsi nechal při cestě, dej si pozor: vlezl do něj jedovatý had. Buď opatrný, aby tě neuštkl!“
V dobách obrazoborectví byl tento ctnostný muž biskupem ve městě Parii, v Malé Asii. Odmítl podepsat císařský výnos proti uctívání ikon, za což byl heretiky pronásledován a mučen. Zachoval však věrnost Pravoslaví, jsa pevným jako diamant. Zesnul v první polovině 8. století a byl přenesen k Hospodinu.
Byl knězem v Laodiceji za vlády císaře Diokleciána. Před soudcem, který ho mučil, o sobě řekl: „Jmenuji se Artemonos a jsem služebníkem Krista, mého Boha. 16 let jsem byl žalmistou a četl z bohoslužebných knih v Božím chrámu; 28 let jsem byl diákonem a četl ze sv. Evangelia; 33 let jsem nosil hodnost presbytera a s pomocí Kristovou učil lid a ukazoval mu cestu spásy.“
Soudce jej zavedl do Asklépiova chrámu, kde chovali pohanští kněží jedovaté hady, zasvěcené tomuto „bohu“. Všichni předpokládali, že hadi Artemona uštknou. Artemon se však pokřižoval a mocí znamení kříže hady doslova přikoval k zemi, takže se nemohli ani pohnout. Poté je vyvedl na dvůr, dechnul na ně a rázem všechny umrtvil. Všichni přihlížející zůstali v němém úžasu. Když spatřil Vitalij, hlavní kněz Asklépiova chrámu, takový zázrak, padl před Artemonem na kolena a vykřikl: „Veliký je Bůh křesťanský!“ A svatý mučedník jej pokřtil spolu s několika jeho přáteli.
Zlobný soudce však zůstal neoblomným a podrobil starce Artemona různým mučením. Hodlal jej vhodit do vroucí smůly, ale sám do ní nešťastně spadl přímo s koně a uvařil se. Někteří z kolemstojících viděli dva orly, kteří se k němu přihnali a strčili ho do smůly. Svatý Artemonos zůstal po jistý čas na svobodě, chodil mezi lidmi a poučoval je, vždy v doprovodu dvou jelenů. Ale znovu byl zatčen a nakonec sťat v roce 303. Jeho duše byla přenesena do Království Krista Boha našeho, jemuž sv. Artemonos věrně sloužil.
Stal se papežem 5. července 649, v době prudkých sporů mezi pravoslavnými a heretiky-monotheletisty, kteří hlásali, že Kristus má jen jedinou vůli. Tehdy vládl Herakleiův vnuk císař Konstans II. a konstantinopolským patriarchou byl Pavel. Aby uklidnil církevní situaci, vydal císař edikt nazvaný Typos, ve kterém zakázal o problému diskutovat. Papež Martin svolal sněm 105 biskupů, na kterém byl tento císařský edikt odsouzen. Zároveň napsal dopis patriarchovi Pavlovi a požádal ho, aby se držel čisté pravoslavné víry a přesvědčil císaře, aby respektoval závěry sněmu. To patriarchu i císaře velmi popudilo.
Císař vyslal do Říma svého velitele Olympia, aby papeže zajal a svázaného jej přivedl Konstantinopole. Velitel se neodvážil papeže zajmout, ale přesvědčil jednoho vojáka, aby ho v chrámu zavraždil. Vojín vstoupil do chrámu s ukrytým mečem, když tu najednou oslepl. Božím řízením tak Martin unikl smrti. V té době zaútočili Saracéni na Sicílii, Olympios tam odešel bojovat a přišel o život. Intrikou heretického patriarchy Pavla pak císař vyslal dalšího velitele, Theodora, aby papeže zajal a přivedl do Konstantinopole, a to pod záminkou, že papež uzavřel tajnou dohodu se Saracény a že neuctívá Přečistou Bohorodici. Když Theodor přijel do Říma a přednesl obvinění proti papeži, ten mu odpověděl, že je to pomluva, neboť nemá se Saracény, těmito odpůrci křesťanství, nic společného, „a pokud někdo neuctívá Přečistou Matku Boží, nevyznává a neklaní se Jí, nechť je proklet nyní i budoucnu“. Ani to však nezměnilo Theodorův záměr. Papež byl spoután a přiveden do Konstantinopole, kde dlouho ležel v bolestech ve vězení, sužován úzkostí a hladem, až byl nakonec odsouzen k vyhnanství do Chersonu. Zde žil ještě dva roky, než odevzdal svou duši Pánu, pro něhož mnoho vytrpěl. Stalo se tak roku 655. O dva roky dříve zemřel politováníhodný patriarcha Pavel. Když ho před smrtí navštívil císař, obrátil Pavel hlavu ke zdi, rozplakal se a vyznal se, že velmi zhřešil proti papeži Martinovi, a prosil císaře za jeho osvobození.
Za vlády zlotřilého krále Sapora (Šápúra II.) byl Simeon mučen pro Krista spolu se dvěma svými presbytery, Abdechalou a Ananiášem. Před nimi zemřel králův eunuch Usthazanes, který se nejprve Krista odřekl, ale po výtkách svatého Simeona před králem znovu vyznal pravou víru. Na popraviště bylo se Simeonem přivedeno dalších 1000 křesťanů. Simeon zůstával vzadu, aby byl sťat jako poslední a mohl až do konce ostatní křesťany povzbuzovat, aby nikdo nezakolísal strachem ze smrti. Když položil hlavu na špalek kněz Ananiáš, chvělo se mu celé tělo. Králův úředník Fusik (Phusicus), který byl tajným křesťanem, začal Ananiáše povzbuzovat: „Neboj se, starče, zavři oči a buď odvážný, abys viděl božské světlo!“ Jen co to dořekl, byl předvolán před krále a obviněn z křesťanství. Král jej odsoudil a umučil, stejně jako jeho dceru, pannu Askitreu. Nakonec byl sťat i samotný Simeon, poté co doprovodil své duchovní stádo na onen svět. Následujícího roku byl na Velký pátek zavražděn pro Krista i králův oblíbenec, eunuch Azades, a dalších tisíc věřících. Posléze král začal litovat smrti svého eunucha a přestal křesťany zabíjet. Všichni byli umučeni za Krista Krále a Pána v roce 341 nebo 344.
Vedl svůj duchovní boj městě, kde se narodil, v arménské Melitině. Blahoslavený Otrij, biskup tohoto města, který se zúčastnil 2. všeobecného sněmu jej vysvětil na presbytera (kněze). Po Otriově smrti se zde biskupem stal Akakij. Zúčastnil se 3. všeobecného sněmu v Efezu, který odsoudil Nestoriův blud o Boží Matce. Spolu se svatým Cyrilem Alexandrijským tam velmi horlil za čistotu pravoslavné víry. Svatý Akakij měl velkou milost od Boha a vykonal mnoho zázraků. Po dlouhé a horlivé službě Bohu pokojně zesnul roku 435.
V dobách obrazoborecké hereze za vlády císaře Lva Arménského stál Jan se svým učitelem Řehořem a sv. Josefem Hymnografem věrně na straně pravoslavných a společně je posilovali. Poté, co Řehoř završil svůj pozemský život, stal se Jan igumenem jeho monastýru v Cařihradu a ještě zvýšil své usilování o Království Boží. Zesnul pokojně kolem roku 820. Po své smrti byl pochován sv. Josefem na čestném místě poblíž hrobu sv. Řehoře.
Narodil se v Janině (řec. Ioannina), někdejším sídle proslulého krále Pyrrha. Po smrti svých zbožných rodičů se mladičký Jan přestěhoval do Cařihradu a věnoval se řemeslu. Bylo to nedlouho poté, co Turci obsadili Cařihrad a mnozí křesťané se ze strachu zřekli své víry a přijali víru mohamedánskou. Svatý Jan měl svou dílnu právě uprostřed takových poturčených bývalých křesťanů. V jejich společnosti se ještě více roznítil láskou ke Kristu a neustále svým sousedům vytýkal, že odpadli od Krista. Vedl s nimi věroučné spory a nazýval je zrádci Krista. Pohnali jej proto k soudu, křivě ho obviňujíce, že prý dříve přijal islám a nyní se opět vrátil ke křesťanství. Jan byl za to mučen, bit holemi a kovovými pruty a posléze uvržen do žaláře.
Dalšího dne (byl to právě den Vzkříšení Kristova) ho znova vedli na mučení, avšak Jan šel s písní na rtech: „Vstal z mrtvých Kristus!“ Svým mučitelům statečně pravil: „Čiňte, co chcete, abyste mě co nejrychleji vyslali z tohoto světa do života věčného – jsem služebníkem Kristovým, Krista následuji a za Krista umírám, abych s Ním mohl žít!“ Poté Jana zakovali do řetězů a přivedli k hranici, aby byl upálen. Uviděv veliký oheň, Jan se sám vrhl do plamenů. Když mučitelé viděli, s jakou radostí přijímá smrt v plamenech, vytáhli jej z ohně a odsoudili ke stětí mečem. Sťali mu hlavu a vhodili ji i s tělem do ohně. Později křesťané rozhrnuli popel, shromáždili pozůstatky Janova ctihodného a divotvorného těla a pochovali je v konstantinopolském Velikém chrámu. Svatý Jan byl umučen a přijal slavnou mučednickou korunu dne 18. dubna 1526.
Pocházel z bohaté konstantinopolské rodiny. Již jako mladík opustil své rodiče, domov i bohatství a usadil se v opuštěném monastýru v Thrákii. Zde na sebe uvalil těžkou askezi a duchovní boj. Nocoval na kameni, aby si ztížil spánek, všude chodil s nepokrytou hlavou a nosil jediný oděv z hrubé zvířecí srsti, pro který byl přezdíván „Srstník“ (řecky Trichinas). Za veliké úsilí, které podstoupil pro spásu své duše, udělil mu Bůh dar zázraků, a to jak za jeho života, tak i po smrti. Zesnul pokojně kolem roku 400. Z jeho ostatků začalo vycházet svaté myro.
Místem jeho narození byla vesnice Sykeon v Galácii, proto byl nazván Sykeotským. Už jako desítiletý chlapec se oddával přísnému postu a celonočním modlitbám, a to po vzoru starce Štěpána, který bydlel v jejich domě. Teodorova matka Marie byla bohabojná vdova a měla v úmyslu dát svého syna do služby v armádě. Ve snu se jí však zjevil svatý Jiří a oznámil jí, že Teodor je předurčen ke službě nikoli pozemskému králi, ale Králi Nebeskému. Svatý Jiří se mnohokrát zjevil také Teodorovi, aby ho buď poučil, nebo ochránil před nebezpečími, kterým jej vystavovaly zlé démonské síly. Dostalo se mu rovněž několika zjevení Přesvaté Bohorodice. Tvrdostí své askeze překonal Teodor všechny tehdy žijící askety. Své tělo trápil hladem, žízní, železnými okovy, celonočním bděním a stáním na modlitbách. A to vše jen proto, aby svou duši svázal láskou k Bohu a učinil ji úplnou vládkyní nad svým tělem.
Na Teodorovu lásku odpovídal milostivý Hospodin Svou Božskou láskou. Daroval mu velikou moc nad zlými duchy a nad všemi lidskými bolestmi a trápením. Po celém světě se o něm vyprávělo jako o zázračném léčiteli. Pro svou velikou čistotu a vysokou duchovnost byl proti své vůli vysvěcen na biskupa v Anastasiopoli. V biskupské službě strávil jedenáct let a poté uprosil Boha, aby ho od ní osvobodil, neboť si přál věnovat se opět askezi. Vrátil se tehdy do svého monastýru, kde ve stáří odevzdal svou duši Hospodinu, pro něhož dobrovolně podstoupil četná utrpení. Zesnul na počátku vlády císaře Herakleia, kolem roku 613.
Svatý Sáva žil v Římě za vlády císaře Aureliana (270-275) a dosáhl vysoké vojenské hodnosti strateláta (vojevůdce). Pocházel z kmene Gótů. Často navštěvoval křesťany ve věznicích a ze svých prostředků jim pomáhal. Za čistý život ve ctnosti a postu obdržel od Boha moc nad nečistými duchy.
Poté, co byl obviněn z křesťanství, směle předstoupil před císaře, hodil k jeho nohám svůj vojenský pás a veřejně vyznal Krista Pána. Byl mučen různými způsoby – bit, řezán, opalován svícemi. Smrtelným mukám však nepodlehl a zůstal živ a zdráv. Když jeho vojenští druhové na vlastní oči viděli, že Sávovi pomáhá Bůh, uvěřili v Krista a sedmdesát z nich bylo za to na císařův příkaz popraveno. Svatému Sávovi se ve vězení zjevil sám Kristus ve veliké záři a Svého mučedníka posílil. Poté byl Sáva odsouzen k utopení. Shodili ho do hluboké řeky, v níž skonal. Jeho duše odešla k Hospodinu, kterému zůstal věrný i během krutého mučení. Stalo se tak roku 272.
Již v raném mládí přijala mnišství v monastýru svatých Kosmy a Damiána v Konstantinopoli a oddala se pro Krista Boha a spásu své duše velmi těžké askezi. Považovala se za nevěstu Kristovu a tento svět pro ni jakoby neexistoval. Její veliká láska k Bohu se projevovala v hlubokém soucitu s lidmi, zejména s nemocnými a trpícími.
Bůh ji obdaroval schopností uzdravovat různé nemoci a zbavovat lidi různých bolestí. Při svých nočních modlitbách bývala viděna v záři nebeského světla. Zesnula pokojně roku 540 a přesídlila do věčné radosti svého Pána. U jejích svatých ostatků docházelo k uzdravením, a proto k jejímu hrobu přicházelo po staletí mnoho nemocných a strádajících.
Marek byl souputníkem a pomocníkem apoštola Petra, který ho ve svém prvním listě nazývá svým synem – nikoli synem podle těla, ale synem podle ducha. Když pobýval Marek s Petrem v Římě, věřící ho uprosili, aby jim vylíčil spásonosné učení Pána Ježíše Krista, Jeho zázraky a život. Tak Marek sepsal svaté Evangelium, které přehlédl i samotný apoštol Petr a dosvědčil, že je pravdivé. Apoštolem Petrem byl Marek ustanoven biskupem a poslán jako kazatel do Egypta. Stal se tak prvním zvěstovatelem Evangelia i prvním biskupem v Egyptě. Celý Egypt byl tehdy zahalen hlubokou temnotou pohanství, modloslužebnictví, čarodějnictví a zloby. S Boží pomocí se však svatému Markovi podařilo zasít semeno Kristova učení v Libyi, Amonikii a Pentapoli. Z Pentapole jej Duch Boží přivedl do Alexandrie. Zde se mu podařilo založit Boží církev, ustanovit jí biskupa, kněze a diákony a všechny upevnit ve zbožné víře. Svá kázání Marek potvrzoval mnoha velikými zázraky.
Když proti němu povstali pohané a obvinili ho, že rozvrací jejich modloslužebnou víru, a když po něm začal pátrat i starosta města, Marek uprchl zpět do Pentapole, kde pokračoval v dříve započatém díle. Po dvou letech se Marek opět vrátil do Alexandrie k velké radosti všech věřících, jejichž počet se mezitím velmi rozrostl. Využili toho pohané, kteří Marka zajali, pevně svázali a začali vláčet po kamenných ulicích, přičemž křičeli: „Zatáhněme vola do ohrady!“ Celý zraněný a zkrvavený byl Marek uvržen do žaláře, kde se mu zjevil nejprve nebeský anděl, který ho posílil a podpořil, a poté i samotný Pán Ježíš, který jej pozdravil slovy: „Pokoj tobě, Marku, Můj evangelisto!“ Marek na to odpověděl: „Pokoj i Tobě, můj Pane Ježíši Kriste!“ Druhého dne vyvlekli zlostní lidé Marka ze žaláře a znovu ho vláčeli po ulicích se stejným křikem: „Zatáhněme vola do ohrady!“ Celý vyčerpaný a ztrápený Marek zvolal: „Do Tvých rukou, Pane, odevzdávám svého ducha!“ Tehdy vydechl naposled a jeho duše byla přenesena do lepšího světa. Křesťané s úctou pochovali jeho svaté ostatky, aby po staletí skýtaly lidem uzdravení z každého trápení a bolesti.
Když připlul svatý Marek do Alexandrie a vystoupil z lodě na suchou zem, roztrhla se mu na jedné noze bota. Tu spatřil jednoho obuvníka a dal si u něj botu opravit. Obuvník si však při práci probodl šídlem levou ruku, z níž mu začala téci krev, takže naříkal bolestí. Boží apoštol tehdy smísil prach se svou slinou a pomazal mu zraněnou ruku. Rána se ihned zahojila. Obuvník se podivil tomuto zázraku a pozval Marka do svého domu. Po vyslechnutí Markova kázání se Anianos – tak se obuvník jmenoval – nechal pokřtít i s celým svým domem. Anianos prokázal takovou zbožnost a horlivost v Božím díle, že ho svatý Marek vysvětil na biskupa. Tak se stal tento svatý člověk druhým biskupem alexandrijské církve.
Licinius, manžel sestry císaře Konstantina, předstíral, že je křesťan, ale jakmile obdržel císařský titul a správu východní části Římské říše, začal pronásledovat křesťany a prosazovat modloslužbu. Jeho žena se pro to velmi trápila, ale nedokázala jej od tohoto zla odvrátit. Tím, že se Licinius oddal modloslužbě, zároveň podlehl i dalším vášním, zejména touze po ženách. V návalu této nečisté vášně chtěl zneuctít i služebnou císařovny, pannu Glafiru. Ta si postěžovala císařovně a císařovna ji tajně poslala od dvora v Nikomedii do pontské oblasti.
Dívka dorazila do města Amasia, kde byla srdečně přijata biskupem Basilem i ostatními křesťany. Glafira byla velmi ráda, že jí Bůh pomohl uchovat si panenství a napsala o tom císařovně. Ta se radovala také a poslala peníze pro amasijský chrám. Jeden dopis od Glafiry určený císařovně však padl do rukou císařovu eunuchovi, který ho Liciniovi ukázal. Císař se tak dozvěděl, kde Glafira je a okamžitě nařídil, aby byla i se svým ochráncem přivedena zpět.
Cestou Glafira zemřela a vojáci přivedli pouze biskupa Basila. Po věznění a mučení byl tento blažený muž roku 322 sťat a vhozen do moře. Jeho klerici, vedeni Božím andělem, nalezli Basilovo tělo poblíž města Sinope, vytáhli je rybářskou sítí a přenesli do města Amasia. Zde byl s úctou pochován ve chrámu, který byl zbudován jeho námahou. Císař Konstantin později proti Liciniovi vytáhl s vojskem, porazil jej a poslal do vyhnanství, ve kterém Licinius skončil svůj bezbožný život.
Patřil k Sedmdesáti apoštolům. Byl synem Kleofáše, bratra sv. Josefa, který byl snoubencem Přesvaté Bohorodice. Když viděl Simeon zázraky našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista, uvěřil a byl připojen k Sedmdesáti apoštolům. S velkou horlivostí a chrabrostí zvěstoval Kristovo Evangelium po celém Judsku.
V té době zavraždili rozzlobení Židé Jakuba, bratra Páně a prvního biskupa jeruzalémské církve, když jej shodili z chrámových hradeb a poté dobili. Novým jeruzalémským biskupem byl tehdy ustanoven Simeon, Jakubův příbuzný. Jako druhý biskup ve Svatém městě spravoval Boží Církev moudře a energicky až do vysokého věku. Bylo mu již více než sto let, kdy podstoupil mučednickou smrt. Stalo se to takto: za vlády císaře Traiana začalo v Palestině dvojí pronásledování – jednak potomků Davidových a jednak křesťanů. Rozzlobení lidé obvinili Simeona z příslušnosti k jedněm i k druhým. Svatý Simeon vytrpěl veliká muka a byl nakonec ukřižován stejně jako jeho Pán, kterému věrně sloužil zde na zemi.
Jáson a Sosipatros patřili k Sedmdesáti apoštolům, zatímco dívka Kerkyra byla dcerou krále stejnojmenného ostrova (dnes Korfu). O Jásonu a Sosipatrovi se umiňuje apoštol Pavel (Ř 16, 21) a nazývá je svými příbuznými. První z nich pocházel z Tarsu, stejně jako sám Pavel, druhý z Achaie. Jásona ustanovil sv. Pavel biskupem v Tarsu, kdežto Sosipatra biskupem v Ikoniu. Když tito dva apoštolé připluli s evangelní zvěstí na ostrov Kerkyru, vystavěli zde chrám zasvěcený sv. prvomučedníku arcidiákonu Štěpánovi a obrátili některé pohany k Církvi. Král toho ostrova je uvrhl do žaláře, kde již bylo vězněno sedm lotrů: Saturnin, Iakischolos, Faustián, Iannuarios, Eufrasios, Marsalios a Mammios. Apoštolé přivedli sedmero lotrů k víře Kristově, učinivše z vlků beránky. Když se o tom dozvěděl král, nařídil usmrtit všech sedm nových křesťanů v kypící smůle. Tak přijali mučednické koruny.
Poté začal král mučit oba apoštoly. Když jeho dcera Kerkyra ze svého okna spatřila, jak mučí služebníky Boží, a zjistila, za co je mučí, prohlásila, že je křesťankou, a rozdala všechny své šperky chudým. Král se na svou dceru rozhněval a zavřel ji do zvláštního vězení, a protože se mu nepodařilo odvrátit ji od Krista, přikázal vězení podpálit. Kobka shořela, ale dívka zůstala živá. Po zhlédnutí takového zázraku přijali mnozí lidé křest. Rozběsněný král dal svoji dceru přivázat ke stromu a usmrtit šípy. Lidé, kteří uvěřili v Krista, uprchli před strašným králem na sousední ostrov a ukryli se. Král nasedl do člunu a začal je pronásledovat, plavidlo se však potopilo v moři a bezbožný vládce zahynul jako kdysi faraon. Nový král přijal víru Kristovu, byl pokřtěn a dostal jméno Sebastián. Jáson a Sosipatros pak bez překážek zvěstovali Evangelium, upevňovali na ostrově Boží Církev až do hlubokého stáří a završili zde svůj pozemský život, přeneseni do nebeských paláců Páně.
Pocházel z Popova, vesnice v Hercegovině. Jeho rodiče byli prostí, avšak zbožní lidé. Již odmala byl naplněn láskou k Boží Církvi, a když povyrostl, odešel do monastýru Zesnutí Přesvaté Bohorodice v Trebinje a přijal mnišský postřih. Jako monach se stal brzy známým pro svůj asketický život. Ukládal si jeden duchovní úkol za druhým, vždy těžší a těžší. Později byl proti své vůli zvolen a vysvěcen na biskupa zachumského a skenderijského.
Jako archijerej sídlil nejprve v monastýru Tvrdoš, odkud jako dobrý pastýř utvrzoval své stádo v pravoslavné víře a chránil je před sveřepostí Turků i před záludností latiníků. Když jej nepřátelé začali příliš utiskovat a tvrdošský monastýr byl vypálen a zničen Turky, přesunul se Vasilij do monastýru Ostrog, kde pokračoval v přísné askezi a ohrazoval své duchovní stádo neustávajícími vroucími modlitbami. V roce 1671 odešel pokojně k Hospodinu, zanechav na zemi své divotvorné a uzdravující ostatky, které až do dnešního dne netlejí. Zázraků, které se udály u hrobu svatého Vasilije, je bezpočet. V roce 1942, během bombardování ostrožského kláštera, vystřelili Němci granát, který zasáhl kamennou zeď nad Horním monastýrem, proletěl dveřmi do chrámu sv. životodárného Kříže, avšak – ke všeobecnému údivu – nevybuchl. Výzkumy specialistů ukázaly, že granát byl v naprostém pořádku a měla nastat exploze. Je zřejmé, že to sám sv. Vasilij nedopustil, neboť výbuch by dalekosáhle poškodil svatý chrám i poustevnickou kélii sv. Vasilije. Dnes se uvedený granát nachází v Horním monastýru. K jeho ostatkům přicházejí křesťané i muslimové trpící nejtěžšími nemocemi a bolestmi a nalézají u nich uzdravení. Každoročně se na svátek Sv. Trojice koná na Ostrogu velký národní sněm.
Těchto devět odvážných mučedníků, zažehnutých láskou Kristovou, odmítlo přinést oběť modlám a zříci se Krista Pána. Proto byli krutě mučeni a poté sťati mečem. Stalo se tak na konci 3. století.
Za vlády císaře Konstantina Velikého byl ke cti těchto mučedníků založen v Kyziku chrám, do nějž byly přeneseny jejich netlející ostatky. Nad svatými ostatky došlo k velikému množství zázračných uzdravení. Jména mučedníků znějí: Theogonios, Rufus, Antipater, Theostichos, Artemios, Magnus, Theodotos, Thaumasios a Filemon. Všech devět dalo přednost věčnému a nepomíjivému před vším pozemským a pomíjivým. Za to je Hospodin uvedl do Svých věčných příbytků a ozdobil je věnci nekonečné slávy.
Tato nová mučednice se narodila zbožným rodičům v maloasijské Pruse (nyní Bursa v Turecku). Jen co se vdala za jednoho křesťana, zahleděl se do ní jistý Turek ze sousedství a zval ji, aby s ním žila. Krista milující Argira jeho nečisté návrhy odmítla. Ten ji za to před soudem křivě obvinil, že nejprve chtěla přijmout islám, ale pak to odmítla. Svatá Argira pak strávila celých 15 let putováním od soudce k soudci a z jednoho vězení do druhého, při tom trpěla bitím a těžce strádala pro Krista, jehož nade vše milovala. Nakonec dotrpěla ve věznici v Cařihradě roku 1725.
Narodil se šest set let před Kristem ve vesnici Anatót nedaleko Jeruzaléma. Prorokovat začal už ve svých patnácti letech, za krále Josiáše. Králi, velmožům, falešným prorokům i kněžím prorokoval pokání. V té době si Jeremiáš jen stěží zachránil život před vražednou rukou rozhořčených velmožů. Králi Joakimovi prorokoval, že jeho pohřeb bude podoben pohřbu osla: bude mrtvý vyhozen z Jeruzaléma a jeho tělo bude po dlouhou dobu ležet na zemi nepohřbeno. Za toto proroctví byl Jeremiáš uvržen do vězení. Protože nemohl ve vězení psát, povolal Bárucha a ten, přes okno žaláře, zapisoval prorokova slova. Když bylo proroctví přečteno králi, rozzlobený král svitek spálil. Božím řízením byl Jeremiáš zachráněn z vězení a na králi Joakimovi se naplnila jeho prorocká slova.
Králi Jechoniášovi předpověděl, že bude odveden do Babylónu s celou svou rodinou a že tam zemře, což se záhy skutečně stalo. Za krále Sidkiáše si Jeremiáš navlékl na krk chomout, procházel se tak po Jeruzalému a prorokoval o jeho pádu a ujařmení Babylóňany. Zotročeným Židům v Babylónu napsal list, aby si nedělali marné naděje, že se vrátí do Jeruzaléma, neboť v Babylónu zůstanou sedmdesát let, což se také stalo.
V údolí Tófet poblíž Jeruzaléma, kde Židé obětovali své děti modlám, vzal Jeremiáš do svých rukou hliněný džbán a rozbil jej před národem, čímž prorokoval brzké zničení Judského království. Zanedlouho Babylóňané dobyli Jeruzalém, zavraždili krále Sidkiáše, vyplenili a zničili město a popravili obrovské množství Židů v údolí Tófet – právě na místě, kde se dříve konaly dětské oběti a kde byl prorokem rozbit řečený džbán. Spolu s levity vynesl Jeremiáš z chrámu archu smlouvy, odnesl ji na horu Nebó, na níž kdysi zemřel Mojžíš, a ukryl ji tam v jeskyni. Chrámový oheň ukryl do hluboké studny. Někteří Židé Jeremiáše přinutili, aby s nimi odešel do Egypta. Prožil zde čtyři roky, než byl ukamenován svými soukmenovci. Egypťanům prorokoval zničení jejich model a příchod Panny s Dítětem do Egypta. Existuje tradice, že hrobku proroka Jeremiáše navštívil samotný král Alexandr Veliký. Na Alexandrův rozkaz bylo Jeremiášovo tělo přeneseno a pochováno v Alexandrii.
Za vlády císaře Hadriána (117-138) si jakýsi pohan Catullus koupil otroka Hespera, jeho manželku Zoe a jejich syny Kyriaka a Theodula. Protože byli přesvědčenými křesťany, nechtěli jíst nic z toho, co bylo obětováno modlám, a to, co jim předkládali, házeli psům a sami hladověli a trpěli. Když se o tom dozvěděl Catullus, velmi se rozhněval a začal své otroky krutě mučit. Nejprve mučil děti – ty však zůstaly ve víře neochvějné, ba co víc, žádaly mučitele o ještě větší muka. Nakonec byli všichni čtyři vhozeni do ohnivé pece, v níž po děkovné modlitbě odevzdali svého ducha Hospodinu. Jejich těla zůstala celá, ohněm nepoškozená.
V tento den se slaví přenesení jeho ostatků a zázraky, které se skrze ně děly. Život a dílo tohoto velkého světce je popsány v den jeho hlavního svátku (18. / 31. ledna).
Synové velikého knížete Vladimíra, křtitele ruského národa. Před svým křtem měl Vladimír mnoho žen a s nimi i množství dětí. Boris a Gleb byli bratří z jedné matky. Než Vladimír zemřel, rozdělil svou říši mezi všechny své syny. Vladimírův nejstarší syn Svatopluk (Svjatopolk), který vládl v Kyjevě, však zatoužil i po údělech svých bratří Borise a Gleba. Poslal proto své lidi, aby zabili nejprve Borise a poté, na jiném místě, Gleba. Oba bratři byli neobyčejně zbožní a ve všem milí Bohu. Smrt přijali s modlitbou a se srdcem povzneseným k Bohu. Jejich těla zůstala neporušená a vydávala libou vůni. Byla pochována ve městě Vyšgorodu, kde z nich dodnes vychází milostiplná moc, která uzdravuje lidi od různých bolestí a trápení.
Boris se narodil a byl vychován jako pohan. Pokřtít se dal pod vlivem svého strýce Bojana a své sestry. Při křtu dostal jméno Michal. Patriarcha Fotios mu poslal kněze, kteří pokřtili postupně celý bulharský národ. Mnozí bulharští velmožové se nové víře protivili; křesťanství však zvítězilo a kříž se zaskvěl na mnoha chrámech, které dal postavit zbožný car Michal. Víra byla mezi Bulhary, stejně jako mezi Srby, upevněna zvláště ochridskými pětipočetníky Klimentem, Gorazdem, Naumem, Angelárem a Sávou, učedníky svatých Cyrila a Metoděje, kteří Kristovo učení kázali národu v jeho rodném, slovanském jazyce. Ve stáří přijal Michal mnišství a uzavřel se v samotě monastýru. Když však začal jeho syn Vladimír kazit dílo otcovo a potlačovat křesťanství, Michal znovu oblékl svou vojevůdcovskou zbroj, připnul si meč, sesadil Vladimíra z trůnu a dosadil na něj mladšího syna Simeona. Poté oblékl opět mnišské roucho, oddal se tichému životu a v askezi a modlitbě pokojně dovršil svůj pozemský život, „v blahé víře, ve správném vyznávání našeho Pána Ježíše Krista, veliký, ctihodný a bohabojný“. Do nebeského života přesídlil 2. (15.) května 906.
Jak podivuhodný je osud těchto dvou svatých mučedníků, ženicha a nevěsty! Od jejich svatby uběhlo jen dvacet dní, když byli pro křesťanskou víru přivedeni k soudu před thébského místodržícího Ariana. Bylo to za časů císaře Diokleciána a Timotej sloužil jako žalmista v thébském chrámu. „Kdo jsi?“ zeptal se ho místodržitel. Timotej odpověděl: „Jsem křesťan a žalmista chrámu Božího.“ Arian se ho znovu zeptal: „Cožpak nevidíš kolem sebe mučicí nástroje, které jsou pro tebe připraveny?“ Timotej odvětil: „A cožpak ty nevidíš Boží anděly, kteří mne posilují?“
Tehdy místodržitel nařídil, aby Timoteji probodli uši železným prutem, takže mu bolestí vypadly oči z důlků. Maura byla pohledem na mučení nejprve zastrašena; jakmile jí však manžel dodal odvahy, vyznala i ona svou neochvějnou víru před místodržitelem. Ten přikázal, aby jí vytrhali všechny vlasy a poté odsekli i prsty na rukou. Po mnoha mučeních, kterým by byli okamžitě podlehli, kdyby je nebyla posilovala Boží blahodať, byli oba ukřižováni, jeden naproti druhému. A takto, visíce na křížích, žili ještě po devět dnů, hovořili spolu a vzájemně se posilovali v trpělivosti. Desátého dne odevzdali svého ducha Hospodinu, za nějž podstoupili smrt na kříži, a stali se tak hodnými Jeho Království. Hrdinně zemřeli za Krista v roce 286.
Narodila se v Tarsu pohanským, avšak významným a bohatým rodičům. Jakmile se od křesťanů doslechla o Kristu a o spasení duše, zahořela láskou ke Spasiteli a v duši se stala zcela křesťankou.
V té době nastalo strašlivé pronásledování křesťanů. Stalo se, že se v Tarsu zastavil samotný císař Dioklecián. Během Diokleciánova pobytu ve městě se jeho syn vášnivě zamiloval do Pelagie a chtěl si ji vzít za ženu. Pelagie mu prostřednictvím své zlé matky odpověděla, že už se zasnoubila svému nebeskému Ženichu, Ježíši Kristu. Při útěku před nemravným následníkem trůnu a vlastní matkou Pelagie hledala a také našla pomoc u biskupa Klinona, člověka známého svou svatostí. Klinon ji poučil o křesťanské víře a pokřtil. Tehdy Pelagie rozdala své přepychové šaty a mnoho bohatství, vrátila se domů a přiznala se matce, že byla pokřtěna. Když se to doslechl císařův syn, ztratil všechnu naději, že by se s touto svatou dívkou mohl oženit, probodl se mečem a zemřel. Sama zlá matka tehdy před císařem obvinila svoji dceru a vydala ji soudu.
Císaře překvapila dívčina krása, zapomněl na svého syna a zahořel k ní sám nečistou vášní. Protože Pelagie zůstala neochvějnou ve své víře, císař ji odsoudil k upálení v rozžhaveném volu z mědi. Když ji mučitelé obnažili, svatá Pelagie se přežehnala znamením kříže a s děkovnou modlitbou k Bohu sama vešla do rozpáleného vola, kde se v jediném okamžiku celá roztavila jako vosk. Mučednickou smrt přijala se ctí v roce 287. Ostatek jejích kostí sebral biskup Klinon a pochoval je na kopci pod kamenem. Za vlády císaře Konstantina Kopronyma (741- 775) byl na tomto místě postaven krásný chrám na počest svaté dívky a mučednice Pelagie, která se obětovala pro Krista, aby s Ním mohla věčně kralovat.
Nejprve byl ve vojenské službě, ale poté, dostižen silou své víry, přešel do služby duchovní. Odsouzen za to, že obracel pohany ke křesťanství, byl nejprve těžce mučen a poté, v roce 311, sťat spolu s dalšími 40 vojáky. Tak se všichni stali nebeskými občany.
Zpočátku byl římský katolík, ale poté se obrátil na pravoslaví. Vedl svůj duchovní boj jako mnich na Svaté hoře spolu s moudrým Theoliptem. Byl učitelem slavného Řehoře Palamy a napsal spis o modlitbě mysli. Zesnul pokojně ve 14. století.
Učil: „Soustřeďte svou mysl a přinuťte ji, aby sestoupila do vašeho srdce a tam zůstala. Když se vaše mysl usadí v srdci, neměla by zůstat nečinná, ale nechť neustále činí modlitbu: ‚Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se mnou, hříšným.‘ Toto ať dělá neustále. Tímto způsobem se ve vás usídlí celá řada ctností – láska, radost, pokoj a další, pro něž bude splněna jakákoli vaše prosba k Bohu“.
Žila v apoštolské době na Balkáně, ve městě Magedonu, kde byl její otec Licinius místním králem. Podle některých autorů byla Slovankou. Penelopa (tak znělo její původní jméno) pocházela z pohanské rodiny, svým učitelem Apellianem však byla poučena o víře Kristově. Křest přijala z rukou apoštola Timoteje, učedníka apoštola Pavla. Svatý Timotej pokřtil i její dvořany a daroval jí Pavlovy listy, aby si v nich četla. Irena se odmítla vdát, čímž rozhněvala svého otce. Chtěl ji dokonce mučit, ona ho však dokázala zázračným způsobem obrátit ke křesťanství. Irena byla postupně mučena dalšími čtyřmi králi, ale Bůh ji vždy zachránil prostřednictvím Svých andělů. Král Sedecius ji dal až po hlavu zakopat do jámy plné hadů a štírů, ale anděl Boží jedovaté plazy zahubil a svatá dívka nepřišla k žádné úhoně. Tehdy král přikázal, aby byla rozřezána napůl, ale pila od jejího těla odskakovala jako od kamene. Poté ji dal přivázat k mlýnskému kolu v naději, že ji utopí. Voda se však zastavila a panna zůstala živou a zdravou. Sedeciův syn Savorus přitloukl Ireně koňské podkovy, naložil na ni pytel písku, nasadil uzdu a nařídil ji vyvést jako dobytek daleko z města. „Vždyť jsem opravdu jen dobytek před Tebou!“ volala svatá mučednice, poháněná svými mučiteli. Leč anděl Boží zatřásl zemí, jež se rozevřela a pohltila její trýznitele.
Když Irena přetrpěla všechna mučení, čímž obrátila ke křesťanství mnoho pohanů, přišla do města Kallinikos (dnešní syrská Rakka) a zvěstovala víru v Krista. Tamní král Numerián se ji pokoušel usmrtit tím, že ji vhazoval postupně do tří rozžhavených volů. Ale dívka byla zachráněna a zůstala živou. Když to lidé viděli, mnozí uvěřili v Krista. Eparcha Babdonus ji odvedl do města Constantine (v dnešním Alžírsku), kde ji zamýšlel zbavit života tak, že ji položil na rozžhavenou mříž. Ani to Ireně neuškodilo, a naopak mnohé přivedlo k víře. Následně přišla Irena do města Mesembrie (dnešní Nesebar), kde ji král Sapor přece jen usmrtil. Bůh však Irenu opět oživil. Při pohledu na takový zázrak uvěřil Sapor s množstvím lidu v Krista a přijal křest. Svým utrpením a zázraky přivedla Irena k víře celkem více než 100 000 pohanů. Nakonec ulehla sama do hrobu a přikázala Apellianovi, aby hrob zavřel. Když byl po čtyřech dnech hrob znovu otevřen, tělo světice v něm nenašli. Tak Bůh navěky oslavil pannu a mučednici Irenu, která všechno obětovala a všechno přetrpěla, aby byl Bůh co nejvíce oslaven lidmi.
Jób byl potomkem Ezaua, vnuka Abrahámova, a žil v Arábii asi 2000 let před Kristem. Jeho otec se jmenoval Zára (Zerach) a matka Bosorra; Jóbovo celé jméno znělo Jóbab. Byl to člověk čestný a bohabojný a také velmi bohatý.
V 79. roce jeho života však na něj Bůh skrze satana dopustil těžké pokušení, jež je podrobně popsáno v biblické knize Jób. Za jediný den ztratil Jób nejen veškerý svůj obrovský majetek, ale i své syny a dcery. Poté těžce onemocněl a celé jeho tělo bylo od hlavy až po paty pokryto vředy. Jób ležel na hnojišti za městem a kusem střepu si seškrábával hnis ze svých ran. Nereptal však proti Bohu, ale trpělivě snášel všechna muka až do konce. Proto mu Bůh vrátil zdraví a bohatství dal ještě větší, než měl dříve. Znovu se mu narodilo sedm synů a tři dcery – stejně, jako měl předtím.
Jób žil na zemi celkem 248 let a neustále oslavoval a chválil Boha. Jób se považuje za vzor trpělivého snášení každého utrpení, které nám Bůh posílá, a za předobraz trpícího Pána Ježíše.
Památka tohoto velikého apoštola a evangelisty se slaví 26. září (9. října), zatímco 8. (21.) května se připomíná zázrak na jeho hrobě.
Když měl Jan již více než sto let, vyšel se sedmi svými učedníky z Efezu a nařídil jim, aby vykopali hrob ve tvaru kříže. Poté stařec ulehl živý do hrobu a byl pochován. Efezští křesťané později hrob znovu otevřeli, avšak tělo v něm už nenašli.
Každoročně se v tento den zvedal z apoštolova hrobu jemný prach, který věřící sbírali a byli jím zázračně uzdravováni z rozličných nemocí.
Pocházel z římské patricijské rodiny a dostalo se mu dobrého vzdělání jak ve světských vědách a filosofii, tak v duchovní moudrosti. Opustiv veškerou světskou marnost, oddal se církevní službě a stal se diákonem Velikého chrámu v Římě. Neženatý Arsenios, stále pohroužený v sebe a tichou modlitbu, zamýšlel takto prožít celý svůj život.
Prozřetelnost Boží však obrátila jeho životní cestu jiným směrem. Císař Theodosios si ho vybral jako vychovatele a učitele svých synů Arkadia a Honoria, a rovněž jej ustanovil senátorem. Arsenios byl obklopen velkým bohatstvím, poctami a přepychem. Jeho srdce to však více tísnilo, než uspokojovalo. Jednou se stalo, že Arkadios se něčím prohřešil, a Arsenios ho za to potrestal. Uražený Arkadios si usmyslel, že se svému učiteli krutě pomstí. Jakmile se o tom Arsenios dozvěděl, převlékl se za žebráka, odešel na pobřeží, nastoupil na loď a odplul do Egypta. Doputoval do proslulého monastýru ve Skétské poušti, kde se stal učedníkem slavného Jana Koloba a oddal se mnišské askezi.
Sám sebe považoval za mrtvého; když mu jednou oznámili, že zemřel jeho bohatý příbuzný a odkázal mu veškerý majetek, odpověděl: „Vždyť jsem zemřel ještě před ním – jak mohu být jeho dědicem?“ Ukrytý v jedné pouštní kélii jako v hrobce, po celý den pletl koše z palmových listů a v noci se modlil k Bohu. Vyhýbal se lidem i každému hovoru s nimi. Pouze o svátcích opouštěl kélii a přicházel do chrámu, aby přijímal svaté Tajiny. Aby nezlenivěl, často sám sobě kladl otázku: „Arsenie, proč jsi přišel do pouště?“ Na poušti strávil padesát pět let a po celou tu dobu byl vzorem pro mnichy a chloubou mnišství vůbec. Dožil se přibližně sta let a zesnul roku 448. Po dlouhodobém úsilí a dobrovolném mučednictví přesídlil do Království Krista Pána, jehož miloval celým svým srdcem a celou svou duší.
Matka svatého Basila Velikého. V mládí si přála zůstat pannou, ale byla okolnostmi donucena vstoupit do manželství. Porodila devět dětí a předala jim svou křesťanskou víru tak účinně, že pět z nich je považováno za křesťanské světce. Jsou to: Basil Veliký, Řehoř Nisský, Petr Sevastijský, Makrína a Theosebia. Ve stáří založila klášter a žila v něm se svou dcerou Makrínou až do svého zesnutí 8. května 375.
Tento veliký prorok pocházel z královského rodu. Narodil se v Jeruzalémě, jeho otec Amos byl bratrem judského krále Amasiáše. Díky velké milosti Boží, jež v něm přebývala, byl Izaiáš poctěn viděním Hospodina zástupů (Sabaotha) na nebeském trůnu, obklopeného šestikřídlými serafíny, kteří neustále zpívali: Svatý, Svatý, Svatý Hospodin zástupů.
Izaiáš prorokoval mnoho věcí jednotlivcům i národům. Stalo se, že chodil po tři dny zcela nahý jeruzalémskými ulicemi, předpovídaje brzké dobytí Jeruzaléma vojsky asyrského krále Sancheríba a napomínaje krále i vůdce národa, aby se nespoléhali na pomoc Egypťanů a Etiopanů, protože i oni budou Sancheríbem záhy pokořeni, nýbrž ať spoléhají na pomoc Nejvyššího Boha. Toto proroctví, stejně jako všechna ostatní, se beze zbytku vyplnilo.
Avšak nejdůležitějšími Izaiášovými proroctvími byla proroctví o vtělení Boha, o početí Přesvaté Panny, o Janu Křtiteli a o mnoha dalších událostech ze života Ježíše Krista. Tento jasnozřivý muž přijal díky čistotě svého srdce a duchovní horlivosti také dar zázraků. Když byl Jeruzalém v obležení a lidé trpěli žízní, Izaiáš se pomodlil k Bohu a zpod hory Sion začala vytékat voda. Tato voda byla nazvána Siloám („poslaná“) – k tomuto rybníku později poslal Kristus slepého od narození, aby se umyl a poté nabyl zraku.
Za vlády krále Manassese, když Izaiáš kritizoval pohanské zvyky krále a náčelníků lidu a přirovnával tehdejší pokolení k Sodomě a Gomoře, obrátil se proti němu hněv krále i národa. Veliký prorok byl zajat, vyveden z Jeruzaléma a rozřezán pilou. Izaiáš žil a prorokoval sedm set let před narozením Krista.
Roku 1087, za vlády byzantského císaře Alexia I. Komnena a v časech konstantinopolského patriarchy Nikolaa Grammatika, bylo tělo světce přeneseno z lykijských Myr do italského města Bari. Stalo se tak kvůli napadení Lykie muslimy.
Světec se ve snu zjevil jednomu zbožnému knězi z Bari a nařídil, aby jeho ostatky byly přeneseny do tohoto města. V té době bylo město Bari pravoslavné a spadalo pod pravoslavný patriarchát. Během přenášení světcových ostatků se událo množství zázraků – jak díky tomu, že se lidé ostatků dotkli, tak díky myru, jež z nich vytékalo. V týž den se připomíná i zázrak sv. Mikuláše, který navrátil zrak slepému srbskému králi Štěpánu Dečanskému.
Je jedním ze Dvanácti velkých apoštolů. Pocházel z Káně Galilejské. Na jeho svatbu přišel Pán Ježíš se Svou Matkou a učedníky. Když se nedostávalo vína, Pán Ježíš proměnil vodu na víno. Spatřiv takový zázrak, mladý ženich opustil dům, rodiče i nevěstu a následoval Krista. Zélóta znamená horlivec. Šimon dostal toto jméno právě pro svou velikou a ohnivou horlivost pro Spasitele a Jeho Evangelium. Po přijetí Svatého Ducha odešel Šimon zvěstovat Evangelium do africké Mauretánie. Protože se mu podařilo obrátit mnohé lidi na víru v Krista, byl za to mučen a nakonec ukřižován stejně jako jeho Pán, který mu připravil věnec slávy v nesmrtelném Království.
Narodil se v židovské rodině, ale když poznal sílu Kristovy víry, dal se pokřtít i se svou sestrou Kalitropií. Ve svých 26 letech přijal mnišství v monastýru sv. Hilariona. Později založil samostatný monastýr, v němž se proslavil po celé Palestině a Egyptě svým asketickým životem, duchovní moudrostí a činěním zázraků. V obavě před lidskou slávou uprchl do Egypta. Cestou se setkal s velikým Pafnutiem, který mu předpověděl, že se stane biskupem na ostrově Kypr. A skutečně: po více než roce přišel Epifanios na Kypr a navzdory očekávání byl zvolen biskupem. Ve svých 60 letech se tedy stal biskupem ve městě Salamíně a spravoval tamní Boží církev celých 55 let. Prožil na zemi 115 let a zesnul, aby žil věčně v Království Kristově.
Před smrtí byl pozván do Cařihradu císařem Arkadiem a jeho manželkou Eudoxií na sněm biskupů, který měl na přání císařského páru odsoudit sv. Jana Zlatoústého. Po příjezdu do Cařihradu se odebral k císařskému dvoru, kde jej císař i císařovna dlouho přemlouvali, aby vystoupil proti Zlatoústému. Obyvatelé i sv. Jan se doslechli, že se prý císař s Epifaniem dohodli. Proto mu Zlatoústý napsal list: „Bratře Epifanie, zaslechl jsem, že jsi radil císaři, aby mne vyhnal; věz, že ani ty již nespatříš svou katedru.“ Na to mu Epifanios odepsal: „Trpiteli Jene, odolávej urážkám; věz, že ani ty nedojdeš na místo svého vyhnanství.“ Zanedlouho se splnila obě biskupská proroctví: Epifanios, který se za žádnou cenu nechtěl podvolit císaři a vyhnat Zlatoústého, tajně nastoupil na loď a odplul na Kypr, během plavby však zemřel; sv. Jana poslal císař do vyhnanství v Arménii, avšak světec cestou rovněž zemřel. Svatý Epifanios zesnul roku 403. Z jeho mnohých děl je nejznámější Panarion (doslova „lékárnička“), v němž je objasněno a zavrženo osmdesát herezí.
Byl synem nejvyššího císařského senátora, který byl zavražděn císařem Konstantinem Pogonatem. Tento zlotřilý císař dal také vykastrovat senátorova syna Germana a násilím jej poslal do kláštera. Jsa mnichem, Germanos zazářil jako hvězda svým ctnostným životem. Proto byl nejdříve zvolen biskupem v Kyziku a později, po nástupu císaře Anastasia II., patriarchou konstantinopolským. Jako patriarcha pokřtil neblaze proslulého Kopronyma, jenž při křtu zašpinil vodu nečistotou. Patriarcha tehdy předpověděl, že až se dítě stane císařem, vnese do svaté Církve nějakou nečistou herezi. Tak se i stalo.
Když usedl Kopronymos na císařský trůn, obnovil herezi ikonoborectví. Úctu k ikonám začal pronásledovat Kopronýmův otec Lev Isaurský. Když se mu patriarcha Germanos postavil, mrzutý císař zvolal: „Já jsem císař i kněz!“ Svrhl pak Germana z katedry a vyhnal ho do monastýru, kde tento světec prožil ještě deset let, než jej roku 740 Hospodin pozval k Sobě do Nebeského Království.
Pocházel z Frýgie odkud přišel do Říma. Zde byl jako čtrnáctiletý chlapec r. 304 mučený a zabitý pro Krista. Je velmi uctívaný v západní církvi. V Římě existuje jemu zasvěcený chrám, ve němž spočívají jeho svaté ostatky.
Svatá Glykerie byla dcerou správce města Říma. Po otcově smrti se jako sirotek usadila v Traianopolis v Thrákii. Za vlády bezbožného císaře Antonia byla zatčena a nucena, aby přinesla oběť modle boha Dia. Glykerie si nakreslila na čelo kříž, a když se jí císařský zmocněnec zeptal, kde má lampádu (podle pohanského rituálu měli totiž všichni nést lampády), dívka ukázala na své čelo a řekla: „To je má lampáda.“ Poté, co se pomodlila, udeřil do modly blesk a rozbil ji na prach. Rozhněvaný zmocněnec přikázal, aby byla Glykerie bita a uvržena do žaláře. Dveře do vězení dal zapečetit, neboť se rozhodl, že dívku umoří hladem. Glykerii se však ve vězení zjevoval Boží anděl a podával jí nebeský pokrm.
Po uplynutí jistého času byl zmocněnec přesvědčen, že mučednice již zemřela, a tak poručil žalář otevřít. Tu v údivu spatřil, že je Glykerie živá, zdravá a veselá. Veliký zázrak mocně zapůsobil na žalářníka Laodicia, který sám vyznal víru v Pána Ježíše Krista a okamžitě byl za to sťat. Glykerii vhodili do rozpálené pece, avšak oheň jí nijak neuškodil. Stojíc uprostřed ohně, chválila Glykerie Hospodina a vzpomínala na zázračné zachránění tří mládenců v peci babylonské. Nakonec byla předhozena jako potrava lvům a po vroucí modlitbě odevzdala svou duši Bohu, pro něhož obětavě podstoupila mnohá utrpení. Stalo se tak v roce 177. Z jejích svatých ostatků vyprýštilo léčivé myro, které uzdravovalo nejtěžší lidské nemoci.
Pocházel z Egypta a v mládí byl pohanem. Jako voják se účastnil války císaře Konstantina proti Maxentiovi. Když se pak dozvěděl od křesťanů o jediném Bohu a když viděl jejich zbožný život, nechal se pokřtít a odešel do Thébské pouště k významnému asketovi Palamonovi, u něhož se deset let učil životu ve zdrženlivosti. Tehdy se mu zjevil anděl oblečený jako schimník na místě nazývaném Tabennisi a předal mu desku, na níž byl napsán řád cenobitského monastýru (tj. kláštera, ve kterém žijí mniši společně). Nařídil mu, aby takový monastýr postavil na tomto místě, a předpověděl, že se v něm shromáždí mnoho mnichů kvůli spáse duše. Pachomios Božího anděla poslechl a začal stavět množství kélií, i když s ním nebyl nikdo kromě jeho bratra Jana. Když mu bratr vyčítal, že je staví zbytečně, Pachomios mu jednoduše odpověděl, že plní Boží přikázání a nestará se o to, kdy a kdo bude v kéliích žít.
Zanedlouho se však na tom místě sešlo působením Ducha Božího mnoho lidí, kteří začali vést asketický život podle Pachomiových pravidel, získaných od anděla. Poté, co počet mnichů vzrostl, založil Pachomios dalších šest monastýrů. Počet jeho učedníků dosahoval téměř sedmi tisíc. Je-li svatý Antonín považován za zakladatele poustevnického života, pak je sv. Pachomios zakladatelem společného monastýrského života. Pokora, pracovitost a zdrženlivost tohoto svatého otce byly a zůstaly výjimečným příkladem k napodobování pro obrovský zástup mnichů. Svatý Pachomios vykonal nesčetné zázraky, ale musel vytrpět i nesčetná pokušení od démonů i lidí. Sloužil lidem jako otec či rodný bratr. Mnohé nadchl, aby se vydali na cestu spásy, a mnohé nasměroval na cestu pravdy. Byl a zůstal velikým světlem Církve a velikým svědkem Kristovy pravdy a spravedlnosti. Zesnul pokojně roku 348 ve čtyřiasedmdesátém roce svého pozemského života. Mnozí z jeho učedníků byli Církví zařazeni do zástupu světců – Theodor, Jób, Pafnutios, Pekusios, Athenodoros, Eponichos, Suros, Psoi, Dionysios, Psentaisios a další.
Byl učedníkem svatého Pachomia. Narodil se a byl vychován jako pohan, ale v jinošských letech přišel k poznání pravé víry, nechal se pokřtít, a jakmile se doslechl o sv. Pachomiovi, tajně uprchl od svých rodičů do monastýru. Sv. Pachomios jej postřihl na mnicha a oblíbil si ho pro jeho neobyčejnou horlivost a poslušnost. Když za ním přišla matka, aby ho odvedla zpět domů, nechtěl se jí ani ukázat, ale modlil se za ni k Bohu, aby i ji osvítil pravdou. A skutečně – matka nejenže neodvedla svého syna domů, ale ani sama se již nevrátila. Poté, co zjistila, že nedaleko se nachází ženský monastýr, který vede Pachomiova sestra, vstoupila do něj a přijala mnišský postřih.
Po čase přišel do monastýru i Theodorův bratr Pafnutios a rovněž přijal mnišství. Jednou se přihodilo, že biskup města Panopolis vyzval sv. Pachomia, aby zřídil monastýr pro mnohé zájemce o mnišský život. Pachomios vzal s sebou Theodora a pověřil ho vybudováním monastýru. Po Pachomiově smrti se stal Theodor igumenem všech Pachomiových monastýrů a do hlubokého stáří vedl bohumilý život a uváděl mnoho mnichů na cestu spásy. Zesnul pokojně a přesídlil se do Království věčného Světla roku 368.
Svatý Andronikos patřil k Sedmdesáti apoštolům. Byl příbuzným apoštola Pavla, který se o něm zmiňuje v Listu Římanům a vzpomíná i svatou Junii, pomocnici Andronikovu: Pozdravujte Andronika a Junii, mé příbuzné a spoluvězně, kteří jsou znamenití mezi apoštoly a kteří přede mnou uvěřili v Krista. (Ř 16, 7)
Andronikos byl ustanoven biskupem v Panonii, nesídlil však na jednom místě, nýbrž cestoval a zvěstoval Evangelium po celé Panonii. Za pomoci svaté Junie se mu podařilo přivést mnohé k víře v Krista a zbořit velký počet pohanských chrámů. Oba vynikali blahodatnou schopností činit zázraky, díky níž vyháněli z lidí démony a uzdravovali všechny nemoci a bolesti. Oba byli umučeni za Krista, a tak přijali dvojitý věnec slávy: apoštolství a mučednictví. Jejich svaté ostatky byly nalezeny v oblasti Eugénie (viz 22. února).
Theodotos byl ženatý a vlastnil krčmu v Ankýře (dnešní Ankaře) za časů císaře Diokleciána. I když byl ženatý, žil podle slov apoštola: „Ti, kteří mají ženy, nechť jsou, jakoby je neměli.“ (1Kor 7, 29) A krčmu měl bezpochyby proto, aby mohl co nejvíce pomáhat křesťanům. Jeho krčma sloužila jako úkryt pro pronásledované věřící. Theodotos tajně posílal pomoc křesťanům, kteří uprchli do hor, a tajně sbíral těla zabitých a pochovával je.
V té době bylo před soud předvedeno a za Krista mučeno sedm panen: byly trýzněny, potupeny a nakonec utopeny v jezeře. Jedna z nich, sv. Tekusa, se ve snu zjevila Theodotovi a pověděla mu, aby vyzvedl jejich těla z jezera a pochoval je. Za temné noci se vydal Theodotos s několika druhy splnit vůli mučednice, a veden Božími anděly, dokázal najít všech sedm těl a pochovat je. Jeden z přátel jej však prozradil soudci a ten ho podrobil krutému mučení. Theodotos snášel všechna muka tak, jako by byl v cizím těle, celou svou myslí ponořen v Hospodina. Mučitel proměnil celé jeho tělo v jedinou ránu a zuby mu rozdrtil kamenem. Poté nařídil, aby Theodota sťali mečem. Když byl přiveden na popraviště, mnozí křesťané pro něj plakali. Svatý Theodotos jim však řekl: „Neplačte, bratři, pro mne, ale oslavte našeho Pána Ježíše Krista, který mi pomohl vykonat hrdinství a zvítězit nad nepřítelem duší.“ Jakmile to dopověděl, položil svoji hlavu na pařez a byl sťat. Stalo se tak v roce 303. Jistý kněz důstojně pochoval mučedníkovo tělo na jedné vyvýšenině za městem. Později tam postavili chrám zasvěcený sv. Theodotovi. (viz též 7. / 20. června)
Byli umučeni za Kristovu víru za vlády Juliána Odpadlíka v asijské Prusse (Burse). Císařský místodržitel Julius přivedl světce k vroucím pramenům a zadal Patrikovi otázku: „Kdo stvořil tyto léčebné prameny, když ne naši bohové Asklépios a jiní, kterým se klaníme?“ Biskup Patrik odpověděl: „Vaši bohové jsou démoni a tyto vody stvořil, stejně jako vše ostatní, Kristus, náš Pán a Bůh.“ Místodržitel se tedy zeptal: „A zachrání tě Kristus, jestliže tě shodím do vroucí vody?“ Svatý odvětil: „Bude-li chtít, může mě zachovat celého a neporušeného, avšak já bych se v této vodě chtěl osvobodit od tohoto dočasného života, abych mohl být věčně s Kristem. Ale nechť se na mně naplní Jeho svatá vůle, bez níž neupadne ani jeden vlas z lidské hlavy!“ Když to místodržitel vyslechl, kázal shodit Patrika do vařící vody. Do všech stran vystříkly vroucí kapky a popálily okolostojící, ale svatý Boží, jehož ústa se nepřetržitě modlila, zůstal bez jakékoli úhony, jako by stál v chladné vodě. Zahanbený místodržitel se rozzuřil a přikázal, aby byla Patrikovi a třem jeho presbyterům sťata sekerou hlava. Nehněviví následovníci Kristovi se pomodlili a položili své hlavy pod katovu sekeru. Poté, co byly hlavy mučedníků sťaty, jejich duše se vesele vznesly do světlého Království Kristova, aby v něm kralovaly navěky.
Pocházel z Libanonu, jeho otec se jmenoval Verukios a matka Romilia. Byl urostlým a krásným jinochem plavých vlasů, zaměstnáním lékař. Jako osmnáctiletý byl za vlády císaře Numeriána umučen za Krista.
Když statečně vyznal svou křesťanskou víru před soudcem-mučitelem, ten přikázal dvěma katům, Alexandru a Asteriovi, aby mu provrtali kolena, skrze otvory provlékli provaz a za ten jej zavěsili na stromě. Neviditelná Boží síla však katům zatemnila zrak, a tak provrtali a pověsili na strom obyčejnou desku. Jakmile se o tom dozvěděl mučitel, pomyslel si, že to udělali schválně, a poručil, aby byli oba biti. Během mučení Alexandr a Asterios zvolali: „Živ je náš Hospodin, nyní jsme se i my stali křesťany, věříme v Krista a strádáme za Něj!“ Když to mučitel uslyšel, přikázal je proklát mečem. Sám se chopil vrtáku a začal vrtat do Thallaleova kolena, ale jeho ruce odpadly od těla, a sám pak musel prosit svatého o pomoc. Blahosklonný Kristův mučedník se pomodlil a zločinného soudce uzdravil. Poté byl Thallaleos uvržen do moře, ale znovu se před mučiteli ukázal živým (neboť se tiše modlil za to, aby jeho mučení pokračovalo). Když ho předhodili divokým zvířatům, olízaly mu ruce a nohy a mazlily se s ním. Nakonec byla Thallaleovi mečem sťata hlava a mučedník se odebral do života věčného. Stalo se tak v roce 284.
Konstantinovi rodiče byli císař Konstancius a císařovna Helena. Konstancius měl děti ještě s jinou ženou, ale s císařovnou Helenou počal pouze Konstantina, později nazvaného Velikého. Když Konstantin nastoupil na císařský trůn, vedl tři velké bitvy: jednu proti Maxentiovi, římskému tyranovi, druhou proti Skýtům na Dunaji a třetí pak proti Liciniovi.
Před bitvou s Maxentiem, když měl Konstantin pochybnosti o svém vítězství, zjevil se mu za dne jasně zářící kříž na nebi, celý obklopený hvězdami. Na tomto kříži bylo napsáno: Tímto zvítězíš. Ohromený císař nařídil, aby byl ukován veliký kříž, podobný tomu, který se mu zjevil, a aby byl nesen vpředu před vojskem, které šlo do bitvy. Mocí kříže pak skutečně císař Konstantin získal slavné vítězství nad nepřítelem, ačkoli ten byl před bitvou v početní převaze. Maxentius se pak při útěku z boje utopil v řece Tibeře.
Nedlouho poté vydal Konstantin v Milánu roku 313 tzv. Milánský Edikt, kterým povolil křesťanství jako oficiální náboženství. Když zvítězil nad Liciniem, založil nové hlavní město své říše na průlivu Bospor, které se od té doby nazývalo Konstantinopol. Ještě předtím se však Konstantin nakazil nemocí známou jako malomocenství. Pohanští kněží císaři radili, aby se vykoupal v dětské krvi. Tomu se však císař bránil a neučinil tak. Tehdy se mu zjevili apoštolové Petr a Pavel a poradili mu, aby vyhledal pomoc biskupa Silvestra, který ho z této strašné nemoci vyléčí. Biskup jej poučil v křesťanské víře а připravil ke svatému křtu, a nemoc z těla císaře zcela zmizela.
Když nastala rozepře v Církvi, kvůli heretikovi Áriovi, císař Konstantin svolal v roce 325 První všeobecný sněm do města Nikaje. Tam byla Áriova hereze odsouzena a Pravoslaví utvrzeno.
Svatá Helena, zbožná matka císaře Konstantina, velmi horlila pro Kristovu víru. Navštívila Jeruzalém, kde nalezla čestný Kříž Páně a na Golgotě nechala vystavět chrám Vzkříšení. Poté ještě nechala zbudovat mnohé další chrámy ve Svaté Zemi. Roku 327, ve svých 80 letech, tato svatá žena zesnula a odevzdala svoji zbožnou duši Pánu. Císař Konstantin přežil svoji matku o deset let, zesnul ve svých 65 pěti letech ve městě Nikomédii. Jeho tělo bylo pochováno v chrámu svatých apoštolů v Konstantinopoli.
Byl příbuzným sv. Theodora Tyrona. Podstoupil mučení spolu s Eutropiem a Kleonikem. Když byli tito dva ukřižováni a vypustili duši (viz 3. / 16. března), byl Basiliskos navrácen do vězení. V té době došlo k výměně císařských místodržitelů, a tak strávil ve vězení dlouhou dobu. Se slzami se modlil k Bohu, aby ho Pán nepřipravil o mučednickou smrt. Po dlouhé modlitbě se mu zjevil sám Pán Ježíš, slíbil mu, že splní jeho přání, a poslal jej navštívit rodnou vesnici a rozloučit se s matkou a bratry.
Ve stejné době nastoupil nový místodržitel Agrippa a nařídil, aby se Basiliskos okamžitě vrátil do vězení. Na cestě z vesnice do města Amasie činil Pán skrze svého mučedníka velké zázraky, pro které mnoho lidí uvěřilo v Krista. Agrippa nařídil svatému, aby přinesl oběť Apollonovi. „Apollo znamená ničitel,“ řekl Basiliskos a na jeho vroucí modlitbu se modla rozpadla na prach a chrám byl spálen nebeským ohněm. Polekaný Agrippa to všechno přisuzoval magii a přikázal Basiliska stít. V okamžiku Basiliskovy smrti ztratil Agrippa rozum, v nepříčetnosti přišel na místo popravy, našel na zemi trochu mučedníkovy krve, dal si ji za opasek – a tím se uzdravil. Když přišel k sobě, dal se pokřtít.
Po nějaké době jistý Marinos, obyvatel pontské Komany (dnešní Gümenek poblíž Tokatu v Turecku), kde byl Basiliskos popraven, postavil chrám nad mučedníkovými ostatky, díky nimž pak byli uzdraveni mnozí nemocní.
Byl svolán do Konstantinopole roku 381, za vlády císaře Theodosia Velikého, aby potvrdil pravoslavné učení o Svatém Duchu.
O něm nesprávně učil tehdejší cařihradský patriarcha Makedonios, když tvrdil, že Duch Svatý je Boží stvoření, a ne božská hypostáze (osoba), která je rovna osobám Otce a Syna, a je s nimi jednobytná.
Makedonius byl sněmem odsouzen a k nicejskému Vyznání víry bylo přidána formulace učení o Svatém Duchu.
Tento svatý a moudrý biskup se zasvětil již od dětství službě Bohu. Vedl asketický život společně se svatým Theofylaktem Nikomédským. Jednou se během období sucha stalo, že tito dva svatí muži svými modlitbami přivolali na zem vydatný déšť.
Za svůj asketický a panický život, který Michal od mládí vedl, byl zvolen a patriarchou Tarasiem vysvěcen na biskupa synnadského. Zúčastnil se 7. všeobecného sněmu. Na císařovo přání se odebral ke kalifu Hárúnu ar-Rašídovi, aby s ním vedl rozhovory o míru.
V době zlovolného císaře Lva Arménského byl Michal za uctívání ikon svržen z biskupského stolce a poslán do vyhnanství, kde zemřel v bídě a chudobě, zůstávaje až do konce věrným Pravoslaví. Do Kristova Království přesídlil kolem roku 818.
Po smrti svých rodičů rozdal Michal celý svůj majetek chudým a odešel do Jeruzaléma, aby se poklonil svatým místům. Poté vstoupil do monastýru svatého Sávy Posvěceného, kde přijal mnišský postřih. Michal byl velmi mladý a krásný, ale přísným postem vyhubl a zbledl.
V té době vládli v Jeruzalémě Arabové. Jednoho dne poslal Michala jeho duchovní otec do města, aby tam prodal ruční práce. Na ulici jej potkal eunuch arabské královny a přivedl ho k ní, aby jí ukázal své výrobky. Když královna spatřila krásného mnicha, rozpálila se nečistou vášní a navrhla mnichovi tělesný hřích, jako kdysi Putifarova žena ctnostnému Josefovi. Michal hříšný návrh odmítl a dal se na útěk. Rozzlobená královna však nařídila, aby ho ztloukli holemi a předvedli před krále s falešným obviněním, že tupil víru Mohamedovu. Král mu nabídl, aby tuto víru přijal, ale Michal to odmítl. Tehdy mu dali vypít silný jed, aby ho otrávili. Michal jed vypil, ale nic se mu nestalo. Král proto přikázal, aby ho uprostřed Jeruzaléma sťali mečem. Mniši našli jeho tělo a přenesli je do monastýru sv. Sávy, kde je čestně pochovali. Svatý Michal zemřel za Krista a získal mučednickou slávu v 9. století.
Tento podivuhodný světec se narodil v Antiochii roku 522, za vlády císaře Justina I. Staršího. Jeho otec zemřel při zemětřesení a Simeon zůstal sám s matkou Martou. Když mu bylo šest let, odešel do pouště k jednomu duchovnímu otci, který se jmenoval Jan, a pod jeho vedením se oddal velikému postnímu a modlitebnímu zápasu, jemuž se obdivovali všichni, kteří jej spatřili.
Poté, co přetrpěl strašlivá pokušení od démonů, přijal Simeon od Pána a Jeho andělů velikou útěchu a blahodať. Pán Ježíš se mu zjevil v podobě krásného mládence. Po tomto zjevení se v jeho srdci rozhořela veliká láska ke Kristu. Mnoho let prožil na sloupu, modle se k Bohu a zpívaje žalmy. Na základě Božího vnuknutí pak odešel na horu nazvanou samotným Pánem „Podivuhodná“. Podle názvu této hory je i sám Simeon nazýván „Divnohorcem“.
Pro jeho lásku k Bohu mu Hospodin udělil zvláštní blahodať, díky níž uzdravoval každou nemoc, krotil zvířata, viděl jak do dalekých koutů světa, tak do srdcí lidí, vycházel ze sebe a nazíral nebesa, hovořil s anděly, děsil a vyháněl démony, prorokoval, čas od času trávil až třicet dní beze spánku a ještě déle bez jídla, přijímal pokrm z rukou andělů. Dokonale se na něm naplnila Spasitelova slova: Kdo věří ve Mne, i on bude činit skutky, které Já činím (Jan 14, 12). Roku 596, když dovršil 75 let svého života, zesnul Simeon v Pánu, aby se mohl věčně spolu s anděly radovat z vidění Boží tváře.
Patřil k Sedmdesáti apoštolům. Následoval a doprovázel apoštola Pavla, který jej ustanovil biskupem v thrácké Bereji. Zvěstoval Evangelium i na Krétě, kde ve svém domě přijal sv. Dionysia Areopagitu. Svatý Dionysios svědčí, že apoštol Karpos se vyznačoval neobyčejně čistou myslí, mírností a nehněvivostí; že se mu ve vidění zjevil sám Pán Ježíš se Svými anděly a že nikdy nezačínal sloužit Liturgii, jestliže se mu předtím nedostalo nebeského vidění. Pro jméno Kristovo musel apoštol překonat mnohé nástrahy a nakonec byl umučen bezbožnými Židy. Jeho duše byla přenesena do Božího Království, aby se věčně těšila viděním Pána ve slávě.
Obrátil k víře Kristově veliké množství Řeků, za což jej pohané vystavili krutému týrání – byl uvržen do vězení, mučen hladem a bit. Obnaženého jej položili na zem a přivázali ke čtyřem dřevěným kůlům, načež ho tloukli tak dlouho, dokud nesedřeli maso z kostí. Mučedník zůstal přesto živ, zatímco čtyři suché kůly se zazelenaly a vyrostly z nich vysoké stromy, díky nimž pak docházeli uzdravení mnozí nemocní. Nakonec byl sv. Therapont poražen jako beránek a přenesen do Nebeského Království, aby viděl věčnou slávu Boží. Stalo se tak za vlády císaře Valeriána roku 259.
Za vlády císaře Maximiána se stalo, že před římským pretoriem v palestinské Caesareji stálo množství svázaných křesťanů. Tehdy k nim přistoupila zbožná dívka Theodosie, utěšovala je a povzbuzovala k mučednické smrti. Když vojáci zaslechli, co říká, odvedli ji před soudce. Rozhněvaný soudce nařídil, aby jí na krk zavěsili kámen a hodili ji do mořských hlubin. Ale Boží andělé ji vynesli živou na břeh. Když se znovu ocitla před soudcem, nařídil, aby byla sťata. Následující noci se sv. Theodosie zjevila svým rodičům, prozářená nádherným nebeským světlem a obklopená jinými spasenými dívkami, a pravila: „Vidíte, jaká je sláva a milost mého Krista, o kterou jste mne chtěli připravit?“ Rodičům to řekla proto, že jí rozmlouvali vyznavačství a mučednictví za Krista. Svatá Theodosie přijala mučednickou smrt a korunu věčné slávy v roce 308.
Narodila se po modlitbách své matky ke svaté mučednici Anastázii, která se jí zjevila a řekla, že bude mít dítě. Rodiče zasvětili Theodosii Bohu a v raném věku ji svěřili ženskému monastýru sv. Anastázie. Po smrti rodičů zdědila Theodosie ohromný majetek, díky němuž objednala u zlatníka tři ikony: Spasitele, Bohorodice a sv. Anastázie. Vše ostatní rozdala chudým. Ctihodná Theodosie byla umučena za vlády zlotřilého císaře Lva Isaurského, ikonoborce, a přijala dvojitou korunu: panenskou i mučednickou. Stalo se tak roku 730.
Za vlády římského císaře Valenta (364-378) došlo k velkému pronásledování Pravoslaví ze strany ariánů, jemuž napomáhal i samotný císař. Když se o tomto pronásledování doslechl Izák, poustevník odkudsi z Východu, opustil svou mnišskou samotu a přišel do Cařihradu, aby posilnil pravoslavné a odsoudil heretiky. Právě tou dobou táhl císař Valens s vojskem na sever proti Gótům, kteří postupovali od Dunaje k Thrákii. Izák předstoupit před vládce a řekl mu: „Císaři, otevři chrámy pravověrným, a Bůh požehná tvou výpravu!“ Ale císař si starce nevšímal a pokračoval v cestě. Druhého dne vyšel Izák před císaře znovu a zopakoval mu své napomenutí. Císař by jej snad i vyslyšel, kdyby mu v tom nezabránil jeden z jeho rádců, stoupenec ariánské hereze. Když vyběhl Izák před císaře třetího dne, chytil jeho koně za uzdu a prosil jej, aby vrátil Boží Církvi svobodu, a vyhrožoval mu Božím trestem, bude-li se jeho prosbě protivit. Rozhněvaný císař nařídil, aby starce svrhli do hluboké jámy, plné bláta a trní. Izákovi se však zjevili tři andělé a z propasti jej vytáhli. Izák předstoupil před císaře i na čtvrtý den a předpověděl mu strašnou smrt, jestliže nedá pravoslavným svobodu: „Pravím ti, císaři, povedeš vojsko proti barbarům, ale neporazíš je. Obrátíš se na útěk, ale sám budeš zajat a zaživa upálen.“ Tak se i stalo. Barbaři pokosili řeckou armádu jako trávu, císař se dal spolu se svým rádcemariánem na útěk a ukryl se v jednom seníku. Barbaři vyslídili, kde se císař nachází, dorazili na místo, obklíčili seník a podpálili jej. Císař i jeho rádce uhořeli.
Později dosedl na císařský trůn Theodosius Veliký, který se doslechl o Izákovi i o jeho splněném proroctví. Pozval starce k sobě a poklonil se mu. Protože v Církvi zavládl mír a ariáni byli vyhnáni, chtěl se Izák vrátit do své samoty, ale přemluvili ho, aby zůstal v Cařihradu. Jistý velmož Saturnin pro něj postavil mnišský příbytek, v němž vedl starec duchovní zápas až do své smrti, přičemž konal mnohé zázraky. Příbytek se naplnil mnichy a stal se velikým monastýrem. Před smrtí určil Izák za igumena svého učedníka Dalmata, podle něhož byl monastýr později nazván Dalmatským. Kolem roku 383 přesídlil bohumilý starec Izák do věčnosti, aby se kochal zřením tváře Boží.
Svatý Hermas patřil k Sedmdesáti apoštolům. Je zmíněn v listu sv. apoštola Pavla Římanům (Ř 16, 14). Původem byl Řek, ale dlouho žil v Římě. Sloužil jako biskup ve městě Filippopolis (dnešní Plovdiv v Bulharsku) a svůj život završil mučednickou smrtí. Podle zjevení Božího anděla sepsal velmi poučnou knihu Pastýř.
Hermas byl bohatým člověkem, ale kvůli svým hříchům a hříchům svých synů upadl do velké chudoby. Jednou se mu při modlitbě zjevil bíle oděný muž s holí v ruce a pravil, že je andělem pokání, který je poslán Hermovi až do konce jeho života. Anděl mu zjevil dvanáct přikázání:
1. věřit v Boha; 2. žít v prostotě a nevinnosti, nepomlouvat a dávat almužnu každému, kdo o to požádá; 3. milovat pravdu a vyhýbat se lži; 4. zachovávat čistotu ve svých myšlenkách; 5. učit se trpělivosti a štědrosti; 6. mít na paměti, že každému člověku je přidělen jeden dobrý a jeden zlý duch; 7. mít bázeň před Bohem a nebát se ďábla; 8. činit vše dobré a zdržovat se jakýchkoli zlých skutků; 9. modlit se k Bohu z hloubi duše s vírou, že naše modlitba bude vyslyšena; 10. vyvarovat se sklíčenosti, která je sestrou pochybnosti a hněvu; 11. zkoumat, která proroctví jsou pravdivá a která falešná; 12. vyvarovat se jakéhokoli zlého přání.
Narodil se v roce 105 po Kristu v řecké rodině, která žila v samařském městě Sichemu (dnešní Nábulus). Usilovně hledal moudrost ve filosofii, zpočátku u stoiků, poté u peripatetiků (následovníků Aristotela), dále u pythagorejců a nakonec u platoniků. Avšak ani Platónova filosofie jej neuspokojila, přestože u ní setrval nejdéle, nepoznav zatím nic vyššího.
Božím řízením se Justin setkal s jistým ctihodným starcem, který v něm zviklal důvěru v Platónovu filosofii a připomněl mu, že lidé nemohou poznat pravdu o Bohu, dokud jim ji neodkryje sám Bůh, přičemž tuto pravdu o Sobě zjevil Bůh v knihách svatého Písma. Justin se dal do čtení sv. Písma a stal se přesvědčeným křesťanem. Po jistý čas však ještě odmítal křest a nenazýval sebe křesťanem, dokud se osobně nepřesvědčil o lživosti všech obvinění, které proti křesťanům vznášeli pohané.
Po příchodu do Říma dosáhl rychle veliké úcty ve filosofických kruzích a získal mnoho příznivců. Když se dozvěděl o mučednické smrti svatých Ptolemaia a Lucia a na vlastní oči viděl, jak mučí nevinné křesťany, napsal apologii (obranu) křesťanů a křesťanského učení a odevzdal ji císaři Antoniovi a senátu. Imperátor si pozorně apologii přečetl a nařídil, aby bylo pronásledování křesťanů zastaveno. S kopií císařského nařízení odcestoval Justin do Asie, kde s pomocí této listiny zachránil mnoho křesťanů před pronásledováním.
Po návratu do Říma, kde začal pronásledovat křesťany Marcus Aurelius, napsal druhou apologii a odeslal ji císaři. Jistý bezectný filosof-kynik Crescens jej obvinil z křesťanství, a to ze závisti, neboť byl Justinem poražen ve filosofickém sporu. Justin byl uvržen do žaláře. Crescens toužil po smrti svatého a obával se, že u soudu by se mohl obhájit. Proto lstivě využil příležitosti a pomocí podvodu Justina v žaláři otrávil. Tak dokonal svůj život tento veliký obhájce víry křesťanské a přesídlil do blažené věčnosti. Stalo se tak roku 165 či 166.
Pocházel z urozené cařihradské rodiny. Jeho otec Theodor zaujímal vysoký post na císařském dvoře, byl bohatý a zbožný. Nikeforos sloužil několik let ve stejné hodnosti jako jeho otec, ale když prohlédl celou marnost tohoto světa, odešel na břeh Bosporu a založil tam monastýr, který se brzy naplnil mnichy. Ačkoli byl Nikeforos správcem monastýru, sám nechtěl přijmout mnišství, vymlouvaje se na to, že toho není hoden. Avšak i bez toho sloužil všem příkladem. Ještě předtím se jako laik – z vůle císaře a patriarchy – zúčastnil 7. všeobecného sněmu a pomohl sněmu svou vynikající znalostí svatého Písma.
Po smrti patriarchy Tarasia byl Nikeforos proti své vůli zvolen patriarchou. Ihned po zvolení přijal mnišství a postupně všechny duchovní hodnosti a roku 806 byl v katedrále Svaté Sofie uveden na patriarší trůn. Stalo se tak za vlády císaře Nikefora I., který záhy poté padl ve válce s Bulhary. Jeho syn Staurakios vládl jen dva měsíce a rovněž zemřel. Následně se stal císařem dobrotivý Michael, zvaný Rangabe, jenž na trůnu setrval pouhé dva roky, dokud nebyl svržen a vyhnán Lvem Arménským. Když se Lev chopil vlády, patriarcha Nikeforos mu poslal knihu s pravoslavným vyznáním víry, aby ji podepsal, podle obyčeje všech byzantských císařů, kteří se tím zavazovali zachovávat a hájit pravou víru. Císař nepodepsal a odložil podpis do korunovace. Avšak poté, co jej patriarcha korunoval, odmítl tuto knihu podepsat a zanedlouho začal vystupovat jako heretik-obrazoborec. Patriarcha se jej pokoušel navrátit k pravé víře, avšak marně. Císař jej poslal násilím do vyhnanství na ostrov Prokonnesos (dnes turecká Marmara), kde Nikeforos prožil v bídě a utrpení třináct let a odešel na věčnost roku 828. Jako patriarcha spravoval Církev Kristovu celkem devět let.
Lukillián byl až do stáří pohanem, sloužil jako kněz v pohanském chrámu, a přesto – již jako šedivý stařec – poznal pravdu křesťanství a přijal křest. V pohanském prostředí města Nikomédie vyvolalo jeho obrácení ke Kristu velké vzrušení. Lukilliána předvedli k soudu, a když se nechtěl zříci své nové víry, krutě jej zbili a těžce zraněného uvrhli do vězení. V žaláři se Lukillián setkal se čtyřmi jinochy: Klaudiem, Hypatiem, Pavlem a Dionysiem, kteří byli uvězněni pro svou víru v Krista. Jaká byla Lukilliánova radost, že zde nalezl bratry ve víře! Společně pak trávili čas v besedách o Bohu, v modlitbách a pění žalmů.
Po vyvedení ze žaláře byli všichni všemožně mučeni a nakonec odesláni do Byzantia, kde jinochy sťali mečem, zatímco Lukilliána rozzuření Židé (obávající se šíření křesťanství) nejen ukřižovali, ale celé jeho tělo probodali hřeby. O mučedníkovo tělo se postarala neohrožená dívka Pavla, která je před zraky všech odnesla a se ctí pochovala. Byla za to odsouzena, mučena a nakonec sťata. Tak přijala od Hospodina hned dvě koruny: korunu panenství i korunu mučednictví. Utrpení všech šesti svatých mučedníků se událo za vlády císaře Aureliána, mezi léty 270 a 275.
Svatý Dorotej byl biskupem v Týru (dnešní Súr v Libanonu) od doby Diokleciánovy až do časů Juliána Odpadlíka, za jehož vlády byl zatčen a umučen za pravoslavnou víru. Žil na zemi bohumilým životem 107 let a přesídlil do života věčného roku 361. Jako nesmírně učený muž napsal mnoho řeckých i latinských spisů, zvláště významná je jeho řecko-latinská Syntagma.
Poté, co očistil svého ducha dlouhou askezí v Jordánské poušti, přijal od Boha dar činit zázraky. Při námořní cestě do Cařihradu se jednou stalo, že Theodorova loď zabloudila a došla na ní pitná voda. Cestující již takřka umírali žízní, když Theodor pozvedl ruce k nebi, pomodlil se k Bohu a znamením kříže požehnal moře. Pak přikázal, aby načerpali mořskou vodu a pili; a voda, kterou pili, se stala sladkou. Všichni se Theodorovi začali klanět, on však pravil, že je třeba děkovat Bohu, který tento zázrak ve Své lidumilnosti vykonal. Svatý Theodor zesnul pokojně roku 583.
Za vlády blaženého knížete Igora (1146) se rozpoutal veliký zápas a soupeření mezi ruskými knížaty. V Církvi zavládly nepořádky a docházelo k častým změnám na biskupských trůnech. Po smrti kyjevského metropolity Michaila ustanovil kníže Izjaslav II. Mstislavič metropolitou učeného schimonacha Klimenta bez požehnání patriarchy cařihradského, tedy navzdory starobylému obyčeji. Patriarcha proto vyslal svého metropolitu Konstantina do Kyjeva, aby zjistil, jak se věci mají. Konstantin zbavil blaženého Klimenta církevní hodnosti a odvolal všechny duchovní, které Kliment vysvětil. Lid se kvůli tomu rozdělil: někteří se postavili za Klimenta, jiní za Konstantina.
Na přání ruských knížat vyslal patriarcha třetího metropolitu – Theodora –, zatímco Kliment a Konstantin byli svrženi. Když roku 1159 zemřel Konstantin, byla nalezena jeho závěť, ve které s kletbou přikazoval, aby jeho tělo nepohřbívali, nýbrž pohodili na pole jako potravu psům, neboť se pokládal za viníka církevních zmatků. Neodvažujíce se nesplnit závěť, vzali lidé s velikou bázní Konstantinovo tělo a pohodili je na pole, kde pak leželo tři dny. Po celý ten čas se nad Kyjevem strašlivě blýskalo a hřmělo a země se otřásala. Osm lidí tehdy zahynulo zasaženo bleskem. Na mrtvým Konstantinovým tělem zářily tři plamenné sloupy. Když to spatřil kyjevský kníže, přikázal, aby bylo jeho tělo čestně pochováno v chrámu, kde se nalézala hrobka knížete Igora. A příroda se ihned utišila! Tak Bůh ospravedlnil Svého pokorného služebníka.
Narodil se a byl vychován v Egyptě. Záhy se oddal duchovnímu životu, aby „neposkvrnil duchovní oděv, který oblékl při svém svatém křtu“. Navštívil sv. Gerasima u Jordánu a naslouchal poučením sv. Isidora Pelusijského. Své tělo přemáhal usilovným postem a bděním, avšak jak jen bylo možno, skrýval svou askezi před lidmi. Jednou dokázal stát čtyřicet dní na modlitbě bez jídla a spánku. V létě i zimě nosil jediný oděv. Měl veliký dar činit zázraky. Neměl stálé bydliště, nýbrž až do hlubokého stáří žil v horách a lesích. Uzdravoval nemocné a činil mnoho jiných zázraků k užitku lidí a ke slávě Boží. Zesnul pokojně v roce 466.
Představený Dalmatského monastýru v Cařihradu. Byl učedníkem Řehoře Dekapolity a následovníkem života Hilariona Velikého, po němž byl pojmenován. Byl usilovným v modlitbě a vytrvalým a statečným v utrpení. A trpěl mnoho: za úctu k ikonám za vlády zlovolných císařů-obrazoborců – Lva Arménského a jiných. Později byl císař Lev zabit meči vlastních vojáků ve stejném chrámu a na stejném místě, kde začal poprvé hanobit svaté ikony a odkud odstranil první ikonu. Tehdy byl Hilarion propuštěn ze žaláře. Avšak ne nadlouho. Opět ho pak mučili a věznili, dokud na trůn neusedla pravověrná císařovna Theodora. Ctihodný Hilarion měl prorockého a jasnozřivého ducha: viděl Boží anděly, když nesli k nebesům duši sv. Theodora Studijského. Bohumilý světec nalezl pokoj v Nebeském království v roce 845, ve svých sedmdesáti letech.
Tento Kristův mučedník byl tajným křesťanem, jenž pomáhal církvi a důstojně pohřbíval těla svatých mučedníků. Pochoval i těla 7 panen umučených pro Krista. Když byl prozrazen pohanům, byl i on podroben mučení a zabit. Podrobnější popis o něm je u dne 18. května.
Za časů císaře Maximiána byl sv. Marcel odsouzen k tomu, aby pásl dobytek na určeném místě. Aby se Maximián zalíbil Diokleciánovi, který si ho přibral za spolucísaře, začal v Římě stavět lázně a do této práce nutil křesťany jako kdysi faraon Židy v Egyptě. Mnozí křesťané při tom tehdy zemřeli. Umučen byl i diákon Kyriakos, který měl velikou moc nad démony a který uzdravil démonem posedlou Diokleciánovu dceru Artemii i dceru perského krále Ioviu, přičemž obě pokřtil.
Umučeni byli tehdy i Artemia a Kiriakovi druhové – diákon Sisinius, Smaragdus a Largus, dále diákon Apronianus, dva novokřtění římští vojáci Papius a Maurus, stařec Saturnin, Crescentianus, jakož i blažené panny Priscilla a Lucina, které ze svého bohatství daly zbudovat hrobky pro křesťanské mučedníky. Svatý papež Marcel se dlouho staral o dobytek, až nakonec, ztýrán hladem a ponižováním od vojáků, odevzdal svou duši Bohu.
Za vlády byzantského císaře Anastasia působil Efrém jako vévoda ve východních zemích. Všem byla známa jeho zbožnost a milosrdenství, a těšil se proto velké vážnosti. Když bylo zapotřebí obnovit Antiochii, zničenou zemětřesením a požárem, nařídil císař Efrémovi, aby řídil obnovu města. Efrém svůj úkol plnil usilovně a s láskou. Mezi prostými stavebními dělníky byl i jistý biskup, který opustil svou duchovenskou hodnost a stal se obyčejným zedníkem, přičemž nikdo nevěděl, že jde o biskupa.
Jednoho dne tento člověk ulehl, aby si spolu s jinými dělníky odpočinul po těžké práci, a usnul. Když se na něj vévoda Efrém zadíval, spatřil nad ním ohnivý sloup, který sahal až do nebes. Užaslý a vyděšený Efrém poté pozval tohoto člověka k sobě a zapřísahal ho, aby mu odkryl, kým je. Člověk se dlouho vzpíral, ale nakonec přiznal, že je biskup, a předpověděl Efrémovi, že bude sám brzy vysvěcen na alexandrijského patriarchu (patriarší trůn byl tehdy prázdný, neboť během zemětřesení zahynul předešlý patriarcha Eufrasios).
A skutečně, uběhlo jen několik dnů a Efrém byl zvolen a vysvěcen na patriarchu. Za jeho dobrotivost, čistotu a horlivost pro Pravoslaví mu Bůh udělil dar konání zázraků. Jednou se stalo, že ve snaze přesvědčit nějakého heretika o tom, že Pravoslaví je pravým vyznáním, vložil Efrém svůj biskupský omofor do ohně a začal se modlit k Bohu. Omofor ležel v ohni tři hodiny a zůstal nepoškozeným. Když to heretik viděl, užasnul a hereze se zřekl. Svatý Efrém zesnul pokojně v roce 540 a byl přenesen do Božího Království.
Pocházel ze vznešené rodiny a byl blízkým příbuzným Theofila, patriarchy alexandrijského, po jehož smrti se sám stal patriarchou. Během svého života sváděl tři kruté bitvy: s heretickými novaciány, s heretikem Nestoriem a s alexandrijskými Židy. Novaciáni vystoupili poprvé v Římě a byli nazváni podle presbytera Novatiana, původce této hereze. Pyšnili se svými ctnostmi, chodili v bílém oděvu, zakazovali vdovcům a vdovám uzavírat druhé manželství a tvrdili, že za toho, kdo spáchal smrtelný hřích, nemají být konány modlitby a ten, kdo jednou odpadl od Církve, nemá být do ní znovu přijímán, i kdyby se upřímně kál. Svatý Cyril novaciány přemohl a vyhnal je z Alexandrie i s jejich biskupem.
Boj s Židy byl ještě těžší a krvavější. Židé sídlili v Alexandrii od samého počátku, kdy bylo město založeno Alexandrem Velikým. Jejich nenávist vůči křesťanům byla zběsilá a ukrutná. Zabíjeli křesťany jako mučedníky, trávili je jedem a přibíjeli na kříže. Po dlouhém a těžkém boji se Cyrilovi – s pomocí císaře Theodosia Mladšího – podařilo Židy vyhnat z Alexandrie. Cyrilův zápas s Nestoriem, patriarchou konstantinopolským, rozhodl 3. všeobecný sněm v Efesu. Tomuto sněmu předsedal sám Cyril, jenž na něm zastupoval i římského papeže Celestýna, který ho o to požádal proto, že se kvůli svému stáří nemohl na sněm dostavit. Nestorios byl odsouzen, byla nad ním vyslovena klatba a císař jej vyhnal na východní hranici říše, kde zemřel strašlivou smrtí (červi mu rozežrali jazyk, kterým tupil Přesvatou Bohorodici tím, že Ji nazýval „Kristorodicí“). Po skončení všech zápasů žil Cyril v pokoji a horlivě pásl stádo Kristovo. K Hospodinu odešel v roce 448. Bývá mu připisováno autorství hymnu Zdrávas, Bohorodice Panno.
Oba byli křesťané a pocházeli z Alexandrie. Antonína byla čistá panna, Alexandr sloužil v císařském vojsku. K soudu byla nejdříve předvolána a poté mučena Antonína. Když ji zavřeli do žaláře, zjevil se anděl Alexandrovi a nařídil mu, aby Antonínu ve vězení navštívil, přestože ji dosud neznal. Alexandr ji oblékl do svého vojenského pláště a nařídil jí, aby do něj schovala hlavu a tak prošla kolem stráže vězeňskou branou. Dívka se tak ocitla na svobodě, zatímco vojín zůstal ve vězení. Alexandra předvedli před soudce a začali trýznit pro Kristovo jméno.
Jakmile se to Antonína dozvěděla, sama se udala soudci, který je oba podrobil krutému mučení. Byly jim useknuty ruce, tloukli je po nahém těle a rány jim pálili svícemi. Nakonec byli vhozeni do jámy, na jejímž dně hořel oheň, a zasypáni zeminou. Dne 3. května roku 313 důstojně dotrpěli pro lásku Kristovu a byli přeneseni do příbytků Krále nebeského. Krutý soudce Festus v okamžiku smrti mučedníků znenadání oněměl. Zmocnil se ho zlý duch, který jej trápil po sedm dní, dokud soudce nezemřel.
Je jedním ze 70ti apoštolů. Narodil se na Kypru bohatým rodičům z kmene Lévi a studoval spolu se Saulem u Gamaliela. Nejprve se jmenoval Josef, ale apoštolové jej nazývali Barnabášem, to je synem útěchy, protože dokázal výjimečně utěšovat lidské duše. Po Saulově obrácení ho uvedl mezi apoštoly. Poté s Pavlem a Markem kázal Barnabáš evangelium v Antiochii i na jiných místech.
Rozhodně jako první kázal evangelium v Římě a Miláně. Byl umučen Židy na Kypru a pochován Markem u západní brány města Salamina, s vlastnoručně přepsaným Matoušovým evangeliem na prsou. Místo jeho odpočinku bylo po několik staletí neznámé, ale protože mnozí nemocní se zde uzdravovali, bylo nazýváno „místem zdraví“.
Za panování císaře Zinona a Chalcedonského sněmu r. 451 se apoštol tři noci po sobě zjevoval kyperskému arcibiskupu Anthimovi a sdělil mu místo svého hrobu. Došlo k tomu právě v době, kdy mocichtivý patriarcha Antiochie žádal, aby byla kyperská církev podřízena jeho správě. Po Barnabášově zjevení a nalezení jeho zázračných ostatků však bylo ustanoveno, aby kyperská církev, jako apoštolem, založená zůstala navždy samostatná. Tak vznikla autokefalita kyperské církve.
Celých padesát let prožil tento svatý asketa v poušti, dokud jej nenavštívil mnich Pafnutios. Vlasy a vousy mu splývaly až k zemi a pokrývaly celé tělo jako nějaký šat. Vlasy měl bílé jako sníh a svým zevnějškem vzbuzoval bázeň i úctu. Když spatřil Pafnutia, uhodl jeho jméno a poté mu vyprávěl o svém pouštním životě. Kdysi se mu zjevil anděl strážný a přivedl ho na toto místo v poušti. Po dlouhou dobu se živil pouze zemí, jíž je v poušti jen poskrovnu, a poté, co přestál krutý zápas s ďábelskými pokušeními a jeho srdce se zcela upevnilo v lásce k Pánu, přinášel mu pokrm anděl Boží. Krom toho vyrostla Božím řízením poblíž jeho kelie palma, která mu přinášela bohatou úrodu datlí, a rovněž se objevil pramen vody. „Avšak nejvíce,“ pravil Onufrios, „zaháním hlad a žízeň slovem Božím.“ Na Pafnutiovu otázku, jak přijímá Eucharistii, odpověděl, že mu ji každou sobotu a neděli přináší a podává anděl Boží. Následujícího dne oznámil starec Pafnutiovi, že nadešel čas jeho přechodu na onen svět. Onufrios poklekl, pomodlil se k Bohu a odevzdal Mu svého ducha. V tu chvíli spatřil Pafnutios nebeské světlo, které ozářilo tělo zesnulého světce, a uslyšel andělský zpěv. Důstojně starce pochoval a vrátil se do svého monastýru, aby jako očitý svědek vyprávěl k užitku druhých o životě Božího člověka a velebnosti Božího plánu s těmi, kdo se plně oddávvají službě Bohu. Onufrios zesnul v roce 400.
Původem byl Řek, povoláním voják. Za jedné války proti Arabům padl do zajetí, byl zakován do želez a uvržen do žaláře. Dlouho byl vězněn ve městě Samara při řece Eufrat a stále se modlil k Bohu, aby jej vysvobodil ze žaláře a odvedl do pouště, kde by zasvětil celý svůj život modlitbě a askezi. Ve vězení se mu zjevil sv. Simeon Bohopříjemce se sv. Mikulášem a dotkl se svým žezlem Petrových okovů. Ty se roztavily jako vosk a Petr se najednou ocitl v poli za městem. Neprodleně odcestoval do Říma, kde byl nad hrobkou apoštola Petra postřižen samotným papežem na mnicha. Pak se vydal lodí zpátky na Východ. Ve snu se mu však zjevila Přesvatá Bohorodice se sv. Mikulášem; Bohorodice tehdy Mikulášovi pravila, že za místo Petrovy askeze zvolila horu Athos. Petr předtím o Athonské hoře ani neslyšel.
Když doplul ke Svaté Hoře, usadil se Petr v jeskyni, v níž strávil 53 roky přísnou askezí, bojem s hladem a žízní, s horkem i mrazem, avšak nejvíce s ďábelskými silami – dokud s pomocí Boží vše nepřekonal. Poté, co přestál první pokušení a prošel prvními těžkými zkouškami před Bohem, začal mu anděl Boží přinášet chléb, a to každý čtyřicátý den. Několikrát se mu zjevil pokušitel-ďábel v podobě zářivého anděla, Petr jej však zahnal znamením kříže a jménem Přesvaté Bohorodice. Rok před smrtí jej nalezl jistý lovec, který na Athosu pronásledoval jelena, a z úst světce se dozvěděl o jeho životě. Ctihodný Petr zesnul roku 734. Jeho ostatky byly přeneseny do Makedonie.
Narodila se křesťanským rodičům v palestinském městě Byblos (v dnešním Libanonu). V sedmi letech byla malá Akylina již plně zasvěcena do pravého křesťanského života a v deseti letech byla natolik naplněna Božským poznáním a milostí Svatého Ducha, že s velikou horlivostí a mocí zvěstovala Krista svým dětským přítelkyním.
Když začalo Diokleciánovo pronásledování křesťanů, kdosi přivedl Akylinu k císařskému místodržiteli Volusianovi, člověku zvířecích mravů. Volusianus nejprve přikázal Akylinu bít a poté nařídil, aby rozžhavili kovový prut a probodli jím světici uši a mozek. Až do poslední chvíle vyznávala Akylina bez zábran a veřejně Krista Pána, a jakmile jí začal z hlavy vytékat mozek a krev, upadla jako mrtvá. Místodržitel, domnívaje se, že vypustila duši, přikázal, aby její tělo bylo vyneseno z města a odhozeno na smetiště, kde je měli sežrat psi. V noci se jí však zjevil Boží anděl a řekl: „Vstaň a buď zdráva!“ A dívka vstala a byla zdráva. Dlouho se pak vděčně modlila k Bohu, ale zároveň Ho prosila, aby svůj život mohla ozdobit mučednickým věncem. „Jdi, stane se tak, jak prosíš!“ ozval se z nebe hlas. Akylina se vrátila do města. Městské brány se před ní samy od sebe otevřely a dívka vstoupila, podobna duchu, do místodržitelova paláce a přistoupila k jeho posteli. Místodržitele se zmocnil nevýslovný úžas, když spatřil živou tu, kterou pokládal za mrtvou. Druhého dne nařídil katům, aby jí sťali hlavu. Před popravou dívka poklekla, pomodlila se k Bohu a okamžitě vypustila svého ducha. Kat usekl hlavu již mrtvému tělu. Její svaté ostatky darovaly uzdravení mnoha nemocným. Akylina přijala mučednický věnec za Krista, když jí bylo dvanáct let. Stalo se tak roku 293.
Žil v 9. století před Kristem. Když chtěl Hospodin k Sobě vzít stařičkého proroka Eliáše, zjevil mu, že za jeho nástupce v prorocké službě určil Elizea, syna Šáfatova, z pokolení Rúbenova, z města Ábel-mechóly. Eliáš oznámil Elizeovi vůli Páně, přikryl jej svým pláštěm a vyprosil pro něj od Boha dvojitou prorockou milost. Elizeus ihned opustil svůj dům i rodinu a následoval Eliáše. A poté, co Hospodin povznesl Eliáše na ohnivém voze, pokračoval Elizeus v prorocké službě s ještě větším úsilím než Eliáš.
Svou mravní čistotou a horlivostí byl roven největším prorokům; všechny je však překonal zázračnou mocí, která mu byla dána Bohem. Rozdělil vodu v Jordánu stejně jako kdysi Mojžíš Rudé moře; hořkou vodu v Jerichu učinil vhodnou k pití; během války s Moábci svedl s nebe vodu do vykopaných jam; rozmnožil olej v nádobě chudé vdovy; vzkřísil syna šúnemanské ženy; dvaceti chleby nasytil sto lidí; vojevůdce Naamána uzdravil z malomocenství; na svého sluhu Géziho však malomocenství přivolal za jeho chamtivost; ranil slepotou celé syrské vojsko, zatímco jiné vojsko obrátil na útěk; předpověděl mnohé události jak celému národu, tak jednotlivcům. Svatý prorok Elizeus zesnul v hlubokém stáří.
Pocházel z města Syrakusy na Sicílii. Po završení světských studií přijal mnišství a začal vést asketický život v monastýru. Do služby si ho k sobě vzal konstantinopolský patriarcha Nikeforos. Za vlády obrazoboreckých císařů se stal všeobecně známým jako neústupný obhájce uctívání ikon. Krutý císař Theofil jej uvrhl do žaláře na jednom ostrově a Metoděj tam prožil spolu se dvěma obyčejnými zločinci celých sedm let ve vlhku, bez světla a dostatečné stravy – jakoby v hrobě. Poté, co na trůn usedla zbožná císařovna Theodora a její syn Michael, byl Metoděj osvobozen a zvolen patriarchou (podle proroctví ctihodného Ioannikia Velikého). O první neděli Velkého postu dal Metoděj slavnostně vnést ikony do chrámu a napsal kánon ke cti svatých obrazů.
Heretici chtěli Metoděje za každou cenu znevážit, a tak najali jistou ženu, která veřejně prohlásila, že patriarcha s ní měl nečistý tělesný poměr. Taková pomluva pobouřila celý Cařihrad. Nevěda, jak jinak dokázat svou nevinu, překonal patriarcha svůj stud, svlékl se před soudem donaha a ukázal své suché, postem vysílené tělo. Soud se názorně přesvědčil o tom, že byl patriarcha pomluven. Když to vešlo ve známost, lid se zaradoval, kdežto heretici byli zahanbeni. Tehdy se přiznala i ona žena, že byla najata za peníze, aby pomluvou zneuctila Božího světitele. A tak ti, kteří zamýšleli Metoděje potupit, mu naopak sami přidali na slávě. Veliký vyznavač víry zesnul pokojně v roce 847 a přesídlil do Božího Království.
Svatý prorok Ámos Narodil se ve vesnici Tekoa poblíž Betléma. Prostý svým původem i způsobem života, sloužil u jeruzalémských boháčů jako pasáček vepřů. Bůh však nehledí na vnějšek, nýbrž jedině na čistotu srdce, a podobně jako vzal Mojžíše a Davida od ovcí a učinil je vůdci národa, zvolil si i Ámose za Svého proroka.
Ámos vytýkal králi Oziášovi (Uzijášovi) a jeho kněžím, že se klanějí modlám, odvracel národ od uctívání zlatých telat v Bét-elu a učil Izraelity, že mají sloužit pouze jedinému živému Bohu. Když začal vrchní kněz Amasiáš Ámose pronásledovat, prorok předpověděl, že Izrael si podrobí Asyřané, že král i Amasiášovi synové padnou v boji a Amasiášovu manželku znásilní přímo před jeho zraky asyrští vojáci – za to, že svůj národ přivedl ke smilstvu s modlami.
Všechno se později vyplnilo. Amasiášův syn však tehdy udeřil proroka kyjem do čela tak silně, že Ámos upadl. Polomrtvého jej přenesli do Tekoje, kde pak odevzdal svou svatou duši Bohu. Prorok Ámos žil v 8. století před narozením Krista; je autorem samostatné starozákonní prorocké knihy.
Svatý Vít se narodil na Sicílii slavným, avšak nevěřícím rodičům. Modest byl jeho učitelem a Crenscentia chůvou. Svatý Vít přijal záhy křest a již ve dvanácti letech se rozhodl k velikému hrdinství. Zjevovali se mu andělé, řídili jeho kroky a povzbuzovali jej v hrdinských činech; sám Vít byl světlý a krásný jako anděl Boží.
Soudci, který Víta mučil, zmrtvěla ruka a stala se zcela bezvládnou. Světec ji svou modlitbou uzdravil. Vítův otec oslepl poté, co v jeho pokoji spatřil dvanáct zářivých andělů, „jejichž oči byly jako hvězdy a tváře jako blesky“. Avšak Vít mu svou modlitbou opět vrátil zrak. Když chtěl otec Víta zabít, zjevil se anděl a odvedl jej spolu s Modestem a Crescentií do Lucanie, na pobřeží řeky Silarus. I zde učinil Vít množství zázraků, když uzdravoval tělesně i duševně nemocné.
Na pozvání císaře Diokleciána se odebral do Říma a vyhnal z císařova syna zlého ducha. Císař jej za to ovšem neodměnil, a naopak začal Víta krutě mučit, neboť se odmítl poklonit bezduchým modlám. Hospodin však Víta vysvobodil z veškerého utrpení a přenesl jej Svou neviditelnou rukou zpátky do Lucanie, kde spolu s Modestem a Crescentií odevzdali své duše Pánu. Ostatky sv. Víta spočívají v Praze.
Po smrti blahoslaveného Memnona byl Tichon jednohlasně zvolen biskupem amathuntským (viz Amathus na Kypru) a vysvěcen slavným Epifaniem. K této hodnosti byl předurčen čistotou svého života a horlivostí pro Pravoslaví. V té době žili na ostrově Kypru ještě pohané. Svatý Tichon začal proto s apoštolským zápalem obracet nevěřící ve věřící. Dosáhl v tom velikého úspěchu. Po dlouholeté námaze na vinici Páně přesídlil roku 403 do blažené věčnosti.
„Divotvůrcem“ byl nazván díky množství zázraků, které učinil během svého života. Jeho otec byl pekařem. Kdykoli jej otec nechal samotného v obchodě, Tichon rozdával chléb zdarma chudým. Jednou ho za to otec pokáral; Tichon se pomodlil k Bohu a jejich sýpka se naplnila obilím tak, že mohli jen stěží otevřít dveře. Jindy zasadil do země suchý keř vinné révy; réva se brzy zazelenala a ve svůj čas přinesla bohatý plod.
Trojice rodných bratří pocházela z Persie, jejich otec byl pohan a matka křesťanka. Pokřtěni a vychováni byli v duchu křesťanském. A jako křesťané byli vysokými hodnostáři u perského krále Alamundara. Ten je vyslal k císaři Juliánu Odpadlíkovi, aby vedli jednání a utvrdili mír mezi perskou a řecko-římskou říší. Julián tehdy pořádal modloslužebnou slavnost v Chalcedoně. Během ní přinášel císař se svými velmoži obětiny modlám. Perští vyslanci se této oslavy nezúčastnili. Císař si je dal zavolat a nařídil jim, aby se do slavnosti zapojili a přinesli oběť bohům. Bratři mu odpověděli, že jsou poddanými jiného státu a že přišli jako vyslanci perského krále, aby vyjednali mír mezi oběma zeměmi, a kvůli ničemu jinému; dále že jsou křesťané a považují za nedůstojné, aby se lidé klaněli mrtvým modlám a přinášeli jim oběti.
Císař se rozhněval a uvrhl je do temnice. Druhý den je znovu předvolal a začal se s nimi přít o víře, ale svatí bratři zůstali neoblomní a neochvějní. Dal je proto nahé přivázat ke stromu, bít a drásat železnými kartáči. Po celou dobu mučení se bratři vděčně modlili k Bohu: „Ó sladký Ježíši, jak sladká jsou pro nás tato muka díky Tvé lásce!“ Zjevil se jim Boží anděl, utěšil je a odňal od nich veškerou bolest. Navzdory všem mezinárodním zvyklostem vydal zločinný císař Julián nakonec rozsudek, aby byli všichni tři bratři sťati mečem. Když byl rozsudek vykonán, nastalo velké zemětřesení, země pukla a přijala těla svatých mučedníků, aby je pohané na císařův příkaz nemohli spálit. Posléze země těla mučedníků znovu vydala, aby je křesťané mohli s úctou pochovat. Nad jejich ostatky se událo mnoho zázraků, díky nimž se mnozí pohané obrátili na křesťanskou víru. Jakmile se perský král doslechl, jak nelidsky Julián usmrtil jeho vyslance, vyhlásil mu válku. Julián táhl proti perskému králi přesvědčený o svém vítězství. Jeho vojsko však bylo na hlavu poraženo a sám Julián potupně zahynul, k radosti i posměchu celého světa.
Byl původem Řek z Peloponésu. Šedesát roků žil asketicky na Athosu v monastýru Dionysiou. Zesnul 16. března 1605 ve věku 85 let. Říká se o něm, že pouze jednou do monastýru vstoupil a jen jednou z něj za celých 60 let odešel – když ho mrtvého vynášeli při pohřbu. Měl od Boha dar prozorlivosti a proroctví a po smrti z jeho ostatků vytékalo vonné myro.
Patří ke Dvanácti apoštolům. Byl synem Josefa a Salomé a bratrem Jakuba, bratra Páně. Se Salomé, dcerou Aggea, syna Barachiáše, který byl bratrem spravedlivého Zachariáše, měl tesař Josef čtyři syny: Jakuba, Izaiáše, Šimona a Judu. Tento Juda je nazýván též Judou Jakubovým, podle významnějšího bratra Jakuba. Svůj novozákonní list začíná Juda slovy: Juda, služebník Ježíše Krista, bratr Jakubův… Přestože se mohl označit za bratra Páně jako Jakub, neučinil tak z pokory a ze studu, neboť zpočátku v Pána Ježíše Krista nevěřil; a když chtěl stařičký Josef před smrtí odkázat část majetku i Ježíšovi, stejně jako svým ostatním dětem, všichni se proti tomu postavili, včetně Judy, a jediným, kdo dobrovolně oddělil část ze svého podílu pro Ježíše, byl Jakub. Juda je též nazýván Lebeem a Tadeášem.
Juda (či Tadeáš) zvěstoval Evangelium v Judsku, Samaří, Galileji, Idumeji, Sýrii, Arábii, Mezopotámii a Arménii. V Edesse, městě Abgarově, navázal na zvěstování jiného Tadeáše, apoštola ze Sedmdesáti (svátek 21. srpna / 3. září). Když apoštol Juda hlásal Evangelium v okolí hory Ararat, byl zajat pohany, ukřižován a zabit šípy, aby mohl věčně kralovat v Království Kristově.
Od mládí se zasvětil duchovnímu zápasu, avšak nemohl se skrýt podobně jako město ležící na hoře. Byl pozván do lýkijského města Patara, aby se v něm stal biskupem. Vzdělaný a krasomluvný Metoděj učil proti Origenově herezi. Jeho „Bohem inspirované promluvy zazářily jako blesk do celého světa“. Povstali však proti němu pohané, mučili ho a nakonec sťali v syrské Chalkidě v roce 311.
Aristoklis byl knězem v katedrálním chrámu města Tamassos na Kypru a vedl bohumilý život. Pro svou velikou duchovní horlivost se stal hodným hlasu z nebe, který mu přikázal, aby se odebral do kyperské Salaminy a přijal mučednickou korunu. Připojili se k němu diákon Dimitrianos a žalmista Athanasios. Když přišli tito Boží lidé do Salaminy, začali veřejně zvěstovat Krista. Pohané je uvěznili a po mučení sťali Aristokla mečem, zatímco Dimitrianos a Athanasios měli být upáleni, ale protože jim oheň neublížil, byli rovněž sťati. Stalo se tak roku 306.
Má hlavní svátek 23. prosince. 20. června je jeho „letní“ svátek, při kterém se v monastýru sv. Nauma u Ochridského jezera schází mnoho lidí, aby zde u světcových ostatků skrze svou víru a modlitbu obdrželi dar uzdravení. Přicházívají sem nejen pravoslavní, ale i lidé jiné víry a hledají u sv. Nauma pomoc. Roku 1926 jeden vážený muslim města Resno jménem Džemail Zizo, přinesl a daroval monastýru zvony, jako poděkování za uzdravení svého bratra Sulejmana, jehož světec navrátil ze smrtelného lože k životu.
Pocházel z urozené rodiny senátora, žil v kilíkijském Tarsu a zemřel mučednickou smrtí za vlády císaře Diokleciána. Ačkoli podstoupil strádání za víru v pouhých osmnácti letech, byl již dostatečně vzdělán a upevněn v křesťanské zbožnosti. Císařský místodržitel jej celý rok vodil od města k městu, stále jej mučil a nabádal, aby se zřekl Krista. Juliánova matka následovala zpovzdálí svého syna. Místodržitel ji zajal a poslal do vězení za synem, aby jej přemluvila zříci se Krista. Matka jej však po tři dny naopak přesvědčovala, aby zůstal pevný a nevzdával se, aby neklesal na duchu, ale všechno snášel s vděčností Bohu a směle šel vstříc smrti. Mučitelé jej tehdy zašili do pytle s pískem, štíry a hady a vhodili do moře, zatímco Juliánova matka zemřela v mukách. Protože vlny vynesly mučedníkovo tělo na břeh, věřící je přenesli do Alexandrie a důstojně pochovali roku 290.
Později byly svaté ostatky přeneseny do Antiochie. Sám sv. Jan Zlatoústý pronesl o sv. mučedníku Juliánovi pochvalnou řeč, ve které pravil: „Z mučedníkových úst vycházel svatý hlas a spolu s hlasem vyzařovalo světlo jasnější nad sluneční paprsky.“ A dále: „Vezmi kohokoli – pomateného či posedlého – a přiveď jej k hrobu, v němž spočívají mučedníkovy ostatky, a uvidíš, jak démon okamžitě vyskočí a uteče jako od rozpálené pece.“ Z těchto slov je patrno, jak početné byly zázraky, ke kterým docházelo u hrobu sv. Juliána.
Byl horlivým bojovníkem proti ariánské herezi. Když osiřel stolec antiochijského patriarchy, byl na Eusebiovo naléhání zvolen Meletios, který se stal zářivým světlem Církve a po smrti se dočkal veliké chvály od sv. Jana Zlatoústého. Ariáni však brzo vyhnali Meletia z Antiochie. Po smrti Konstantinova zlého syna Constantia se ujal vlády ještě horší císař – Julián Odpadlík. Během Juliánova pronásledování křesťanů svlékl sv. Eusebios svůj biskupský oděv a oblékl vojenský stejnokroj, aby mohl v podobě vojáka navštěvovat pronásledované církve v Sýrii, Fénicii a Palestině. Všude upevňoval Pravoslavnou víru, a kde bylo třeba, ustanovoval kněze, diákony a další kleriky, a v některých místech i biskupy.
Po neblaze proslulé smrti císaře Juliána přesvědčil sv. Eusebios Meletia, aby r. 361 svolal v Antiochii místní sněm, na němž bylo přítomno 27 biskupů a na kterém bylo ještě jednou odsouzeno ariánství a vyhlášena Pravoslavná víra v podobě, v jaké byla přijata na 1. všeobecném sněmu. Kromě Meletia a Eusebia vynikl na tomto místním sněmu zvláště sv. Pelagios Laodicejský, známý panic a asketa. Sněm proběhl za vlády zbožného císaře Joviána. Ten však záhy zemřel a na trůn dosedl bezbožný Valentinianus, který obnovil pronásledování Pravoslaví. Svatý Meletios byl vyhnán do Arménie, Eusebios do Thrákie a Pelagios do Arábie. Po Valentinianovi se vlády ujal Gratianus, který daroval Církvi svobodu a dosadil uvězněné biskupy opět na jejich stolce. Meletios se tedy vrátil do Antiochie, Eusebios do Samosaty a Pelagios do Laodiceje.
V té době neměly mnohé eparchie biskupy a Eusebios horlivě hledal zákonné pastýře pro duchovní stádo. Tak se stalo, že přišel do města Dolichu se zvoleným biskupem Marinem, aby jej tam ustanovil novým archijerejem a současně odsoudil ariánskou herezi, která byla v tomto městě stále silná. Jistý fanatický heretik tehdy shodil na Eusebiovu hlavu se střechy hliněnou nádobu a těžce ho zranil. Na následky zranění tento veliký horlitel Pravoslaví, biskup a mučedník zemřel, aby se věčně těšil z rajské blaženosti. Stalo se tak roku 379.
Svatý Zinon byl římským důstojníkem ve městě Filadelfia v Arábii. Zina byl jeho sluha. Když začalo pronásledování křesťanů v době císaře Maximiána, sv. Zinon odvážně předstoupil před velitele Maxima, vyznal svou víru v jediného živého Boha a Maxima nabádal, aby opustil mrtvé modly a přijal pravdivou víru. Velitel se však rozzlobil, a zavřel Zinona do vězení.
Když věrný sluha Zina navštívil svého pána v žaláři, byl i on chycen a zatčen. Oba pak byli r. 304 pro Krista mučeni a nakonec vhozeni do ohně, rozpáleného navíc olejem. Jejich duše byly korunovány věnci v Kristově království a jejich ostatky pochovány v chrámu sv. Jiří na místě zvaném Kiparision.
Šest měsíců předtím, než se archanděl Gabriel zjevil v Nazaretě Přesvaté Panně Marii, dostalo se zjevení téhož Božího anděla veleknězi Zachariášovi v jeruzalémském chrámu. Dříve než přinesl zvěst o zázračném početí panenské Dívce, zvěstoval archanděl zázračné početí ženě, jež neměla děti a byla již ve vysokém věku. Zachariáš neuvěřil hned slovům Božího posla, a proto byl jeho jazyk svázán němotou až do Janova narození. Onoho dne, kdy mělo být narozené dítě obřezáno a nazváno jménem, shromáždili se příbuzní Zachariáše a Alžběty. Jakmile se zeptali otce, jaké jméno by si přál pro svého syna, němý Zachariáš napsal na tabulku: „Jan“. V tom okamžiku se mu uvolnil jazyk a on začal hovořit.
Zachariášův dům se nacházel v hornaté krajině mezi Betlémem a Hebronem.Zpráva o zjevení Božího anděla Zachariášovi, o jeho němotě i zázračném uzdravení ve chvíli, kdy napsal Janovo jméno, se roznesla po celém Izraeli a donesla se i králi Herodovi. Když pak Herodes vydal příkaz, aby byly povražděny děti v Betlémě, vyslal proto vojáky i na výšinu, kde žila rodina Zachariášova, aby zahubili i Jana. Alžběta však dítě včas ukryla. Rozezlený král poslal katy do chrámu, aby zavraždili Zachariáše, který zde právě konal svou službu. Zachariáš byl zabit mezi chrámovým oltářem a svatyní a jeho krev zaschla a zkameněla na mramorové podlaze jako stálé svědectví proti Herodovu zločinu. Alžběta se s dítětem uchýlila do jeskyně, jež se před nimi zázračně otevřela. Záhy však zemřela, a tak zůstalo nemluvně samotné v poušti a péči o ně převzal sám Bůh a Jeho andělé.
Pocházel ze Soluně. Zpočátku vedl asketický život nedaleko poblíž Soluně, v chýši, kterou si postavil pod mandloní (podle řecké hagiografie žil David na stromě, na způsob sloupovníka – pozn. red.). Ve své askezi později pokračoval v Thesálii. Postem, modlitbou a bděním se očistil natolik, že se stal hodným přijmout velikou milost od Boha. Jednou vzal do ruky rozpálené uhlí, přidal k němu vonný ladan a okouřil císaře, aniž by jakkoli utrpěly jeho ruce. Když to císař viděl, poklonil se mu až k zemi. David udivoval lidi svými bezpočetnými zázraky. Zesnul pokojně v roce 540 a přesídlil do věčné blaženosti.
Tato ikona Matky Boží se nejprve nacházela v Cařihradu, ale sedmdesát let před jeho pádem, v roce 1382, se znenadání zjevila v povětří poblíž města Tichvinu v severní Rusi. Na místě, kde se snesla na zem, byl vybudován chrám a monastýr. A podle města Tichvinu byla nazvána Tichvinskou. Prostřednictvím této ikony se událo bezpočet zázraků, zejména se díky ní uzdravili mnozí nemocní.
Tuto ikonu namaloval na dřevě sám apoštol a evangelista Lukáš. Zhlédla ji samotná Přesvatá Bohorodice a požehnala ji. Ikonu daroval sv. Lukáš vznešenému Theofilovi, pro nějž napsal své Evangelium a Skutky apoštolské. Z Antiochie byla ikona později přenesena do Jeruzaléma, odkud ji vyzvedla císařovna Eudokia a poslala do Konstantinopole jako dar císařově sestře, zbožné Pulcherii. Pulcheria ji vystavila v Blachernském chrámu, kterýžto vystavěla ke spáse vlastní duše. Jednou se Přesvatá Bohorodice zjevila dvěma slepcům, přivedla je do Blachernského chrámu před Svou ikonu a rázem jim navrátila zrak. Proto se ikona nazává „Odigitria“ (Průvodkyně).
Když oblehla Cařihrad vojska perského krále Husrava (Chosroa) a skythského chanátu, patriarcha Sergios vynesl ikonu na městské valy a začal s ní obcházet hradby města. A Přesvatá Bohorodice tehdy zachránila křesťany před jinověrci: nepřátelská vojska podlehla zmatku, moře se vzdulo, lidé utonuli a cizáci se dali na zběsilý úprk. Od té doby je ustanoveno slavit tento zázrak Přesvaté Bohorodice v sobotu 5. týdne Velkého postu a při té příležitosti číst děkovný Akathist. Během obrazoborectví byla ikona přenesena do monastýru Pantokrator: ukryli ji ve zdi a zažehli před ní lampádu, aby věčně hořela. Právě tam byla tato ikona nalezena.
Tento světec se narodil bohatým a významným rodičům ve starém Římě, kde získal veškeré světské vzdělání té doby a obzvláště se zasvětil lékařské vědě. Sampson byl milosrdným a nezištným lékařem a podával nemocným léky pro tělo i pro duši. Každému přitom radil, aby plnil přikázání křesťanské víry. Později se přestěhoval do Cařihradu, kde žil v malém domě, a podobaje se slunci, jež rozlévá své paprsky do všech stran, rozdával všem nemohoucím milodary, útěchu, rady, naději, léky i vše ostatní, co jim přinášelo duchovní a tělesný užitek. O jeho velkých ctnostech se doslechl patriarcha a vysvětil jej na kněze.
V té době onemocněl císař Justinián Veliký a jeho nemoc byla podle názoru všech lékařů nevyléčitelná. Císař se ovšem velmi horlivě pomodlil k Bohu a Bůh mu ve snu sdělil, že ho Sampson uzdraví. A skutečně, když se císař o Sampsonovi dozvěděl, pozval ho na svůj dvůr, a jen co se stařec rukou dotkl nemocného místa, císař se uzdravil. Když mu za to pak nabízel bohatou odměnu, Sampson jen poděkoval, odmítl cokoli přijmout a řekl: „Ó císaři, měl jsem zlato, stříbro i jiný majetek, ale vše jsem opustil kvůli Kristu, abych získal věčná blaha nebeská.“ Po císařově naléhání, aby pro něj mohl něco udělat, jej svatý Sampson poprosil, aby postavil dům pro chudé. V tomto domě pak sám pečoval o ubohé jako rodič o své děti. Jeho milosrdenství k chudým a nemocným bylo pro něj jakoby přirozeností.
Tento svatý člověk, veskrze naplněný nebeskou silou a dobrotou, pokojně zesnul v roce 530 a byl pochován v chrámu sv. mučedníka Mokia, svého příbuzného. Po svém zesnutí se Sampson vícekrát zjevil těm, kteří ho vzývali na pomoc.
Byla manželkou Chuzy, Herodova dvořana (Luk 8:1). Když dal Herodes stít Jana Křtitele, hodil jeho hlavu na nečisté místo. Svatá Jana Křtitelovu hlavu vzala a s úctou ji pochovala na Olivové hoře, na Herodově pozemku. Hlava byla nalezena teprve za časů Konstantina Velikého. Svatá Jana je vzpomínána jako očitá svědkyně utrpení a vzkříšení Páně. Zesnula pokojně.
Svátek nezištných lékařů a divotvůrců Kýra a Jana se slaví 31. ledna (13. února). Dne 28. června (11. července) se připomíná přenesení jejich ostatků z Kanopu do Menouthis (Egypt) a mnohé zázraky, které se u těchto ostatků udály. Svatý Cyril, alexandrijský patriarcha, v modlitbách snažně prosil Boha, aby vyhubil bezbožné modlářství ve městě Menouthis, kde se nacházel pohanský chrám a kde vládly démonské síly. Tehdy se patriarchovi zjevil Boží anděl a pravil mu, že Menouthis bude očištěn od bezbožnosti, pokud sem budou přeneseny ostatky svatých Kýra a Jana. Patriarcha tak okamžitě učinil: přenesl ostatky mučedníků do Menouthis a založil zde chrám zasvěcený jejich památce. Díky jejich svatým ostatkům byl uzdraven ze souchotin Amonios, syn alexandrijského starosty Juliána; jistý Theodor ze slepoty; Isidor z Maiumy z rakoviny; Theodorova žena byla zachráněna od otravy; nějaký Eugenios byl vyléčen od vodnatelnosti. Podobně bylo uzdraveno mnoho jiných z rozličných nemocí a bolestí. To vše se stalo roku 412.
I když má každý z dvanácti velkých apoštolů svůj vlastní svátek v průběhu roku, určila Církev tento den k oslavě jejich společného svátku a spolu s nimi i svatého Pavla. Zde je přehled jmen a svátků jednotlivých apoštolů:
Petr – 29. června (12. července) a 16. (29.) ledna; Ondřej – 30. listopadu (13. prosince); Jakub Zebedeův – 30. dubna (13. května); Jan Theolog – 26. září (9. října) a 8. (21.) května; Filip – 14. (27.) listopadu; Bartoloměj – 11. (24.) června a 25. srpna (7. září); Tomáš – 6. (19.) října; Matouš Evangelista – 16. (29.) listopadu; Jakub Alfeův – 9. (22.) října; Tadeáš (nebo Juda Jakubův) – 19. června (2. července); Šimon Zélóta – 10. (23.) května; Matěj – 9. (22.) srpna; Pavel – 29. června (12. července).
Připomeňme si ještě, jakým způsobem tito nejsvětější a nejužitečnější lidé v dějinách světa ukončili své pozemské životy: Petr – ukřižován hlavou dolů; Ondřej – ukřižován; Jakub Zebedeův – sťat; Jan Theolog – zesnul zázračným způsobem; Filip – ukřižován; Bartoloměj – ukřižován, stažen z kůže a sťat; Tomáš – proboden pěti kopími; Matouš – upálen; Jakub Alfeův – ukřižován; Tadeáš – ukřižován; Šimon Zélota – ukřižován; Matěj – ukamenován a jako mrtvý sťat sekerou; Pavel – sťat.
Svatí bratři Kosma a Damián byli nezištnými lékaři a divotvůrci. Pocházeli z Říma, jako děti byli pokřtěni a vychováni v křesťanském duchu. Dostalo se jim od Boha veliké blahodati, díky níž mohli uzdravovat lidi i zvířata z každé nemoci i trápení, a to většinou prostým přiložením rukou. Za svou práci nežádali žádné odměny, pouze si přáli, aby nemocný věřil v Krista Pána. Velký majetek, který zdědili, milosrdně rozdali chudým a nemohoucím.
V té době vládl v Římě císař Carinus. Pronásledovatelé křesťanů před něj dovedli oba svaté bratry, spoutané v okovech. Po dlouhém vyslýchání jim císař nařídil, aby se zřekli Krista a přinesli oběť modlám. Kosma s Damiánem však císaře nejen neposlechli, ale ještě mu radili, aby sám odvrhl mrtvé modly a uznal jediného pravého Boha. „Náš Bůh je nestvořený, je naopak Stvořitelem všeho, zatímco tví bohové jsou jen lidskými výmysly a dílem umělců. A kdyby nebylo umělců, kteří vám bohy vyrábějí, neměli byste se komu klanět.“ Po zázraku, který vykonali na samotném císaři, když ho zázračně uzdravili z těžké nemoci, vyznal císař svou víru v Krista a propustil svaté bratry v pokoji.
Kosma a Damián poté pokračovali v oslavování Krista Boha a uzdravování nemocných, a sami byli oslavováni lidmi za všech stran. Slávu jim však záviděl jistý lékař, jejich někdejší učitel. Pod záminkou sběru léčivých bylin je zavedl do hor a tam je ukamenoval. Mučednickou smrt přijali důstojně roku 284. Od těch dob je jejich památka slavena celou pozemskou Církví, zatímco jejich duše byly přeneseny do Království Hospodinova, aby v něm žily ve věčné slávě a radosti.
Během vlády císaře Lva (Leona I.) Velikého (457–474) a císařovny Veriny a patriarchy Genadia, putovali po Svaté zemi dva konstantinopolští šlechtici Galvij a Kandid, aby se poklonili svatým místům.
V Nazaretu navštívili dům jedné židovské dívky, která na tajném místě přechovávala roucho přesvaté Bohorodice. Mnoho nemocných a postižených lidí bylo uzdravováno po modlitbě a dotyku tohoto roucha. Galvij a Kandid přenesli tuto svátost do Konstantinopole a oznámili to císaři a patriarchovi. Způsobilo to v císařském městě velkou radost.
Roucho bylo slavnostně přeneseno a uloženo ve vlachernském chrámu. Tento chrám byl postaven císařem Marciánem a Pulcherií na břehu zátoky zvané Vlachernská, pojmenované po zde zabitém Skitském vojevůdci Vlachernovi. Na paměť uložení roucha přesvaté Bohorodice ve Vlachernách byl pak ustanoven tento svátek.
Jako jinoch sloužil u dvora císaře Trajána a byl tajným křesťanem. Jednou se stalo, že císař se všemi dvořany přinášel slavnostní oběť modlám, a Hyacint se této nečisté slavnosti nezúčastnil. Byl za to zatčen a předveden před císařský soud. Císař mu radil, aby se zřekl Krista a obětoval modlám, avšak Hyacint zůstal pevným jako skála a císaři pravil: „Jsem křesťan a Krista ctím, klaním se Mu a Jemu jedinému přináším oběť živou – sebe sama.“ Zbitý, poplivaný a zkrvavený mučedník byl uvržen do žaláře.
Na císařův příkaz mu předkládali k jídlu pouze pokrmy z pohanských obětí. Hyacint se jich však ani nedotkl a po třiceti osmi dnech v žaláři zemřel. Hlídači tehdy spatřili ve vězení dva anděly: první pokrýval mučedníkovo tělo zářivým rouchem a druhý mu položil na hlavu podivuhodný věnec. Celý žalář se naplnil světlem a libou vůní. Mladičký Hyacint byl umučen a korunován věčnou slávou roku 108.
Vedl svůj duchovní boj na Skétské poušti v Egyptě (Skétis - dnes Wadi el Natroun, asi 100 km sverovýchodně od Káhiry) v 5. a 6. století. Je zmíněn v knize sv. Varsonufie a Jana (odpověď 249 a další) jako muž zvláštní svatosti. Napsal mnoho poučení pro mnichy i poustevníky. Jeho spisů se však dochovalo jen několik, protože většinu zničili muslimové. Ctihodný Isaiáš pravil:
„Pokud se mysl neprobudí ze snu lenosti, nachází se s démony.“
„Koruna všech dobrých skutků spočívá v tom, že člověk vkládá svou veškerou naději na Boha, aby se jedině k Němu utíkal celým srdcem a vší silou, aby byl naplněn vůči všem milosrdenstvím, aby plakal před Bohem a modlil o pomoc a smilování.“
Jaká je známka toho, že byl člověku odpuštěn nějaký hřích? „Znamením toho, že je hřích odpuštěn je to, že onen hřích už ve tvém srdci nevyvolává žádné pohnutí a že jsi na něj zapomněl do té míry, že při rozhovoru o něm k němu nepociťuješ žádnou náklonnost, jako by to bylo něco úplně cizího. To je znak toho, že jsi omilostněn.“
„Zbytečné jsou modlitby i duchovní zápas člověka, který v sobě tají zlobu na bližního a touží po pomstě.“
„Ze všech sil se snaž, aby jsi ústy nemluvil něco jiného než máš v srdci.“
„Korunou ctností je láska, korunou vášní je omlouvání svých hříchů.“
Narodil se v Damašku křesťanským rodičům. Do svých sedmi let byl němý. Avšak poté, co jej rodiče přivedli do chrámu ke svatému přijímání, začal mluvit. Taková je síla Božské Eucharistie. Ve čtrnácti letech odešel do Jeruzaléma a přijal mnišský postřih v lávře svatého Sávy Posvěceného. V moudrosti a askezi překonal mnohé starší mnichy a pro mnohé se stal příkladem. Posléze si ho patriarcha vzal k sobě jako písaře. Když se začala nebezpečně šířit monotheletistická hereze – která učila, že Pán Ježíš neměl lidskou vůli, nýbrž jen vůli Božskou – sešel se za vlády Konstantina IV. Pogonata (Bradatého) v roce 681 v Cařihradě 6. všeobecný sněm. Jeruzalémský patriarcha Theodor se nemohl sněmu zúčastnit, a tak poslal jako svého zástupce Ondřeje, tehdy arcidiákona. Na sněmu prokázal Ondřej svůj zářivý talent, výřečnost, horlivost pro pravou víru a neobyčejně moudrý úsudek. Pomohl tak k upevnění pravoslavné víry a poté se vrátil ke svým povinnostem do Jeruzaléma.
Později byl zvolen a ustanoven arcibiskupem ostrova Kréty. Jako archijerej byl velmi oblíben mezi lidmi. Projevoval velkou horlivost pro Pravoslaví a s rozhodností potlačoval veškeré hereze. Svými modlitbami činil zázraky, modlitbou například odehnal od Kréty Saracény. Napsal mnoho poučných knih, písní a kánonů, ze kterých je nejznámější Velký kajícný kánon, který se čte po částech při bohoslužbách prvního týdne Velkého postu, vcelku pak ve čtvrtek pátého týdne sv. Čtyřicátnice. Svým zjevem působil svatý Ondřej tak, že „ti, kdož hleděli na jeho tvář a poslouchali jeho medová slova, byli naplňováni nadšením a napravovali se“. Navraceje se jednou z Cařihradu, Ondřej předpověděl, že zemře ještě před tím, než dorazí na Krétu. A tak se i stalo. Když loď proplouvala kolem ostrova Mytilény (Lesbos), završil tento velký světec Církve svůj pozemský život a přesídlil svou duší do Kristova království. Bylo to v roce 712.
Narodil se v Trapezuntu bohabojným rodičům. Brzy osiřel, avšak Boží prozřetelností ho nějaký vojenský velitel vzal s sebou do Cařihradu a umožnil mu studia. Pro svou mírnost a pokoru byl mezi svými vrstevníky velmi oblíbený. Když si děti spolu hrály, volily si někoho za krále, jiného za vojevůdce, zatímco Athanasios byl vždy zvolen za igumena. Jaké to proroctví!
Po ukončení školy odešel Athanasios (před mnišským postřihem Avramios) do Maleinské poustevny poblíž Svaté Hory Athos a vedl zde asketický život jako učedník tehdy známého Michaela Maleina. V touze po ještě přísnější askezi přesídlil přímo na Athos a oddal se mlčení. Kolem něj se však začali shromažďovat zájemci o asketický život, a tak byl nucen vybudovat slavnou Lávru. V tom mu velmi pomáhali byzantští císařové, nejprve Nikeforos Fokas, který měl sám v plánu stát se mnichem, a později i Jan Cimiskes.
Na Athanasia přicházela mnohá pokušení jak od lidí, tak od démonů, ale on jako chrabrý Kristův bojovník všemu odolával a vše přemáhal svou nesmírnou mírností a neustávající modlitbou k živému Bohu. Naplněn Boží blahodatí stal se hodným vidění Přesvaté Bohorodice, která zázračně vyvedla ze skály vodní pramen a slíbila mu, že bude navždy „ekonomisou“ (igumenou) monastýru. V práci i modlitbě Athanasios převyšoval své bratry a všechny je miloval láskou duchovního otce a pastýře.
Zemřel nenadále. Jednou vystoupil se šesti bratry na nově postavený ochoz v chrámu, aby si prohlédl zeď, která byla právě ve výstavbě. Zeď se však zřítila a všechny zavalila. Tak završil svůj život tento veliký maják mnišství v roce 980 (podle jiných až okolo roku 1000). Po smrti se Athanasios vícekrát zjevil svým spolubratrům, buď aby je potěšil, nebo napomenul.
Pocházel z Egypta a byl učedníkem sv. Antonína. Po smrti svého velikého učitele se sv. Sisoj usadil na pusté hoře, na níž vedl dříve asketický život sv. Antonín, a která se proto nazývá Antonínovou horou. Usilovnou prací na sobě zkrotil sebe sama natolik, že se stal krotkým a nehněvivým jako beránek. Za to mu Bůh daroval velikou blahodať, díky níž mohl Sisoj uzdravovat nemocné, vyhánět nečisté duchy a křísit mrtvé. Šedesát let žil asketicky na poušti a byl pramenem živé moudrosti pro všechny mnichy i laiky, kteří k němu přicházeli pro radu. Před smrtí zazářila jeho tvář jako slunce. Okolo stojící mniši byli udiveni takovým úkazem. A jakmile světec vypustil svého ducha, celá kelie (cela) se naplnila podivuhodnou libou vůní. Zesnul v hlubokém stáří roku 429.
Svatý Sisoj učil mnichy: „Ať by člověka postihlo jakékoli pokušení, vždy se musí odevzdat vůli Boží a přiznat si, že příčinou všech pokušení jsou jeho vlastní hříchy. Pokud se děje naopak něco dobrého, je třeba si říkat, že se tak stalo řízením Božím.“ Jistý mnich se Sisoje zeptal: „Jak se mohu líbit Bohu a dojít spásy?“ Ctihodný odpověděl: „Chceš-li se líbit Bohu, odejdi ze světa, odděl se od země, vzdal se stvoření, přibliž se ke Stvořiteli, sjednoť se s Bohem v modlitbě a pláči a nalezneš pokoj v tomto i onom věku.“ Mnich se opět zeptal: „Jak dosáhnout pokory?“ A ctihodný odpověděl: „Jakmile se naučíš pokládat každého člověka za lepšího, než jsi ty sám, tehdy dosáhneš pokory.“ Mnich Amon si Sisojovi stěžoval, že si nedokáže zapamatovat moudré výroky, které přečetl, a nemůže je použít v hovorech s lidmi. Ctihodný mu odpověděl: „Není to potřeba. Musíš získat čistotu mysli, z této čistoty hovořit a vkládat se přitom do rukou Božích.“
Za vlády protikřesťanských císařů Diokleciána a jeho zetě Maximiána žily v Anatolii dvě zbožné duše, Dorotheos a Eusebia. Byli to zbožní křesťané, bohatí, ale bezdětní. Neustálou modlitbou si k stáru od Boha vyprosili jediné dítě, svatou Neděli (Kyriaké). Dívka se od dětství zasvětila Bohu, vyhýbajíc se všemu, co dělají rozpustilé děti. Když vyrostla do krásy těla i duše, objevilo se mnoho nápadníků, ale ona je všechny odmítla se slovy, že se zasnoubila Kristu Pánu a že si nepřeje nic jiného, než aby zemřela jako panna. Jeden z odmítnutých nápadníků donesl císaři Diokleciánovi, že Neděle a její rodiče jsou křesťané. Císař dal rodiče mučit a pak je odsoudil k vyhnanství ve městě Meliténé (dnešní Malatya), kde zemřeli v mukách za Krista. Svatou Neděli poslal Dioklecián k Maximiánovi, aby ji soudil. Když před soudem potvrdila svou víru v Krista, Maximián nařídil, aby ji položili na zem a zbičovali. Poté ji císař vydal do rukou svých vojevůdců, nejdříve Hilariona a po jeho smrti Apollonia. Oba ji nelidsky mučili veškerými možnými způsoby, ale všechno bylo marné. Neděle ležela ve vězení celá zkrvavená, když se jí zjevil Kristus Pán, uzdravil ji a řekl: „Neboj se mučení, Neděle, Má milost je s tebou.“ A skutečně, Kristova milost zachránila tuto mučednici před ohněm i před zvěří, ačkoli si bezbožní soudcové mysleli, že ji čeká jistá smrt.
Mnozí pohané, kteří viděli, jak je Neděle zachraňována z tolikeré smrti, uvěřili v Krista. Všichni byli vzápětí popraveni. Svatá Neděle řekla Apolloniovi: „Ať uděláš cokoli, od mé víry mne neodvrátíš. Vhodíš-li mě do ohně, mám před sebou příklad Tří mládenců babylónských; předhodíš-li mě divé zvěři, mám před sebou příklad Daniela; uvrhneš-li mě do moře, mám před sebou příklad proroka Jonáše; odevzdáš-li mě katovskému meči, vzpomenu si na Jana Křtitele. Život pro mě znamená zemřít za Krista!“ Tehdy Apollonios nařídil, aby ji sťali mečem. Neděle poklekla, pozdvihla ruce k nebi a pomodlila se k Bohu, aby se smiloval a spasil všechny ty, kteří budou slavit její památku, a aby dal její duši odpočinutí spolu s dušemi jejích rodičů. Neděle dokončila modlitbu a odevzdala svou duši Bohu ještě předtím, než se meč dotkl její hlavy. Se ctí přijala mučednickou smrt a přesídlila do věčné radosti v Nikomédii roku 289.
Narodil se v Jeruzalémě, jeho otec byl křesťanem, matka pohankou. Původně se jmenoval Neanios. Po otcově smrti jej začala matka vychovávat v přísném duchu římského modloslužebnictví. Když Neanios dospěl, povšiml si ho jednou císař Dioklecián, okamžitě si jej oblíbil a přijal do vojenské služby u svého dvora. Brzy poté, co začal bezbožný císař pronásledovat křesťany, přikázal Neaniovi, aby se svým oddílem vytáhl do Alexandrie a vyhubil tam křesťany.
Cestou se však Neaniovi stalo něco podobného jako kdysi Saulovi. O třetí hodině noční došlo k silnému zemětřesení, během něhož se mu zjevil Pán a promluvil k němu: „Neanie, kam jdeš a proti komu bojuješ?“ S velikou bázní se Neanios otázal: „Kdo jsi, Pane? Nemohu Tě poznat.“ V té chvíli se ve vzduchu ukázal zářivý kříž, jakoby z křišťálu, a ozval se z něj hlas: „Jsem Ježíš, ukřižovaný Syn Boží.“ A ještě mu Pán pravil: „Tímto znamením, jež jsi viděl, budeš vítězit nad svými nepřáteli a Můj pokoj bude s tebou.“ Tato událost zcela obrátila a proměnila život velitele Neania. Přikázal, aby byl zhotoven takový kříž, jaký v noci viděl, a namísto boje proti křesťanům vytáhl se svým vojskem proti Arabům, kteří napadli Jeruzalém.
Neanios vstoupil vítězně do Jeruzaléma a sdělil své matce, že se stal křesťanem. Byl předveden před soud, kde odepjal svůj velitelský pás a meč a pohodil vše k soudcovým nohám, aby tak ukázal, že je vojínem pouze jediného Krále – Krista. Po dlouhém mučení byl uvržen do žaláře, kde se mu opět zjevil Pán Ježíš, pokřtil jej a dal mu jméno Prokop. Jednoho dne přistoupilo k vězeňskému okénku dvanáct žen se slovy: „I my jsme služebnice Kristovy.“ Za to byly odsouzeny a uvrženy do stejného vězení. Zde je svatý Prokop učil víře Kristově a zejména tomu, jak je třeba přijmout mučednický věnec. Proto je jméno sv. Prokopa připomínáno v obřadu církevního sňatku, spolu s Bohem korunovanými císařem Konstantinem a císařovnou Helenou. Oněch dvanáct žen bylo pak krutě mučeno. Vidouc jejich utrpení a statečnost, uvěřila v Krista i Prokopova matka a spolu s ostatními ženami byla usmrcena. Když přivedli na popraviště sv. Prokopa, vztáhl ruce k východu a pomodlil se k Bohu za všechny ubohé a uvězněné, za sirotky i vdovy, a zvláště za svatou Církev – aby se rozrostla a rozšířila, aby Pravoslaví zářilo až do konce časů. A z Nebes mu bylo zjeveno, že jeho modlitba byla vyslyšena, načež Prokop radostně položil svou hlavu pod katovský meč a odešel ke svému Pánu do radosti věčné. Sv. Prokop byl umučen a ozdoben korunou nesmrtelné slávy dne 8. července roku 303 v Cesareji Palestinské.
Za vlády bezbožného císaře Licinia, který vládl ve východní části římského impéria, došlo k hromadnému pronásledování křesťanů. V arménské Nikopoli se tehdy stalo, že k císařskému místodržiteli Lysiovi přišel sv. Leontios s několika svými přáteli a sdělil mu, že jsou křesťané. „A kde je ten váš Kristus?“ zeptal se Lysias. „Cožpak nebyl ukřižován a nezemřel?“ Svatý Leontios mu odpověděl: „Jestliže víš, že náš Kristus zemřel, pak věz i to, že vstal z mrtvých a vystoupil na nebesa.“ Po dlouhých sporech o víře je Lysias dal bít a uvrhnout do žaláře, kde zůstali bez jídla i bez pití. Ušlechtilá křesťanka Blažena (Blasiana) jim přinášela vodu, kterou podávala vězeňským oknem, a v žaláři se jim zjevil anděl Boží, aby je utěšil a posilnil. Když se začal soud, předstoupili před Lysia i dva žalářníci coby nově obrácení křesťané a spolu s nimi mnozí další, celkem 45 osob. Soudce je všechny odsoudil k smrti; přikázal však, aby jim nejprve sekerou uťali ruce, pak nohy a nakonec vhodili do ohně. Tato mučednická poprava byla vykonána a duše svatých mučedníků odletěly ke svému Pánu do věčného života. Stalo se tak roku 319.
Památku této světice slavíme 16. (29.) září, kdy byla umučena. Dnešního dne se připomíná divotvorná moc jejích svatých ostatků, jež se projevila během 4. všeobecného sněmu v Chalcedonu. Sněm byl svolán za vlády císaře Markiána a císařovny Pulcherie v roce 451, po smrti císaře Theodosia Mladšího.
Podnětem k jeho svolání se stala hereze alexandrijského patriarchy Dioskora a cařihradského archimandrity Eutychia, kteří rozšiřovali lživé učení o tom, že Pán Ježíš Kristus neměl dvě přirozenosti, Božskou a lidskou, nýbrž jen jednu, Božskou. Na sněmu sehráli nejdůležitější úlohu cařihradský patriarcha Anatolios a jeruzalémský patriarcha Juvenál. Protože dohadování a dokazování obou stran nevedly k žádnému uspokojivému řešení, navrhl patriarcha Anatolios, aby jak pravoslavní, tak heretici napsali své vyznání víry a položili je do rakve s ostatky svaté Euthymie. Všichni s tím souhlasili. Byly tedy napsána dvě vyznání víry a položena na hruď velkomučednice. Rakev byla uzavřena, zapečetěna císařskou pečetí a navíc k ní byla postavena vojenská stráž. Poté všichni strávili tři dny v postu a modlitbě. Když byla čtvrtého dne rakev otevřena, všichni spatřili, že světice drží v pravé ruce pravoslavné vyznání víry, zatímco vyznání heretické leží pod jejíma nohama.
Tak byl spor vyřešen Boží mocí ve prospěch Pravoslaví. Za vlády císaře Herakleia byly ostatky svaté Euthymie přeneseny z Chalcedonu do |Cařihradu, do chrámu, který jí byl zasvěcen a který se nacházel poblíž koňského závodiště. Obrazoborecký císař Lev Isaurský nařídil, aby byly ostatky vhozeny do moře, avšak rakev byla zázračným způsobem přenesena na ostrov Lemnos (Limnos) a uložena v chrámu sv. mučednice Glykérie. Až později, za vlády císařovny Ireny, byla rakev s ostatky znovu navrácena do Cařihradu na své původní místo. Ze svatých ostatků čas od času vytékala krev, která pomáhala nemocným a strádajícím.
Velkokněžna ruská, ve svatém křtu nazvána Helenou. Byla manželkou knížete Igora. Pokřtěna byla v Cařihradu patriarchou Polyeuktem. Stala se velikou horlitelkou pravoslavné víry na Rusi. Zesnula roku 969.
Oba mučedníci pocházeli z asijské Kalypty, Proklos byl Hilariovým švagrem. Oba byli umučeni za vlády císaře Trajána. „Z jakého jsi rodu?“ zeptal se tehdy soudce Prokla. „Jsem z rodu Kristova a mou nadějí je můj Bůh!“ Když mu soudce pohrozil trýzněním, Proklos pravil: „Jestliže se vy bojíte přestoupit císařův příkaz, abyste nebyli vystaveni krátkodobému mučení, jak bychom se my, křesťané, nebáli přestoupit přikázání Boží, abychom nebyli vystaveni věčným mukám!“ Když byl Proklos mučen, přistoupil k soudci Hilarios a řekl: „I já jsem křesťan.“ Po dlouhém a krutém trýznění byli oba odsouzeni k smrti: Proklos byl ukřižován, Hilarios sťat mečem. Tak odešli oba mučedníci do radosti svého Pána.
Pocházel z bohaté šlechtické rodiny. Už jako mladík opustil pozemské bohatství a odešel na horu Malea poblíž Athosu, kde v duchovním boji očišťoval své srdce půstem a modlitbou.
Později měl mnoho učedníků, ze kterých je nejznámější sv. Athanasij Athonský. Zesnul pokojně okolo roku 940 (podle jiných 962).
Svátek tohoto velkého Božího archanděla slavíme 26. března (8. dubna). Dnešního dne se však připomínají jeho zjevení a zázraky, ke kterým docházelo v průběhu celých dějin lidské spásy. Podle tradice byl tento svátek poprvé ustanoven na Svaté Hoře Athos v 9. století, za vlády císařů Basilea a Konstantina Porfyrogennetů a patriarchy Nikolaa Chrysoberga. Důvodem se stalo zjevení archanděla Gabriela v jedné kelii poblíž Karyés, kde prstem napsal na kameni píseň „Jest vpravdě důstojno“, jež oslavuje Bohorodici. Podle této události se kelie dosud nazývá „Důstojno“.
Spolu s tím se připomínají i další zjevení archanděla Gabriela: zjevení Mojžíšovi, když pásl Jitrovo stádo – tehdy mu archanděl odkryl, jak byl stvořen svět i vše ostatní, co Mojžíš později zapsal v knize Stvoření (Genesis); zjevení proroku Danielovi, jemuž odhalil tajemství o budoucích královstvích a příchodu Spasitele; zjevení sv. Anně s příslibem, že porodí dceru – nejblahoslavenější a přečistou Pannu Marii; mnohonásobné zjevování sv. Panně během Jejího pobytu v jeruzalémském chrámu; zjevení veleknězi Zachariášovi, kterému oznámil narození Jana Křtitele a jehož potrestal němotou za to, že neuvěřil jeho slovům; opětovné zjevení sv. Panně v Nazaretu s blahou zvěstí o početí a narození Pána Ježíše Krista; zjevení spravedlivému Josefovi; zjevení betlémským pastýřům; zjevení samotnému Pánu v Getsemanské zahradě; zjevení ženám-myronosicím atd.
Patřil k Sedmdesáti apoštolům. Jako Žid žil nejprve se svou manželkou Priscillou v Itálii. Když císař Claudius nařídil, aby byli z Říma a Itálie vyhnáni všichni Židé, přestěhoval se Akvila do Korintu. Zde se poprvé setkal a seznámil s apoštolem Pavlem, který zůstal v jeho domě rok a půl a pokřtil Akvilu i jeho choť. Oba manželé, roznícení horlivostí pro křesťanskou víru, následovali Pavla do Efezu a pomáhali mu v jeho apoštolské práci. Z Efezu napsal Pavel svůj První list Korintským, na jehož konci říká: Velice vás pozdravuje v Pánu Akvila a Priscilla spolu se shromážděním v jejich domě (1Kor 16:19).
Po smrti císaře Claudia se směli Židé vrátit zpět do Itálie a Akvila s Priscillou se usídlili v Římě. V Listu Římanům, psaném z Korintu, apoštol Pavel takto pozdravil své staré přátele a spolupracovníky: Pozdravte Priscillu a Akvilu, mé spolupracovníky v Kristu Ježíši, kteří pro můj život nasadili vlastní hrdlo; jsem jim zavázán vděčností nejen já sám, ale i všechny církve z pohanů (Řím 16:3-4). Později vidíme Akvilu znovu v Efezu, kde pracuje společně se sv. Timoteem. Pavel, vězněný v Římě, píše Timoteovi do Efezu: Pozdravuj Priscillu s Akvilou (2Tim 4:19). Jsa biskupem, Akvila mnohé pokřtil a osvítil vírou, kácel modly a stavěl chrámy, světil kněze a šířil mezi lidmi slávu vtěleného Syna Božího. Nakonec byl zabit rozhněvanými pohany a přesídlil do Kristova Království.
Svatá Julita pocházela z urozené rodiny. Záhy ovdověla a žila se svým novorozeným dítětem Kirykem v lykaonském městě Ikonion (dnešní Konya v Turecku), plně oddaná křesťanské víře. Svého synáčka dala pokřtít hned po narození a ke třetímu roku jeho života jej naučila víře a modlitbě natolik, nakolik bylo schopno pojmout dítě jeho věku. Když vydal císař Dioklecián příkaz k pronásledování křesťanů, bylo ve městě Ikoniu prolito mnoho nevinné krve. Julita vzala svého syna a unikla před pohanským hněvem do města Seleukie.
Ani tam však nebylo lépe. Julita byla zatčena jako křesťanka a přivedena před soud. Protože vyznala statečně svou víru v Pána Ježíše, soudce ji chtěl zviklat tím, že vzal do náruče její dítě a začal se s ním mazlit. Ale Kirykos křičel z plna hrdla: „Já jsem křesťan, pusť mě k mamince!“, a chtěje se vymanit ze soudcova objetí, poškrábal ho ve tváři. Rozlícený soudce chlapce shodil na zem a kopl do něj tak, že se skutálel po schodišti a odevzdal svou duši Bohu. Když Julita spatřila, že Kirykos zemřel za Krista ještě před ní, radovala se a vzdala díky Bohu za to, že se její syn stal hodným mučednické koruny. Po dlouhém a krutém mučení byla Julita r. 305 sťata mečem. Ostatky sv. Kiryka a Julity zůstávají až dodnes divotvornými. Část jejich svatých ostatků se nalézá v Ochridu, v chrámu Přesvaté Bohorodice Pomocnice v nemocích.
Pocházela z Antiochie Pisidské, z pohanské rodiny. Ve svých dvanácti letech uslyšela o Pánu Ježíši Kristu: o Jeho vtělení z Přečisté Panny, o mnohých Jeho zázracích, smrti na kříži i slavném vzkříšení. Markétino dívčí srdce zaplanulo láskou k Pánu; zavázala se, že se nikdy nevdá, a celou svou duší zatoužila po tom, aby podstoupila utrpení za Krista a byla pokřtěna v mučednické krvi. Otec k ní pro její víru pojal nenávist a zřekl se jí jako dcery. Když se císařský místodržitel Olybrius dozvěděl, že je Markéta křesťanka, zpočátku si přál, aby se stala jeho ženou. Poté, co odmítla, přikázal jí, aby se poklonila modlám. Svatá Markéta odpověděla: „Nechci se klanět ani obětovat bezduchým a neživým modlám, které nerozumějí naší úctě ani obětem; nebudu jim vzdávat úctu, která náleží mému Stvořiteli.“ Tehdy ji Olybrius vystavil krutému mučení a celou zraněnou a zkrvavenou uvrhl do vězení.
V žaláři se Markéta modlila k Bohu a po modlitbě se jí nejprve zjevil ďábel v podobě strašného hada, který se jí ovinul kolem krku; jakmile se však pokřižovala, had se vzepjal a zmizel. Markétu tehdy oslnilo nebeské světlo, zmizely před ní vězeňské zdi i strop, zjevil se vysoký a zářící kříž a na kříži bílá holubice, jež zvolala: „Raduj se, Markéto, rozumná holubice Kristova, dcero Sionu nejvyššího, neboť se přiblížil den tvého veselí!“ A Markéta byla mocí Boží uzdravena ze svých ran a bolestí. Nazítří ji pošetilý soudce mučil v ohni i ve vodě, avšak Markéta vše přetrpěla, jako by přebývala v cizím těle. Nakonec byla odsouzena ke stětí hlavy. Před smrtí se jí zjevil Pán Ježíš spolu s anděly. Svatá Markéta byla popravena za vlády císaře Diokleciána, ale duší a silou zůstala živou na nebesích i na zemi.
Jedna její ruka je uchovávána v monastýru Vatopedi na Svaté Hoře Athos. Na hoře Longa v Albánii, nad Ochridským jezerem, se nachází monastýr sv. Markéty s částí jejích divotvorných ostatků. V tomto klášteře se děly a dosud dějí mnohé zázraky, jejichž svědky jsou nejen křesťané, ale i mohamedáni. Turci chovají k této svatyni zvláštní úctu, a proto na monastýr nikdy nezaútočili, aniž se nepokusili zmocnit jeho majetku. Po jistý čas byl jeden Turek dokonce opatrovníkem kláštera.
Za vlády Juliána Odpadlíka žil v thráckém městě Dorostol (dnešní Silistra na severovýchodě Bulharska) mládenec Emilián, který sloužil u městského místodržitele. Když začal odpadlý císař pronásledovat ohněm i mečem křesťany po celé Římské říši, přišel i do Dorostolu císařský vyslanec, aby vyhubil křesťany. Ale nenašel zde ani jediného. Celý šťastný, vystrojil pro dorostolské obyvatele bohatou hostinu a nařídil jim, aby přinášeli velké oběti modlám a aby se celé město veselilo dnem i nocí. Té noci obešel svatý Emilián pohanské chrámy, tržnice a ulice města a kladivem rozbil všechny modly.
Druhý den nastal ve městě děs a hrůza. Všichni hledali ničitele svých bohů. Zatčen byl jeden sedlák, kterého ráno viděli, jak prochází kolem chrámu. Když Emilián zjistil, že místo něho trpí nevinný člověk, řekl si: „Když se ke svému skutku nepřiznám, jaký z něho budu mít užitek? Nebude mě Bůh soudit jako vraha nevinného člověka?“ Odebral se proto k císařskému vyslanci a ke všemu se přiznal. Rozhněvaný vyslanec se Emiliána zeptal, kdo mu poradil, aby něco takového udělal. Kristův mučedník odpověděl: „Bůh a moje duše mi přikázali, abych zničil tyto mrtvé sloupy, které vy nazýváte bohy.“ Tehdy soudce nařídil, aby ho bičovali a po dalších mučeních upálili. Tak završil svatý Emilián svůj pozemský život a přesídlil do života nebeského. Stalo se to 18. července roku 362.
Byla nejstarší sestrou sv. Basila Velikého a sv. Řehoře Nysského. Již v dětství byla zasnoubena s mladíkem urozeného původu. Snoubenec však náhle zemřel a Makrína se zavázala, že se nikdy nevdá, řkouc: „Není správné, když se dívka zasnoubená jednomu muži vdá pak za jiného. Podle přirozeného zákona je třeba, aby bylo jedno manželství, stejně jako je jedno narození a jedna smrt.“ Dokazovala to i vírou ve vzkříšení, považujíc svého snoubence za živého v Bohu. „Je to hřích a hanba,“ říkala, „když manžel odejde do daleké země, a manželka mu nezachová věrnost.“
Se svou matkou Emilií poté přijala mnišství v ženském monastýru a spolu s ostatními monachyněmi se obě oddaly askezi. Žily z práce svých rukou a většinu času trávily v rozjímání o Bohu, v modlitbě a v neustálém zaměření své mysli k Bohu. Po čase zemřela matka a po ní i bratr Basil. Devět měsíců po Basilově smrti přišel Makrínu navštívit Řehoř, ale nalezl ji už na smrtelném loži. Před smrtí se sv. Makrína pomodlila k Hospodinu: „Hospodine, jenž dáváš našim tělům dočasný odpočinek ve spánku smrti, abys je opět probudil zvukem poslední polnice! Odpusť mi a dej, aby má duše, svlečená z tělesného oděvu, před Tebe předstoupila neposkvrněná a bez hříchu a vznášela se před Tebou jako kadidlo!“ Poté se přežehnala křížem na čele, na očích, na tváři a na srdci a naposledy vydechla. Svou duši odevzdala Hospodinu roku 379.
Sv. Eliáš, tento veliký divotvůrce a horlitel víry, jemuž bylo dáno vidět samotného Boha, pocházel z pokolení Áronova. Narodil se ve městě Tišbé (Thesbia), a je proto nazýván Tišbejským. Při Eliášově narození viděl jeho otec Savach Boží anděly, jak dítě zavinují do ohně a krmí je plamenem. Bylo to předznamenáním Eliášova ohnivého charakteru i jeho Bohem darované plamenné síly. Celé mládí strávil v myšlenkách na Boha a modlitbě, odcházeje často do pouště, aby se v samotě a tichu modlil a rozjímal.
V té době bylo židovské království rozděleno na dvě nestejně velké části: judské království, zahrnující pouze dvě pokolení – Judovo a Benjamínovo – s hlavním městem Jeruzalémem, a izraelské království, ve kterém žilo ostatních deset pokolení a jehož hlavním městem bylo Samaří. V prvním království panovali potomci Šalomounovi, kdežto ve druhém potomci Jeroboáma, Šalomounova služebníka. Eliáš vedl největší zápas s izraelským králem Achabem a jeho nespravedlivou manželkou Jezábelou, neboť se oba klaněli modlám a odvraceli národ od služby jedinému a živému Bohu. Syřanka Jezábel nadto přemluvila manžela, aby vybudoval chrám syrskému bohu Baalovi, a ustanovila ke službě tomuto falešnému bohu mnoho kněží. Eliáš dokázal sílu a moc pravého Boha velikými zázraky: uzavřel nebe, načež tři a půl roku nepršelo; svedl s nebe oheň a zapálil oběť svému Bohu, zatímco Baalovi proroci to nedokázali; po jeho modlitbě se spustil s nebe déšť; zázračně rozmnožil mouku a olej v domě sareptské vdovy a vzkřísil jejího zemřelého syna; předpověděl Achabovi, že jeho krev budou olizovat psi, a Jezábele prorokoval, že ji psi sežerou. Obojí se vyplnilo.
Eliáš učinil mnoho dalších zázraků a mnoho událostí předpověděl. Na hoře Chóreb rozmlouval s Bohem a slyšel Boží hlas v tichém světlém vánku. Před smrtí si vybral Elizea (Elíšu) a určil jej za svého nástupce v prorocké službě; svým svinutým pláštěm rozevřel vody Jordánu a nakonec byl vynesen na nebe v ohnivém voze. Na hoře Tábor se zjevil spolu s Mojžíšem našemu Pánu Ježíši Kristu. Eliáš přijde opět před koncem světa, aby zničil moc antikristovu (viz Zj 11, 1).
Byl synem kněze z města Sarir. Spolu s králem Jójakínem (Jechoniášem) a s mnoha dalšími Izraelity byl odveden do babylónského zajetí, kde prorokoval celých dvacet sedm let. Byl současníkem proroka Jeremiáše. Zatímco prorok Jeremiáš učil a prorokoval v Jeruzalémě, Ezechiel učil a prorokoval v Babylóně. Jeremiášova proroctví byla předávána do Babylónu, o Ezechielových proroctvích se naopak dozvídali lidé v Jeruzalémě. A proroctví obou svatých mužů se shodovala. Oba byli ponižováni a mučeni nevěrným židovským národem.
Ezechielovi se dostalo velikých a neslýchaných vidění. U řeky Kebar spatřil Ezechiel otevřené nebe, oblak, oheň a záři a čtyři živé tvory jako rozžhavenou měď. Jedno zvíře mělo tvář člověka, druhé tvář lvy, třetí telete a čtvrté orla. Lidská tvář představovala Pána vtěleného jako člověka, tvář lva Jeho Božství, tvář telete Jeho oběť a tvář orla Jeho zmrtvýchvstání a nanebevstoupení. Jindy byl prorokovi odhalen obraz vzkříšení mrtvých: spatřil dolinu plnou suchých kostí; jakmile na ně sestoupil Boží Duch, všichni mrtví ožili a postavili se na nohy. Byla mu rovněž zjevena strašlivá zkáza Jeruzaléma, když Boží hněv zkosil všechny kromě těch, kteří byli označeni řeckým písmenem „tau“ (naše písmeno T), tedy znakem kříže. Židovská zloba neušetřila ani tohoto svatého muže. Židé, rozhořčení jeho výčitkami, přivázali Ezechiela za koňské ocasy a roztrhali jej na kusy. Prorok byl pochován do stejné hrobky jako Šém, syn Noemův.
Je nazývána myronosicí a apoštolům rovnou. Narodila se ve městě Magdala, ležícím na břehu Genezaretského jezera, a pocházela z pokolení Isacharova. Byla sužována sedmi zlými duchy, od nichž ji osvobodil Pán během Svého pozemského života. Po boku Přesvaté Bohorodice stála Magdaléna pod golgotským Křížem a hořce plakala. Po smrti Páně navštívila třikrát Jeho hrob. Po Kristově vzkříšení Jej dvakrát spatřila: poprvé sama a podruhé spolu s ženami-myronosicemi.
Marie Magdaléna putovala do Říma k císaři Tiberiovi, odevzdala mu červené vejce a pozdravila jej slovy: „Kristus vstal z mrtvých!“ Zároveň před císařem obvinila Piláta z nespravedlivého odsouzení Pána Ježíše. Císař její obvinění přijal, odvolal Piláta z Jeruzaléma a vyslal jej do Galie, kde tento nespravedlivý soudce zemřel v císařově nemilosti, sužován těžkou nemocí. Marie poté odešla do Efezu ke sv. Janu Bohoslovci, jemuž pomáhala v díle hlásání Evangelia.
Zvěstovala Evangelium s velikou horlivostí a láskou ke vkříšenému Pánu jako pravý apoštol Kristův. Zesnula pokojně v Efezu a podle tradice byla pochována ve stejné jeskyni, v níž později přebývalo sedm spících jinochů, kteří se probudili po dvou stech letech, aby potvrdili skutečnost vzkříšení z mrtvých, a poté opět usnuli (jejich památku slavíme 4. / 17. srpna). Ostatky sv. Marie Magdalény byly posléze přeneseny do Cařihradu. V blízkosti Getsemanské zahrady se nachází překrásný ruský chrám zasvěcený této apoštolům rovné světici.
Pocházela z města Týru, byla dcerou císařského místodržitele Urbana, modloslužebníka. Není znám důvod, pro který jí rodiče dali jméno Kristýna, nicméně to v sobě skrývalo tajemství jejího budoucího následování Krista. Do svých jedenácti let nevěděla o Kristu nic. Otec ji tehdy zavřel do horního patra vysoké věže, aby skryl před světem její neobyčejnou krásu, dokud nedosáhne dospělosti. Vybavil věž veškerým životním pohodlím, poslal k ní otrokyně, aby jí sloužily, a postavil v komnatách zlaté a stříbrné modly, aby jim Kristýna každý den přinášela oběti.
Její duše však trpěla v modloslužebném prostředí. Pozorujíc hvězdy dospěla Kristýna přirozeným rozumovým uvažováním k pevné víře v jediného živého Boha. Když viděl milosrdný Bůh její horlivost pro pravdu, poslal Svého anděla, který jí požehnal znamením kříže, nazval ji nevěstou Kristovou a dokonale ji naučil poznání Boha. Kristýna poté roztloukla všechny modly ve svých komnatách, což vzbudilo zběsilý hněv v jejím otci. Přivedl ji k soudu, odevzdal mučitelům a poté uvrhl do vězení s úmyslem, že jí ráno setne mečem hlavu. Té noci však dosud zcela zdravý Urban vypustil duši a odebral se do hrobu dříve než jeho dcera. V mučení svaté dívky pokračovali dva náměstci, Dión a Julián. Kristýnina statečnost v utrpení a zázraky, které se děly Boží mocí, obrátily mnoho pohanů ke křesťanství. V průběhu mučení Dión pojednou upadl mrtev uprostřed shromážděného lidu. Jeho nástupce Julián dal Kristýně odseknout ňadra a jazyk. Mučednice jazyk zvedla a hodila jej mučiteli do tváře. Julián rázem oslepl. Vojáci nakonec světici prokláli ocelovými kopími. Muka za Krista se završila a započal se její život v nesmrtelném Království andělů. Svatá Kristýna byla umučena ve 3. století.
V tento den si připomínáme zesnutí svaté Anny, avšak její hlavní svátek se slaví 9. / 22. září (k tomuto datu je napsána její bohoslužba i život). Spravedlivá Anna pocházela z pokolení Léviho a byla dcerou kněze Matthana. Po dlouhém a bohulibém životě zesnula v hlubokém stáří.
Narodila se v Cařihradu velmi vznešeným rodičům. Její otec Anysius Secundus byl senátorem a matka dcerou onoho slavného Eulabia, o němž se vypráví v životě sv. Mikuláše Divotvůrce. Když Olympiada vyrostla, byla zasnoubena za jednoho velmože, který ovšem zemřel ještě dříve, než se s touto ctihodnou dívkou stačil oženit. Marně ji císař i všichni příbuzní přemlouvali, aby se vdala za jiného. Olympiada se oddala bohumilému životu a ze svého dědictví udělovala veliké dary chrámům a almužny potřebným. Přisluhovala ve Velikém chrámu jako diákonka, nejprve za patriarchy Nektaria a po jeho smrti za sv. Jana Zlatoústého. Když byl sv. Jan poslán do vyhnanství, přesvědčil Olympiadu, aby zůstala nadále při chrámu jako diákonka a sloužila zde nehledíc na to, kdo bude patriarchou po něm. Avšak ihned poté, co byl veliký světitel vyhnán, podpálil kdosi Veliký chrám a požárem byly zasaženy i mnohé významné budovy hlavního města. Nepřátelé Jana Zlatoústého odsoudili svatou Olympiadu za to, že prý sama chrám zlomyslně zapálila. Olympiada byla z Cařihradu vyhnána do Nikomédie, kde roku 410 zesnula.
Ve své závěti napsala, aby její tělo bylo uloženo do truhlice, vhozeno do moře a tam, kde voda truhlici vyvrhne, aby bylo pochováno. Dřevěná schrána byla vyvržena ve městě Vrochti, kde stál chrám apoštola Tomáše. Po řadu staletí se u těchto svatých ostatků dály veliké zázraky uzdravení. Vyhnaný Jan Zlatoústý psal vyhnané Olympiadě překrásné dopisy, jež mohou přinášet i dnes velikou útěchu všem těm, kteří trpí pro Boží spravedlnost. Svatý Jan Olympiadě mimo jiné píše: „Mám velkou radost nejen z toho, že ses uzdravila, ale ještě více z toho, že tak ušlechtile snášíš všechny obtíže a nazýváš je nicotnostmi, což je vlastní duši, jež je plná síly a oplývá bohatými plody statečnosti. Oceňuji, jak ušlechtile snášíš všechna neštěstí, ale především to, že si jich nevšímáš, když přicházejí, aniž pociťuješ napětí, námahu či znepokojení a aniž o tom vyprávíš jiným lidem, ale jako bys jásala a plesala. To je důkazem nejvyšší moudrosti.“ (6. list)
Byla dcerou cařihradského velmože Antigona a příbuznou císaře Theodosia Velikého. Její matka brzy ovdověla a Eupraxie se s ní odstěhovala do Egypta, kde spolu obcházely monastýry, udílely jim štědré dary a modlily se k Bohu. Sedmiletá Eupraxie přijala na vlastní vroucí přání mnišský postřih v jednom ženském monastýru. Jak vyrůstala, ukládala si stále obtížnější asketické skutky. Jednou se postila celých čtyřicet dní. Zesnula roku 413 ve svých třiceti letech. Byla jí dána veliká milost Boží a uzdravovala těžce nemocné.
Byl knězem v Nikomédii. Za vlády císaře Maximiána patřil ke dvěma tisícům mučedníků, které císař odsoudil k upálení v nikomédském chrámu (viz 28. prosince / 10. ledna). Hermolaos tehdy nějak unikl smrti, spolu s dalšími dvěma přáteli-kněžími, Hermippem a Hermokratem.
Hermolaos pokřtil sv. Panteleimona, s nímž byl přiveden před soud, mučen a nakonec sťat. Hermippos a Hermokratos trpěli statečně s ním a všichni byli korunováni věncem vítězství a slávy v Kristově království. Byli umučeni okolo roku 304.
Svatá Paraskeva se narodila v Římě křesťanským rodičům a od dětství byla naučena křesťanské víře. Velmi pilně se snažila svými skutky plnit všechna Boží přikázání. Svou pevnou vírou a životem podle ní přiváděla i ostatní na cestu pravé víry a zbožného života. Poté co zemřeli její rodiče, rozdala Paraskeva veškerý svůj majetek chudým a přijala mnišství. Jako monaška kázala Kristovu víru s ještě větší horlivostí a před nikým ji neskrývala, i když bylo tehdy křesťanství krvavě pronásledováno římskými úřady.
Prvními, kdo obvinili sv. Paraskevu z šíření zakázané víry, byli rozzlobení Židé. Paraskeva byla přivedena k soudu před císaře Antonina. Žádné sliby ani přesvědčování však nemohly ani v nejmenším otřást vírou této Boží služebnice. Proto na ni uvalili ohnivá muka a na hlavu jí nasadili rozžhavenou helmu. Pán ji však zázračně zachránil, byla osvobozena a odešla z Říma. Znovu začala chodit od města k městu, aby zvěstovala pohanskému lidu pravou víru. Ve dvou dalších městech byla postavena před vládce a soudce a mučena pro svého Pána. Při tom konala veliké zázraky a Boží mocí se rychle zotavovala z muk a zranění. Pohané, jako obvykle, přičítali tyto zázraky magii a její uzdravení považovali za projev síly a milosrdenství svých bohů. Jednou řekla sv. Paraskeva svému mučiteli: „Neuzdravili mě, vládce, tvoji bohové, ale můj Kristus, Bůh pravý!“ Nakonec ji nějaký velmož Tarasios sťal mečem. Takto slavně završila světice svůj plodný život. Její ostatky byly později přeneseny do Konstantinopole. Svatá Paraskeva byla umučena za Krista ve 2. století.
Narodil se v Nikomédii křesťanské matce a pohanskému otci. Matka se jmenovala Eudula, otec Eustorgios. V mládí studoval lékařskou vědu. Seznámil se však s křesťanským knězem Hermolaem, který ho pozval k sobě, naučil víře v Krista a pokřtil jej. Pantelejmon zázračně uzdravil jistého slepce, jehož marně léčili jiní lékaři; uzdravil jej jménem Kristovým a pokřtil ho. Závistiví lékaři si na Pantelejmona stěžovali, obviňujíce jej v tom, že je křesťanem, a proto byl pohnán k císařskému soudu. „I stanul svým tělem před pozemským králem, zatímco svou myslí stál před Králem Nebeským.“
Císaři se svobodně přiznal ke svému křesťanství a před jeho zraky vyléčil člověka, jenž trpěl dlouhodobou nemocí. Takový zázrak obrátil mnoho pohanů k víře v Krista. Císař jej podrobil mučení, Pantelejmonu se však několikrát zjevil Pán a zcela jej uzdravil z jeho ran. Tehdy byli umučeni svatí Hermolaos, Hermippos a Hermokrates. Po svém odsouzení k smrti Pantelejmon poklekl a začal se modlit. V tu chvíli jej kat ťal do krku, meč se však zohnul, jako by byl z vosku. Kat nebyl schopen vykonat popravu, dokud Pantelejmon neskončil svou modlitbu a sám nepožádal, aby byl sťat. Jeho ostatky se staly divotvornými. Pantelejmon byl popraven pod olivovým stromem, který se poté obsypal plody.
Pantelejmon znamená „všemilosrdný“. Všemilosrdný Bůh přijal jeho spravedlivou duši a oslavil jej spolu se Svými velikými svatými. Smrt za Krista podstoupil velkomučedník jako mladý, roku 304. Svatý Pantelejmon se vzývá v modlitbách při svěcení vody a rovněž při svaté tajině pomazání olejem nemocných, společně se sv. Hermolaem a dalšími nezištníky a divotvůrci. Podivuhodný chrám zasvěcený tomuto světci se nachází na Svaté Hoře Athos.
Byl učedníkem svatých Cyrila a Metoděje. Po smrti sv. Metoděje byl Kliment spolu s ostatními „pětipočetníky“ Gorazdem, Naumem, Sávou a Angelárem vyhnán latiníky z Moravy. Všichni se vydali na jih, přeplavili se přes Dunaj, stali se hosty bulharského knížete (cara) Borise-Michala a poté se odebrali do země ochridské.
Sv. Kliment založil nejprve monastýr v Belici, kde se nacházelo jeho první biskupské sídlo. Později přesídlil přímo do Ochridu, odkud rozvinul rozsáhlou pastýřskou a misijní činnost po celém širokém okolí. V Ochridu postavil chrám zasvěcený sv. Pantelejmonu. Měl mnoho učedníků, kteří přepisovali knihy slovanským jazykem pro slovanský lid. V tom mu byl zvláště nápomocen sv. Naum.
Sv. Kliment konal zázraky již za svého života, jeho ostatky však projevují divotvornou moc až do dnešních dnů. Po nesmírně namáhavém životě a věrné službě Bohu zesnul pokojně v Ochridu v roce 916. Jeho svaté ostatky odpočívají v někdejším chrámu Přesvaté Bohorodice, jenž byl později zasvěcen sv. Klimentovi.
Tato čtveřice svatých patřila k prvním sedmi diákonům a k Sedmdesáti apoštolům. Zbylými třemi diákony byli Štěpán, Filip a Mikuláš. Prvomučedník Štěpán má zvláštní svátek 27. prosince (9. ledna) a Filip 11. (24.) října. Mikuláš nebyl mezi svaté zařazen pro svou herezi. Výše zmínění čtyři světci nejsou oslavováni ve zvláštní dny, nýbrž mají společný svátek 28. července (10. srpna). Prochor byl vysvěcen apoštolem Petrem jako biskup nikomédský. Po jistou dobu byl ve službě u sv. Jana Evangelisty a na ostrově Patmu zaznamenal zjevení, jež vyslechl z Janových úst. Poté se vrátil do Nikomédie, kde vyvinul veliké úsilí v obracení národa k víře. Zemřel mučednicky v Antiochii, když byl zavražděn nevěřícími. Svatý Nikanor byl umučen ve stejný den jako sv. arcidiákon Štěpán a záhy po něm dalších 2000 křesťanů, které zabili zlovolní Židé. Timón sloužil jako biskup v Arábii a byl umučen za Krista na kříži. Parmenas zemřel před očima apoštolů, kteří jej oplakali a pohřbili.
Za časů císaře Antonina Pia (138-161) putoval svatý Julián z Dalmácie do italské Kampánie. Byl to mladý a krásný jinoch, svou duší plně oddán Pánu. Cestou narazil na císařské vojáky, kteří měli za úkol zatýkat křesťany. „Pokoj s vámi, bratří“! oslovil je Julián. Z takového pozdravu a z mírnosti jinochovy tváře vojíni usoudili, že je křesťanem. Na jejich dotaz Julián odpověděl: „Jsem křesťan, narozený v Dalmácii.“ Julián se jim otevřeně přiznal, že putuje s cílem obrátit modloslužebníky k jedinému živému Bohu. Vojáci ho nelidsky zbili a shodili do jakéhosi příkopu, v němž strávil sedm dní bez lidské stravy. Zjevil se mu však Boží anděl a přinášel mu nebeský pokrm. Když Juliána předvedli k soudu, zůstal ve víře pevný jako diamant. Při pohledu na jeho odvahu a neochvějnost ve víře se třicet lidí obrátilo ke Kristu. Poté, co byl odsouzen k smrti, sv. Julián poklekl a pronesl modlitbu k Bohu, v níž Mu děkoval za svou mučednickou smrt a prosil Jej, aby se smiloval nade všemi, kteří budou uctívat jeho památku. Julián byl sťat sekerou a odevzdal svou duši Bohu.
Pocházel z Kilikie a od dětství byl vychováván v křesťanské zbožnosti. Opustil vše světské a vydal se zvěstovat Evangelium. V Ankyře (dnešní Ankaře) byl zajat pohanským knížetem Sakerdonem. Když mu kníže pohrozil mučením, jestliže se nepokloní modlám, svatý Kallinikos mu odpověděl: „Jakékoli mučení za Hospodina je mi stejně drahé jako hladovému chléb.“ Po strašném trýznění a bití mu kníže nasadil na nohy železná pouta s vnitřními hřeby a přikázal, aby jej odvedli do města Gangra (dnešní Çankırı). Netroufal si totiž Kallinika zabít ani déle mučit, neboť díky statečné trpělivosti Božího člověka se mnozí lidé obrátili na víru Kristovu.
Vojíni, kteří Kallinika doprovázeli, dostali cestou žízeň. V okolí žádná voda nebyla, a tak se světec pomodlil k Bohu a voda vytryskla ze skály. Po příchodu do Gangry uvrhli Kallinika do rozpálené pece. Světec se předtím takto pomodlil: „Děkuji Ti, Otče Nebeský, že jsi mne uznal za hodna této hodiny, v níž zemřu za Tvé svaté jméno.“ A vkročil do plamenů. Jakmile oheň dohořel, jeho mrtvé tělo bylo nalezeno bez jakékoli známky poškození. Svatý Kallinikos byl umučen a korunován věncem věčné slávy kolem roku 250.
Všichni patřili do počtu 70ti apoštolů. Svatý Silas byl vyslán z Jeruzaléma do Antiochie s Pavlem a Barnabášem, aby tam urovnali spor mezi věřícími ohledně obřízky, aby pohané přicházející ke křesťanství k ní nebyli nadále nuceni (Skut 15,22). Poté Silas putoval s Pavlem po Asii a Makedonii a byl ustanoven biskupem v Korintu, kde také pokojně zesnul.
Silván pomáhal oběma předním apoštolům (1Pet 5,12; 2Kor 1,19). Jako biskup v Soluni se velmi namáhal i mnoho strádal, dokud nevyměnil pozemský život za nebeský.
Krescens byl spolupracovníkem svatého Pavla (2Tim 4,10), později biskupem Galácii a misionář v Gálii, kde za Krista mučednicky zemřel v době panování Trajána.
Svatý Epenet, vzpomínaný apoštolem Pavlem (Řím 16,5), byl biskupem v Kartágu.
Andronik (Řím 16,7), biskup Panonie je samostatně vzpomínán 17. května.
Narodil se v Kappadokii zbožným rodičům Basilovi a Eudokii. Za vlády císaře Theofila (829-841) sloužil jako důstojník ve vojsku, ale i tam se snažil žít podle evangelních přikázání. Zachovával neporušenou čistotu a dokonce se vyhýbal rozhovorům se ženami, vyjma vlastní matky. Byl milosrdný k chudým, pozorný při čtení svatých knih a ještě pozornější při modlitbě k Bohu. Vyhýbal se marnivým zábavám a pustým řečem. „Uprostřed nepokoje a světské marnosti byl jako lilie uprostřed trní a jako zlato uprostřed ohně.“ Za tyto neobvyklé ctnosti jej císař ustanovil vévodou v Kappadokii. V tomto vysokém postavení Eudokimos usiloval být spravedlivým před Bohem i před lidmi.
Božím řízením však zemřel mladý, ve třiatřiceti letech. U jeho svatých ostatků začalo docházet k zázračným uzdravením. Jeden rozumu zbavený člověk se dotkl jeho rakve a uzdravil se; podobně se uzdravilo i jedno chromé dítě. Po osmnácti měsících otevřela matka synovu rakev a zjistila, že je jeho tělo jako živé, bez známek rozkladu. Z těla světce vycházela podivuhodná vůně. Ostatky byly později přeneseny do Cařihradu a uloženy v novém chrámu Přesvaté Bohorodice, který vystavěli rodiče tohoto spravedlivého člověka.
Všichni byli umučeni za čistotu izraelské víry králem Antiochem, který byl jedněmi nazýván Epifanes (vznešený, slavný), jinými Epimanis (nerozumný). Kvůli těžkým hříchům, jež byly páchány v Jeruzalémě, a především kvůli soupeření o velekněžský stolec a zločinům s tím spojeným dopustil Bůh, aby na Svaté město dolehlo veliké soužení. Antiochos chtěl Židům za každou cenu vnutit namísto víry v jediného Boha řecké modloslužebnictví a činil všechny kroky v tomto směru. V uskutečnění této myšlenky mu pomáhali i někteří věrolomní velekněží a jiní jeruzalémští starší. Jednou přišel do Jeruzaléma samotný král a nařídil, aby všichni Židé jedli vepřové maso, což se příčilo Mojžíšovu zákonu. Pokud někdo jedl vepřové maso, jasně to znamenalo, že se zřekl izraelské víry.
Stařec Eleazar, kněz a jeden ze sedmdesáti překladatelů Starého zákona do řečtiny, odmítl vepřové maso jíst. Proto byl mučen a upálen. Když se král vracel do Antiochie, vzal s sebou sedm synů Makabejských a jejich matku Solomonii. Sedm Makabejců nosilo tato jména: Abim, Antonín, Eleazar, Gurias, Eusebonas, Alim a Marcel. Před matčinýma očima mučil král postupně všechny její syny, každému sdíral kůži s tváře a házel ji do ohně. Všichni chrabře vytrpěli muka i smrt, ale své víry v jediného Boha se nevzdali. Nakonec i matka, když spatřila svého posledního, tříletého syna v ohni, sama do něj skočila a shořela, odevzdávajíc svou duši Bohu. Stalo se tak v roce 180 před Kristem.
Tento svátek byl ustanoven po dohodě mezi Řeky a Rusy za časů řeckého císaře Manuela a ruského knížete Andreje na památku současného vítězství Rusů nad povolžskými Bulhary a Řeků nad Saracény. V obou těchto válkách byly s vojskem nošeny kříže, z nichž zazářily paprsky nebeského světla. Proto bylo ustanoveno, aby se 1. srpna vynášel z chrámu sv. Sofie kříž, nejprve doprostřed chrámu a poté i na ulice, aby se mu mohl lid poklonit a připomněl si zázračnou pomoc kříže v minulých válkách. Nebyl to však obyčejný kříž, nýbrž pravý ctihodný Kříž, chráněný v císařském dvorním chrámu. Dne 31. července byl Kříž přenášen z císařského paláce do chrámu sv. Sofie a odtud pak nesen po ulicích, aby byla posvěcena země i vzduch. 14. srpna se pak Kříž znovu vracel do císařského dvorního chrámu.
Poté co zlí Židé ukamenovali svatého Štěpána, zanechali jeho tělo na volném prostranství před městem, aby je sežrali psi. Boží Prozřetelnost to však nedopustila. Po dvou dnech přišel Gamaliel, Pavlův učitel a tajný Kristův učedník, a odnesl Štěpánovo tělo do Kathargamaly, kde je se ctí uložil v jedné jeskyni na svém pozemku. V této jeskyni pochoval Gamaliel i svého přítele Nikodéma, jenž zemřel zármutkem nad Štěpánovým hrobem. Zde byl pochován i Gamalielův pokřtěný syn Aviv. A podle své závěti v ní našel místo posledního odpočinku i sám Gamaliel.
Uběhlo několik staletí a nikdo z živých si již nepamatoval, kde bylo tělo svatého Štěpána pochováno. Až roku 415, v době jeruzalémského patriarchy Jana, se Gamaliel třikrát zjevil ve snu kathargamalskému knězi Luciánovi a podrobně mu vyprávěl, jak byli svatí pohřbeni, kde leží jejich zapomenuté hroby a který hrob komu patří. Rozrušený takovým snem, svěřil se Lucián patriarchovi a s jeho požehnáním se vydal s lidmi na popsané místo, kde odkryl čtyři hroby. Celou jeskyni naplnila překrásná vůně, vycházející z ostatků svatých. Ostatky svatého Štěpána byly tehdy slavnostně přeneseny na horu Sion a důstojně tam pochovány, zatímco ostatky ostatních byly vyneseny na kopec nad jeskyní a uloženy v tamním chrámu. U ostatků svatého Štěpána našlo v té době uzdravení mnoho nemocných; později byly ostatky přeneseny do Cařihradu. Takto Hospodin ozdobil velikou slávou toho, kdo jako první prolil svou krev za Jeho jméno.
Isakij má vlastní svátek 12.6. (círk. 30.5.). Byl poustevníkem, vyznavačem proti ariánům a nakonec prvním igumenem Dalmatského monastýru.
Svatý Dalmatus byl velitelem ve vojsku císaře Theodosia Velikého a těšil se jeho velké úctě. Když se v něm však probudil duch, opustil svou hodnost a vše světské, a se svým jediným synem Faustem odešel na předměstí Konstantinopole, do monastýru vedeného ctihodným Isakijem a nechali se zde oba postřihnout na mnichy. Dalmatus byl zcela oddán bohumilému životu z čehož měl Isakij velké potěšení. Když se přiblížila doba Isakiovy smrti, ustanovil Dalmata místo sebe za igumena. Monastýr byl pak po něm nazýván Dalmatský. Dalmat se postil někdy i 40 dní a půstem porážel neviditelné démonské síly. Zúčastnil se 3. všeobecného sněmu r. 431 a vystupoval proti Nestoriově herezi. Zalíbiv se Bohu zesnul pokojně v 5. století.
Jeho syn Faustus napodoboval ve všem svého otce, stal se po něm igumenem, a po bohumilém životě pokojně zesnul v Dalmatském monastýru.
Byla matkou apoštolů Jakuba a Jana, manželka Zebedea a dcerou vdovce Josefa, snoubence Přesvaté Bohorodice. Byla učednicí Páně a jednou z žen myronosic, které jako první přinesly světu zvěst o Vzkříšení.
Za vlády císaře Decia (249-251) nastalo velké pronásledování křesťanů. Sám císař přijel do Efezu a uspořádal zde hlučné a bouřlivé oslavy na počest mrtvých model a zároveň hrozné vraždění křesťanů. Sedm mladičkých vojínů se zdráhalo přinést nečistou oběť a upřímně se modlilo k jedinému Bohu, aby zachránil křesťanský rod. Byli to synové nejvznešenějších efezských starších a jmenovali se Maximilián, Iamblichos, Martinián, Jan, Dionysios, Exakustodianos a Antonín. Když byli i oni obviněni před císařem, uchýlili se na kopec zvaný Ochlon, poblíž Efezu, a schovali se v jeskyni. Císař se o tom dozvěděl a nařídil, aby jeskyni zazdili. Bůh však ve Své prozřetelnosti uvedl mládence do zvláštního a dlouhotrvající spánku. Císařští dvořané Theodor a Rufinus, sami tajní křesťané, dali vyrobit z mědi truhličku s olověnými deskami, na kterých byla uvedena jména všech mládenců a popsána jejich mučednická smrt za vlády císaře Decia.
Uběhlo dvě stě let. Za vlády císaře Theodosia Mladšího (408-450) se rozhořel velký spor o vzkříšení mrtvých, neboť se vyskytli takoví, kteří o vzkříšení pochybovali. Císař Theodosios se velmi rmoutil pro tento spor mezi věřícími a modlil se k Bohu, aby nějakým způsobem ukázal lidem pravdu. V těch časech patřil kopec Ochlon jakémusi Adoliovi, jehož pastýři začali stavět ohrady pro ovce a odnášeli z jeskyně, v níž spali mládenci, kámen po kameni. Mládenci se tehdy probudili ze spánku, mladí a zdraví, jakými byli, když usnuli. Zvěst o zázraku se roznesla do všech stran, a tak přišel s velkým průvodem i sám císař a s duchovním dojetím rozmlouval s mládenci. Po týdnu mládenci upět usnuli spánkem smrti, aby očekávali všeobecné vzkříšení. Císař měl v úmyslu uložit jejich těla do zlatých rakví; mládenci se mu však zjevili a pravili, aby jejich těla nechal na zemi tak, jak oni sami ulehli.
Během třetího roku Svého veřejného působení na zemi hovořil Pán Ježíš s učedníky stále častěji o Své blízké mučednické smrti i o Své slávě po Vzkříšení. Aby učedníci při pohledu na Jeho utrpení zcela neupadli na duchu, ráčil jim ve Své přemoudrosti ještě před Svým strádáním zjevně ukázat Svou Božskou slávu. Vzal proto s Sebou Petra, Jakuba a Jana a vystoupil na horu Tábor, kde se před nimi proměnil. I zaskvěla se Jeho tvář jako slunce a Jeho roucho se stalo bílým jako sníh. Po Jeho boku se zjevili velicí starozákonní proroci Mojžíš a Eliáš. Učedníci to viděli a byli ohromeni. Tu Petr promluvil: „Pane! Je dobré, že jsme zde; chceš-li, uděláme tu tři stánky: Tobě jeden, Mojžíšovi jeden a Eliášovi jeden.“ Zatímco Petr mluvil, Mojžíš a Eliáš se vzdálili a Pána i učedníky obklopil zářící oblak, z něhož zazněl hlas: „Toto je Můj milovaný Syn, v němž jsem nalezl zalíbení; Toho poslouchejte.“ Když učedníci uslyšeli tento hlas, padli na tvář k zemi jako mrtví a zůstali ve strachu ležet, dokud k nim nepřistoupil Pán a neřekl: „Vstaňte a nebojte se.“ (Mt 17, 1-7)
Proč vzal Pán s Sebou na horu Tábor jen tři učedníky, a nikoli všechny? Protože Jidáš nebyl hoden, aby spatřil Božskou slávu Učitele, jehož měl v úmyslu zradit. Pán jej však nechtěl zanechat samotného pod horou, neboť by tím mohl ospravedlňovat svou zradu. Proč se Pán proměnil na hoře, a nikoli v nížině? Aby nás naučil dvěma dokonalostem: pracovitosti a mysli povznesené k Bohu (трудолюбию и богомыслию). Výstup na horu totiž vyžaduje práci, námahu, zatímco horská výšina je obrazem vznešenosti naší mysli, když rozjímáme o Bohu. Proč se Pán proměnil v noci? Noc se k modlitbě a rozjímání o Bohu hodí více nežli den, neboť svou temnotou zakrývá veškerou krásu světa, odkrývajíc nám krásu hvězdného nebe. Proč se zjevili Mojžíš a Eliáš? Aby byl vyvrácen omyl Židů, kteří pokládali Krista za jednoho z proroků – Mojžíš a Eliáš se proto zjevují jako Jeho služebníci. Jestliže dříve Pán mnohokrát ukazoval Svou Božskou moc, nyní zjevil Svou Božskou přirozenost. Na hoře Tábor učedníci spatřili Jeho Božství a slyšeli svědectví o Něm jako o Božím Synu. Bylo to nutné k tomu, aby se ve dnech Kristova utrpení upevnila jejich neochvějná víra v Něj a v Jeho konečné vítězství.
Narodil se v Persii za vlády císaře Konstantina a zpočátku byl pohanem. Jako mladík se seznámil s vírou Kristovou, zanechal bezbožnosti a přijal křest. Pravou víru si zamiloval natolik, že opustil vše světské a přijal mnišství v monastýru poblíž města Nisibis (Nusaybin na jihovýchodě dnešního Turecka). V mnišském bratrstvu prožil jistý čas a poté odešel, aby se oddal mlčenlivému životu u jistého archimandrity Nurbela, o němž se tvrdí, že za šedesát let nepojedl nic vařeného. Starec Nurbelos jej vysvětil na diákona, ale když ho chtěl přinutit přijmout kněžskou hodnost, Dometios uprchl do pustých hor a usadil se v jeskyni. Postem, modlitbou, bděním a rozjímáním o Bohu dosáhl takové dokonalosti, že uzdravoval nemocné.
Když navštívil ony končiny císař Julián Odpadlík a doslechl se o Dometiovi, vyslal lidi, kteří ho spolu se dvěma učedníky zaživa zazdili v jeskyni. Tak zemřel roku 363 tento Boží světec společně se dvěma svými učedníky a přenesen byl do Božího Království.
Byl biskupem v maloasijském Kyziku za vlády zlovolného císaře Lva Arménského, obrazoborce. Odmítl se podrobit císařským dekretům přikazujícím odstranit ikony z chrámů, za což byl spolu s dalšími pravoslavnými biskupy poslán do vyhnanství. Prožil ve vyhnanství pět let, snášeje tělesná mučení a mnohá ponížení pro Krista. Zesnul v roce 820 a přesídlil do příbytků nebeských.
Zpočátku byl ženat a zabýval se zemědělstvím. Ze své úrody a majetku Myrón radostně a štědře rozdával chudým lidem. Jednou ve své stodole přistihl zloděje, kteří kradli žito. Myrón se nedal poznat, pomohl zlodějům naplnit pytle, naložil jim je na záda a nechal je odejít. Za veliké ctnosti byl vysvěcen na kněze a poté na biskupa. Byl mocným divotvůrcem a činil mnoho dobrodiní a velikých skutků jménem Pána Ježíše. Zesnul jako stoletý stařec kolem roku 350.
Přijal mnišství na hoře Sinaj, proto je nazýván „Sinajským“. Za vlády císaře Andronika Paleologa – přibližně v roce 1330 – se Řehoř vypravil na Svatou horu Athos, aby obešel monastýry a poučil se o modlitbě mysli a kontemplaci. Tyto dvě duchovní činnosti byly však v té době obyvatelům Svaté hory takřka neznámé. Jediným, kdo v nich byl vzdělán a dokonale je praktikoval, byl sv. Maxim Kapsokalivitis. Řehoř rozšířil své učení o modlitbě mysli po všech keliích a monastýrech Svaté hory Athonské. Jeho významným učedníkem se stal Kallistos, cařihradský patriarcha, který napsal životopis sv. Řehoře.
Řehoř se posléze odebral do Makedonie a dalších oblastí Balkánu, kde založil monastýry, ve kterých se mniši věnovali modlitbě mysli. Pomohl tak mnoha lidem prohloubit duchovní život a dojít spásy. Jeho zápisky o modlitbě mysli a asketickém způsobu života se staly součástí Filokalie. Napsal mimo jiné i přípěvy Svaté Trojici Důstojno jest, které se zpívají na nedělní půlnočnici. Svatý Řehoř se zařadil k nejvýznamnějším asketům a duchovním učitelům Balkánu. Po vyčerpávajícím životě zesnul pokojně a přenesen byl do Království Kristova.
Pocházel z Betléma, z pokolení Judova. Učil se u svatého Simeona Bohopříjemce v Jeruzalémě. Když začal Pán zvěstovat Boží Království, přidal se i Matěj k těm, kteří Pána milovali – on sám si Ho totiž zamiloval celým srdcem, s oblibou poslouchal Jeho slova a hleděl na Jeho skutky.
Matěj nejprve patřil mezi Sedmdesát menších Kristových učedníků, ale po Zmrtvýchvstání Páně jej apoštolé losem vybrali za jednoho ze Dvanácti velikých apoštolů, namísto Jidáše (Sk 1, 23). Po přijetí Ducha Svatého na Padesátnici odešel Matěj zvěstovat Evangelium, a to nejprve v Judsku a poté v Etiopii, kde podstoupil velké mučení pro Krista. Traduje se, že zvěstoval Evangelium také v Makedonii, kde ho chtěli oslepit. Apoštol se však stal pro své mučitele neviditelným, a tak se vyhnul nebezpečí. V žaláři se mu zjevil Hospodin, posilnil ho a osvobodil. Nakonec se znovu vrátil zvěstovat do Judeje. Zde byl obviněn a předveden před soud velekněze Ananiáše, před kterým nebojácně svědčil o Kristu. Ananiáš, který již předtím dal zabít apoštola Jakuba, odsoudil k smrti i Matěje. Svatého Matěje tehdy vyvedli a ukamenovali. Poté mu sekerou uťali hlavu (pokrytečtí Židé se uchýlili k tomuto římskému způsobu popravy, aby Římanům ukázali, že popravený byl nepřítelem Říma). Takto zemřel tento velký Kristův apoštol a usídlil se ve věčné radosti svého Pána.
Když zahynul papež Štěpán (viz 2. / 15. srpna), byl na jeho místo ustanoven svatý Sixtus, který pocházel z Athén, zpočátku byl filosofem a poté se stal křesťanem. V té době byli římští biskupové zabíjeni jeden za druhým a stát se biskupem v Římě znamenalo totéž co být odsouzeným k smrti. Císař Decius si usmyslel, že zničí křesťanství, a dal papeže Sixta přivést před soud spolu s jeho dvěma diákony, Felicissimem a Agapitem. Když je odváděli do vězení, arcidiákon Vavřinec řekl papeži: „Kampak kráčíš, otče, bez syna? Nemůže jít biskup bez svého arcidiákona!“ Papež ho utěšil a předpověděl mu, že podstoupí za Krista ještě větší muka a že je bude brzy následovat.
A skutečně, jakmile sťali Sixta a jeho dva diákony, byl zatčen i Vavřinec. Ještě předtím shromáždil všechen svůj i církevní majetek a jako správce říznice a církevní pokladny přinesl veškeré církevní cennosti do domu vdovy Kyriaky. Dotekem rukou zbavil Kyriaku velké bolesti hlavy a slepci Crescentionovi navrátil zrak. Uvržený do žaláře zbavil Vavřinec slepoty vězně Lucilia a pokřtil ho. Když to spatřil žalářník Hippolyt, přijal rovněž křest a zakrátko byl umučen za Krista (viz 13. / 26. srpna). Vavřinec se nezřekl Krista, a naopak předsvědčoval Decia, aby se zřekl falešných bohů. Svatého bili kamenem po tváři a po celém těle tzv. škorpiónem, tj. řetězem s ostrými zuby. Vojín Roman, který byl přítomen jeho mučení, uvěřil v Krista a byl okamžitě sťat. Svatého Vavřince nakonec položili nahého na železnou desku, pod níž zapálili oheň. Svatý ležel na rozpáleném loži, vzdával díky Bohu a vytýkal císaři jeho bezbožnost. Tak odevzdal mučedník Vavřinec svou čistou a statečnou duši Bohu. Jeho tělo vzal v noci Hippolyt a odnesl je do domu Kyriaky a posléze do jeskyně, v níž je s úctou pochoval. Stalo se tak roku 258.
Císař Dioklecián jednou vyslal na Sicílii svého vojevůdce Pentagura s příkazem, aby vyhubil všechny křesťany, které tam najde. Pentagurus však žádného křesťana nenalezl, protože těch málo, co jich na Sicílii bylo, se skrývalo před pronásledovateli. Kdosi tehdy udal svatého Eupla, že chodí s jakousi knihou k tajným křesťanům a předčítá jim z ní. Tou knihou bylo svaté Evangelium. Svatý mučedník byl zajat, souzen a podroben krutému mučení. Zatímco jej tloukli železnými tyčemi, Euplos posměšně pravil mučiteli: „Ty blázne, copak nevidíš, že díky Boží pomoci jsou pro mě tato muka jako pavučina? Copak nevymyslíš něco opravdovějšího než tyhle dětské hračky?“ Euplovi zavěsili na krk knihu Evangelia a uvrhli ho do žaláře, kde strávil sedm dní bez jakéhokoli jídla. Poté přivedli Kristova mučedníka na popraviště. Euplos otevřel svaté Evangelium a dlouze z něj četl národu. Mnozí se obrátili ke křesťanské víře. Svatý Euplos byl sťat mečem a přesídlil do Království Nebeského. Stalo se tak roku 304. Jeho divotvorné ostatky jsou uloženy ve vesnici Vico della Batonia poblíž Neapole.
Zuzana byla dcerou kněze Gavinia a neteří papeže Gaia. Gaius a Gavinius pocházeli z císařského rodu a byli příbuznými císaře Diokleciána. Císař měl adoptivního syna Maximiana Galeria, kterého zamýšlel oženit se Zuzanou. Ta však byla celou duší oddána Kristu Pánu a o svatbě s pohanem nechtěla ani slyšet. Když přišli k dívce Maximianovi námluvčí Claudius a Maxim, Zuzana je obrátila na křesťanskou víru i s celým jejich příbuzenstvem. Císaře to rozzuřilo, a přikázal proto odvézt Claudia a Maxima s rodinami do Ostie, tam je upálit a popel vhodit do moře. Zuzana byla sťata mečem v Gaviniově domě. Diokleciánova manželka, tajná křesťanka, v noci přišla pro tělo mučednice a se ctí je pochovala. V domě, kde byla Zuzana zavražděna, zřídil papež Gaius chrám a sloužil v něm. Záhy po smrti Kristovy nevěsty byli umučeni i její otec Gavinius spolu s papežem Gaiem. Všichni trpěli za Pána a přijali korunu mučednické slávy v létech 295-296.
Císař Dioklecián navštívil jednou město Nikomédii se zlým úmyslem – chtěl vyhubit všechny tamní křesťany. Jeden ze správců města jménem Aniketos se nezalekl hrozeb a směle vyznal před císařem svoji víru v Krista jako Pána a Boha, jenž se vtělil pro naši spásu. Svatý Aniketas vyčetl všem modloslužebníkům, že uctívají hluché a němé kameny a že se nesluší, aby se jim rozumný člověk klaněl. Rozhněvaný císař přikázal, aby mu usekli jazyk. Aniketas však působením Boží moci nepřestával hovořit. Proto na něj vypustili lva – avšak ten se před ním pokořil. V téže chvíli se rozpadla Herkulova svatyně.
Když viděl Aniketovy zázraky a trpělivost jeho příbuzný Fotios, vyznal i on, že je křesťanem, a zvolal k císaři: „Styď se, modláři, tví bohové jsou nicotní!“ Císař přikázal, aby ho sťali mečem, ale kat, který již pozvedl proti Fotiovi ruku, usmrtil sám sebe. Fotia a Aniketa zakovali do želez a odvedli do žaláře, v němž strávili tři roky. Když je opět podrobili krutému trýznění, nijak jim to neuškodilo a ještě se mučitelům vysmáli. Mučitelé tedy zapálili oheň pod velkou pecí a vhodili oba svaté do ní. Do ohně s nimi dobrovolně vešli mnozí jiní křesťané, muži i ženy s dětmi. Z plamenů se pak nesla modlitba, kterou křesťané děkovali Pánu za mučednickou smrt. Stalo se tak v roce 305 či 306. Svatí Aniketas a Fotios jsou vzýváni v modlitbách svaté tajiny pomazání nemocných a při svěcení vody.
Svatý prorok Micheáš. Pocházel z pokolení Judova, z vesnice Mórešet, proto je nazýván Mórešetským. Byl současníkem proroků Izaiáše, Ámose a Ozeáše a judských králů Jótama, Achaza a Ezechiáše. Veřejně odsuzoval mravní poklesky svého národa, vystupoval proti falešným prorokům, kteří prorokovali za víno a opojné nápoje. Předpověděl zkázu Samaří. Prorokoval pád Jeruzaléma jako důsledek toho, že jeho předáci soudí za úplatek, kněží učí za odměnu a jeho proroci věští za stříbro. Proto kvůli vám bude Sión rozorán jako pole a Jeruzalém se stane sutinami (Mi 3, 11-12).
Ze všech jeho proroctví však bylo nejdůležitějším proroctví o Mesiáši, Spasiteli našich duší. Micheáš označil Betlém za místo narození Mesiáše, jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných (Mi 5, 1).
Neví se přesně, zda byl i tento prorok Židy zabit, nebo zemřel přirozenou smrtí (viz Jr 26, 18-19). Je však známo, že byl pochován v rodné vesnici a jeho ostatky byly nalezeny spolu s ostatky proroka Habakuka za panování císaře Theodosia Velikého, na základě tajemného zjevení, jehož se dostalo eleutheropolskému biskupu Zevinovi.
Narodil se na Kypru bohatým a významným rodičům. Nabyl vysokého vzdělání, oženil se a měl děti. Po smrti své manželky však zatoužil po mnišském životě, svěřil své děti do Boží péče a odešel do Sýrie. Proslul svým milosrdenstvím, mírností a duchovní moudrostí, a proto si jej obyvatelé města Apamea zvolili za svého biskupa. Biskup Marcel horlivě usiloval o obrácení pohanů na křesťanskou víru. Poté, co požár zničil jeden pohanský chrám, modloslužebníci zajali Marcela, obvinili ho v tom, že požár předpověděl, a poté jej upálili. Stalo se tak kolem roku 389. V hagiografii sv. Marcela je poučné i to, že jsou v něm zmínky o svěcení vody a používání svěcené vody.
Pán, který na Sinaji uložil v pátém přikázání: „cti otce svého a matku svou“, ukázal nám Sám nejzářivější příklad synovské úcty. Když visel na kříži, uviděl v mukách Svou Matku, ukázal na apoštola Jana a pravil k Ní: „Ženo, hle syn Tvůj!“ Janovi pak řekl: „Hle, Matka tvá!“ Poté, co se takto postaral o Svou Matku, vypustil ducha. Jan vlastnil dům na Sionu v Jeruzalémě; v něm zůstala a žila Bohorodice až do posledních dní Svého pozemského života. Svými modlitbami, dobrými radami, mírností a trpělivostí mnoho pomáhala apoštolům Svého Syna.
Pobývajíc v Jeruzalémě, často obcházela místa spojená s velikými událostmi a skutky Jejího Syna. Obzvláště často chodila na Golgotu, do Betléma a na Olivovou horu. Cestovala však i do dalekých zemí – připomíná se Její setkání se sv. Ignatiem Bohonosným v Antiochii; návštěva Kristem vzkříšeného sv. Lazara, biskupa kyperského; návštěva Sv. Hory Athos, které požehnala; a také pobyt v Efesu se sv. Janem během velkého pronásledování křesťanů v Jeruzalémě. Ve Svém stáří se Bohorodice často modlila ke Svému Pánu a Bohu na Olivové hoře, na místě Jeho nanebevstoupení.
Jednoho dne se Jí zjevil archanděl Gabriel se zvěstí o Jejím brzkém zesnutí. Daroval Jí rajskou palmovou ratolest, s níž pak s velikou radostí uvítala svaté apoštoly, přenesené Boží mocí k Jejímu lůžku. Bohorodice je povzbuzovala a utěšovala. Poté odevzdala Svého ducha Bohu bez jakéhokoli utrpení a tělesné bolesti. Apoštolé zvedli lůžko s tělem Přečisté Panny, z něhož vycházela nadpozemsky libá vůně, a v doprovodu množství křesťanů je přenesli do Getsemanské zahrady, do hrobky svatých Jáchyma a Anny. Před zlobnými Židy bylo procesí z Boží vůle skryto v oblaku. Jeden z židovských kněží se přesto pokusil lůžko převrhnout, ale sotva se ho dotkl, usekl mu anděl Boží obě ruce. Začal tedy prosit apoštoly o pomoc a byl skutečně uzdraven, neboť vyznal svou víru v Pána Ježíše Krista.
Apoštol Tomáš se zpozdil a nebyl pohřbu přítomen. Bůh tak chtěl proto, aby se zjevilo nové a přeslavné tajemství o Přesvaté Bohorodici. Tomáš přišel teprve třetího dne a vroucně si přál rozloučit se se svatým tělem Přečisté Panny. Když však apoštolé otevřeli hrobku, našli v něm pouze pohřební plátno; tělo už v hrobě nebylo. Téhož večera se Bohorodice apoštolům zjevila obklopená množstvím andělů a pravila k nim: „Radujte se, neboť Já budu s vámi na věky.“
V době, kdy náš Pán zvěstoval Evangelium a uzdravoval každou bolest a všeliký lidský neduh, žil ve městě Edessa na břehu řeky Eufrat jistý král Abgar, trpící malomocenstvím. Doslechl se o Kristu – Lékaři, který dokáže uzdravit z každého trápení a choroby – a poslal k Němu do Palestiny malíře Ananiáše s listem, ve kterém Abgar prosil Pána, aby přišel do Edessy a uzdravil jej z malomocenství. Pro případ, že by Pán nemohl přijít, nařídil Ananiášovi, aby namaloval Jeho tvář a přinesl mu ji, protože věřil, že mu obraz navrátí zdraví. Pán vzkázal, že nemůže přijít, neboť se přibližoval čas Jeho utrpení; vzal však plátno, otřel jím Svůj obličej a na plátně zůstal dokonalý otisk Jeho přečisté tváře. Toto plátno dal Pán Ananiášovi se vzkazem, že se díky němu král uzdraví, ale ne zcela; později k němu totiž Pán vyšle posla, který zahladí i poslední zbytek jeho nemoci. Král Abgar přijal plátno, políbil ho a malomocenství zmizelo z celého jeho těla, až na malou skvrnu na tváři.
Později přišel k Abgarovi s evangelní zvěstí apoštol Tadeáš, tajně ho uzdravil a pokřtil. Král dal tehdy zničit modly, které stály před vstupem do města, a nad městskou branou umístil ono plátno s Kristovou tváří, nalepené na dřevě, ve zlatém rámu a okrášlené perlami. Pod ikonu na bráně král napsal: „Kriste Bože, nebude zahanben nikdo, kdo v Tebe doufá.“ Když jeden z Abgarových pravnuků později obnovil modloslužebnictví, biskup toho města přišel v noci a zazdil ikonu ve zdi nad branou. Od těch dob uplynula století. Za vlády císaře Justiniána napadl Edessu perský král Chosroés (Husrav II.) a na město dolehlo veliké soužení. Edesskému biskupu Eulabiovi se však zjevila Přesvatá Bohorodice a odhalila mu tajemství zazděné a zapomenuté ikony. Ikonu objevili a její mocí byla perská armáda poražena.
Vykonával kněžskou službu v Achaji, pocházel z bohaté a vznešené rodiny, měl mírnou a dobrotivou povahu a miloval Boha i člověka.
Za vlády císaře Decia, v den svátku Narození Kristova, vtrhli pohané během bohoslužby do chrámu, vyvlekli Myróna ven a začali jej mučit. Trýzněnému Myrónovi se zjevili v ohni andělé a dodali mu síly. Mučitelé vyřezávali z Myrónovy kůže řemínky, dlouhé od hlavy až k nohám. Mučedník se zmocnil jednoho z těchto řemínků a hodil jej do tváře soudci-mučiteli. Rozběsněný soudce Antipater uchopil meč a zabil sám sebe. Svatého mučedníka nakonec odvedli do města Kyziku, kde byl v roce 250 sťat.
Florus a Laurus byli bratry podle těla i podle ducha. Žili v Ilýrii, oba byli horlivými křesťany a svou profesí dovednými kameníky. Jednou byli najati, aby postavili pohanský chrám. Během stavby se stalo, že z jednoho kamene odletěl úlomek a zasáhl oko syna pohanského kněze, který zvědavě sledoval práci najatých kameníků. Když spatřil kněz svého syna zraněného a zakrváceného, začal Floru a Laurovi spílat a chystal se je tlouci. Bratři mu však řekli, že pokud uvěří v Boha, v něhož věří oni, jeho syn se uzdraví. Kněz přislíbil. Florus a Laurus se vroucně pomodlili k jedinému živému Bohu a znamením kříže přežehnali jinochovo nevidoucí oko. A knězův syn se ihned uzdravil a viděl stejně dobře jako dřív. Tehdy přijali kněz Merentius i jeho syn svatý křest. Florus a Laurus dokončili stavbu chrámu, ozdobili jej křížem, shromáždili všechny křesťany a posvětili chrám jménem Pána Ježíše a celonočním zpěvem. Když se o tom doslechl ilyrský místodržitel, upálil mnoho křesťanů a Flora s Laurem dal svrhnout do studny a zasypat zeminou. Jejich ostatky byly posléze nalezeny a přeneseny do Cařihradu. Oba bratří byli umučeni za Krista a Kristem oslaveni ve 2. století.
Tento veliký asketa a světlo pravoslavné Církve se narodil ve vesnici Skryno poblíž Sofie (tehdy Sredec) za vlády cara Borise. Narodil se chudým, ale zbožným rodičům. Po jejich smrti přijal mnišství, odešel na jednu pustou horu a v tamní jeskyni začal svůj asketický zápas. Musel překonávat mnoho nástrah od démonů i lidí, od loupežníků i svých příbuzných. Po čase přešel na Rilskou horu a usadil se v dutém stromě. Živil se pouze trávou a fazolemi, které začaly Božím řízením růst kolem jeho příbytku. Mnohá léta nespatřil lidskou tvář, dokud jej – opět Božím řízením – neobjevili pastýři, kteří v těch místech hledali své ztracené ovce. Tak se o světci dozvěděli lidé a začali k němu přicházet s prosbami o pomoc v nemocech a trápeních.
Navštěvoval ho i sám bulharský car Petr a vyptával se jej na radu. Kolem Jana se usadilo mnoho horlitelů duchovního života. Brzy tu byl vybudován chrám a monastýr. Svatý Jan odešel pokojně k Hospodinu 18. (31.) srpna roku 946. Po smrti se zjevil svým učedníkům. Jeho svaté ostatky byly přeneseny nejprve do Sofie, pak do Uherska, následně do Velikého Tarnova a nakonec do Rilského kláštera, kde spočívají dodnes. Rilský monastýr byl po dlouhá staletí zářivým majákem a místem divotvorné moci, jakož i duchovní útěchou celého křesťanského národa Bulharska, zejména v krušných dobách tureckého jha.
Zastával hodnost důstojníka-tribuna v římském vojsku za vlády císaře Maximiána (286-308). Narodil se v Sýrii a v Sýrii vykonával i svou vojenskou službu. V dobách ohrožení římského impéria ze strany Persie byl Ondřej jakožto nejstatečnější a nejzkušenější z velitelů povýšen na strateláta (vojevůdce). Jsa tajným křesťanem, spolehl se plně na Boha Živého, vybral si z velkého vojska jen ty nejlepší a vytáhl do boje. Před bitvou pravil svým vojínům, že budou-li všichni prosit o pomoc Krista jako jediného pravého Boha, rozpadne se nepřátelské vojsko na prach. Vojáci, povzbuzení Ondřejem a jeho vírou, se pomodlili ke Kristu a nepřátelé se skutečně rozutekli. Perská armáda byla uvedena v naprostý zmatek.
Když se Ondřej vítězně vrátil do Antiochie, závistníci ho udali, že je křesťanem, a prokurátor jej povolal před soud. Ondřej se veřejně přihlásil ke své neochvějné víře v Krista. Po krutém mučení uvrhl prokurátor Ondřeje do žaláře a napsal o něm do Říma císaři. Maximián věděl, že se Ondřej těší lásce lidu i vojska. Přikázal proto, aby byl propuštěn na svobodu a aby byl nalezen nějaký jiný důvod, pro který by mohl být usmrcen. Díky Božímu zjevení se Ondřej dozvěděl o tomto příkazu, shromáždil své věrné vojáky – bylo jich celkem 2593 – a odebral se s nimi do kilíkijského Tarsu, kde všichni přijali křest z rukou biskupa Petra. Pronásledovaní státní mocí, ukryli se Ondřej a jeho družina v Arménii na hoře Taurus. Tam, v úzké soutěsce, přijali vojíni Krále Nebeského mučednickou smrt z rukou bezbožných vojáků. Žádný z nich se nesnažil bránit, naopak, všichni si přáli mučednicky zemřít za Krista. Na místě, kde byla prolita jejich krev, vytryskl léčivý pramen, jehož voda uzdravuje mnohé nemoci. Biskup Petr přišel na ono místo tajně se svými kleriky a se ctí pochoval těla svatých mučedníků.
Byl poslední z patnácti izraelských soudců. Žil 1100 roků před Kristem. Pocházel z Léviho pokolení, z města Ramat nebo Arimatie, ve které se později narodil úctyhodný Josef, co požádal Piláta o Ježíšovo tělo k pochování. Samuelovi rodiče byli Elkána a Anna. Anna byla neplodná, ale syna si na Bohu vymodlila. Když dovršil 3 roky, tak jej zasvětila Bohu a Samuel žil v Silome. Ve 12 letech věku měl, v blízkosti archy smlouvy, od Boha zjevení o trestu, který čeká rodinu velekněze Elího, za to, že nezasáhl proti zkaženosti svých synů Chofního a Pinchase. Toto zjevení se brzy vyplnilo: Filištínci porazili Izraelity, zabili oba Elího syny a ukořistili archu smlouvy. Když posel zvěstoval Elímu tato neštěstí, tak padl mrtev k zemi. Bylo mu 98 let. Totéž se stalo i Pinchasově manželce.
Od té doby byli Izraelité po 20 let pod filištínskou nadvládou. Poté poslal Bůh svému národu Samuele, aby mu zvěstoval pokání, pokud se chce zachránit z područí nepřátel. Izraelský lid učinil pokání, zavrhl cizí modly a ustanovil si Samuele za proroka, kněze a soudce. Samuel tehdy vytáhl s vojskem proti Filištíncům a s Boží pomocí nad nimi zvítězil a osvobodil od nich zemi i národ. Samuel byl poté v pokoji až do stáří soudcem Izraelitů. Když už byl velmi stár, lid jej žádal, aby jim místo sebe ustanovil krále. Marně je Samuel přesvědčoval a vysvětloval, že Bůh je jejich jediným králem. I když se požadavek lidu Bohu také nelíbil, nařídil Samuelovi, aby jim za krále pomazal Saula, syna Kíšova z Benjaminova kmene.
Saul vládl krátký čas a Bůh jej zavrhl pro jeho opovážlivosti a neposlušnosti, a nařídil Samuelovi, aby místo Saula pomazal na krále Davida, syna Jesseho. Před svou smrtí svolal Samuel všechen lid a rozloučil se s ním. A když pak zemřel, byl oplakáván celým Izraelem, a pak důstojně pochován ve svém domě v Rámě.
Svatý Tadeáš nejprve naslouchal učení svatého Jana Křtitele a přijal od něj křest, ale když spatřil Pána Ježíše, následoval Jej. Pán ho začlenil mezi Sedmdesát menších apoštolů, které poslal po dvou před tváří Svou (Lk 10,1). Po Svém slavném zmrtvýchvstání a nanebevstoupení vyslal Pán Tadeáše do jeho rodného města Edessy, podle slibu, který dal Kristus knížeti Abgarovi, když mu poslal plátno s vyobrazením Své tváře. Políbením tohoto plátna se Abgar tehdy uzdravil z malomocenství, ale ne úplně. Na tváři mu zůstala ještě malá skvrna. Jakmile přišel svatý Tadeáš k Abgarovi, byl přijat s velkou radostí. Kristův apoštol ho poučil o pravé víře a pak jej pokřtil. Když pokřtěný Abgar vycházel z vody, zmizel i poslední zbytek malomocenství a kníže byl zcela zdráv. Abgar oslavil pravého Boha a zatoužil, aby Jej poznal a oslavil i jeho národ. Svolal tedy všechny obyvatele Edessy před apoštola Tadeáše, aby si vyslechli jeho kázání o Kristu. Když lidé slyšeli apoštolova slova a viděli zázračné uzdravení svého knížete, zavrhli modly i nečistý život, přijali víru Kristovu a dali se pokřtít. Tak bylo město Edessa osvíceno křesťanskou vírou. Kníže Abgar přinesl mnoho zlata a nabídl je apoštolovi. Tadeáš mu však řekl: „Jestliže jsme opustili své vlastní, jak můžeme přijmout cizí?“ Svatý Tadeáš zvěstoval Evangelium v Sýrii a Fénicii. Zesnul v Pánu ve fénickém městě Berytus (dnešní Bejrút).
Bassa byla manželkou pohanského kněze, ale zároveň tajnou křesťankou. Své syny vychovala v křesťanském duchu. Manžel ji kvůli víře začal nenávidět a vydal ji i se syny soudci na mučení. Po krutém trýznění byli synové sťati mečem (pravděpodobně v makedonské Edesse). Když Bassa viděla, že její synové čestně završili své mučednické hrdinství pro Krista, byla naplněna radostí a sama s ještě větší odhodlaností přijímala muku za mukou. Poté, co byla vržena do moře, zjevili se andělé a odvedli ji na jeden ostrov v Mramorovém moři, kde byla za vlády císaře Maximiána sťata mečem. Tak se svatá Bassa stala dvojnásob hodnou Kristova království – jako mučednice a jako matka mučedníků.
Tento svatý muž byl sluhou sv. Dimitrije, místodržitele soluňského. Když byl sv. Dimitrij sťat císařem Maximianem, Lupus namočil v krvi mučedníka okraj svého šatu a prsten. Jejich pomocí pak činil v Soluni mnohé zázraky a uzdravoval lidi ze všech nemocí a utrpení. Jakmile se o tom dozvěděl Maximianus, který tehdy ještě pobýval v Soluni, nařídil, aby Lupa mučili a usmrtili. Ale vojíni, kteří proti Lupovi pozvedli své zbraně, vrhli se vzájemně jeden na druhého a těžce se zranili. Lupus nebyl ještě pokřtěn, avšak celou svou bytostí byl oddán Kristu, a proto se modlil, aby mu Bůh dopřál přijmout před smrtí křest. Tu se na svatého mučedníka vylila nečekaně voda z oblaku, a tak byl pokřtěn shůry. Po dlouhém a krutém mučení byl svatý Lupus sťat a přenesen do Nebeského Království.
Svatý Potinus byl vyslán svatým Polykarpem z Malé Asie do Galie, aby tam kázal Evangelium. Stal se prvním biskupem lyonským a obrátil ke křesťanství množství pohanů. Během pronásledování křesťanů byl Potinus v roce 177 přiveden k soudu, či přesněji, byl k němu přinesen, neboť mu již bylo devadesát let. „Kdo je křesťanský Bůh?“ zeptal se jej prokonsul. „Dozvíš se to, pokud toho budeš hoden,“ odpověděl mučedník. Bezbožníci se na něj vrhli s holemi a kameny a bez milosti jej tloukli. Nakonec ho uvrhli do žaláře, kde svatý Potinus po dvou dnech zesnul a přesídlil do Království Nebeského.
V mládí byl učedníkem svatého Polykarpa, učedníka apoštolů, který jej poslal zvěstovat Krista do Galie. Po mučednické smrti svatého Potina byl Irenej ustanoven biskupem. Svatý Irenej je autorem mnoha spisů, ve kterých vykládal pravoslavnou víru a bránil ji před heretiky. Byl umučen za Krista za vlády císaře Severa v roce 202, spolu s mnoha tisíci křesťany (19 000).
Narozen v Sebastě, stal se učedníkem a následovníkem apoštolů Jana Bohoslovce a Pavla. Ačkoli nepatří k Sedmdesáti apoštolům, přesto je nazýván apoštolem za to, že byl učedníkem velikých apoštolů a sám projevoval ve službě Evangeliu vpravdě apoštolskou horlivost.
Jakožto vysvěcený biskup-misionář sv. Eutychés mnoho cestoval, doprovázen andělem. Ve vězení přijímal od anděla nebeský chléb. Když jeho tělo rozrývali mučitelé železnými hřeby, vytekla z něj krev spolu s vonným myrem. Svatého vrhli do ohně i před krvelačná zvířata, nic z toho mu však Boží mocí neuškodilo. Nakonec byl sťat v Sebastě.
Tohoto dne se slaví přenesení ostatků svatého Bartoloměje, jehož hlavní svátek je 11. (24.) června. Když byl tento velký apoštol ukřižován v arménské Albanopoli, křesťané sňali jeho tělo z kříže a důstojně je uložili do olověné rakve. Protože se u hrobu apoštola dělo mnoho zázraků, zejména uzdravení nemocných, a přibývalo tak křesťanů, zmocnili se pohané rakve s Bartolomějovými ostatky a vhodili ji do moře. Ve stejné době učinili totéž i s dalšími čtyřmi rakvemi čtyř mučedníků: Papiana, Lukiana, Řehoře a Akakia. Božím řízením se však rakve nepotopily, nýbrž neseny vodou dopluly na různá místa: Akakiova rakev do města Askalon (Aškelon), Řehořova do Kalábrie, Lukianova do Messiny, Papianova na opačnou stranu Sicílie a Bartolomějova na Liparské ostrovy. Liparský biskup Agathon byl tajemným zjevením zpraven o tom, že se ostatky svatého apoštola Bartoloměje přibližují. Vyšel tedy s duchovenstvem a věřícími na břeh a všichni rakev uvítali s velikou radostí. Při té příležitosti se působením svatých ostatkům udála mnohá uzdravení nemocných.
Ostatky pak byly uloženy v chrámu svatého Bartoloměje a ležely zde až do doby Theofila Obrazoborce (kolem roku 839). Protože tehdy začali Liparské ostrovy ohrožovat muslimové, byly apoštolovy ostatky přeneseny do města Benevento. Tak Pán oslavil svého apoštola zázraky během jeho života i po jeho smrti.
Svatý Titus patřil k Sedmdesáti apoštolům. Narodil se na Krétě a byl vychován v duchu řecké filozofie a poezie. Inspirován jedním snem, dal se do čtení proroka Izaiáše a začal pochybovat o celé helénské moudrosti. Jakmile se doslechl o Kristu Pánu, odešel s několika dalšími Kréťany do Jeruzaléma a osobně slyšel Spasitelova slova a viděl Jeho mocné skutky. Jeho jinošské srdce zcela přilnulo ke Kristu.
Později byl pokřtěn apoštolem Pavlem, kterému sloužil jako syn svému otci a pomáhal ve zvěstování Evangelia. Pavel Tita natolik miloval, že ho nazýval jak synem (Tit 1,4), tak i bratrem (2Ko 12,18). S apoštolem národů sv. Pavlem Titus mnoho cestoval a byl jím ustanoven krétským biskupem. Byl přítomen Pavlově utrpení v Římě a s úctou pak pochoval tělo svého učitele a duchovního otce. Následně se vrátil na Krétu, kde s velkým úspěchem křtil pohany a moudře spravoval Boží církev až do vysokého stáří. Zesnul ve věku 94 let.
Pocházeli ze vznešených rodů v Nikomédii a žili jako manželé. Hadrián byl pohanem a zastával místo vysokého římského úředníka – prétora. Natálie byla tajnou křesťankou. Oba byli mladí a žili v manželství jen třináct měsíců. Tehdy navštívil Nikomédii zákeřný císař Maximianus a nařídil, aby byli křesťané pochytáni a vydáni na mučení. Nedaleko města bylo v jedné jeskyni schováno 23 křesťanů. Kdosi je prozradil, a tak byli mučeni, bičováni volskými šlachami a holemi a poté uvrženi do žaláře. Po čase je vyvedli z vězení a postavili před prétora, aby si zapsal jejich jména. Jakmile Hadrián spatřil tyto zmučené, ale trpělivé, klidné a pokorné lidi, zapřísahal je, aby mu řekli, co očekávají od svého Boha, jestliže podstupují taková muka. A oni mu vyprávěli o blaženosti, jíž se dostane spravedlivým v Božím království. Když to Hadrián uslyšel, opět se na mučedníky podíval, najednou se otočil k písaři a řekl mu: „Zapiš s těmito svatými i mé jméno, já jsem také křesťan!“
Doslechl se o tom i císař a zeptal se Hadriána: „Copak jsi ztratil rozum?“ Hadrián mu odpověděl: „Rozum jsem neztratil, naopak jsem k rozumu přišel!“ Když se o tom dozvěděla Natálie, naplnila se radostí a pospíchala do žaláře, aby tam sloužila všem spoutaným křesťanům. Zatímco jejího muže bili a mučili nejrůznějšími způsoby, ona jej posilovala, aby vydržel až do konce. Po dlouhých mučeních a věznění přikázal císař, aby do žaláře přinesli kovadlinu a kladivem přelámali vězňům ruce i nohy. V přetěžkých mukách vypustil Hadrián svého ducha společně s 23 čestnými muži. Jejich ostatky dala Natálie přenést do Cařihradu a tam je s úctou pochovala. Po několika dnech se Natálii zjevil svatý Hadrián v zářivé kráse a pozval i ji k Vládci Kristu. Tehdy odevzdala blažená Natálie svou duši pokojně Hospodinu.
Pocházel z Egypta a patřil mezi velké egyptské askety – duchovní bojovníky. Už jako chlapec navštěvoval významné duchovní otce a sbíral od nich zkušenosti. Jednou požádal starce Pavla, aby ho dovedl ke sv. Paisiovi. Když ho Paisij uviděl, pravil: „Toto dítě spasí mnohé, protože je s ním ruka Boží.“ Časem Pimen přijal mnišství a přivedl k němu i své dva bratry.
Jednou za nimi přišla jejich matka, aby viděla své syny, ale Pimen ji nepustil dovnitř, jen se jí zeptal přes dveře: „Chtěla by jsi nás vidět radši teď tady anebo ve věčném životě?“ Matka odešla bez zármutku a říkala si: „Pokud vás uvidím určitě tam, tak zde vás nyní vidět nechci.“
V monastýru, kde žili tito tři bratři a který vedl nejstarší z nich, Anubios, byl tento typikon (řád): v noci strávili 4 hodiny ručními pracemi, 4 hodiny spali a 4 hodiny zpívali žalmy. Přes den dopoledne střídali práci a modlitbu, odpoledne do večerní četli a potom se chystali na večeři – jediné jídlo za 24 hodin, sestavájící se většinou ze zeleniny. Sám Pimen o jejich životě hovoří takto: „Jedli jsme to, co nám bylo předloženo, nikdo nikdy neřekl: dej mi něco jiného, nebo toto nechci. Tak jsme strávili celý život v tichosti a pokoji.“ Ctihodný Pimen žil v 5. století a pokojně zesnul v hlubokém stáří.
Narodil se jako Etiopan a žil nejprve jako lupič a vůdce loupeživé bandy, později se stal kajícníkem a velikým asketou. Mojžíš byl původně otrokem, svému pánu však uprchl a přidal se k lupičům. Pro svou velkou fyzickou sílu a bezohlednost si ho lupiči vybrali za svého vůdce. Posléze na něj dolehly výčitky svědomí a začal se kát ze zlých skutků, kterých se dopustil. Opustil lupičskou tlupu, vstoupil do kláštera a zcela se oddal poslušenství svému duchovnímu otci a monastýrskému řádu. Mnoho čerpal z poučení svatých otců Makária, Arsenia a Isidora. Později se oddal mlčenlivosti a uzavřel se do své kelie, kde se plně věnoval fyzické práci, modlitbě, bdění a rozjímání o Bohu. Mučen démonem smilstva, vyznal se knězi Isidorovi a dostal od něj radu, aby se co nejvíce postil a nejedl do sytosti. Když ani to nepomohlo, začal na radu starce v noci bdít a vestoje se modlit; poté si zvykl celou noc nosit ostatním starcům vodu ze vzdálené studny. Po šesti letech vypjatého úsilí ho konečně svatý Isidor zázračně uzdravil ze smilných myšlenek, fantazií a snů, které mu démoni podsouvali.
Ve stáří byl vysvěcen na kněze. Založil vlastní monastýr a měl 75 učedníků. Dožil se 75 let. Předvídaje svou smrt, vyzval jednoho dne své učedníky, aby uprchli, protože monastýr napadnou barbaři. Učedníci jej přemlouvali, aby uprchl s nimi; on však pravil, že musí zemřít násilnou smrtí, protože sám dříve násilí páchal – aby se naplnila slova: Kdo se chápou meče, mečem zahynou (Mt 26, 52). Zůstal v monastýru ještě s dalšími šesti bratry, a když barbaři přišli, všechny mečem zabili. Jeden z bratrů, který se ukryl poblíž toho místa, spatřil sedm jasných věnců, které se snesly na hlavy sedmi mučedníků.
V tento den jsou připomínáni nikoli všichni srbští svatí, nýbrž jen několik arcibiskupů a patriarchů:
• svatý Sáva, první srbský arcibiskup, který byl nazván „apoštolům rovný“
• Arsenij, nástupce svatého Sávy, veliký hierarcha a divotvůrce
• Sáva II., syn prvního srbského krále Štěpána, který žil dlouhou dobu v Jeruzalémě a který byl „mírností podoben Mojžíšovi“
• Nikodém, který vedl duchovní boj na Svaté Hoře Athos, stal se igumenem monastýru Chilandar a posléze arcibiskupem „celé země srbské a přímořské“
• Joanikij, který byl nejdříve arcibiskupem a v létech 1346-1349 patriarchou
• Efrém, asketa, který byl proti své vůli zvolen patriarchou za vlády knížete Lazara a který se poté, co Lazara v roce 1376 korunoval, vzdal patriaršího trůnu a odešel do samoty
• Spiridon, nástupce Efrémův, který zemřel v roce 1388
• Makarij, který obnovil mnohé staré zadužbiny (monastýry postavené za účelem spásy duše donátora), dal tisknout církevní knihy ve Skadaru, Benátkách, Bělehradě a dalších místech, postavil známou trapézu u Pečského monastýru a vykonal mnoho prospěšného pro Církev za pomoci svého bratra, velkovezíra Mehmeda Sokoloviče; zesnul v roce 1574
• Gabriel, který pocházel ze šlechtického rodu Rajičovců a účastnil se moskevského sněmu za patriarchy Nikona, pročež byl odsouzen Turky za velezradu a oběšen v roce 1656
Kromě jmenovaných jsou dnes připomínáni také Jevstatij, Jakub, Daniel, Sáva III., Řehoř, Jan, Maxim a Nikon. Mnozí z nich žili asketicky na Svaté Hoře Athos, ale všichni byli „věrnými služebníky a dobrými dělníky na vinici Páně“.
Svatý Alexandr se účastnil 1. všeobecného sněmu v Nikáji místo patriarchy Mitrofana, který byl již pokročilého věku, a posléze se stal jeho nástupcem na patriarším trůnu. Když se s ním chtěli jistí filosofové přít o víře, řekl jednomu z nich: „Jménem mého Pána Ježíše Krista ti přikazuji, abys umlkl!“ V tu chvíli filosof oněměl. Svou modlitbou zkrátil život i heretiku Ariovi. Alexandr zemřel v 98. roce svého života, v roce 340.
Svatý Jan Postník spravoval Církev v dobách zločinného císaře Anastasia, heretika-acephality. Zesnul v roce 595.
Svatý Pavel IV. spravoval Církev pět let a osm měsíců, avšak zřekl se trůnu a tajně přijal schimu, aby se kál ze svého hříchu, neboť se dříve zastával obrazoborců. Byl předchůdcem velkého patriarchy Tarasia a zemřel za vlády císařovny Ireny a císaře Konstantina v roce 784.
Po Svém zesnutí dala Bohorodice Svůj pás apoštolu Tomášovi. Tento pás byl nejdříve přenesen do Cařihradu a uložen v zapečetěné schránce v chrámu Přesvaté Bohorodice v Blachernu, který byl postaven za spásu duše císařovny Pulcherie. Schránka se nikdy neotvírala, dokud nenastoupil na trůn císař Lev Moudrý (886-912). Císařova manželka Zoé onemocněla duševní chorobou a poté, co se jí dostalo tajemného vidění, projevila přání, aby na ni položili pás Přesvaté Bohorodice. Císař uprosil patriarchu, který schránku otevřel, vynesl z ní pás a položil jej na nemocnou císařovnu. Císařovna se okamžitě uzdravila a na památku tohoto zázraku byl ustanoven dnešní svátek.
Jedna z částí pásu se nachází v gruzínském městě Zugdidi. Došlo k tomu takto: císařova dcera Romana byla díky pásu rovněž uzdravena a později, když ji otec vdal za gruzínského krále Abuchaze, vzala si část tohoto pásu s sebou. Později byl v mingrelském Zugdidi na rozkaz ruského cara Alexandra I. postaven zvláštní chrám, kde se uchovává tato část divotvorného oděvu Přesvaté Bohorodice.
První všeobecný sněm se usnesl, že církevní rok bude začínat 1. září. Měsíc září představoval již pro starozákonní Židy počátek nového občanského roku (Ex 23, 16), neboť byl měsícem sklizně a přinášení děkovných obětí Bohu. Právě v době tohoto svátku vstoupil Pán Ježíš do synagogy v Nazaretu, otevřel knihu proroka Izaiáše a přečetl tato slova: Duch Páně je nade Mnou, neboť pomazal Mne, abych kázal Evangelium chudým, a poslal Mne uzdravovat zkroušené srdcem, zajatým zvěstovat propuštění a slepým prozření, soužené propustit na svobodu, zvěstovat vzácné léto Páně (Luk 4,18-19; Iz 61,1-2).
Měsíc září je v křesťanské historii význačný také tím, že v něm císař Konstantin Veliký zvítězil nad Maxentiem, nepřítelem křesťanské víry, a po tomto vítězství zavládla svoboda vyznávání křesťanské víry v celé Římské říši. Po dlouhou dobu začínal v křesťanském světě občanský i církevní rok ve stejný den – 1. září. Později byl počátek občanského roku přenesen na 1. ledna: nejprve v západní Evropě a za vlády Petra Velikého i v Rusku.
Pocházel ze Sýrie, z rodiny zemědělců. V osmnácti letech uprchl z domova a přijal mnišství. Oddal se nejtěžším formám askeze, postíval se až 40 dnů. Poté přikročil ke zvláštnímu asketickému skutku, jenž byl do té doby neznámý: ve dne i v noci stál na sloupu v nepřetržité modlitbě. Jeho sloup měl zpočátku výšku 6 loktů, pak 20 loktů, následně 36 loktů a nakonec 40 loktů. Simeonova matka přišla dvakrát, aby jej spatřila, on ji však nepřijal a ze sloupu jí pravil: „Neruš mne nyní, matko; budeme-li toho hodni, uvidíme se na onom světě.“ Svatý Simeon vytrpěl bezpočet ďábelských útoků, ale nade všemi zvítězil modlitbou k Bohu. Činil veliké a hojné zázraky, uzdravoval slovem a modlitbou mnohé nemocné. Kolem jeho sloupu se shromažďovali lidé ze všech světa stran: bohatí i chudí, králové i otroci. A světec všem pomáhal: někomu navracel tělesné zdraví, jinému poskytoval útěchu v poučení, dalšímu vytýkal nesprávnou víru. Císařovnu Eudoxii odvrátil od Eutychiovy hereze a navrátil ji k Pravoslaví. Svatý Simeon, který žil v dobách císařů Theodosia Mladšího, Markiana a Lva Velikého, se stal prvním sloupovníkem v dějinách křesťanství a velikým divotvůrcem. Dožil se věku 103 let a zesnul v Pánu 1. (14.) září roku 459. Jeho svaté ostatky byly přeneseny do Antiochie, do chrámu, který je mu zasvěcen.
Byl vůdcem židovského národa po Mojžíšově smrti. Z několika set tisíců Židů, kteří vyšli z Egypta, pouze on a Káleb vstoupili do Země zaslíbené. O jeho skutcích, zázracích a věrnosti Bohu si můžeme přečíst v biblické knize Jozue. Žil 110 let a zesnul kolem roku 1440 před narozením Ježíše Krista.
Narodil se v Paflagonii váženým křesťanským rodičům Theodotovi a Rufině, kteří byli za Kristovo jméno uvrženi do vězení. Tam nejprve zemřel Mamantův otec a poté při porodu i matka. Novorozeně zůstalo ležet mezi mrtvými těly svých rodičů, ale Prozřetelný Bůh poslal Svého anděla ke šlechetné ženě Ammii: anděl se jí zjevil ve snu a řekl jí, aby zašla do vězení a odnesla odtud dítě. Ammia uprosila starostu města, aby jí dovolil pochovat zemřelé rodiče a vzít si nemluvňátko k sobě. Chlapec začal hovořit teprve v pěti letech a jeho první slovo bylo „mama“ – proto ho pojmenovali Mamant. Ve škole Mamant projevil neobyčejnou bystrost, a protože byl vychováván v křesťanském duchu, netajil svoji víru, ale veřejně ji vyznával před svými vrstevníky, vysmívaje se modlám.
Za císaře Aureliána (270-275) nastalo kruté pronásledování křesťanů; nebyly tehdy ušetřeny ani děti. Mamant měl patnáct let, když byl předveden před císaře. Ten mu nabídl, aby se zřekl Krista třeba jen ústy, ale Mamant mu odpověděl: „Ani srdcem, ani ústy se nezřeknu svého Boha a Krále Ježíše Krista.“ Císař nařídil, aby ho bili, pálili svícemi a nakonec hodili do moře. Anděl Boží ho však zachránil a odvedl na vysokou horu nedaleko Cézareje. Zde žil v osamění a modlitbě. Jeho svatostí krotla i divá zvěř. Nakonec jej pronásledovatelé našli i zde a znovu ho mučili. Svatý Mamant zvítězil nad mocí ohně i nad šelmami, proto ho pohanský kněz probodl trojzubcem. Takto odevzdal Mamant svou svatou duši Bohu, kterému zůstal věrný i při mučení. U jeho ostatků se událo mnoho uzdravení nemocných.
Tento „veliký a podivuhodný člověk, lze-li ho ještě nazvat člověkem“ – tak se o Babylovi vyjadřuje sv. Jan Zlatoústý – byl biskupem v Antiochii za vlády hanebného císaře Numeriána. Numerián uzavřel mír s jistým barbarským králem, který byl daleko ušlechtilejším a mírumilovnějším než on sám. Na znamení svého upřímného přání zachovat dlouhodobý mír poslal barbarský král Numeriánovi svého malého synka, aby byl vychováván na jeho dvoře. Numerián však jednoho dne toto bezelstné dítě vlastní rukou zavraždil a přinesl je jako oběť modlám. Hned po spáchání zločinu a prolití nevinné krve se tento korunovaný zločinec vydal do křesťanského chrámu, aby se podíval, co se tam odehrává. Svatý Babylas právě konal s lidem modlitbu, když zaslechl, že se blíží císař a přeje si vstoupit do chrámu. Přerušil tedy bohoslužbu, vyšel před chrám a řekl císaři, že jako modloslužebník nesmí vejít do chrámu, v němž je oslavován jediný pravý Bůh. Svatý Jan Zlatoústý ve svém kázání o Babylovi říká: „Koho jiného na světě by se mohl bát ten, který jedná s takovou pevností a mocí s císařem?... Babylas tak poučil všechny světské vládce, aby nerozšiřovali svou moc za hranici, jež je stanovena Bohem; a všem duchovním osobám ukázal, jak je třeba užívat duchovní moci.“
Zahanbený císař se vrátil do svého paláce, avšak uchystal pomstu. Nazítří si pozval Babylu k sobě, zahrnul ho výčitkami a nutil, aby přinesl oběť modlám. Světec to bez zaváhání odmítl. Císař jej dal proto zakovat do železných řetězů a zavřít do žaláře. Ve vězení tehdy císař mučil také tři děti: dvanáctiletého Urbana, devítiletého Prilidiana a sedmiletého Eppolonia – syny zbožné křesťanky Christoduly, která rovněž strádala za Krista. Babylas se stal duchovním otcem a učitelem těchto dětí, které si ho zamilovaly a nevzdalovaly se od něj. Císař nejprve poručil, aby každé dítě tloukli holemi tolikrát, kolik mu bylo let; poté byli chlapci uvrženi do žaláře a nakonec všichni tři sťati mečem. Spoutaný Babylas byl přítomen jejich popravě a dodával jim odvahy, načež sám položil svou ctihodnou hlavu pod katův meč. Křesťané pochovali jeho tělo i s řetězy do společného hrobu se třemi svatými dětmi, jak sám před smrtí přikázal. Jejich svaté duše odletěly do nebeských příbytků, zatímco jejich divotvorné ostatky zůstaly k užitku věřícím, aby navždy svědčily o hrdinství jejich víry. Byli umučeni kolem roku 250.
Byl velikým vůdcem a zákonodárcem izraelského národa. Narodil se v Egyptě přibližně v roce 1550 před Kristem. Čtyřicet let žil v Egyptě při faraonově dvoře; čtyřicet let žil jako pastýř v nazírání Boha a světa; a čtyřicet posledních let vedl národ pouští do Země zaslíbené, kterou spatřil, ale nevstoupil do ní, neboť se dopustil jednoho hříchu před Bohem (Nu 20, 12). Zesnul ve stáří 120 let. Podle slov sv. Basila Velikého se Mojžíš jakožto divotvůrce stal předobrazem Krista. Zjevil se z onoho světa při proměnění Pána na hoře Tábor. A podle svědectví sv. Jana Klimaka se zjevoval i mnichům v Sinajském monastýru.
Otec svatého Jana Křtitele. Syn Barachiáše, z oddílu Abiášova a z pokolení Áronova. Byl představeným kněží z rodu Abiášova, jemuž patřilo osmé místo v pořadí služby v jeruzalémském chrámu. Jeho manželka Alžběta byla dcerou Sobie (Sobe), sestry svaté Anny, jež se stala matkou Přesvaté Bohorodice. Za časů krále Heroda, vraha dětí betlémských, konal Zachariáš jednoho dne svou řádnou službu v jeruzalémském chrámu. V oltáři se mu zjevil Boží anděl, kterého se Zachariáš polekal. Anděl mu řekl: Neboj se, Zachariáši, neboť tvá prosba byla vyslyšena. Tvá manželka Alžběta ti porodí syna a dáš mu jméno Jan. (L 1, 13) Zachariáš a Alžběta však byli již velmi staří, a tak Zachariáš zapochyboval o slovech nebeského zvěstovatele. Anděl mu řekl: Já jsem Gabriel, který stojí před Bohem... Od této chvíle Zachariáš oněměl a nepromluvil, dokud se mu nenarodil syn a dokud sám nenapsal na tabulku: Jeho jméno je Jan. Tehdy se mu otevřela ústa a on velebil Boha.
Později, když se narodil Pán Ježíš Kristus a Herodes již začal vraždit děti v Betlémě, poslal zlovolný král své lidi, aby našli a zabili i Zachariášova syna. Dozvěděl se totiž o tom, co se událo se Zachariášem a jak se narodil Jan. Když Alžběta uviděla vojáky, vzala Jana do náruče – měl tehdy rok a půl – uprchla s ním z domu a skrývala se na kamenitých a opuštěných místech. Jakmile spatřila, že ji vojáci dohánějí, vykřikla směrem ke skále: „Horo Boží, přijmi matku s dítětem!“ A skála se otevřela a ukryla ve svých útrobách matku i dítě. Herodes se rozhněval, že Jana nenašli, a nařídil, aby Zachariáše sťali před oltářem. Zachariášova krev se rozlila po mramoru, ztvrdla jako kámen, a zůstala tak na svědectví Herodova zločinu. V místě, kde se Alžběta s Janem ukryla, se rozevřela jeskyně, vytryskla voda a Boží mocí zde vyrostla plodná palma. Čtyřicet dní po Zachariášově smrti zesnula i blažená Alžběta. A chlapec Jan vyrůstal v poušti, ochraňován andělem a Boží Prozřetelností až do dne, kdy se měl ukázat na Jordánu.
Ve Frýgii, nedaleko Hierapole, se nacházelo místo nazývané Chonai (někdejší antické Kolossy, dnes turecký Honaz). Vyvěral zde pramen zázračné vody. Když svatý apoštol Jan Theolog zvěstoval spolu s Filipem v Hierapoli Evangelium, stalo se, že na toto místo pohlédl a předpověděl, že tu vytryskne pramen zázračné vody, díky které se uzdraví mnozí lidé, a že místo navštíví veliký Boží archanděl Michael. Proroctví se zanedlouho vyplnilo: objevil se pramen vody a pro svou uzdravující moc se stal známým široko daleko.
Jistý pohan v Laodiceji měl němou dceru a velmi se pro to rmoutil. Ve snu se mu však zjevil archanděl Michael a poradil mu, aby se vydal se svou dcerou k tomuto prameni, neboť u něj se dívka uzdraví. Otec ihned uposlechl. Odvedl svou dceru k prameni a nalezl tu množství lidí, kteří sem přišli hledat záchranu od různých soužení. Všichni byli křesťané. Pohan se jich zeptal, jak má prosit o uzdravení. Křesťané mu odpověděli: „Je třeba prosit archanděla Michaela ve jménu Otce i Syna i Svatého Ducha.“ Otec se těmito slovy pomodlil, dal své dceři napít zázračné vody a dívka promluvila. Poté se dal tento pohan spolu s dcerou i se všemi svými služebníky pokřtít a poblíž zázračného pramene vybudoval chrám zasvěcený svatému archandělu Michaelovi.
Později se na tomto místě usadil jinoch jménem Archippos a vedl zde přísný asketický život v postu a modlitbě. Pohané mu činili různé nepříjemnosti, protože jim nebylo po vůli, že z křesťanské svatyně vychází taková moc a přitahuje k sobě mnohé zástupy. Ve své zlobě překopali koryto tamní řeky tak, aby voda zaplavila chrám i pramen. Jakmile se však Archippos pomodlil, zjevil se mu svatý archanděl Michael a rozevřel poblíž chrámu skalní rozsedlinu, do níž byla řeka odvedena. Tak bylo svaté místo zachráněno a nazváno Chonai („ponoření“) – podle toho, že se řeka ponořila do skalní průrvy. Svatý Archippos se tu asketicky postil a modlil až do svých sedmdesáti let, kdy se pokojně odebral k Pánu.
Svatý Sozontos se narodil v Lykaónii. Byl pastýřem ovcí, ve všem dodržoval Boží zákon a poučoval své vrstevníky a přátele ve zbožné víře. V nedalekém městě Pompeopolis začalo v té době velké pronásledování křesťanů, které vedl správce Kilikie Maximián. Sozontovi bylo ve vidění zjeveno, že má být umučen pro Krista. Proto se vydal do Pompeopolis, vstoupil do pohanského chrámu, ulomil ruku zlaté modle, rozdrobil ji na kousky a rozdal chudým. To způsobilo velký rozruch a pohané začali hledat viníka.
Aby za něj nestrádal někdo jiný, Sozontos se sám přihlásil správci a přiznal se ke křesťanství i ke svému skutku. Správce dal svatého zbít, pak jej mučitelé pověsili na strom, sdírali z něj kůži kovovými kartáči a nakonec jej polomrtvého uvrhli do ohně, kde svatý Sozontos odevzdal svou duši Bohu. Stalo se tak kolem roku 304. U jeho ostatků se událo mnoho zázraků; později nad nimi křesťané vystavěli chrám zasvěcený sv. Sozontovi.
Přesvatá Panna Marie se narodila stařičkým rodičům Jáchymovi a Anně. Její otec pocházel z plemene Davidova, matka z rodu Áronova. Po otci byla tedy z rodu královského, zatímco po matce z rodu archijerejského – již tím se stala předobrazem Toho, jenž se narodil jako Král a Velekněz. Její rodiče byli již staří, neměli však děti. Styděli se proto před lidmi a káli se před Bohem. Ve své zkroušenosti se s pláčem k Bohu modlili, aby je ve stáří obdařil alespoň jedním dítětem, jako to učinil kdysi stařičkým Abrahamovi a Sáře, když jim dal syna Izáka. A všemohoucí a vševidoucí Bůh jim seslal radost, která předstihla všechna jejich očekávání a veškerá nejvroucnější přání. Daroval jim totiž nikoli obyčejnou dceru, nýbrž Boží Matku; ozářil je nejen dočasnou radostí, nýbrž i radostí věčnou. Daroval jim jen jedinou dceru, která jim porodila jen jediného vnuka – ale jakou Dceru a jakého Vnuka! Milostiplná Marie, požehnaná mezi ženami, chrám Ducha Svatého, oltář Boha Živého, obětní stůl Chleba Nebeského, schrána Boží Svatyně, strom Plodu Nejsladšího, sláva pokolení lidského, chlouba rodu ženského, pramen panenství a čistoty – hle, jaká Dcera byla Bohem darována Jáchymovi a Anně! Narodila se v Nazaretě. Když dorostla tří let, odvedli Ji rodiče do jeruzalémského chrámu, odkud se později opět vrátila do Nazaretu, aby zde záhy vyslechla zvěstování sv. archanděla Gabriela o narození Syna Božího, Spasitele světa, jenž se měl narodit z Jejího přečistého a panenského těla.
Svatý Jáchym byl synem Barpanthera z pokolení Judova a potomkem krále Davida. Anna byla dcerou kněze Matthana, z pokolení Lévi, z něhož pocházel i velekněz Áron. Matthan měl tři dcery: Marii, Sobii (Sobe) a Annu. Maria se vdala do Betléma, kde porodila Salomé. Sobia se provdala také do Betléma a porodila Alžbětu, matku svatého Jana Křtitele. Anna se provdala do Nazareta za Jáchyma a ve dnech svého stáří porodila Přesvatou Bohorodici – Pannu Marii. Jáchym a Anna žili v manželství padesát let, ale zůstávali bezdětní. Žili ve zbožnosti a tichosti, a ze svých příjmů si sami pro sebe nechávali jen jednu třetinu, druhou rozdávali chudým a třetí dávali na chrám. I tak jim zůstávalo všeho dostatek.
Jednoho dne – byli už staří – se vydali do Jeruzaléma, aby přinesli oběť Bohu. Velekněz Isachar je však veřejně ponížil, když Jáchymovi pravil: „Nejsi hoden, aby byl z tvých rukou přijat dar Bohu, protože jsi bezdětný.“ Stejně tak i jiní, kteří děti měli, odstrkovali Jáchyma jako nehodného. Obou stařičkých lidí se to hluboce dotklo a jen s velikou námahou se vrátili domů. Tehdy se oba uchýlili k vroucí modlitbě, aby Bůh učinil zázrak a jako kdysi Abrahamovi a Sáře jim daroval dítě pro útěchu ve stáří. Bůh je vyslyšel a poslal anděla, jenž jim zvěstoval narození „blahoslavené Dcery, skrze kterou budou požehnány všechny národy země a díky níž přijde spása světa“. Spravedlivá Anna pak počala a po devíti měsících porodila Přesvatou Pannu Marii. Svatý Jáchym žil osmdesát a svatá Anna sedmdesát devět let, než odešli k Hospodinu.
Pocházela z Alexandrie a byla provdána za mladého muže. Pod vlivem jakéhosi čaroděje však spáchala cizoložství a okamžitě ji začalo trápit špatné svědomí. Proto si ostříhala vlasy, převlékla se do mužských šatů a pod jménem Theodor vstoupila do mužského monastýru Oktodekat. Její pracovitost, půst, bdění, pokora a slzy pokání udivovaly všechny bratry. Po nějaké době byl mnich Theodor obviněn jednou smilnou dívkou z toho, že ji přivedl do jiného stavu. Theodora se neobhajovala, protože pomluvu považovala za Boží trest za své předešlé hříchy. Vyhnána z monastýru, strávila sedm roků v lesích a pustinách, pečujíc o dítě oné smilné dívky. Zvítězila nad různými pokušeními nepřítele: nepoklonila se satanovi, nepřijala jídlo od neznámého vojáka, nepodlehla přemlouvání svého manžela, aby se k němu vrátila – to vše byly jen ďábelské přízraky, jež zmizely jako dým, jen co se svatá přežehnala křížem.
Po sedmi letech ji igumen přijal zpátky do monastýru, kde prožila ještě dva roky a pokojně zesnula v Hospodinu. Teprve tehdy monastýrští bratři zjistili, že šlo o ženu. Igumenovi se zjevil anděl a objasnil mu celý její příběh. Na Theodořin pohřeb dorazil i její manžel a zůstal poté až do své smrti v kélii své někdejší ženy.
Svatá Theodora obdržela velkou Boží milost: zvířata se před ní stávala krotkými, uzdravovala nemocné, vyváděla vodu z vyschlé studny. Tak Bůh oslavil skutečnou kajícnici, jež strávila v hrdinném pokání devět let pro jediný hřích. Zesnula roku 490.
V době Diokleciánova pronásledování křesťanů odešel Autonomos z Itálie do asijské Bithýnie, na místo zvané Soreos. Přivedl tam mnohé ke křesťanství a postavil jim i chrám sv. archanděla Michaela. Autonomos pobýval v domě jednoho zbožného křesťana Kornelia, kterého vysvětil nejdříve na kněze a poté na biskupa. Nedaleko Sorea bylo místo nazývané Limna, kde žili pouze pohané. Svatý Autonomos se tam vydal a brzy mnohé osvítil Kristovým Evangeliem. Pohany to rozhněvalo, a tak jednoho dne vtrhli do chrámu sv. archanděla Michaela v Soreu a během bohoslužby zavraždili Autonoma v oltáři, jakož i mnoho dalších křesťanů v chrámu.
Za vlády Konstantina Velikého postavil na hrobě svatého Autonoma císařský velmož Severián chrám. Dvě stě let po své smrti se svatý Autonomos zjevil jednomu vojákovi, který se jmenoval Jan. Tento Jan vykopal ostatky světce a zjistil, že jsou zcela neporušené. Díky svatým ostatkům se uzdravilo mnoho nemocných. Takto Bůh oslavil toho, kdo Jej oslavoval, když žil ještě v těle.
Pocházel z Nikomédie, z vesnice Sataly. Byl již úplně stár, když začalo pronásledování křesťanů za císařů Decia a Valeriána. Do Nikomédie tehdy přišel jistý Perennius, mučitel křesťanů, a začal vyhledávat vyznavače křesťanské víry. Křesťané uprchli z města a ukryli se. Jejich přestárlý biskup se však skrývat nechtěl, a tak osobně předstoupil před Perennia a vyznal, že je křesťan. Mučitel ho dal svázat a nařídil, aby ho vláčeli po městě, až z jeho těla vyteklo množství krve. Poté byl Kornut sťat mečem a odevzdal svou svatou duši Bohu.
Když svatá císařovna Helena nalezla v Jeruzalémě Kříž Páně, zdržela se při této příležitosti delší dobu ve svatém městě a vybudovala chrámy v Getsemanech, v Betlémě, na Olivetské hoře a na dalších místech, která byla významná v životě a díle Pána Ježíše Krista.
Na Golgotě, kde byl nalezen ctihodný Kříž, začala stavět obrovský chrám, pod jehož střechou se nacházelo jak popraviště, kde byl Pán ukřižován, tak místo, kde byl pochován. Svatá císařovna zamýšlela spojit pod jednou střechou místo Kristova utrpení s místem Jeho slávy. Avšak Helena odevzdala duši Hospodinu dříve, než byl tento velkolepý chrám dokončen.
V roce dokončení chrámu oslavoval císař Konstantin třicáté výročí své vlády. A tak se vysvěcení chrámu i oslavy císařova jubilea uskutečnily v týž den, 13. září 335. V té době právě zasedal v Týru místní sněm biskupů. A tito biskupové, spolu s mnoha jinými, se sešli v Jeruzalémě na slavnostním vysvěcení chrámu Vzkříšení Páně. Tehdy bylo ustanoveno, že se v tento den bude každoročně slavit vítězství a triumf Církve Kristovy.
Svatý Kornélius byl Říman a sloužil jako římský důstojník v palestinské Caesareji. Byl pokřtěn apoštolem Petrem podle nebeského zjevení (Sk 10, 1). Stal se prvním pohanem, který vstoupil do Boží Církve. Do té doby si někteří mysleli, že Kristova Církev je jen pro Židy a pro ty, kdo přijmou židovskou obřízku. Po svém křtu Kornélius vše opustil a následoval apoštola Petra. Tento apoštol ho později ustanovil biskupem a poslal do pohanského města Skipseosis, kde svatý Kornélius vytrpěl mnoho urážek a mučení pro Krista, avšak Boží mocí zbořil Apollónův chrám a pokřtil knížete tohoto města Dimitrije s dalšími 277 pohany.
Poté, co se od Boha dozvěděl den své smrti, svolal k sobě všechny křesťany, udělil jim rady, pomodlil se za ně k Bohu a pokojně odešel k Hospodinu v úctyhodném stáří. Po čase byl jeho hrob zapomenut a zpustl. Světec se však zjevil troadskému biskupu Siluánovi, odhalil mu místo, kde je pohřben, a nařídil, aby zde postavil chrám. Biskup to vykonal za pomoci bohatého občana Eugenia. U ostatků svatého Kornélia se událo mnoho zázraků.
V tento sváteční den si připomínáme dvě události spjaté se svatým Křížem Kristovým: 1) nalezení ctihodného Kříže na Golgotě a 2) navrácení svatého Kříže z Persie do Jeruzaléma. Během své pouti po Svaté zemi zatoužila císařovna Helena nalézt ctihodný Kříž Kristův. Jediným, kdo věděl, kde se Kříž nachází, byl židovský stařec Juda. Po dlouhém přesvědčování nakonec sv. Heleně prozradil, že Kříž je zakopán pod chrámem pohanské bohyně Venuše, který dal vystavět na Golgotě císař Hadrián. Císařovna přikázala, aby byla pohanská svatyně zbořena.
Při vykopávkách byly pak nalezeny tři kříže. Sv. Helena stála před neřešitelnou otázkou: který z křížů patřil Spasiteli? Právě tou dobou procházel kolem pohřební průvod. Patriarcha Makarios proto nařídil, aby byly k mrtvému tělu postupně přiloženy všechny tři kříže. Když se mrtvého dotkl první a druhý kříž, nic se nestalo. Když však přiložili kříž poslední, nebožtík ožil. Tak byl nalezen a rozpoznán ctihodný a životodárný Kříž Kristův. Přiložili jej pak i k jedné nemocné ženě a ta byla uzdravena. Tehdy patriarcha Kříž pozvedl tak, aby jej spatřil všechen lid, a všichni se slzami zapěli: „Pane, smiluj se!“ Císařovna přikázala, aby byla zhotovena stříbrná schránka a do ní uložen ctihodný Kříž.
O několik staletí později dobyl perský král Husrav (Chosroés) Jeruzalém, odvlekl mnoho lidu do otroctví a odvezl Kříž Páně do Persie. Tam zůstal Kříž čtrnáct let. V roce 628 porazil Husrava řecký císař Herakleios a vrátil se s Křížem slavnostně do Jeruzaléma. Vcházeje do města, nesl císař Kříž na svých ramenou. Znenadání se však zastavil a nebyl schopen udělat ani krok. Patriarcha Zachariáš spatřil anděla, který císaři zastoupil cestu – kráčel totiž pod Křížem oděn v nádherném rouchu, a to po stejné cestě, po které šel kdysi Pán bosý a ponížený. O svém vidění pověděl patriarcha císaři. Císař se oblékl do chudobných šatů, vyzul si boty a vzal na sebe znovu Kříž. Pak jej již bez překážky vynesl na Golgotu a položil v chrámu Vzkříšení – k radosti a útěše všeho lidu křesťanského.
Pocházel z Gótů, byl učedníkem Theofila Gótského, jenž se účastnil 1. všeobecného sněmu. Jakmile začal gótský kníže Athanarich pronásledovat a mučit křesťany, Nikita před něj předstoupil a obvinil jej z bezbožnosti a nelidskosti. Krutě mučený Nikita vyznával stále směleji víru Kristovu a vděčně se modlil k Bohu. Jeho mysl byla neustále povznesena k nebi a hluboce soustředěna v Bohu. Na své hrudi pod oděvem držel Nikita ikonu Přesvaté Bohorodice s Předvěčným Dítětem Kristem, stojícím a držícím ve Svých rukou kříž. Tuto ikonu nosil svatý Nikita proto, že se mu zjevila Přesvatá Bohorodice a utěšila ho. Nakonec dal mučitel Kristova mučedníka uvrhnout do ohně, v němž světec vypustil ducha, zatímco tělo zůstalo ohněm nedotčeno. Přítel Marian přenesl Nikitovo tělo z gótské země (Valašsko a Besarábie) do Kilíkie, do města Mopsuestie, kde byl velkomučedníku Nikitovi vybudován chrám, v němž byly uloženy jeho ostatky. Svatý Nikita získal mučednickou slávu roku 372.
Od mládí se celou svou duší vydal za Kristem, když se zbavil dvou těžkých břemen: bohatství a těla. Od prvního břemene se osvobodil tím, že rozdal veškeré své jmění chudým a bezmocným; druhého břemene se zbavil přísným postem. A tak uzdravil nejprve sám sebe a poté začal uzdravovat i druhé. Oproštěný od vášní a naplněný milostí Ducha Svatého, zářil Eumenios jasem, který nelze skrýt. Podobně jako nemůže zůstat skryto město na hoře ležící (Mt 5, 14), nemohl se ani Eumenios ukrýt před světem. Když jej lidé spatřili, zvolili si ho za biskupa v Gortýně. Biskupskou péči o Kristovo stádo vykonával jako dobrý pastýř: stal se otcem sirotků, dobrodincem chudých, útěchou trpících, uzdravením nemocných a podivuhodným divotvůrcem. Modlitbou činil mnohé zázraky: usmrtil jedovatého hada, vyhnal démony, uzdravil množství nemocných, a to nejen na Krétě, ale i v Římě a v egyptských Thébách, kde modlitbou k Bohu vyprosil déšť v době sucha. V Thébách završil svůj pozemský život a přesídlil do věčných příbytků svého Pána. Žil a činil zázraky v 7. století.
Ve frygickém městě Promisea žil za vlády císaře Hadriána bohatý pohan Tertullus. Sloužila u něj křesťanská dívka jménem Ariadna. U příležitosti narození svého syna uspořádal Tertullus veliký modloslužebný obřad, jehož se Ariadna nezúčastnila a raději se modlila doma k pravému Bohu. Její pán se na ni proto rozhněval a začal ji nutit, aby se zřekla Krista a poklonila se modlám. Protože Ariadna odmítla, ztloukl ji, mučil a nakonec zavřel do žaláře. Pak ji ze žaláře vyvedl a vyhnal z domu; brzy toho ovšem zalitoval a přikázal svým sluhům, aby ji přivedli zpět. Ariadna již vyšla z města. Když spatřila pronásledovatele, pomodlila se k Bohu před jednou skálou – ta se otevřela a Ariadnu skryla. Vyděšení sluhové se mezi sebou tak pohádali, že se navzájem pobili.
Za vlády císaře Proba, ve 3. století, když Antiochii spravoval jistý Attikos, přišli tam dva křesťané, Trofim a Sabbatios, oba vážení a čestní občané. Právě v té době začaly v antiochijském Dafné nemravné oslavy a obětování modle Apollona. Attikos se obzvlášť snažil, aby se všichni obyvatelé těchto oslav zúčastnili. Někdo si všiml, že Trofim a Sabbatios zůstávají stranou oslav, a oznámil to Attikovi. Ten je předvolal k soudu, a když se nechtěli zříci Krista, podrobil je mučení. Poté, co zbil a zmučil Trofima, odeslal jej do Frýgie k jakémusi Dionysiovi, ještě horšímu mučiteli křesťanů. Sám pak dal vyvést ze žaláře Sabbatia a začal ho soudit. Jakmile se ho zeptal, kdo je a jakou má hodnost, svatý mu odpověděl: „Mou hodností a ctí, domovem, slávou i bohatstvím je Kristus, Syn Boží, vždy živý, a Jeho řízením stojí a je spravován celý svět.“ Za to ho tloukli, trhali a řezali železem, dokud se mu neobnažily kosti. V těchto mukách skonal. Rovněž Trofima podrobil mučitel Dionysios krutému mučení a dlouho jej držel v žaláři. Do vězení za ním přišel a sloužil mu senátor Dorymedontos, tajný křesťan. Když se o tom mučitel dozvěděl, začal je mučit oba společně a nakonec je předhodil divé zvěři. Zvířata se jich však ani nedotkla. Svatý Dorymedontos dokonce schválně dráždil medvědici tím, že ji tahal za uši, ale medvědice si s ním jen hrála. Proto mučitel nařídil, aby byly svatým Trofimu a Dorymedontovi sťaty hlavy. Duše všech tří mučedníků nyní kralují na nebesích.
Byl slavným římským vojevůdcem za vlády císařů Tita a Trajána. Již jako pohan byl Plakidas (tak znělo jeho pohanské jméno) člověkem spravedlivým a milosrdným, podobným setníku Korneliovi, jenž byl pokřtěn apoštolem Petrem (Sk 10). Jednou na lovu pronásledoval Plakidas jelena. Božím řízením se mezi jeleními parohy zjevil zářící kříž a Plakidas uslyšel Pánův hlas, který jej vybídl, aby vyhledal křesťanského kněze a přijal křest. Plakidas byl pokřtěn spolu se svou manželkou a dvěma syny. Při křtu dostal jméno Eustathios, jeho manželka jméno Theopistia (Bohu věrná) a jejich synové byli pojmenováni Agapios a Theopistos. Po křtu odešel Eustathios na místo, kde se mu dostalo zjevení skrze jelena, poklekl a děkoval Bohu za to, že ho přivedl k pravdě. Vtom znovu zaslechl hlas Páně, který mu předpověděl, že bude trpět pro Jeho jméno, a zároveň ho posílil. Eustathios opustil se svou rodinou tajně Řím, aby žil mezi prostým lidem a mohl v neznámém a skromném prostředí sloužit Bohu.
Sotva dorazil do Egypta, okamžitě na něj přišla pokušení. Nějaký ničemný barbar unesl jeho ženu, zatímco oba syny odvlekla divoká zvířata. Onen barbar však brzy zemřel a Eustathiovy děti zachránili před zvěří pastýři. Eustathios se usadil v egyptské vesnici Badessos a prožil zde patnáct let jako čeledín. Po čase zaútočili barbaři na Římskou říši a císař Traján litoval, že při sobě nemá neohroženého velitele Plakidu, který vítězil všude, kde jen bojoval. Císař proto pověřil dva ze svých důstojníků, aby velkého vojevůdce hledali po celé říši. Božím řízením přišli tito důstojníci – někdejší Eustathiovi druhové – i do vesnice Badessos, nalezli Eustathia a přivedli jej k císaři. Eustathios shromáždil armádu a porazil barbary. Na zpáteční cestě do Říma se Eustathios shledal se svou manželkou i oběma syny. Když dorazil do Říma, císař Traján byl už mrtev a vládl jeho nástupce, císař Hadrián. Ten Eustathia vyzval, aby přinesl oběť pohanským bohům. Vojevůdce to odmítl se slovy, že je křesťan. Císař jej proto i s manželkou a syny podrobil mučení a předhodil dravé zvěři. Zvířata jim však nijak neublížila, a tak byli všichni uvrženi do rozžhaveného kovového vola. Třetího dne vytáhli jejich těla mrtvá, avšak ohněm nedotčená. Slavný vojevůdce tak odevzdal císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Boží, a přesídlil do věčného Království Krista, našeho Boha.
Byl učedníkem velikých apoštolů a jedním ze Sedmdesáti. Zvěstoval Evangelium v Athénách a stal se biskupem nejprve v Athénách (po sv. Publiovi) a poté ve městě Magnézii. Měl vysoké světské vzdělání a byl naplněn blahodatí Svatého Ducha. Jeho životopisec o něm říká, že zářil jako jitřenka mezi mraky (Sír 50, 6); těmi mraky bylo temné helénské pohanství bez jiskry zbožnosti; sv. apoštol Kodrátos je však ozářil jasným světlem Božího slova. Přinesl světlo do tmy, modlitbou zboural pohanské chrámy, zničil modly a ukončil přinášení nečistých obětí.
Avšak temnota vždycky nenávidí světlo; proto začali i pohané nenávidět svatého Kodráta a nejprve jej kamenovali jako kdysi Židé svatého Štěpána a pak ho uvrhli do žaláře, kde jej nechali zemřít hlady. Svatý Kodrátos napsal obranu křesťanství a poslal ji císaři Hadriánovi. Na pohanského císaře udělala obrana takový dojem, že zakázal pronásledování křesťanů, kteří se neprovinili porušováním zákonů. Svatý Kodrátos byl umučen kolem roku 130 v Magnézii, kde je též pochován.
Od mládí se cvičil ve všech křesťanských ctnostech. Jako biskup ve svém rodném městě Sinópé (na pobřeží Černého moře, dnešní Sinop v Turecku) utvrdil svým příkladem a božskými slovy pravověrné ve víře a obrátil na pravou víru mnoho modloslužebníků. Zatvrzelí pohané se rozhněvali na svatého Fóku a Hospodin mu v jednom vidění odhalil jeho budoucí mučednickou smrt: spatřil zářivou holubici, jak se snáší s nebes, v zobáku nese věnec krásných květů a spouští tento věnec na jeho hlavu. Fókas zaslechl holubičí hlas: „Tvůj kalich se naplnil a je třeba jej vypít!“ Z tohoto vidění služebník Boží pochopil, že má být brzy umučen za Krista. Nezalekl se, nýbrž s vděčností Bohu se připravoval na muka. Krátce na to zajal Fóku kníže Africanus a vystavil ho krutému mučení: probodal mu a poranil celé tělo, uvrhl do žaláře a poté zaživa vařil ve vroucí vodě, v níž tento chrabrý Kristův vojín završil svůj pozemský život a přesídlil do radosti svého Pána. Stalo se tak za vlády císaře Trajána.
Žil více než 800 let před Kristem. V jeho životopise se uvádí, že byl synem vdovy ze Sarepty Sidónské, jehož vzkřísil z mrtvých prorok Eliáš. Jonášovo třídenní přebývání v útrobách velryby je předobrazem Kristova třídenního přebývání v hrobě a jeho záchrana z útrob velryby se stala předobrazem vzkříšení Pána z mrtvých. Vše ostatní si můžeme přečíst ve starozákonní knize proroka Jonáše.
V tento den oslavujeme milosrdenství, zázrak i moudrost Boží: milosrdenství ke zbožným a spravedlivým rodičům svatého Jana, stařičkým Zachariášovi a Alžbětě, kteří si celý život přáli a prosili Boha o dítě; zázrak početí svatého Jana v přestárlých Alžbětiných útrobách; a moudrost v díle lidské spásy. Pro svatého Jana měl Bůh vskutku veliký úkol – aby se stal prorokem a předchůdcem Krista, Spasitele světa. Skrze Své anděly Bůh zvěstoval narození Izáka bezdětné Sáře, narození Samsona bezdětným Manóachovi a jeho ženě, jakož i Jana Předchůdce bezdětným Zachariášovi a Alžbětě. Skrze Své anděly ohlašoval Bůh narození těch, se kterými měl výjimečné úmysly.
Jak je možné, že se děti narodily rodičům v tak pokročilém věku? Pokud je někdo zvědavý a chce se to dozvědět, ať se neptá lidí, protože ti to nevědí, ani přírodních zákonů – vždyť jde o věci převyšující přírodní zákony. Ať si raději uvědomí nekonečnou moc všemohoucího Boha, který z ničeho stvořil celý svět a který ke stvoření prvního člověka Adama nepotřeboval žádné rodiče: ani staré, ani mladé. Namísto zvědavosti vzdejme díky Bohu, který nám Svou moc, milosrdenství a moudrost zjevuje často nezávisle na přírodních zákonech. Kdybychom totiž zůstali těmito zákony spoutáni a nebylo by zvláštních Božích zázraků, upadli bychom do zoufalství a na Boha zapomněli.
Byla dcerou bohatého a významného muže Pafnutia z Alexandrie. Bezdětní rodiče si ji vyprosili u Boha modlitbou. Oba rodiče byli zbožní a svou dceru vychovali v křesťanské víře. Mladičká Eufrosyné se nechtěla vdát, a aby se skryla před svým otcem, převlékla se do mužských šatů a předstoupila před igumena jednoho kláštera, vydávajíc se za eunucha císaře Theodosia jménem Smaragdos. Igumen ji přijal a svěřil duchovnímu vedení starce Agapeta. Svým postním a modlitebním úsilím Smaragdos brzy předběhl všechny mnichy v monastýru.
Po 38 letech pobytu v klášteře, naplněného askezí a těžkými duchovními zápasy, navštívil monastýr Pafnutios, aby zde nalezl duchovní útěchu. Igumen jej poslal právě ke Smaragdovi. Smaragdos poznal svého otce, zatímco Pafnutios svou dceru nepoznal. Když se otec svěřil se svým steskem po ztracené dceři, Smaragdos mu pravil, aby neztrácel naději, neboť se s ní v tomto životě ještě setká, a poprosil ho, aby se k němu vrátil za tři dny. Když Pafnutios znovu přišel, ležel Smaragdos na smrtelném loži. Umírající tehdy Pafnutiovi řekl: „Já jsem Eufrosyné, tvá dcera, a ty jsi můj otec!“ Překvapený Pafnutios se nemohl dlouho vzpamatovat. S tím Eufrosyné zesnula a otec zůstal v pláči nad jejím tělem. Po pohřbu vstoupil Pafnutios do stejného kláštera a nastěhoval se do kélie své svaté dcery. Po desetileté askezi odevzdal duši Pánu i svatý Pafnutios.
Byl velkým asketou a světlem Ruské církve. Narodil se v Rostově roku 1313 zbožným rodičům Cyrilu a Marii. Po jejich smrti se Bartoloměj – takové jméno dostal při křtu – stal mnichem a založil monastýr Svaté Trojice v radoněžských lesích. Tichý a pokorný služebník Boží znal jen práci a modlitbu. Pro čistotu svého srdce obdržel dar činit zázraky, dokonce Kristovým jménem křísil mrtvé. Několikrát se mu zjevila Přesvatá Bohorodice. Vyhledávali jej knížata a vládcové s prosbou o radu. Ctihodný Sergej požehnal knížeti Dimitriji Donskému a předpověděl mu vítězství v boji za osvobození Ruska od Tatarů. Duchovním zrakem viděl do lidských srdcí i prostorově vzdálené události. Monastýr, jejž založil, se již za jeho života naplnil mnichy a po staletí byl jedním z nejdůležitějších center duchovního života a Božích zázraků. Svatý Sergej zesnul roku 1391. Po smrti se vícekrát zjevoval různým lidem.
Syn rybáře Zebedea a Salomé, dcery Josefa, snoubence Přesvaté Bohorodice. Když byl Jan povolán Pánem Ježíšem, ihned opustil svého otce i rybářské sítě a se svým bratrem Jakubem následoval Krista. Od té chvíle se již od svého Pána nevzdálil. Spolu s Petrem a Jakubem byl přítomen vzkříšení dcery Jairovy i Proměnění Páně. Při Poslední večeři spočinul hlavou na Ježíšově hrudi. Poté, co všichni ostatní opustili ukřižovaného Pána, zůstal Jan s Přesvatou Boží Matkou pod Křížem. Podle nařízení Páně byl sv. Pannou Marií přijat za syna, starostlivě Ji ochraňoval a sloužil Jí až do Jejího zesnutí.
Po zesnutí Přesvaté Bohorodice se Jan vydal se svým učedníkem Prochorem do Malé Asie, aby tam zvěstoval Evangelium. Nejdéle se zdržel a pracoval v Efezu. Svými inspirovanými kázáními a zázraky obrátil mnohé ke křesťanství a v základech otřásl pohanstvím. Nazlobení pohané ho svázali a poslali do Říma k císaři Domiciánovi. Před císařem byl Jan mučen a bit; protože mu však neuškodil ani nejprudší jed, který mu dali vypít, ani vařící olej, do něhož byl vhozen, císař se vylekal, a pokládaje Jana za nesmrtelného, poslal ho do vyhnanství na ostrov Patmos. Na tomto ostrově přivedl sv. Jan slovy a zázraky mnohé ke křesťanství a velmi upevnil Boží Církev. Napsal tu své Evangelium a Zjevení. Za vlády císaře Nervy, který osvobodil všechny odsouzené, odešel Jan znovu do Efezu, kde prožil nějaký čas a utvrzoval zde své dříve započaté dílo.
Bylo mu více než sto let, když opustil tento svět a stanul před Hospodinem. Jeho učedníci později otevřeli hrob, ale Janovo tělo v něm nenašli; každoročně však 8. (21.) května vycházel z jeho hrobu jakýsi tajemný prach, voňavý a léčivý. Po dlouhém, usilovném a plodném životě na zemi byl tento milovaný učedník Kristův a sloup Církve přenesen do radosti svého Pána, do radosti pokojné a nesmrtelné.
Pocházel z Kartága. Od narození byl křesťanem, protože křesťanství vyznávali už jeho otec i dědeček. Jeden z Kallistratových předků, jménem Neokoros, sloužil jako voják v Jeruzalémě za vlády Piláta Pontského a za časů utrpení našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Když viděl Neokoros mnohé zázraky, které se udály během Kristovy smrti, uvěřil v Ježíše a díky apoštolům se vzdělal ve víře a byl pokřtěn. Neokoros se poté vrátil domů a přinesl si s sebou křesťanskou víru jako drahocennou perlu. Kallistratos byl tedy pokřtěn brzy po narození a vychován jako křesťan.
Když vykonával vojenskou službu, byl ve svém pluku jediným křesťanem. Jeden z Kallistratových druhů si všiml, že v noci vstává a modlí se k Bohu, a nahlásil ho vojevůdci Persentinovi jako křesťana. Persentinus byl krutým pronásledovatelem křesťanů. Aby se tento vojevůdce přesvědčil, že je Kallistratos vskutku křesťanem, nařídil mu, aby se poklonil modlám. Kallistratos to ihned odmítl. Tehdy jej zbili a hodili do moře. Boží moc ho však ochránila a Kallistratos vyšel z moře zcela zdráv. Jakmile to spatřili vojíni, 49 z nich uvěřilo v Pána Ježíše Krista. I oni byli ztlučeni a společně s Kallistratem uvrženi do vězení. V žaláři je svatý Kallistratos naučil křesťanské víře a duchovně posílil. Tito vojíni poté prokázali velikou statečnost v utrpení a Hospodin skrze ně projevil velikou moc. Proradný mučitel poslal do vězení v noci vojáky, aby zabili svatého Kallistrata i jeho 49 druhů. Všichni byli umučeni za pravdu v roce 304. Nad jejich svatými ostatky byl později vystavěn chrám.
Narodil se v Korintu rodičům Janu a Eudoxii. Jeho otec byl knězem a místní biskup Petr byl jeho příbuzným. Už v raném mládí byl Kyriakos ustanoven žalmistou v katedrálním chrámu. Při čtení svatého Písma se mladík podivoval nad Boží Prozřetelností – nad tím, jak Bůh oslavil všechny Své pravé služebníky a jak uskutečnil spásu lidského rodu. V osmnácti letech jej touha po duchovním životě přivedla do Jeruzaléma, kde vstoupil do monastýru jistého Eustorgia, jenž mu poskytl první rady pro mnišský život. Později odešel ke svatému Euthymiovi, který v něm rozpoznal budoucího duchovního velikána, oblékl jej do schimy a poslal k Jordánu za svatým Gerasimem, u něhož Kyriakos prožil devět let. Po Gerasimově smrti se vrátil opět do monastýru sv. Euthymia a setrval zde v mlčení deset let. Poté vystřídal různá místa, prchaje před lidskou slávou. Svou pozemskou pouť završil v monastýru sv. Charitona, doživ se 109 let.
Slavný asketa a divotvorce sv. Kyriakos byl vysoké a statné postavy a zůstal takovým až do vysokého stáří, navzdory přísnému postu a bdění. Na poušti se po několik let živil jen syrovou zeleninou. Byl horlivým zastáncem pravoslavné víry proti herezím, zvláště proti herezi Origenově. Říkal o sobě, že od chvíle, kdy se stal mnichem, jej slunce nevidělo jíst ani se na někoho hněvat. Podle typiku sv. Charitona jedli totiž mniši jen jednou za den, a to až po západu slunce. Svatý Kyriakos byl velkým světlem a sloupem Pravoslaví, chloubou mnichů, mocným uzdravovatelem nemocných a utěšitelem zarmoucených. Pobyv na zemi dlouho k užitku mnohých, přešel roku 557 do věčné radosti svého Pána.
Zpočátku byla žalmistkou v jeruzalémském chrámu Vzkříšení Kristova. Protože byla krásného vzezření, mnozí byli při pohledu na ni sváděni hříšnými myšlenkami. Aby nebyla druhým příčinou hříchu, odešla Marie do Judské pouště s košem fazolí a džbánem vody. Prožila na poušti osmnáct let a Boží mocí jí nedošly ani fazole, ani voda. Učedníci sv. Kyriaka ji zastihli ještě živou a po jejím skonu pochovali její tělo.
Narodil se ve významné rodině, která byla spřízněna s královskou dynastií perskou (králem Artabanem) a arménskou (králem Kursarem). Když došlo k roztržce mezi těmito dvěma královskými rody, odešel Řehoř do Caesareje Kapadocké, kde poznal Kristovu víru, dal se pokřtít a oženil se. Z tohoto manželství měl dva syny, Ortana a Arostana, a oba zasvětil službě Církvi. Po manželčině smrti se Řehoř vrátil do Arménie a vstoupil do služeb krále Tiridata. Svému králi sloužil věrně a ten si jej oblíbil.
Jakmile se však král dozvěděl, že je Řehoř křesťanem, velmi se rozhněval a přemlouval jej, aby se zřekl Kristovy víry a poklonil se modlám. Když král nedosáhl svého, podrobil Řehoře krutému mučení a poté jej dal hodit do hluboké jámy, naplněné jedovatými hady, aby jej tak zcela umořil. Ale vševidoucí Bůh ochránil svatého Řehoře, který v té jámě přežil celých čtrnáct let. Tiridat tou dobou pokračoval v pronásledování křesťanů ve svém království a udeřil na jeden ženský monastýr, kde žilo 37 sester s igumenou Gajanií. Když byly všechny monachyně za strašného mučení zahubeny, Tiridat se pomátl a začal se chovat jako divoký vepř. Králově sestře se tehdy ve snu zjevil neznámý zářící muž a řekl jí, že se její bratr neuzdraví, dokud se Řehoř nachází v jámě. Jakmile byl svatý Řehoř z jámy vytažen, uzdravil a pokřtil Tiridata.
Na královo přání se stal Řehoř arménským biskupem a s Tiridatovou pomocí – především však s pomocí Boží – osvítil celou Arménii i okolní země vírou Kristovou. Po životě naplněném prací a námahou zesnul svatý Řehoř ve stáří okolo roku 335. Jeho nástupcem na biskupském stolci se stal jeho syn Arostan, který pokračoval v díle svého tělesného i duchovního otce. Arostan byl jedním ze 318 svatých otců na 1. všeobecném sněmu.
Pravoslavná Církev již od nepaměti ctí Přesvatou Bohorodici jako ochránkyni a záštitu křesťanského lidu, která Svými modlitbami prosí Boha za nás hříšné. Pomoc Přesvaté Bohorodice se nesčetněkrát ukázala jak jednotlivým lidem, tak i národům, a to v dobách míru i v dobách válek, v mnišských poustevnách stejně jako v zalidněných městech.
Událost, kterou si dnes Církev připomíná a slaví, jen dokazuje tuto neustálou záštitu Přesvaté Bohorodice nad pokolením křesťanů. Dne 1. října roku 911, za vlády císaře Lva Moudrého (Filosofa), probíhalo celonoční bdění ve vlachernském chrámu Přesvaté Bohorodice v Konstantinopoli. Chrám byl zaplněn lidmi. Vzadu u vchodu stál svatý Ondřej Jurodivý se svým učedníkem Epifaniem. Ve čtyři hodiny (podle byzantského měření času trval den i noc dvanáct hodin, šlo tedy o 22. hodinu noční) se nad lidmi zjevila Přesvatá Bohorodice s rozprostřeným omoforem na rukou, jako by jím pokrývala veškerý lid. Byla oděna do krásného roucha a v nepopsatelně nádherném jasu celá zářila, obklopena apoštoly, světiteli, mučedníky a svatými pannami. Když svatý Ondřej uzřel toto zjevení, pokynul rukou blaženému Epifanovi a zeptal se ho: „Vidíš, bratře, Královnu a Pannu nade všemi, jak se modlí za celý svět?“ Epifanos odpověděl: „Vidím, otče, a nevycházím z úžasu!“
Tento svátek byl ustanoven proto, aby nám připomínal tuto událost, stejně jako neustálou záštitu Přesvaté Bohorodice, jež nás chrání a pomáhá nám, kdykoli o to v našich těžkostech modlitebně poprosíme.
Svatý apoštol Ananiáš patřil do širšího okruhu 70ti učedníků Páně. Byl biskupem v Damašku. Na základě Božího zjevení (Skut 9) pokřtil Saula na Pavla, pozdějšího apoštola národů. Přes všechno pronásledování odvážně zvěstoval Evangelium, za což byl nakonec v městě Eleuteropolis ukamenován. Jeho svaté ostatky byly přeneseny do Damašku a později do Konstaninopole.
Byl slovanem z bulharské Drače. Jako mladík byl přijat na hudební školu v Konstantinopoli, kde se stal oblíbeným zpěvákem na císařském dvoře. Maje však strach z lidských lichotek a chvály, utekl na Svatou Horu Athos, kde se ve Velké Lávře stal obyčejným pastýřem. Jako mnich a pastýř výjimečně duchovně zápasil. Dvakrát se mu zjevila Přesvatá Bohorodice. Zesnul ve 12. století.
Původem byl Slovan. Za vlády císaře Lva Moudrého si ho jako otroka koupil v Cařihradě jistý boháč Theognostos. Mladičký Ondřej byl krásný tělem i duší. Theognostos si jej oblíbil a poslal ho studovat. Ondřej s láskou navštěvoval bohoslužby a horlivě se modlil k Bohu. Dostalo se mu jakéhosi nebeského vidění, po němž se rozhodl k duchovnímu hrdinství – stát se bláznem pro Krista. Jednou, když šel ke studni pro vodu, strhl se sebe oděv, rozřezal ho nožem a začal se chovat jako pomatený. Jeho pána Theognosta to zarmoutilo; dal jej tedy spoutat a přivést do chrámu sv. Anastázie „Osvoboditelky z pout“, aby nad ním byly čteny modlitby. Když se ani poté v očích svého pána neuzdravil, byl propuštěn jako duševně chorý na svobodu. Svatý Ondřej se ve dne činil bláznem, ale celou noc se modlil k Bohu. Žil bez střechy nad hlavou a domova, nocoval v polích, chodil polonahý v jediném rozedraném šatu a živil se kousky chleba, které dostával od dobrých lidí. Z obdrženého rozdával žebrákům, ale při tom je urážel, aby mu za to neděkovali, neboť toužil po odměně jedině od Boha.
Proto se v něm usídlila veliká Boží milost – mohl nahlížet do tajemství lidských srdcí, vidět anděly, odhánět od lidí démony a napravovat je od hříchů. Dostalo se mu podivuhodných vidění ráje a nejvyšších nebeských mocností; viděl Krista Pána na trůnu slávy; slyšel nevyslovitelná slova na nebesích. Se svým učedníkem Epifaniem spatřil Přesvatou Bohorodici v Blachernském chrámu, jak rozprostírá Svůj šátek nade všemi křesťany (viz svátek Záštity Přesvaté Bohorodice). Po neslýchaně těžkých duchovních bojích zesnul roku 911 (či 936) a přesídlil do věčné slávy svého Pána.
Justýna žila se svými rodiči Edesiem a Kleodonií v Antiochii. Edesios byl pohanským knězem a celý jeho dům byl pohanský. Justýna však navštěvovala křesťanské chrámy, poznala pravou víru a přivedla ke Kristu Pánu i svého otce a matku. Všichni tři přijali křest z rukou biskupa Optáta.
Kyprián se do Antiochie přistěhoval z Kartága. Původně byl mágem, měl spojení s nečistými duchy a zabýval se také věštěním. Jednomu nemravnému pohanskému mládenci Aglaidovi velmi učarovala Justýnina tělesná krása. Dívka jej však nesmlouvavě odmítla, a tak Aglaidas vyhledal mága Kypriána, aby mu svým nečistým uměním pomohl Justýnu získat. Kyprián poslal na Justýnu několikrát zlé duchy, aby v ní rozpálili vášnivou náklonnost k Aglaidovi, ale nic nepořídil, neboť svatá Justýna je odháněla znamením kříže a modlitbou. Tak Kyprián poznal sílu a moc kříže, zanechal magie, sám se dal pokřtít a po čase se stal knězem a nakonec biskupem. Za Diokleciánova pronásledování křesťanů byli svatí Kyprián a Justýna pomluveni, uvězněni, vydáni k soudu v Damašku a po mučení byli kolem roku 268 v Nikomédii sťati.
Je zařazen mezi Sedmdesát tzv. menších apoštolů. Tento výjimečný muž pocházel z významné pohanské rodiny v Athénách. Vystudoval athénskou filosofickou školu a odešel do Egypta, aby pokračoval ve studiích. Právě v té době skonal na kříži Pán Ježíš Kristus – slunce se tenkrát i v Egyptě zatmělo a nastala tříhodinová tma. Dionýsios tehdy zvolal: „Buď trpí Bůh-Stvořitel světa, anebo přišel konec světa.“ Po návratu do Athén se Dionýsios oženil s Damaris a měl s ní syny. Byl členem Areopagu, nejvyššího řeckého soudu, a proto se mu dostalo přízviska „Areopagita“. Když apoštol Pavel zvěstoval evangelium v Athénách, Dionýsios se dal pokřtít s celým svým domem. Pavel ho vysvětil na athénského biskupa (neboť pro lásku k Bohu opustil ženu, děti i své postavení). Po dlouhý čas putoval s Pavlem a seznámil se i s ostatními apoštoly. Schválně se vypravil do Jeruzaléma, aby spatřil Přesvatou Bohorodici, a setkání s Ní popsal v jedné ze svých knih. Spolu s ostatními apoštoly se zúčastnil pohřbu Přečisté Boží Matky.
Poté, co byl umučen jeho učitel svatý Pavel, zatoužil i Dionýsios po mučednické smrti. Odešel proto zvěstovat Evangelium do Galie mezi barbary, společně s presbyterem Rustikem a diákonem Eleutheriem. Musel mnohé vytrpět, ale mnohé také dokázal. Díky jeho úsilí se mnozí pohané obrátili ke Kristu. V Paříži postavil Dionýsios malý chrám, ve kterém konal bohoslužby. Když dovršil devadesát let, byl spolu s Rustikem a Eleutheriem zajat a mučen pro Krista. Nakonec byli všichni tři sťati mečem. Uťatá hlava svatého Dionýsia odskočila do velké vzdálenosti a spadla před křesťanku Catullu, která ji uctivě pochovala společně se světcovým tělem. Svatý Dionýsios byl umučen za vlády císaře Domiciána v roce 96. Napsal významná díla: O Božích jménech, O nebeské a církevní hierarchii, O mystické theologii či O Přesvaté Bohorodici.
Byl přítelem svatého Dionýsia Areopagity a brzy po něm přijal Kristovu víru od apoštola Pavla. Později jej Pavel ustanovil athénským biskupem. V čase zesnutí Přesvaté Bohorodice přišel i Hierotheos do Jeruzaléma a zúčastnil se Jejího pohřbu. Svým božským zpěvem tehdy vzbudil v mnohých srdečné dojetí a projevil se jako člověk shůry inspirovaný. Věnoval veliké úsilí misijní práci, obrátil k pravdě mnoho pohanů a dobře vedl své duchovní stádo. Nakonec mučednicky zemřel za Krista, jenž ho ve Svém Nebeském království korunoval dvěma věnci: věncem biskupa a věncem mučednickým.
Pocházel z Egypta a živil se jako vinař. Na nátlak příbuzných se musel proti své vůli oženit, nepřál si však žít manželským životem. Svou manželku nazýval sestrou a přesvědčil ji, aby oba zachovali čistotu a dosáhli vyššího blaha na Nebesích. Žili spolu celých osmnáct let. Později, po vzájemné dohodě, založila manželka v jejich domě ženský monastýr, zatímco Amon odešel do Nitrijské pouště, aby se oddal poustevnickému životu.
Pro čistotu svého srdce získal Amon od Boha veliké dary jasnozřivosti a činění zázraků. Nějací rodiče k němu jednou přivedli svého posedlého syna, aby jej vyléčil svou modlitbou. Amon to však rozhodně odmítl. Teprve po dlouhém naléhání jim pravil: „Choroba a zdraví vašeho chlapce je ve vašich rukou. Vraťte oné vdově (uvedl její jméno) ukradeného vola, a váš syn se uzdraví.“ Rodiče, překvapení světcovou jasnozřivostí, přiznali svůj hřích a slíbili, že uloupeného vola vrátí, hned jak se vrátí domů. Světec se poté pomodlil k Bohu a chlapec se uzdravil. Když Amon kolem roku 350 v Nitrii zesnul, uviděl svatý Antonín Veliký ze své kelie Amonovu duši na Nebesích a řekl svým bratřím: „Dnes zesnul avva Amon a hle, andělé nesou jeho svatou duši do Nebe.“
Jako osiřelé dítě si ji osvojil jeden vážený člověk a křesťan Klaudius, který ji vychoval jako vlastní dceru. Charitýna byla mírná, pokorná, poslušná a tichá. Ve dne i v noci se učila Božímu zákonu a zavázala se, že prožije svůj život v panenství jako skutečná nevěsta Kristova.
Protože však Charitýna obracela ke křesťanství i jiné, doslechl se o ní zástupce císaře Diokleciána – jakýsi Dometianus – a poslal vojáky, kteří ji odebrali otčímovi a předvedli před soud. Soudce se jí zeptal: „Je pravda, že jsi křesťanka a že klameš i jiné a přivádíš je k této bezbožné víře?“ Charitýna odvážně odpověděla: „Že jsem křesťanka, je pravda, ale to, že ostatní klamu, je lež. Já pomáhám zbloudilým najít cestu pravdy a přivádím je k mému Kristu.“ Zlý soudce nařídil, aby jí ostříhali vlasy a na hlavu vysypali žhavé uhlí. Ale Božím zásahem bylo děvče zachráněno. Hodili ji do moře, ale Bůh ji opět zachránil. Přivázali ji ke kolu a začali s ním točit, ale Boží anděl kolo zastavil a Charitýna zůstala nezraněna. Zlomyslný soudce tehdy poslal nemravné mládence, aby ji znásilnili. Obávajíc se zneuctění, pomodlila se svatá Charitýna k Bohu, aby přijal její duši ještě dříve, než se nemravové dotknou jejího panenského těla. A zatímco se klečíc modlila, opustila její duše tělo a přesídlila do nesmrtelného Království Kristova.
Patřil ke Dvanácti velikým apoštolům. Díky jeho pochybnostem o vzkříšení Krista Pána bylo dosaženo nového potvrzení této zázračné a spásonosné události. Zmrtvýchvstalý Pán se totiž znovu zjevil Svým učedníkům, aby přesvědčil nevěřícího Tomáše. I řekl Pán Tomášovi: Vztáhni ruku svou a vlož ji do Mého boku, a nebuď nevěřící, ale věřící. A Tomáš zvolal: Pán můj a Bůh můj! (J 20, 27) Po sestoupení Svatého Ducha apoštolové losovali, kdo půjde kam zvěstovat Evangelium. Tomášovi tehdy los ukázal, že má jít do Indie. Byl trochu smutný, že se má odebrat do daleké země, ale zjevil se mu Pán a posílil ho.
V Indii obrátil svatý Tomáš mnohé – jak bohaté, tak chudé – k víře Kristově, založil tam církev a ustanovil duchovní i biskupy. Kromě jiných obrátil na víru i dvě sestry, Tertianu a Mygdoniu, manželky dvou indických knížat. Obě sestry byly pro víru mučeny svými manžely, se kterými po svém křtu již nechtěly žít. Nakonec byly z manželství propuštěny a žily zbožným životem až do smrti. Když uslyšeli Tomášovo kázání snoubenci Dionysios a Pelagie, zřekli se manželského života a oddali se asketickému životu. Pelagie završila svůj život jako mučednice za víru, zatímco Dionysia ustanovil apoštol Tomáš biskupem. Kníže Mizdai (Misdaeus), Tertianin manžel, jemuž Tomáš pokřtil ženu i syna Azana, odsoudil apoštola na smrt a poslal pět vojáků, kteří ho probodli pěti kopími. Tak odevzdal svou duši do Kristových rukou svatý apoštol Tomáš. Ještě předtím byl – stejně jako ostatní apoštolové – zázračně přenesen do Jeruzaléma na pohřeb Přesvaté Bohorodice. Přišel však pozdě a velmi se zarmoutil. Na jeho přání tedy otevřeli hrob Přečisté Panny, ale Její tělo tam nenalezli: Pán již přenesl Svou Matku do Svých nebeských příbytků. A tak svatý Tomáš nejprve svou nevěrou potvrdil víru ve vzkříšení Páně a poté nám svým zpožděním odhalil zázračné oslavení Matky Boží.
Oba podivuhodní mučedníci a hrdinové víry Kristovy byli nejdříve předními velmoži na dvoře císaře Maximiána. Císař si je velmi cenil pro jejich chrabrost, moudrost a věrnost. Když se však doslechl, že jsou křesťané, jeho láska se změnila ve hněv. Jednou, když se konal pohanský svátek a přinášely se velké oběti modlám, pozval císař Sergeje a Bakcha, aby obětovali spolu s ním. Oni to však odmítli, a veřejně tak projevili císaři neposlušnost. V záchvatu hněvu císař nařídil, aby z nich svlékli vojenský oděv, prsteny a vyznamenání a oblékli je do ženských šatů, na krk jim zavěsili kovové obruče a takto je vodili ulicemi Říma všem pro posměch. Pak je císař poslal do Asie ke svému místodržiteli Antiochovi. Toho do jeho funkce kdysi císaři doporučili právě Sergej s Bakchem.
Antiochos jim radil, aby se zřekli Krista a vyhnuli se tím mučení a smrti, avšak světci mu odpověděli: „Čest či pohana, život nebo smrt – to vše je lhostejné tomu, kdo hledá Nebeské království.“ Antiochos uvrhl Sergeje do žaláře a přikázal nejprve mučit Bakcha. Sluhové se střídali jeden po druhém, bijíce svatého Bakcha, dokud ze zkrvaveného těla nevyšla jeho svatá duše a nebyla na andělských rukou odnesena k Hospodinu. Stalo se tak ve městě Barbalissu. Poté byl předveden svatý Sergej. Obuli mu kovové sandály s ostrými hroty a odvedli ho do města Resafa v Sýrii, kde byl sťat mečem. Jeho duše odešla do ráje, kde svatý Sergej spolu se svým přítelem Bakchem přijal od Krista Krále věnec nesmrtelné slávy. Tito velicí bohatýři víry Kristovy byli umučeni kolem roku 303.
Syn Alfeův, patřil ke Dvanácti velkým apoštolům. Byl vlastním bratrem apoštola a evangelisty Matouše a stal se neklamným svědkem slov a zázraků Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista, jakož i Jeho utrpení, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení. Po sestoupení Svatého Ducha na Padesátnici dostal apoštol Jakub za úkol zvěstovat Kristovo Evangelium v Eleuteropoli a okolních městech a později v Egyptě, kde byl za svého Spasitele umučen. S velikou mocí ve slovech i skutcích přinášel svatý Jakub spásonosnou zvěst o vtěleném Bohu-Slově, vykořeňoval modloslužbu, vyháněl z lidí démony, uzdravoval každý neduh i chorobu jménem Pána Ježíše Krista. Jeho práce a horlivost byly korunovány velkým úspěchem. Mnozí pohané uvěřili v Krista, byly zakládány a budovány chrámy, ustanovováni kněží a biskupové. Apoštol byl umučen v egyptském městě Ostrakine, kde jej pohané ukřižovali. Odtud přesídlil tento velký a významný apoštol do Nebeského království, aby nesmrtelně kraloval spolu s Králem slávy.
Žili v Antiochii za časů Theodosia Velikého. Andronikos byl povoláním zlatník. Jak on, tak jeho žena byli velmi zbožní a vždy se snažili kráčet po stezkách Páně. Ze svého výdělku dávali jednu třetinu chudým, druhou třetinu Církvi a ze zbylé třetiny sami žili. Po narození druhého dítěte se dohodli, že budou spolu žít jako bratr se sestrou. Nepostižitelným řízením Božím jim však obě dvě děti ve stejný den zemřely. Manželé prožívali hluboký smutek, dokud se Anastázii nezjevil na hrobě sv. mučedník Julián a neutěšil ji zvěstí, že jejich děti přebývají v Království Božím a že je jim tam lépe než rodičům na zemi. Po této události oba všechno opustili a vydali se do Egypta, aby přijali mnišský stav: Andronikos u starce Daniela ve Skétis, Anastázie v ženském monastýru v Tabenně (Tabennisi). Po dlouhém a bohulibém asketickém životě byli přeneseni do Kristova Království: nejprve sv. Anastázie a po osmi dnech i sv. Andronikos.
Bratr a sestra z Nikomédie. Během hrozného pronásledování křesťanů císařem Maximiánem uprchli někteří věřící z Nikomédie a ukryli se. Mladičký Eulampios byl poslán do města pro chléb. Když vstoupil do města, spatřil na zdi císařův rozkaz, aby byli pronásledováni a zabíjeni křesťané. Eulampios se rozkazu vysmál, strhl jej a roztrhal. Za to byl okamžitě předveden před soud. Když jej soudce začal nabádat, aby se zřekl Krista, Eulampios začal naopak soudci radit, aby se zřekl falešných model a uznal Krista za jediného živého Boha. Tehdy soudce nařídil, aby ho do krve ztloukli, a pak jej vystavil dalším těžkým mučením.
Jakmile se panna Eulampia doslechla o mučení svého bratra, přispěchala za Eulampiem, aby společně s ním přijala utrpení pro Krista. I ona byla bita, dokud jí z nosu a úst nevyšla krev. Poté byli oba vhozeni do vařící smůly a následně do rozpálené pece, ale znamením kříže a mocí Kristova jména učinili oheň neškodným. Svatý Eulampios byl nakonec sťat, zatímco svatá Eulampia zemřela ještě před popravou. Usmrceno bylo tehdy dalších dvě stě křesťanů, kteří uvěřili v Krista, když viděli sílu a zázraky svatého Eulampia a jeho sestry. Všichni byli korunováni mučednickými věnci a přesídlili do své nesmrtelné Nebeské vlasti.
Když císař Michal Paleolog uzavřel s papežem nechvalnou Lyonskou unii, aby od papeže získal vojenskou pomoc proti Bulharům a Srbům, poslali svatohorští mniši císaři proti ní protest a žádali ho, aby unii odmítl a vrátil se k pravoslaví. Papež poslal na pomoc Michalovi vojsko, které když vstoupilo na Sv. Horu Athos, dopustilo se zde takového barbarství, jaké Turci neučinili během předchozích 500 let.
Po oběšení představeného Sv. Hory Prota a zabití mnoha mnichů ve Vatopedu, Ivironu a dalších monastýrech, latiníci zaútočili na Zograf. Blažený igumen Tomáš už před příchodem latiníků bratřím oznámil, že kdo se chce před nimi zachránit, ať opustí klášter, kdo pak chce zemřít pro Krista, ať zůstane. Tak zůstalo 26 lidí, 22 mnichů, se svým igumenem a 4 laici, kteří v monastýru pracovali. Všichni se zavřeli v monastýrské věži. Po svém příchodu latiníci zapálili věž a v ohni našlo mučednickou smrt 26 Kristových hrdinů. Zatímco věž hořela, zpívali mučedníci žalmy a akathist Přesvaté Matce Boží a 10. října 1283 odevzdali své svaté duše Bohu. V prosinci téhož roku bídně zemřel i nehodný císař Michal, proti němuž na obranu pravoslaví povstal srbský král Milutin.
Pocházel z palestinské Caesareje. Byl ženatý a v manželství měl čtyři dcery. Všechny čtyři byly Bohem obdařeny darem proroctví a všechny čtyři se zaslíbily jako panny Kristu. Když svatí apoštolové vybírali diákony, byl tehdy vybrán i Filip, spolu se Štěpánem a ostatními. Filip sloužil s velikou horlivostí chudým a vdovám. Jakmile nastalo v Jeruzalémě pronásledování křesťanů, apoštol Filip se stáhl do Samaří, zvěstoval tam Evangelium a dosvědčoval je mnohými zázraky, vyháněl z lidí démony, uzdravoval nemocné apod. Svědkem Filipových zázraků se stal i známý Šimon Mág, který se dal poté pokřtít. Svatý Filip pokřtil i eunucha etiopské královny Kandaky. Poté ho Boží anděl v jediném okamžiku neviditelně přenesl do Azotu, kde Filip učil a zvěstoval, a mnohé tak obrátil ke Kristu. Byl ustanoven biskupem v lýdské Tralii. Pokojně zesnul ve vysokém věku a přesídlil do radosti svého Pána.
Sedmý všeobecný sněm se konal v Nikáji roku 787, za vlády zbožné císařovny Ireny a jejího syna Konstantina a za časů patriarchy Tarasia. Tento sněm s konečnou platností potvrdil úctu k ikonám, doložil ji svatým Písmem, svědectvími svatých otců a hodnověrnými příklady zázraků, projevených skrze ikony. Kromě jiných uvedl kyperský biskup Konstantin i tento příklad: jistý pastýř z města Konstance vyhnal jednoho dne stádo na pastvu a uviděl ikonu Přesvaté Bohorodice, kterou pravověrní křesťané zkrášlili květy. „K čemu vzdávat takovou čest obyčejné skále?“ řekl si pastýř, vychovaný v obrazoborectví, a udeřil do ikony svou kovovou palicí. Na tváři Boží Matky poškodil Její pravé oko. Ale jen co se pohnul z místa, zakopl, upadl na svou palici a vypíchl si pravé oko. Jednooký se vrátil do města, s pláčem naříkaje, že byl potrestán Bohorodicí. – Na tomto sněmu bylo rovněž rozhodnuto, aby se do antiminsů vždy vkládaly svaté ostatky mučedníků. Sněmu se zúčastnilo 367 otců. Na jejich přímluvy nechť se i nad námi Pán slituje a spasí nás.
Tarachos pocházel ze syrské Claudiopole, Probus se narodil v Side v Pamfýlii a Andronikos byl synem významného občana města Efesu. Všichni tři byli umučeni prokonsulem Numeriem Maximem za vlády císaře Diokleciána. Tarachovi bylo v té době 65 let. Když se ho prokonsul třikrát tázal na jeho jméno, Tarachos třikrát odpověděl: „Křesťan.“ Zpočátku je tloukli holemi, poté je zraněné a zkrvavené uvrhli do žaláře. A znovu je přivedli na mučení. Když začal prokonsul radit Probovi, aby se zřekl Krista, a sliboval mu císařovu přízeň i své přátelství, Probus odpověděl: „Nestojím ani o císařovu přízeň, ani o tvé přátelství.“ Když pak prokonsul vyhrožoval Andronikovi, že bude mučen ještě krutěji, mladý učedník Kristův mu odvětil: „Mé tělo stojí před tebou – učiň s ním, co chceš.“
Po dlouhotrvajícím mučení na různých místech byli všichni tři vhozeni do cirku, aby byli rozsápáni dravou zvěří. Přestože zvířata před nimi roztrhala jiné odsouzence, svatým nijak neuškodila, naopak, medvěd i lvice se s nimi začali mazlit. Mnozí, když to spatřili, uvěřili v Krista Boha a začali křičet na prokonsula. Rozběsněný jako zvíře, přikázal prokonsul vojákům, aby rozsekali Kristovy vojíny na kusy. Tři křesťané, kteří byli přítomni jejich mučednické smrti – Makarios, Felix a Berios – přišli v noci, aby odnesli jejich těla. Protože však byla hluboká noc, nebyla těla mučedníků k rozpoznání od těl ostatních odsouzenců. Jakmile se všichni tři pomodlili k Bohu, ukázaly se nad těly svatých mučedníků tři hořící svíce. A tak je mohli odnést a čestně pochovat.
Narodil se v Panonii, ve městě Savaria (nyní Szombathely, Maďarsko) roku 316 pohanským rodičům. Jeho otec byl římský velitel, a tak byl mladý Martin nedobrovolně zařazen do vojenské služby. Byl však již křesťanským katechumenem v církvi, kterou od raného dětství z celého srdce miloval.
Když jednou v zimě cestoval se svými přáteli do města Amien, uviděl před městskou bránou žebráka, který se třásl zimou. Martin se nad ním slitoval, opozdil se za svými přáteli, svlékl svůj vojenský plášť a rozsekl jej mečem na dvě části: jednu polovinu dal žebrákovi, druhou se sám přioděl a odešel. Té noci se mu ve snu zjevil Pán Kristus, zahalený do poloviny jeho pláště, a řekl svým andělům: „Martin je teprve katechumenem a už mě oblékl do svých šatů“. Martin brzy nato odešel z armády a nechal se i se svou matku pokřtít. Poté se stal mnichem v eparchii svatého Hilaria z Poitiers a vedl život plný askeze a odříkání. Byl výjimečně pokorný a od Boha obdržel hojný dar činění zázraků takže i křísil mrtvé a vyháněl démony. Proti své vůli byl jmenován biskupem ve městě Tours. Po plodné práci na vinici Páně, po těžkém boji s pohany i heretickými ariány, sv. Martin v roce 397 odevzdal svou svatou duši do rukou svého Pána.
Karpos byl biskupem v Thyatirách (dnešní Akhisar v Turecku) a Papylas tamním diákonem. Oba pocházeli z Pergama, kde byli nakonec umučeni pro víru zlovolným místodržitelem Valeriem, za vlády císaře Decia. Valerius je přivázal za koně a hnal až do Sard, kde byli vystaveni strašnému trýznění, ale zjevil se jim Boží anděl, zahojil jejich rány a dodal jim síly. Karpův sluha Agathodoros následoval s velkým smutkem svého pána, dokud i jej nepodrobili mučení. Poté je Valerius znovu přivázal za koně a ze Sard dovlekl až do Pergama. Svatého Karpa připoutali ke stromu a bičovali tak silně, až se jeho tělo stalo jedinou krvavou ránou a proud jeho krve napájel zemi. Karpos se uprostřed těchto hrozných muk jen smál. Když se ho zeptali, proč se směje, svatý mučedník odpověděl, že vidí otevřená nebesa a Pána sedícího na trůnu, obklopeného cherubíny a serafíny. Svatý Papylas během mučení uzdravil svou modlitbou člověka, který byl slepý na jedno oko. Mnozí to viděli a uvěřili v Pána Ježíše Krista. Mučedníci byli předhozeni dravé zvěři, ale zůstali nedotčeni. Pak je vhodili do rozžhavené pece. Když to uzřela Papylova sestra Agathoniké, skočila do pece i ona. Avšak ani oheň jim neuškodil. Nakonec je všechny sťali mečem v roce 251. A tak po dlouhém hrdinství přijali věnec slávy v Království Krista Pána.
Tento vojín Kristův byl perského původu a svým horlivým hlásáním Evangelia obrátil ke křesťanské víře mnoho pohanů, Peršanů i Řeků. Byl umučen za vlády perského krále Jazdkarta (I.), syna krále Bahráma (IV.). Poté, co byl uvržen do žaláře, jeden z velmožů se jej zastal před králem. Král Benjamína propustil pod podmínkou, že bude mlčet a přestane lidem zvěstovat o Kristu. Benjamín na to odpověděl: „Rozhodně toho nemohu zanechat. Skryje-li kdo talent, který je mu dán, bude vystaven velikým mukám.“ A pokračoval v šíření víry Kristova. Král přikázal, aby mu zatloukli jehly pod nehty a mučili až do chvíle, dokud světec neodevzdal duši Bohu. Stalo se tak roku 421.
Tato slavná světice byla srbského původu, narodila se ve městě Epivat (dnešní Selimpaşa), které leží mezi Selybrií a Cařihradem. Byla dcerou zámožných a zbožných křesťanů. Její bratr Euthymios ještě za života rodičů přijal mnišství a stal se později významným biskupem maditským. Paraskeva, která vždy toužila odevzdat svůj život Kristu, odešla po smrti svých rodičů nejdříve do Cařihradu a později do Jordánské pouště. Zde žila asketickým životem až do svého stáří. Nikdo by nedokázal spočítat všechny strasti, utrpení a pokušení, které jí připravili démoni během mnohých let.
Když zestárla, zjevil se svaté Boží anděl a řekl jí: „Opusť poušť a vrať se do své vlasti: je třeba, abys tam odevzdala své tělo zemi a duší přesídlila k Hospodinu.“ Svatá Paraskeva uposlechla nebeský hlas, opustila milovanou poušť a vrátila se do Epivatu, kde prožila ještě dva roky v nepřetržité modlitbě a postu. Poté odevzdala svého ducha Bohu a spočinula v Jeho rajském příbytku. Paraskeva zesnula v 11. století. Její divotvorné ostatky byly několikrát přeneseny: nejprve do Cařihradu, poté do Velikého Tarnova, opět do Cařihradu a následně do Bělehradu. Nyní se nacházejí v Rumunsku, ve městě Jasy. Na bělehradském Kalemegdanu se nalézá zázračný pramen sv. Paraskevy, jehož voda uzdravuje všechny nemocné, kteří k němu přicházejí s vírou v Boha a láskou k této světici.
Když božský evangelista Matouš popisuje utrpení Pána Ježíše Krista, píše: Setník a ti, kdo s ním střežili Ježíše, když viděli zemětřesení a všechno, co se dálo, velmi se zděsili a řekli: „On byl vpravdě Boží Syn!“ (Mt 27, 54) Tímto setníkem byl blažený Longinus, který spolu s dalšími dvěma vojíny uvěřil v Ježíše jako Syna Božího. Longinus byl velitelem vojáků, kteří byli přítomni Kristovu ukřižování na Golgotě, a odpovídal též za stráž, která hlídala hrob. Když se židovští starší dozvěděli o Kristově zmrtvýchvstání, podplatili vojáky, aby rozšířili lživé svědectví, že Kristus údajně nevstal z mrtvých, ale že Ho jeho učedníci ukradli. Židé se snažili podplatit i Longina, ten však odolal. Proto se uchýlili ke svému osvědčenému postupu, tj. rozhodli se Longina zabít. Jakmile se o tom Longinus dozvěděl, zahodil svůj vojenský pás a spolu se svými dvěma druhy se dal pokřtít jedním z apoštolů. Poté všichni tři tajně opustili Jeruzalém a přesídlili do Kapadokie. Tam se Longinus oddal postu a modlitbě a jako živý svědek Kristova zmrtvýchvstání obrátil mnoho pohanů na pravou víru. Posléze odešel na venkov, na statek svého otce.
Avšak zloba Židů jej dostihla i tam. Pomluvili Longina u Piláta, který vyslal vojáky, aby Longina sťali. Svatý Longinus viděl duchovním zrakem, jak se jeho kati přibližují. Vyšel jim v ústrety a pozval je do svého domu, aniž prozradil, kým je. Vojáci se dobře najedli a usnuli, zatímco svatý Longinus probděl noc v modlitbách, chystaje se na smrt. Ráno odešel a přivedl i své dva přátele. Oblékl se do bílých pohřebních šatů, poučil své domácí a ukázal jim místo na kopci, kde si přál být pohřben. Pak se vojákům přiznal, že je tím Longinem, kterého hledají. Vojáci, celí v rozpacích, nechtěli Longina zabít, on je však přesvědčil, aby vyplnili rozkaz svého velitele. A tak byl sťat Longinus i oba jeho přátelé. Longinovu hlavu donesli vojáci Pilátovi. Ten ji odevzdal Židům, kteří ji zakopali na smetišti za městem.
Byl mnichem Kyjevsko-pečerské lávry ve 14. století. Sloužil v monastýru jako dveřník a měl tak čisté a milostiplné srdce, že vždycky poznal, s jakými myšlenkami kdo do kláštera vchází a s jakými odtamtud vychází. Longinovy divotvorné ostatky spočívají ve Feosijových jeskyních.
Narodil se v Antiochii. V mládí se důkladně naučil řecké filosofii, medicíně a malířství. V době pozemského působení Ježíše Krista přišel svatý Lukáš do Jeruzaléma, kde se setkal se Spasitelem tváří v tvář, naslouchal Jeho spasitelnému učení a stal se svědkem Jeho zázračných skutků. Svatý Lukáš uvěřil v Pána, byl zařazen mezi Sedmdesát apoštolů a poslán zvěstovat lidem spásu. Na cestě do Emauz viděl spolu s Kleofášem zmrtvýchvstalého Ježíše Krista.
Po sestoupení Ducha Svatého na apoštoly se Lukáš vrátil do Antiochie a stal se tam spolupracovníkem apoštola Pavla, se kterým putoval do Říma a obracel ke křesťanské víře Židy i pohany. „Pozdravuje vás milovaný lékař Lukáš,“ píše apoštol Pavel v listu Koloským (Ko 4, 14). Na prosby křesťanů napsal kolem roku 60 Evangelium. Po mučednické smrti velikého apoštola Pavla zvěstoval svatý Lukáš křesťanství v Itálii, Dalmácii, Makedonii a dalších zemích. Namaloval ikonu Přesvaté Bohorodice, a to ne jednu, ale tři; je rovněž autorem ikony svatých apoštolů Petra a Pavla. Proto je svatý Lukáš považován za zakladatele křesťanského ikonopisectví. Ve stáří navštívil Libyi a Horní Egypt. Z Egypta se vrátil do Řecka, kde nadále horlivě kázal a obracel lidi ke Kristu, bez ohledu na svůj vysoký věk.
Svatý Lukáš napsal Evangelium a Skutky apoštolů; oba dva spisy věnoval Theofilovi, knížeti achajskému. Když mu bylo 84 let, podrobili ho zlostní modloslužebníci mukám za Krista a nakonec jej oběsili na jednom olivovém stromě v bojótských Thébách (novořecky Thíva). Divotvorné ostatky tohoto podivuhodného světce byly přeneseny do Cařihradu za vlády císaře Constanta (337-350), syna Konstantina Velikého.
Je druhým v řadě malých proroků. Byl synem Fatuela (Petúela) z pokolení Rúbenova. Žil v 9. století před Kristem. Předpověděl izraelskému národu, že bude trpět za své hříchy proti Hospodinu a že bude odvlečen do babylonského zajetí. Vyzýval národ k postu a kněze ke kajícím modlitbám a pláči, aby se nad nimi Hospodin slitoval: „Nařiďte půst a volejte k Hospodinu. Ať pláčí kněží mezi předsíní a oltářem!“ (viz Jl 1, 13-14)
Jóel prorokoval sestoupení Ducha Svatého na apoštoly i vylití blahodati Božího Ducha na všechny křesťany. Předpověděl a popsal Strašný soud Boží, jakož i slávu svaté Boží Církve.
Svatý Uaros sloužil v Egyptě jako důstojník římského vojska. Byl tajným křesťanem, a když uvrhli do žaláře sedm křesťanských učitelů, navštěvoval je, přinášel vše potřebné a upřímně jim sloužil. Uaros mučedníky obdivoval a bylo mu líto, že se sám ze strachu nemůže rozhodnout pro mučednictví za Krista. Tito Boží lidé jej však posílili ve víře a přesvědčili, aby se na mučení vydal s nimi. Jeden z nich zemřel již ve vězení.
Když dal bezbožný kníže mučedníky přivést k sobě a zjistil, že je jich jen šest, otázal se: „Kde je sedmý?“ – „Já jsem ten sedmý,“ řekl mu Uaros. Rozhněvaný kníže přikázal Uara nejprve svléci a bičovat nahého suchými pruty. Poté jej přivázali ke stromu a noži mu odřezávali z těla kusy masa, dokud Uaros neodevzdal svou svatou duši Bohu. Jeho tělo bylo vyhozeno na smetiště. Kolem tehdy náhodou procházela jistá Kleopatra se synem Janem. Tato rodačka z Palestiny a vdova po římském důstojníku vyzvedla tajně světcovy ostatky a ukryla je ve svém domě. Pak prosila knížete o dovolení, aby mohla převézt z Egypta do Palestiny tělo svého zesnulého chotě. Protože byla manželkou důstojníka, kníže svolil. Blažená Kleopatra však nepřenesla tělo svého muže, nýbrž ostatky sv. Uara. Mučedníkovo tělo přivezla do své rodné vsi Edra poblíž hory Tábor a tam je důstojně pochovala. Později dala ke cti sv. Uara postavit i chrám. A světec se jí často zjevoval z onoho světa jako zářící anděl Boží.
Tento slavný světec pocházel z Egypta a byl nejvyšším vojevůdcem císaře Konstantina Velikého. Když se císaři zjevil vítězný Kříž obklopený hvězdami, spatřil jej i Artemios, uvěřil v Pána Ježíše a dal se pokřtít. Později byl za vlády císaře Constantia vyslán do Řecka, aby přenesl ostatky svatého Ondřeje z Patry a svatého Lukáše z Théb do Cařihradu, což Artemios s radostí vyplnil. Následně byl Artemios jmenován augustaliem a císařským místodržitelem v Egyptě, v kteréžto hodnosti setrval nejen za vlády Constantiovy, ale i po určitou část vlády Juliána Apostaty.
Když tento odpadlický císař táhl do války proti Peršanům, zastavil se v Antiochii a nařídil, aby za ním se svým vojskem přišel i Artemios. Vojevůdce uposlechl. Císař dal tehdy mučit dva křesťanské kněze, Eugenia a Makaria. Jakmile to svatý Artemios zjistil, vzbouřil se celým svým srdcem, předstoupil před císaře a řekl mu: „Proč, císaři, tak nelidsky mučíš nevinné a Bohu zasvěcené muže? A proč je nutíš, aby se zřekli pravoslavné víry?“ A dále mu předpověděl: „Tvá záhuba se blíží.“ Rozhněvaný císař poslal oba ctihodné kněze do vyhnanství v Arábii, kde zakrátko zemřeli, zatímco vojevůdce Artemia zbavil vojenské hodnosti a nařídil, aby byl zbičován a mučen. Celého zjizveného a zakrváceného Artemia uvrhli do vězení, kde se mu zjevil samotný Pán Ježíš, uzdravil ho a utěšil. Pak císař přikázal, aby Artemia položili na kámen a zavalili jej druhým těžkým kamenem. Jeho tělo tak bylo rozdrceno a srovnáno jako deska. Nakonec Artemiovi sťali hlavu (v roce 362). Císař Julián poté vytáhl proti Peršanům a hanebně zahynul, jak mu to svatý Artemios předpověděl.
Podobně jako růže roste mezi trním, narodil se tento velký světec pohanským rodičům ve vesnici Thabatha, nedaleko palestinské Gazy. Rodiče ho poslali na studia do Alexandrie, kde nadaný mládenec rychle načerpal světskou učenost i duchovní moudrost. Když poznal Pána Ježíše a dal se pokřtít, přál si, aby se mohl cele odevzdat službě Hospodinu. S touto touhou v srdci Hilarion navštívil svatého Antonína v poušti a stal se jeho učedníkem. Poté se vrátil do své vlasti a žil jako asketa nedaleko Maiumy u Gazy. Démoni se ho snažili vystrašit různými hrůzami, ale on je pokaždé přemohl a vyhnal znamením kříže a modlitbou.
Shromáždilo se kolem něj mnoho milovníků duchovního života, a tak se stal svatý Hilarion pro Palestinu tím, čím byl Egyptu svatý Antonín. Jako božský učitel, nepolevující asketa a divotvůrce byl Hilarion uznáván nejen křesťany, ale také pohany. Protože se však bál lidské chvály, říkal vždy se slzami v očích: „Běda mi, přijal jsem na zemi svoji odměnu!“ a prchal z místa na místo, jen aby se ukryl před lidmi a zůstal sám se svou duší a Bohem. Po jistou dobu žil v Egyptě, pak na Sicílii, v Dalmácii a nakonec na Kypru, kde kolem roku 372, po nepředstavitelně namáhavém životě, zesnul ve věku osmdesáti let. Divotvorné ostatky svatého Hilariona přenesl jeho učedník Hesychios do Palestiny a uložil je v monastýru, který světec založil.
Je nazýván bratrem Páně, protože byl synem spravedlivého Josefa, snoubence Přesvaté Bohorodice. Když se spravedlivý Josef blížil smrti, rozdělil svůj majetek svým synům a jednu část chtěl věnovat Ježíši, synu Přesvaté Panny Marie; všichni bratři se však proti tomuto rozhodnutí postavili, neboť Ježíše nepovažovali za svého bratra. Jakub ovšem Ježíše velmi miloval a pravil, že se s Ním rozdělí o svou část dědictví. Proto je nazýván bratrem Páně. Jakub se od počátku zcela oddal Kristu. Podle tradice doprovázel Přesvatou Pannu a Josefa i do Egypta, když se Herodes snažil zabít novorozeného Krále. Jakmile Jakub uslyšel Kristovo učení, začal podle něho žít. Říká se o něm, že po celý život nejedl sádlo ani olej a byl živ jen z chleba a vody. Do konce svého života zůstal panicem. Po nocích často bděl a modlil se k Bohu. Pán ho zařadil mezi Svých Sedmdesát apoštolů. Po Svém slavném zmrtvýchvstání se mu Pán Ježíš zjevil osobně, jak o tom svědčí sv. apoštol Pavel (1Ko 15).
Třicet let byl biskupem v Jeruzalémě a horlivě spravoval Boží Církev. Na Boží pokyn sestavil první liturgii, která byla pro pozdější křesťany příliš dlouhá, a tak ji museli zkrátit svatí Basil Veliký a Jan Zlatoústý. Jakub obrátil na Kristovu víru mnohé Židy a Řeky. I sami nevěřící Židé se obdivovali jeho spravedlivosti, a nazývali ho proto Jakubem Spravedlivým. Když se však stal nejvyšším veleknězem Ananiáš, usmyslel si spolu s dalšími židovskými staršími, že Jakuba jako Kristova zvěstovatele zabijí. Jednou se na svátek Paschy sešlo v Jeruzalémě množství lidí. Starší tehdy přikázali Jakubovi, aby vystoupil na střechu chrámu a mluvil proti Kristovi. Svatý Jakub vyšel na střechu a začal k lidu mluvit o Kristu jako o Božím Synu a pravém Mesiáši, o Jeho zmrtvýchvstání a Jeho věčné slávě na nebesích. Rozhněvaní kněží a starší ho svrhli se střechy. Jakub se vážně poranil, ale zůstal ještě naživu. Vtom k němu přiběhl nějaký člověk a silným úderem mu roztříštil hlavu. Tak zemřel mučednickou smrtí slavný apoštol Kristův a přesídlil do Království svého Pána. Svatému Jakubovi bylo tehdy 63 let.
Byl synem císaře Michaela Rangabe. Stal se konstantinopolským patriarchou po sv. Metoději v roce 846. Roku 858 byl z katedry sesazen a poslán do vyhnanství. Na jeho místo usedl sv. Fotios, první císařův tajemník. Když se však ujal moci císař Basil Makedonský, opět navrátil Ignatia na patriarší trůn. Ignatios spravoval Církev po deset let s velikou horlivostí a moudrostí, poté byl však opět vyhnán císařem Nikeforem. Svatý Ignatios vystavěl monastýr sv. Archandělů, ve kterém zesnul v Pánu v 89. roce svého pozemského života.
Tento svatý mučedník byl umučen za víru v Krista spolu s více než 4000 křesťany: kněžími, monachy a monachyněmi, měšťany, ženami i dětmi. Arethas byl správcem města Negran (Nadžran) v himjárské zemi (jižní Arábie) a byl zabit, když mu bylo devadesát pět let. V Himjáru tehdy vládl jistý Žid Dunaan (Du-Nuvas), velký pronásledovatel křesťanů. Dunaan se rozhodl, že ve své zemi křesťany zcela vyhladí. Oblehl proto křesťanské město Negran a vzkázal jeho obyvatelům, že pokud se nezřeknou Krista, všechny je usmrtí. Měšťané zavřeli brány a Dunaan dlouho a bez úspěchu útočil na městské hradby. Proradný vládce tehdy složil přísahu, že obyvatelům neublíží, jestliže otevřou městské brány jen proto, aby mohl vybrat daň, kterou mu město dluží, a poté okamžitě odejde.
Křesťané mu uvěřili a brány otevřeli. Křivopřísežník však povolal starého Arethu se všemi duchovními a dalšími ctihodnými občany a všechny je dal popravit mečem. Následně ve městě rozpoutal strašlivou řež. Když se o tom dozvěděl byzantský císař Justin, velmi se zarmoutil a napsal list etiopskému králi Elesbovi, aby proti Dunaanovi vytáhl s armádou a pomstil nevinnou křesťanskou krev. Elesboas císaře Justina uposlechl, udeřil se svým vojskem na himjárského vládce, porazil ho, zničil jeho armádu a samotného Dunaana dal stít.
Novým vládcem Himjáru pak byl podle Božího zjevení ustanoven zbožný muž jménem Abraham a himjárským arcibiskupem – rovněž na základě Božího zjevení – svatý Řehoř (viz 19. prosince / 1. ledna). V Negranu křesťané obnovili chrám Přesvaté Trojice, který dal Dunaan vypálit, a postavili nový chrám ke cti svatého mučedníka Arethy a dalších mučedníků negranských, kteří byli umučeni a přijali od Pána korunu slávy v roce 523.
Oba světci byli kleriky u cařihradského patriarchy Pavla za vlády císaře Constantia (337-361). Po smrti velikého císaře Konstantina znovu zesílila a začala se šířit do té doby utlumená ariánská hereze. Přiklonil se k ní i sám císař Constantius. U císařského dvora sloužili dva vlivní velmožové Eusebios a Filip, oba horliví ariáni. Jejich působením byl patriarcha Pavel sesazen z katedry a vyhnán do Arménie, kde jej ariáni uškrtili. Patriarší trůn obsadil bezbožný Makedonios. V době, kdy muselo pravoslaví vést těžký boj na dvou frontách – proti pohanům i proti heretikům –, postavili se Markianos s Martyriem s plnou silou a rozhodností na obranu pravoslaví.
Markianos byl žalmistou a Martyrios hypodiákonem v konstantinopolském katedrálním chrámu a oba sloužili jako notářové (písaři) u patriarchy Pavla. Ariáni se je nejprve pokoušeli uplatit, a když to svatí muži s opovržením odmítli, byli odsouzeni k smrti. Přivedeni na popraviště, pozvedli ruce a pomodlili se k Bohu, děkujíce za mučednický konec svého života: „Hospodine, radujeme se, že odcházíme ze života touto smrtí. Učiň nás hodnými stát se účastníky věčného života, neboť Ty jsi náš život!“ Poté sklonili hlavy a byli sťati. Stalo se tak roku 355. Nad jejich divotvornými ostatky dal svatý Jan Zlatoústý později postavit chrám, který jim zasvětil.
Tento slavný světec a divotvůrce se narodil ve městě Soluni urozeným a zbožným rodičům. Jeho narození si rodiče od Boha vymodlili, a protože zůstal jediným dítětem v rodině, věnovali velkou pozornost jeho výchově. Dimitrijův otec byl soluňským starostou, a když zemřel, císař ustanovil na jeho místo právě Dimitrije. Bezbožný císař Maximianus však od něj vyžadoval, aby v Soluni pronásledoval a vyhubil všechny křesťany. Ale Dimitrij císaře nejen neposlechl, ale naopak ve městě veřejně vyznával a hlásal Krista Pána. Jakmile se o tom císař dozvěděl, velmi se na Dimitrije rozzlobil a při návratu z vojenského tažení proti Sarmatům zamířil schválně do Soluně, aby záležitost prošetřil. Císař si předvolal vojevůdce Dimitrije a zeptal se ho na jeho víru. Dimitrij se veřejně přiznal ke svému křesťanství, a navíc císaři vyčetl jeho modloslužebnictví. Rozhněvaný císař dal Dimitrije uvrhnout do vězení. Dimitrij věděl, co ho čeká, a tak pověřil svého věrného služebníka Lupa, aby celý jeho majetek rozdal chudým. Sám odešel do vězení a radoval se, že jej čeká utrpení za Pána Ježíše. Ve vězení se mu zjevil Boží anděl a řekl mu: „Pokoj tobě, trpiteli Kristův, stůj pevně a buď statečný!“ Po několika dnech poslal císař do vězení vojáky, aby Dimitrije zabili. Zastali jej při modlitbě a probodli ho kopími. Jeho tělo odnesli potají křesťané a s úctou je pochovali. Z těla svatého mučedníka začalo vytékat léčivé myro, které uzdravilo mnoho nemocných.
Zanedlouho postavili nad jeho hrobem malý chrám. Jistý illyrijský velmož Leontios trpěl nevyléčitelnou nemocí. Když však přišel s modlitbou k ostatkům svatého Dimitrije, úplně se uzdravil. V hluboké vděčnosti dal proto postavit větší chrám na místě starého. Světec se Leontiovi dvakrát zjevil. Když si císař Justinián usmyslel, že přenese světcovy ostatky ze Soluně do Cařihradu, vyšlehly z hrobu plamenné jiskry a ozval se hlas: „Stůjte a nedotýkejte se!“ A tak zůstaly ostatky svatého Dimitrije navždy v Soluni. Dimitrij se často zjevoval jako ochránce Soluně a zachraňoval město před velikými pohromami. Jeho zázraky nelze spočítat. Rusové považují svatého Dimitrije za ochránce Sibiře, kterou připojili k Rusku 26. října 1581.
Za časů mučednictví svatého Dimitrije Myrotočivého žil v Soluni mládenec Nestor, který se naučil víře v Krista od samotného Dimitrije. Jednou se stalo, že císař Maximianus, velký pronásledovatel křesťanů, připravil pro soluňský lid různé hry a zábavy. Císařův oblíbenec, vandalský gladiátor Lyaeus, vysoký a statný jako Goliáš, vyzýval každý den různé lidi, aby se s ním utkali v souboji. Lyaeova krvelačnost rozveselovala stejně krvelačného pohanského císaře. Pro Lyaeovy souboje dal císař postavit speciální arénu, která vypadala jako terasa na sloupech. Dole pod ní byla zabodnuta kopí s čepelemi vzhůru. Jakmile Lyaeus někoho přemohl, srazil ho shora na celý les nastražených kopí. Kolem dokola stál bezbožný lid se svým císařem a bavil se pohledem na to, jak nešťastníci umírali ve strašlivých mukách. Mezi nevinnými Lyaeovými oběťmi bylo i mnoho křesťanů. Když se totiž v některý den k souboji s Lyaeem nikdo dobrovolně nepřihlásil, přivlékali na příkaz císaře násilím křesťany, aby s ním bojovali.
Svatému Nestorovi při pohledu na tak hroznou zábavu pukalo srdce žalem. Rozhodl se, že sám vyjde do arény a obrovitému Lyaeovi se postaví. Ještě předtím však zašel do vězení za svatým Dimitrijem a poprosil ho o požehnání. Svatý Dimitrij mu požehnal, učinil nad jeho hlavou a hrudí znamení kříže a předpověděl mu: „Lyaea porazíš, ale budeš umučen za Krista.“ Mladý Nestor předstoupil v aréně před Lyaea. V publiku byl přítomen sám císař i se svou svitou; všem bylo líto mladého Nestora a odrazovali jej od souboje. Nestor se však pokřižoval a zvolal: „Bože Dimitrijův, pomoz mi!“ A s Boží pomocí Lyaea přemohl a svrhl ho na ostrá kopí, kde našel těžkooděnec svou smrt. Tehdy začali lidé křičet: „Veliký je Bůh Dimitrijův!“ Císař se před lidmi styděl a zároveň mu bylo líto svého oblíbeného gladiátora. Proto se velmi rozhněval na Nestora i Dimitrije a nařídil, aby prvního sťali mečem a druhého probodli kopími. Tak završil svůj krátký pozemský život tento slavný křesťanský hrdina Nestor a přesídlil do Království svého Pána. Stalo se tak roku 306.
Narodila se ve městě Ikonion (dnešní Konya) bohatým a Krista milujícím rodičům. Po jejich smrti rozdala dívenka Paraskeva postupně celý svůj majetek bídným a chudým lidem, vše ve jménu Kristově. Když začalo za vlády císaře Diokleciána pronásledování křesťanů, Paraskeva byla přivedena k soudu a postavena před knížete oné oblasti. Ten se jí zeptal na jméno; ona však odpověděla, že se jmenuje křesťanka. Kníže ji napomenul a otázal se, proč neřekne své pravé jméno. Paraskeva odpověděla: „Nejdříve je třeba říci jméno života věčného a až poté jméno života dočasného.“ Kníže ji dal zbičovat a uvrhnout do vězení, kde se jí zjevil Boží anděl, vyléčil její rány a utěšil ji. Svou modlitbou Paraskeva zbořila všechny modly v pohanském chrámu. Po dlouhém a krutém mučení byla sťata mečem a přesídlila do života věčného.
Velký hierarcha, kazatel, spisovatel a podvižník. Narodil se nedaleko Kyjeva roku 1651 a zesnul v průběhu modlitby roku 1709. Kromě svých jiných slavných děl zvláště proslul překladem a vydáním „Životů svatých“.
Tři dny dopředu předpověděl svou smrt a zesnul během své modlitby. Byl velkým světlem Ruské i celé Pravoslavné církve. Za svého života měl nebeská vidění; horlivě sloužil Bohu a přesídlil do nebeského království.
Pocházeli z města Aegea v Kilíkii (dnešní Yumurtalik v Turecku). Po rodičích zdědili pravou víru a velké hmotné bohatství. Plni duchovní horlivosti, s velikou láskou rozdávali svůj majetek chudým. A protože měli milosrdné ruce, ruka Boží je chránila před jakoukoli lidskou či ďábelskou zlomyslností. Zenobiovy štědré ruce obdařil Bůh darem zázraků, takže pouhým dotykem uzdravoval nemocné ze všemožných nemocí. Zenobios byl ustanoven aegejským biskupem.
V čase pronásledování ho zajal soudce Lysiáš a řekl mu: „Dávám ti dvě možnosti – život nebo smrt; život, jestliže se pokloníš našim bohům; smrt, pakliže se nepokloníš.“ Svatý Zenobios odpověděl: „Život bez Krista není život, ale smrt; a smrt za Krista není smrt, ale život.“ Když byl Zenobios vystaven krutým mukám, přišla za soudcem mučedníkova sestra a pravila: „I já chci vypít tento kalich utrpení, abych byla korunována stejnou korunou.“ Po mučení v ohni a kypící smůle byli oba kolem roku 285 sťati. Tak tito sourozenci přesídlili do Království nesmrtelného Krále Krista.
Patřili k Sedmdesáti apoštolům. Kleofášovi se zjevil zmrtvýchvstalý Kristus na cestě do Emauz. Tercius byl písařem Pavlova listu Římanům (Ř 16, 22) a jako ikonijský biskup po apoštolu Sosipatrovi (viz 10. / 23. listopadu) zahynul mučednickou smrtí. Svatý Marek (neboli Jan, viz Sk 12, 12), syn zbožné Marie, jejíž dům byl útočištěm apoštolů a prvních křesťanů, byl příbuzným Barnabáše a biskupem v samařském městě Apoloniada. Justus byl synem Josefa, snoubence Přesvaté Bohorodice. Spolu s Matějem byl volen jako nástupce zrádného Jidáše, ale při losování nebyl vybrán. Jako biskup byl umučen za Evangelium v Eleuteropoli. Svatý Artemas se stal biskupem v lykaonské Lystře a zesnul pokojně.
Patřili k Sedmdesáti apoštolům. Svatý Stachys byl pomocníkem sv. Ondřeje Prvozvaného, který ho ustanovil biskupem v Byzanci. Apoštol Stachys postavil chrám v Argiropoli (dnešní Fundukli, předměstí Konstantinopole) a spravoval své duchovní stádo věrně a horlivě. Na biskupské katedře strávil šestnáct let a zesnul pokojně v Hospodinu.
Amplias a Urban rovněž spolupracovali se sv. Ondřejem a byli jím ustanoveni za biskupy: Amplias v judské Diospoli (pozdější Lydda, dnes Lod) a Urban v Makedonii. Oba byli umučeni za Krista Pána.
Narcis byl ustanoven apoštolem Filipem biskupem v Athénách.
Svatý Apelles byl biskupem v thrácké Herakleji.
Aristobulos, bratr apoštola Barnabáše, zvěstoval Kristovu víru v Británii, kde též pokojně zesnul.
Pocházel z Egypta, kde se oddal askezi a kde též mučednicky završil svůj pozemský život. Po vzoru sv. Jana Křtitele odešel již jako jinoch do pouště. Pro jeho velikou lásku k Bohu jej Duch Boží uvedl do všeliké pravdy a bez jakéhokoli učitele naučil, jak vést duchovní zápas. Epimachos se však dozvěděl, že v Alexandrii jsou pro Krista mučeni a zabíjeni křesťané. Roznícen horlivostí pro víru, vydal se Epimachos do města a zničil tam pohanské modly. Jakmile ho za to pohané začali mučit, zvolal: „Bijte mě, plivejte na mne, nasaďte mi na hlavu trnovou korunu, vložte mi do ruky třtinu, napojte mne octem, ukřižujte mne na kříži a probodněte kopím! To vše vytrpěl můj Pán, a to vše chci vytrpět i já!“ V davu lidí, kteří přihlíželi mučení sv. Epimacha, stála i žena slepá na jedno oko. Hořce plakala při pohledu na nelidské mučení Božího služebníka. A když mučitelé řezali tělo svatého mučedníka, vytryskla z něho krev a jedna kapka dopadla na slepé oko oné ženy. Tu znenadání žena prozřela a její slepé oko bylo jako to zdravé. Žena zvolala: „Veliký je Bůh, v něhož věří tento trpitel!“ Svatému Epimachovi pak sťali hlavu a jeho duše přesídlila do věčné radosti. Stalo se tak kolem roku 250.
Bratři podle těla i podle ducha, pocházeli z Asie, z rodiny pohana a křesťanky. Po otcově smrti věnovala jejich matka Theodota všechen svůj čas a námahu tomu, aby ze svých synů vychovala pravé křesťany. Bůh jí pomohl a její synové dozráli jako dva sladké plody a rozzářili se jako dvě jasné svíce. Byli vyučeni lékařské vědě a bezplatně pomáhali nemocným – nejen léky, ale především jménem Pána Ježíše Krista. Byli nazváni „nezištnými lékaři“, protože léčili zdarma, naplňujíce Kristovo přikázání: „Zdarma jste dostali, zdarma dávejte“ (Mt 10, 8).
V bezplatném léčení byli tak důslední, že Kosma se upřímně rozhněval na svého bratra Damiána, když přijal od jisté ženy Palladie tři vajíčka, a nařídil, aby po své smrti nebyl pochován spolu s bratrem. Ve skutečnosti si svatý Damián nevzal ona tři vajíčka jako odměnu za vyléčení nemocné Paladie, ale protože ho zapřisáhla Svatou Trojicí, aby si tři vajíčka vzal. Po smrti byli nicméně oba společně pochováni ve městě Pheremma (v dnešní Sýrii), a to v souladu s Božím zjevením. Svatí bratři Kosma a Damián byli velikými divotvůrci jak za svého života, tak i po smrti. Nějakému rolníkovi zalezl během spánku do úst had a pronikl až do žaludku; ubohý člověk by byl dozajista zemřel v strašlivých bolestech, kdyby byl v poslední chvíli nezavolal na pomoc svaté Kosmu a Damiána. Tak Hospodin navždy oslavil zázraky ty, kteří Ho oslavili na zemi vírou, čistotou a milosrdenstvím.
Tito křesťané z Persie byli umučeni za vlády krále Šápúra II. (Sapora) v roce 355. První tři byli služebníky na královském dvoře, ale tajně sloužili svému Pánu Ježíši Kristu. Po svém zatčení byli předvedeni před krále, který se jich zeptal, odkud pocházejí. Odpověděli takto: „Naším domovem i životem je Přesvatá Trojice, jednobytná a nerozdílná, Otec, Syn a Duch Svatý, jediný Bůh.“ Král je dal mučit, ale oni všechno hrdinsky snášeli, zpívajíce žalmy a modlitby. Během mučení a pobytu v žaláři se jim opakovaně zjevovali Boží andělé a jednou i samotný Pán Ježíš v lidské podobě, „s tváří světlou jako slunce“. Jakmile jeden z mučitelů jménem Afthonios uviděl, že mučedníkům zázračně neublížilo roztavené olovo, uvěřil v Krista a zvolal: „Veliký je křesťanský Bůh!“ Za to byl okamžitě sťat.
Zázrak ovšem viděli i mnozí jiní, kteří také uvěřili. Král tehdy nařídil, aby byli Akindynos, Pegasios a Anempodistos zašiti do kožených měchů a vhozeni do moře. Z onoho světa se však zjevil svatý Afthonios v doprovodu tří světlých andělů, vyvedl svaté mučedníky na souš a osvobodil je. Elpideforos byl královým velmožem. Když se veřejně přiznal, že je křesťanem, a vyčetl králi vraždění nevinných křesťanů, král jej odsoudil k smrti. Byl sťat spolu s dalšími sedmi tisíci křesťany. Trojice jmenovaných svatých mučedníků byla vhozena do rozpálené pece spolu s 28 vojíny a královou matkou, neboť i oni uvěřili v Krista. V plamenech odevzdali své spravedlivé duše do rukou svého Pána.
Osmdesátiletý stařec Akepsimas, který dosáhl všech křesťanských ctností, seděl jednoho dne ve svém domě s hosty. Najednou ke starému biskupovi přiběhlo jakési dítě, naplněné milostí Božího Ducha, políbilo ho na hlavu a řeklo: „Blaze je této hlavě, neboť přijme mučení za Krista!“ Toto proroctví se zanedlouho naplnilo. Když král Šápúr (Sapor II.) zahájil hrozné pronásledování křesťanů po celé Persii, byl zajat i sv. Akepsimas a předveden před jednoho pohanského knížete. K uvězněnému a svázanému biskupu tehdy přistoupil kdosi z jeho rodiny a zeptal se, jaká je jeho poslední vůle ohledně jeho domu. Světec mu odpověděl: „Už to není můj dům, já nenávratně odcházím do domu věčného.“ Po krutém mučení jej uvrhli do žaláře, kam byl druhého dne přiveden i kněz Josef, sedmdesátiletý stařec, a diákon Aeithalas.
Po tříletém věznění a mnoha mučeních byla Akepsimovi sťata hlava, zatímco Josefa s Aeithalem zakopali bezcitní věznitelé po pás do země a nařídili křesťanům, aby na ně házeli kamení. Josefovo tělo následující noc Božím řízením zmizelo a nad tělem Aeithala vyrostl strom „marsina“, který uzdravoval každou lidskou nemoc a bolest. Trvalo to pět let, dokud zlí a závistiví pohané strom nevyťali. Všichni tři svatí vojíni Kristovi byli umučeni v Persii ve 4. století, za vlády bezbožného krále Šápúra.
V tento den se slaví přenesení ostatků sv. Jiřího z Nikomédie do palestinské Lyddy (dnes Lod), kde byl za vlády císaře Diokleciána umučen. Utrpení tohoto velkého světce je popsáno dne 23. dubna (6. května). Před smrtí poprosil sv. Jiří svého sluhu, aby vzal jeho tělo a přenesl je do Palestiny, odkud pocházela jeho matka a kde měl velký majetek, který rozdal chudým. Sluha to splnil.
Za vlády císaře Konstantina postavili zbožní křesťané v Lyddě krásný chrám sv. Jiří a u příležitosti vysvěcení chrámu tam přenesli a uložili světcovy ostatky. U divotvorných ostatků sv. velkomučedníka Jiřího se událo bezpočet zázraků.
Tento veliký duchovní svícen Pravoslaví se narodil ve vesnici Marikat v Bithýnii rodičům Myritrikiovi a Anastázii. Jako dítě byl pasáčkem ovcí. Často se uchyloval do samoty a celý den trávil v modlitbě, žehnaje své stádo znamením kříže, aby se nerozuteklo. Později narukoval do armády, kde udivoval svou chrabrostí, zvláště ve válkách proti Bulharům.
Po ukončení vojenské služby se Ioannikios uchýlil na asijský Olymp, kde přijal mnišství. Více než padesát let vedl přísný asketický život, ve kterém nepolevoval až do hlubokého stáří i samotné smrti. Od Boha přijal dar činění zázraků: léčil nejrůznější bolesti a neduhy, vyháněl démony, krotil divou zvěř, obzvláště měl moc nad hady, přecházel po vodě jako po souši, dokázal se činit neviditelným, měl dar předpovídat budoucnost. Byl urostlý a silný jako obr, a přesto vynikal nezměrnou pokorou a mírností.
Živě se účastnil osudů Boží Církve. V dobách obrazoborectví byl nejprve sveden touto herezí, poté se však stal horlivým obhájcem úcty k ikonám. Byl velkým přítelem konstantinopolského patriarchy Methodia. Četné zázraky činěné ctihodným Ioannikiem nepřerušilo ani jeho pokojné zesnutí v požehnaných 94 letech (v roce 846).
Oba byli vysvěceni sv. apoštolem Titem. Vyznačovali se velkou horlivostí ve víře a pilným úsilím při získávání pohanů pro Pána Krista. Proto byli obviněni nějakým soudcem Livaniem, jenž je podrobil težkému mučení. Byli biti kameny a po kamenech smýkáni, ve vězení trápeni hladem a trpěli mnohými dalšími mukami, které by žádný smrtelník nemohl vydržet bez zvláštní Boží pomoci.
Pán se jim různými způsoby zjevoval a poslal jim i svého anděla jenž je ochladil, když byli uvrženi do ohně. Nakonec byli svými mučiteli zaživa pohřbeni. Ale nadarmo lidé zabíjejí, když Pán oživuje a marně ostouzejí, když Pán oslavuje.
Když blažený patriarcha Alexandr ležel na smrtelné posteli, zeptali se ho zarmoucení věřící, kdo se má po něm stát arcipastýřem duchovního stáda Kristova. Nemocný patriarcha jim odpověděl: „Chcete-li mít pastýře, který vás bude učit a bude zářit ctnostmi, vyberte si Pavla; pakliže chcete mít významného člověka, který bude vypadat dobře navenek, zvolte si Makedonia.“ Lid si vybral Pavla. To se však nelíbilo heretickým ariánům ani císaři Constantiovi, který dlel v té době v Antiochii. Brzy poté byl Pavel svržen a spolu se svatým Athanasiem Velikým se uchýlil do Říma, kde byli oba blahosklonně přijati papežem Juliem I. i císařem Constantem, kteří je podpořili v pravoslavné víře. Díky císařovu a papežovu dopisu se svatý Pavel vrátil na svou katedru, ale když císař zemřel, ariáni opět zvedli hlavu a vyhnali pravoslavného patriarchu do Kukusu v Arménii. Ve vyhnanství byl Pavel roku 351 ariány napaden a udušen omoforem, právě když sloužil svatou liturgii.
Za vlády císaře Theodosia, v roce 381, byly jeho ostatky přeneseny do Cařihradu a roku 1236 do Benátek, kde se nacházejí dodnes. Jeho milovaní klerikové a písaři Markianos a Martirios byli umučeni nedlouho po svém patriarchovi (viz 25. října / 7. listopadu).
Narodil se a byl vychován jako křesťan ve Velikém Novgorodě. Po smrti svých rodičů přijal mnišství a oddal se přísné askezi. Založil monastýr na břehu řeky Volchova, na místě, kde se mu ukázalo nebeské světlo. Byl velikým divotvůrcem za svého života i po smrti: duchovním zrakem nahlížel do lidských tajemství, vyháněl nečisté duchy a léčil všechny lidské choroby. Když těžce onemocněl sluha knížete Vasilije Vasilijeviče, požádal, aby ho odnesli na hrob svatého Barlaama. Nařídil, že i kdyby cestou zemřel, mají ho odnést ke svatému. A právě tak se stalo: po cestě skonal a do kláštera jej přinesli již mrtvého. V monastýru však ožil, vstal a poklonil se hrobu světce. V roce 1471 přikázal car Ivan Hrozný, aby byl světcův hrob odkryt. Jen co začali kopat, vyšlehl z hrobu plamen, který opálil i stěny chrámu. Car se vylekal a vyběhl z chrámu, kde zapomněl své žezlo. To je dodnes uchováno u světcova hrobu. Na památku tohoto zázraku se svátek svatého Barlaama slaví též v pátek po Neděli všech svatých.
Hieron se narodil v kapadockém městě Tyana (dnešní Kemerhisar v Turecku) jako syn dobrotivé a zbožné Stratoniky, která byla slepá. Hieron byl velmi horlivým křesťanem a s velkou synovskou láskou sloužil své matce. Protože si nepřál přinášet oběti bezduchým modlám a zároveň nechtěl opustit bezmocnou matku, odmítl vstoupit do vojska a zbil a vyhnal ty, kteří byli posláni, aby ho odvedli. Hierona nakonec zatkli a spolu s dalšími křesťany odvedli před knížete do města Melitene. Po cestě se mu jednou v noci zjevil kdosi v bílém oblečení a řekl mu: „Hle, Hierone, zvěstuji ti spásu: nebudeš bojovat za pozemského krále, ale vykonáš hrdinský čin za Krále nebeského a brzy k Němu přijdeš, abys od Něj přijal čest a slávu.“ Tato zvěst naplnila Hieronovo srdce nevýslovnou radostí. Po příchodu do Melitene byli všichni uvrženi do žaláře. Hieron začal s velikou horlivostí utvrzovat všechny zajatce ve víře a prosil je, aby nikdo neodpadl, nýbrž aby všichni dobrovolně odevzdali svá těla na mučení a smrt za Krista.
Před knížetem všichni jednomyslně vyznali víru v Krista Boha; jen jeden z nich, Hieronův příbuzný Viktor, od víry odpadl. Hieronovi uťali ruku, poté ho bičovali a různě mučili, až byl nakonec spolu s ostatními sťat mečem. Když těchto třiatřicet mučedníků kráčelo na mučení, všichni zpívali žalm: Blahoslavení, kteří vedou život bezúhonný, kteří žijí podle zákona Hospodinova (Ž 118/119). Připomeňme si všechny tyto mučedníky, jejichž jména jsou zapsána v Knize života: Hesychios, Nikandros, Athanasios, Mamas, Barachios, Kallinikos, Theogenes, Nikon, Longin, Theodor, Valerius, Xanthios, Theodulos, Kallimachos, Evžen, Theodochos, Ostrichios, Epifan, Maximián, Dukitios, Klaudián, Theofil, Gigantios, Dorotheos, Theodotos, Kastrichios, Anikletos, Themelios, Eutychios, Hilarion, Diodotos a Amonitos. Muž jménem Chrysanthos vykoupil Hieronovu uťatou hlavu a s úctou ji pochoval; později nad ní postavil chrám zasvěcený svatému Hieronovi. Mučedníkova ruka byla odnesena jeho slepé matce. Svatý Hieron byl spolu se svou družinou umučen roku 298 a přesídlil do slávy Kristovy.
Boží andělé byli lidmi oslavováni odpradávna. Úcta k nim však často přecházela ve zbožšťování andělů (2/4Kr 23, 5). Heretikové si o andělech vymýšleli nejrůznější báchorky. Někteří z nich pokládali anděly za bohy, jiní je sice za bohy nepovažovali, ale nazývali je stvořiteli celého viditelného světa. Místní sněm v Laodiceji, konaný v roce 343, ve svém 35. pravidle odmítl uctívání andělů jakožto bohů a předepsal náležitou úctu k nim. V době římského papeže Silvestra a alexandrijského patriarchy Alexandra (ve 4. století) bylo ustanoveno, že svátek archanděla Michaela a ostatních nebeských sil bude slaven v listopadu. Proč právě v tomto měsíci? Protože listopad je devátým měsícem, počítajíc od března, který je považován za měsíc stvoření světa. A devět měsíců se od března počítá na paměť devíti andělských řádů, které byly stvořeny ze všeho nejdříve.
Svatý Dionýsios Areopagita, učedník svatého Pavla, apoštola, který byl vzat do třetího nebe, popsal těchto devět řádů v knize O nebeské hierarchii. Jedná se o tyto řády: šestikřídlí serafíni, mnohoocí cherubíni a bohonosní trůnové, panstva, síly a mocnosti, vlády, archandělé a andělé. Vojevůdcem celého andělského vojska je archistratég Michael. Když satan-Lucifer odpadl od Boha a stáhl s sebou do propasti i část andělů, tehdy povstal archanděl Michael a zvolal před zbylými anděly: „Pozor mějme! Stůjme důstojně, stůjme s bázní!“ A všechna nebeská vojska věrných andělů hromově zapěla: „Svatý, Svatý, Svatý Hospodin zástupů, plna jsou nebesa i země slávy Tvé!“ (o archandělu Michalovi viz Joz 5, 13-15 a Ju 1, 9).
Andělé jsou jediného ducha a jediné mysli, panuje mezi nimi dokonalá láska, úplná poslušnost nižších řádů řádům vyšším a všeobecná poslušnost svaté vůli Boží. Svého anděla-ochránce má každý národ a také každý křesťan. Měli bychom mít na paměti, že ať děláme, co děláme, veřejně či tajně – vždy to činíme v přítomnosti našeho anděla-ochránce. V den Strašného soudu se shromáždí celé ohromné množství nebeských svatých andělů kolem Kristova trůnu a budou před nimi zjeveny skutky, slova i myšlenky každého člověka. Kéž se nad námi Bůh smiluje a spasí nás, na přímluvy svatého archanděla Michaela a ostatních beztělesných mocností nebeských. Amen.
Oba tito podivuhodní muži byli umučeni pro jméno Kristovo za vlády císaře Diokleciána. Nejprve je mnoho bili, poté pálili na železné mříži a nakonec přivázali ke koňským ocasům a vláčeli přes kameny a trní. Tak byli roztrháni na kusy a odevzdali své svaté duše Bohu. Jejich svaté ostatky jsou pochovány ve městě Pentapolis.
Řadí se mezi největší askety egyptské. „Kolovos“ znamená „malý“, protože byl malé postavy. Do Skytské pouště přišel se svým bratrem Danielem a oddal se askezi s tak velikou horlivostí, že ho musel jeho bratr krotit. Spolu se svatým Paisijem byl učedníkem svatého Pamba, později se stal učitelem sv. Arsenia Velikého.
Jednou, když se Jan a Paisij radili o tom, kterému druhu askeze by se měli věnovat, zjevil se jim Boží anděl a nařídil Janovi, aby zůstal na místě a poučoval jiné, zatímco Paisijovi řekl, aby odešel na poušť a žil tam jako poustevník. Aby svatý Pambo vyzkoušel Janovu trpělivost, zabodl do země suchý pahýl a nařídil mu, aby jej zaléval tak dlouho, dokud se nezazelená. Jan se nerozmýšlel a nezapochyboval a po tři roky zaléval pahýl den co den, až se skutečně – působením Boží moci – zazelenal a urodily se na něm plody. Tehdy Pambo sklidil plody z tohoto stromu, donesl je do chrámu a rozdělil mezi bratry se slovy: „Pojďte a ochutnejte plody poslušnosti!“ Jan Kolovos měl mnoho učedníků. Zachovaly se i některé z jeho moudrých výroků. Zesnul pokojně a přesídlil do radosti svého Pána.
Patřili k Sedmdesáti apoštolům. Poslední tři z nich se připomínají i v jiné dny: Herodion 8. (21.) dubna, Sosipater 28. dubna (11. května) a Tertius 30. října (12. listopadu). Svatí Olympas a Herodion byli následovníky apoštola Petra. Když byl Petr umučen, přijali mučednickou smrt i oni, když byli na Neronův příkaz sťati. Erastus byl zpočátku pokladníkem jeruzalémské církve a posléze biskupem v Paneadě Palestinské (Caesareji Filipově). Kvartos byl biskupem v Berytu (Bejrútu); vytrpěl mnoho, ale mnohé přivedl k víře Kristově. Sosipater sloužil jako biskup v Ikoniu; Tertius se stal jeho nástupcem na téže katedře. Všichni sváděli veliké duchovní boje, vyšli z nich vítězně a stali se hodnými korun věčné slávy.
Pocházel z města Tyana (dnes Kemerhisar) v Kappadokii. Byl křesťanem od narození a lékařem z povolání. Za vlády císaře Diokleciána byl krutě mučen věrolomným knížetem Maximinem. Když mu kníže zpočátku radil, aby se zřekl Krista a poklonil se modlám, Orestés odvětil: „Kdybys poznal moc Ukřižovaného, odvrhl bys modlářskou lež a poklonil se pravému Bohu.“ Byl za to nelidsky tlučen, drásán a trhán, poté pálen žhavým železem a nakonec uvržen do žaláře, aby zemřel hladem. Sedm dní strávil mladičký Orestés bez chleba a bez vody. Osmého dne ho přivedli před knížete, který mu opět začal vyhrožovat mučením. Orestés na to odpověděl: „Jsem připraven snést jakákoli muka, neboť mám ve svém srdci obraz mého Pána Ježíše Krista.“ Tehdy kníže přikázal, aby mu do nohou zatloukli 20 hřebů, přivázali jej ke koni a vláčeli přes trní a kamení. Tak Boží mučedník vypustil duši. Na místě, kde bylo pohozeno Orestovo tělo, se zjevil člověk zářící jako slunce, shromáždil všechny mučedníkovy kosti, přenesl je na výšinu poblíž Tyany a důstojně je tam pochoval. Podivuhodný světec Orestés se později zjevil sv. Dimitriji Rostovskému a ukázal mu všechny rány na svém těle.
Pocházel z Egypta a byl vojákem. Jako skutečný křesťan nedokázal přihlížet zvrácenému přinášení obětí modlám, a proto opustil armádu, město, lidi i vše ostatní a odešel do opuštěných hor. Bylo pro něj snazší žít s divou zvěří než s bezbožnými lidmi.
Jednoho dne uviděl svatý Ménas duchovním zrakem, jak se ve městě Kotuanii (řec. Kotyaeion, dnešní Kütahya v Turecku) koná pohanský svátek. Sestoupil tedy do města, před všemi vyznal svou víru v Krista jako živého Boha a odsoudil modloslužbu a pohanství jako lež a tmu. Vládce města Pyrrhos začal Ménu vyslýchat, kdo je a odkud pochází. Světec mu odpověděl: „Mou vlastí je Egypt, jmenuji se Ménas, byl jsem důstojníkem, ale vida modloslužbu, zřekl jsem se vašich poct. Přišel jsem, abych přede všemi vyznal svého Krista jako pravého Boha, aby i On mě vyznal jako Svého služebníka v Nebeském království.“
Když to Pyrrhos uslyšel, podrobil Ménu krutému mučení. Bičovali jej, drásali mu tělo kovovými štětkami, opalovali svíčkami a mučili nejrůznějšími způsoby. Nakonec ho sťali mečem. Ménovo tělo vhodili do ohně, aby je křesťané nemohli pohřbít, ale těm se podařilo některé jeho části přece jen zachránit. Tyto ostatky byly důstojně pochovány a později přeneseny do Alexandrie, kde byl nad novým hrobem vystavěn chrám. Svatý Ménas byl umučen a přenesen do Kristova království kolem roku 304. Za svého života byl a po smrti zůstal velkým divotvůrcem a pomáhal každému, kdo se k němu v těžkostech obracel s vírou o pomoc. Vícekrát se zjevoval jako voják na koni, aby pomohl věrným nebo aby ztrestal nevěrné.
Byl významným igumenem (představeným) Studitského monastýru, jenž velmi trpěl pro obranu ikon.
Byl též moudrým organizátorem monastýrského života, Bohem inspirovaný učitel Pravoslaví a velký duchovní bojovník – podvižník. Zesnul v Cařihradě r. 826 v 68. roce svého života.
Narodil se roku 354 (či 347) bohatým a vznešeným rodičům v Antiochii. Jeho otec Secundus byl vojevůdcem, matka se jmenovala Anthusa. Otec zemřel, když byl Jan ještě malým chlapcem. Budoucí patriarcha se věnoval studiu řecké filosofie, řecké pohanství se mu však zprotivilo a přijal křesťanskou víru jako jedinou a úplnou pravdu. Pokřtěn byl antiochijským patriarchou Meletiem. Po matčině smrti se stal Jan mnichem a oddal se přísné askezi. V té době napsal svou knihu O kněžství. Zjevili se mu tehdy svatí apoštolé Jan a Petr a předpověděli mu vznešenou službu a hojnou milost, ale i veliké utrpení. Když přišel čas jeho vysvěcení na kněze, zjevil se Boží anděl současně patriarchovi Flaviánovi (nástupci Meletia) i samotnému Janovi. A když jej patriarcha světil, viděli všichni nad Janovou hlavou bílého holuba. Jan, proslulý moudrostí, askezí a silou slova, byl na přání císaře Arkadia zvolen patriarchou cařihradským.
Šest let spravoval Církev s nesmírnou horlivostí a moudrostí. Vyslal misionáře k pohanským Keltům a Skythům; bojoval proti simonii…* Simonie (svatokupectví) – obchodování s duchovními hodnostmi a církevními svátostmi. Latinský název je odvozen od jména samařského mága Šimona (Sk 8). v Církvi, sesadil mnoho biskupů-simonistů; rozšířil aktivity Církve na poli dobročinnosti a milosrdné lásky; napsal speciální postup svaté Liturgie; zahanbil heretiky; veřejně obvinil císařovnu Eudoxii; svou zlatou myslí a jazykem vyložil svaté Písmp a odkázal Církvi mnoho drahocenných knih svých kázání. Lid jej oslavoval, zatímco závistníci ho nenáviděli a císařovnou byl dvakrát poslán do vyhnanství. V něm prožil tři roky a zesnul na svátek Povýšení sv. Kříže 14. / 27. září 407 v arménském městě Komani (poblíž dnešního Tokatu v severním Turecku). Před smrtí se mu opět zjevili sv. apoštolé Petr a Jan spolu se sv. mučedníkem Basiliskem (svátek 22. května / 4. června), v jehož chrámu přijal naposled sv. Eucharistii. „Sláva Bohu za vše!“ – tak zněla jeho poslední slova, s nimiž byla duše zlatoústého patriarchy přenesena do Ráje. Hlava sv. Jana je uchovávána v Uspenské katedrále moskevského Kremlu, zatímco jeho tělo spočívá ve Vatikánu.
Narodil se v Betsaidě na pobřeží Galilejského jezera, stejně jako Petr a Ondřej. Protože byl odmalička vzděláván ve svatém Písmu, ihned přijal pozvání Ježíše Krista a následoval Ho (J 1:43). Po sestoupení Ducha Svatého na apoštoly zvěstoval Filip horlivě Evangelium v mnoha zemích Asie a v Řecku. V Řecku jej chtěli Židé zabít, ale Hospodin ho zachránil Svými mocnými zázraky. Židovský velekněz se již chystal Filipa usmrtit, když tu najednou oslepl a celý zčernal. Nastalo veliké zemětřesení, země se rozestoupila a pohltila zlé Filipovy pronásledovatele. Událo se i mnoho jiných zázraků, hlavně uzdravení nemocných, díky nimž mnozí pohané uvěřili v Krista.
Ve frýžském městě Hierapolis se sv. Filip setkal při společném hlásání Evangelia s Janem Theologem, svou sestrou Mariamnou a apoštolem Bartolomějem. Žil zde jakýsi nebezpečný ještěr, kterého pohané starostlivě krmili a klaněli se mu jako božstvu. Boží apoštolé tohoto ještěra zabili modlitbou jako kopím. Vyvolali tak u zatemněných lidí hněv. Rozhořčení pohané zajali Filipa a ukřižovali ho na stromě hlavou dolů; poté ukřižovali i Bartoloměje. Vtom se rozevřela země, pohltila soudce a mnohé další s ním. Vystrašení lidé rychle vyběhli, aby sňali apoštoly s křížů. Podařilo se jim však zachránit jen Bartoloměje; Filip již dodýchal. Pro pokřtěné zde Bartoloměj ustanovil biskupem Stachya, kterého dříve spolu s Filipem uzdravili ze slepoty a pokřtili. Stachys byl slepý čtyřicet let. Ostatky sv. Filipa byly později přeneseny do Říma. Tento podivuhodný apoštol byl umučen v roce 86, za vlády císaře Domitiána.
Řehořův otec byl významným hodnostářem na dvoře císaře Andronika II. Paleologa. Poté, co nadaný Řehoř završil světská studia, odmítl službu u císařského dvora a uprchl na Svatou Horu Athos, kde přijal mnišský postřih. Asketickému životu se učil v monastýru Vatopedi a v lávře sv. Athanasia. Řehoř vedl teologický zápas s heretikem Barlámem z Kalábrie a nakonec v něm zvítězil. Roku 1347 byl vysvěcen na metropolitu soluňského. Proslavil se jako asketa, theolog, církevní hierarcha i jako divotvůrce. Vícekrát se mu zjevovali Přesvatá Bohorodice, sv. Jan Bohoslovec, sv. Dimitrij, sv. Antonín Veliký, sv. Jan Zlatoústý a Boží andělé. Soluňskou církev spravoval třináct let, z toho jeden rok strávil ve vyhnanství u Saracénů v Asii. Zesnul pokojně v roce 1360, přenesen do Nebeského království Kristova. Jeho svaté ostatky spočívají v Soluni, kde se nachází i krásný chrám zasvěcený jeho jménu.
Gurias a Samonas byli váženými občany města Edessy (dnešní Şanlıurfa v jihovýchodním Turecku). Během jednoho pronásledování křesťanů uprchli z města, žili v postu a modlitbě a posilovali pravověrné křesťany, kteří si k nim přicházeli pro radu. Byli však zatčeni a přivedeni před soud. Soudce jim vyhrožoval smrtí, pokud se nepodřídí císařskému nařízení a nepokloní se modlám. Svatí Kristovi mučedníci mu odpověděli: „Jestliže se podrobíme císařskému nařízení, zahyneme, i kdybys nás nechal naživu.“ Po krutém mučení byli uvrženi do žaláře, ve kterém setrvali od 1. srpna až do 10. listopadu, snášejíce hlad, temnotu a úzkost. Poté byli znovu vyvedeni a mučeni, ale protože zůstali neochvějně pevnými ve víře Kristově, byli odsouzeni na smrt a sťati mečem v roce 322, za vlády věrolomného císaře Licinia. Později byl umučen za Krista i edesský diákon Habib, který svou duši odevzdal Pánu v ohni. Habibova matka vytáhla celé jeho tělo z ohně a pochovala je do hrobu společně s Guriem a Samonem.
Jakmile skončilo pronásledování, křesťané postavili na památku všech tří mučedníků chrám a uložili jejich divotvorné ostatky do společné rakve. Mezi mnoha zázraky těchto obdivuhodných Božích světců je jeden skutečně výjimečný. Jistá vdova z Edessy měla dceru, se kterou se oženil jeden Gót – voják řecké armády. Protože se matka bála provdat dceru do vzdálené země, přísahal Gót při hrobě svatých tří mučedníků, že jí neublíží a pojme ji za zákonitou manželku, neboť tvrdil, že je svobodný. Ve skutečnosti byl již ženatý a poté, co si dívku odvedl do své vlasti, nejednal s ní jako s manželkou, ale jako s otrokyní, dokud nezemřela jeho skutečná manželka. Po dohodě se svými příbuznými pak pohřbil spolu s mrtvou manželkou i živou otrokyni. Dívka se s pláčem modlila ke svatým mučedníkům, aby ji zachránili. Mučedníci se jí zjevili v hrobě, vzali ji a v jediném okamžiku přenesli z gótské země do Edessy, do svého chrámu. Nazítří, když byl chrám otevřen, našli dívku u hrobu Božích svatých a dozvěděli se o jejím zázračném zachránění.
Svatý Matouš byl synem Alfea a v době, kdy se setkal s Pánem v Kafarnaum, byl výběrčím daní (celníkem). Ježíš mu řekl: „Pojď za Mnou.“ A on vstal a šel za Ním. (Mt 9, 9) Ve svém domě pak vystrojil hostinu, na které pronesl Pán několik velikých pravd o Svém příchodu na zemi. Po sestoupení Svatého Ducha zvěstoval Matouš Evangelium v Parthii, Médii a africké Etiopii. V Etiopii vysvětil na biskupa svého učedníka Platóna a sám se odebral do modlitební samoty v horách, kde se mu zjevil Hospodin.
Kníže té země se na něj velmi rozhněval, neboť Matouš pokřtil jeho manželku i syna, a poslal vojáky, aby jej přivedli k soudu. Vojáci se však vrátili a vyprávěli, že sice slyšeli Matoušův hlas, ale očima jej neviděli. Kníže tedy vyslal jiné vojáky. Jakmile se k apoštolu přiblížili, oslnilo je tak silné nebeské světlo, že na něj nedokázali ani pohlédnout, a naplněni strachem, odhodili zbraně a utekli. Tehdy se k Matoušovi vydal sám kníže, ale když se k němu přiblížil, vyšlehl z Matouše blesk a knížete oslepil. Apoštol měl však milosrdné srdce, a tak se pomodlil k Bohu a knížeti se vrátil zrak. Tělesně vidoucí, avšak duchem zaslepený kníže dal Matouše zajmout a krutě mučit. Dvakrát mu na hrudi rozdělali velký oheň, ale Hospodinova síla světce ochránila. Poté se apoštol pomodlil k Bohu a odevzdal Mu svou duši. Na rozkaz knížete bylo tělo mučedníka vhozeno v olověné truhle do moře. Světec se však zjevil biskupu Platónovi a řekl mu, kde se truhla s jeho tělem nachází. Platón se tam vydal a Matoušovo tělo vyzvedl. Když spatřil kníže tento nový zázrak, nechal se pokřtít a přijal jméno Matouš. Zanechal světské marnosti, stal se knězem a bohulibě sloužil Církvi. Po Platónově smrti se mu zjevil apoštol Matouš a přesvědčil jej, aby přijal biskupské svěcení. Někdejší kníže jej poslechl a byl pak po dlouhá léta dobrým pastýřem, dokud jej Hospodin nepovolal do Svého nesmrtelného Království. Svatý apoštol Matouš sepsal v hebrejštině Evangelium, které bylo záhy přeloženo do řečtiny – v této podobě se zachovalo dodnes, zatímco hebrejský originál se ztratil. O apoštolu Matoušovi se říká, že nikdy neokusil maso a živil se jen ovocem a zeleninou.
Tento Boží člověk a veliký divotvorce byl nazván „druhým Mojžíšem“. Narodil se urozeným a bohatým pohanským rodičům. Zpočátku studoval řeckou a egyptskou filosofii, ale když poznal její nedostatečnost a nepřesvědčivost, obrátil se ke křesťanským učitelům, především k Origenovi v Alexandrii, u něhož se několik let učil a od něhož přijal i křest. Čistý duší i tělem, toužil se Řehoř cele oddat jedinému Kristu Bohu, pročež odešel do pouště, kde strávil dlouhý čas v přísné askezi.
Jeho sláva se rozšířila do všech stran, a tak jej amasejský biskup Thedimos chtěl vysvětit na biskupa caesarejského. Jasnozřivý Řehoř prohlédl Thedimův úmysl a ukrýval se před jeho vyslanci na pustých místech tak, aby ho nenašli. Nakonec jej Thedimos navštívil zázračným způsobem a Řehořovi nezbylo než přijmout arcipastýřskou službu. Zjevila se mu Přesvatá Bohorodice se sv. apoštolem Janem Theologem a na příkaz Bohorodice mu sv. Jan předal Symbol (vyznání) víry, který je nyní znám jako „řehořský“. Kdo by jen mohl spočítat všechny zázraky tohoto druhého Mojžíše? Rozkazoval zlým duchů, podřizovaly se mu hory i vody, léčil veškeré neduhy a bolesti. Před pronásledovateli se činil neviditelným, na dálku viděl nejen události, ale dokázal číst i lidské myšlenky. Svůj pozemský život završil v hlubokém stáří roku 270. Když přišel jako biskup poprvé do Caesareje, našel v tomto pohanském městě jen 17 křesťanů; když odcházel na onen svět, opouštěl plně křesťanské město s pouhými 17 pohany. Za to přijal od svého Pána korunu slávy v Nebeském Království.
Pocházel z galatské Ankýry (dnešní Ankara), narodil se a byl vychováván jako křesťan. Už od mládí vynikal dokonalostí ve všech ctnostech. Platón neskrýval svoji víru v Pána Krista, nýbrž ji veřejně hlásal, vytýkaje pohanům, že se klanějí neživým stvořením namísto živého Stvořitele. Za to jej přivedli k soudu před správce Agrippu, který ho dlouho vyslýchal a mučil.
Když jej začal přesvědčovat, aby se vyhnul smrti a zachoval svůj život tím, že se pokloní modlám, svatý mu odpověděl: „Existují dvě smrti: první dočasná a druhá věčná, a existují rovněž dva životy: jeden dočasný a druhý nekonečný.“ Nato jej Agrippa podrobil strašným mukám. Mimo jiné nařídil, aby jeho obnažené tělo polévali roztaveným železem a poté z jeho kůže odřezávali řemínky. „Muč mne ještě více,“ volal mučedník k mučiteli, „aby byla jasně vidět tvoje nelidskost i má trpělivost!“ Jakmile mučitel před Platónem připomněl pohanského filosofa Platóna, tu mu svatý mučedník odvětil: „Nejsem podobný Platónovi, ani on mně, společné máme jen jméno. Já totiž vyučuji a sám se učím moudrosti Kristově, zatímco on učí oné moudrosti, která je před Bohem bláznovstvím.“
Svatého Platóna pak uvrhli do temnice, kde strávil osmnáct dní bez jídla a vody. Když se žalářníci divili, jak může Platón tak dlouho vydržet o hladu, řekl jim: „Vy se sytíte masem, a já svatými modlitbami. Vás veselí víno, zatímco mě veselí Kristus, réva pravá!“ Nakonec byl sťat mečem kolem roku 266 a přijal věnec věčné slávy.
Svatý Roman byl diakonem caesarejské církve. Jednou horlivě zvěstoval Evangelium v Antiochii. V den modloslužebnického svátku chtěl antiochijský správce Asklepiades vejít do pohanského chrámu, aby tam přinesl oběť. Roman mu však zastoupil cestu a pravil: „Hřešíš, pane, když jdeš k modlám, neboť modly nejsou bohové. Jediný pravý Bůh je Kristus.“ Rozhněvaný správce podrobil Romana nemilosrdnému mučení, bití a řezání.
Během svého utrpení spatřil světec chlapce, který se jmenoval Barulas, a řekl Asklepiadovi: „I toto malé dítě je rozumnější než ty, dospělý, neboť zná pravého Boha, zatímco ty Ho neznáš.“ Správce se začal chlapce vyptávat na jeho víru, a když malý Barulas vyznal Krista jako jediného pravého Boha a odvrhl falešné modly, nařídil Asklepiades, aby ho sťali mečem. Svatý Roman byl zardoušen v žaláři. Stalo se tak v roce 303. Oba mučedníci se stali dědici Kristova království.
Narodil se ve vesnici Vitacharam (u dnešního města Náblus – Šekem v Palestině). Žil na dvoře krále Achaba. Když král opustil pravou úctu k Bohu a začal se klanět modlám, Abdiáš nenásledoval králův příklad, ale pokračovel ve službě jedinému pravému Bohu. A jakmile začala nehodná královna Jezábel pronásledovat kvůli Eliášovi všechny Boží proroky, Abdiáš sto z nich odvedl a ukryl ve dvou jeskyních, kde je až do konce chodil živit (1Král 18,4).
Abdiáš byl současník velkého proroka Eliáše, velmi si ho vážil a ve všem mu sloužil a následoval jej jako následník a učedník. Žil 900 let před Kristem a zesnul pokojně.
Pocházel z Antiochie. Za víru v Krista byl krutě mučen jistým bezbožným soudcem. Nakonec si soudce usmyslel, že Barlaama násilím přinutí, aby přinesl potupnou oběť modlám. Dal jej proto přivést do pohanského chrámu, do jeho dlaně dal vložit žhavé uhlí na ně zrnka ladanu (tj. kadidla). Předpokládal, že mučedník, který už byl pokročilého věku, takovou bolest nesnese a upustí rozpálený ladan před modlou, a tak jí proti své vůli přinese oběť. Chrabrý vojín Kristův však snášel oheň na své ruce tak dlouho, dokud celá dlaň neshořela a prsty nespadly na podlahu.
„Jeho pravice byla silnější než oheň,“ říká o něm sv. Basil Veliký, „plamen sice spálil ruku, ale ruka přesto plamen udržela a zuhelnatěla.“ A sv. Jan Zlatoústý píše: „Shůry na něj shlíželi andělé a archandělé: byla to scéna vpravdě velkolepá a překonávající lidskou přirozenost. Kdo by si nepřál spatřit hrdinu, který necítil bolest, jež je lidem vlastní, hrdinu, který se stal zároveň žertveníkem, žertvou i žrecem?“ Jakmile celá starcova ruka shořela, zhroutilo se Barlaamovo mrtvé tělo na zem. Jeho duše však odešla do věčného pokoje Pána Ježíše Krista. Stalo se tak v roce 304.
Narodil se v Dekapoli Isaurské významným a zbožným rodičům Sergeji a Martě. Když završil studia, rodiče si přáli, aby se oženil, avšak Řehoř uprchl do pouště a přijal mnišství. Žil na různých místech: v Byzanci, v Římě či na hoře Olympu. Kdekoli pobýval, udivoval lidi svým duchovním úsilím a zázraky. Stávalo se, že jej ozařovalo nebeské světlo, a zjevovali se mu Boží andělé. Viděl andělskou krásu a naslouchal jejich dojemnému zpěvu.
Prožil dlouhý a bohumilý život, zesnul pokojně v 9. století v Cařihradu a svou duší přesídlil do radosti svého Pána.
Byl učedníkem sv. Jana Zlatoústého. V roce 426 byl vysvěcen na biskupa kyzického, roku 435 zvolen patriarchou konstantinopolským. Za jeho časů došlo ke dvěma významným událostem.
Za prvé, na přání císaře i patriarchy byly přeneseny svaté ostatky Jana Zlatoústého z Komani do Cařihradu (v té době vládl císař Theodosios Mladší a jeho sestra Pulcherie).
Za druhé, Cařihrad a jeho okolí byli postiženy velikým zemětřesením. Ničivé otřesy poškodily mnoho krásných a velkolepých budov. Patriarcha tehdy vyšel s císařem, množstvím duchovenstva, aristokracie a lidu ve velkém modlitebním procesí. Zatímco se všichni modlili k Bohu, stalo se, že jedno z dětí bylo zázračným způsobem vyzdviženo tak vysoko do oblak, že na zemi již nemohlo nic rozeznat. Poté se pomalu sneslo na zem. Když se chlapečka zeptali, kde pobýval, odpověděl: „Byl jsem v nebi mezi anděly a slyšel jsem, jak andělé zpívají: Svatý Bože, Svatý Silný, Svatý Nesmrtelný!“ Jakmile to lidé vyslechli, začali všichni tato slova sborově zpívat a připojili prosbu: „Smiluj se nad námi!“ Zemětřesení rázem ustalo. Trojsvatá píseň se od té doby v Církvi vžila. Ono dítě však záhy zesnulo a bylo pochováno v chrámu sv. velkomučednice Ireny.
Svatý Proklos vykonával službu patriarchy dvacet let a pět měsíců a pokojně odešel k Hospodinu v roce 446.
Narodila se v Římě bohatým a významným rodičům. Měla velikou víru v Krista Pána a velikou horlivost pro víru. Zavázala se Bohu, že zachová doživotní panenství, a pod drahocennými šaty, které jí darovali rodiče, nosila hrubou pytlovinu. Rodiče ji přinutili k manželství s jistým pohanem Valeriánem. Svatá Cecílie však o svatební noci svého ženicha přesvědčila, aby vyhledal biskupa Urbana, dal pokřtít a začal sám žil čistým životem. Poté co Valerián přijal Kristovu víru, získal pro ni i svého bratra Tiburcia. Oba bratři byli za víru zanedlouho odsouzeni k smrti, ale jejich věrnost nezeslábla ani před samotnou smrtí. Když byli tito podivuhodní bratři vedeni na popraviště, podařilo se jim obrátit na víru velitele stráže Maxima. Všichni tři pak společně přijali mučednickou smrt za Pána Ježíše Krista. Svatá Cecílie pochovala jejich těla společně. Tehdy byla i ona předvedena před soud, neboť neúnavně přiváděla pohany k víře Kristově. Za jediný večer obrátila k víře 400 duší.
Když se jí soudce zeptal, odkud má takovou smělost, odpověděla: „Z čistého svědomí a pevné víry.“ Po krutém mučení byla odsouzena ke stětí mečem. Kat ji třikrát ťal mečem do krku, ale nemohl ji zabít; jen ji poranil a z jejích ran vytekla krev, kterou věřící sbírali do šátků, houbiček a nádob jako zázračný lék. Po třech dnech odevzdala Kristova panenská mučednice duši svému Pánu, s nímž se nyní věčně raduje. Svatá Cecílie byla s ostatními umučena kolem roku 230. Její ostatky spočívají v Římě, v chrámu, který je jí zasvěcen. V západní církvi je sv. Cecílie považována za patronku církevního zpěvu a hudby.
Byl krajanem a blízkým přítelem sv. Basila Velikého i jiných významných biskupů 4. století. Amfilochios brzy zanechal světské marnosti a usadil se v odlehlé jeskyni, v níž strávil jako poustevník čtyřicet let, oddávaje se asketickému způsobu života. V té době zemřel biskup ve městě Ikonii a jeho nástupcem byl zázračným způsobem zvolen a vysvěcen právě Amfilochios. Jako biskup se stal podivuhodným pastýřem a velikým obhájcem čisté pravoslavné víry. V roce 381 se účastnil 2. všeobecného sněmu, horlivě bojoval proti Makedoniovi (který tvrdil, že Duch Svatý je pouhé stvoření), proti ariánům a Eunomiovi. Osobně prosil císaře Theodosia Velikého, aby ariánům nedovolil pobývat v žádném z měst impéria.
Vládce jeho prosbu nesplnil, a tak Amfilochios po několika dnech opět předstoupil před císaře. Když byl biskup uveden do přijímací síně, seděl císař na trůnu a po jeho pravé straně seděl jeho syn Arkadios, jehož byl před nedávnem jmenován spolucísařem. Svatý Amfilochios vstoupil a poklonil se pouze císaři Theodosiovi, zatímco Arkadiovi nevěnoval žádnou pozornost, jako by ho vůbec nebylo. Císař se kvůli tomu na Arkadia rozhněval a přikázal, aby jej vyhnali z paláce. Svatý biskup tehdy Theodosiovi pravil: „Vidíš, císaři, ani ty nestrpíš, když je zostouzen tvůj syn! Stejně tak nestrpí Bůh Otec, když zostuzují Jeho Syna, odvrací se s nenávistí od těch, kdo Jej haní, a hněvá se na všechny přívržence té prokleté (Ariovy) hereze.“ Jakmile to císař slyšel, pochopil, proč Amfilochios nevzdal úctu jeho synu, a podivil se jeho moudrosti a odvaze. Amfilochios napsal mnoho knih, z nichž některé pojednávají o křesťanské víře. Zesnul v roce 395 v hlubokém stáří a přenesen byl do života věčného.
Byla dcerou krále Kosta. Po otcově smrti žila se svou matkou v Alexandrii. Matka byla tajnou křesťankou a prostřednictvím svého duchovního otce přivedla ke křesťanské víře i Kateřinu. Svaté Kateřině se dostalo vidění, ve kterém přijala prsten od samotného Pána Ježíše, na znamení toho, že Mu byla zasnoubena. Tento prsten má světice dodnes na své ruce. Kateřina byla velmi nadaná od Boha a také vysoce vzdělaná v řecké filosofii, medicíně, rétorice a logice. Krom toho oplývala i neobyčejnou tělesnou krásou.
Když bezbožný císař Maxentius přinášel oběti pohanským modlám a nutil k tomu i ostatní, svatá Kateřina před něj směle předstoupila a odsoudila jeho modloslužebnictví jako zbloudilost. Císař poznal, že je Kateřina moudřejší a vzdělanější než on, a povolal proto padesát nejmoudřejších mužů, aby s ní polemizovali o víře a zahanbili ji. Kateřina však svou moudrostí všechny překonala a vystavila hanbě. Rozhněvaný císař nařídil, aby bylo všech padesát mudrců upáleno. Po modlitbě sv. Kateřiny vyznali všichni před smrtí jméno Kristovo a prohlásili se za křesťany.
Za svého pobytu ve vězení přivedla mučednice k pravé víře císařského vojevůdce Porfyria, dvě stě vojáků a dokonce i samotnou císařovnu (Augustu-Basilissu). Všichni byli umučeni pro Krista. Když mučili svatou Kateřinu, zjevil se jí Boží anděl a zastavil a zlomil kolo, k němuž byla svatá panna přivázána. Poté se jí zjevil samotný Pán Ježíš a utěšil ji. Po mnohých mučeních byla Kateřina 24. listopadu r. 310 sťata mečem. Bylo jí osmnáct let. Z jejího těla vyteklo místo krve mléko. Divotvorné ostatky sv. Kateřiny spočívají na Sinaji v monastýru, který nese její jméno.
Narodil se v Římě a pocházel z císařského rodu. Byl současníkem svatých apoštolů. Jeho matku a dva bratry zastihla během plavby po moři silná bouře a každého zanesla na jinou stranu. Otec se je vypravil hledat, ale ztratil se také.
Čtyřiadvacetiletý Kliment tehdy odešel na východ, aby se pokusil najít své rodiče a bratry. V Alexandrii se seznámil s apoštolem Barnabášem, poté se připojil k apoštolu Petrovi, kterého už následovali jeho dva bratři Faustin a Faustinián. Řízením Božím našel apoštol Petr Klimentovu matku jak starou žebračku a posléze i jeho otce. Tak se celá rodina opět shledala a všichni se již jako křesťané vrátili do Říma. Kliment žil stále v blízkosti velkého apoštola, který ho před svou smrtí ustanovil biskupem.
Po Petrově mučednické smrti se stal římským biskupem Linus, po něm Kletus (oba jen na nedlouhý čas) a nakonec Kliment. S plamennou horlivostí spravoval Kliment Boží církev a každého dne obracel na Kristovu víru velký počet nevěřících. Určil i sedm rychlopisců, aby zapisovali životopisy křesťanských mučedníků, kteří v té době strádali za svého Pána.
Císař Traianus vyhnal Klimenta do Chersonu, kde světec nalezl dva tisíce vyhnaných křesťanů. Všichni pracovali v kamenolomu, kde nebylo vody. Křesťané přivítali Klimenta s velkou radostí, a on se pro ně stal živým pramenem útěchy. Po jeho modlitbě vyrazila ze země voda a Kliment obrátil ke křesťanství tak velký počet místních obyvatel, že za jediný rok tam vystavěli 75 chrámů.
Aby bylo Klimentovi zabráněno v dalším šíření víry, byl odsouzen k smrti a roku 101 utopen v moři s kamenem zavěšeným na krku. Jeho divotvorné ostatky byly vyzdviženy z mořského dna svatými Cyrilem a Metodějem.
Byl učedníkem a nástupcem sv. Theona, arcibiskupa alexandrijského. Po jistou dobu vyučoval v proslulé Origenově filosofické škole. Na arcibiskupskou katedru nastoupil v roce 299 a mučednicky zemřel v roce 311 u hrobu sv. apoštola Marka. Církev spravoval v přetěžkých časech: zvnějšku byli křesťané ohrožováni nevěřícími, zatímco zevnitř heretiky.
V Alexandrii tehdy usmrtili 670 křesťanů. Na popraviště byly často vedeny a vražděny celé rodiny. V téže době sváděl věrné svým lživým učením nečestný Areios. Svatý Petr ho odloučil od Církve a proklel jak na tomto, tak na onom světě. Když byl Petr uvržen do žaláře, zjevil se tomuto velikému a podivuhodnému světci sám Hospodin.
Ctihodný Alypios (česky „nermoutící se“) se narodil v paflagonském městě Adrianopolis. Již od mládí byl oddaný službě Bohu a jako diákon sloužil v adrianopolském chrámu u biskupa Teodora. Protože však velmi toužil prožít svůj život v osamění, modlitbách a rozjímání o Bohu, odešel za město na pohanský hřbitov, kterému se lidé vyhýbali kvůli častým zjevením démonských přízraků. Alypios zde vztyčil kříž a vybudoval chrám ke cti svaté Euthymie, která se mu zjevila ve snu. Vedle chrámu si pak postavil vysoký sloup, na který vylezl a strávil na něm v postech a modlitbách plných 53 let.
Jeho pevným rozhodnutím nic neotřáslo, ani výsměch lidí, ani zloba démonů. Na svém sloupu přetrpěl světec nespočetná pokušení, zvláště jej mučily útoky démonů. Nejenže jej strašili rozličnými přízraky, ale dokonce na něj vrhali kameny a po dlouhý čas mu nedopřávali pokoje ani ve dne, ani v noci. Odvážný Alypios však odháněl démonské útoky znamením kříže a Ježíšovým jménem. Konečně jej poražení démoni přestali obtěžovat a utekli. Lidé si Alypia začali velmi považovat a přicházeli k němu s prosbou o modlitbu, útěchu, poučení a uzdravení. V blízkosti jeho sloupu časem vyrostly dva monastýry, z jedné strany mužský a z druhé strany ženský. V ženském monastýru žili jeho matka a sestra. Stoje na sloupu vedl Alypios monachy a monašky svým příkladem i slovem a zářil všem jako nebeské slunce, které jim ukazovalo cestu ke spáse. Boží služebník měl tolik blahodati, že ho často ozařovalo nebeské světlo a vyrůstalo nad ním jako sloup až k nebesům.
Alypios byl veliký a mocný divotvůrce nejen za svého života, ale i po smrti. Dožil se více než sta let a zesnul v roce 640 za vlády císaře Herakleia. Z jeho ostatků se zachovala jen hlava, která se nyní nachází v monastýru Kutlumusiu na Svaté Hoře Athos.
Narodil se křesťanským rodičům v perském městě Bythlaba (neboli Elapa či Vilat), byl vychován v křesťanské víře a ženat s křesťankou. Perský král Jazdkart si Jákoba oblíbil pro jeho nadání a obratnost a učinil z něj vznešeného dvořana. Jakub se dal královou přízní oklamat a přinesl oběť pohanským modlám, kterým se klaněl i sám král. Když se o tom dozvěděly jeho matka a manželka, napsaly mu vyčítavý dopis, ve kterém jej oplakávaly jako duchovně mrtvého odpadlíka od Boha. V závěru dopisu ho prosily, aby učinil pokání a vrátil se ke Kristu. Pohnut tímto listem, učinil Jakub upřímné pokání a odvážně před králem vyznal svou víru v Krista Pána.
Rozzlobený král ho odsoudil ke kruté smrti – z jeho těla měly být postupně odtínány části, dokud Jakub nevypustí ducha. Nelidský příkaz vyplnil katové doslova, a usekli Jakubovi nejprve prsty na rukou a na nohou, poté nohy, paže, ramena a nakonec hlavu. Za každé odtětí děkoval kajícný mučedník Bohu. Z jeho ran prý vycházela líbezná, jakoby cypřišová vůně. Tak tento podivuhodný muž odčinil svůj hřích a přesídlil svou duší ke svému Kristu Bohu do Království nebeského. Byl umučen kolem roku 400. Jeho hlava spočívá v Římě a část ostatků v Portugalsku, kde se jeho svátek slaví 22. května.
Jako kdysi Anna, matka Samuelova, tak i Anna, matka Štěpánova, prosila Boha, aby jí daroval syna. Když se jednou takto modlila v Blachernském chrámu před ikonou Přesvaté Bohorodice, upadla do snu, ve kterém spatřila Přečistou Pannu, zářící jako slunce, a uslyšela Její hlas: „Ženo, jdi v pokoji, podle své modlitby máš ve svém lůně syna.“ Anna skutečně počala a porodila syna – tohoto svatého Štěpána. V šestnácti letech přijal Štěpán na Auxentiově hoře poblíž Konstantinopole mnišský postřih od starce Jana, od nějž se naučil božské moudrosti a asketickému životu. Poté, co starec Jan spočinul v Pánu, zůstal Štěpán na této hoře, zachovával přísnou askezi a stále stupňoval své úsilí. Jeho svatost k němu přitahovala mnoho učedníků.
Když začal císař Konstantin Kopronymos potírat ikony ještě zuřivěji než jeho nehodný otec Lev Isaurský, projevil se Štěpán jako horlivý zastánce úcty ke svatým ikonám. Pošetilý císař naslouchal všelijakým ohavným pomluvám na Štěpána, ba i sám vymýšlel různé úklady, jen aby Štěpána zlomil a svedl z cesty. Štěpán byl vyhoštěn na ostrov Prokonnis, poté odvezen do Konstantinopole, spoután řetězy a uvržen do vězení, kde se setkal s dalšími 342 zadrženými mnichy, svezenými z různých míst a uvězněnými za uctívání ikon. V žaláři vykonávali všechna církevní pravidla, jako by byli v monastýru. Zlý císař odsoudil Štěpána k smrti. Světec předpověděl, že po čtyřiceti dnech zemře, a rozloučil se se svými bratry. Císařovi služebníci jej vytáhli z kobky a vláčeli ulicemi Konstantinopole. Bili ho, trýznili a vyzývali všechny, kdo drží s císařem, aby jej kamenovali jako „císařova nepřítele“. Jeden z heretiků udeřil světce kyjem po hlavě, načež Štěpán vypustil ducha. Tak jako byl kdysi svatý prvomučedník Štěpán umučen Židy, byl i tento Štěpán umučen obrazoboreckými heretiky. Slavný vojín Kristův skonal v roce 767, v padesátém třetím roce svého pozemského života, a byl korunován nepomíjivou slávou.
V asijské Bithýnii vládl jistý kníže Akvilinus, který krutě pronásledovat křesťany. Jednou zajal 370 křesťanů, svázal je a odvedl na místo, kde se nacházel chrám pohanského boha Poseidona. Zde je bezectný kníže nutil, aby se poklonili modle a přinesli jí oběť. Ačkoli kníže vyhrožoval trestem smrti každému, kdo se jeho rozkazu nepodřídí, ani jeden z křesťanů se modle nepoklonil.
Právě v tu chvíli procházel kolem chrámu čestný muž, který se jmenoval Paramonos. Zastavil se u skupiny svázaných lidí, dozvěděl se, oč tu jde, a zvolal: „Kolik jen nevinných spravedlivých chce tento ohavný kníže zabít jen proto, že se nechtějí poklonit jeho mrtvým a němým modlám!“ A Paramonos kráčel dál. Rozzuřený kníže však poslal své služebníky, aby Paramona zabili. Sluhové jej dohonili a chytili. Nejdříve mu probodli jazyk trnem, poté ho svlékli a pobodali po celém těle. Svatý Paramonos s modlitbou v srdci odevzdal svou duši Bohu. Následně bylo i oněch 370 mučedníků – velikých jako synové Boží a nevinných jako beránci – mečem sťato a všichni byli přeneseni do nesmrtelného Božího Království Pána Ježíše Krista. Stalo se tak v roce 250.
Syn Jonášův a bratr Petrův, původem z Betsaidy, povoláním rybář. Zpočátku byl učedníkem sv. Jana Křtitele, ale když sv. Jan ukázal prstem na Ježíše se slovy: Hle, Beránek Boží (J 1, 36), opustil sv. Ondřej svého učitele a vydal se za Ježíšem. Stal se tak prvním učedníkem Kristovým. Poté přivedl k Pánu i svého bratra Petra. Po sestoupení Svatého Ducha dostal Ondřej za úkol, aby zvěstoval Evangelium v Byzantiu a Thrákii, následně v podunajských zemích, v Rusku a kolem Černého moře a nakonec v Epiru, Řecku a na Peloponésu, kde byl umučen. V Byzantiu ustanovil prvního biskupa sv. Stachya; na místě budoucího Kyjeva vztyčil na pahorku kříž a předpověděl ruskému národu zářivou křesťanskou budoucnost; v Thrákii, v Epiru, Řecku a Peloponésu přivedl množství lidí k víře a ustanovil jim biskupy a kněze.
Ve městě Patras vykonal mnoho zázraků v Kristově jménu a mnohé získal pro Hospodina. Byli mezi nimi i bratr a manželka císařského místodržitele Egeata. Ten se kvůli tomu rozhněval, podrobil svatého Ondřeje mučení a pak ho dal ukřižovat. Dokud apoštol na kříži žil, pronášel moudrá poučení ke křesťanům, kteří se shromáždili kolem jeho kříže. Lidé jej chtěli s kříže snést a osvobodit, on se tomu však vzepřel. Nakonec se začal apoštol modlit k Bohu a v tu chvíli jej celého ozářilo neobyčejné světlo. Tato záře trvala půl hodiny, a jakmile zmizela, odevzdal apoštol svou svatou duši Bohu. Tak skončil svůj pozemský život apoštol, který jako první ze dvanácti velkých apoštolů poznal Pána a následoval Ho. Svatý Ondřej byl umučen za svého Pána v roce 62. Jeho ostatky byly přeneseny do Cařihradu. Později byla jeho hlava přenesena do Říma a jedna ruka do Moskvy.
V době panování císaře Konstantina Velikého cestoval do Indie učený muž z Týru, jménem Meropij. Vzal s sebou dva mladé křesťanské bratry, Edesia a Frumentia. Po cestě, při bouři, jejich loď ztroskotala na břehu Etiopie a divocí Habešané pobili všechny lidi na lodi, kromě dvou bratrů, Edesia a Frumentia. Ti pak žili několik let v Habeši a podařilo se jim vstoupit do služby na dvoře habešského panovníka. Frumentij zde začal kázat křesťanskou víru, nejprve jen opatrně, ale pak zjistil, že je země pro takové kázání vhodná a úrodná.
V té době oba bratři nastoupili na loď a odpluli: Edesios do Týru k rodičům a Frumentij do Alexandrie ke sv. patriarchovi Athanasiovi Velikému. Frumentij seznámil patriarchu se situací v Habeši a žádal jej o duchovní pastýře pro zdejší nově obrácené věřící. Sv. Athanasios vysvětil Frumentia na biskupa. Ten se pak vrátil do Habeše, kde svou horlivostí a zázraky dokázal během svého zbylého života přivést celou Habeš ke křesťanské víře. Tento velký pastýř Kristova stáda a osvětitel Etiopie pokojně zesnul roku 370 a přesídlil se do království svého Pána.
Pocházel ze Simeonova kmene, z města Elkoš v Galileji (3 km od dnešních libanonských hranic, mezi středozemním mořem a Jordánem). Žil 700 let před Kristem.
200 let po proroku Jonášovi předpověděl zkázu Ninive. Po Jonášově působení se Niniveťané dali na pokání a Bůh je kvůli tomu ušetřil a nezničil. Časem však zapomněli na Boží milost a opět se vrátili k předešlému způsobu života. Prorok Naum jim předpovídal záhubu, avšak kde nebylo pokání, nebylo ani smilování. Celé město bylo zničeno zemětřesením, záplavami a ohněm, takže ani nebylo poznat místo, kde se nacházelo.
Sv. Naum žil 45 roků a zesnul v Hospodinu, zanechav po sobě knihu svých naplněných proroctví.
Byl synem Asafata z pokolení Simeonova. Prorokoval v 7. století před Kristem, za vlády judského krále Manasese (Menaše). Předpověděl zpustošení Jeruzaléma. Když babylonský král Nabuchodonozor udeřil na Jeruzalém, Habakuk uprchl do Arábie, odkud se pak vrátil do Judska a žil zde jako rolník.
Jednoho dne nesl pracujícím na poli oběd, když se mu náhle zjevil Boží anděl a pravil: „Pokrm, který máš, zanes do Babylónu Danielovi do lví jámy!“ Habakuk namítl: „Pane, Babylón jsem nikdy neviděl a o žádné lví jámě nevím!“ (Dan 14,33-35) Hospodinův anděl ho tedy uchopil za kštici a v okamžení jej odnesl do dalekého Babylónu nad jámu, do které dal král Dareios uvrhnout proroka Daniele, aby jej potrestal za to, že se nepoklonil modlám. „Danieli, Danieli, vezmi si pokrm, Bůh ti jej posílá!“ zvolal Habakuk. A Daniel jej přijal a jedl. Poté se anděl opět chopil Habakuka a přenesl ho do Judska na jeho pole.
Habakuk prorokoval o osvobození Jeruzaléma a o časech, kdy přijde Kristus. Zesnul v hlubokém stáří a byl pochován na místě zvaném Kela. Jeho ostatky byly objeveny za vlády byzantského císaře Theodosia II. Mladšího (408-450).
Pocházel z hory Savarata, z pokolení Simeonova. Jeden ze dvanácti malých proroků. Žil a prorokoval v 7. století před Kristem, za vlády zbožného judského krále Joziáše. Byl současníkem proroka Jeremiáše. Měl velkou pokoru a čistou, k Bohu povznesenou mysl. Stal se hodným vidění věcí budoucích.
Předpovídal dny Božího hněvu – tresty, jež měly postihnout Gazu, Aškalón, Ašdód, Ekrón, Ninive, Jeruzalém a Egypt. Viděl Jeruzalém jako město odpadlické, poskvrněné a násilnické. „Jeho velmožové jsou uprostřed něho jako řvoucí lvi, soudcové jak vlci za večera, do jitra nenechají nic neohryzaného. Jeho proroci jsou chvastouni, muži věrolomní; jeho kněží znesvěcují, co je svaté, znásilňují zákon.“ (Sf 3, 3-4). Když předpovídal dobu, kdy má přijít Mesiáš, oduševněle zvolal: „Zaplesej, dcero siónská, zahlahol, Izraeli! Raduj se a jásej z celého srdce, dcero jeruzalémská!“ (Sf 3,14) Prorok Sofoniáš zesnul v místě svého narození, aby se dočkal všeobecného vzkříšení a odměny od Hospodina.
Tato slavná následovnice Kristova se již v raném věku zasnoubila Nebeskému Ženichu. Její otec, jménem Dioskoros, byl významným a bohatým mužem v egyptském městě Heliopolis a vyznával pohanskou víru. Svou jedinou dceru, moudrou a krásnou, uvěznil ve vysoké věži, obklopil ji veškerým přepychem, postavil ve věži modly, aby se jim klaněla, a koupelnu se dvěma okny. Když si Barbora prohlížela oknem zemi pod sebou a hvězdné nebe nad sebou, milostí Boží poznala jediného pravého Boha Stvořitele, třebaže ji o tom nepoučil žádný učitel. Jednoho dne, když otec odjel z města, Barbora vyšla z věže a Božím řízením se setkala s jedním křesťanem, který jí odkryl pravdu křesťanské víry. Barbořino srdce zahořelo láskou ke Kristu Pánu. Přikázala prorazit v koupelně třetí otvor, aby se tři okna stala symbolem Svaté Trojice; na jedné ze stěn koupelny nakreslila prstem kříž, který se v kameni prohloubil, jako by byl vytesán železným dlátem; z místa, na němž v koupelně stála, vytryskl pramen vody, který později přinesl mnohým lidem uzdravení.
Jakmile se Dioskoros dozvěděl o víře své dcery, nelítostně ji ztloukl, vyhnal z domu a pustil se za ní s tím, že ji zabije. Na útěku se před Barborou zázračně rozestoupila skála a skryla ji. Otec nicméně Barbaru našel a odvedl na mučení k soudci Marciánovi. Nevinnou Barboru svlékli a bili tak dlouho, dokud se její tělo nepokrylo krvavými ranami. V žaláři se jí zjevil sám Pán s anděly a uzdravil ji. Když to spatřila žena jménem Juliána, zatoužila sama po mučednictví. Obě byly podrobeny strašlivým mukám: zavěsili je za ruce a řezali železnými hřebeny, poté jim odťali ňadra, takže z jejich těl vyteklo množství krve. Nakonec byly přivedeny na popraviště, kde se sám otec stal katem vlastní dcery. Setnul jí hlavu, zatímco jeden z vojáků sťal Juliánu. Téhož dne udeřil do Dioskorova domu blesk a usmrtil Dioskora i Marciána. Svatá velkomučednice Barbora byla umučena v roce 306. Oslavená Kristem ve věčném Království, mnohokrát se od té doby zjevila a dosud zjevuje, někdy sama, jindy doprovázejíc Přesvatou Bohorodici.
Zpočátku byl vezírem (ministrem) u chalífy Abdulmalika, posléze se stal mnichem v monastýru svatého Sávy Posvěceného. Za horlivou obranu úcty k ikonám jej obrazoborecký císař Lev Isaurský pomluvil před chalífou, který mu dal useknout pravou ruku. Jan se sklonil k modlitbě před ikonou Přesvaté Bohorodice a ruka mu zázračným způsobem přirostla. Když chalífa spatřil takový zázrak, litoval uděleného trestu, avšak Jan již nechtěl více zůstávat na chalífově dvoře a odešel do monastýru, kde se stal pro mnichy okamžitě příkladem v pokoře, poslušnosti a ve všech předepsaných asketických skutcích. Napsal zpěvy pohřebního obřadu a sestavil Oktoechos (Osmihlasník), Irmologion, Menologion (Mineu) či Paschální kánon. Je autorem i mnoha inspirovaných a hlubokých theologických spisů. Jako ctihodný mnich, skladatel hymnů, theolog a bojovník za pravdu Kristovu byl připočten k velikým otcům Církve. Zesnul pokojně kolem roku 777 ve věku 104 let.
Neznámá vesnička Mutalaska v maloasijské Kappadokii se stala proslulou díky tomuto velikému světlu pravoslavné Církve. Zde se Sáva narodil otci Janovi a matce Sofii. V osmi letech opustil rodičovský dům a přijal mnišství v nedalekém monastýru, zvaném Flaviánův. Po deseti letech odešel do monastýrů v Palestině, z nichž se nejdéle zdržoval v monastýru sv. Euthymia Velikého (svátek 20. ledna / 2. února) a Theoktista. Jasnozřivý Euthymios o něm předpověděl, že se stane slavným mnichem a učitelem mnichů a že založí lávru, která bude větší než všechny lávry dosavadní. Po smrti sv. Euthymia se Sáva vzdálil do pouště a strávil zde v jeskyni, kterou mu ukázal Boží anděl, jako poustevník pět let. Posléze, když se stal dokonalým mnichem, začalo se Božím řízením kolem něj seskupovat velké množství zájemců o duchovní život. Zanedlouho se jich shromáždilo tolik, že musel postavit chrám a mnoho kélií. Přišli k němu i nějací Arméni, kterým Sáva vyčlenil zvláštní jeskyni pro bohoslužby v arménském jazyce. Když zemřel Sávův otec, přišla k němu jeho stařičká matka Sofie, kterou postřihl a ubytoval v kélii opodál od svého monastýru, kde pak asketicky žila až do své smrti.
Svatý otec Sáva snášel mnohé útoky od blízkých lidí, heretiků i démonů. Nade všemi však zvítězil: nad blízkými laskavostí a ústupností, nad heretiky neochvějným vyznáváním pravoslavné víry a nad démony znamením kříže a voláním o pomoc k Bohu. Zvlášť těžký boj s démony sváděl na hoře Kastellion, kde založil svůj druhý monastýr. Celkem založil sedm klášterů. Sáva a jeho soused Theodosios Veliký jsou považováni za největší majáky a sloupy Pravoslaví na Východě. Ve víře napravovali krále i patriarchy a všem sloužili jako příklad svaté pokory a zázračné Boží moci. Po usilovném a plodném životě zesnul svatý Sáva roku 532 ve věku čtyřiadevadesáti let. Kromě mnoha jiných zázračných a záslužných skutků vzpomeňme alespoň to, že jako první zavedl v monastýrech tzv. jeruzalémský bohoslužebný řád.
Tento veliký svatý otec pravoslavné Církve pocházel z významného rodu: jeho otec byl císařským místodržitelem v Galii a Hispánii, hlásil se však k pohanství, zatímco matka byla křesťankou. Když byl Ambrož ještě nemluvňátkem v kolébce, snesl se na něj jednou celý roj včel, vylil mu na ústa med a odletěl. Dítě též natahovalo ručky a prorocky říkalo: „Polibte je, neboť budu biskupem.“ Po otcově smrti ustanovil císař Ambrože správcem Ligurské oblasti, jejímž hlavním městem bylo Mediolanum (Milán). Když zemřel milánský biskup, nastal velký spor mezi pravoslavnými a heretickými ariány kvůli volbě nového biskupa. Ambrož tehdy z titulu své funkce vešel do chrámu, aby tam zavedl pořádek. V tu chvíli vykřiklo nějaké dítě v matčině náručí: „Biskupem bude Ambrož!“ Všechen lid to pochopil jako hlas Boží a Ambrož byl proti své vůli zvolen biskupem. Nejprve byl pokřtěn, v průběhu jednoho týdne prošel všemi stupni kněžství a nakonec přijal biskupské svěcení.
Jako biskup upevnil pravoslavnou víru, oslabil vliv heretiků, krášlil chrámy, rozšířil víru mezi pohany, napsal mnohé poučné knihy a byl dobrým příkladem skutečného křesťana a křesťanského pastýře. Sestavil proslulou děkovnou píseň: Tebe, Boha, chválíme (Te Deum laudamus). Slavný biskup, kterého pro jeho moudrost a řečnické umění navštěvovali lidé z dalekých zemí, byl velmi zdrženlivý, pracovitý a vytrvalý. Málo spal, neustále pracoval a modlil se k Bohu, postíval se celý týden kromě soboty a neděle. Proto mu Bůh dopřál spatřit mnohé zázraky a také je konat. Biskup Ambrož vyzdvihl ze země ostatky svatých mučedníků Protasia, Gervasia, Nazaria a Kelsia (14. / 27. října). Před obyčejnými lidmi projevoval pokoru, před mocnými nebojácnost. Císařovnu Justinu obvinil z hereze, proklel tyrana a vraha Maxima, císaři Theodosiovi zakázal vstup do chrámu, dokud nepřinesl pokání za svůj hřích, a s násilnickým a samozvaným císařem Eugeniem se odmítl byť jen setkat. Zbožnému Ambroži daroval Bůh takovou blahodať, že křísil mrtvé, vyháněl z lidí démony, uzdravoval nemocné ze všelikých neduhů a předpovídal věci budoucí. Zesnul pokojně na rozbřesku Paschy v roce 397.
Spravedliví Jáchym a Anna zůstali po celých padesát let svého manželského života bezdětní. Ve stáří se jim každému zvlášť zjevil archanděl Gabriel a zvěstoval jim, že jejich modlitby byly Bohem vyslyšeny a že se jim narodí dcera Marie. Tehdy svatá Anna od svého muže počala a po devíti měsících porodila dceru, blahoslavenou Bohem i všemi lidskými pokoleními, Přesvatou Pannu a Bohorodici Marii.
Byla manželkou Elkány z Ramataim neboli Arimatie v Efraimských horách (1 Sam 1). Neměla děti a pro svou neplodnost se velmi trápila a plakala. Ale Bůh se nad ní smiloval a pro její neustálé modlitby a sténání ji zbavil neplodnosti. Anna porodila syna Samuela, kterého od raného dětství zasvětila Bohu. Samuel se stal velikým vůdcem izraelského národa a prorokem, který pomazal dva krále, Saula a Davida. Svatá Anna z vděčnosti Bohu složila píseň, nádhernou svou moudrostí a krásou, která se dodnes používá v Církvi při bohoslužbách (1 Sam 2).
Ménas a Hermogénes pocházeli z Athén. Oba dva však žili v Cařihradě, kde se těšili velké úctě císaře i lidu. Ménas byl známý učenec a zdatný řečník; navenek se tvářil jako pohan, avšak v srdci byl přesvědčeným křesťanem. Hermogénes byl cařihradským eparchou (prefektem), který se držel pohanství jak navenek, tak uvnitř, přestože byl velmi milosrdný a činil mnoho dobrých skutků.
V té době vypukl v Alexandrii spor mezi křesťany a pohany. Císař Maximinus proto poslal Ménu, aby uklidnil zmatek a vykořenil z tohoto města křesťanství. Ménas odešel a nastolil v Alexandrii mír. Veřejně se však přiznal ke křesťanství a svou výřečností a zázraky obrátil mnohé pohany na pravou víru. Když se o tom doslechl císař, poslal Hermogéna, aby Ménu potrestal a křesťanství potlačil. Hermogénes předvedl Ménu před soud, uťal mu chodidla, vyřízl jazyk, vypíchl oči a potom ho uvrhl do temnice. Ve vězení se Ménovi zjevil samotný Pán Ježíš, který Svého mučedníka uzdravil a utěšil. Když Hermogénes uviděl zázračně uzdraveného Ménu, dal se pokřtít a začal zvěstovat mocnou víru Kristovu. Hermogénes byl v Alexandrii ustanoven za biskupa.
Rozhněvaný císař Maximinus tehdy sám přijel do Alexandrie a podrobil Ménu a Hermogéna strašným mukám, která oba chrabře vydrželi, posilováni Boží blahodatí. Spatřiv chrabrost těchto Kristových vojáků a Boží zázraky na nich, předstoupil před soud Eugrafos, tajemník a přítel sv. Mény, a zakřičel císaři do tváře: „I já jsem křesťan!“ Císař se rozběsnil, tasil meč a Eugrafa na místě sťal. Poté bezectný císař nařídil katům, aby sťali i svatého Ménu a Hermogéna. Svaté ostatky všech tří mučedníků byly vhozeny do moře a zázračným způsobem dopluly až do Cařihradu, kde je biskup, kterému to bylo zjeveno ve snu, slavnostně přivítal a důstojně pochoval.
Narodil se ve vesnici Maratha poblíž města Samosata v Mezopotámii (dnešní turecký Samsat) křesťanským rodičům Eliášovi a Martě. Jeho neplodná matka si jej s pláčem vymodlila u Boha. Daniel byl jako jediný syn již odmala zasvěcen službě Bohu. Ve dvanácti letech přijal mnišství, navštívil Simeona Stylitu a obdržel jeho požehnání. Daniel toužil po samotě, a proto opustil klášter a usadil se v jednom opuštěném pohanském chrámu na břehu Černého moře. Zde snášel bezpočet pokušení od démonů, ale vše překonal trpělivostí, modlitbou a znamením kříže. Poté vystoupil na sloup, kde zůstal až do své smrti. Trpěl na něm horkem i chladem a útoky ze strany lidí i démonů. Kolem jeho sloupu se časem shromáždilo mnoho učedníků, které vedl osobním příkladem i slovy k věčnému životu. Bůh Svého věrného služebníka odměnil již v tomto životě velikou milostí: Daniel vykonal ku prospěchu lidí mnoho zázraků a předpověděl mnohé budoucí události.
Ze všech stran se lidé scházeli pod jeho sloupem a žádali Božího světce o pomoc a rady. Navštěvovali jej císařové i patriarchové stejně jako obyčejní lidé. Císař Lev Veliký přiváděl své hosty z jiných zemí, knížata i šlechtice, aby jim ukázal svatého Daniela na sloupu. Přitom říkával: „Podívejte, jaký mám zázrak ve své říši!“ Daniel předpověděl den své smrti, poučil své učedníky jako otec své syny a rozloučil se s nimi. Před smrtí viděli jeho učedníci nad sloupem anděly, proroky, apoštoly a mučedníky. Tento andělský člověk žil osmdesát let, zesnul v roce 489 a přesídlil do Království Kristova.
Žil za vlády císaře Konstantina Porfyrogennéta (912-959) v Konstantinopoli. Jako voják se zúčastnil války proti Bulharům, v níž viděl smrt mnoha tisíců lidí a sám přitom vyšel z bojů živý a nezraněný. Ve své záchraně viděl Boží řízení, pohrdl veškerými světskými marnostmi a uchýlil se na sloup poblíž Chalcedonu. Zde duchovně zápasil 45 let a očistil svou duši od každé hříšné touhy a myšlenky. Zalíbiv se Bohu zesnul někdy mezi lety 970-980 a přešel k lepšímu životu.
Slavný biskup Spyridon se narodil a sloužil Bohu na ostrově Kypr. Pocházeje z rodiny prostých zemědělců, sám byl a zůstal prostým a pokorným až do samotné smrti. V mládí se oženil a měl děti. Poté, co jeho žena zemřela, cele se oddal službě Bohu. Pro svou horlivou zbožnost byl zvolen biskupem města Trimifunt (dnes Tremetusiya). Avšak ani jako biskup nezměnil svůj prostý způsob života, sám se staral o svůj dobytek a obdělával zemi. Ze svého výdělku si pro sebe nechával jen velmi málo; většinu rozdával chudým. Boží mocí činil veliké zázraky: přivolal déšť v období sucha, zastavil tok řeky, vzkřísil několik zesnulých, vyléčil císaře Constanta z vážné nemoci, viděl a slyšel Boží anděly, předpovídal budoucí události, nahlížel do tajemství lidských srdcí, mnoho lidí obrátil na pravou víru atd.
Účastnil se 1. všeobecného sněmu v Nikáji a svým prostým, ale jasným vyznáním víry, jakož i mocnými zázraky obrátil mnoho heretiků k Pravoslaví. Spyridon se oblékal natolik skromně, že když ho jednou císař pozval na svůj dvůr, strážný voják si pomyslel, že je to nějaký žebrák, a dal mu políček. Mírný a nehněvivý světec mu nastavil i druhou tvář. Svatý Spyridon oslavil Boha mnoha zázraky a přinesl mnoho užitku jak jednotlivcům, tak celé Církvi Boží. Zesnul v Pánu kolem roku 348. Jeho divotvorné ostatky se nyní nacházejí na ostrově Korfu a do dnešního dne slaví Boha množstvím zázraků.
Svatí Thyrsos a Leukios byli váženými občany Caesareje Bithýnské, první byl katechumenem a druhý pokřtěným křesťanem. Kallinikos byl pohanským knězem. Když začal Kumbrikios, následník císaře Decia, nemilosrdně mučit a zabíjet křesťany, předstoupil před něj nebojácný Leukios a vyčetl mu: „Proč bojuješ, Kumbrikie, proti své vlastní duši?“ Rozzuřený soudce jej okamžitě přikázal bičovat, mučit a nakonec stít. Zmučený Leukios šel na popravu vesele jako na svatbu. Když viděl blažený Thyrsos smrt statečného Leukia, roznítil se božskou horlivostí a podobně jako Leukios předstoupil před soudce a odsoudil jeho hanebné zločiny a nevíru v jediného pravého Boha. I on byl zbičován a uvržen do žaláře. Neviditelná Boží ruka však uzdravila jeho rány, otevřela žalářní dveře a vyvedla ho ven.
Thyrsos se ihned odebral k caesarejskému biskupu Fileasovi a dal se pokřtít. Po svém křtu byl znovu zajat a mučen, snášeje své utrpení jako ve snu, nikoli ve skutečnosti. Silou jeho modlitby se skácely mnohé modly. Jakmile to spatřil pohanský kněz Kallinikos, obrátil se ke křesťanské víře. Jak on, tak Thyrsos byli odsouzeni k smrti. Kallinikos byl sťat, zatímco Thyrsa zatloukli do dřevěné truhly, v níž měl být rozřezán pilou. Boží moc to však nedopustila a pila nedokázala dřevo rozříznout. Svatý Thyrsos poté vystoupil z truhly, pomodlil se k Bohu, vzdal díky za svá muka a pokojně odevzdal svou duši svému Bohu. Na konci 4. století dal císař Flavius vystavět nedaleko Konstantinopole chrám sv. mučedníka Thyrsa a uložil do něj jeho svaté ostatky. Světec se zjevil císařovně Pulcherii a poručil jí, aby vedle jeho ostatků uložila též ostatky čtyřiceti mučedníků.
Narodil se v Babylónu v době izraelského zajetí. Pocházel z kmene Lévího a prorokoval za vlády perského krále Dareia kolem roku 470 před Kristem. Jako mladý muž navštívil Jeruzalém.
Povzbuzoval Zorobábela a kněze Jozua, syna Jozadakova, k obnově Božího chrámu v Jeruzalémě, kterému prorokoval větší slávu, než byla sláva chrámu Šalomounova: „Větší bude sláva domu tohoto posledního než onoho prvního, praví Hospodin zástupů“ (Ag 2, 9), neboť v tomto novém chrámu se zjeví Pán a Spasitel. Za svého života mohl Aggeus spatřit ještě část chrámu postavenou Zorobábelem.
Zesnul ve stáří a připojil se ke svým předkům.
Všichni čtyři pocházeli z královského rodu Judova. Poté, co Nabuchodonozor zničil a vyplenil Jeruzalém, byl mladičký Daniel spolu s judským králem Joakimem a množstvím dalších Izraelitů odveden do otroctví. Podrobný popis jeho života, utrpení a proroctví si lze najít v samostatné knize Starého zákona, jež nese jeho jméno.
Svatý Daniel se již od raného mládí zcela oddal Bohu a dostal od Něj dar velké jasnozřivosti. Jeho sláva se mezi babylonskými Židy začala šířit od chvíle, kdy odhalil podvod dvou chlípných a nespravedlivých starců-židovských soudců, a zachránil tak cudnou Zuzanu před nezaslouženou smrtí. Mezi samotnými Babyloňany došel Daniel slávy v den, kdy uhodl a vyložil sen králi Nabuchodonozorovi. Král ho za to jmenoval knížetem na svém dvoře.
Když dal Nabuchodonozor zhotovit zlatou modlu na poli Dura, odmítli se tři hebrejští mládenci Ananiáš, Azariáš a Misael této modle poklonit, pročež byli vhozeni do ohnivé pece. Do pece však sestoupil Boží anděl a ochladil oheň, takže se mládenci po peci volně procházeli a zpívali: „Blahoslaven jsi, Hospodine, Bože otců našich.“ Při pohledu na takový zázrak král užasl. Dal mládence vyvést z pece a zahrnul je velkou úctou.
K další události došlo za časů krále Baltazara: král jednou při hostině se svými hosty jedl a pil z posvěcených nádob, které pocházely z jeruzalémského chrámu. Neviditelná ruka tehdy napsala na stěnu tři slova: mene, tekel, peres. Tato slova nedokázal nikdo vyložit – kromě Daniela. Ještě té noci byl král Baltazar zabit, jak mu Daniel předpověděl. Pro svou víru v jediného živého Boha byl Daniel dvakrát vhozen do lví jámy. V obou případech ho Bůh zachránil a on zůstal naživu. Daniel viděl Boha na trůnu s andělskými mocnostmi, viděl anděly, nahlížel do budoucnosti jednotlivých lidí, království i celého lidstva, předpověděl čas příchodu Spasitele na zemi.
Podle svatého Cyrila Alexandrijského se Daniel a tři mládenci dožili v Babylóně vysokého stáří a nakonec byli za svou pravou víru sťati mečem. Když stínali Ananiáše, Azariáš rozprostřel své roucho a zachytil do něho jeho hlavu; Azariášovu hlavu pak stejným způsobem zachytil Misael a Misaelovu Daniel. Boží anděl přenesl jejich těla do Judska na horu Hébal a položil je pod kámen. Podle tradice byli tito čtyři Boží služebníci vzkříšeni v okamžiku smrti Pána Ježíše Krista a poté, co se mnohým zjevili, opět zesnuli. Daniel se počítá za jednoho ze čtyř velkých proroků, vedle Izaiáše, Jeremiáše a Ezechiela. Žil a prorokoval půl tisíciletí před Kristem.
Mučednictví pro Krista proměňuje hříšníky ve světce. Ukazuje to příklad svatého Bonifáce. Zpočátku byl sluhou u jedné bohaté, ale nemravné Římanky jménem Aglaida, se kterou žil v nečistém a nezákonném svazku. Oba dva byli pohané. Jednou Aglaida zatoužila mít ve svém domě ostatky křesťanských mučedníků, jež by ji jako talisman chránily před zlem. Vyslala proto svého sluhu na východ do Malé Asie, aby pro ni vyhledal a koupil to, co si přála. Bonifác vzal s sebou několik otroků, dostatek peněz a při loučení s Aglaidou se jí zeptal: „Pokud nebudu moci najít žádného mučedníka a přinesu ti, paní, své tělo umučené pro Krista, přijmeš je s úctou?“ Aglaida se mu vysmála a nazvala ho opilcem a hříšníkem. S tím se rozešli.
Když Bonifác došel do města Tarsu (v dnešním Turecku), stal se svědkem mučení mnoha křesťanů: jedněm byly odťaty nohy, druhým ruce, dalším vypíchnuty oči, jiní byli oběšeni. Bonifácovo srdce se proměnilo, zaplakal nad svým hříšným životem a učinil upřímné pokání. Zařadil se mezi křesťanské mučedníky a zvolal: „I já jsem křesťan!“ Soudce ho tedy zajal a nařídil, aby byl Bonifác nelidsky zbičován. Poté mu nalili do hrdla roztavené olovo, a když mu to nijak neuškodilo, byl Bonifác sťat. Otroci, s nimiž přišel do Tarsu, pak vzali jeho tělo a přenesli do Říma. Aglaidě se tehdy zjevil Boží anděl a řekl jí: „Přijmi toho, který byl kdysi tvým sluhou, ale nyní je naším bratrem a spoluslužebníkem. Stal se strážcem tvé duše a ochráncem tvého života.“ Užaslá Aglaida vyšla svým sluhům vstříc, přijala Bonifácovo tělo, dala mu postavit chrám a uložila do něj mučedníkovy ostatky. I ona se poté pokála, rozdala chudým celý svůj majetek, zřekla se světa a v horlivém pokání prožila ještě dalších patnáct let. Svatý Bonifác byl umučen roku 290.
„Bohonosným“ byl tento svatý muž nazván proto, že ve svém srdci a na jazyku neustále nosil jméno živého Boha. Podle tradice byl tak pojmenován i proto, že byl nesen rukama vtěleného Boha Ježíše Krista. V těch dnech, kdy Pán učil Své učedníky pokoře, zavolal dítě, postavil je uprostřed všech a řekl: Kdo se pokoří jako toto dítě, ten je větším v Království Nebeském (Mt 18, 4). Tímto dítětem byl Ignatios. Později se stal učedníkem sv. Jana Theologa, společně s Polykarpem, biskupem smyrenským. Jakožto biskup v Antiochii spravoval Ignatios Boží Církev jako dobrý pastýř. Byl prvním, kdo v Církvi zavedl antifonální neboli dvojsborový způsob zpěvu: jakmile skončí zpěv na jedné straně chrámu, začíná se zpívat z opačné strany. Takový způsob zpěvu slyšel Ignatios mezi anděly na nebesích.
Když táhl císař Traianus do války s Peršany a projížděl Antiochií, dozvěděl se o Ignatiovi, pozval ho k sobě a vybídl, aby přinesl oběť modlám. Slíbil mu za to hodnost senátora. Veškeré císařovo přemlouvání i hrozby byly marné. Svatý Ignatios byl zakován do řetězů a v doprovodu deseti nemilosrdných vojáků odveden do Říma, kde měl být předhozen divé zvěři. Ignatios se radoval, že může trpět pro svého Pána, a modlil se jen za to, aby se šelmy staly hrobem jeho těla a aby této smrti nikdo nezabránil. Po dlouhé a strastiplné cestě, která vedla z Asie přes Thrákii, Makedonii a Epeiros, dorazil Ignatios do Říma a v amfiteátru byl předhozen lvům. Ti jej rozsápali a celého sežrali, až na několik kostí a srdce. Tento slavný mučedník zemřel za Krista roku 107, za vlády císaře Traiana, pronásledovatele křesťanů. Svatý Ignatios se mnohokrát zjevil z onoho světa, činil zázraky a pomáhá až dodnes všem, kteří k němu volají o pomoc.
Tato slavná panna a mučednice se narodila v Nikomédii pohanským rodičům. Když však jednou vyslechla křesťanského kazatele, obrátila se celým srdcem ke Kristu a začala žít přesně podle Božích přikázání. Jejím snoubencem byl jistý senátor Eleusios. Aby ho Juliána od sebe odpudila, řekla mu, že se za něj vdá teprve tehdy, až se stane správcem (eparchou) města. Řekla mu to v domnění, že tak vysokého postavení mladík nikdy nedosáhne. Eleusios se však snažil a za pomoci lstí a úplatků se správcem Nikomédie opravdu stal.
Tehdy mu Juliána prozradila, že je křesťankou a že si ho nemůže vzít, dokud nepřijme její víru. Řekla mu: „Co budeme mít z toho, když budeme tělesně sjednoceni, ale duchem rozděleni?“ Eleusios se rozhněval a postěžoval si jejímu otci. Rozzuřený otec Juliáně vynadal, zbil ji a odevzdal správci, aby byla mučena. Správce nařídil, aby ji nemilosrdně bili, a pak ji celou zjizvenou a zkrvavenou uvrhli do vězení. Ale Bůh Juliánu v žaláři uzdravil a ona stanula před správcem zcela zdravá. Správce ji proto dal vhodit do rozžhavené pece, ale ani oheň jí neuškodil. Mnozí lidé, spatřivše takový zázrak, uvěřili v Krista Pána. Obrácených bylo 500 mužů a 130 žen. Správce je všechny odsoudil k smrti a nařídil, aby je sťali mečem. Jejich duše byly přeneseny do Ráje. Zlý soudce pak odsoudil ke stětí mečem i svatou Juliánu. Ta vyšla na popraviště s duchem radostným, na kolenou se pomodlila k Bohu a položila svou hlavu na popravčí špalek. Její hlava byla sťata, avšak její duše zamířila do Království věčného světla Kristova. Stalo se tak roku 304. Eleusia postihl brzy Boží trest: když se plavil po moři, jeho loď ztroskotala a on spadl do vody. Ve vodě však neutonul, nýbrž doplaval k nejbližšímu ostrovu, kde byl roztrhán a sežrán psy.
Tato slavná hrdinka víry se narodila v Římě v bohaté rodině, kde otec byl pohan a matka křesťanka. Od útlého věku se držela lásky k Pánu Ježíši, vedena zbožným učitelem Chrysogontem. Přinucena otcem, provdala se za pohanského šlechtice Publia. Nechtěla s ním však vejít do tělesného společenství a tak se vymlouvala na ženské bolesti. Proto ji manžel trápil vězením a hladem. Ještě húře se jí vedlo poté co manžel zjistil, že tajně navštěvuje vězněné křesťanskýé mučedníky, nosí jim věci, pomáhá jim, umývá rány a uvoňuje jim pouta. Boží prozřetelností však byla z nešťastného manželství osvobozena. Publius byl císařem vyslán do Persie a když se plavil po moři, tak utonul. Tak mohla svatá Anastázie ze svého bohatého dědictví svobodně pomáhat mučeným křesťanům.
Jednou, když byl císař Dioklecián ve městě Aquilea, nařídil, aby k němu předvedli Kristova vyznavače Chrysogonta a nechal jej stít. Podobně naložil i se třemi sestrami Agapií, Chionií a Irinou (viz 16. dubna círk. kal.): první dvě byly upáleny a třetí zabita šípy. Svatá Anastázie vzala jejich těla, zavinula je do bílého plátna s vonnými mastmi a důstojně je pohřbila.
Potom odešla do Makedonie, kde pomáhala dalším pro Krista trpícím. Zde byla jako křesťanka přistižena, zatčena a odvedena na výslechy a mučení před různé soudce. Anastázie si při tom přála zemřít pro milovaného Krista a neustále Jej ve svém srdci vzývala. Jeden pohanský kněz jménem Ulpian, se chtěl Anastázie žádostivě dotknout, ale náhle oslepl a zemřel. Svatá Anastázie pak byla odsouzena k smrti hladem. Strávila třicet dní bez jídla ve vězení a živila se jen slzami a modlitbami. Poté ji, ještě s jinými křesťany, naložili na loď, aby ji utopili, ale Bůh ji zachránil i před touto smrtí. Nakonec byla uvázána na čtyři kůly nad ohněm a takto odevzdala svou duši Bohu. Trpěla a přesídlila do Kristova království roku 304.
Byli umučeni za Krista Boha během Deciova pronásledování v roce 250. Jejich jména: Theodulos, Saturnin, Euporos, Gelasios, Eunikios, Zotikos, Pompios, Agathopos, Basilides a Evarestos. Všichni byli čestnými a váženými občany, nejlepšími z nejlepších.
Když je přivedli na popraviště, radovali se a vedli spor o to, kdo z nich bude první sťat, neboť každý si přál odejít jako první k milovanému Kristu. Poté se pomodlili: „Odpusť, Hospodine, služebníkům Svým a přijmi naši prolitou krev za nás, za naše příbuzné a přátele, i za celou naši vlast. A dej, aby byli všichni zbaveni temnoty nevědomosti a poznali Tebe, pravé Světlo, ó Králi věčný!“ Byli sťati a přeneseni do Království slávy, aby se v něm radovali věčně.
Byl učedníkem svatých Cyrila a Metoděje, jeden z tzv. Pětipočetníků, kteří nejhorlivěji pomáhali těmto slovanským věrozvěstům. Svatý Naum doputoval do Říma, kde proslul jak činěním zázraků, tak velkou učeností, neboť byl mimo jiné, znalcem mnoha jazyků.
Po odchodu z Říma se usídlil, za pomoci cara Borise (I.) Michala na břehu Ochridského jezera. Zatímco sv. Kliment konal svou biskupskou službu v Ochridu, sv. Naum vybudoval na jižním břehu jezera monastýr, jež tento břeh krášlí do dnešních časů stejně, jako jméno sv. Nauma krášlí historii slovanského křesťanství. Tento monastýr byl po staletí pramenem divotvorné síly a útočištěm nemocných a trpících. Sv. Naum byl moudrým učitelem, jedinečný vůdce monachů, obětavý podvižník, divotvorce, modlitebník a duchovní otec, takže se okolo něj shromáždilo mnoho mnichů z celého Balkánu. Jako neúnavný pracovník se zasloužil zejména o překlad Svatého Písma a dalších církevních knih z řečtiny do slovanského jazyka.
Zázraky činil za svého života i po smrti. Jeho divotvorné ostatky dodnes udivují mnoha zázraky, hlavně uzdraveními z těžkých chorob, zvláště od pomatenosti. Zesnul v první polovině 10. století a přesídlil se do radosti milovaného Krista.
Byla dcerou Filipa, eparchy (správce) celého Egypta. Narodila se v Římě. V té době byli křesťané vyhnáni z Alexandrie a museli žít mimo město. Dívka Evženie navštěvovala křesťany a celým svým srdcem přijala jejich víru. Se svými dvěma eunuchy uprchla od rodičů, dala se pokřtít biskupem Heliem a převlečená do mužského oděvu vstoupila do mužského monastýru, kde přijala mnišství. Dobrovolnou askezí očistila své srdce natolik, že získala od Boha blahodať k uzdravování nemocných. Tak uzdravila i jistou bohatou ženu Melantii. Ta chtěla Evženii později svést k tělesnému hříchu, netušíc, že i ona je žena. Když ji Evženie rozhodně odmítla, zašla zlá a pomstychtivá Melantie k eparchovi a pomluvila Evženii stejně tak, jako to kdysi udělala Putifarova žena ctnostnému Josefovi.
Eparcha nařídil, aby všechny mnichy spolu s Evženií svázali a uvrhli do vězení. Když byla však Evženie předvedena před soud, odhalila eparchovi, že je jeho dcerou. Potěšený Filip se dal pokřtít i se všemi svými sloužícími. Později byl zvolen alexandrijským biskupem. Jakmile se o tom dozvěděl římský císař, poslal zločinného vojevůdce Terencia, který po příjezdu do Alexandrie tajně Filipa zabil. Svatá Evženie se poté se svou matkou a bratry přestěhovala do Říma.
V Římě nebojácně obracela pohany na pravou víru, hlavně dívky. Tak přivedla k víře i krásnou Basilu. Zanedlouho byla Basila za svou víru sťata, přesně jak jí to Evženie předpověděla. Poté sťali i oba její eunuchy, Prota a Hyacinta. Nakonec dostihla mučednická smrt i svatou Evženii. Když se mučednice přiblížila k chrámu bohyně Diany, pohanská svatyně se s rachotem zřítila. Mučitelé ji nejdříve vhodili do vody, potom do ohně, ale Bůh ji vždy zachránil. Ve vězení se jí zjevil samotný Pán Ježíš a řekl jí, že bude umučena přesně v den Jeho Narození. Tak se i stalo. Evženie byla sťata mečem dne 25. prosince 262 v Římě. Po smrti se svatá mučednice zjevila své matce ve velké slávě a utěšila ji.
V den, který následuje po svátku Narození Páně, vzdává křesťanská Církev slávu a chválu Přesvaté Boží Matce, jež porodila našeho Pána, Boha a Spasitele Ježíše Krista. Sborem je tento svátek nazván proto, že se v tento den shromažďují všichni věřící, aby oslavili Matku Boží a aby na Její počest sloužili liturgii. Na Ochridu se v předvečer druhého dne svátku Narození podle starého zvyku koná večerní bohoslužba věnovaná pouze Přesvaté Bohorodici. Tato služba se nazývá „Čelnica“ či „Kelejnica“. Všechno duchovenstvo s věřícím lidem při ní sborově oslavuje Přečistou Boží Matku.
Poté, co se východní mágové-hvězdopravci poklonili Pánu v Betlémě, vydali se podle andělova příkazu domů jinou cestou. Tehdy si zlovolný král Herodes usmyslel, že zavraždí všechny betlémské děti. Bůh viděl Herodův úmysl a poslal Svého anděla k Josefu. Boží anděl se zjevil Josefovi ve snu a přikázal, aby vzal Dítě a Jeho Matku a uprchl do Egypta. Josef neváhal, vzal Božské Dítě i Jeho Přesvatou Matku a vydal se zpočátku do Nazareta (L 2, 39), kde zaopatřil svůj dům, přibral svého syna Jakuba, a poté již odešel do Egypta (Mt 2, 14). Tak se naplnila prorocká slova: Hle, Hospodin sedí na lehkém oblaku a vjíždí do Egypta (Iz 19, 1). Ve staré Káhiře ukazují dodnes jeskyni, ve které svatá Rodina žila, a ve vesnici Matarea (El Matareya) poblíž Káhiry lze dosud spatřit strom, pod nímž odpočívali Přesvatá Bohorodice a Pán Ježíš a kde se nyní nachází divotvorný pramen. Svatá Rodina strávila v Egyptě několik let a poté se na andělův pokyn vrátila zpátky do Palestiny. A tak se vyplnilo další proroctví: Povolal jsem Svého Syna z Egypta (Oz 11, 1). Herodes byl v té době již mrtev, avšak na jeho krvavý trůn usedl jeho ukrutný syn Archelaos. Když se Josef dozvěděl, že v Jeruzalémě vládne Archelaos, vydal se do Galileje, do svého města Nazareta, a usadil se ve svém domě. V Galileji tehdy vládl jiný Herodův syn, Herodes mladší, který byl ve srovnání s bratrem Archelaem méně krutý.
Svatý Štěpán, příbuzný apoštola Pavla, patřil k Židům, kteří žili v oblastech obývaných Řeky. Byl prvním ze sedmi diákonů (jáhnů), které svatí apoštolé vysvětili a pověřili službou jeruzalémským vdovám a sirotkům. Za to byl nazván arcidiákonem. Silou své víry činil Štěpán mezi lidmi veliké zázraky. Zlovolní Židé proti němu neustále vystupovali, ale byli vždy přemoženi jeho moudrostí a mocí Ducha, jež z něho vyzařovala. Zahanbení Židé, uvyklí lstivosti a pomluvám, proto poštvali lid i starší se zákoníky proti nevinnému Štěpánovi, lživě o něm tvrdíce, že se rouhal Bohu i Mojžíšovi. Rychle našli falešné svědky, kteří to potvrdili. Štěpán stanul před veleradou a všichni spatřili jeho tvář jako tvář anděla (Skut 6:15), neboť byla ozářena milostiplným světlem, podobně jako kdysi tvář Mojžíše, když hovořil s Bohem. I otevřel Štěpán svá ústa a vypravoval o mnohých Božích zázracích a dobrodiních, které Bůh v minulosti učinil izraelskému národu, ale i o mnoha přestupcích a protivenstvích, jež tento národ spáchal proti Bohu. Zejména však Izraelity obvinil ze zavraždění Krista Pána a nazval je zrádci a vrahy. Zatímco členové velerady skřípěli zuby, Štěpán pohlédl vzhůru a uzřel otevřená nebesa a slávu Boží. A to, co viděl, oznámil Židům: Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží (Sk 7, 56). Bezbožníci jej poté vyvedli z města a ukamenovali.
Mezi Štěpánovými mučiteli byl i jeho příbuzný Saul, který se později stal apoštolem Pavlem. Tou dobou stála na nedaleké skále Přesvatá Bohorodice se sv. Janem Theologem, viděla utrpení tohoto prvního mučedníka za pravdu Jejího Syna a Boha a modlila se k Bohu za něj. Umučení sv. Štěpána se událo rok po sestoupení Svatého Ducha na apoštoly. Jeho tělo tajně odnesl Gamaliel, hebrejský kníže a tajný křesťan, a pochoval je na svém pozemku. Takto slavně zesnul prvorozený mezi křesťanskými mučedníky a přesídlil do Království Krista Boha.
Za vlády zlovolného císaře Maximiana Herculia vzkvétala v Nikomédii víra křesťanská a každým dnem nabývala na síle. Když v tomto městě jednou pobýval císař, dozvěděl se o množství křesťanů a růstu křesťanské církve. Velmi se rozhořčil a vymyslel plán, jak křesťany vyhubit. Blížil se svátek Narození Krista, a jelikož císař věděl, že se v tento den všichni křesťané scházejí v chrámu, nařídil, aby byla svatyně obklíčena vojáky a zapálena. Po půlnoci byli všichni křesťané shromážděni v chrámu a začala slavnostní bohoslužba. Vojáci obklíčili chrám, aby se nikdo nedostal ven. Do chrámu vešel císařův vyslanec a přečetl křesťanům císařské nařízení – buď okamžitě přinesou oběť modlám, nebo budou všichni upáleni.
Místní arcidiákon, hrdinný vojín Kristův, tehdy vzplanul božskou horlivostí a začal posilovat lid ve víře, připomínaje mu tři mládence v babylonské peci. „Pohleďte, bratří, na žertveník v Hospodinově oltáři,“ pravil, „a vězte, že se na něm nyní za nás obětoval náš pravý Pán a Bůh. Což za Něj nepoložíme naše duše na tomto svatém místě?“ Lid se nadchl pro mučednickou smrt za Krista a všichni katechumeni byli pokřtěni a myropomazáni. Vojáci podpálili chrám ze všech stran a křesťané, kterých bylo dvacet tisíc, uhořeli v plamenech opěvujíce slávu Boží. Chrám hořel ještě pět dní; vycházel z něho dým s opojnou a nádhernou vůní a zjevovalo se tu zvláštní zlatavé světlo. Tak slavně skonali mnozí mužové, ženy, dívky i děti a přijali korunu věčné slávy v Božím Království. Stalo se tak v roce 302.
Narodila se v Soluni váženým a bohatým rodičům, kteří ji vychovali ve víře v Krista. Když jako mladá osiřela, zcela se ve svém domě oddala modlitbě a rozjímání o Bohu. Prodchnutá láskou ke Kristu si často říkala: „Ó ty šálivý živote v mládí, buď sám k hříchu svádíš, nebo jsi k hříchu sváděn. Lepší je staroba, ale rmoutí mě pomyšlení, jak dlouhý čas mne dělí od života v nebesích.“ Poté prodala svůj majetek, peníze rozdala chudým a žila jen z práce svých rukou. Držela přísný půst, spala velmi málo a při modlitbách stále prolévala slzy. Když ji přemáhal spánek, říkala si: „Je nebezpečné spát, když můj nepřítel bdí.“
V té době dal bezbožný císař Maximián vyhlásit, že každý může beztrestně zabít křesťana, kdekoliv by ho poznal. Jednou, v den pohanského svátku slunce, vyšla svatá dívka na ulici a cestou do chrámu potkala nějakého vojáka. Zaujala ho svou krásnou tváří, a proto k ní přistoupil a veden nečistým přáním se jí zeptal na jméno. Anýsie se pokřižovala a odpověděla: „Jsem služebnice Kristova a jdu do chrámu.“ Jakmile k ní opovážlivý voják přistoupil blíže a začal vést nerozumné řeči, Anýsie ho odstrčila a plivla mu do tváře. Rozzuřený voják ji za to udeřil mečem pod žebra a probodl ji.
Stalo se tak roku 298. Svatá dívka byla křesťany důstojně pochována a v Nebeském království Bohem korunována věncem slávy. Nad jejím hrobem byl zbudován chrám.
Byla monaška a poslušnice svatého Basila Nového (círk. 26. března). Po své smrti se zjevila jinému učedníku svatého Basila, Řehoři a popsala mu všech 20 celnic (mýtnic), přes které musela její duše projít, než mohla, s pomocí modliteb svého duchovního otce, vejít do věčného pokoje. Zesnula 30. prosince roku 940.
Narodila se v Římě zbožným a velmi bohatým rodičům. Pod nátlakem rodičů byla provdána za urozeného mládence Apiniána. Po porodu druhého dítěte těžce onemocněla a řekla svému muži, že se uzdraví jen tehdy, když jí slíbí před Bohem, že s ní bude žít jako bratr se sestrou. Muž to odpřisáhl a Melánie se díky velké duchovní radosti uzdravila i tělesně. Protože si Bůh vzal k Sobě obě jejich děti, rozhodli se manželé prodat celý svůj majetek a peníze rozdávat chudým, chrámům a monastýrům.
Cestovali po mnohých zemích a městech a všude konali díky svému bohatství dobré skutky. Navštívili významné duchovní otce v Horním i Dolním Egyptě, mnohému se od nich naučili a pro mnohé se nadchli. Po celou tu dobu se Melánie přísně postila, věnovala se modlitbě srdce a čtení Písma svatého. Měla ve zvyku přečíst každý rok třikrát Starý i Nový zákon. Se svým manželem žila jako s bratrem-asketou.
Když přišla Melánie do Alexandrie, přijala požehnání od svatého patriarchy Cyrila. Poté se odebrala do Jeruzaléma a usídlila se na Olivové hoře. Zde se Melánie uzavřela světu a plně se oddala rozjímání o Bohu, postu a modlitbě. Tak prožila 14 let. Posléze vyšla mezi lidi, aby posloužila druhým k jejich spáse. Založila dva monastýry, první mužský a druhý ženský. Na pozvání svého příbuzného, senátora Volusiána, který byl pohanem, odešla do Cařihradu a obrátila ho na víru v Krista (předtím se to nepodařilo ani blaženému Augustinovi). Pak se znovu vrátila na Olivovou horu, kde zesnula v Pánu roku 439, když jí bylo 57 let.